Nalžovské Hory

Nalžovské Hory jsou město v okrese Klatovy, kde žije cca 1 200 obyvatel. První písemná zmínka o vsi Nalžovy pochází z roku 1380, kdy byla v držení Hrabiše a Jana, pánů z Paběnic a na Nalžovech. Pravděpodobně zde již stávala původní tvrz, připomínaná roku 1473, kdy nalžovský statek po Paběnických zdědil Svojše z Velhartic. Ten roku 1521 získal královský dekret povolující těžbu stříbra v dolech nad vsí Nalžovy. Na místě těžby vznikla osada známá jako Silberberg ob Ellischau, roku 1530 povýšená na město Bergstadt ob Ellischau, dnešní Stříbrné Hory. Doly však byly roku 1541 zatopeny a v roce 1585 dolování zaniklo. 

V držení nalžovského panství, zvětšeného postupem doby na 19 vsí, se střídalo několik majitelů. Roku 1591 jej koupil Karel Švihovský z Rýzmberka. Po jeho smrti získal část panství se vsí Nalžovy syn Bedřich Švihovský z Rýzmberka. Poté, co byl roku 1619 Nalžov i s tvrzí vydrancován protihabsburskými uherskými vojsky, nechal Bedřich jižně od tvrze vystavět nový renesanční zámek. 

Po Švihovských z Rýzmberka se stali majiteli Nalžov Pöttingové, kteří koupili zadlužené panství v roce 1718. Dalšími vlastníky panství byli od rou 1769 Taaffové, kteří je drželi až do zrušení patrimoniální správy v roce 1848. I poté zůstali majiteli velkostatku se zámkem, jehož součástí byl pivovar a sýrárna.

V roce 1952 byly obce Nalžovy a Stříbrné Hory spojeny, tím vznikla nová obec Nalžovské Hory. Od roku 2008 byl obci obnoven status města.

Součástí města dále okolní vsi Krutěnice, Letovy, Miřenice, Neprochovy, Otěšín, Sedlečko, Těchonice, Ústaleč, Velenovy, Zahrádka a Žďár. 

Mezi pamětihodnosti města patří:

- zámek Nalžovy - renesanční čtyřkřídlí zámek s vnitřním nádvořím a hranolovou věží byl vybudován ve 20. letech 17. století. V polovině 18. století podstoupil barokní a kolem roku 1840 empírovou přestavbu. Zámek s přilehlým parkem a hospodářskými budovami je dnes chráněn jako kulturní památka. 

Původní tvrz vznikla v polovině 15. století. Na počátku třicetileté války, roku 1618 nebo 1619 byly Nalžovy i s tvrzí vydrancovány protihabsburskými uherskými vojsky. Tvrz byla přitom zřejmě značně poškozena. Tehdejší majitel panství Bedřich Švihovský z Rýzmberka následně nechal jižně od stávající tvrze vystavět nový renesanční čtyřkřídlý zámek s uzavřeným dvorem, hlavní věží nad východním průčelí, věžemi (rundely) ve třech rozích a kapli. Zámek je poprvé zmiňován až k roku 1630. Původní tvrz byla adaptována na obydlí panských úředníků, kolem vznikl hospodářský dvůr a pivovar. Roku 1718 koupila nalžovské panství hrabata z Pöttingu. Noví majitelé nechali v 1. pol. 18. století zámek upravit v barokním stylu, stavební dispozice se však příliš nezměnila. Úpravy byly dokončeny pravděpodobně v červenci 1744, kdy došlo ke znovu vysvěcení zámecké kaple svatého Václava. Tvrz (starý zámek) pravděpodobně v této době zanikl a byl nahrazen budovou sýpky. Barokní úpravy se dotkly i okolního parku a zahrad. 

Roku 1769 koupila panství Nalžovy hrabata Taaffe, původem irský rod, působící v císařských službách. Za Ludvíka Taaffeho (1791 - 1855) proběhla poslední přestavba zámku v empírovém a novorenesančním stylu, zahájená roku 1840. Jejím architektem byl vídeňský císařský architekt Heinrich Koch. V rámci přestavby byla doplněna čtvrtá věž na jihovýchodní nároží zámku a upravena střecha velké věže nad východním průčelí. Další práce se týkaly úprav interiérů a sjednocení fasád. Tím byly prakticky setřeny rysy předchozí barokní přestavby. Mimo samotný zámek došlo k přístavbě budovy koníren, uzavírající dolní stranu hospodářského dvora, budovy stodoly navazující na objekt sýpky, nové kočárovny, a dále k souboru pivovarských sklepů pod novými konírnami, využívající starších renesančních sklepů. V rámci přestavby zámku byla původní barokní zahrada upravena na krajinářský park, s osázením exotickými druhy dřevin. Současně s přestavbou zámku nechal Ludvík Taaffe na vrchu Prašivec, severovýchodně od městečka, vybudovat malou umělou zříceninu podle vzoru irského rodového sídla Ballymotte.

Trasa od křížové cesty až ke zřícenině Ballymotte a zpět k zámku Nalžovy je nenáročná, trvá 1 hodinu, délka je 3,7 km. 

Roku 1873 zdědil majetek Eduard hrabě Taaffe, politik a budoucí ministerský předseda Předlitavska. Po svém odchodu z politiky přesídlil na zámek a zde také koncem listopadu 1895 zemřel. 

Velkostatek Nalžovy u obce Stříbrné Hory  byl šlechtitelským střediskem a disponoval kolem 2 000 ha orné půdy. Ve šlechtitelském středisku se nalézaly školky, na nichž se provádělo šlechtění, zkušební pole a laboratoře, z technického zařízení pak moderní zařízení na čištění obilí podle váhy. Nalžovské podniky se zabývaly zušlechťováním horských plodin, žita, ovsa, brambor a hrachu a platily za nejvýše a nejnepříznivěji položenou šlechtitelskou stanici v Československu. Během pozemkové reformy po vzniku Československé republiky byl ze záboru velkostatku Nalžovy vydělen zbytkový statek Přebořice o rozloze 28 ha za přídělovou cenu 92 000 Kč a zbytkový statek Tedražice o rozloze 67 ha za přídělovou cenu 240 000 Kč. Následkem pozemkové reformy začal velkostatek hospodářsky upadat. 

V roce 1929 postihl zámek požár. Roku 1934, během držení Edwarda Taaffeho, byla na zadlužený statek uvalena nucená správa. Po neúspěšných pokusech o obnovu hospodářství Edward velkostatek Nalžovy, spolu s dvory Sedlečko a Krutěnice roku 1937 prodal bratrům Františkovi a Karlovi Müllerovým. Ti majetek drželi do roku 1945, kdy jim byl zabaven státem. Později v zámku byla umístěna základní škola. V roce 1975 podstoupil zámek opravy. Roku 1993 byl nalžovský zámek navrácen dědicům Karla Müllera. Od nich pak roku 2008 koupila zámek s hospodářskými budovami, parkem a zemědělskými pozemky společnost Lamela Electric. Záměrem společnosti je vybudovat v zámeckém areálu lázeňsko-rehabilitační centrum a Golf resort Stříbrné Hory. 

- kostel sv. Kateřiny - barokní kostel z let 1721 - 1723 stojí na návrší v části Stříbrné Hory

- lesní park Prašivice - Prašivice nebo-li Ballymotte je umělá zřícenina hradu, kterou nechal postavit kolem roku 1840 majitel zdejšího panství hrabě Eduard Taaffe. Nechal se přitom inspirovat sídlem rodu Taaffe - hradem Ballymotte v obci Carlingford v irském hrabství Louth. 

V blízkém okolí Prašivic se nachází "pohádkový les". Skalky a kameny upravené do podoby draka, želvy a dalších tvorů.

- socha sv. Jana Nepomuckého - pochází z 18. století a je umístěna na náměstí

- Křížová cesta (více zde)

Eduard Taaffe (24.02.1833 Vídeň - 29.11.1895 Lanžovy) byl rakousko-uherský, respektive předlitavský státník, konzervativní sociální reformátor a zemský prezident Salcburska, Horních Rakous a Tyrolska. Jeho rod pocházel z Irska, kde měl titul Viscount Taaffe of Corren and Baron of Ballymote. V letech 1868 - 1870 a 1879 - 1893 byl Taaffe předsedou předlitavské vlády, přičemž druhá vláda Eduarda Taaffeho byla nejdéle fungujícím kabinetem v dějinách Předlitavska a v rámci tzv. železného kruhu pravice spojila německo-rakouské konzervativce, Čechy a Poláky do stabilní vládní koalice.

Byl druhorozeným synem Ludwiga Taaffeho, prezidenta nejvyššího soudního dvora. Eduard získal soukromé vzdělání. V letech 1850 - 1852 potom studoval práva na Vídeňské univerzitě. Po studiích nastoupil jako praktikant na dolnorakouské místodržitelství a následně zastával různé posty ve státní správě, včetně Uherska.

Do roku 1861 byl tajemníkem na místodržitelství v Praze. Koncem roku 1861 byl povýšen na místodržitelského radu a vedoucího krajského úřadu v Praze. Od 28. dubna 1863 do 8. ledna 1867 zastával úřad zemského prezidenta (místodržícího, tedy nejvyššího představitele státní správy) v korunní zemi Salcbursko, pak přešel na post místodržícího Horních Rakous. Dne 1. března 1867 obdržel titul tajného rady.

V únoru 1864 byl v doplňovací volbě za kurii velkostatkářskou zvolen poslancem Českého zemského sněmu. Zemským poslancem byl do roku 1866. Rezignoval v listopadu 1866. Již v zemských volbách v Čechách v březnu 1867 byl opět zvolen (v kurii velkostatkářské za svěřenecké velkostatky) do Českého zemského sněmu. Zemský sněm ho 13. dubna 1867 delegoval i do Říšské rady. Na mandát ve vídeňském parlamentu rezignoval v roce 1868. V 60. letech hlasoval s německými liberály (liberálně a centralisticky orientovaná Ústavní strana). V roce 1870 přešel do Panské sněmovny (jmenovaná horní komora Říšské rady).

V roce 1867 získal Císařský rakouský řád Leopoldův. Byl nositelem dalších vyznamenání. Patřil mu zámek a panství Kolinec. Byl též majitelem panství Nalžovy, Tedražice, Zavlekov a Neprochovy v jihozápadních Čechách. Jeho manželkou byla původem uherská hraběnka Irma Csáky.

Jeho politická kariéra vrcholila v 60. - 90. letech 19. století. V předlitavské vládě Ferdinanda von Beusta byl od 2. března 1867 do 23. prosince 1867 ministrem vnitra. Do této funkce se ještě vrátil ve vládě Alfreda von Potockého od 12. dubna 1870 do 4. února 1871. V Beustově kabinetu kromě toho od 2. března 1867 do 27. června 1867 zastával post ministra kultu a vyučování (školství). Dvakrát byl v této době rovněž správcem (dočasně pověřeným šéfem rezortu) ministra zeměbrany Předlitavska, a to ve vládě Karla von Auersperga od 30. prosince 1867 do 1. února 1870 a ve vládě Alfreda von Potockého od 13. dubna 1870 do 5. května 1870. Již tehdy rovněž poprvé usedl na nejvyšší exekutivní post, když byl od 8. září 1868 do 15. ledna 1870 předsedou vlády Předlitavska, ovšem rovněž jen jako správce pověřený vedením vlády, když její dosavadní předseda, Karel Vilém Auersperg odstoupil z funkce. Na samotný vrchol politického života pronikl po jisté přestávce (během ní byl v období let 1871-1879 místodržícím Tyrolska koncem 70. let. Od 13. srpna 1879 až do 11. listopadu 1893 působil jako předseda vlády Předlitavska a zároveň od 15. února 1879 do 11. listopadu 1893 zastával kromě funkce ministerského předsedy i úřad ministra vnitra.

Po odchodu z politického života odešel na své rodové sídlo, zámek Nalžovy v západních Čechách, kde také 29. listopadu 1895 zemřel.

V politické praxi postupoval jako pragmatik. Na rozdíl od své politické činnosti v 60. a 70. letech se nyní profiloval coby konzervativní politik, jehož hlavní loajalita směřovala k císaři (od mládí byl osobním přítelem Františka Josefa I.), nikoliv k politickým stranám. Taaffeho koalici podpořili polští velkostatkáři, stoupenci německo-rakouských konzervativních a křesťanských stran a staročeši (respektive celé české politické spektrum včetně zatím menšinových mladočechů a konzervativní české šlechty). S trváním více než čtrnácti let šlo o nejdéle existující vládu v dějinách Předlitavska.

Sám se hlásil k německé národnosti, ale jak prohlásil v parlamentní rozpravě v roce 1885: "Nepochybuji, že se v německé národnosti nachází poctivý cit vlastenecký. Náležímť také já k německé národnosti a lichotím si, že také tento vlastenecký cit mám; ale tolik nemohu připustiti, že by tento vlastenecký cit byl privilejí jen jedné v Rakousku žijící národnosti."

V roce 1879 se mu podařilo dojednat prodloužení branného zákona. V roce 1887 provedl obnovení finančního vyrovnání mezi předlitavskou a uherskou částí monarchie. Jeho vláda stabilizovala státní finance a ukončila ústavní a vládní nejistotu. Taaffeho koalice (tzv. železný kruh pravice) dokázala začlenit do vlády federalistické a autonomistické síly Čechů, Poláků a Jihoslovanů a pragmaticky vyvažovat zájmy jednotlivých národností a politických bloků. Coby konzervativně laděná vláda provedla Taaffeho koalice některé revize liberálního zákonodárství z předchozího období, zejména došlo k obnovení vlivu katolické církve na obecné školy.

Roku 1882 jeho vláda provedla důležitou, tzv. Taaffeho volební reformu (snížení volebního censu v městské a venkovské kurii na pět zlatých ročně, čímž se značně rozšířila množina oprávněných voličů o malopodnikatelské střední vrstvy). Zájmy středních vrstev podporoval i nový živnostenský zákon z roku 1883. Proti sílícímu vlivu radikální levice a dělnického socialistického hnutí se Taaffe snažil bojovat zaváděním sociálního zákonodárství, ale i státní represí proti dělnickému hnutí. Českému hnutí vyšel vstříc v jazykové oblasti, když tzv. Stremayrova jazyková nařízení zavedla češtinu do vnější jazykové praxe státních úřadů v Čechách a na Moravě. Za jeho vlády rovněž došlo v roce 1882 k rozdělení pražské univerzity na českou a německou univerzitu, čímž Češi získali kompletní národní školskou soustavu. Za Taaffeho vlády rovněž Český zemský sněm ovládli Češi a konzervativní šlechta, čímž se tento samosprávný zákonodárný sbor zapojil do rozhodování. Ke konci Taaffeho vlády se ovšem v českém politickém táboře zesilovala nespokojenost s tempem státoprávních výdobytků a poté, co koncem 80. let politické spektrum ovládla opozičně naladěná mladočeská strana, se stabilita Taaffeho koalice vytratila. Taaffe se neúspěšně snažil nahradit v koalici Čechy německými liberály. Jeho vláda pak padla v roce 1893, když neuspěla v Říšské radě jí předložená další volební reforma.