Nové Město na Moravě aneb město biatlonu

Nové Město na Moravě leží na západě Moravy v okrese Žďár nad Sázavou v kraji Vysočina 600 m n.m. na jižním okraji Žďárských vrchů, které jsou východní součástí rozsáhlé Českomoravské vrchoviny. Již historií je závod Světového poháru v běžeckém lyžování Zlatá lyže, jejíž místo přebraly závody Světového poháru v biatlonu. Každým rokem se zde koná ale i závod Světového poháru horských kol. Okolí města je vhodné nejen pro příznivce zimních sportů, v letním období totiž nabízí nespočet možností pro pěší turisty i cyklisty. Akce se konají v areálu Vysočina arena.

Historie města je spjata se vznikem žďárského kláštera, který založil Boček z Obřan okolo roku 1250, do této doby bylo téměř celé území česko-moravské hranice pokryté pomezním pralesem. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1267, kde je osada uváděna ještě jako Bočkonov (Bočkov) v listině potvrzující Bočkův odkaz cisterciáckému klášteru ve Žďáru nad Sázavou. Jako Nové Město (Nova Civitas) se poprvé objevuje na listině krále Václava II. z roku 1293, kde je již uvedeno jako městečko. V roce 1312, po smrti Smila z Obřan, připadlo Nové Město Jindřichu z Lipé. Ten nechal v obci vybudovat tvrz, která bývala pro svou rozlehlost nazývána hradem. 

Od roku 1496 patřilo panství Pernštejnům, za jejichž doby zažívalo město výrazný ekonomický rozmach, zvláště za Vratislava z Pernštejna (1561 - 1582). Tři roky po jeho smrti bylo panství prodáno Janem a Maxmiliánem z Pernštejna Vilému Dubskému z Třebomyslic. Ten nechal pustou tvrz zbořit a na jejím místě vybudoval renesanční zámeček, ve kterém se usadil, po dlouhé době vrchnost opět sídlila přímo ve městečku.

Po Bílé hoře bylo panství zkonfiskováno a novým majitelem se v roce 1624 stal kardinál František z Ditrichštejna, který měl v té době rovněž sousední klášterní panství žďárské, odkud byla nyní vykonávána správa zdejšího panství. Za jeho vlastnictví bylo Nové Město povýšeno na město (1635) a současně byl městu obnoven znak. 

V roce 1638 změnila panství znovu majitele. Tentokrát se jím stává Simon Kratzer ze Schönsperka (dříve hospodářský správce), který podporoval sklářskou výrobu v panství, zamýšlel vybudovat také železářské hutě. K jeho záměru však nedošlo, protože v roce 1645 byl zastřelen Švédy při jejich útoku na město. Panství od té doby spravoval a v roce 1660 převzal jeho syn František Maxmilián Kratzer. Ten mezi tím uskutečnil záměr svého otce, když v roce 1651 postavil na Kadově dvě železářské vysoké pece a k tomu výrobou navazující hamry na Kuklíku, Vříšti a Líšně. Tím položil základ železářské výroby na Novoměstsku. 

Část obyvatel Nového Města na Moravě patřila do společenství tajných evangelíků, v 17. století zde probíhala násilná rekatolizace, což dokládají i matriky zemřelých z let 1673 - 1680, kde bylo zapsáno 57 případů tzv. oslích pohřbů (11 % obyvatel).

Oslí pohřeb, též psí pohřeb, byla forma rituálního trestu, spočívající v bezobřadném uložení těla zesnulého mimo posvěcenou půdu hřbitova (např. u křižovatek cest či pod šibenicí). Uplatňován byl vůči osobám zasluhujícím exkomunikaci, zejména kacířům a sebevrahům; případně obecněji proti společenským vyvrhelům. Užíván byl ve středově a raném novověku.

V době protireformace byl oslí pohřeb zapisován do matrik zemřelých katolickým duchovenstvem nezřídka s poznámkou "zakopán jako hovado". Zápisů "sepultura asini" je v českých a moravských matrikách mnoho. Jestliže bylo dodatečně zjištěno, že nebožtík pohřbený na katolickém hřbitově je heretik (např. v jeho domě našla komise zakázané knihy), bylo jeho tělo vykopáno a odvlečeno mimo obec. V případech, kdy už nebylo možné nebožtíka vykopat, byl alespoň jeho hrob zmrskán pruty. Např. v obci Cetkovice (okres Blansko) rozhořčená katolická vrchnost uvrhla do žaláře syna Jiřího Dračky, nebožtíka, jenž byl sice kdysi představitelem obce - ale posmrtně byl shledán kacířem. Těmito činy byla posvátná půda hřbitova "očištěna". Tajní evangelíci z řad šlechty si sjednávali uložení svých ostatků za hranicemi, např. v saském Satzungu. 

I po vydání Tolerančního patentu 13. října 1781 (který otázku pohřbívání neřešil) vznikaly na stávajících hřbitovech těžké konflikty. Docházelo k několikadenním pohřbům, např. hrob zesnulé Doroty Procházkové ze Žher (okres Kolín) byl hrobníkem třikrát vykopán a opět katolickými odpůrci zahrabán. Teprve když delegace vyslaná do Prahy uspěla, došlo k pohřbu za asistence vojska. Aby se evangelíci vyhnuli kamenování pohřebních průvodů či rakví, začali zakládat tzv. toleranční hřbitovy. Zachoval se např. ruzyňský toleranční hřbitov (Huberova ulice).

Praktikování oslích pohřbů vůči nekatolíkům bylo v českých zemích ukončeno až na základě dvorského dekretu vydaného 16. března 1782. Oslí pohřby byly uplatňovány v rámci církevní kázně vůči nekajícím se hříšníkům i v reformované církvi v Uhrách.

V roce 1691 na základě soudního výnosu připadlo panství knížeti Ferdinandu Ditrichštejnovi. O 8 let později prodal jeho syn Leopold Nové Město světské nadaci šlechtičen v Brně, již patřil až do roku 1945. V čele Nadačního ústavu se vystřídalo mnoho šlechtičen. Za dobu jejich panování proběhla na novoměstském panství v 18. století tzv. pozdní horská kolonizace, při které vznikly nejmladší vesnice jako např. Blatniny, Koníkov, Samotín, Krátká a Moravské Milovy. Za hraběnky Hohenzollernové (1721 - 1745) byl nově přestavěn katolický kostel, její nástupkyně baronka Miniati di Campoli (1746 - 1759) barokně přestavěla zámek a prodloužila hřbitovní kostel. Zrušením poddanství v roce 1848 - za baronky Skrbenské (1836 - 1858) - pozbyla vrchnost dosavadního významu. 

Roku 1723 město zachvátil velký požár, v roce 1791 zde proběhla podružská rebelie a v letech 1796 - 1797 helvetská rebelie. 

Podruh - nájemník bydlící v nájmu u sedláka (podruží), podružská chalupa měla jednu jizbu, kuchyňku a chlívek pro krávu.

Helvetské vyznání - helvetská konfese je dokument základních dogmat reformovaných církví (kalvinistů). 

A jak vlastně vznikalo samotné město? Osada, později městečko Nové Město, byla založena ve 2. pol. 13. století nad soutokem říček Bezděčka a Bobrůvka. První domy byly postaveny asi v jižní části dnešního Vratislavova náměstí. Do pol. 16. století se zástavba omezovala jen na jedno náměstí; dnešní Vratislavovo, Komenského a Palackého náměstí byla totiž spojena dohromady. Z tohoto náměstí vybíhaly cesty, které určovaly další postup výstavby. Jižním směrem, na Bobrovou vedla Bobrovská (Nečasova ulice); severozápadním směrem na Žďár Žďárská ulice. Severovýchodním směrem vedla ulice Nové Domy (Masarykova ulice), na jejímž konci se cesta dělila na dvě větve na Svratku a na Jimramov. V pol. 50. let 16. století byla přestavbou měšťanského domu v jihozápadní části náměstí vybudována radnice, zároveň zde blok domů oddělil tzv. Dolní (Palackého) náměstí. 

K významným stavebním zásahům do dosavadní podoby městečka došlo na konci 16. století. Majitel novoměstského panství Vilém Dubský z Třebomyslic nejenže dal obnovit, ale také značně rozšířil panské sídlo, vznikl tak renesanční zámek. Zároveň došlo k postavení panského pivovaru a o něco později ke stavbě tzv. Hrádku (Halina), sídla jeho manželky Kateřiny Zahrádecké ze Zahrádek. Tím se oddělil prostor dnešního Komenského náměstí. Jako odbočka z ulice Nové Domy vznikl koncem 16. století východní konec Malé ulice, která vedla ke kostelíku Nanebevzetí Panny Marie na novém hřbitově. Vzdálenější část Malé ulice, které se říkalo Pod kostelíčkem, vznikla pak až začátkem 18. století. Ve 2. pol. 16. století bylo město rozšířeno o ulici Svatojánskou (Podstrání, dnes Brněnská a Jánská ulice).

Další stavební vývoj výrazně poznamenaly rozsáhlé ničivé požáry. Ten, který vypukl 3. dubna 1723, zničil domy zejména na severozápadní straně náměstí. Po velkém požáru v roce 1801, který zasáhl 208 domů včetně kostela převládla v Novém Městě zděná výstavba, ta se však nadále soustřeďovala především do centra města. 

V 1. třetině 20. století se město začalo rychle zvětšovat. Ve 30. a 40. letech 20. století byl vybudován rozsáhlý areál okresní nemocnice, naproti vzniklo první novoměstské sídliště určené pro zaměstnance nemocnice. Ve 2. pol. 20. století byl postaven podnik Chirana - výrobce chirurgických nástrojů. Bytovou výstavbu rozhodujícím způsobem ovlivnila těžba uranu v okolí Dolní Rožínky. 

Peklem byl nazýván už ve starých pozemkových knihách dům č.p. 20 a jeho majiteli se podle něj říkalo Pekelník. Snad toto označení vzniklo v dobách, kdy tu býval hamr. Víc než hamr byla známa hospoda "Na Pekle". V pol. 19. století si ji tu otevřel původem žďárský řezník Václav Procházka. Jeho žena byla vyhlášenou kuchařkou a tak hospoda prosperovala. Sám Procházka se nejvíce proslavil v revolučním roce 1848. Stal se hejtmanem a cvičitelem Národní gardy a byl také zvolen poslancem říšského sněmu ve Vídni. Posledním hostinským v "Pekle" byl o sto let později další žďárský rodák Josef Zábrš. Z pekla můžeme pokračovat rovnou do očistce. Skončíme tak v další hospodě, která bývala v nedávno zbořeném domě č.p. 27 stojícím u odbočky k Jelínkovu mlýnu (č.p. 26). Říkalo se tu "V Očistci" nebo u Valíšků. Hostinským tu v 2. pol. 19. století býval Josef Vališ a později jeho stejnojmenný syn. Oba byli také tkalci a kostelníky. Josef ml. ale nakonec hostinec prodal a odstěhoval se do Ameriky.

V č.p. 29 na přelomu 19. a 20. století provozoval jistý František Kubík úspěšný barvířský závod. Svému okolí byl velmi dobře znám, neboť díky němu za domem tekl "věčně modrý potok". Potok, který dříve tekl za domy na západní straně Bobrovské ulice, byl ve skutečnosti mlýnským odpadem. Tekla tudy voda z Kazmírova mlýna (č.p. 35) a ústila do nádrže před Jelínkovým mlýnem (č.p. 26). Tento mlýn stojí sice stranou, ale můžeme ho ještě k Bobrovské ulici počítat. Mlýn tu býval přinejmenším na konci 15. století, kdy se mu říkalo Šarlův. Na konci 16. století ho koupil Jiřík Humpolecký z Rybenska a od té doby je znám jako mlýn Humpolecký. Během Třicetileté války mlýn zpustl a přešel do majetku vrchnosti. Vrchnostenskými mlynáři tu byli od 18. století členové mlynářského rodu Jelínků. Posledním mlynářem byl již ve 20. století Augustin Jelínek. 

Od roku 1938 se začaly na domech v Bobrovské ulici objevovat pamětní desky věnované významným osobnostem. Jako první se 17. července 1938 odhalovala pamětní deska na domě č.p. 22, kde od svého raného dětství žil ruský legionář František Seidl, který padl v červnu 1918 při dobývání Kurganu. O devět let později - 27. července 1947 - odhalil tehdejší ministr výživy Václav Majer pamětní desku na rodném domě Ing. Jaromíra Nečase. Jaromír Nečas se roku 1888 narodil v domě č.p. 31, v dobách prvních republiky se stal ministrem sociální péče a později byl i členem exilové vlády v Londýně. A právě na jeho počest byla už v říjnu 1945 Bobrovská ulice přejmenována na Nečasovu. V roce 1910 se v domě č.p. 21 na Bobrovské ulici narodil Josef Veselka, pozdější zakladatel a sbormistr Akademického pěveckého sdružení Moravan, profesor brněnské  konzervatoře a JAMU. A na jeho rodném domě, tehdy už v Nečasově ulici, mu byla 8. května 1996 odhalena pamětní deska. Byla v Nečasově ulici třetí a zatím poslední. 

Na místě domu č.p. 97, který spojuje Palackého a Vratislavovo náměstí, se předpokládá původní tvrz, nebo přinejmenším sídlo vrchnostenských úředníků v dobách, kdy Nové Město vlastnili členové mocného rodu Pernštejnů. 

Vratislavovo a Palackého náměstí odděluje terénní zlom, díky této své poloze bylo Palackého náměstí původně nazýváno Dolní náměstí či Dolní rynek. Střed náměstí tvoří kašna, která svou podobu kamenného kvadrilobu (čtyřlistu) získala v roce 1891. V létě 1905 byla osazena plastikou Jana Štursy Píseň hor zpodobňující pasáčka s ovcí na klíně. Od roku 1942 je originál plastiky z hořického pískovce umístěn v Horáckém muzeu a na kašně je umístěna kopie zhotovená ve zlínské Škole umění. Takzvaný Pasáček se stal jedním ze symbolů Nového Města. Na kašně měla být původně umístěna socha Františka Palackého, která nakonec našla své místo v protilehlém svahu. Slavnostně byla odhaleno v roce 1902 a od té doby bylo náměstí nazýváno Palackého. Okupace a zřízení protektorátu však sebou přinesly nařízení a odstranění všeho, co neodpovídalo změněným poměrům. A tak byla 28. června 1940 socha Palackého odstraněna a v říjnu téhož roku bylo náměstí opět přejmenováno na Dolní. Po osvobození se název Palackého náměstí zase vrátil. Vrátila se i socha Palackého, ale až po dlouhých sporech o její umístění v červnu 1946. 

Obě sochy (Píseň hor i Otec národa) vznikly z podnětu a za podpory Josefa Jelínka, Štursova poručníka a mecenáše. Josef Jelínek (1829 - 1903) býval novoměstským koželuhem a majitelem domu č.p. 32 na Palackého náměstí, kde se říkalo u "bohatých Jelínků". Byl veřejně činným, ať už jako předseda nebo člen řady místních spolků, tak i jako člen obecního zastupitelstva. V letech 1861 - 1891 zastával s přestávkami post starosty města. Byl také poslancem Moravského zemského sněmu. Na jeho návrh byla pro kašnu na tehdejším Velkém náměstí (dnes Vratislavovo) zhotovena socha Vratislava z Pernštejna. V roce 1891 bylo Josefu Jelínkovi uděleno čestné občanství města. V otcových stopách šel i Josef Jelínek mladší (1858 - 1936), který býval velitelem novoměstských hasičů či prvním starostou obnoveného Sokola, mimo jiné také před 1. světovou válkou majitelem prvního automobilu ve městě. V roce 1913 byl zvolen jako jeho otec starostou města a byl jím až do poválečných voleb v roce 1919. Již od svého zvolení starostou se potýkal s nepřízní části novoměstských obyvatel, které se nevyhnul ani jeho otec. V roce 1923 prodal svůj dům "eráru" a odstěhoval se do Pardubic. Dům č.p. 32 se pak stal sídlem finančního úřadu. Když Nové Město ztratilo statut okresního města, našla v domě své první sídlo v roce 1951 zřízená samostatná hudební škola.   

Řadu zajímavých osobností najdeme i mezi obyvateli rohového domu č.p. 34. Od roku 1662 až do současnosti je v držení členů rodu Německých. Prvním z nich byl Martin Německý, který se oženil s Dorotou, dcerou Kateřiny Kalouskové zvané Šlejfrlice (patrně byla majitelkou šlajferny - brusírny). Přídomek přešel i na dům č.p. 34, kterému se říkalo U Šlejfrlíků. Díky hudebnímu nadání svých obyvatel získal dům během 18. století jiný přídomek. V roce 1752 se stal majitelem domu Daniel Německý, který byl hudebníkem, městským varhaníkem a později i rektorem městské školy. Od jeho časů se domu č.p. 34 začalo říkat U Varhaníků. Nejslavnějším rodákem z tohoto domu však byl Daniel Matyáš Německý (1762 - 1824), dvojnásobný doktor (filozofie a veškerého lékařství), oblíbený lékař, vědec, novátor a samozřejmě také hudebník. Rod Německých dal světu i slavné lyžaře Josefa a Otakara Němce. Přídomek Šlejfrník výměnou za Varhaníka nezanikl. Přenesl se ale na protější rohový dům č.p. 101, který se dostal do držení druhé větve rodu Německých založené Václavem Německým, vnukem Martina Německého-Šlejfrníka. Z těchto "Šlejfrníků" pocházel i František Německý, známý novoměstský hostinský a hoteliér, zakladatel Hotelu Německý stojícího ještě před 30 lety na Masarykově ulici. Zajímavým pojítkem mezi domy č.p 34 a 101 bývala městská brána, která kdysi uzavírala přístup do centra města ze Žďárské ulice.  

O původu jména Žďárská ulice není pochyb, tudy se jezdilo z Nového Města do Žďáru. Se jménem dostala ulice do vínku i oheň - žďáření. Požár, který vypukl 13. června 1879 v noci ve stodole domu č.p. 84, se zapsal trvale do dějin celého města. Díly silnému větru ženoucímu oheň ke středu města tehdy shořelo 19 obytných a 12 hospodářských stavení. Co do rozsahu nemohl tento požár aspirovat na "titul" největšího požáru v historii, nicméně stal se podnětem k historickému rozhodnutí. O několik týdnů později - 24. srpna 1879 - byl v Novém Městě založen sbor dobrovolných hasičů. 

Ke Žďárské ulici patřívaly tři mlýny zmiňované již v 16. století. Nedaleko mostu stával Hánův mlýn (č.p. 81). Mlýn vyhořel již při památném požáru celého města v roce 1801. Po tomto požáru byl ještě obnoven. Ke zkáze ho přivedli o několik desítek let později zdejší mlynář Josef Ondra a po něm Jakub Žák. Budovy mlýna zchátraly a byly zatíženy dluhy. Rozpadající se, ale dobře pojištěný, mlýn v noci 22. června 1907 do základů vyhořel. Mlýn již obnoven nebyl, pouze pila. Od roku 1918 na mlýně začal provozovat pilařskou živnost Filip Jaroš, a právě proto je tento objekt znám jako Jarošova pila. 

Požár ukončil činnost i dalšího mlýna, známého jako Kazmírův (č.p. 35). Původně se tomuto mlýnu a rybníku nad ním říkalo Škrobův. Patrně od doby mlynáře Kazimíra Štampy, který žil na přelomu 17. a 18. století, se začalo mlýnu a rybníku říkat Kazmírův. Posledním mlynářem v Kazmírově mlýně byl Alois Jelínek ze známého fryšavského mlynářského rodu. Historii mlýna uzavřel požár, který vypukl o půlnoci 27. září 1916.

Třetí z mlýnů se dočkal svého zániku i bez přispění ohně. Ke konci 16. století ho postavil pod tehdejším Sadovým rybníkem Jan Štrafa. Rybník se ale dnes jmenuje Klečkovský po Janu Klečkovi, který mlýn v roce 1643 prodal vrchnosti. Mlýnu se říkalo i Ráčkův a rybníku se tak někdy říká dodnes. Posledním mlynářem tu totiž byl Josef Ráček, známý podivín, který nechal mlýn zchátrat a na konci života se snažil získat peníze na opravu od památkového úřadu. Mlýn nakonec koupil novoměstský velkostatek a v červnu 1935 ho nechal zbořit. 

Téměř o deset let později zažilo Nové Město i válečný požár. Letadla Rudé armády dne 9. května 1945 ostřelovala a bombardovala ustupující německé jednotky. Letecký útok zaplatilo životem i několik civilistů, poškozena byla řada domů. Nejvíce jich bylo právě ve Žďárské ulici. Dům č.p. 82 listonoše Františka Vyplašila stojící v křižovatce dnešních ulic Žďárské a Dukelské již obnoven nebyl. Na jeho místě byl na návrh Vincence Makovského vybudován v roce 1953 kamenný taras. Již o tři roky dříve byla Žďárská ulice přejmenována na Stalingradskou, na paměť města zničeného během 2. světové války. Ke svému původnímu názvu se ulice vrátila v roce 1962. 

Pamětihodnosti:

Evangelický kostel - když Josef II. v roce 1781 vydal Toleranční patent, mohli se nekatolíci svobodně přihlásit ke své víře. V Novém Městě na Moravě k založení protestantského sboru došlo hned rok poté, v roce 1782, kdy se zdejší evangelíci augsburského a helvetského vyznání rozhodli postavit vlastní modlitebnu, školu, hřbitov a faru. 

Kostel byl postaven téměř uprostřed města na místě zasypaného bývalého rybníčku, na Husím Rynku (dnešní Komenského náměstí). Modlitebna byla dokončena v roce 1784. Nicméně 20. května 1801 propukl ve městě požár, který významně poničil i modlitebnu. Prošla pouhými opravami a sloužila svému účelu dál. Až v roce 1875 bylo rozhodnuto pro výstavbu zcela nového kostela. 

Základní kámen byl položen v květnu 1897. Celou stavbu, která trvala do roku 1898, vedl místní stavitel Jan Sadílek dle návrhu vídeňského architekta Hanse Glasera. Ve dnech 8. a 9. září byl kostel vysvěcen. Kostel stojí na půdorysu řeckého kříže. Mnohé vnitřní prvky, např. sloupy, jsou v toskánském stylu. 

Na místě bývalé modlitebny byl vztyčen pomník Františka Josefa I., po vzniku Československé republiky byl nahrazen bustou Jana Amose Komenského, která zde stojí dodnes. V roce 1992 byly v kostele zavěšeny tři nové zvony (Víra, Naděje a Láska), které doplnily jediný zbylý zvon z roku 1898. 

Vyzvednutí čtyř zvonů na věž kostela dne 29. června 1898 popisuje i zdejší kronika:

"Zvony přivezeny od firmy Hiller v tichém průvodu z Brna na dvou vozech, tažených celkem devíti koňmi. Za účasti více než 2 000 lidí byly zvony po předcházející nábožnosti, při níž případně promluvil místní farář Josef Dobeš, slavnostně na věž vytaženy a po jejich zavěšení zazvoněno nejprve každým zvonem zvlášť, potom všemi dohromady."

V roce 1917 byly 3 zvony zabaveny kvůli válečným účelům. Zůstal tak pouze jeden, zvaný Hrnčířův, který na věži zůstal dodnes. Na nové nebylo dostatek financí. Až v roce 1938 se prostředky našly a v brněnské firmě Matoušek a spol. byly odlity Mistr Jan Hus, Jan Amos Komenský a Tomáš Garrigue Masaryk. Vyzdviženy byly v říjnu. Za ani ne 4 roky byly tři nové zvony, stejně jako před 25 lety, zabaveny kvůli válce. Zůstal opět pouze zvon nejmenší - Hrnčířův. Po válce se tehdejší farář, Dr. Václav Kejř, doslechl, že na nedalekém statku jsou nějaké zvony, které Němci nestihli odvézt. S nadějí, že se jedná o zabavené zvony, se na místo vydal. Zjistil však, že jde pouze o zvon Kunhuta z novoměstského katolického kostela, bustu Tomáše Garrigua Masaryka a plaketu z rodného domu Jan Štursy. Všechny tři nálezy se do Nového Města vrátily. Peníze na zvony nové po válce nebyly. To ani po roce 1989. Nicméně i přes tento fakt se zdejší věřící rozhodli využít aktuálně příznivějších cen mědi a cínu a v roce 1990 tři nové zvony na dluh objednali u Dytrychových z Brodku u Přerova. Kvůli nedostatku financí byly nejdřív ulity dva menší zvony: Víra a Naděje. Dlouho čekali v kostele na poslední, na Lásku. Každý z nich má na sobě vyryto: "Ke 400. výročí narození Jana Amose Komenského".

Kostel Nanebevzetí Panny Marie - je filiální a hřbitovní kostel, který se nachází v centru města v Malé ulici. Postaven byl někdy v 16. století, jednou z možností je, že kostel byl postaven kolem roku 1610 nebo 1620 luterány. Pro katolické bohoslužby byl kostel upraven v 17. století, přestavěn do dnešní podoby byl v roce 1749. Kostel získal patrocinium v roce 1662, již v tu dobu tak kostel existoval. Kolem roku 1741 pak byl rozšířen hřbitov při kostelu a byl ohrazen kamennou zdí. V roce 1749 pak byl kostel značně rozšířen a přestavěn, kostel byl výrazně zvětšen. Stavba byla dokončena v roce 1750 a téhož roku byl kostel vysvěcen. V roce 1801 kostel vyhořel a až do roku 1843 byl kostel nepoužíván, v roce 1814 však byla do kostela pořízena socha svatého Antonína Paduánského a v roce 1823 byl na kostele vyvěšen kříž. 

V roce 1828 byl kostel pokryt novou šindelovou věží a později byl kostel nadále upravován a kůr, kazatelna a lavice byly následně také obnoveny. V roce 1853 byl kůr kostela nahrazen zděným, byla přistavěna předsíň a byla pořízena kazatelna, oltář a varhany. V 50. či 60. letech 19. století pak byl kostel nově vydlážděn. Generální oprava kostela proběhla v roce 1930 a 1931. Roku 1946 byl do kostela pořízen zvon.  

Kostel sv. Kunhuty - je nejstarší architektonickou památkou v Novém Městě na Moravě a pro mě i tou nejkrásnější, co jsem snad kdy viděla. Nachází se na Vratislavově náměstí. Nejstarší částí je gotický presbytář ze 14. století (prvně zmiňován roku 1362). V polovině 15. století byla přistavěna chrámová loď. V roce 1499 přibyla zvonice, jež byla roku 1592 přestavěna na věž. Při velkém požáru města roku 1723 vyhořel i kostel, o 16 let později přibyla nová jižní sakristie a severní přeměněna na tzv. Černou kapli. Při její rekonstrukci v 90. letech 20. století došlo k odhalení fresek, znázorňujících cestu duše člověka. Okolo kostela byl až do roku 1801 hřbitov. Nová sgrafita pocházejí od novoměstského rodáka, akademického malíře Karla Němce. 

V kostele najdeme řadu hrobů. V předsíni se nachází náhrobní kámen manželky úředníka Želechovského ze Želechova. Do krypty pod kněžištěm byla pohřbena těla některých příslušníků rodů Dubských z Třebomyslic a Kratzerů. 

Kostel má pět zvonů, největší z nich, zvaný Kunhuta, má hmotnost 2,2 tuny.

A teď hurá na lyže! Nové Město na Moravě leží v nadmořské výšce 600 m. n. m. a okolní kopce dosahují až 800 metrů. Zvlněná krajina, kopce pokryté lesy i široké pláně vytvářejí v zimě dokonalé podmínky pro lyžování. Na lyžích jako první vyjel fryšavský revírník Rudolf Gabessam v roce 1890 na shromáždění lesníků v hostinci na Studnických Pasekách. Hostinský Kosek po prvních pokusech vyrobit si lyže sám požádal vyhlášeného stolaře a koláře z Rokytna, mistra Adolfa Slonka, o vyrobení kopií. Do týdne byly věrné kopie hotové. Slonka pak následovali další, například novoměstský stolař Čejka. Problém byl v získání kvalitního suchého jasanové nebo bukového dřeva. Na počátku 20. století zastínilo lyžování svou vzrůstající popularitou dosud nejpopulárnější bruslení, z místního Bruslařského klubu se stal v roce 1910 lyžařský Sportovní klub, jeden z prvních v celé monarchii. U jeho zrodu stáli místní velikáni, jako byl například první ředitel místní reálky, spisovatel Leander Čech nebo stavitel a starosta Josef Sadílek. 

Členové Sportovního klubu uspořádali 2. února 1910 první veřejné lyžařské závody. Zúčastnilo se jich 19 závodníků, mezi nimi jedna žena - Marie Gregorová. Následujícího roku byla vypsána i jízda žen, roku 1912 byly závody rozšířeny o kategorii dětí a mládeže a roku 1914 o závod štafet. Kromě běhu na lyžích se závodila také v kategoriích jako krasojízda nebo jízda bez hůlek. V prvních letech se závodu mohl účastnit každý, kdo se na to cítil. Například pan Mokrý jel vždy, ale do cíle přijížděl až několik hodin po posledním závodníkovi. První dětské závody se uskutečnily v roce 1912 na náměstí, před tehdejším Hotelem Filipi - naproti muzeu. Závody se v Novém Městě konaly každý rok, kromě válečných let a období, kdy nebyl sníh. 

Kromě pravidelně pořádaných Veřejných novoměstských závodů pořádal Sportovní klub i závody další, například Hančův memoriál na 50 km v roce 1926. Roku 1930, se  uskutečnily první štafetové závody, zúčastnilo se deset štafet. 

Lyžařský klub zval do Nového Města instruktory, např. Bohumila Hanče, který byl v té době nejlepším českým lyžařem, nebo Nora Ingwalda Smithe Kiellanda, budoucího norského velvyslance a klíčníka norského krále. Hned první lyžařský kurs měl 70 nadšených účastníků. Sám Hanč si na to téma zaveršoval: "Lyžařský kurs odbývá se, ve sněhu vše hrčí a lyžař každý nadchnut jest heslem: ať to frčí!".

Byly vybudovány skokanské můstky, nejprve sněhové, později dřevěné (za dnešními lázněmi v Oboře a v Trni, na Šibenici na Harusově kopci), od roku 1922 sloužila nejen lyžařům výstavní turistická chata na Harusově kopci. 

V roce 1934 byl založen sdružený závod o Zlatou lyži Českomoravské vysočiny. Každý účastník musel absolvovat běžecký závod, ale i závod ve skoku, a to  až do roku 1970. Běh startoval na náměstí, ve skoku se zpočátku závodilo na můstku na Šibenici. Putovní trofej Zlatá lyže, kterou vyhrál třikrát po sobě Bohumil Kosour, a proto ji mohl od roku 1949 mít stále, je k vidění v lyžařské expozici Horáckého muzea. 

Po záboru českého pohraničí a tím i horských oblastí v roce 1939 se Novoměstsko stalo největším lyžařským centrem v protektorátu Čechy a Morava. Roku 1949 byl u Jelínkova mlýna postaven další můstek, nahrazený po vichřici v roce 1963 ocelovým. Skákali na něm i olympijští reprezentanti, např. Jiří Raška. 

V sezóně 1972 - 1973 se Zlatá lyže dostala do kalendáře mezinárodních závodů FIS. V roce 1972 byl dokončen Hotel Ski v lese Ochoza, na který se navázaly nové lyžařské tratě, a současně se začal budovat stadion (dnešní Vysočina Arena). V roce 1981 se zde poprvé běžel Světový pohár, vítězkou se stala slavná ruská běžkařka Raisa Smetanina. V 80. letech dosahovala návštěvnost závodů Zlaté lyže rekordních čísel, například v roce 1989 fandilo u trati 20 000 diváků. Švédský závodník Gunde Svan dostal tehdy vítězství ke svým 27. narozeninám. Areál Vysočina prošel zásadními úpravami v roce 2005 a 2011, v době, kdy se do popředí zájmu dostává biatlon. Zatím největší událostí bylo Mistroství světa v biatlonu v roce 2013. Desítky tisíc diváků přihlížely úspěchu bronzové štafety ve složení Moravec, Soukalová, Soukup, Vítková. 

Více info se můžeme dozvědět na naučné stezce s 10 zastaveními: Ať to frčí!, Lyžařští závodníci Němečtí, Harusův kopec a Šibenice, Vysočina Arena, Lyžařská historie chaty Mercedes, Slavní lyžaři na katolickém hřbitově, Sportovní škola mládeže, Rozvoj lyžařské turistiky, Rodina Slonkova a výroba lyží na Novoměstsku a Lyžařské můstky v Novém Městě.