Novomlýnská vodárenská věž

V počátcích středověku byla Praha zásobována vodou ze soukromých i veřejných studní, které však často bývaly zanesené odpadem z jímek. Voda se také rozváděla otevřenými koryty nebo vodovodními řady ze dřeva, kamene, hlíny či olova, tyto vodovody však byly určeny jen pro církevní, šlechtické a panovnické objekty. Spolu se založením Nového Města pražského v roce 1348 byla postavena první vodárenská věž, která čerpala vltavskou vodu a rozváděla ji do veřejných novoměstských kašen. Postupně vznikly čtyři obecní vodárny: Staroměstská pro Staré Město pražské, Petržilkovská pro Malou Stranu, vodárna Šítkovská pro horní část Nového Města a Novomlýnská vodárna pro dolní Nové Město pražské. 

Novomlýnská vodárenská věž se nachází v Petrské čtvrti, blízko Štefánikova mostu a Revoluční ulice. Přiváděla vodu do dolní části Nového Města bezmála čtyři staletí. Stojí tu zčernalá časem a z výše svých 42 metrů shlíží na provoz aut, tramvají i parníků. Vždyť v době jejího vzniku vyhlížely pražské vltavské břehy zcela jinak. Řeka byla využívána jako dopravní cesta, po níž voraři přiváželi dřevo na stavby i otop, rybáři lovili ryby, pískaři těžili písek z říčního dna a ledaři lámali led pro hostince a krčmy. U břehů stály vodní mlýny a na březích pily, hamry, brusírny, prádelny, barvírny a koželužny, které přinášely obživu tisícům lidí.

V sousedství dolní novoměstské vodárenské věže se nacházela skupina Nových mlýnů. 

V době pražské asanace začátkem 20. století byl břeh Petrské čtvrti rozšířen směrem k říčnímu korytu a vyrovnán, říční ramena zasypána a mlýny i původní historická zástavba byly zbourány. Novomlýnská vodárenská věž, která kdysi stála přímo na břehu Vltavy, se tak vlivem naplavenin a novodobých úprav od břehu vzdálila na 150 metrů. Kromě několika domů kolem sousedního kostelíka sv. Klimenta už o původním charakteru tohoto koutu staré Prahy nic nevypovídá. 

První zmínky o Novomlýnské vodárně najdeme v roce 1484, kdy měla dřevěnou podobu. Během následujícího století byla několikrát upravována, až se městská rada rozhodla postavit vodárnu kamennou. 

Někdy na přelomu 16. a 17. století byla zbudována velkolepá kamenná vodárenská věž. Ze všech pražských vodáren byla nejvyšší a nejnákladnější. Měla sedm pater a navíc byla završena tzv. lusthausem neboli letohrádkem. Konšelé bohatého Nového Města totiž následovali dobovou módu letohrádků stavěných na střechách šlechtických sídel a rozhodli se mít vlastní, právě na vrcholu Novomlýnské vodárny, která patřila k nejvyšším městským stavbám. Lusthaus tvořila velká a reprezentativně vyzdobená místnost, vždy se třemi okny na každé stěně, odkud se otevírala nevšední vyhlídka na panorama pražských měst a královského sídla. 

V roce 1655 však přišlo neštěstí. Dne 6. února toho roku se věž "natrhla původem veliké povodně a ledového štukoví, též velikého dříví a kládí" a potom se "na dví roztrhla, díl jeden na tu stranu, kde je prkenná pila, druhý pak do vody patřící k Letné padl a sesul se, takže z toho rozkošného stavení v malém okamžení hromada rumu nepříliš veliká s podivením všech na to se dívajících se spatřovala". Již mezi léty 1658 - 1660 byla vodárenská věž obnovena. Stavitel Jan Decapauli využil zdivo ze zřícené věže a pravděpodobně také původní portál ze sliveneckého mramoru. Stavba má čtvercový půdorys a dispozici ze dvou soustředěných hranolů, mezi kterými vede schodiště. Jádro je vyzděno z lomového kamene, obklad tvoří pískovcové kvádry. V pěti patrech je na každé straně protáhlé okno. Šesté patro ve výšce 30 metrů opět zdobí lusthaus  s dvanácti okny - rarita, kterou se nemůže pyšnit žádná jiná vodárenská věž na světě. 

Jak ale vodárenská věž fungovala? Základní mechanismus tvořil mlýn se dvěma koly, která přes klikovou hřídel poháněla pístová čerpadla. Jedno čerpadlo nasávalo vodu do rezervoáru mlýna a druhé ji pak vytlačilo do čtvrtého patra věže, kde se ve výšce třiatřiceti metrů nacházela nádrž o objemu necelého metru krychlového. Po naplnění nádrže se voda rozvodným potrubím samospádem dostávala do 56 veřejných kašen Nového Města pražského, několika pivovarů a soukromých kašen. Původně bývalo v zimních měsících potrubí zahřívané otevřeným ohněm, aby se zabránilo jeho zamrzání a poškození. Ohniště později nahradila kamna, která se nacházela v přízemí věže. Části topeniště odkryté při nedávných výzkumech je dnes možné vidět v prostoru kolem pokladny. V přízemí se dochoval také pozůstatek štoly, odkud voda potrubím opouštěla věž a proudila do města. Svému účelu přestala Novomlýnská vodárenská věž sloužit v roce 1877. Vedle ní byla vybudována čerpací stanice s moderním zařízením. Čtyři dvojčinná čerpadla dodaná První česko-moravskou továrnou na stroje zde čerpala vodu prostřednictvím dvou vodních kol  do vodovodní sítě dolního Nového Města a na Letnou až do roku 1919.

Novomlýnská věž je jako jediná z dochovaných pražských vodárenských věží přístupná. Po generální rekonstrukci byla v roce 2017 otevřena veřejnosti. V jejím interiéru se nachází multimediální expozice "Praha hoří". Hlavním tématem je oheň a voda - vodárenství a tradice pražských hasičů. Prohlídka je završena v bývalém lusthausu novoměstských konšelů, vyhlídkovém sále s panoramatickým výhledem na Prahu. 

Člověk od nepaměti bojoval s ohněm a snažil se ho ovládnout. Také přísloví "dobrý sluha, ale zlý pán" vystihuje smysl krocení a zdolávání tohoto živlu. Většina středověkých měst byla ohrožena velkými požáry. Ze 14. století pochází první doložená zmínka o snaze předcházet požárům a jak je organizovaně likvidovat. Tyto práce řídil rychtář a občanům bylo uloženo pomáhat. Středověké tresty za paličství byly velmi přísné, mezi popravami za žhářství převažovaly popravy provedené upálením. 17. století přineslo první požární řád v Novém Městě pražském. Řád taxativně vymezil místa, na kterých musela ve městě stát hasičská technika - dva vozy obité žebříky a s háky, malé stříkačky a velké stříkačky. V 18. století se reformy Marie Terezie a jejího syna Josefa II. dotkly také oblasti ochrany před požáry. Bylo stanoveno, že nejvyšším pánem u požáru je městský hejtman a městští úředníci a zřízenci jsou povinni pomáhat.

Historie pražských hasičů je dlouhá. Významným dnem byl 23. květen 1853, kdy se magistrát rozhodl vzít do své péče úklid pražských ulic. V srpnu téhož roku magistrát přijal 30 metařů, z nich bylo 8 lidí vycvičeno k obsluze stříkačky, ostatní jako pomocníci při hašení. Jejich pracovní náplní bylo kromě hašení ohňů výcvik s tehdejší hasičskou technikou a dále ještě 13 let také zametání ulic. Hasičský sbor byl zřízen k 16. srpnu 1853 a v Praze tímto byl ustaven první z profesionálních hasičských sborů v Království českém. 

Revoluční rok 1848 a pád Bachova absolutismu znamenal v Rakousku-Uhersku jisté politické uvolnění, mimo jiné i ve spolčovacím a shromažďovacím právu. Malá města a vesnice také neměly peníze na placené hasičské sbory. Zde došlo ke sdružování hasičských nadšenců a ke vzniku prvních dobrovolných hasičských sborů. Tyto sbory nebojovaly jenom s ohněm, ale pomáhaly také například při povodních. 

K velkému rozmachu přispěl v roce 1876 zákonem vydaný "řád policie v příčině ohně v Království českém", který nařizoval podrobnosti v oblasti prevence proti požárům, organizaci a pravomoc při zásahu a trestní postih za skutky pro oheň nebezpečné. 

A jaké vlastně byly největší požáry Prahy?

1. Spálená ulice vznikla v místech, kudy vedla prastará cesta z Vyšehradu na Pražský hrad. O tom, že Spálená ulice přesně kopíruje někdejší cestu na Vyšehrad, svědčí to, že je dvakrát prohnutá (lokátoři nových míst museli respektovat starší zástavbu), zatímco ulice vzniklé za doby císaře Karla IV. byly vyprojektovány podle rovných stavebních čar. Tvoří spojnici mezi Národní a Myslíkovou, resp. Karlovým náměstím. V oblasti Perštýna stávala Zderazská brána (někdy nazývaná také bránou svatého Martina Na Perštýně). Ve středověku měli v ulici své dílny kováři, kotláři, zámečníci, zbrojíři nebo nožíři, které dal panovník Karel IV. pro jejich hlučnost vystěhovat ze Starého Města. Protože v ulici existovalo několik kovářských dílen, začalo se jí říkat Kovářská. Posléze též Flašnéřská, podle flašnéřů, kteří pracovali s plechem podobně jako pozdější klempíři. Dne 3. června 1506 (někdy psáno 17. června) zde zničil požár 20 domů, a proto se od roku 1518 ulice nazývá Spálená.

2. Požár Malé Strany a Hradčan - požár propukl dne 2. června 1541 při opravě střechy paláce Smiřických na Malostranském náměstí. Celkem na Malé Straně a Hradčanech shořelo 197 domů. Na samotné Malé Straně shořelo 155 domů a zůstalo zachováno jen 78 stavení, což činilo ztrátu 66 %. Hradčany byly zničeny takřka celé. Požár se rozšířil i na Pražský hrad. Poškozen byl i chrám svatého Víta a královský palác včetně kaple Všech svatých (propadla se klenba) a poměrně nedlouho předtím dokončeného Vladislavského sálu (kde klenba vydržela) a Ludvíkova křídla. V kostele a klášteře sv. Jiří shořely krovy. Při požáru shořel archiv desk zemských, pozemkové knihy české šlechty, a tím také zanikl důležitý historický pramen českých dějin. Zničení středověké zástavby Malé Strany otevřelo prostor pro uplatnění renesanční architektury a pro scelování parcel za účelem výstavby paláců v blízkosti panovnického sídla. Nové budování města trvalo dlouhá desetiletí a největší zástupce této výstavby, Valdštejnský palác, byl postaven až v letech 1623 - 1630.

3. Francouzský požár - Francie Ludvíka XIV. po francouzsko-nizozemské válce (1678) pokračovala v agresivní anexionistické politice podpořené quasiprávními podklady, která se projevila například ve válce reunií (1683 - 1684). Ludvík takto ovládal oblasti, které formálně patřily španělským Habsburkům a Svaté říši římské, např. Alsasko, Štrasburk a Lucembursko a jejich blízké okolí. Jako trest za to, že Španělé mohli používat janovský přístav, bylo město Janov 12 dní bombardováno. Na rozkaz Ludvíka XIV. docházelo k tvrdým represím, které měly zastrašit a odradit nepřátele a udržet vládu v dobytých oblastech. Došlo také k vraždění civilního obyvatelstva, Ludvík nechal vypálit 20 vesnic jako odpověď na to, že Španělé zničili dvě stodoly na okraji území Francie. Ludvík také odmítl podpořit tehdejší Svatou alianci v boji proti Osmanům a dokonce Turky tajně podporoval. Obava z dalších francouzských akcí vedla v červenci 1686 císaře Leopolda I., některá říšská knížata, Španěly a Švédy k vytvoření obranného uskupení zvaného Augšpurská liga. Předmětem dalšího Ludvíkova zájmu byla Rýnská Falc, kam se snažil prosadit jako dědičku svou švagrovou Alžbětu Šarlotu Falckou. Právě francouzskou snahou získat silou Falc začala nová válka, označovaná jako válka o falcké dědictví. V září 1688 vstoupila francouzská vojska o síle asi 30 000 do říšského Porýní. V rychlém sledu dobývala jedno město za druhým. Mezi prosincem 1688 a červnem 1689 zničili Francouzi asi 20 měst. Mezitím si katolický král Jakub II. Stuart znepřátelil většinu vlivných kruhů v Anglii a uprchl do Francie. Nizozemský místodržící a Jakubův zeť Vilém III. Oranžský využil situace, vylodil se v Anglii a spolu se ženou Marií se nechal korunovat na krále. V květnu 1689 podepsali Nizozemci proti Francouzům ofenzivní dohodu s císařem Leopoldem I. a 17. května 1689 vyhlásila Anglie Francii válku.  Na podzim roku 1688 začala francouzská vojska vypalovat města v dnešním Německu, poté byl plán údajně rozšířen i na česká města. Cílem bylo vyvolat totální chaos. Jako autor této paličské myšlenky je uváděn Ludvíkův oblíbenec, generál Ezéchiel du Max, Comte de Mélac. Francouzskému králi se kvůli jeho politice a kvůli barbarským zvěrstvům na dobytých územích přezdívalo "Turek Západu". Po celém Německu a Rakousku, ale i v Čechách a na Moravě se vzmáhaly protifrancouzské nálady, Francouz se stal synonymem barbara. V dubnu a květnu 1689 lehla popelem města Klatovy, Hořovice, Trutnov, Broumov a některá další menší města, byly zde nalezeny zápalné látky a granáty se střelným prachem, které nasvědčovaly úmyslnému zapálení.  

V Čechách bylo 21. června 1689 teplé a suché jaro a bylo větrno. Vzplál hostinec v domě U Černého orla v Kaprově ulici, vítr oheň rychle přenesl na truhlářskou dílnu, ležící přes ulici. Kostelní zvony od svatého Valentina na Starém Městě vyzváněly na poplach a lidé se sbíhali na pomoc. Vědra, která měla být podle platného požárního řádu naplněna vodou, však byla prázdná. Vítr ale vál směrem k Vltavě, což uchránilo Nové Město. Požáru podlehly například Nové Mlýny, domy v dnešní ulici Na Poříčí, v Dušní, včetně Petrské čtvrti. Požár trval 24 hodin. Při požáru shořelo mimo jiné  707 (někde psáno 766, i 820) obytných domů (z toho 318 židovských), šest kostelů a klášterů, 10 synagog, novoměstské obecní mlýny s pilou a vodárnou. Zemřelo 150 - 174 Židů, většina zřejmě v jedné ze synagog, v níž hledali záchranu i se svými cennostmi. Další oběti byli mezi křesťany. Kostelu svatého Jakuba na Starém Městě, který byl nejvyšším gotickým kostelem na Starém Městě, se zřítila klenba. 

Již před velkým pražským požárem se v dobových letácích upozorňovalo na nebezpečí působení francouzských agentů, respektive českých agentů ve francouzských službách, a těm byly připisovány i jiné požáry českých měst. Okamžitě se rozšířily názory, že tak rozsáhlý požár nemohl vzniknout náhodou, a mezi Židy převládl názor, že se k nim oheň nerozšířil z Kaprovy ulice, ale vypukl na zcela jiném místě jejich města. Pražské noviny den po požáru barvitě líčily, jak barbarsky si počínali francouzští vojáci při vypálení německého Špýru. Objevily se případy napadení domnělých viníků i snahy o jejich lynčování. Pražský Apelační soud 1. července 1689 v listě císaři hlásí, že Prahu nepochybně zapálili Francouzi, jeden byl zadržen a k činu se přiznal. S největší pravděpodobností se jedná o Benedikta Dureze, Francouze pocházejícího z blízkosti Lyonu, z nějž bylo přiznání vynuceno na mučidlech a již 29. června byl popraven. Podobně bylo usvědčeno a popraveno i několik dalších francouzských žhářů. Procesem s francouzskými paliči se zabýval mimo jiné rada apelačního soudu Václav Jan Rosa, zemřel však ještě před skončením procesu. Dalšími paliči měli být Martin Remiš, Matěj Sobinský a Vavřinec Procházka přezdívaný "Ohnivý Vavřinec". 

Vavřinec Procházka se narodil roku 1660 ve Voduchách u Rokycan. Byl údajně sirotek, do svých 7 let žil u svého strýce. Později pobýval v obci Osek a poté se odstěhoval do obce Březnice, kde se oženil, měl 3 děti a pracoval zde jako obecní pasák prasat. Zřejmě kvůli pocitu, že je nepotřebný, začal hledat zapomnění v alkoholu. Na jaře roku 1688 opustil ženu a své děti a nechal se naverbovat do armády. Narukoval do Kaiserštejnského pěšího pluku, se kterým ale ihned padl do francouzského zajetí. V zajetí dostal nabídku, aby se stal žhářem ve francouzských službách. Francie chtěla pomocí útoků žhářů vyvolat na území nefrancouzských zemí vyvolat zmatek, strach a nejistotu. Vstoupil tedy do skupiny složené z Čechů a Němců, ve které byl vycvičen a připraven na žhářské útoky. Počátkem června roku 1689 společně se svými společníky dorazil do Prahy, kde o tři týdny později způsobil ohromné škody. Do útoku pobýval v domě U tří prstenů, kde se mimo jiné připravovaly zápalné granáty a jiné třaskaviny. Dne 21. června 1689 čekal v hospodě U Černého orla na pokyn k zahájení útoku. Po zahájení žhářského útoku si připadal, podle své výpovědi, jako v transu, jako pán nad Prahou. Několik útočníků toho dne způsobilo ohromné škody, oběti se počítaly na stovky. Ve žhářství pokračoval i v dalších českých městech. Chycen byl v Krči u Protivína hlídkujícími sedláky a zmlácen. Přiznal, že je ohnivý hejtman Vavřinec. Později byl přemístěn do Prahy, kde koncem července nebo začátkem srpna roku 1689 byl převezen popravčí károu na místo, kde stál dům U Černého orla, kde mimo jiné i započal svůj žhářský útok. Zde mu byly odtrhány prsty levé ruky, později byl eskortován Hybernskou ulicí na popraviště za Horskou bránou, kde už čekalo dalších 18 žhářů. Všichni byli odsouzeni k trestu smrti tzv. dvojí smrtí, nejprve smyčkou kolem krku skoro udušení, poté upálení. Stalo se tak 9. září 1689. 

Židé si navzdory protestům řady úřadů a křesťanských obyvatel prosadili obnovení Židovského města v původní podobě. Staroměstský magistrát se neúspěšně pokusil zničení Židovského města využít k úplnému vystěhování pražského židovského obyvatelstva za hradby. Francouzský požár hrál významnou roli při přerodu této části Prahy z gotické do barokní podoby. 

Největší požár Prahy bývá také označován za dosud historicky největší teroristický útok na Prahu. 

4. Požár Národního divadla - Národní divadlo bylo poprvé otevřeno 11. června 1881 na počest návštěvy korunního prince Rudolfa premiérou Smetanovy Libuše, komponované pro tuto příležitost. Odehrálo se v něm celkem 12 představení, než byla budova uzavřena pro dokončovací práce. Uprostřed nich, 12. srpna 1881, došlo k požáru. Podle oficiální verze požár vznikl tím, že klempíři, kteří na střeše pracovali na instalaci hromosvodu, prý dostatečně neuhasili dřevěné uhlí v kamínkách, na kterých rozehřívali páječky, jimiž spojovali plechy na střeše. Podle výsledků tehdejšího vyšetřování uhlíky kolem půl páté odpoledne vysypali do žlabu a zalili vodou, od uhlíků se rozžhavil měděný okap a od něj chytilo dřevěné bednění střechy. Kolem páté odpoledne začalo pršet a okapovým žlabem, v němž měly zůstat žhavé uhlíky, musela téct voda. Oheň zpozoroval hasič při obchůzce divadlem a včas sepnul hlásič v budově. Shodou okolností ve stejný okamžik nahlásil požár i strážník z nedaleké Poštovní ulice. Tudíž v hasičské centrále zaznamenali místo kódu ND v Morseově abecedě jen čáru a nepoznali, kde hoří. Zhruba po půlhodině opakované hlášení pak přišlo pozdě. Vzhledem k tomu, že bylo současně spuštěno kropicí zařízení nad jevištěm a otevřeny všechny hydranty v budově, poklesl tlak vody a po několika minutách přestala téct. Divadlo zásobovala vodárna na Karlově, kde den před tím prasklo přívodní potrubí a v nádrži značně klesla hladina vody. Šíření ohně podporoval tehdy i silný vítr. Vzplanul také zbytkový plyn v potrubí. Železnou oponu se nakonec podařilo spustit jen částečně, oheň už byl i v hledišti. Poté se zřítil strop i s lustrem. K ohni nejprve dorazilo 12 hasičů s jednou stříkačkou a jednou voznicí, teprve pak přijely posily, ovšem bez výsuvných žebříků a podobné techniky. Hasičům se podařilo ochránil před ohněm okolní budovy, a to i sousední Prozatímní divadlo. Oheň zcela zničil střechu divadla, hlediště i jeviště včetně dekorací k chystané premiéře opery Libuše. Zachoval se vestibul, foyer, lodžie a řada místností jako archív, šatna a divadelní kancelář, také mnoho uměleckých děl. 

Od počátku se ve zjitřené atmosféře hledání viníka objevovaly domněnky, že divadlo shořelo kvůli národnostním třenicím mezi pražskými Čechy a Němci. Zpráva jmenovala nedbalost řemeslníků, špatnou funkčnost hydrantů i zmatečnou organizaci a nedostačující techniku hasičů. V reakci na událost odešel z funkce do penze po 24 letech ve službě velitel pražského hasičského sboru Josef Lammer. Se svým nástupem zavedl Lammer ve sboru služební řád a nadále jej modernizoval. První akcí, kde jeho jednotka zasahovala, byl požár domu v Dlouhé ulici, který kvůli nezkušenosti hasičů a rozsahu požáru zcela shořel. Lammer vyžádal rozšíření sboru na 80 mužů a zakoupení nové stříkačky a kukel s dýchacím přístrojem. Jeho jednotka pak roku 1866 asistovala během prusko-rakouské války při rozvážení raněných vojáků po pražských nemocnicích. Pro pražské hasiče posléze rovněž zajistil z obecních prostředků jednotné uniformy, plechové přilby a další vybavení. 

Po 100 letech udělal Výzkumný a zkušební letecký ústav expertízu, která prokázala, že od neuhašených oharků budova vzplát nemohla. Záhadou je pak i sebevražda nadhasiče Čeňka Diviše, znatelný pokles tlaku pražského vodovodu právě v den požáru, prasklá roura novomlýnského vodovodu, železná bezpečnostní opona nešla zcela ovládat, protože pod ní stálo ten den lešení pro štukatéry, dva pracující na střeše, kterým vznik požáru byl přisuzován, byli z německé firmy. V té době probíhaly nacionalistické konflikty mezi Čechy a Němci, které vyvrcholily v úterý 28. června 1881 v Chuchli střetem, při němž zasahovala policie a který souvisel s boji o rozdělení pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity. 

Požár byl pochopen jako "celonárodní katastrofa" a vyvolal obrovské odhodlání pro nové sbírky: za 47 dní byl vybrán 1 milion zlatých. Na sbírku přispělo 45 % lidí z Prahy. Obnovené divadlo bylo otevřeno 18. listopadu 1883 opět představením Smetanovy Libuše. 

V těsném sousedství Novomlýnské vodárenské věže najdeme dům Nové Mlýny č.p. 5 (dnes sídlo Pražských služeb). Dům stojí na středověkých základech. 

Atypická solitérní stavba byla údajně původně sladovnou, vzniklou již před založením Nového Města. Dnešní pozdně barokní vzhled vznikl zřejmě přestavbou a zvýšením staršího vyhořelého domu v roce 1768. Roku 1896 proběhla zásadní přestavba pro sídlo vodárenské kanceláře. 

V boční fasádě je dochována pozdně klasicistní pavlač. Barokní dům je završen vysokou mansardovou střechou. Úroveň dvorku dokumentuje stav terénu před regulací nábřeží. Jedná se o ojedinělý doklad měšťanské zástavby lokality Petrské čtvrti, z velké části zaniklé úpravou terénu nábřeží. 

Podařilo se mi dohledat ještě pár dobových fotografií Nových mlýnů. Tak tady jsou ...