Nový hrádek u Kunratic

Nový hrádek (také Nový hrad, Wenzelsburg, Wenzelstein) je zřícenina královského gotického hradu v Kunratickém lese na lesnaté ostrožně obtékané Kunratickým potokem. Nachází se v pražské městské části Kunratice. Zřícenina je chráněna jako kulturní památka.

Stavbu hradu nařídil král Václav IV., přípravné práce započaly roku 1407 (někde psáno že až v roce 1411) a již z roku 1412 existují záznamy o králově pobytu na hradě, který se sem rád vydával za odpočinkem ještě před úplným dokončením stavby. Hrad postavil mistr Hertvín a stavitel Kříž (byl pověřen např. stavbou Novoměstské radnice). Bylo zde použito mnoho na tehdejší dobu moderních obranných prvků. Hrad nebyl stavěn jako reprezentativní sídlo, jak bylo u Václava IV. obvyklé, ale jako dobře zabezpečená hradní pevnost. Z oken věže bylo možné dohlédnout až na Pražský hrad. Podle legendy vedla z Nového hrádku až do Libuše více než kilometr dlouhá tajná podzemní chodba.

Hrad si nechal Václav vystavět jako své soukromé sídlo a pobýval zde velice často, o čemž svědčí i to, že sem nechal přestěhovat svou knihovnu, která však byla po jeho smrti zničena husity a pražany. Nacházely se zde velké zásoby nejen králova oblíbeného jídla, ale také dobrého vína z dalekého Řecka. Úřadoval tu, přijímal oficiální návštěvy, studoval v knihovně, odpočíval, ale také si sem tam vyrazil na lov zvěře do přilehlých lesů. Sám Václav IV. chtěl, aby se hrad jmenoval po něm, podobně jako tomu bylo u jeho otce Karla IV. a jeho Karlštejnu. Hrad měl tedy nést název Wenzelstein. Toto pojmenování se ale neujalo a lidé ho nazývali jednoduše Nový hrad nebo Nový hrádek u Kunratic. 

Dne 30. července 1419 zde král Václav IV. přijal zprávu o defenestraci jím dosazených protihusitských novoměstských konšelů včetně purkmistra Jana Podvinského, která u něj vyvolala záchvat zuřivosti následovaný prý lehkou mrtvicí. Útoku na radnici se tehdy zúčastnil také Jan Žižka, který byl do té doby stále ve službách krále Václava. A od dva týdny později, dne 16. srpna 1419, se tu podle dobových kronik "skácel k zemi s řevem takřka lvím" a po tříhodinové agónii zemřel na mrtvici. Skutečná příčina není jistá, snad se jednalo o infarkt myokardu. Záznam městského písaře Březiny tuto událost zaznamenal takto: "Po tom mordu na Novém Městě, protože se Pražané tak velmi vzbouřili a konšely jím dosazené z radnice shodili a takové ukrutenství nad nimi činili, osmnáctý den, tj. ve středu po Nanebevzetí Matky Boží, 16. srpna, král Václav v hodinu nešporní, byv raněn mrtvicí z opravdového zármutku, náhle zemřel s velikým křikem a řvaním jako lvím na Novém hradu, jinak Kunraticích."

VZPOMÍNÁME

Václav IV. (26. února 1361 Norimberk - 16. srpna 1419 Nový hrad u Kunratic) byl syn a dědic císaře Karla IV. a jeho třetí manželky Anny Svídnické, český král (1378 - 1419) v letech 1376 - 1400 římský král.

Dne 30. července 1419 ozbrojený dav vedený kazatelem Janem Želivským napadl Novoměstskou radnici a vyházel z oken královské konšely (1. defenestrace). Václav následně po těchto bouřích propadl depresím provázenými nevolnostmi a zvracením. Dne 16. srpna 1419 krátce po poledni zemřel na svém Novém hradě v Kunraticích u Prahy. Většina historiků se domnívá, že dostal srdeční infarkt, současní neurologové jsou však názoru, že se jednalo o epileptický záchvat způsobený alkoholismem.

Nástupcem zemřelého krále Václava na českém trůnu se stává jeho bratr Zikmund Lucemburský.

Prahu zachvátil počátek husitských válek a vojenské běsnění. Václavovy ostatky byly nejprve převezeny na Vyšehrad a odtud tajně na Pražský hrad. Po několika týdnech dala tělo manželka Žofie tajně za tmy převézt lodí do zbraslavské královské hrobky. O necelý rok později, dne 10. srpna 1420, do kláštera vtrhli husité pod vedením plzeňského kněze Václava Korandy. Klášter vyplenili a královo tělo bylo dokonce vytaženo z hrobu. Václavovo mrtvé tělo ukryl rybář Moucha a až v červenci 1424 ho od něj pražané vykoupili a pohřbili v katedrále sv. Víta v hrobce českých králů, vedle otce Karla IV. 

..."Táboři se vlámali i do hrobky královské a vyňavše tělo krále Václava IV. z rakve, tropili s ním žerty ohavné, aby pozdě na noc, opilí vínem klášterním s trofejemi rozbitých obrazů a mnišských kápí vraceli se do Prahy ..."

Obě Václavova manželství zůstala bez potomků. Nejsou známí ani jeho levobočkové, ačkoli byl stejně náruživý jako většina mocných mužů té doby. Neplodná manželství byla takříkajíc rodovou indispozicí Lucemburků. Králův strýc Václav Lucemburský zemřel bez legitimních potomků, stejně jako Václavovy sestry Markéta, Kateřina, Alžběta a anglická královna Anna. Václavovi moravští bratranci Jošt Moravský a Prokop Lucemburský rovněž děti neměli. Další členové rodu Jan Zhořelecký a Zikmund měli každý pouze po jedné legitimní dceři. Také další Václavova sestra Markéta měla jen jednu dceru. Někteří mužští příslušníci z roku Lucemburků však zanechali početné potomky z levého boku.

Václav IV. se zejména v německé bibliografii objevuje jako lenivý král a opilec, to by se dalo říct o každém druhém středověkém panovníkovi. Zahraniční kronikáři se "kacířského" krále snažili vylíčit především ve špatném světle. Soudobí kronikáři, kteří Václava skutečně poznali, ho líčí mnohem příznivěji. Jeho současník, brabantský kronikář a diplomat Edmund de Dynter, se kterým se osobně setkal, ho popisuje jako výborného společníka, moudrého a zdvořilého knížete. Zdůrazňuje i jeho vzdělanost, sečtělost a znalost cizích jazyků.

občané Kunratic

Po smrti Václava IV. se sem na nějakou dobu uchýlila jeho manželka královna Žofie Bavorská. Několikrát sem přijel také Zikmund Lucemburský, bratr Václava IV. a následník trůnu. Defenestrací v době Václavových posledních dní na kunratickém hradě ohlásil počátek husitské revoluce. V polovině prosince 1420 byl hrad obležen pražskými husitskými vojsky, která si zde zřídila obléhací tábor (polní opevnění). Po třech týdnech, dne 25. ledna 1421 (někde psáno 27. ledna) byl hrad dobyt a zcela vypálen (dnes je tomu přesně 601 let od dobytí hradu). Obléhací tábor v podobě zbytků příkopů a palebných postavení husitského dělostřelectva je výborně zachován podél cesty od Chodova a je považován za evropský unikát. Dobře jsou patrné zbytky po postavení obléhacích strojů - jednoho praku a čtyř hmoždířů (druh děl). Proti napadení zvenku byl tábor chráněn příkopem a dvěma valy.  

Podél dnešní naučné stezky můžeme vidět desítky podivných děr v předhradí, kolem cesty k Hrádku. Právě ony totiž také souvisí s husitským obléhacím táborem - prohlubně jsou totiž pozůstatky jam (zemnic), ve kterých obléhatelé žili. Ty se nacházely v zadní části tábora. 

Ani po husitských válkách nebyl osud hradu nijak růžový - žádný panovník už neprojevil zájem ho obnovit, vyrabovala jej chudina a v kopci byl lom na břidlici. Na rozdíl od jiných hradů mu nepomohl ani příchod turistů. Roku 1736 byla na pokyn majitele kunratického panství Jana Arnošta z Golče ve zříceninách hradu postavena kaple sv. Jana Nepomuckého a hájovna se zahradou, ke které byla ze západní strany přivedena přístupová cesta. Kaple byla po několik let cílem svatojánských poutí, nicméně roku 1787 byla zrušena. Zříceniny hradu byly výborně dochovány až do 80. let 19. století. Jediné vyobrazení zachycující tehdejší stav je kresba Eduarda Herolda vytvořená kolem roku 1850. Zachycuje část hradu, jež se v této době ještě tyčil do značné výše. Socha Sv. Jana Nepomuckého byla později od zrušené kaple přemístěna k dnešní restauraci Zelené domky, kde stojí poznamenaná časem dodnes. V 2. pol. 19. století se romantické ruiny hradu staly oblíbeným cílem výletníků a Alois Jirásek (1851 - 1930) sem umístil jeden příběh ze svého historického románu F. L. Věk. Do Kunratického lesa chodil Alois Jirásek s oblibou na procházky se známým pražským lékařem Josefem Thomayerem. Ještě v roce 1881 dosahovala výška zdí několika metrů, majitel kunratického panství je však nechal strhnout na úroveň terénu - aby do jeho lesa a obory nelákaly turisty. Na počátku 20. let zde začal jeden z prvních archeologických výzkumů u nás. Pak ho však přerušila velká hospodářská krize v roce 1929 a dokumentace shořela při požáru radnice v roce 1945.   

Nový hrádek byl tvořen dvěma paláci a hranolovitou věží se dvěma vstupními bránami. Neopevněné předhradí bylo od hradu odděleno další hradbou s příkopem. 

Dodnes se zachovaly jen skromné zbytky zdí obdélného paláce a věže. V předhradí jsou stále patrné zbytky husitských valů z doby obléhání hradu. 

Zřícenina hradu je celoročně volně přístupná. Trasa z pražského Braníka vede částečně po cyklostezce a částečně po žluté turistické značce. Dlouhá je asi 8 km a trvá necelé 2,5 hodiny. 

V souvislosti s výzkumem dějin husitského hnutí byl v 50. letech 20. století uskutečněn archeologický výzkum Národního muzea. Jeho výsledkem bylo přemístění kamenné krbové římsy do sbírek Lapidária Národního muzea v Praze. Dále došlo ke shromáždění sbírky archeologických nálezů od konce 14. do 15. století, zejména keramiky a kovů, včetně šipek a seker z období dobytí hradu. 

Historii dobývání hradu popsala česká historička umění a archeoložka Zoroslava Drobná (1907 - 1988). Věnovala se především gotickým památkám. Již před válkou a během války publikovala drobné monografie - sešitky - z edice Poklady národního umění, věnované významným architektonickým a sochařským dílům. V 50. letech svou hlavní vědeckou práci zaměřila na projekt umění doby husitské, především na iluminované rukopisy a kresby (zejména Jenský kodex) a na archeologický výzkum Nového hradu u Kunratic. V širokém kulturně-historickém kontextu se věnovala uměleckým řemeslům, zejména historii středověkého odívání, církevní výšivce a keramice. Poslední léta muzejní práce věnovala pořádání odkazu a Památníku Františka Palackého a Františka Ladislava Riegera. 

Od roku 1934 prochází přes zříceninu trasa každoročního přespolního běhu Velká kunratická. Výstup od Kunratického potoka k Hrádku je nejtěžší a nejobávanější, ale pro mnohé závodníky i nejlákavější místo celého závodu. Někde je to opravdu skoro po čtyřech, jak jsem si sama vyzkoušela ... Strmé (skoro kolmé) převýšení nějakých 36 metrů.

V okolí je specifické lesní společenstvo - suťový les - na strmých kamenných svazích v hlubokých roklích. Půda je mělká, po odlesnění je půda mezi kameny rychle odplavena a zůstávají jen holé kamenné svahy. 

Kunratický potok pramení v polích západně od Hrnčířů, avšak v katastru obce Praha-Kunratice. Od svého pramene teče severovýchodním směrem a vlévá se do Hrnčířského rybníka. Pokračuje přírodní památkou Hrnčířské louky směrem severovýchodním. Za Kunratickou spojkou se vlévá do Šeberáku. Ze Šeberáku meandruje severním směrem. Protéká údolím Kunratického lesa, nejdřív přes Hornomlýnský (Vernerák), poté Dolnomlýnský rybník (Mlejňák). Protéká u Kunratického mlýna, pod Novým hrádkem. U Krče vtéká do rybníka Labuť, za tím do něj zprava vtéká Roztylský potok. Poté potok protéká rybníky Sýkorka a Zámecký rybník u zámku Krč. Dále pokračuje přes rybník beze jména pod šestiproudou dálnicí Jižní spojkou. Před Barrandovským mostem se na 58,6 km vlévá do Vltavy.

Zřícenina Nového hrádku ale není jedinou ruinou, kterou zdejší les ukrývá. Najdeme tu například pozůstatky tajemného schodiště, viadukty železniční trati, ruiny vyhlášené restaurace Hájovna nebo bývalý areál Interlov.

Tajemné schodiště - je betonové schodiště, umístěné ve svahu a vedoucí odnikud nikam, dnes pozvolna zarůstá stromy, kapradím a mechem. Jednotlivé schody jsou stržené vodou. Pravděpodobně vzniklo v roce 1936 nebo 1937 během celosvětové hospodářské krize, kdy prací na schodišti vznikla pracovní místa pro nezaměstnané. Mezi lidmi se jim říkalo Andělské nebo také Primátorské schody. Během Pražského povstání v závěru 2. světové války byly poničeny a opravy se bohužel již nedočkaly.

Železniční viadukt - most na bývalé železniční trati Nusle-Krč pochází z roku 1882 a je spolu s kusem náspu a portálu mostu přes ulici Vídeňská připomínkou původního vedení trati.

Výletní restaurace Hájovna - její ruiny nejsou dnes již tolik viditelné. U cesty od rybníka Labuť si však můžeme všimnout asi nejvíce dochovaného odkazu tehdejší restaurace v podobě řady krásných stromů - alej, jejíž stromy před sto lety lemovaly příjezdovou cestu k hostinci. Tehdejší objekt Hájovny byl poměrně rozsáhlý a jeho součástí nebyla jen jedna budova. Přesná datace vzniku Hájovny není známá. Víme však, že vznikla v 2. pol. 19. století, pravděpodobně okolo roku 1878. Budova pak přečkala přibližně 80 let a ke konci 60. let 20. století definitivně zanikla. Následně začala chátrat a po padesáti letech z ní zbyly pouze základy.

V době své největší slávy však byla restaurace hojně navštěvována, součástí byla také velká venkovní zahrádka, kde se nacházelo bezmála sto míst k sezení. V největší z budov se mimochodem jednu dobu nacházelo zázemí krčského Sokola. Ten byl založen ke konci 19. století a dlouhou dobu neměl stálou budovu pro cvičení, takže se soubor scházel na různých místech včetně hostinců. Samotný Sokol - Krč byl založen v restauraci U Labutě a po určitý čas se účastníci setkávali také v restauraci Hájovna. Až do roku 1897 byly tyto dvě restaurace nejvyužívanější.

Zajímavé je, že se zde jednu dobu konaly pravidelně koncerty vojenské hudební školy, kterou vedl kapelník Gustav Endršt. Místní si tak mohli přijít poslechnout živou hudbu každé pondělí, neděli a také o svátcích. V případě pěkného počasí se hrálo venku, na menším vyvýšeném pódiu. Gustav Endršt zakládal vojenskou hudební školu v roce 1896 a věnoval se jí bezmála 20 let. Před 1. světovou válkou byly zkoušky sboru ukončeny a vzhledem k tomu, že pan Endršt během války padl, nebyly již koncerty obnoveny. Nějakou dobu během první republiky se na tradici školy pokoušela navázat Endrštova žena, ale její kvalita výuky nebyla vůbec srovnatelná, zájemců tedy rychle ubývalo.

Ještě za první republiky, zhruba v letech 1928 až 1934, se zde konaly také představení loutkového divadla Dělnické tělocvičné jednoty (DTJ). Tato organizace vznikla ke konci 19. století právě odštěpením od Sokola, když následkem vyhrocené politické situace, odešla celá řada sociálně demokraticky smýšlejících sokolů.

Už několik měsíců po narození Václava IV. uzavřel císař Karel IV. dohodu s norimberským purkrabím Fridrichem V. o budoucím sňatku Václava s Fridrichovou dcerou Alžbětou. Tento sňatek měl být uzavřen do deseti let, a pokud by jedno z dětí zemřelo, na řadě byli další sourozenci Václava nebo Alžběty. Politika tomu ovšem chtěla jinak a na scénu přišla jiná nevěsta. Roku 1365 zemřel zeť a také soupeř Karla IV. - Rudolf IV. Habsburský. Pro Karla tedy nastala příležitost získat na svou stranu uherského krále Ludvíka, který býval Rudolfovým spojencem. Princ Václav se tedy měl oženit tentokrát s jinou Alžbětou, o sedm let starší neteří uherského krále a předpokládanou dědičkou uherského trůnu. Existovala ovšem ještě svatební smlouva s Fridrichem Hohenzollernským. Ten za zrušení dané smlouvy obdržel od císaře některé výhody a finanční odměnu. Ostatně Fridrichovi se od jejího podepsání narodili dva synové. Důvody, proč se nakonec neuzavřel sňatek Václava s uherskou Alžbětou, nejsou příliš jasné. Papež Urban V. dne 9. prosince 1369 zrušil zásnubní sliby obou stran. Jako důvod uvedl nechuť uherského dvora k tomuto sňatku. Alžbětě se totiž mezitím naskytla možnost ještě slibnějšího sňatku s titulárním konstantinopolským císařem Filipem III. Naopak Karel IV. se mohl soustředit na zpřetrhání spojenectví mezi bavorskými Wittelsbachy a uherským a polským králem. Karel tak domluvil sňatek Václava s Johannou Bavorskou, který se uskutečnil 29. září 1370 v Norimberku (Václavovi bylo 9 let).

Dne 15. června 1363 byl teprve dvouletý Václav korunován Arnoštem z Pardubic na českého krále. Karel diplomacií a penězi zabezpečil synovi i římský trůn, Václav byl 10. června 1376 zvolen za římského krále a 6. července 1376 v katedrále v Cáchách korunován. Václav IV. (panoval 1378 - 1419) byl velkým milovníkem zvířat a nechal zřídit v nové královské zahradě (na místě dnešního Obecního domu) rozsáhlý lvinec. Mimo lvů tam žily i další šelmy. Maso pro ně muselo být z příkazu krále přiváženo denně čerstvé a muselo být nejlepší kvality. V Královské oboře choval Václav IV. další zvířata, zejména jeleny, divoká prasata a zubry. Po smrti otce v roce 1378 byl Václav celkem aktivním panovníkem. Dvorských úřadů se ujali představitelé nižší šlechty, o které se Václav opíral, kteří ale postrádali evropský rozhled. Snad i díky nim začal král upřednostňovat lovy a pitky před povinnostmi a dostal se do sporu s vyšší šlechtou i arcibiskupem Janem z Jenštejna. Střet vyvrcholil roku 1393 umučením Jana z Pomuku, později svatořečeného Jana Nepomuckého, a Jenštejnovou rezignací.

V říši rostla nespokojenost s nečinností římského krále a Václav se postupně stahoval do klidnějších českých zemí. Roku 1383 byl pod tlakem francouzské diplomacie donucen upustit od římské korunovační jízdy. V roce 1394 se spojili představitelé vyšší šlechty s moravským markrabětem Joštem (panská jednota) a přešli do přímého útoku: krále zajali, když mu předtím přednesli stížnosti na nepořádky ve správě země i říše, na opomíjené nároky panstva a libovůli králových oblíbenců. Král byl 8. května 1394 zajat v Králově Dvoře u Berouna a byl odvezen do Horních Rakous na starhemberský hrad Wildberg, v průběhu cesty pobyl taky na rožmberských hradech Příběnice, Český Krumlov a Vítkův kámen. Václava vysvobodil až jeho bratr Jan Zhořelecký. Proti králi vznikla široká panská koalice, do jejíhož čela se postavil opět moravský markrabě. Dne 19. března 1396 Václav přijal podmínky šlechty. V nové vzpouře mu magnáti roku 1397 na hradě Karlštejně povraždili čtyři členy královské rady z jím preferovaného rytířského stavu.

Obdobně jako v Čechách, předložili v prosinci 1397 i porýnští kurfiřti Václavovi soupis požadavků a stížností. Týkaly se Václavovy nedůslednosti v řešení říšských problémů, církevní politiky, zejména v otázce papežského schizmatu, ale i jeho postoje vůči bratru Zikmundovi Lucemburskému, se kterým byl Václav v neustálých konfliktech. Na konci 90. let vznikla i v říši proti Václavovi koalice, jejíž činnost vyvrcholila v srpnu 1400 rozhodnutím o sesazení Václava IV. z římského trůnu s odůvodněním, že jde o krále "nepotřebného a nečinného i nedbalého". Jeho nástupcem se stal Ruprecht III. Falcký (ani on ale v řešení světských i církevních problémů v říši neuspěl). Své sesazení Václav neuznal a titul římského krále používal nadále. V letech 1402 - 1403 byl Václav vězněn z podnětu bratra Zikmunda a internován ve Vídni. Tentokrát byl zajat v královském domě na Starém Městě a odvezen opět přes Český Krumlov na hrad Schaunberg v Horních Rakousích. Po útěku byl v letech 1403 - 1405 donucen postupně uznávat další a další požadavky vyšší šlechty. Politická nestabilita a morová epidemie z konce 14. století byly hlavními příčinami ekonomického propadu Českého království. Rostlo sociální napětí a dovoz zboží. Když se v roce 1409 sešel v Pise církevní koncil, uznal znovu Václava IV. za římského krále, aniž by se však fakticky ujal vlády. Roku 1410 byl proti němu zvolen králem jeho bratr Zikmund.

Václav IV. zpočátku podporoval Jana Husa, což vyvrcholilo roku 1409 Dekretem kutnohorským. Kritika prodeje odpustků, který znamenal přínos také pro královskou pokladnu, je odcizila - roku 1412 Václav zaštítil prodej odpustků. Ani odsouzení Husa jako kacíře a naléhání koncilu i Zikmunda, aby zasáhl proti "sílícímu kacířství" v Českém království, nedokázaly Václava IV. vyburcovat k jednoznačnému postoji. Stále více se uchyloval do ústraní, kde ho také zastihla zpráva o první pražské defenestraci. To u něj vyvolalo záchvat mozkové mrtvice nebo snad epilepsie. Dne 16. srpna 1419 Václav IV. zemřel na Novém hradě u Kunratic, který si nechal vybudovat několik let před smrtí za účelem odpočinku. Druhá Václavova manželka Žofie nechala pohřbít jeho pozůstatky v klášteře na Zbraslavi. Během husitských válek však 10. srpna 1420 došlo k vyplenění kláštera husity pod vedením plzeňského kněze Václava Korandy a královo tělo bylo dokonce vytaženo z hrobu. Teprve v roce 1424 byl Václav slavnostně uložen v hrobce českých králů pod svatovítským chrámem po boku otce Karla IV. Václav zemřel bezdětný a jeho nástupcem se jako český král stal Zikmund Lucemburský. 

Václav IV. se dlouho netěšil velkému zájmu historiků, téměř všechna díla pojednávající o době jeho vlády sledují spíše ideologický vývoj Čech či vznik a vývoj husitství. Zprávy z doby Václavovy vlády jsou ovšem víceméně strohé. Václav IV. si byl vědom svých neúspěchů a neměl zájem na svém dvoře podporovat kronikářství. Jeho současník, brabantský kronikář a diplomat Edmund de Dynter, se kterým se osobně setkal, ho popisuje jako výborného společníka, moudrého a zdvořilého knížete. Zdůrazňuje i jeho vzdělanost, sečtělost a znalost cizích jazyků. Václav IV. nechal vytvořit Bibli Václava IV. Byl také doposavad nejdéle vládnoucím českým panovníkem a překonán byl teprve o sto let později králem Vladislavem II. Jagellonským (1471 - 1516). V době jeho vlády byly dokončeny mnohé významné stavby, které byly v době smrti Karla IV. pouze rozestavěné.