Partyzánské skupiny a hajný zavražděný pytláky na Křivoklátsku
V křivoklátských lesích působili speciálně vycvičení partyzáni. V oblasti lánské obory se těsně prolínaly v březnu až květnu roku 1945 aktivity dvou zpravodajských leteckých výsadků ze SSSR. Prvním z nich byl sedmičlenný "URAGAN I." hloubkového průzkumu 4. ukrajinského frontu, kterému velel poručík Andrej Jefimovič Sokolov, zástupcem byl Čech Alfréd Mrůzek. Po dopadu v noci z 25. na 26. března 1945 u osady Bor (dnes obec Milý) severně od Nového Strašecí se výsadek přesunul k Bělči, kde se utábořil v polesí zvaném Pozdětinka mezi hájovnami Kaly a Markýtou, dnes zatopenou Klíčavskou přehradou. Dle údajů historika Pavla Žáčka z ruských archivů se ovšem jednalo o sovětskou operativně-čekaistickou skupinu "PRAGA " 4. správy Lidového komisariátu státní bezpečnosti (NKGB) poručíka Andreje Jefimoviče Sokolova (krycí jméno "Broněvoj").
Tím druhým byl devítičlenný sovětský zpravodajský výsadek s krycím názvem "Zelený les" majora Ivana Alexejova, který seskočil v noci z 16. na 17. března 1945 nad křivoklátskými lesy. Všichni členové výsadku kromě kirgizského politického komisaře Nikolaje Smirnova byli Ukrajinci. Díky nepříznivým povětrnostním podmínkám trvalo téměř deset dní, než se rozptýlená skupina opět sešla a vybudovala ve skále vrchu "Prostředního suchého" nad Klíčavou u "Myší díry" blízko osady Brejl podzemní úkryt.
O leteckých výsadcích ze Sovětského svazu, ve kterých byli alespoň částečně zastoupeni Čechoslováci, je toho známo z archivních pramenů přece jen o trochu více, než o těch čistě sovětských. Tak víme, že zatímco dělník, amatérský boxer a sympatizant KSČ Alfréd Mrůzek uprchl po okupaci do Polska a následně přes Rumunsko do SSSR (Sokolovo, Kyjev, Bílá Cerkev, Dukla), František Konečný z Horní Suché (okr. Český Těšín) měl za sebou podobnou cestu, jenže byl mobilizován do Wehrmachtu a od 27. pěší divize zběhl v září roku 1941 u Smolenska. Slovák Jozef Chudý přešel ze slovenské armády v lednu 1944 k partyzánské skupině Stalin a zúčastnil se s ní bojů v podzemních katakombách Oděsy, až se s ní dostal v dubnu 1944 k Rudé Armádě. Štefan Lochan se po útěku ze slovenské armády obdobně připojil k partyzánské brigádě Vorošilov. Vysílačku obsluhovali Rusové Michail Sergeje a Pavel Jegorov. O svém životě a o výsadku URAGAN I. sepsal jeho nejznámější člen Alfréd Mrůzek (1911 - 1997) kromě několika rukopisů i román "Síla lásky".
Nejlepší informace o obou sovětských výsadcích měl zástupce velitele posádky vládního vojska hejtman (kapitán) Jaroslav Rendl, který současně působil jako velitel odbojové skupiny "Hnutí za svobodu v Lánech". V souhrnné zprávě Rendl uvedl: "V druhé polovině měsíce března 1945 byla nad vesnicí Bory u Mšece vysazena parašutistická skupina poručíka RA Andreje Sokolova. Jeho zástupcem byl rtm. Mrůzek. V oddíle byl radiotelegrafista Michal Sergejev, Čech František Konečný, Slováci Jozef Chudý a Štefan Lochan. Asi po dvoudenním pochodu lesy a po stálém měnění úkrytů dostala se tato skupina k hájovně Kaly, v jejímž blízkém okolí se dne 25. března 1945 ubytovala a byla stravována péčí hajného Mátla. Se skupinou navázali spojení K. Jandák z Ploskova, šrtm. A. Wimmer z Lán a K. Stádník z Bělče. Později kpt. v záloze Vl. Janouš. Téhož dne vysazena v lánských lesích skupina parašutistického oddílu I. ukr. frontu pod vedením mjr. RA Ivana Alexejeva. V této skupině byl komisař Litviněnko, kpt. Nikolaj a mnoho dalších důstojníků RA. Se skupinou mjr. Alexejeva navázal spojení lesní Urx a hajný Ešner, kteří okamžitě zprostředkovali schůzku mezi kpt. Rendlem a mjr. Alexejevem. K této schůzce došlo 29. března 1945 ve 23 hodin v hájovně Brejli. Přítomní byli mjr. Alexejev, komisař Litviněnko, kpt. Nikolaj, kpt. Redl, lesní Urx, hajný Ešner a Mejzlík. Skupiny poručíka Sokolova i mjr. Alexejeva měly úkol zpravodajský. Zjišťovali pohyby německých vojsk, dislokaci posádek, sílu posádek a vyzbrojení, umístění skladišť zbraní, munice a vojenského materiálu a vojenské poměry v přikázaném prostoru. Získané zprávy podávaly obě skupiny dvakrát během 24 hodin svým velitelstvím a to mjr. Alexejev do Moskvy a por. Sokolov do Kyjeva. Skupině "Sokolov" dodával zprávy František Mátl, Karel Janák, Aug. Wimmer, škpt. Karel Stádník a kpt. v záloze Vl. Janouš. Pro skupinu "Alexejev" stanovil si její velitel svým zpravodajcem důstojníkem velitele odbojového oddílu Lány kpt. Jar. Rendla, který si pro tento účel zorganizoval z řad příslušníků býv. vládního vojska rozsáhlou zpravodajskou síť a pomocí jich získával neb přezkušoval získané zprávy o pohybech německého vojska, jejich vyzbrojení, dislokacích posádek wehrmachtu a SS a jejich síle. Umístění skladišť zbraní, střeliva a vojenského materiálu. Zprávy o německých transportech po železnici dodával kpt. Rendlovi spolehlivě přednosta stanice Lány, kpt. v záloze Vl. Janouš".
Nejožehavějším problémem všech povstalců byl nedostatek zbraní: "Kpt. Rendl žádal mjr. Alexejeva, aby vyžádal pro jeho oddíl shození zbraní od ruské armády. Mjr. Alexejev přislíbil a řekl, že o tom podá zprávu a žádost do Moskvy. Za několik dnů pak oznámil kpt. Rendlovi, že zbraně budou dodány v dostatečném množství koncem dubna, jak velitelství v Moskvě slíbilo. V polovině dubna navázal kpt. Rendl také spojení s velitelem partyzánských oddílů kpt. Nechanským, který byl toho času v Praze. Rovněž od kapitána Nechanského bylo kpt. Rendlovi slíbeno dodání zbraní pro jeho oddíl, tentokráte z Anglie. Tyto slíbené zbraně urgoval kpt. Rendl u mjr. Alexejeva a kpt. Nechanského do posledního dne před povstáním. Oba důstojníci dostávali od svých velitelství stále jen přísliby, že zbraně budou shozeny".
Kpt. Jaromír Nechanský (1916 - 1950) byl příslušníkem britského výsadku "Platinum-Pewter" a po roce 1948 bojoval dále proti komunistickému režimu, za to byl v červnu roku 1950 popraven. Proti nacistům i komunistům pracoval taktéž hajný František Mátl z Kalů, který následkem zdravotních komplikací a komunistických výslechů zemřel v únoru roku 1956.
Zatímco se Mátl koncem války vyznamenal jako nenahraditelný pomocník sovětského partyzánského oddílu URAGAN I., lesní rada Zatloukal mj. zachránil sestřeleného amerického pilota bombardéru B-17 Buforda Stovalla před Němci, když ho zraněného odvezl z místa havárie na koni do bezpečí.
Budoucí vrchní lesní dozorce František Mátl se narodil do rodiny nadhajného Jana Mátla v Rokytnici nad Rokytnou (okres Třebíč). Vyučil se truhlářem a po absolvování hájenské školy nastoupil v roce 1934 jako výpomocný hajný u lánské lesní správy v úseku Kaly. Zdejší hájovna se stala na 15 let domovem i jeho manželky Julie a jejich dětí. Právě zde se Mátlovy životní osudy propojily se sedmičlenným zpravodajským výsadkem URAGAN I. Po únoru 1948 začal mít František Mátl jako celá řada dalších lánských hajných problémy s komunisty. Proto v rámci možností vypomáhal třetímu odboji, např. na konci května roku 1949 přijal "na byt" na několik týdnů agenta-chodce Františka Haška z Pleteného Újezda. V letech 1952 - 1954 se musel podrobit několika operacím rakoviny, a proto byl roku 1953 dán do invalidního důchodu. I s rodinou se přestěhoval do osady Bukovec (okr. České Budějovice). Případ s Františkem Haškem se nakonec přece jen "provalil" a dne 30. listopadu 1955 byl těžce nemocný Mátl zatčen a převezen do Prahy do ruzyňské věznice. O jeho zdejším pobytu a způsobu vedení výslechů si nemůžeme dělat žádné iluze, takže Mátlovo zdraví se rapidně zhoršilo. Jelikož bylo i vyšetřovatelem StB jasné, že se Mátl nedožije ani soudního líčení, byl na posledních pár dnů života propuštěn "do domácího líčení".
V blízkosti hájovny Kaly byl v roce 1975 vztyčen pomník sovětské výsadkové skupiny URAGAN I., který nese nápis: "V tomto prostoru se v roce 1945 ukrývala a bojovala partyzánská skupina Andreje Jefimoviče Sokolova". Až později mohl být na pomník upevněn i druhý nápis "Hajnému p. Františku Mátlovi (8.10.1908 - 18.2.1956) za statečnou činnost v odboji občané Bělče".
Pozn. Informace čerpány z webu Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně
V Bělečském revíru nedaleko od hájovny Kaly je památný kámen, který hlásí, že tu byl ubit od pytláků hajný František Pelz z Kalů, protože zastřelil druha pytláků na Šarváši. Byl nalezen s několika ranami holí na hlavě a rukou, ústa měl ucpaná šátkem. Bylo znát, že kladl tuhý odpor, ale přinucen ležet čelem k zemi, udusil se. Na pomníčku je napsáno: "U věrném vykonání povinnosti své zavražděn, polehl zde František Pelz knížecí hajný na kalich dne 3ho června 1873". A právě František Pelz byl zřejmě prvním systematickým amatérským archeologem křivoklátských lesů. Dokázal shromáždit zhruba 200 nálezů, které měl vystaveny ve své soukromé sbírce v hájovně na Kalech. Dnes jsou z větší části uloženy ve sbírkách Národního muzea nebo v muzeu v Rakovníku.
Bezesporu nejznámější předmět, který byl součástí Pelzovy sbírky, je raně středověký ozdobný železný třmen severského původu, nalezený kdesi v lesích u Zbečna. Velkou pozornost vzbudil na Jubilejní výstavě v roce 1891, kde se uvádí: "… železný třmen severského charakteru (patrně vikingského původu) ve tvaru vysokého trojúhelníku, zdobený měděnou a stříbrnou tausií, v horní části opláštěný slitinou zlata, mědi a cínu, nalezený spolu s připojeným koňským udidlem s bronzovými kroužky v křivoklátských lesích v okolí Zbečna."
A Josef Václav Myslbek si jej vybral jako vzor pro příslušnou část jezdecké sochy sv. Václava na pražském Václavském náměstí.
A co se tehdy vlastně stalo?
Pelz býval známý svou nesmlouvavostí vůči pytlákům, což se mu stalo osudným. Uvádí se, že jednoho z nich údajně osobně zastřelil na Šarváši. Přísnost a houževnatost byly nutnou výbavou ve známých bojích knížecího lesního personálu s pytláky, které často končily smrtí některého z účastníků. V křivoklátských lesích najdeme několik pomníčků připomínajících smrt hajných ve střetu s nezvanými lovci. Onoho tragického dne se vracel směrem ze Zbečna na svou hájovnu Kaly, pytláci jej asi tři sta metrů od cíle přepadli. Svázali mu ruce za zády, ústa mu ucpali šátkem a tloukli jej poleny. Rudolf Maxera, původem fořt, později archivář a historik křivoklátských lesů, o tom napsal:
"Pelc, velmi dobrý hajný a inteligentní muž, šel 3. 6. 1873 ráno do lesa a zastřelil tam toulavého psa, ve 4 hod. přišel domů (a) vrátil se zase do lesa, že zapomněl psu uříznouti "škodnou", se slibem, že přijde v 5 hod. zpět a půjde vyprovodit dceru, jež chtěla jeti do Prahy. Ale již nepřišel. Byl hledán a nalezen v lomu, v odd. Stará obora, mrtev. Měl několik ran holí do hlavy a na rukou a ústa ucpaná šátkem. Rány smrtelné nebyly, ale udusil se, leže obličejem k zemi. Pušku, hodinky, peníze, vše měl u sebe, tedy loupež vyloučena. Pachatelů musilo býti víc, poněvadž Pelc byl statný muž a dle zanechaných stop kladl tuhý odpor."
Maxerova slova potvrzuje i zápis soudní komise, který uvádí, že: "Pelz zemřel mrtvicí následkem zadušení" a v matrice je zapsáno: "… zahynul následkem násilného a vražednickou rukou způsobeného zardoušení."
Třetí den po Pelzově vraždě leželo na pařezu u Zeleného kříže psaní, které vyhrožovalo smrtí také hajnému Antonínu Poštovi. K další tragédii však nedošlo, neboť pachatelé hrozného činu byli dopadeni a postaveni před soud.
Po partyzánech jsem sice nic neobjevila, ale Kaly vydaly z hloubky cca 7 cm středověký masivní a těžký kovový hřeb - takže velký úspěch.