Peklo u Plas

Malé zalesněné údolíčko, které leží asi 2 km severozápadně od starobylého cisterciáckého kláštera v městě Plasy (blíže zde), kterým prochází modrá turistická značka a také okruh naučné stezky, se jmenuje Peklo.

Pověst praví ...

Řeka Střela na své pouti Plaskem přibírá potůčky pramenící v lesích i na rozlehlých loukách. Protéká dlouhým oválným údolím, plným světla, obklopeným stráněmi Panholce, Špitálského, Babinského a Viničního vrchu. Z nich stékají prameny do plaské kotliny, aby posílily hbitý tok řeky nazývané ve starých kronikách také Šipka, Šalotka, Sagita či Schnella. Z Mozolínského údolí vtéká do řeky malý potůček, kdysi pohánějící mlýn. Pramen z Viničního vrchu vedl starý dřevěný vodovod až do kláštera. Do Mnišského údolí stékají dva minerální prameny a pod kostelem svatého Václava společně tryskají a jako barometr svým proměnlivým prouděním předpovídají deštivé počasí.

Žebnický potok, vlévající se do Střely, protéká údolím, jemuž klášterní kronika dala jméno Inferno čili Peklo. Potůček zde padá z vysokých kamenů a mezi skalami vytváří vodopád. V údolí je stále stín a v deštivém čase vylézají na kameny mloci. Pastýři se mu kdysi vyhýbali, protože voda z potoka ovcím neprospívala. Snad v protikladu k ráji, jímž je na pohled plaská kotlina, rozervané údolí pod Horním Hradištěm se zdá sídlem pekelných mocností. Čert si snad toto místo zvolil, aby mohl zblízka pokoušet zbožné mnichy plaského kláštera. Příběh sedláka Hekla vypráví o tom, jak údolí přišlo ke svému podivnému jménu.

Kdysi dávno stávala při Žebnickém potoce usedlost a v ní žil sedlák Hekl. Byl člověk přičinlivý, ale zlostný. Rád nadával a vždycky, když se rozčílil, svolával všechnu havěť rohatou a pekelnou. Pořád bylo slyšet:

"Čert aby to spral, u satanáše, v tom je zašitej ďas." Heklův pekelný slovník byl velice pestrý. Jeho ženu to trápilo a často si posteskla: "Ten můj na čertu líhá, na ďáblu vstává, co já už jsem se ho naprosila, co jsem se mu nedomlouvala, na modlení jsem dávala, ale jako když hrách na stěnu hází." 

Všichni to o něm věděli. Když Hekla potkal řeholník z kláštera, hned káravě zdvihl prst: "Hekle, Hekle, ty skončíš v pekle!" Starýho satanáše, myslel si Hekl, ale pro dobro odpověděl: "Já už si dám pozor. Člověku to z huby vylítne, ani neví jak. Já čerta starýho přitom myslím na čerty. A vidíte, už jsem to zase řekl. Už asi jinej nebudu, i kdybych si vyplachoval hubu svěcenou vodou.

Jednou na podzim si koupil pole pod lesem a těšil se, že na jaře zaseje a zase nějaký ten krejcárek vydělá. Když roztál sníh, vydal se podívat na nové políčko. Našel je celé pod vodou. "U všech rohatých, to se mi snad jenom zdá!" křičel. "Čert aby to spral! Proto mně to ten filuta Kuliš pole tak levně odprodal. Že ho čert neodnese!"

Voda stékala na pole od lesa ve vydatných praméncích. Hekl přišel domů navztekaný a klel, až se stavení třáslo. "Ale táto, vzpamatuj se," napomínala ho žena. Když se trochu uklidnil, povídal synovi: "Odpoledne se tam vypravíme spolu. Musíme udělat stružky, aby mohla voda odtékat. U ďábla, my to zdoláme, i kdyby čert na koze rajtoval." Dali se do práce a voda z pole začala pomalu mizet. "Vida," řekl rozradostněně, "byl by v tom čert, aby se to nepovedlo." Druhý den ráno se běžel podívat na pole. Stružky zaneslo bahno a vody znovu přibývalo. "Kterej satanáš má na tom poli pracky?" rozlítil se Hekl. "To jim praskl kotel v pekle, že to teče až sem? Tolik vody snad nebylo ani o potopě světa. Vy rohatý darebáci, když jste tu vodu rozlili, tak si ji přijďte taky utřít! Slyšíš, Lucifere?"

Nikdo nemá rád, když se jeho jméno vyslovuje nadarmo, tím méně pak temné síly pekla. Kde se vzal, tu se vzal, objevil se muž, kterému plály oči jako dva uhlíky. "Co si přeješ, Hekle?" pravil. Sedlák se lekl, poněvadž neviděl nikoho přicházet, a také ho nemálo překvapilo, že jej neznámý oslovuje jménem. "Co si přej, co si přeju! Ty mi určitě pomůžeš! A kterej vůbec jsi a jak to, že mě znáš?" "Neptej se na nic, řekni jen, jaké máš přání, a hlavně nezdržuj, já jsem svůj čas neukradl," řekl neznámý. "No, no, ne tak zhurta. Co si přeju, to dá rozum. Vidíš to pole? Rád bych ho zbavil vody. Jestli si víš rady, pověz." "Snadná pomoc. Pošli večer svého syna s motykou a lopatou na místo, odkud vytéká nejvíce vody, a ráno bude všechno v pořádku." Po těchto slovech neznámý zmizel.

"To byl nějakej černej brach," řekl si Hekl. "Je vidět, že jsem měl pravdu a v pekle mě slyšeli." Když sedlák přišel domů, vyprávěl, co právě zažil. Žena se křižovala a syn povídá: "Otče, s pekelnými mocnostmi nejsou žádné žerty, to by mohlo špatně skončit." Také žena mu domlouvala. "Vy mi budete radit, co mám dělat. U všech rohatejch, víte dobře, že teď potřebujeme každý groš. Ty vezmeš motyku a lopatu a večer půjdeš na pole, už nechci slyšet žádné odmlouvání," poručil Hekl. Syn uposlechl a večer se vydal na určené místo. Byla půlnoc a syn nikde. Hospodyně začala vyčítat: "Žes ho tam posílal! Mám zlé tušení, že se mu něco stane."

Sedlák jen něco zabručel o čertech, ale ani on moc dobře nespal. Když se syn ani ráno neobjevil, vydal se sedlák na pole za ním. Přišel však do krajiny, kterou nepoznával. Místo jeho pole tu bylo rozervané hluboké údolí, kterým protékal kalný potok. Po skalách a březích byly rozházeny kusy těla jeho syna a zkrvavené cáry šatů. Od té doby se začali zdejší lidé tomuto údolí mezi Plasy a Horním Hradištěm vyhýbat a nazvali je Peklem.

Najdeme zde také studánku Prelátku. Co praví kronika?

Vévoda Vladislav II., potomní král, toho času Léta Páně 1144 rozhodl se založit církevní sídlo v našem kraji. Příroda sama ukázala k založení kláštera Plasského místo uprostřed hor a lesů k rozjímavému životu, a proto povolal Léta Páně 1146 řeholníky. Opat Ivo s 9 bratry z Langheimu našel v hustém lese nedaleko kláštera studánku, která vyvěrala ze země a pojmenovali ji "Klášterní" a časem na "Prelátku". Po 274 let sloužila řeholníkům Plasským, kterým skvétalo blaho a štěstí. Za tu dobu bylo v klášteře 59 opatů. Po zrušení kláštera Plasského bylo v Plasích jako po vymření. Prelát se směl zdržeti po 3 leta v opatství a Celestin II. Werner "co jubilant" zemřel 4. listopadu 1813 nedaleko Plas v Nebřezinech a pochován na hřbitově v Plasích. Roku 1826 koupil celé panství C. W. L. Metternich za 1 110 050 zlatých a sluhové každé ráno přinášeli dva džbány dobré vody pro svého pána. Sloužila i pracujícím na Velké louce a pro kvalitní vodu přicházeli i ostatní lidé z okolí Plas. 

Klášterní, Prelátka, Studánka 

Proto často žal a odych 

ven se deře z útrob mých. 

Světem dále vane 

slza z oka kane 

když není co pít. 

Chraňte tu studánku, dokud budeme žít.

Nová doba na studánku poněkud zapomněla, až koncem 70. let minulého století ji znovu pro veřejnost objevili studenti gymnázia v Plasích. Na základě výborné kvality vody a ochrany pramene bylo možno tento zdroj nazvat pramenem zdraví podle vyhlášky 376/2000 Sb. Patronát nad studánkou má v současné době mateřská škola v Plasích. Zdravotní ústav se sídlem v Plzni, centrum laboratoří, provádí každý rok pravidelný odběr a rozbor vody z Prelátky. 

O tom, že je Prelátka skutečným pramenem zdraví by mohl přesvědčit úsměvný příběh, kdy na městský úřad přišla paní s informací, že u Prelátky je už dva dny invalidní vozík. Invalidní vozík byl přemístěn do budovy městského úřadu, informace o nálezu proběhla v Plaském zpravodaji, v tisku i na vývěskách, ale majitel se dodnes nenašel. Jediné vysvětlení je, že majitel invalidního vozíku se napil vody z Prelátky a od studánky už potom odešel po svých :-)

Dalším důkazem výjimečnosti vody ve studánce je počet narozených dvojčat v Plasích, hlavně ve čtvrti Na Vápence, která má k prameni nejblíže. Prelátku uživatelé pro její léčivé účinky přejmenovali na Prdlavku. Přijďte ochutnat a uvidíte .... :-)