Pelhřimov

Pelhřimov (lidově "Pejr", německy Pilgrams) je město v západní části kraje Vysočina. Nachází se v údolí říčky Bělé v Křemešnické vrchovině. Leží 27 km západně od Jihlavy, 74 km severovýchodně od Českých Budějovic a 93 km jihovýchodně od Prahy. 

Centrem historického města je Masarykovo náměstí s kostelem sv. Bartoloměje a radnicí. Pelhřimov je známý jako město rekordů a kuriozit (viz nejmenší jezdecká socha T. G. Masaryka na světě přímo nad podloubím Masarykova náměstí a soutěže každoročně na tomto rynku probíhající). 

Původní osada z 13. století vznikla pravděpodobně na místě dnešního Starého Pelhřimova. Později bylo jméno přeneseno na osadu kolem kostela sv. Víta a Hrnčířské ulice, která byla vypleněna Vítkem z Krumlova v roce 1289.

V roce 1290 král Václav II. udělil právo biskupovi Tobiáši z Bechyně, aby znovu založil město a opevnil jej hradbami. Půdorys města napovídá, že je kolonizačním dílem, většinou obývaný německými osadníky. V průběhu let se obyvatelstvo začalo počešťovat. Hospodářský rozvoj, jinak omezený velkou vzdáleností od obchodních cest, příznivě ovlivnilo dolování stříbra v okolí Vyskytné a Křemešníka vzdáleného 9 km jihovýchodně od města. V době předhusitské bylo město trhovým centrem svého okolí a byla zde rozvinuta celá řada řemesel, např. soukenictví, plátenictví, tkalcovství, perníkářství a pivovarnictví. Do roku 1416 byl Pelhřimov v držení pražských arcibiskupů - od nich získalo řadu práv, zejména velké privilegium arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hazmburka z roku 1406, které upravilo vztah města a vrchnosti.

V období husitských válek byl Pelhřimov na straně táboritů, kterým mimo jiné dal duchovního vůdce Mikuláše Biskupce z Pelhřimova. V období husitské revoluce bylo město pravděpodobně již roku 1422 spravováno táborskými hejtmany. Po bitvě u Lipan město přešlo do držení Mikuláše Trčky z Lípy, z jehož iniciativy se ve 40. letech 15. století zde konaly 4 zemské sjezdy, svolané k narovnání mezi katolíky a stranou podobojí. Jako místo sjezdů, kterých se účastnil i pozdější český král Jiří z Poděbrad, určuje tradice dům čp. 80 na náměstí.

V roce 1550 se stali novou vrchností Říčanští z Říčan, s nimiž vedlo město dlouholeté spory, které vyústily až ve vykoupení z poddanství v roce 1572. Roku 1596 byl Pelhřimov povýšen na město královské. Klidný vývoj města byl ukončen třicetiletou válkou. Do města vtáhla několikrát vojska, město bylo poškozeno i několika požáry. V roce 1766 lehla popelem většina domů. Protože domy byly po požáru postaveny zcela nově, má historické městské jádro barokní řád.

Hospodářský rozvoj města probíhal hlavně v 17. až 18. století, kdy zde fungovalo mnoho soukenických manufaktur. V 19. století dochází k dalšímu rozvoji průmyslu, především kartáčnického, pletařského, škrobárenského. Rozvoji těchto odvětví napomohlo také zprovoznění Českomoravské transverzální dráhy (úseku Tábor - Horní Cerekev) v roce 1883.

Někdejší středověké opevnění z větší části zaniklo, zůstaly jen malé zbytky.

Je to dvoukřídlá patrová budova ve tvaru písmene L, dnes převážně barokní, s mansardovou střechou a hranolovou věžičkou s cibulovitou bání. Na nároží se zachovala původní věž, v západním křídle část arkád a v severním křídle středověkého původu tzv. Gotická síň, zdivo někdejší věže a dva gotické portály. Součástí zámeckého areálu je dnes další z městských bran, zv. Táborská brána neboli Solní, upravená spolu se zámkem po požáru v roce 1561. 

Ve vedlejším domě č.p. 11 je Expozice hrdelního práva, na tomto místě dříve skutečně byla městská šatlava. 

Vězeňská cela - pelhřimovská městská šatlava měla v pol. 19. století podle dochovaných pramenů celkem 7 cel a 2 obytné pokoje. V té době již pelhřimovská obec byla pouze vlastníkem, ale nikoli uživatelem objektu šatlavy, který byla nucena v rámci administrativní reformy roku 1849 přenechat pro potřeby okresního soudu. Do užívání obce se budova bývalé šatlavy vrátila v roce 1997 po dokončení výstavby nové soudní budovy. 

Strážnice - skutečná strážnice pelhřimovské městské šatlavy se nacházela v 1. patře, které není veřejnosti přístupné

Vězeňská kaple sv. Kříže - postavena v souvislosti s celkovou přestavbou a rozšířením městské šatlavy po ničivém požáru města roku 1766. Kaple je patrová, původně zasvěcena sv. Kříži. Místo oltáře v ní byl umístěn krucifix z kaple Panny Marie Bolestné v Pelhřimově (dnes sv. Bartoloměj). Koncem roku 1769 ji vysvětil pelhřimovský děkan, ale pro nedostatek duchovních zde byla mše sloužena jen někdy v neděli a ve svátek. 

Kolo - vplétání do kola byla jedna z nejdrastičtějších poprav ve středověku. Odsouzenému byly nejdříve zpřeráženy končetiny, poté byl vpleten do kola a následně vyzdvižen na kůl, kde pomalu umíral.

Pranýř - je kamenný nebo dřevěný sloup, ke kterému byli přivazováni a následně trestáni nepoctiví občané. Tento pranýř je pravděpodobně torzo původního pelhřimovského pranýře, který byl umístěn na nároží domu č.p. 11 městské šatlavy.

Napínací žebřík (skřipec) - je jeden z ostřejších a nejčastějších nástrojů útrpného práva. Slouží ke znehybnění a bolestivému napnutí vyslýchaného. Systém jeho použití je detailně popsán v Constitutio Criminalis Theresiana z roku 1768.

Katedra -  nedílnou součástí každé mučírny byla katedra s krucifixem (zpodobnění ukřižovaného Ježíše Krista), dvěma svícny a písmem svatým, na které vyslýchaný přísahal během útrpného výslechu.

Pulpit - tento pultík sloužil pro tzv. krevního písaře, který zaznamenával výpověď zločinců při útrpném výslechu

Ohniště s trojnožkou - ohniště sloužilo k nažhavení vypalovacího cejchu a útrpných želez. Při třetím stupni útrpného výslechu se do otevřených ran lil rozpálený olej ohřívaný v trojnožce.

Kamenná závaží - kamenná závaží se používala při druhém a třetím stupni útrpného výslechu na natahování na kladku (tzv. tažení za sucha). Na kladku se za ruce vytáhl vyslýchaný do vzduchu a závaží mu byla připevněna na nohy. 

Housle - do houslí se upevnila hlava a ruce a odsouzený byl vystaven veřejnému posměchu a ponížení. Zavření do houslí bylo považováno za lehký trest, který se většinou kombinoval ještě s trestem přikování k pranýři.

Litinová kamna -  původní litinová kamna z konce 19. století, která sloužila k vytápění vězeňských cel v Rakousko-uherských věznicích. V kamnech udržoval oheň strážný. 

Více o hrdelním právu, popravách či katech se dočtete zde.

V zámku jsou různé expozice vztahující se ke kraji Vysočina - sbírky, ošacení, nábytek, zbraně, ale i freskový sál, který sloužil pánům z Říčan jako jídelna, radní a soudní síň. Autorem fresek je Jan Jakub Quirin Jahn (1739 - 1802). Na stěnách jsou vyobrazeny dva biblické výjevy - příběh Josefa Egyptského a Šalamounův soud. Postranní fresky vyobrazují čtyři teologické a čtyři světské ctnosti.

Centrum města tvoří zhruba čtvercové Masarykovo náměstí, jedno z největších v ČR, obklopené historickými domy z různých slohových období, i s obnoveným podloubím. 

Nejstarší církevní památkou je farní kostel sv. Víta, založený patrně ve 2. nebo 3. čtvrtině 13. století raně goticky. Po roce 1463, kdy byla zdejší fara přemístěna ke kostelu sv. Bartoloměje, se stal kostelem hřbitovním. 

Děkanský kostel sv. Bartoloměje byl postaven po roce 1300 jako trojlodní, v 16. století přestavěn renesančně a ozdoben sgrafity (dodnes patrné). Současnou barokní podobu získal po požáru roku 1646. Výzdoba interiéru je také převážně barokní. Nově zrestaurovaný hlavní oltář doplňují sochy sv. Bartoloměje, sv. Vojtěcha, sv. Prokopa, sv. Víta a sv. Václava.

Třicet metrů vysoká kostelní věž bývala až do 30. let 20. století sídlem hlásného. V kryptě kaple byli pohřbíváni příslušníci měšťanských rodin. V roce 1787 sem byl od kostela sv. Víta přenesen městský hřbitov, svému účelu sloužil až do roku 1906.