Pevnost Stachelberg a špitál Kuks

Dělostřelecká tvrz Stachelberg byla v letech 1937 a 1938 budována jako součást stálého československého opevnění. Nachází se na východním výběžku Krkonoš (kóta 632 Hřebínek) mezi městy Trutnov a Žacléř. Jejím úkolem bylo chránit Libavské sedlo, zemskou bránu mezi hřbetem Krkonoš a Vraními horami, kterou pravidelně v minulosti využívaly armády pro vpády do Čech i opačně (např. v roce 1866 během prusko-rakouské války 1. armádní sbor generála Adolfa von Bonina) nebo husité při spanilých jízdách do Slezska. Tvrz nebyla stavebně dokončena a dnes je v ní zřízeno vojensko-historické muzeum.

Průzkum terénu v této lokalitě před zahájením konečné projekce a výstavby byl prováděn již v únoru 1935. V úvahu přicházely tři varianty v lokalitě: Baba (kóta 673 m), Vrchy (kóta 716 m) a Stachelberg / Hřebínek (kóta 632 m), která byla nakonec vybrána. 

Tvrz byla vyprojektována jako 11 srubů propojených podzemními chodbami a doplněných samotnou dělostřeleckou pozorovatelnou. 

Výstavba tvrze byla zahájena na podzim 1937 firmami Ing. Zdenko Kruliš a Konstruktiva, a.s. - Praha. Stavebně měla být dokončena na podzim roku 1939. Na stavbě tvrze pracovalo nepřetržitě ve třech směnách 1 500 dělníků. Za jeden rok stavebních prací se podařilo v podzemí vylámat všechny chodby, ubytovací sály, skladiště i prostory pro elektrárnu a další technické zázemí, vybetonovány však byly pouze některé části podzemí (celkem asi 10 %). Veškerý vytěžený materiál se používal na terénní úpravy na povrchu tvrze k zarovnání terénních nerovností, úvozů a sníženin. Tak by se stal povrch tvrze snadno přehlednou postřelovatelnou plochou, která neposkytuje útočníkům možnost úkrytu.

Po dokončení měla být tvrz vyzbrojena celkem deseti 100mm houfnicemi vz. 38 s dostřelem 12 km a rychlostí palby až 20 ran/min, osmi 4,7cm protitankovými kanóny vz. 36 s dostřelem 6 km a rychlostí střelby 35 ran/min; dále několika desítkami těžkých a lehkých kulometů pro obranu nejbližšího okolí vlastního povrchu tvrze. 

Pro tvrz byla plánována posádka 778 mužů (46 důstojníků, 15 rotmistrů, 717 mužů); spolu s nimi mělo být v podzemí ubytováno dalších asi 240 mužů - dvě roty pěchoty - pro boj na povrchu tvrze. Tvrz měla v případě úplného obklíčení a stálého vedení boje odolávat nepříteli až dva měsíce; na tak dlouho byly kalkulovány zásoby munice, potravin, pohonných hmot a dalšího vybavení.

Veškeré stavební práce na tvrzi ustaly dne 23. září 1938, kdy byla vyhlášena všeobecná mobilizace československé armády. Tvrz, ačkoli nebyla dokončena, byla obsazena vojáky 17. hraničářského pluku z Trutnova, nouzově vyzbrojena a připravena k obraně. Zdaleka však nemohla plnit úkoly ani nároky na ni kladené v původních plánech. 

Posádka tvrze se účastnila drobných ozbrojených střetnutí s příslušníky sudetoněmeckého Freikorpsu, kteří na území Československa pronikali z Liebau (dnes polská Lubawka). Ke skutečnému bojovému nasazení tvrzových objektů však nedošlo. 

Dne 29. září 1938 byla v Mnichově podepsána Mnichovská dohoda, která přisoudila pohraniční oblasti Československa včetně Trutnovska německé Třetí říši. Veškeré zbraně, zařízení a vybavení, stroje a stavební materiál byly z tvrze odvezeny. Vše, co nešlo nebo nebylo možno evakuovat, bylo zničeno. Při vyklízení podzemí provedli ženisté několik odstřelů, kterými zavalili štoly ústící na povrch a odvodňovací systém tvrze. Díky vydatným podzemním pramenům se podzemí naplnilo během několika dní vodou, která zabraňovala přístupu do nitra tvrze až do roku 2000. 

Jako první vstoupili na československé území příslušníci 8. pluku III. pěší divize Wehrmachtu, na tvrz konkrétně 9. rota tohoto pluku. Vzhledem k tomu, že tvrz byla nedokončená, podzemí zatopené a v jejím blízkém okolí se nacházelo několik osad a vesnic, neměli Němci zájem na ní testovat zbraně, cvičit jednotky ani ji jinak využívat. Po celou válku tak byla opuštěná. V roce 1945 byly objekty v prostoru tvrze nouzově připraveny k obraně před postupující Rudou armádou, k žádnému boji zde však nedošlo. 

Uprostřed dělostřeleckého areálu se nachází rozhledna Eliška. Její výška dosahuje 24,5 metru, vyhlídkové plošiny se nacházejí 9,4 metru a 20,8 metru nad terénem. Daleké výhledy z rozhledny Elišky zahrnují Libavské sedlo, Vraní, Jestřebí a Orlické hory, Krkonošské podhůří, z význačných vrcholů pak Bor, Hejšovinu a další. Z rozhledny je dobře vidět průběh trutnovské linie pohraničního opevnění a současně také rozhlehlý areál stachelberské pevnosti. 

Její poetické jméno pak připomíná českou a polskou královnu Elišku, manželku krále Václava II. Ta jako první z českých královen měla již počátkem 14. století svá věnná města, mezi která se později zařadil i Trutnov. 

Cestou ze Stachelbergu nás čekal ještě Památník prusko-rakouské války (více info zde) u Trutnova, která se zde odehrála v roce 1866. Litinový památník 10. armádního sboru o hmotnosti okolo 50 tun je ojedinělou technickou památkou a významným dokladem rozvoje těžkého průmyslu v pol. 19. století, byl vyroben a po částech sem dovezen z knížecí Salmovy slévárny umělecké litiny v Blansku u Brna. Vrchní římsa střední části pomníku je ozdobena plastikami vojenských atributů. Boční stěny jsou tvořeny nápisními deskami se jmény všech padlých důstojníků a počtem vojáků.

Následovala prohlídka historického centra města Trutnova. 

A poslední naší zastávkou byl Kuks. Tato vesnička je pozoruhodná především unikátním barokním lázeňským areálem se špitálem a bohatou sochařskou výzdobou z dílny Matyáše Bernarda Brauna, který nechal vybudovat v letech 1692 - 1724 hrabě František Antonín Špork. Hospital a Betlém, sochařský soubor v nedalekém Novém lese, jsou chráněny jako národní kulturní památky. 

Rozsáhlý barokní komplex staveb v kulturní krajině na obou svazích nad řekou Labe dal postavit majitel zdejšího panství František Antonín Špork (německy Sporck) v letech 1692 - 1724. Do roku 1694 byly postaveny lázně, ve své době jedny z nejvýstavnějších v Čechách. Roku 1702 bylo postaveno divadlo a závodiště, roku 1704 lázeňský dům a domy pro hosty, v letech 1707 - 1716 špitální kostel Nejsvětější Trojice s rodinnou hrobkou a špitál Milosrdných bratří se zahradou. Roku 1710 byl dokončen zámek, v letech 1720 - 1724 přibyl nový lázeňský dům a Dům filosofů s knihovnou.

Už za života hraběte Šporka význam lázní postupně upadal; po jeho smrti vinou nezájmu dědiců lázně chátraly. Byly postiženy řadou povodní, požárů i válečných událostí. Roku 1770 bylo přestavěno severozápadní křídlo špitálu a v roce 1901 byl stržen vyhořelý zámek. 

Převážně německojazyčná obec patřila v letech 1938 - 1945 do říšské provincie Sudety. Po válce byla většina původních obyvatel vysídlena.

Špitál (latinsky Hospital) byl původně určený pro vojenské vysloužilce ze Šporkových panství. Od roku 1743 je spravoval řád Milosrdných bratří. Nyní je ve správě Národního památkového ústavu. Expozice je věnována zakladateli Kuksu hraběti Šporkovi, baroknímu umění a lékárenství, se zachovalou barokní lékárnou. Sídlí zde České farmaceutické muzeum, pracoviště Univerzity Karlovy, ve sklepech je umístěna Česká banka vín. Na severním okraji terasy je později přestavěná sýpka, dnes adaptovaná na restauraci. Na východní straně areál špitálu uzavírá roku 2015 nově vysazená bylinková zahrada s buxusovými špalíry. Za ní stojí zrušený hřbitov s převážně vyrabovanými hroby, dochovala se jen rodinná hrobka Jeschkeových. Centrální hřbitovní kaple uprostřed hřbitova byla rozebrána. Půdorys základových kamenů uprostřed hřbitova je pravděpodobně pozůstatkem větrného mlýna. 

Braunovy sochy Ctností a Neřestí byly tesané v rozmezí pouhých dvou let po roce 1717 a umístěných podél severního průčelí špitální budovy. Kolekce, kdysi barevná, měla připomínat rozpor mezi dobrem a hříchem. 

Podle pověstí se na místě zvaném později Kuks kdysi těžilo zlato. Nad labským úbočím navíc vyvěraly prameny, o nichž se v okolí říkalo, že mají léčivou moc. Přirozené kouzlo údolí přímo volalo po výtvarné úpravě, o kterou se postaral hrabě Špork, když v roce 1684 zdědil panství Hradiště. Od následujícího roku začal hrabě Špork realizovat velkorysou přestavbu kukského údolí na svůj letní dvůr, který se měl zároveň stát lázeňským a společenským střediskem spřátelené šlechty. Sochaře Matyáše Bernarda Brauna (1684 - 1738) požádal o vytvoření sochařské výzdoby, která bez nadsázky představuje špičku evropského barokního sochařství v plenéru (= výtvarné, sochařské umění venku). Unikátní sochařská rezervace, zvaná podle svého autora Braunův Betlém, vznikla na popud Františka Antonína Šporka na přelomu 20. a 30. let 18. století a je nedílnou součástí Kuksu. Po roce 1712 byly před zdejším hospitalem postaveny sochy Blahoslavenství. Těchto osm soch bylo v roce 1715 doplněno o sochy Andělů blažené a žalostné smrti. Ve středu terasy je umístěna socha Náboženství. V letech 1718 - 1720 byly sochy doplněny o další zobrazení lidských vlastností - Ctností a Neřestí - na celkový počet dvacet čtyři. V 2. pol. 20. století byla většina soch nahrazena výdusky a originály umístěny v lapidáriu hospitalu. Dnes probíhá konzervace vzácných zbylých originálních Braunových plastik, jak v Kuksu, tak v Betlémě.