Písek a Temešvár

Písek je starobylé město na Otavě, obklopené zalesněnými kopci, je sídelním městem Prácheňského kraje. Město bylo založeno v sousedství starší vsi s kostelem na konci vlády Václava I. kolem pol. 13. století, hlavní zásluhu na jeho vybudování však měl až Václavův syn Přemysl Otakar II., který tu také často pobýval a okolo roku 1254 založil hrazené královské město s královskou mincovnou. Bezprostředním důvodem k založení města bylo zřejmě zlato, které se tu rýžovalo z písečných náplavů Otavy (odtud pochází i jméno - původní osada se jmenovala Na Písku), později se získávalo hlubinnou těžbou v Píseckých horách. Město leží na Zlaté stezce, bylo významnou oporou královské moci v jižních Čechách, panovníci je obdařili i řadou privilegií (právo vybírat mýto, osvobození od cla a mýta, mílové právo, zřídit solný sklad, největší obilnice v Čechách atd.), která položila základ jeho bohatství. Město mělo zároveň ochraňovat obchodní Zlatou stezku, všechny hlavní budovy (městský hrad, kamenný most, farní kostel, dominikánský klášter i rychta) vyrostly společně s opevněním snad v průběhu pouhých dvou desetiletí. 

Když král založil na levém břehu řeky Nový Písek, osada Starý Písek si výslovně nepřála být s Novým Pískem spojována, a proto král obyvatelům Starého Písku garantoval samostatnost. Nový Písek však ve 13. století převzal roli sídla Prácheňského kraje, kterou do té doby plnil hrad Prácheň. Starý a Nový Písek splynuly až po staletích.

Dne 20. srpna 1419 úspěšně zaútočili Písečtí na dominikánský klášter a následně jako jedni z prvních se připojili k Jednotě táborské. Podobně jako v Táboře i v Písku byly umístěny kádě, do kterých občané odevzdávali své bohatství ve prospěch města. Písek má ohledně těchto kádí před Tábore prvenství. Během husitství byl ve městě častým hostem Jan Žižka. Písečtí zůstali myšlenkám husitství věrni až do konce. Po vojenské porážce Tábora Jiřím z Poděbrad došlo po výhrůžce Píseckým k dohodě. V následujícím období došlo k nebývalému rozkvětu města, Písek patřil k nejbohatším městům v Čechách, roku 1509 si dokonce koupil královský hrad a lesy na území Píseckých hor. Období rozkvětu skončilo v roce 1532, kdy požár zničil většinu domů, v roce 1547 se Písečtí připojili k protihabsburskému odboji, za což je král Ferdinand I. potrestal odebráním veškerých práv i majetku. I když později získalo město většinu jmění zpět, zůstalo zadluženo, za vpádu Pasovských roku 1611  bylo vypleněno, nejtěžší rány však utrpělo za českého stavovského povstání, a to od obou válčících stran. V průběhu třicetileté války bylo město několikrát obléháno, ostřelováno a nakonec vydrancováno postupně generálem Buquoyem, Mansfeldem a rok nato Maxmiliánem Bavorským. Během každého dobytí bylo město vypáleno a obyvatelstvo téměř vyvražděno. Trvalo dlouhá desetiletí, než se ze všech ran vzpamatovalo. 

Roku 1623 byl dosazen jako správce města císařský generál Martin de Huerta, lidově přezdívaný "Poberta", který pomocí tyranizování obyvatelstva začal Písecké obracet na katolickou víru a měl na svědomí ožebračení města. Rok po správcově smrti bylo město opětovně ustanoveno jako krajské město a roku 1641 mu byly navráceny některé královské výsady, ale s výslovným dodatkem, že je může využívat jen katolické obyvatelstvo města. Počátkem 18. století došlo k finančním problémům města a k řádění moru v okolí. Jako projev díku, že bylo město uchráněno morové vlny, nechali Písečtí vystavět na Malém (Alšově) náměstí mariánské sousoší. 

V roce 1744 se Písek stal posádkovým městem, byla zde umístěna francouzská posádka vracející se z Prahy, proti které vyrazilo rakouské vojsko. Písečtí se báli, že bude město opětovně dobyto, vypáleno a zničeno, a proto slíbili Panně Marii, že když bude město ušetřeno, budou každoročně provozovat městskou slavnost. Ta se pak konala dlouhá století.

Od pol. 19. století tu sídlilo vlastenecké hnutí, vznikla tu řada škol (proto se Písku někdy říká město univerzitního charakteru). Roku 1778 bylo ve městě zřízeno gymnázium, roku 1860 přibyla česká reálka a roku 1866 bylo na radnici zřízeno české úřadování. V roce 1861 byla zřízena první česká vyšší dívčí škola, roku 1870 první škola rolnická, roku 1884 škola revírnická a v roce 1899 první škola lesnická. Rozvíjel se průmysl (výroba fezů = pokrývka hlavy nošená předevší v islámských zemích, papírna, tabáková továrna, stavba komunikací. Roku 1875 byl Písek spojen s Prahou železnicí. V roce 1888 zahájila provoz městská vodní elektrárna, o rok dříve zavedl Písek jako třetí město v Čechách elektrické osvětlení obloukovými lampami Františka Křižíka. Po únoru 1948 byly založeny národní podniky jako textilní závod Jitex, Kovosvit a Elektropřístroj. Byla postavena jatka a rozvíjel se dřevařský průmysl.

Při povodních v srpnu 2002 byl značně poničen kamenný středověký most, ale díky tomu, že byl roku 1995 ukotven do skály pod řekou, nápor vody celkově  vydržel. Nebyl zasažen jenom Kamenný most, ale také lávka u sídliště: v noci při povodních voda dosáhla k její konstrukci, přičemž proud vody strhl zábradlí a lávku nebezpečně překroutil. Po povodních byla znovu postavena, dostalo se i na několik kosmetických změn. Na místě dnešního parkoviště na sídlišti Dukla stála stará továrna na fezy (přezdívaná "fezovka"), která musela být kvůli porušené statice stržena; před povodněmi byla z větší míry nevyužívaná.

Mezi největší pamětihodnosti patří:

Kamenný most - je nejstarším dochovaným mostem v Česku (historicky druhý v pořadí po zaniklém Juditině mostu). Most, postavený v gotickém slohu, překlenuje řeku Otavu asi 110 km jižně od hlavního města Prahy. Na mostě jsou umístěny repliky barokních soch a kříže. Neoficiálně se most jmenuje Jelení, je tomu podle pověsti proto, že ve středověku bylo rozhodnuto, že se bude jmenovat podle prvního, kdo přes něj přejde na druhý břeh Otavy. Stalo se ale něco, co nikdo nečekal a prvním chodcem se stal jelen z blízkých lesů, a tak je dnes most pojmenován podle něho. Většina lidí ho však nazývala "starý most". V roce 2007 bylo rozhodnuto, že se most bude oficiálně jmenovat Kamenný most v Písku, čímž skončil dlouholetý spor o název památky. 

Most byl vybudován zřejmě ve 3. čtvrtině 13. století během vlády Přemysla Otakara II. První písemné záznamy o mostu však pocházejí až z roku 1348, kdy se o něm zmiňuje Karel IV., který výnosem nařídil, že pokuty vybírané ve městě musí být používány na jeho údržbu. Zajímavostí je, že byl stavěn na suchu. Až po jeho dostavbě byla řeka uměle převedena do nového koryta, které procházelo pod mostem. Most je dlouhý 109,75 m včetně zdí na levém předmostí a široký 6,25 metrů, z toho vozovka 4,5 metru. Most stojí na 6 pilířích a je tvořen sedmi oblouky. Oblouky mostu byly často poškozovány povodněmi, do dnešního dne se zachovalo šest původních oblouků o rozpětí 7 - 8,2 m, z roku 1768 pochází segmentový oblouk o rozpětí 13 metrů. Tentto oblouk byl určený k proplouvání vorů. Původní most míval na svých koncích 2 mostní věže, které se do současnosti nedochovaly. První se zřítila roku 1768 během povodně i s hlásným a druhá byla úmyslně stržena kvůli nárokům na dopravu roku 1825. Na levém břehu řeky za mostem je možné si prohlédnout jejich fragmenty, které byly vyloveny ze dna řeky během jedné z mnohých oprav mostu. 

Na mostě lze vidět pískovcové repliky barokních soch ve čtyřech sousoších. Sousoší Kalvárie pochází z 18. století z dílny čimelického umělce Jana Hammera. Lze vidět sochy Panny Marie, Máří Magdalény a apoštola Jana. Kříž s Kriste měří 6 metrů. Repliky pocházejí z roku 1997. Dále sousoší Jana Nepomuckého s dvěma anděly (od neznámého autora). Následují sochy - sv. Anny Samotřetí a sv. Antonína Paduánského (originály pocházejí z roku 1770). Několik let byly sochy uloženy v koncertní síni kostela Nejsvětější Trojice. Od května 2010 jsou po restaurování uloženy společně s rozměrnými obrazy českých panovníků v expozici Prácheňského muze ve sladovně. 

Zatímco při povodních v roce 2002 kříž s Kristem vydržel, orkán Kyrill jej zlomil a strhl do Otavy. Potápěčům se v sobotu 20. ledna v podvečer podařilo najít kříž i s 80 kg vážící cínovou sochou v kalné vodě ve vzdálenosti šedesát metrů od mostu, uprostřed proudu a ve spolupráci s hasiči jej vylovili. Socha Krista je téměř neponičená, jedinou újmou jsou škrábance vzniklé dřením o dno. Trnová koruna byla považována za ztracenou, ale byla objevena dne 4. února 2007. Během restaurátorských prací objevil restaurátor historické dokumenty. Jednalo se o zprávu sochaře Karla Vlačihy o opravě kříže z let 1897 - 1899. Dále pak výtisk Rudého práva a další zpráva o rekonstrukci z let 1957 - 1959 a vzkaz budoucím generacím.

Již od roku 2007 vznikají na náplavce řeky Otavy u Kamenného mostu od května do října Sochy z písku v Písku. Letos tu lze vidět Řeka Otava a písecký most, Město studentů, Zelené město, Jihočeské Atény a Město v pohybu. A jak takové sochy vznikají? Na začátku je bednění, do něj se postupně naváží písek, ten se prolévá vodou a hutní strojem zvaným žába, tak vznikne pyramida, která spojí potřebné množství písku, po zhutnění se začne bednění postupně odstraňovat a sochař začne dávat soše hrubý tvar, který postupně zpřesňuje až je socha hotová. Na výrobu každé sochy se spotřebuje 20 tun písku.

Hrad Písek - je částečně dochovaný. Od počátku 20. století sídlí v hradních prostorách Prácheňské muzeum. Samotný hrad je chráněn jako kulturní památka.

Okolo pol. 13. století jej založil král Přemysl Otakar II. a s krátkou výjimkou v době vlády Jana Lucemburského patřil až do začátku husitských válek českým králům. Od 2. pol. 15. století jej měli v zástavě různí šlechtici a roku 1509 se vlastníkem stalo město Písek, v jehož majetku hrad v roce 1532 vyhořel. Šlechtickým sídlem se na krátkou dobu stal ještě během třicetileté války, ale poté už sloužil jen jako sídlo radnice a k hospodářským účelům.

Patří mezi nejmenší a nejlépe poznané středoevropské kastely. Původně měl čtverhranný půdorys s obytnými věžemi v obou západních nárožích a ve středu východního křídla. Malé nádvoří obklopovala čtyři palácová křídla propojená arkádovým ochozem. Západní strana hradu byla zapojena do městského opevnění a proti městu hrad chránil příkop a parkánová hradba. Severní křídlo bylo po roce 1750 přestavěno na kasárna. Po polovině 19. století bylo zbořeno nebo se zřítilo zdivo východního a jižního křídla. Jediným objektem dochovaným v původní podobě tak zůstal jen západní trakt nad řekou.

Kostel Narození Panny Marie - je trojlodní bazilika, dominantní kostelní věž na jižní straně západního průčelí se stala jako tzv. Písecká věž symbolem celého města.

Snad již kolem roku 1240 byla zahájena výstavba presbytáře. Nejprve se postavily obvodové zdi presbytáře společně s východními stěnami bočních lodí. Ještě než došlo na klenutí presbytáře, byl postaven krov, který sloužil zároveň jako ochrana před dešti při klenutí. Presbytář byl ukončen postavením provizorní zdi v místech triumfálního oblouku, aby zde mohly být vykonávány bohoslužby, zatímco se zbytek kostela dostavoval. Následovala výstavba dvou kostelních věží, které byly umístěny do nároží západního průčelí hlavní lodi. Při výstavbě věží se rozestavěly obvodové zdi trojlodí, přičemž do severní stěny byl rovněž vybudován vstupní portál do kostela. Po dokončení obvodových zdí vedlejších lodí, sakristie na severní straně presbytáře a mezilodní arkády se celý prostor zastřešil pultovou střechou, zaklenul a mohla být stržena provizorní zeď postavená v triumfálním oblouku. Celou stavbu poté vysvětili pravděpodobně v 60. letech 13. století.

Nedlouho po ukončení stavby se k jižní stěně presbytáře vystavěla mariánská kaple, která dnes slouží jako sakristie (původní sakristie byla stržena v polovině 19. století). Přibližně v druhé polovině 14. století byl prolomen druhý vstup v západním průčelí, který je dodnes osazený hrotitým portálem. Roku 1489 se podle nápisu nad západním portálem děkanského kostela začala stavět nová věž v jihozápadním nároží hlavní lodi. Zároveň byly vyměněny oba vstupní portály, které ještě téhož roku dokončil mistr Mikuláš Písecký. Roku 1555 do vyšší z věží udeřil blesk a ta do základů vyhořela, současně se roztavily původní zvony. Při následných opravách se vyměnily pultové střechy bočních lodí za trojici příčných stanových stříšek, které navazují v průčelí na nově vystavěné renesanční obloučkové štíty. Rovněž došlo k rozšíření oken v obou bočních lodích. Na věž místo sedlové střechy, kterou nesla před zásahem blesku, vystavěli báň, neboli cibulovou střechu. V první polovině 16. století byla do západního pole hlavní lodi vestavěna varhanní kruchta a při té příležitosti byl také upraven vstup na ni, který zajišťovala schodišťová přístavba v jižním sousedství západního portálu. Na jih od kostela se již od počátku výstavby nalézal hřbitov, který byl roku 1549 pro nedostatečné místo přesunut za hradby města. Velká změna proběhla roku 1741-1743 při barokní dostavbě kaple sv. Jana Nepomuckého, která byla připojena k jižnímu průčelí vedlejší lodi (připojena v místě vstupního portálu na původní hřbitov) a vysvěcena později roku 1746. Roku 1778 byly strženy střechy obou věží následkem silného větru. Téhož roku byl kostel zbaven ohradní zdi, která vymezovala pozemek kostela. V letech 1855-1856 probíhaly stavební úpravy, kdy místo starého schodiště na kruchtu postavili nové v síle průčelního zdiva severní věže. Také došlo k odstranění původní sakristie na severní straně presbyteria a byla zbořena malá předsíň před severním vstupem. Roku 1858 byla po požáru severní věž opravena do nynější podoby. Od roku 1860 jsou na jižní věži umístěny věžní hodiny, které byly přeneseny ze zbořené věže Píseckého hradu. Ve dvacátém století došlo k velké rekonstrukci kostela a to přesněji roku 1929. Kostel byl v dezolátním stavu. Například v severní věži se nalézaly velké trhliny, které podivuhodně nezpůsobily její zboření. Při opravách byl vyměněn skoro celý krov střechy, až na část mezi věžemi, která patřila k nejstarší části (vynesena při stavbě jižní věže). Dále také došlo k nanesení omítky po celém exteriéru kostela. Větší část byla do té doby omítkou neprokryta až na kapli sv. Jana Nepomuckého a jižní věž, na které byla znatelná barokní úprava.

Na jihozápadním nároží kostela je postavena monumentální věž, která měří 74 m, a je ukončena barokní cibulovou bání z roku 1805. Pod cibulovou bání se nachází ochoz s kružbovým zábradlím a z každé strany věžní hodiny. Za povšimnutí stojí pravidelná bosáž na rozích věže, kterou doplňuje nepravidelné horizontální členění římsami, dělícími věž na pět částí. Nejvyšší, pátá část, je z každé strany doplněna o hrotitá okna s profilovaným ostěním. Ve věži se v úrovni ochozu ve výšce 42,5 m už od 18. století nalézá původní byt hlásného, tudíž věž sloužila k zaznamenání blížícího se nebezpečí a doplňovala hradební obranný systém. Zdi této věže dosahují šířky až 3,8 metru. Později byl postaven nový vchod, čímž na věž vede cesta jižní věží a půdou kostela. Výjimečností věže také je, že má černou kuchyni (dodnes jsou na báni věže vidět zbytky původního komínu).

Věž má několik pater. V jednom z nich jsou k vidění zvony. Dřívější zvony padly za oběť válečným rekvizicím v době první a druhé světové války (1917, 1942). Dlouhá léta na věži visel pouze zvon "Hrana" ze zvonice svatotrojického kostela. Až teprve počátkem devadesátých let 20. století byly odlity zvony Panna Marie (1991) a Sv. Cyril a Metoděj, Sv. Václav a Mistr Jan Hus (1992). Pocházejí ze zvonařské dílny Marie Tomáškové-Dytrichové z Brodku u Přerova.

V roce 1989 oslavila věž 500 let od svého založení a začaly se objevovat hlasy volající po otevření věže pro veřejnost. V roce 2008-2009 došlo k plánované úpravě prostoru Na Bakalářích a také k natření fasád věže. Nakonec začátkem roku 2009 došlo k počátku dlouho plánované rekonstrukci, jejíž cílem bylo zpřístupnit věž veřejnosti. Slavnostní otevření se uskutečnilo 26. srpna 2009 v 10 hodin a od té doby je věž přístupná pro objednané skupiny po deseti lidech s odborným doprovodem.

1. pamětní nápis

2. vstup portálkem

3. znak Českého království

4. král Vladislav II. Jagellonský 

5. jeho syn Ludvík

6. znak města Písek

7. zakladatel věže Mikuláš Písecký

8. Kristus žehnající kalich při Poslední večeři

9. svatí evangelisté Matouš

10. Marek

11. Lukáš

12. Jan

13. dvojice andělů adorujících kalich

14. reliéf Panny Marie

15. reliéf polopostavy Bolestného Krista s trnovou korunou

Cestou ke kostelu Nejsvětější Trojice je "Okno do světa".

Kostel Nejsvětější Trojice - je pozdně gotická stavba ze 16. století. Kostel se nalézá uvnitř městského hřbitova, založeného roku 1549 na levém břehu Otavy v úrovni ostrova, na Pražském Předměstí. Hřbitov přestal sloužit svému účelu v roce 1950 a měl být zrušen. K likvidaci hřbitova a vybudování Pietního parku došlo v roce 1973. Kostel Nejsvětější Trojice byl vystavěn v roce 1576. Kostel je častým dějištěm výstav, koncertů a slavnostních společenských akcí. Při vstupu hlavním vchodem jsou po levé straně pochováni francouzští důstojníci, kteří padli v bitvě u Budějovické - Mariánské kapličky. V současné době je tento hřbitov zrušen a slouží jako symbolický se zachovanými náhrobky významných osobností. Uvnitř kostela se nachází renesanční kazatelna. Vnitřní výzdoba kostela a vybavení bylo vážně poškozeno během katastrofálních povodní v roce 2002, které Písek zasáhly.

V letech 1737 - 1782 žili v poustevně, těsně sousedící se hřbitovem, obvykle dva poustevníci z české kongregace sv. Ivana, takzvaní ivanité. V sousedství původního hřbitova se nacházel také vojenský krchov založený roku 1783. Jednalo se zhruba o prostor mezi zvonicí a tehdejším objektem Drátovského mlýna. Plocha tohoto hřbitova byla roku 1818 ohrazena plotem, posléze byl však opuštěn. Díky úsilí zejména Dr. Jaroslava Kudrnáče se podařilo odvrátit hrozící zkázu hřbitova a již způsobené škody zmírnit přeměnou areálu na pietní par. Zachráněny byly zejména cenné náhrobky a hroby významných osobností, např. hrob historika Dr. Augusta Sedláčka, autora nejrozsáhlejšího díla o českých hradech a zámcích a také autora obsáhlých dějin města Písku, proslulého pedagoga  prof. Otakara Ševčíka, jehož vyhlášená houslová škola přiváděla do města po řadu let hudební talenty z celého světa či náhrobek Adolfa Heyduka, českého básníka, představitele májovců a významného propagátora česko-slovenských vztahů.

Městská elektrárna - je nejstarší fungující hydroelektrárnou v Čechách. Zřízena byla po úspěšné demonstraci osvětlení centra města Františkem Křižíkem 23. června 1887. Písek se tak stal prvním městem v Čechách se stálým veřejným elektrickým osvětlením. Do provozu byla uvedena 31. srpna 1888 v prostorách tehdejšího Podskalského mlýna. Objekt vč. strojního vybavení je chráněn jako kulturní památka ČR. Pracují v něm dvě francisovy turbíny. 

Sladovna právovárečného měšťanstva - je bývalý průmyslový objekt, který byl zrekonstruován městem Písek na kulturní prostor orientovaný především na dětské publikum. Budova je rovněž součástí památkově chráněného areálu píseckého hradu. Objekt sladovny byl zbudován v letech 1862 - 1864 v těsné blízkosti píseckého hradu. Při vzniku této stavby se zřítila hradní věž. Slad se zde připravoval dlouhá léta. V období II. světové války se zde skladovaly zbraně a dokonce zde byla ubytovna pro sovětské vojáky. Roku 1948 byla sladovna znárodněna a výrova sladu probíhala do 70. let 20. století. V následujícím období rozsáhlý objekt sloužil jako městské skladiště a chátral. V roce 2007 byla ukončena rekonstrukce. V současnosti objekt slouží jako prostor pro výstavy, jednání zastupitelstva, koncerty apod. V červnu 2009 se otevřely dvě trvalé expozice - expozice věnovaná dílu píseckého rodáka Radka Pilaře a expozice Po stopách ilustrace, která mapuje vývoj ilustrace dětské literatury. Část sladovny slouží jako pokračování expozic Prácheňského muzea. Též je zde exkurze do historie výroby piva, dílna na výrobu svíček a mýdel.

Putimská brána - byla jedna ze tří bran, které chránily královské město Písek a která umožňovala průchod pásem hradebního opevnění. Nacházela se v jihozápadní části a své pojmenováí obdržela od obce Putim, ke které z ní směřovala cesta tzv. Zlatá stezka.  

Věž stávala dříve mezi domy č.p. 131 a 132, než byla na dvě etapy jako první z píseckých bran zbořena. Horní část byla rozebrána mezi lety 1812 - 1814 a zbytek se začal likvidovat v roce 1834 a v roce 1836 byla demolice dokončena ve snaze umožnit lepší dopravní dostupnost historického centra pro velké vozy. 

Během bourání byly v oblasti nalezeny dělové koule, které byly později zazděny do přilehlé budovy U Koulí. Do současnosti se dochoval z brány jenom opěrný blok vedle vchodu do parkánu v domě č.p. 131. Pod oblastí Putimské brány se nacházejí nově zrekonstruované gotické parkány, které jsou volně přístupné veřejnosti a umožňují příjemné posezení v historické atmosféře. Na domě se dochovaly části původní renesanční omítky se sgrafiti, které byly odhaleny po rekonstrukci v roce 1993. V tomto domě rovněž strávil své mládí Fráňa Šrámek, což připomíná pamětní deska. Ve dvoře se nachází památník Otakara Ševčíka. 

Nedaleko Putimské brány v ulici Drlíčov se nachází dům U stříbrných denářů. Na jeho zdech jsou znaky měst: Blatná, Strakonice, Písek, Vodňany a Sušice.

Putimská brána se stala námětem slavné studentské písně Když jsem já šel tou Putimskou branou.

Hotel Otava - je jedna z píseckých památek konce 19. století a jeden z nejznámějších hotelů ve městě. Jedná se o třípatrovou stavbu, nápadnou hlavně díky 11 vyobrazením od Mikoláše Alše s tematikou života v tehdejší době v Jižních Čechách. Vyobrazeno je Rýžování zlata na Otavě, Táborský hejtman Matěj Louda z Chlumčan na kamenném mostě, Rytířský turnaj, Dobtí města ve třicetileté válce, Alegorie lovu, Apoteóza městského znaku, Bitva u Čížové, Městská slavnost, Venkované z Písecka, Písečtí studenti ve Zvíkově, Vory na Otavě. Budova hotelu byla postavena roku 1899 na místě tehdejší Budějovické brány místním lékárníkem; hotel byl pojmenován podle něj - Dvořáček. Na počátku 20. století tu vznikla houslová škola prof. Otakara Ševčíka. Na konci 40. let se zde nacházel i internát zdejší střední průmyslové školy. Na konci téhož století pak prošel hotel celkovou rekonstrukcí.

Památník Adolfa Heyduka - se nachází v domě, který si Emilie a Adolf Heydukovi nechali postavit  v roce 1900 podle návrhu architekta Jana Kouly v Tyršově ulici, který je chráněn jako kulturní památka ČR.

Původně manželé zemřeli v Reinerově domě (dnes hospoda U Reinerů) v Palackého sadech, neboť básníkova manželka pocházela z rodiny Reinerových. Po smrti Emilie Heydukové, která většinu vybavení domácnosti věnovala městu Písek, byl v bytě Heydukových v prvním patře domu zdobeného sgrafity se symboly básnictví - pegasem a labutí, zřízen básníkův památník. Dnes jej spravuje Prácheňské muzeum. Je zde vystavena básníkova pracovna a knihovna, jídelna se salonem, včetně dobového secesního nábytku, obrazů a předmětů denní potřeby. V bývalé ložnici Heydukových je instalovaná expozice o životě a díle básníka s citlivou videoprojekcí.

Adolf Heyduk se narodil 6. června 1835 v Rychmburku a zemřel 6. února 1923 v Písku. Byl to český básník, představitel májovců, významný propagátor česko-slovenských vztahů. Psal převážně lyrické básně s přírodní, vlasteneckou či rodinnou lyrikou. Oženil se se svojí o 25 let mladší žačkou Emilií, dcerou předního píseckého restaurátora Reinera. V následujících letech se stal dvojnásobným otcem, ale obě události skončily rodinnou tragédií. Roku 1878 zemřela jeho první dcera Jarmila ještě před pokřtěním ve věku tří měsíců. Na křtiny přijel do Písku i jeho dlouholetý kamarád Jan Neruda, který se měl stát kmotrem. Vzhledem k předčasnému úmrtí ale ke křtu nedošlo a tato smutná událost inspirovala Nerudu k sepsání Balady dětské. Druhá dcera Liduška zemřela ve věku čtyř let roku 1884. Náhrobek rodiny je umístěn v pietním parku u Otavy.

Palackého sady - jsou největším parkem města. Pojmenovány po českém historikovi Františku Palackém, který zde má svůj pomník. Park vznikal ve 40. letech 19. století na místě bývalého příkopu před městskými hradbami. Na počest jeho zakladatele krajského hejtmana Maschkeho byla v roce 1839 započata stavba empírového pavilonu. Než byl altán dokončen v roce 1841, stal se novým hejtmanem Josef Schrenk, po kterém byl pavilon nakonec pojmenován. Písečtí nechali dovnitř kopule napsat: "Šlechetný Co Hodného Rád Eyhle Následky Koná" s letopočtem římskými číslicemi. 

V roce 1886 byl poblíž postaven pomník Františku Palackému. Později, v roce 1935 také přibyl pomník Adolfu Heydukovi. Mezi další památky nacházející se v Palackého sadech patří: Barokní socha Neptuna (původně byla v kašně na Velkém náměstí), hudební pavilon (altán), hostinec "U Reinerů" a také Divadlo Fráni Šrámka. 

Temešvár je malá obec v okrese Písek, nedaleko řeky Vltavy a Podolského mostu (více o mostu zde).

Název obce je poprvé zmiňován v roce 1736 v matriční knize pro farnost Chřešťovice, kam obec spadala. Obec vznikla již dříve (1716) na místě poplužního dvoru, ale byla uváděna pod jménem Nová Ves. Novější název Temešvár získala podle města Temešvár v Rumunsku, kde rakousko-uherská vojska porazila tureckou armádu. 

Na návsi je novogotická kaple a obecní studna s dřevěnou stříškou. Jižně od obce v lese Sloupovna archeologové prozkoumali přes 20 mohyl.