Podhradí nad Dyjí

Obec Podhradí nad Dyjí leží v okrese Znojmo v Jihomoravském kraji. Žije zde cca 45 obyvatel. Obec se rozprostírá západně od Vranova nad Dyjí na moravsko-dolnorakouské hranici a na pravém břehu malebného údolí řeky Dyje při ústí Křeslického potoka, který vsí protéká. Na levém břehu obec ohraničují skaliska přírodní rezervace Podhradské skály. Na jihu se nad vsí vypíná zřícenina hradu Frejštejn. 

Až do roku 1949 se vesnice jmenovala Freistein, počeštěně Frejštejn. Jméno vsi bylo přeneseno právě od jména hradu stojícího nad ní, které znamenalo "Volný kámen". Motivací byla poloha hradu na osamocené nebo snadno přístupné skále. Po 2. světové válce byla vesnice přejmenována na Podhradí nad Dyjí podle polohy. 

Wernhard de Trnowa, ministeriál hrabat z Perneku, získal za své služby moravskému markraběti Vladislavu Jindřichovi právo kolonizovat moravské příhraničí. Severně od rodového sídla hradu Trnava / Thürnau (nad dolnorakouskou obcí Dolní Trnávka / Unter-Thürnau) založili jeho potomci hrad Frejštejn, na kterém se v roce 1251 připomínají příbuzní pánů z Trnavy, Oldřich (Ulrich) zvaný Liber (Svobodný, německy Frei) a jeho syn Gaytmar. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1286. V roce 1422 získal hrad od krále Zikmunda do dědičné državy českobudějovický hejtman Lipolt I. Krajíř z Krajku. Po smrti Leopolda z Krajku, pána na Landštejně, Bystřici a Frejštejně, se v roce 1433 v pramenech objevuje jeho bratr Jan z Krajku s predikátem z Frejštejna a z Vratěnína, v roce 1444 zachycen v hodnosti nejvyššího stolníka korutanského a hejtmana v Drosendorfu. V roce 1487 je hrad uváděn jako zbořený.

Jan se ujal statků v rakouských zemích, Wolfgang, syn Janova bratra Konráda, statků na Moravě a v roce 1459 přikoupil bílkovské panství. Po dobytí Cornštejna v roce 1465 získal Wolfgang Krajíř za své zásluhy při dobývání hrad lénem a roku 1493 propustil král Vladislav jeho synovi Lipoltovi z Krajku hrad Cornštejn z manství. Hrad Cornštejn se stal z důvodu neobyvatelného Frejštejna centrem frejštejnského panství. Ke Cornštejnu, který podle závěti obdrželi synové Leopold a Jindřich, náležely lokality: zbořený hrad Franštýn (Frejnštejn), městečko Vratěnín, Mladoňovice (Mladoňovice), Štálek (Stálky) s farou, pustá ves Krajzink (zaniklá ves Křeslík), Franštýn (Podhradí nad Dyjí), Chrlopy (Korolupy) se dvorem, Uherčice, Mešovice, Rancieřov (Rancířov), Teufmpoch (Hluboká), Šatice (Schaditz), Kostníky. 

Tvrz v Kostníkách a dvůr v Lubnici jsou uváděny jako pradávné manství ("od stara dávna") náležející hradu Frejštejnu. V roce 1493 patřilo pět a půl lánu v Kostníkách k hradu Cornštejnu. V roce 1498 přikoupil Kostníky s tvrzí majitel Police Hynek z Bačkovic a v roce 1500 i lány patřící k Cornštejnu. Kostníky se tak staly na dlouhou dobu součástí polického panství. V roce 1493 propustil Půta z Lichtenburka Zikmundovi Krokvicarovi z Nové Vsi a na Lubnici z manství: "tři lány i s lesem Rudicem, všiem příslušenstvím, co k tomu zboží přísluší a dva dvořáky v Mešoviciech" a v roce 1501 odprodal Zich Krokvicar na Nové Vsi lubnickou tvrz s příslušným zbožím Lipoltovi z Krajku a na Cornštejně.

Za Krajířů z Krajku (15. století) se ve vsi nacházely dva mlýny. S novým krajířovským centrem v Uherčicích sdílela ves osudy uherčického panství. V roce 1561 daroval Václav Krajíř z Krajku Frejštejnu právo odúmrti. V roce 1563 je Frejštejn nazýván městečkem. Za Štrejnů ze Švarcenavy (roku 1628) patřily k dominiu městečka mimo výše zmíněných mlýnů s pilami, přilehlé pusté vísky (Krezynk / Křeslík, Stojačice a Šatice), lovné vody, lesy a lesní revír pro divokou (Wildbahn). Na dolním mlýně se nacházelo bydlení panského myslivce (Hofjäger). Městečko disponovalo řeznickým regálem (Fleischregal) a právem nižšího soudu (Gericht). Posledním majitelem panství se stali Collaltové.

Do roku 1849 spadal Frejštejn a Stálky pod vrchnostenskou správu panství Uherčice. Poddaní platili úrok pololetně, o sv. Jiří a o sv. Michaelovi, z Frejštejna platili dílem za robotu 90 zlatých, rozhazovali hnůj na polích a o žních na nich museli několik dní odpracovat. Domkáři vykonávali poselskou službu. V roce 1848 bylo v monarchii zrušeno poddanství, následovaly změny správního systému a v roce 1849 vznikly obce jako orgány územní samosprávy. V letech 1850 – 1855 patřilo městečko Frejštejn společně s Libuňským mlýnem (Loibingmühle) a osadou "Bachörtel" (u potoka) k Podkrajskému úřadu ve Znojmě, v letech 1855 – 1868 pod Okresní úřad ve Vranově nad Dyjí, v letech 1868 – 1918 pod Okresní hejtmanství ve Znojmě a soudní okres Vranovský. Soudní okres Vranovský hraničil na západě s okresem Jemnickým, na severu s Moravsko-Budějovickým, na východě se Znojemským a na jihu s Dolními Rakousy (okres Geras a okres Retz). Obecní zastupitelstvo (ustavené 28. července 1909) tvořil: starosta Müller Robert, radní Walter Josef, Eder Karl, Hüttel Laurentius, obecní výbor: Andree Karl, Jagenteufel Franz, Matzinger Cyrill, Österreicher Wilhelm, Setzer Vinzenz, Steinbrecher Franz a Walter Alois.

Fary soudního okresu Vranov náležely k brněnskému biskupství, ke znojemskému arcikněžství a k děkanství vranovskému. K farnosti Stálky bylo přifařeno nejen městečko Frejštejn s kaplí, ale také škola ve Frejštejně a dvůr Grössing / Křeslík. V roce 1286 se ve Stálkách připomíná farář Herbeich a v roce 1391 tamní farní kostel P. Marie. Hradní kaple sv. Kateřiny, jež je s beneficiem připomínána na Frejštejně roku 1347, 1390 a později za Lipolta z Krajku v roce 1501, sloužila pravděpodobně jako filiální kostel farnosti. Novou kapli zasvěcenou sv. Janu a Pavlu nechal v roce 1721 ve Frejštejně vystavět majitel uherčického panství (Heisslerové z Heitersheimu). Dne 7. června 1780 udělil papež Pius VI. kapli mešní licenci. Po velkém požáru v roce 1832, kdy až na mlýn a čtyři stavení lehlo městečko popelem, byla kaple nákladem majitele panství a obce obnovena. V roce 1884 obdržela novou věž, v roce 1883 a 1884 dva zvony a do roku 1893 se v ní nacházely varhany. Duchovní službu stěžovalo zejména zimní počasí, takže se nově jmenovaný kooperátor ze Stálek Josef Sochor (r. 1880) rozhodl založit v roce 1888 sbírku ke zřízení vlastní frejštejnské farnosti. Matriky byly vedeny na faře ve Stálkách od roku 1822.

V centru obce najdeme sousoší Nejsvětější Trojice, na sloupu sousoší pak sv. Trojici typu Trůn Boží Milosti. 

V nejstarších dobách se vyučovalo v městečku v najatých místnostech po selských staveních a před rokem 1849 docházely děti do školy ve Stálkách (Stallek, Křtálek). V roce 1861 je připomínána rozestavěná školní budova. V roce 1871 vyhlásila okresní školní rada ve Znojmě a školní komise ve Frejštejně konkurz na místo učitele do jednotřídní školy s německým vyučovacím jazykem. Budova nebyla příliš prostorná a ležela v záplavovém území. Učitelé se často střídali. Školní kronika byla založena v roce 1890 a školní knihovna čítala na přelomu 19. století kolem 220 svazků. Ve školním roce 1905/1906 bylo na škole započato s vyučováním ručních prací. V roce 1910 vyučoval na německé jednotřídní obecné škole Karl Matzenauer. Místní školní rada sestávala z předsedy Sigmunda Jakoba, místopředsedy Waltra Josefa a členů Sýkory Jakuba a Waltra Aloise.  

V době meziválečného Československa zažádala obec o státní finanční podporu k výstavbě nové školy. Vzhledem k tomu, že stát po kladném rozhodnutí s vyplacením státních subvencí otálel, rozhodl se Deutscher Kulturverband / Německý kulturní svaz podpořit výstavbu nové školy ze svých prostředků. O dokončení rozestavěné školní budovy rozhodl v roce 1939 Landrat ve Znojmě, v polovině roku 1940 přikročil obecní úřad k dostavbě hrubé stavby a nové školní budovy se městečko dočkalo 15. prosince 1940, kdy byla škola slavnostně otevřena. Měšťanku s německým vyučovacím jazykem navštěvovali chlapci a později i dívky ve Vranově. Škola (ZDŠ) s 1. – 5. postupným ročníkem byla nakonec k 1. září 1968 zrušena a obec přiškolena do Stálek. 

V roce 1855 zřízený vranovský poštovního obvod zahrnoval obce: Vranov (Braitava, Horní Hamry, Luitgardin dvůr, mlýny "Mittermühle", "Pointermühle", Švýcarské údolí - myslivna, statek "Wolfshof"), Vracovice, Horní Břečkov, Milíčovice (hostinec "Hirschenwirthshaus" a myslivna), Lančov, Liliendorf, Lukov (Nová ves, Nový Hrádek, mlýn "Umlaufmühle"), Onšov, Podmyče, Šumvald-Vranov a Čížov. Z vranovského obvodu se postupně vydělily samostatné poštovní obvody Vranov (poštovní a telegrafní úřad) se sběrnou v Lančově (1906), Liliendorf / nyní Lesná (poštovní úřad), Šumvald / nyní Šumná (železniční poštovní a telegrafní úřad) a Šafov (poštovní a telegrafní úřad). Poštovní expediční úřad (Postexpedition) v Šafově, zřízený pro dopisní poštu a malé poštovní zásilky od 1. června 1862, obsluhoval: Šafov (Schaffa), Stálky (Stallek), dvůr Křeslík (Größinghof), Jazovice (Jasowitz), Starý Petřín (Alt-Petrein, Größingmühle, Perngmühle), Nový Petřín (Neu-Petrein, Frauenhof) a dolnorakouské obce Riegersburg, Felling a Neustift. Od 1. února 1884 zavedlo c. k. ředitelství pošt a telegrafů mezi pošt. úřadem v Šafově a dolnorakouským poštovním úřadem v Retzu denní povozní poštu, která přepravovala mimo listovní a balíkové pošty také cestující. Otevřením nového poštovního kurzu do Retzu byla povozní pošta z Gerasu do Šafova nahrazena poštovní pochůzkou. Od 1. srpna 1887 zahájilo c. k. ředitelství pošt a telegrafů v poštovním obvodu Šafova pochůzku venkovského poštovního doručovatele, který obsluhoval poštovní schránky v obcích Starý Petřín, Jazovice, Nový Petřín, Frejštejn a Stálky.

Sídla zdravotních obvodů se nacházela ve Vranově, Bítově, Šafově (obec křesťanská a obec židovská) a Šumvaldu. Šafovský obvod zahrnoval obce Šafov, Starý a Nový Petřín, Jazovice, Frejštejn a Stálky. Obvodní lékař vedl i domácí lékárnu. Další se nacházela ve Vranově.  

"Místo pro obvodního lékaře sanitárního okresu Šafov, okres Znojmo (Morava) v Šafově je od 1. prosince 1904 k obsazení. Lékařský okres zahrnuje 7 obcí s 2 456 německy hovořícími obyvateli. Nutné vedení domácí lékárny. Plat 600 K. Paušální jízdné 200 K. Žádost s dokumenty o věku, rakouském občanství, odborné kvalifikaci, předchozích zaměstnáních, osvědčením o morální a tělesné způsobilosti s korunovým kolkem je třeba předložit do 31. října 1904 předsedovi delegovaného výboru Josefu Halmschlagerovi v Šafově."

Po přijetí zdravotního zákona (§ 11 Sanitätsgesetz L. G.) z 27. prosince 1909 činil plat lékaře 1 400 K, paušální jízdné 212 K a žádosti vyřizoval zdravotní výbor v Šafově. Obvod měřil 4 814 km² a lékař disponoval bezplatně obecním bytem.

Frejštejn se stal od konce 19. století vyhledávaným letoviskem a výchozím bodem pro turistické výlety po moravském a dolnorakouském Podyjí. Rozvoj turistického ruchu ve Frejštejně byl podmíněn dopravní dostupností. V roce 1871 byla dokončena "Dráha císaře Františka Josefa" se zastávkou Hötzelsdorf-Geras, ve stejném roce úsek Rakouské severozápadní dráhy Jihlava-Znojmo se zastávkou v Šumvaldu a v roce 1910 dokončena lokální dráha Retz-Drosendorf. V letech 1884–1894 vybudoval vranovský okresní silniční výbor nové okresní silnice: 1. Milíčovice-Horní Břečkov-Čížov-Hardegg, 2. spojnici Frejštejn-Libuňský most (k silnici na Stálky), 3. Vranov-Lančov-Jazovice-Starý Petřín-Šafov, 4. silnice z Nového a Starého Petřína k Šafovu, 5. Stálky-Heinrichsreith, 6. Horní Břečkov-Lukov-Bezkov, 7. Štítary-Blížkovice. Dále dva mosty přes Dyji ve Vranově a společně s dolnorakouskou stranou most přes Dyji v Hardeggu a samozřejmě provedl pro bezpečnou silniční dopravu nezbytné přeložení silnice přes strmý vranovský kopec a vystavěl tzv. "vranovské serpentiny". V roce 1911 upravoval silniční výbor sjízdnost přes zámecký a podmyčský kopec a v roce 1912 dokončil poslední úsek okresní silnice 2. třídy Frejštejn-Starý Petřín, za který jmenoval obecní úřad předsedu okresního silničního výboru Karla Pabsta z Lančova čestným občanem Frejštejna. Po válce v prosinci roku 1918 se výbor ještě rozhodl pro opravu úseku silnice mezi Stálkami a Libuňským mostem. Autobusovou dopravu zajišťovaly poštovní autobusy na tratích Šumvald - Vranov, Vranov - Frejštejn. Městečko obývalo až do roku 1945 převážně německé obyvatelstvo, které bylo poté odsunuto. 

Řemesla a živnosti v roce 1910:

• Hostince: Matza Marie (od roku 1911 podruhé provdaná Köck) - Müller Robert - Walter Josef
• Mlynáři (i pily): Bauer Edmund (Kateřina) - Bauer Josef - Brázda František - Robert Müller
• Kolář: Fuchs Martin
• Kovář: Sigmund Jakob
• Krupař: Vyhlídal František
• Obchod: s dobytkem: Dohnal Josef, se dřevem: Brázda František, smíšené zboží: Brichtová Apolonie - Matzinger Theresia, s vápnem: Beer Franz
• Obuvník: Setzer Vinzenz
• Pekař: Matzinger Cyrill (i prodej mouky)
• Prodej tabáku: Peterliková Tereza
• Řezník: Kunrath Mathias
• Soustružníci (dýmky): Heger Jan - Hüttel Franz - Hüttel Laurentius - Jellinek Franz - Karlberger Vinzenz ml. - Neschyba Jan - Schindelek Jan - Schmied Karl - Stiawa Ferdinand - Walla Josef - Walter Jan - Winter Anton

Frejštejn proslul domácí výrobou troubelí k dýmkám a jejich součástí z višňového dřeva. Za tímto účelem místní soustružníci pěstovali v zahradách višňové keře a stromky. Od konce 19. století se místní obyvatelstvo v letní sezoně čím dál více orientovalo na pronájem letních bytů a turismus. Dále se obyvatelstvo zabývalo zahradnictvím a lesním školkařstvím. V roce 1939 je zmíněna kožešinová farma (Edelpelztierfarm) "MORAVIA".

Podrobně se dochovala historie zdejších mlýnů a hostince:

Na Horním mlýně č.p. 27 hospodařil od 80. let 18. století až do roku 1809 syn korolupského mlynáře Johan Georg Beer (* 11.01.1751 Korolupský mlýn - † 13.03.1809 Frejštejn, Horní mlýn č.p. 27), nejprve s chotí Annou Marií († 08.07.1790 Frejštejn č.p. 27), dcerou mistra mlynářského Jagenteufela z Jagenteufelmühle (na Želetavce ve Vysočanech) a po její smrti s druhou chotí Elisabeth, rozenou Matzinger, dcerou hostinského Johana Matzingera z Frejštejna č.p. 34. Po Johanovi Georgovi Beerovi převzal mlýn jeho syn Anton (* 21.02.1780 Frejštejn č.p. 27) z prvního manželství. Mlýn tehdy sestával ze tří mlýnských chodů, jedné pily a jednoho lisu na olej, bytových a hospodářských prostor a k němu náležejících polí a luk. V roce 1814 vyhlásil hlavní hospodářský úřad panství Uherčice na mlýn č.p. 27 (tzv. Obermühle) veřejnou dražbu. V polovině 19. stol. držel mlýn Alois a Eleonora Plach. Alois byl synem mlynářského mistra Michala Placha ze Slavonic. Ovdovělá Eleonora se v roce 1869 provdala za mlynáře Alexandra Beera, syna korolupského mistra mlynářského Josefa Beera. Eleonora (nyní provdaná Beer) v roce 1873 zemřela. Dalším majitelem mlýna byl mlynář Karl Hanauska z dolnorakouské obce Kirchstetten (Neudorf bei Staatz), který se na mlýně v roce 1877 oženil s Julianou Kornherr, dcerou pekařského mistra Martina Kornherra z dolnorakouského Mailberka a majitele větrného mlýna. V roce 1878 byla Karlu Hanouskovi pro nesplacený dluh uvalena na mlýn veřejná dražba. Mlýn pravděpodobně vydražil Moritz Beer, ale v roce 1881 zemřel a okresní soud ve Vranově vyhlásil na mlýn č.p. 27 opět veřejnou dražbu. Ve stejném roce nabídla majitelka Johanna Beer mlýn k prodeji (inzerován ještě v roce 1885). Horní mlýn s pilou č.p. 27 koupila mlynářská rodina Brázdů původem z Krasonic. Na mlýně hospodařil nejprve mlynář Josef Brázda s chotí Josefou a po něm syn Franz Brázda ("Nr. 27 Mahl- und Sägewerk des Franz Brazda"). V roce 1902 postihl mlýn velký požár, při němž shořela celá pila a stodola s úrodou. Škoda činila 10 900 korun. Mlynář Brázda přikoupil od rodiny Wagner ke starému mlýnu č.p. 27 usedlost č.p. 41 (tzv. Mahlmühle neu), ale na podzim 1913 uvalil soud ve Vranově na obě usedlosti veřejnou dražbu. Starý mlýn č.p. 27 zakoupil mlynář Franz Hofbauer ml. z Loibingmühle (Libuňský mlýn), který zde nabízel letní ubytování. Nový mlýn č.p. 41 držel po smrti otce syn Franz Brázda. V roce 1914 nabízel i Franz Brázda na mlýně letní byt s elektrickým osvětlením a vodovodem, v blízkosti lesa, se zahradou a bazénem s umělými vlnami, možnost rybolovu a projížďky na kánoích.

Dolní mlýn č.p. 14 (Untermühle) po zemřelém Josefu Hofbauerovi, tehdy sestávající ze 4 mlýnských chodů a pily, nabídl hospodářský úřad panství Uherčice od 1. ledna 1818 do 31. prosince 1821 do pachtu, a to ve prospěch plnoletých i neplnoletých dědiců. Na mlýně se vystřídal mistr mlynářský Franz Seidel a Vincenc Kluganost. Od 50. let 19. století mlýn provozoval Franz Hofbauer a jeho žena Brigitte († r. 1886). Mlýn pravděpodobně odkoupil Robert Müller (č.p. 24), výrobce dřevěné vlny a provozovatel pily. V roce 1910 byl Robert Müller jmenován okresním soudem ve Vranově opatrovníkem Marie Hofbauer z č.p. 27, která byla soudem uznána za šílenou. S rozvíjejícím se turismem nabízel na mlýně taktéž letní ubytování ("Müllers Sommerfrische"). V roce 1902 byl spoluzakladatelem místní skupiny "Svazu Němců jižní Moravy" (Bund der Deutschen), kdy byl také zvolen jejím předsedou (Gastwirt Robert Müller), v roce 1906 rybářského spolku "Fischereiverein für Znaim und Umgebung". V roce 1909 byl zvolen starostou obce a v roce 1912 spoluzakládal Raiffeisenův družstevní spořitelní spolek "Spar- und Darlehenskassenverein in Freistein, registrierte Genossenschaft mit unbeschränkter Haftung" a zastával v předsednictvu post náměstka předsedy. V roce 1941 provedl soudní úřad ve Znojmě výmaz firmy "Robert Müller". V 50. letech 20. století byl mlýn demolován.

Libuňský mlýn č.p. 43 (dříve osada obce Uherčice č.p. 15) stával u prvního moravského mostu přes Dyji a nesl jméno podle německého pomístního názvu "Loibing" zachyceném na prvním vojenském mapování. V polovině 18. století držela mlýn mlynářská rodina Hofbauerů, po nich následoval rod Bauerů. V roce 1887 byl majitelem mlynář Eduard Bauer. Firmu "mlýn s pilou" si nechal v roce 1888 zapsat Edmund Bauer, který ji držel až do smrti v roce 1892. Mlýn s pilou po něm zdědila manželka Katharina Bauer a v roce 1893 firmu převzal syn Josef Bauer. Josef Bauer se oženil s Johanou Högenauer z Vratěnína. V roce 1915 rozšířil svoji mlynářskou živnost o pilu (Müllergewerbe und Brettsäge). Ve 30. letech 20. století provozoval na mlýně Emmerich Bauer také mechanickou dílnu. Mlynářský rod Bauerů byl v příbuzenském vztahu s mlynářskou rodinou Kieslingů z Unterthürnau (Dolní Trnávky). Karl Kiesling zdědil po otci Ferdinandu Kieslingovi mlýn v Unterthürnau a oženil se v roce 1929 s Johanou Bauer, dcerou Josefa Bauera mistra mlynářského z Libuňského mlýna č.p. 70 (Loibing-Mühle). Za svědky mu šli Adalbert Bauer řezník z Frejštejna a Anton Kiesling spolumajitel mlýna "Loibing-Mühle" a mistr mlynářský (na Loibingu uváděn už v roce 1926). V roce 1941 byl po smrti Josefa Bauera proveden u soudu ve Znojmě výmaz majitele a hospodářského provozu pily (Betriebszweig: "Brettsäge", č.p. 71) a zapsán nový majitel Libuňského mlýna (Freistein-Loibingmühle) Edmund Bauer.

Zdejší hostinec na č.p. 11 provozoval Johann Matza, který se v roce 1893 přiženil do rodiny Josefa Harrera hostinského z č.p. 5. V roce 1909 ve svých 51 letech zemřel. Ovdovělá Marie Matza (rozená Harrer) se v roce 1911 podruhé provdala za přistěhovalého hostinského Adolfa Köcka z obce Unternalb. Hostinský Josef Walter provozoval se svou chotí Theklou (rozenou Bohatý) hostinec na č.p. 15 (před ním hostinský Hüttel Wilhelm). V roce 1880 přistavěl novou kuželkárnu. V roce 1883 se podruhé oženil s Marií Matzinger. V roce 1900 nabídl hostinec, sestávající z dvou hostinských místností, komory, kuchyně, ledárny se sklepem, kuželníku a zahrady do pachtu. Až do roku 1926 se ve Frejštejně nacházely pouze dva koncesované ubytovací hostince (Robert Müller a Richard Walter). Ferdinand Walter si v roce 1926 zažádal o hostinskou koncesi pro vybudování ubytovacího zařízení s 11 pokoji, ta mu ale nebyla československými úřady povolena s odůvodněním, že dva ubytovací hostince jsou pro Frejštejn dostačující. V roce 1933 získala Národní Jednota pro zakoupený statek se 4 ha půdy a 3 ha stavební plochy koncesi pro ubytovací zařízení a zřídila v něm hostinec s turistickou ubytovnou. Ferdinand Walter v roce 1934 inzeroval:

"Letovisko Frejštejn nad Dyjí (jižní Morava) v překrásném lesnatém prostředí, možnost koupání a rybolovu, denně autobusová doprava Znojmo-Frejštejn, apartmán, 4 jídla na osobu denně za 22 Korun. Pro soukromé letní byty poskytuje informace Hotelrestaurant Ferdinand Wallter, Freistein, Post Schaffa."