Tam, kde se z Pošumaví stává Šumava, se nachází na samotě uprostřed krásných luk s nádhernými výhledy tajemný statek Pohádka. Jak je okolí statku malebné, o to je stavení děsivější. Údajně sálá tajemnou a negativní energií. 

Historie Pohádky, dříve Christlhof, se datuje již od 16. století, kdy se tady usadila německá rodina Pangerlových. Ta zde po několik generací hospodařila a postavila celkem tři objekty. Statky tvořily malou osadu na malebné šumavské louce s krásným výhledem do krajiny. Během této doby se zde žádné významné události neodehrály, tedy alespoň se takové informace nedochovaly. Rodina zde trávila poklidný život i v tak drsných podmínkách šumavské přírody. 

V souvislosti s Pohádkou se rozšířila pověst, která se pravděpodobně dostala do povědomí lidí po onom Roubalovým proslavení celého místa. Vypráví o stařence Růženě, jež zde sama léta pobývala ve stavení v blízkosti dnešního statku Pohádka a místními byla vnímána jako čarodějnice pro svoji tajuplnost, podivínskost a ošklivý vzhled. Přišla z Kašperských Hor, snad to byla jen osamělá vdova, snad kořenářka, možná se ale opravdu věřilo, že umí čarovat, byla jí přisuzována nadpřirozená moc. Prý dokázala uvařit lektvar na lásku i proti ní, znala byliny, po kterých krávy dojily více mléka, dokázala vyrobit amulety proti ohni. Lidé ji ale neměli rádi, možná se jí nebo jejích kouzel báli, možná byla jiná, možná už také neměla všech pět pohromadě. Kolem jejího lesního příbytku se prý v noci děly divné věci a od doby, kdy se tu objevila, měli místní starousedlíci dojem, že je pronásleduje smůla. Proto, když v nedaleké obci Strážov dne 12. května roku 1828 vypukl velký požár, lidé měli za to, že byla jejím viníkem. Třiačtyřicetileté Terezii Lasnerové z chalupy č.p. 45 v Židovské ulici (později Husova ulice) se tenkrát vzňalo na plotně vzkypěné máslo. Bylo to v domě U Jouzlů (Žid Josef Lasner, zvaný Jouzl, manžel Terezie, však pálil kořalku a kronika píše, že mu něco vybouchlo a hned hořelo). Stavení vzplálo a bouře rozfoukala žhavé uhlíky po střechách okolních chalup (nejprve K Sukům č.p. 62 a odsud na Dolní náměstí). V rozpoutané pekelné výhni nakonec shořelo 78 domů včetně chlévů, stodol a radnice č.p. 109, což byly téměř dvě třetiny městečka. Velké neštěstí, s kterým se jen těžko smiřujete, poznamenalo duše lidí a jak už to tak bývá, mnozí se ptali proč? Rozhodli se tedy vybít zlost na bezbranné stařence. Vyhnali čarodějnici na louku, na místě jí nadávali, obviňovali z veškerého neštěstí, bili a kamenovali. Stařenka objímajíc mohutný strom (bříza tu stojí prý dodnes - to je ovšem nepravděpodobné, protože nejstarší břízy jsou staré něco málo přes 100 let) v blízkosti svého obydlí ve velkých bolestech umírala, než vydechla naposled, z posledních sil samotu i její obyvatele proklela. Strom vpil její krev a od těch dob má červené dřevo. Tělo mrtvé nešťastnice vhodili její vrahové do chatrče a tu pak zbořili. Zbavili se čarodějnice, ale na Pohádku přivolali zlo. Od těch dob se prý dějí na Pohádce podivné věci.

A asi nejen na Pohádce. Strážov byl zřejmě opravdu "prokletý", protože v roce 1852 se situace s požárem opakuje. Kronika pak stejně popisuje i roky 1881 a 1882. Za požáry spíš mohla celodřevěná konstrukce včetně doškových či šindelových střech než čarodějnice, ale pravdou je, že o Terezii Lasnerové nejsou od té doby žádné zápisy. Lasner nar. 1772, zemědělec, hospodaří na většinou pronajatých pozemcích, Lasnerová Therez nar. 1785, 11 dětí. Lasner zemřel 26.09.1861 na tuberkulózu, v té době je veden jako vdovec. A nikde se nedočteme nic ani o čarodějnici. Ukamenování by se v té době také neobešlo bez povšimnutí. Událost by bezpochyby řešil soud.

Neštěstí provázelo i rodinu Pangerlových. Pohádka měla být postavena nedaleko místa, kde žila čarodějnice. Vzhledem k tomu, že nemovitosti se dříve pojmenovávali podle jejich zakladatelů a názvy pak dlouho zůstávaly i po příchodu jiných majitelů, dvůr Christlhof založil pravděpodobně roku 1565 der alter Bader Christel z Hojsovy Stráže. Tento vysoko položený dvůr (900 m.n.m.) se zaniklým zámkem býval sídlem zemanského rodu Kristlů, po nichž dostal jméno dvůr (Kristlhof) i vrch (Kristelberg). Kristlové byli svobodní sedláci, poddaní jen králi. Jejich úkolem bylo střežit šumavské hvozdy od Všerub po Vimperk. V urbáři z roku 1617 je uveden už jediný Christl (Heinzl), dalšími majiteli jsou pak Hans Aschenbrenner, Paul Wohlgemut. Podle berní ruly patřil mezi sedláky později osedlé na Christlově dvoře jistý Matthes Denk. Ten roku 1669 prodává třetinu Christlhofu Christofu Denkovi. Historik Vladimír Holý propojil jednotlivé urbáře a došel k tomu, že Pohádka (č.p. 34) ležela v minulosti v sousedství č.p. 65, u Christlgirglu, kde hospodařila rodina Denkova, která má dodnes v tomto kraji potomky. V dobách, kdy dvůr vlastnila, vypukla třicetiletá válka, která měla na tento kraj nesmírný dopad. 

Švéd se vokázal, všecičko sobě vzal, vokna srazil důle, z nich volověný kule, potom jen proto lil, by sedláka střelil.

Zvířecí hrubost soldatesky byla bohatě vynalézavá co do způsobování nejhorších muk, z nichž tak zvaný "Schwedentrunk" (švédský truňk - močůvka litá násilně do hrdel obětí přivázaných ke kůlům) byl z těch nejobávanějších. Strašlivé byly stopy, které zanechala třicetiletá válka v hraničním pohoří. Země se proměnila v pustinu, pole zůstávala neobdělána, lidská obydlí ležela v troskách, obyvatelstvo rdousil meč a s ním i mor, lesy se hemžily divokou zvěří a na cestách panovala chátra bez pána. 

Na mapách Stabilního katastru se dozvídáme, že původně šlo o skupinu nemovitostí:

- dům č.p. 34, parcela St. 191 - obytné a hospodářské stavení, dnes č.p. 58 - Pohádka - parcela St. 193

- dům č.p. 130, parcela St. 192 - obytné stavení, zbouráno v roce 1905, stavební parcela sloučena s parcelou č. 1306/2

Usedlost nesla označení "Christlhof - NC. 34 in Seewiesen". V roce 1837 je uváděn jako majitel Johann Krippl (vzal si Annu Marii z rodu Denků). Pozdějšími majiteli se stali Josef a Rosalia Bredl (1865 - 1881), Jakob Stadler (1881 - 1882), Theresia Pangerl (1882 - 1884), Josef a Theresia Pangerl (1884 - 1912), Karl a Barbara Pangerl (1912 - 1945). 

- stavba na St. 194 - nespecifikovaný objekt, zbořeno kolem roku 1890, dnes část parcely č. 1280/1

- dům č.p. 36, parcela St. 195 - obytné stavení, dnes parcela č. 1481

Usedlost nesla označení "Christlhof - NC. 35 in Seewiesen". Dle záznamu z roku 1738 usedlost vlastnil Karl Pangerl, v roce 1837 Wenzl Pangerl. Pozdějšími majiteli byli Josef Pangerl starší (1880 - 1881), Josef Pangerl starší a Theresia Pangerl, rozená Petermichel (1881 - 1884). Od roku 1884 do roku 1945 pak usedlost měla stejné vlastníky jako č.p. 34, tedy Karl a Barbara Pangerlovi. 

- dům č.p. 65, parcela St. 166 - "Christgirgl" nebo "am Brückl", také "Prickl". Dle matriky narozených Patin Catharina Beiml(in) aus Prickl-Brückl - pravděpodobně dcera Johanna Krippla z Pohádky č.p. 34, jeho další dcera Margareta nebo Maria hospodařila na Christlhofu. Dům dále vlastnila rodina Denkova (1874 - 1914), poté rodina Hilgarthova (1914 - 1928) a Friedrich Pelikan (1928 - 1945). Na základě Benešových dekretů získal Pohádku Československý státní statek Javorná na Šumavě (1950), po něm Státní plemenářský statek Veselí, odd. Javorná na Šumavě (1958), poté Státní statek v Lubech, národní podnik, Luby u Klatov, hospodářství st. Statku Javorná na Šumavě (1972). Následují Plemenáři Luby do roku 1994 - 1995. Družstva statek porůznu pronajímala, v 50. letech zde žila rodina Viků (pan Vik tu měl vzácnou knihovnu). Z Pohádky odešli v poklidu v období, kdy maminka pana Vika potřebovala dostupnou lékařskou péči.

Pangerlovi (též Pankelbauerovi) tedy žili na Pohádce od 17. století. Vysoká úmrtnost byla zaznamenána v letech 1831 - 1878. Lidé tu ale žili opuštěně, stranou od civilizace, odkázáni jen sami na sebe. Mnohdy se mezi jednotlivými domy hloubily tunely, aby se soused dostal k sousedovi. Pangerlovi měli 8 dětí - 6 synů a 2 dcery. Až do odsunu tudy po nocích převáděli dobytek, pašovali, handlovali s ostatními sedláky dříví za obilí, slámu a jiné. Pak přišla válka, která se na nich krutě podepsala. Nejstarší syn Karl padl ve válce, Sepl byl těžce raněn, třetí upadl do amerického zajetí a čtvrtého šestnáctiletého Luise, vojína Luftschutzu, jenž se vracel spolu s Wenzlem Denkem z Kühberku domů, zastřelili samozvaní čachrovští partyzáni Rudé gardy kousek před Pohádkou. Dokonce se našel i ešus s jeho iniciály. Smutné je, že Luis narukoval až na konci války, a tak se na frontu ani nedostal. Na statku jim zůstali pouze dva další synové, pětiletý Vili a malý Vencl a dvě dcery - Marie a Karolína. Ti byli odsunuti, dožili na malém hospodářství blízko hranic v Německu. Obě dcery pracovaly v nemocnici ve Zwieselu. Další z Pangerlových se zde měl oběsit. Šlo o Petra "Pejdu" Pangerla z Hynkovic (dnes zaniklá vesnice), který neunesl tíhu odsunu. 

Po odsunu rodiny Pangerlových statek osiřel. V té době, kdy docházelo k počešťování německých názvů v pohraničí, se dostává na dnešní pojmenování - Pohádka. Statek však nezůstal navždy osamocen. Další majitelé ale Pohádku nevlastnili dlouho a často se střídali. 

Mluví se o manželech, kteří zde tragicky zahynuli. Žena se zbláznila a muž se poté rozhodl spáchat sebevraždu oběšením. Další verze říká, že muž spáchal sebevraždu poté, co jeho manželka i s dětmi odešla do lesa a už je nikdo nikdy, ani přes rozsáhlé pátrání nespatřil. Také se píše, že se žena zbláznila a v šíleném amoku ubodala její plačící dítě, sama si pak otevřela stejným nožem žíly na obou zápěstích. Muž se poté rozhodl spáchat sebevraždu oběšením. Říká se, že se právě duch tohoto oběšeného muže od těch dob prochází po Pohádce a oplakává svou rodinu. 

Jedna z dalších majitelek zase prý na Pohádce nemohla klidně spát, pronásledovaly ji zde zlé předtuchy a vidiny, ve kterých sama sebe viděla jako vraždící monstrum, které se po nocích prochází po šumavských loukách a živí se krví zbloudilých vesničanů. Nakonec  se rozhodla ze statku i se svou rodinou odejít, odstěhovala se k příbuzným do Německa. 

Samotu Pohádka koupili 3 kamarádi - Petr, Jarda a Dalibor, kteří sloužili u 2. průzkumného praporu v Janovicích nad Úhlavou. Každý byl ženatý a měl dvě děti. Rodiny se znaly, Pohádku začaly zvelebovat a jezdit tam o víkendech a na dovolenou. V červenci 1988 Petr tragicky zahynul při výcviku výsadkářů při seskoku na Sečské přehradě. Do roka a do dne spáchala jeho žena sebevraždu nadměrným požitím léků a pořezáním žil na rukách. Jarda, podřízený Petra, tragicky zahynul při potápění. Poté tragicky zahynula i jeho žena, a to při dopravní nehodě. Dalibor ji vezl domů do Janovic nad Úhlavou. Na neupravené vozovce nezvládl řízení a havarovali. Dalibor vyvázl se zraněním. Ale i jeho rodina byla postižena. Jeden syn měl vážnou srdeční vadu, z druhého byl kriminálník - údajně loupežné přepadení seniorů. Od kriminálu jej zachránila amnestie prezidenta republiky. Prokletí Pohádky ale neustalo. Daliborův starší syn si s kamarády zkoušel Ralley Příbram, kousek od města ve velké rychlosti nezvládl řízení, narazil do betonového mostku a zemřel. Asi po 1 - 2 letech spáchal sebevraždu mladší syn skokem ze skály. V dopise na rozloučenou napsal, že bez bráchy už nedokáže žít. Lékaři ho však zachránili a i přes vážnou srdeční vadu, žije. 

Podivnou minulost Pohádky potvrzuje i šumavský kronikář, pamětník a spisovatel Vilém Krdlička (1923 - 2007).

Další léta zůstává Pohádka opět opuštěna. Až v roce 1991 se sem stěhuje tehdy ještě neznámý a bezúhonný Ivan Roubal. Statek ale nikdy nevlastnil, měl ho údajně pouze pronajatý. Chtěl zde chovat jeleny, na které však nedostal příslušná povolení, a tak na Pohádce choval alespoň vietnamská prasata. Působil prý nenápadně a slušně. O to více je zarážející jeho další počínání. Právě během pobytu v Pohádce začal se svojí vražednou činností. I přímo ve svém statku se měl zbavit svých dvou známých a následně využívat jejich majetek. Obětí měl být František Heppner a jeho ruská přítelkyně, kteří záhadně zmizeli. Ivan Roubal pak používal Heppnerovo auto a prodával jeho nábytek. Tato vražda mu však nebyla dokázána a těla pohřešovaných nebyla nikdy nalezena. Údajně se však svým příbuzným svěřil, že je zkrmil prasatům. Vraždil i v jiných koutech Česka. Na konci března roku 1994 je Roubal zatčen a až v roce 2000 byl odsouzen na doživotí za pět dokázaných vražd. Pohádka zůstala opuštěná. Po odchodu Roubala zůstávají prasata i další zvířata uzavřena v chlévě a umírají hlady. Kolem stavení se dlouho linul puch rozkládajících se těl zvířat. Kostry uhynulých zvířat prý časem někdo rozvěsil na trámy trčící z rozpadajících se budov, snad aby chrastily ve větru a zaháněly zvědavce. V současnosti zde už ale žádné zvířecí ostatky nenalezneme. 

Stavení chátrá dodnes. V roce 2010 bylo dokonce zapáleno, oheň však byl včas uhašen, a tak nezpůsobil větší škody. Žhář nebyl nikdy dopaden, ale je více než pravděpodobné, že šlo o někoho z místních obyvatel, kterým je stavení trnem v oku a budovou, která přináší jen zlo. Na první pohled rozpadlé šumavské stavení nepůsobí hrozněji než jiné, ovšem z jeho historie až mrazí v zádech. Podle některých jsou zde slyšet tajuplné kroky či naříkající hlasy. Pronásleduje snad smutná minulost tohoto místa každého, kdo se odváží sem vrátit život? Je Pohádka tak nasáklá nešťastnými vzpomínkami, že tady skutečně zůstává něco zlého?  

Cesta do Pohádky

Pohádka leží mimo značené turistické trasy. Je dostupná pouze pěšky po lesních cestách. Z Čachrova dojdeme po modré turistické trase do vesničky Bradné. Odtud odbočíme do lesa. Vyšlapaná stezka náhle končí na louce. V jejím středu stojí skupinka stromů, jejichž korunami prosvítá střecha porostlá vybledlým mechem. Cesta k domu je zarostlá travou sahající po kolena. Hlína, z níž dlouhá stébla vyrůstají, je podmáčená a na některých místech tvoří bažinu (jižní a západní strana). K úzkému vchodu vedou čtyři kamenné schody. Jsme v Pohádce, ale pohádku nečekejme. Dřevěná okna jsou vysklená, chybí i okenice. Štít je pobořený. Stavení má nízké stropy, které se věkem prohýbají. Na některých místech jsou dokonce zhroucené a dírami je vidět na půdu, kde je dosud vrstva sena. Osamělost Pohádky už sama o sobě působí na člověka skličujícím dojmem, ten je pak ještě v podzimním období umocněn jemnou mlhou a šedí mračen. 

Ivan Roubal se narodil 12. května 1951 a zemřel po dlouhé nemoci ve věku 64 let dne 29. června 2015 ve Věznici Karviná. Byl to český sériový vrah, který byl odsouzen za pět vražd.

Vystudoval zemědělskou školu a v roce 1970 získal maturitu. Pracoval u ČSD jako pomocník strojvůdce, vlakový průvodčí, topič v kotelně, dřevorubec a zootechnik. V roce 1973 se oženil, roku 1974 se mu narodil syn, který roku 2012 zahynul při dopravní nehodě. 

Koncem 80. let 20. století krátce působil v náboženské společnosti Svědků Jehovových. Nenaplňovala však jeho očekávání, takže ji ještě před revolucí opustil a začal se věnovat mystice a okultismu. Svá náboženská angažmá později rozšířil o příklon ke katolické církvi. Při vyšetřování svých zločinů se totiž dožadoval svědectví kardinála Miloslava Vlka a opata břevnovského kláštera Anastáze Opaska. 

V roce 1991 si Roubal pronajal usedlost s názvem Pohádka. Choval tu slepice a prasata. Měl zde také dva koně. Do čachrovské hospody a na nákup jezdil na dvoukoláku taženém koníkem, byl nenápadný, neopíjel se a nedával nikomu šanci poznat, co je opravdu zač. Jen pohled měl prý takový, že z něj mrazilo a nůž věčně zastrčený v botě poněkud znervózňoval. Později místní zpozorovali, že se jejich nový soused chová krutě ke zvířatům a zřejmě i zabil jednoho ze svých koní, jehož mrtvola se dlouho válela na louce u Pohádky. 

Seznámil se zde s klatovským podnikatelem Františkem Heppnerem, který si zde chtěl postavit vodní pilu. V prosinci 1991 však Heppner se svou ruskou přítelkyní zmizel. Roubal jejich zmizení odůvodnil jejich odjezdem do Německa. Na tom by nebylo nic podezřelého, kdyby nezačal Roubal používat jejich vozidlo a rozprodávat jejich nábytek. Z majetku Františka Heppnera byla i atypická, podomácku vyrobená zbraň, kterou Roubal se svými komplici použil při pozdější loupeži a dvou vraždách v kanceláři autopůjčovny ZAPAP. Navíc jednomu ze svých synů měl údajně říci, že oba lidi zabil a nechal sežrat prasaty. Syn to však u soudu popřel. Soud proto Roubala později zprostil viny z těchto vražd s tím, že pokud nebudou nalezena těla pohřešovaných, nelze vyloučit, že tito lidé žijí.

Dne 26. července 1992 zmizel taxikář Vladimír Strnad (26 let). Naposledy byl viděn s Roubalem, oba odjížděli z Prahy a každý řídil jedno auto. Těla se Roubal zbavil tak, že jej odvezl do Zákup u České Lípy a hodil do septiku cizího domu. Následující den Roubal začal obě auta užívat. Tělo bylo nalezeno 25. května 1993. Tělo bylo v tak pokročilém stadiu rozkladu, že nebylo možné zjistit příčinu úmrtí.

Dne 10. prosince 1992 zmizel prodavač bižuterie Václav Horký (nar. 1927), od kterého si měl Roubal půjčit větší obnos peněz. Po jeho zmizení začal Roubal používat Horkého vozidlo a pokusil se prodat jeho dům. Přitom tvrdil, že Horký odjel do Belgie. Dodnes nebyl Horký vypátrán. Nebylo nalezeno ani jeho vozidlo. V roce 1995 prohlásil soud Horkého za mrtvého.

Dne 26. května 1993 se Roubal seznámil přes inzerát s Josefem Suchánkem (nar. 1919) z Prahy 2. Pod záminkou návštěvy svého statku Pohádka vylákal Roubal Suchánka na výlet. Toho zabil a tělo pak vhodil do Horusického rybníka ve Veselí nad Lužnicí. Poté byl vykraden jeho byt. Kromě televizoru, pánského obleku, 17 kusů vázanek, videopřehrávače a 32 videokazet byla odcizena také cestovní vkladní knížka s vkladem 2 212 Kč. Policii se podařilo zjistit, že v době od 27. do 31. května byla třikrát vybrána hotovost ve výši 400 Kč. Osobou, která peníze vybrala byl Ivan Roubal, který se také při výběru prokazoval svým občanským průkazem. Navíc disponoval klíči od Suchánkova bytu. Zajištěn byl rovněž televizor. Roubal ho věnoval matce své družky. Tělo se našlo až 3. října téhož roku při vypouštění rybníka. 

Dne 12. listopadu 1993 byl ve svém bytu v pražských Letňanech nalezen mrtvý Václav Dlouhý (nar. 1927), který se živil prodejem pornofilmů. Byl svázán do kozelce a kolem krku měl utaženou smyčku. Kromě toho měl prádelní šňůrou podvázány genitálie. Byt byl opět vykraden. Odcizeno bylo 400 videokazet a dva videopřehrávače v celkové ceně 36 000 Kč. Z vraždy byl usvědčen Ivan Roubal, který byl na místě činu viděn v paruce. Kradené věci rozprodal známým a po určitou dobu jezdil autem zavražděného. Roubal se později hájil tím, že Dlouhý se uškrtil sám při sadomasochistických praktikách.

Dne 8. března 1994 provedl Roubal poslední vraždy. Večer přišel do kanceláře autopůjčovny ZAPAP, která se nacházela v suterénu domu Pod Zvonařkou 2238/4, Praha 2, kde spoutal s třemi dalšími ozbrojenými muži majitele firmy Petra Kudrnu, Petera Magdolena a náhodného návštěvníka taxikáře Jiřího Semeráda. Všechny svázal do kozelce a nohy jim přivázal kolem krku. Kancelář poté vykradl a  zmizel (odcizil 3 000 Kč, příruční kufřík s kalkulačkou a diktafonem v hodnotě 3 500 Kč). Kudrna a Magdolen se vahou vlastních nohou uškrtili, Semerádovi se však podařilo ze spoutání vyprostit a zavolat policii. Dne 30. března 1994 byl Roubal na náměstí Míru v Praze zatčen. Roubalův obhájce byl JUDr. Miloslav Topinka.

Soud začal v roce 1996. Provázelo ho mnoho skandálů. Jedním z nich bylo, že soudce Jiří Horký zapomněl Roubalovi prodloužit vazbu a ten musel být 30. září 1997 z vazební věznice propuštěn. Chybu Horkého napravili policisté, kteří Roubala ještě před vraty věznice a za účasti televizních kamer zatkli pro podezření z jiné trestné činnosti (vyhrožování smrtí svědkům, příslušníkům Vězeňské služby i státnímu zástupci). Kromě toho existovalo důvodné podezření, že Roubal uprchne do Švýcarska (měl zde podanou žádost o azyl). Za pochybení byl později soudce kárným senátem Vrchního soudu potrestán dvacetiprocentním snížením platu (cca 30 000 Kč). Roku 1998 byl Roubal od obvinění z vražd zproštěn a odsouzen na pět let vězení za loupež v autopůjčovně ZAPAP. Přeživší Semerád totiž nedokázal s jistotou určit, zda je vrahem právě Roubal. 

Konec soudního jednání byl provázen rozsáhlým bezpečnostním opatřením. Krátce před vynesením rozsudku nad Roubalem totiž došlo ve stejné soudní budově k únosu dvou obžalovaných  přímo ze soudní síně za použití střelných zbraní. Při závěrečné řeči státní zástupkyně, která žádala pro Roubala doživotí, oznámil anonym, že v soudní budově je výbušnina. Budova byla vyklizena a prohledána. Teprve po hodině a půl se v jednání mohlo pokračovat.

Roubal během procesu několikrát obvinil policii a justici ze spiknutí a dokonce předal soudcům kopii dopisu adresovaného prezidentu Havlovi, v němž dal podnět k trestnímu stíhání tehdejší ministryně spravedlnosti Vlasty Parkanové. 

Roubal sám sebe označoval za "doživotního vězně Havlova svědomí" a také se tak ve stovkách stížností podepisoval. Taktéž se dožadoval, aby soud vyslechl v jeho věci kardinála Miloslava Vlka a opata břevnovského kláštera Anastáze Opaska. Soud jeho návrh zamítl, protože žádný z těchto církevních hodnostářů nemohl k věci nic podstatného uvést.

Roubal jakoukoli vinu popíral, soud ho však zprvu uznal vinným z vražd Petra Kudrny a Petera Magdolena, za což byl roku 1999 odsouzen na 22 let vězení. Posléze byl obviněn z vražd Josefa Suchánka, Vladimíra Strnada a Václava Dlouhého (za vraždy Františka Heppnera, jeho ruské přítelkyně a Václava Horkého souzen nebyl, jelikož jejich těla se nikdy nenašla, a kdyby se ještě někdy našla, na výši trestu by to nic nezměnilo) a roku 2000 byl odsouzen na doživotí. Trest vykonával ve věznici Mírov i Valdice.

Roubal si pobyt ve vězení zpestřoval neustálými stížnostmi. V roce 2010 žaloval pojišťovnu VZP za to, že mu odmítla poskytnout samonosné punčochy na křečové žíly. Obvinil rovněž vězeňskou službu, která podle něj nesprávným léčením zhoršila jeho zdravotní stav. Po každé žalované straně požadoval 200 tisíc korun jako odškodnění. Také podal žalobu na ministerstvo spravedlnosti, že mu vězeňská služba neoprávněně uložila pětidenní izolaci, údajně mu nebylo umožněno získat zaměstnání, díky čemuž by si mohl vydělat peníze na speciální zdravotnické pomůcky a údajné znemožňování vycházek. Jeho stížnosti byly v listopadu 2012 zamítnuty. Počtem svých vražd zaujímal Roubal jedno z předních míst sériových vrahů v ČR. Psychiatři zjistili, že Roubalovo IQ má hodnotu 112 (mírně nadprůměrné). Znalci z oboru psychologie a psychiatrie byl hodnocen jako osobnost silně defektní, bezcitná, narcistická, egocentrická a sobecká. Podle nich Roubal pohrdal lidmi a jeho nejvyšší hodnotou mu byly peníze a majetek. Při dosahování těchto cílů byl bezohledný a surový, byl schopen agrese a krutosti. Posudek uzavřeli s tím, že "objektivní možnosti jeho resocializace jsou v rámci současného systému velmi omezené". Při komunikaci se znalci, vyšetřovateli a nakonec i před soudem vtipkoval, používal bohatý slovník a své výpovědi prokládal citáty z bible. Před zahájením jednoho z mnoha líčení doslova uvedl: "dobrovolně se vzdávám svého práva, kterým je lhát. Bylo by mi to odporné a neslučuje se to s mou vírou ...". V závěrečné řeči vyzval Roubal soudce k božímu soudu. 

Celé Roubalovo vraždící období se kryje právě s jeho pobytem na Pohádce. Přinesl si dispozice ke zločinu již sebou na Pohádku nebo je získal až tady? Co když si stará čekající kletba našla v podivném hospodáři nového hostitele a udělala z něj vraha? 

Popis domu Pohádka rukou samotného Ivana Roubala

V domě jsou sice vypínače na elektřinu, ta byla ale ještě za socialismu zřejmě odpojena. Sám Roubal píše, že aby mohl sledovat televizi Junosť, jezdil si s vozíkem, taženým koněm, nabíjet baterii z autobusu ke kováři. Televize mu pak na jedno nabití hrála dva večery. Odpad byl ze sklepa podle všeho vyveden do mokřiny pod statkem. Jediná studna, spíše úzká jímka povrchové vody, byla po zatčení Roubala prohledána policisty, aniž by však něco našli. Podlahu uvnitř tvoří rozpadající se cihly, překryté vrstvou udusané slámy. Na jednom místě je pod podlahou evidentně dutý prostor ...

Z katastru nemovitostí jsem zjistila toto:

Stavba č.p. 58 leží v katastrálním území Javorná na Šumavě, obec Čachrov, na parcele St. 193. Výměra je 1 545 m2, jedná se o rodinný dům, LV 191. Vlastnictví je z 1/3 v SJM Ing. CSc. Václav Grabmüller a Ing. Věra Grabmüllerová, bytem Na Louce 2102/5, Plzeň - Bolevec a ze 2/3 v SJM Ing. Miloš Matoušek a Květoslava Matoušková, bytem Nad tratí 438/2, Praha 6 - Vokovice. Tito lidé vlastní i řadu okolních pozemků.

Přístupovou cestu vlastní Městys Čachrov a jeden sousední pozemek pak JUDr. Miloslav Puchta, Svinná 7, Čachrov. 

Nemovitosti byly pořízeny 12.10.2017 od Ing. Františka Svobody a Jiřiny Svobodové.

Osudy lidí, kteří v minulosti tento statek vlastnili, jsou skutečně podivné a pohnuté. S kletbami je to tak, že skončí teprve tehdy, až nezůstane stát kámen na kameni. V případě Pohádky tomu bude zřejmě již velmi brzy ...

Čachrov

Čachrov leží na rozvodí mezi Strážovským potokem a říčkou Ostružnou. Čachrovským sedlem probíhá silnice, spojující Klatovy a Železnou Rudu. Městys má 13 částí - Bradné, Březí, Čachrov, Dobřemilice, Chřepice, Chvalšovice, Javorná, Jesení, Kunkovice, Onen Svět, Předvojovice, Svinná a Zahrádka. K městysi náleží též katastrální území zaniklé obce Zhůří. 

Osady a samoty: Pohádka, Pozorka (u Čachrova), Zahrádecký Mlýn (v Rajském údolí říčky Ostružné), V Elektrárně, U Haidrů, Zejbišský Dvůr, Svinná, Šukačka, Fišerův Dvůr, Lipplův Dvůr, Poschingrův Dvůr, Eisnerův Dvůr, Páteříkova Huť, Hamerské Údolí, Buchar, Gerlův Dvůr, Nový Brunst a Gerlova Huť. K zaniklým osadám patří mimo jiné: Zadní Šmauzy, Starý Brunst a Stará Huť. 

Žije zde cca 500 obyvatel. Původ jména není od slova Schacher (Čachr) jak se mnohdy mylně vykládá, nýbrž od Sachrova dvora, tedy od osady, která se jmenovala Cacher (Zacher - Zachariáš).

První písemná zmínka o vesnici (farní ves a deskový statek) pochází z roku 1352. Pamětihodností je Čachrovská tvrz, původní hrad byl vystavěn ve 2. polovině 14. století na vysoké skále. Rytíři z Čachrova zde sídlili až do roku 1412, kdy Jinec z Čachrova prodal Čachrov děkanu a kapitule kostela pražského. Za husitských válek patřila obec k panství velhartickému, od něhož byla roku 1550 odprodána Janu Rendlovi z Oušavy. Roku 1568 pak rytíři Janu Buhuchlavovi z Hrádku, jenž na troskách starého hradu vystavil nový zámek. Jeho syn Viktorin se zúčastnil povstání českých stavů proti Ferdinandovi II., proto měl být jeho majetek konfiskován, avšak než k tomu mohlo dojít, prodal Viktorin Čachrov rytíři Šlovickému ze Šlovic a odešel ze země. Vdova po rytíři Šlovickém se provdala za rytíře z Hemrlesu, jemuž odkázala veškeré své jmění. Rod tohoto jména na Čachrově sídlil až do roku 1690, kdy panství zakoupil František Mikuláš hrabě Morsini. Od roku 1740 byl již vlastníkem Čachrova rytíř Fruwein z Podolí a na samém konci 18. století Hona z Ocelovic. Na konci 19. století koupil Čachrov Václav Kordík, jehož syn František jej roku 1891 prodal mostecké spořitelně.

Na počátku 18. století byl ke tvrzi přistavěn barokní zámek, zbořený v 70. letech 20. století.

Další pamětihodností je venkovský dům č.p. 30 (kupecký) se špejchárkem a kostel svatého Václava. Farní kostel se připomíná již roku 1352. Zdivo je původní, gotické, v 16. století byl zaklenut a v 18. století opravován, takže z této doby nese kostel své barokní prvky. 

V Čachrově stál hřbitovní kostel sv. Víta poblíže cesty k Nemilkovu, a to ještě v 17. století, kdy Čachrov byl městečkem, dále kaple sv. Jana Nepomuckého na panské louce pod obcí a při silnici nad Březím stávala kaple sv. Prokopa. Všechny tyto svatyně byly císařem Josefem II. zrušeny, prodány a pobořeny. Nynější kaple sv. Anny byla znovu vystavěna v lese na starším místě roku 1896.

V dobách prokletí Pohádky měla Čachrov u Klatov držet rodina Kordíkova. Jejich hrobka dnes chátrá a podle všeho si zde někdo neprozřetelně hraje s temnými silami. Údajně má být místem posledního odpočinku dvou dospělých osob a jednoho dítěte z této rodiny a měla být i v hledáčku německých satanistů, kteří zde prý při svých rituálních obřadech pomalovali krví její vnitřek, rozstříhali kovové rakve a kosterní pozůstatky rozházeli po okolí v lese a na nedalekém poli. Hrobka stojí na svahu směrem k obci Hořákov.

Březí

První zmínka o obci je z roku 1528. Na návsi stojí kaplička.

V obci je renesanční tvrz postavená za Viléma Bohuslava koncem 16. století, snad na místě gotické tvrze z přelomu 14. a 15. století. Koncem 18. století upravená za Kordíků. Tvrz je vidět již ze silnice. Prašná cesta nás dovede kolem sklepa až do areálu, dnes penzionu Březí.

Původní tvrz byla podsklepená patrová budova ve tvaru písmene "L", velikosti 20 m a 18,5 m a je vysoce pravděpodobné, že kromě sklepa i dnes obsahuje zbytky zdiva původní gotické stavby. Klenby v přízemí se dochovaly dodnes, patro bylo plochostropé. Později koncem 18. stol., za Kordíků, byla tvrz upravena a nad hlavní vchod byl vsazen kordíkovský erb. Po roce 1945 byla tvrz doplněna přístavbou v rozsahu severozápadního nároží. 

Březí držel na přelomu 14. a 15. stol. jistý Přech, zvaný Kus. Snad již za něj vznikla v Březí gotická tvrz, jež byla později zastavěna do renesančního objektu. V 15. stol. statek náležel k Velharticím a v polovině 16. stol. pak k Čachrovu. Od roku 1568 vlastnil Čachrov i s Březím Jan Bohuchval z Hrádku. Renesanční tvrz však byla postavena později, až za jeho syna Viléma Bohuchvala z Hrádku. Po jeho smrti získal statek jeho bratr Viktorin a od roku 1600 se vlastníkem stal Adam Sofman. Jeho synové se však zapojili do stavovského povstání v roce 1620 a majetek jim byl zabaven, ale později opět vrácen a Sofmanové tak drželi Březí až do roku 1685. Později se majitelé střídali, až v roce 1792 získali statek Kordíkové, kteří tvrz hned v následujícím roce přestavěli. Březí bylo v jejich držení až do roku 1945. Po roce 1945 vlastnilo Březí OPBH Dobřany. Dnes je tvrz v majetku Plzeňského kraje. 

Hořákov

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1379. Na adrese je evidováno 17 adres. V roce 2011 zde trvale žilo 15 obyvatel.

V obci je tvrz, snad ze 14. století přestavěná na zámek, později byla zbořena a dnes v Hořákově stojí zámecká novostavba ze 2. pol. 19. století, kterou si postavila rodina Kordíků, která v té době vlastnila statek. Při zámku je malý parčík. 

Dnešní zámek je patrová budova obdélníkového půdorysu zdobená nárožní bosáží z 2. pol. 19. století. Rizality na východním a západním průčelí, stejně jako přístavky při severním a jižním průčelí jsou z roku 1900. Ve štítu západního průčelí jsou hodiny. 

Dnes přesně nevíme, kdy byla v Hořákově založena tvrz, ani neznáme její původní vzhled. Lze předpokládat, že tomu mohlo být již ve 14. stol., kdy je Hořákov poprvé připomínán a kdy byl rozdělen mezi Bozděcha, Haška a Přecha. Později se majitelé střídali. Jisté je, že tvrz byla přestavěna na zámek, jehož půdorys byl zachycen v mapách. Zámek však byl zbořen a ve 2. pol. 19. století si tehdejší majitelé Kordíkovi postavili nový zámek. Zámek byl ještě stavebně upravován roku 1900 do dnešní podoby.