Popradské pleso ... medvědi ???
Popradské pleso je ledovcové jezero v Mengusovské dolině. Je 380 m dlouhé a 248 m široké. Má rozlohu 6,8695 ha a hloubku 17,6 m. Leží v nadmořské výšce 1 494,3 m.
Na východě se zvedají stěny Ostrvy. V limbovém háji jihovýchodně od plesa se nachází Symbolický hřbitov obětí Vysoký Tater, kde jsou na památku obětem umístěny pamětní desky se jmény lidí, kteří zahynuli ve Vysokých Tatrách, ale kde není nikdo pohřben. Autorem myšlenky na vytvoření centrálního památníku tatranských obětí byl akademický malíř Otakar Štáfl z Prahy, společně s Alojzem Lutonským. První symbolické, ručně vyřezávané kříže jsou od řezbáře Jozefa Fekiače-Šumného z Detvy. Dřevořezbu v interiéru kaple udělal Ladislav Tfirst. Založení hřbitova se datuje k roku 1936. Symbolický hřbitov byl vysvěcen 11. srpna 1940 a hned na to byl zpřístupněn veřejnosti. Od roku 1970 je symbolický hřbitov zapsán v seznamu kulturních památek. V roce 2006 tu bylo 278 pamětních desek se 412 jmény obětí, místo doplňuje 56 vyřezávaných, barevných detvanských křížů. V současné době přibývají pamětní desky i obětí Himalájí.
Do jezera vtéká L´adový potok z L´adového plesa ve Zlomiskové dolině a odtéká z něj potok Krupá, který je zdrojnicí řeky Poprad. Dříve se nazývalo Rybí pleso, jelikož bylo jedním z mála ples, ve kterém žily ryby. Již v 1. pol. 17. stol. o něm psal David Frölich. U plesa se každoročně koná na podzim Den Horské služby s ukázkami záchranářských akcí. Původní chaty (Majáthova chata Uherského karpatského spolku a kamenná chata) vyhořely. V roce 1892 postavená třetí chata, sloužila až do roku 1961, kdy byla otevřená nová turistická Chata pri Popradském plese s celoročním provozem. Nachází se zde stanice Tatranské horské služby. V roce 2010 byla znovu otevřena Majláthova chata. V plese byl vysazen pstruh potoční. Dorůstá zde délky 280 mm a ve věku tří let hmotnosti 221 g.
Trasa je z Tatranské Lomnice železnicí do stanice Popradské pleso, poté výstup cyklostezkou až k rozcestníku Popradská Pol´ana, kde se odbočí doprava po žluté a kolem Symbolického hřbitova se dostaneme k Popradskému plesu. Odtud po zelené naučné stezce se dostaneme až k železniční zastávce Štrbské pleso, odkud se železnicí dostaneme zase zpět do Tatranské Lomnice. Trasa dlouhá necelých 9,5 km, doba cca 3 hodiny.
Podle webu společnosti, která pořádá tzv. Bearwatching, by v této lokalitě měla být šance spatřit nejen medvěda hnědého, ale i kamzíka, jelena, lišky ... Možné je i okolí obce Ždiar, centrální horské, ale i západní horské pásmo. Rovněž tak mezi Tichou a Kóprovou dolinou.
My jsme kvůli předpovědi počasí spojily dva výlety v jeden, a to právě Popradské pleso a Štrbské pleso. Vyrazily jsme ráno ve čtvrtek 05.09.2019 na električku. Kousek za stanicí Popradské pleso jsme narazily na chaloupku jak z Pyšné princezny i s majitelem - šikovným řezbářem - a evidentně i vtipálkem.
Nejdůležitější však byla následující instrukce, podobnou jsme našly i cestou na Hrebienok:
Pokračovaly jsme dle plánu a krásnou asfaltkou vystoupaly až k rozcestníku, kde jsme odbočily vpravo na žlutou turistickou stezku. Celou dobu jsme před sebou měly Rysy (2 499 m, leží na slovensko-polské hranici, je to nejvyšší hora Polska), po pravé ruce vrchol Ostrva ( 1 984 m) a Klín (2 186 m), po levé ruce pak vrchol Kóprovský štít (2 363 m), Hlinská veža (2 340 m), vrchol Satan (2 432 m) a Patria (2 203 m).
Kousek za dřevěným mostem se mezi kameny a stromy náhle objevil Symbolický hřbitov. Spoluautor myšlenky na vytvoření tohoto centrálního památníku tatranských obětí, akademický malíř Otakar Štáfl z Prahy, zahynul se svou manželkou dne 14. února 1945, kdy byl jejich ateliér na Vinohradech zasažen bombou spojeneckých letadel. I oni tu mají svou pamětní desku.
Netradiční vzpomínka je zde na vojenskou posádku letadla LI-2, kdy na zadním Gerlachu zahynulo 9. října 1944 při havárii letadla celkem 24 vojáků, včetně ruských.
Další letecké neštěstí se stalo 25. června 1979, kdy při letecké nehodě vrtulníku, během záchranné práce horské služby, zahynulo pět jejích členů spolu s pilotem a mechanikem vrtulníku.
Krátce po půl třetí na dispečinku horské služby zazvonil telefon, volali z hotelu FIS. U Capieho plesa je zraněná I.L. z tehdejší NDR. Smekla se na sněhu při sestupu z Bystrého sedla. Její společník naléhavě trval na nutnosti transportu. Martin Mladoň sestavil šestičlennou skupinu zachránců a zdálo se, že akce proběhne hladce a rychle. K dispozici byl totiž vrtulník MI-8 leteckého oddílu federálního ministerstva vnitra z Prahy, byl Tatrám poskytnut na výpomoc v letní sezóně. Vrtulník rychle přistál na heliportu v Dolním Smokovci a nabral šest zachránců s kompletním vybavením.
Posádka vrtulníku byla ve stálém radiovém spojení s věží letiště Poprad-Tatry až do 15:35 hod, kdy se spojení náhle přerušilo. A v 15:40 hod je hlášena zpráva ze Štrbského Plesa od dobrovolných pracovníků hasičského sboru: v Mlynické dolině slyšeli výbuch a jsou vidět plameny a velký dým. Na místo tragédie byl přivolaný speciální požárnický vrtulník MI-8 sovětských vzdušných vojenských sil ze Sliače, ale při oblétávání místa katastrofy trosky již nehořely.
Do doliny se ihned vypravila další pozemní skupina horské služby. Na místě zjišťují rozsah havárie. Mezi skalami leží pět mrtvých, tři jsou vážně zranění a jeden člen posádky je nezvěstný. Zraněným je poskytnuto nejnutnější ošetření a Milana Kriššáka, Ladislava Janigu a Svatopluka Niče snášejí na nosítkách k hotelu FIS, kde čekají sanitky. Nezvěstný Pal´o Huska je později objeven mrtvý v troskách trupu připoutaný k sedačce.
Přímo na místě tragédie zahynulo 6 osob. Zranění byli odvezeni do nemocnice v Popradu a jejich boj o život pokračoval na druhý den převozem Niče a Janigy do nemocnice v Košicích-Šaci na speciální oddělení léčby popálenin. Milan Kriššák zůstal v Popradu, neboť se zdálo, že je na tom nejlépe a byl při vědomí. O pět dní později, 2. července, v ranních hodinách však zemřel na embolii a zápal plic. "Tatko" Laco Janiga a Svatopluk Nič se po dlouhé léčbě ve specializovaných lékařských odděleních a rehabilitaci vrátili na svá původní pracoviště.
V pěkném počasí letěli záchranáři podél hřebene Bašt do akce. Pal´o Huska byl připoutaný na služební sedačku při otevřených dveřích připraven obsluhovat palubní naviják. Po obletu údajného místa nehody, kde nikoho neviděli, se velitel vrtulníku rozhodl přistát na výběžku jižního ramene Štrbského štítu. MI-8 však vlivem větrné turbulence tvrdě dopadá na vyhlídnuté místo ještě s dopřednou rychlostí. Vrtulník ztrácí kolo a odráží se dopředu, kde následuje další tvrdý dopad na hranu výběžku. Odlomil se ocas vrtulníku a vrtulník je neovladatelný. Padá přes skalní práh až na serpentiny turistického chodníku pod terasy Capieho lesa. Posádka a záchranáři vypadávají ze stroje. Palivové nádrže vybuchují a jejich obsah hoří.
Koncem léta 1979 nehodu uzavřela vyšetřovací komise FMV. Jako příčinu nehody uvedla nevhodnost vrtulníku typu MI-8 pro horské záchranné práce v omezeném prostoru úzkých tatranských dolin. Toho času totiž neexistovala letecká záchranná služba, jakou známe dnes. Na zakoupení kvalitních malých záchranářských vrtulníků nebyly peníze. Létalo se na čem se dalo. Ruský vrtulník MIL MI-8 je sice kvalitní vrtulník, ale svojí celkovou délkou 25 m a užitečnou hmotností 12 tun je proti záchranářským vrtulníkům obr. Ty mají délku kolem 12 m a užitečnou hmotnost do 3 tun. MI-8 i dnes v Tatrách létá, ale již pouze jako transportní vrtulník, pomáhal např. při stavbě lyžařského areálu v Tatranské Lomnici.
Tato velká tragédie otřásla celým Československem. Objevily se velké dohady a pochybnosti o celém zásahu, neboť raněná turistka za pomocí přátel sešla z doliny sama!
Další velká tragédie se stala o pět letí dříve, a to dne 20. ledna 1974 v Mengusové dolině. V ten den spadla nejtragičtější lavina v historii Vysokých Tater. Lavina se v 10:40 hod uvolnila pod sedlem pod Skokom mezi vrcholy Patria a Malá Bašta v nadmořské výšce 2 200 m. Délka odtržené sněhové masy byla 350 m a tloušťka 4 m. Jednalo se o deskovou lavinu, která se v těchto místech uvolní méně často než jednou za 30 let. Průměrný sklon svahu je 31° a maximální více než 40°. Lavina se pohybovala 1,5 km s převýšením 760 m, překonala koryto Hincova potoka a pokračovala do protisvahu. Zde zasáhla část studentů Střední průmyslové školy strojnické z Komárna, kteří se účastnili lyžařského výcviku na Popradském plese a byli ubytováni v Chatě kpt. Morávka. Pro špatné počasí byl ten den ukončen výcvik dříve a část studentů již čekala na asfaltové cestě na Popradské pleso. Jedenáct studentů, jejich učitele a jeho třináctiletého syna však lavina zasáhla plnou silou. Zasáhla i jedenáct čekajících studentů, ale ti se svépomocí nebo díky kamarádům vyprostili a zajistili zavolání pomoci z nedaleké chaty.
Do hledání zasypaných se ihned pustili čekající studenti ze silnice i lidé ubytovaní na chatě. Velká záchranná práce tatranské Horské služby začala v 11 hodin. Tři hodiny po pádu laviny byly nalezeny první tři oběti. V 15:30 hod byl nalezen živý student Otto Berze díky lavinovému psu Udovi. Do večera byly nalezeny další dvě oběti. Pět dalších osob bylo nalezeno druhý den a poslední dva studenti až 3. a 18. května.
Po této tragédii byly na Slovensku zakázány lyžařské výcviky ve vysokohorském prostředí. V době sněhové pokrývky je uzavřená tatranská magistrála mezi Triganem a Popradským plesem a jako její náhrada byla zprovozněna zimní trasa vedená níže po zelené značce. Kromě pamětní desky na Symbolickém hřbitově tragédii připomíná také jedna ze zastávek naučné stezky od Plesa k plesu v místech, kde se lavina přehnala přes tatranskou magistrálu.
Od Symbolického hřbitova jsme pokračovaly dál k Popradskému plesu, kde jsme přešly na zelenou turistickou značku a pokračovaly dál do Štrbského Plesa.