... Poříčí

Poříčí byla zaniklá osada na břehu Vltavy, dnes součást pražského Nového Města. Rozkládala se přibližně na území, jež by se dalo vymezit dnešními ulicemi Na Poříčí a Revoluční třídou, na východě Těšnovem a na severu břehem Vltavy. 

Přesná doba vzniku osady není známa. Mlýny na Poříčí a kostel sv. Klimenta jsou ale připomenuty již v nadační listině Boleslava II. z konce 10. století. Usazují se zde němečtí kupci. Přes osadu, jež byla zřejmě až do konce 13. století ryze německá, vedla důležitá obchodní cesta zvaná Vicus Teutonicum.

Kníže Soběslav II. osadě uděluje na konci 12. století ochranné privilegium, uznávající částečně její samosprávu. Její součástí je i svobodná volba faráře německou obcí a také možnost vlastních soudů, kdy přísahy mohou být prováděny ve vlastním kostele. Tím je románský kostel sv. Petra, který zde vzniká v první polovině 12. století, dokončen je zřejmě ve 3. polovině 12. století. Svatý Petr je patron rybářů a obchodníků s rybami.

Románská bazilika měla dvouvěžové průčelí (dodnes dochováno) západním směrem, přičemž v mezivěží byla tribuna. Původní románský portál byl vybourán již v 15. století, stejně jako menší okna ve 4. a 5. patře věží. Naopak okno z mezivěžní tribuny se dochovalo dodnes. Bazilika měla 1 metr silné zdi z opukových kvádříků kladených na vápennou maltu. Stěny byly zdobeny malbami, jejichž zbytky se zachovaly v záklencích oken. Stavba byla ukončena asi někdy ve 2. polovině 12. století. 

Asi kolem roku 1200 ke kostelu uvedl moravský markrabě Vladislav Jindřich řád německých rytířů, který tu založil svůj špitál a také své sídlo. Po smrti svého manžela, Přemysla Otakara I., se zde Konstancie Uherská rozhodla založit klášter cisterciaček a kvůli tomu vykoupila kostel, špitál a okolní polnosti od řádu německých rytířů, který přesídlil k nedalekému kostelu sv. Benedikta. Nakonec ale klášter cisterciaček založila u Tišnova. Sv. Petra i s dalšími majetky odkoupenými od německých rytířů darovala špitálu sv. Františka, který téhož roku založila její dcera Anežka.

Z původního špitálního bratrstva se postupně stal nový český církevní řád křížovníků. Byl dále podporován Anežkou a jeho vznik potvrdil i papež Innocenc IV. (v roce 1250) a zároveň pražskému biskupovi Mikulášovi nařídil udělit novému řádu jeho znaky. Slavnostní udělení se konalo 17. června 1252 právě u Sv. Petra. Toho roku byl také postaven nedaleko kostela nový řádový dům a to již ve slohu gotickém. Nový řád ale vzápětí začal se stavbou nového ústředí u staroměstského konce tehdejšího Juditina mostu, kam postupně přesunul své sídlo. Sv. Petra s okolím si ale nechal a dále zde provozoval špitál i zajišťoval bohoslužby. 

Roku 1280 zaplavila velká povodeň velkou část osady včetně kostela. Odnesla také zásoby obilí, v kostele uskladněné. To způsobilo hladomor a vzápětí přicházely i různé epidemie. U kostela byl vykopán velký hromadný hrob, z kterého se postupně vyvinul hřbitov. Později se také začalo s opravou kostela. Začátkem 14. století byla u kostela postavena farní škola.

V roce 1348 přišel další zásadní zlom v historii osady - Karel IV. založil a vyměřil Nové Město pražské. Velká část osady se stala jeho součástí a samostatná historie osady tak skončila. Roku 1382 začala přestavba kostela sv. Petra.

Přestavba byla financována z milodarů, proto se táhla celých 24 let až do roku 1411. Aby byly práce dokončeny, přispěly na ní v konečné fázi i představitelé kostela. V roce 1414 za doby husitství zde křižovnický farář Mikuláš zavedl unikátní způsob svatého přijímání, když kromě normálního katolického přijímání u hlavního oltáře probíhalo i přijímání pod obojí u bočních oltářů. V roce 1419, po bitce na posvícení, husité vyhnali křižovníky z kostela a farář Mikuláš jen těsně unikl ukamenování. Samotný kostel zničen nebyl - zřejmě kvůli předchozímu přijímaní pod obojí.  Roku 1436 se vrátili křižovníci, Jiří z Poděbrad pak dosadil opět kališnické kněze.

Ve 2. pol. 15. století, v době jagellonské gotiky, probíhala další přestavba. Vznikla kaple mezi severní románskou věží a severní lodí (dnes využívána jako zpovědnice). Střechy byly přikryty břidlicí. Kostel tak získal novou tvář, stavebníkem byl, dle Starých letopisů českých, Jan z Opočna, mistr Učení pražského. Přestavba skončila kolem roku 1500. Roku 1544 byla kostelu darována nápisem datovaná cínová křtitelnice, dodnes dochovaná. Roku 1598 byla na místě svatopetrského hřbitova vybudována samostatně stojící gotická zvonice, Petrská věž, dnes nepřístupná. 

Základy zvonice byly ovšem vykopány již roku 1419. 

Po bitvě na Bílé hoře byl z kostela vypovězen poslední nekatolický kněz, luterán Štěpán, a o kostel se starala novoměstská rada. V roce 1628 byl kostel navrácen křižovníkům. V dalším průběhu třicetileté války v roce 1632 město krátce kontrolovali Sasové a farářem se dočasně stal opět Štěpán. V roce 1648 byl kostel i zvonice při obléhání Švédy pobořena dělostřelectvem. Za statečnou obranu Prahy král Ferdinand III. Habsburský kostel vzal křižovníkům a vrátil ho novoměstské radě. 

V roce 1653 kostel postihl rozsáhlý požár. Nákladem novoměstské rady byl kostel opraven a nově vydlážděn. Roku 1666 byla bleskem a následným požárem poničena věž, roku 1680 ohromný požár postihl kostel i okolí. Shořela střecha hlavní lodi a věžiček, kaplička na hřbitově, plná kostnice, fara i zvonice, ve které se roztavily všechny tři zvony. Kostel po požáru chátral, protože novoměstská rada peníze na opravu neměla. Proto roku 1686 uzavřela rada smlouvu s křižovníky, kterým kostel vrací. Začala dlouhá oprava kostela, která byla financována z darů, největší dárce byl císař Leopold I. a z křižovníků notně přispěl i pražský arcibiskup, křižovník Jan Bedřich z Valdštejna. Byla postavena nová střecha. Menší požár v roce 1689 postihl zvonici. Při opravě získává střecha zvonice svou charakteristickou barokní střechu.  

Roku 1700 byly instalovány nové lavice (dar, zachovány dodnes). Dne 8. února roku 1702 strahovský opat a světící biskup Vít Seipel vysvětil obnovený hlavní oltář sv. Petra, kam byl později dodán obraz Spasitele od Václava Vavřince Reinera. O rok později byly opraveny popraskané klenby, které hrozily zřícením už od požáru v roce 1680. Tou dobou bylo v kostele už 7 oltářů - hlavní sv. Petra, sv. Karla Boromejského, sv. Jana Nepomuckého, sv. Anny, sv. Barbory, oltář ran Kristových a Dušičkový oltář. Do poloviny 18. století přibyly ještě další oltáře - obnovený sv. Marie Magdalény, sv. Lazara, sv. Floriana s obrazem od Jana Petra Molitora a další dva "soukromé" oltáře. Dohromady 12 oltářů. Roku 1725 byl opět vylepšen i hlavní oltář sv. Petra řezbami andělů z dílny Matyáše Bernarda Brauna. V kostele byly na různých místech náhrobní kameny donátorů, historik Jaroslav Schaller jich v roce 1797 popsal jedenáct, v roce 1940 se v kostele nacházela deska urozeného pana Jana Severina z Briffeldu.

Roku 1757 kostel poškodili Prusové. Spolu s opravou poškozených částí se uskutečnila i částečná barokizace interiéru. Přestavěna byla kruchta a celý prostor mezivěží. Kostel byl vydlážděn mramorem a stěny získaly barokní omítky. Tyto úpravy proběhly v letech 1760 - 1761.

Samozřejmě, že se ke kostelu váží i veselejší věci, než jen úmrtí a války - jednou takovou byla velká událost ze dne 17. listopadu 1873, kdy se tu konala svatba Antonína Dvořáka s jeho žačkou Annou Čermákovou.

V letech 1874 - 1879 byl nákladem novoměstské rady (38 tisíc zlatých) kostel zcela přestavěn a opraven architektem Josefem Mockerem. Velká změna postihla oltáře, z původních 12 oltářů jich tedy zbylo jen šest. Barokní balustráda kruchty zůstala překvapivě zachována, ale do jejího středu byl alespoň usazen znak Nového Města pražského. Celá časově i finančně náročná rekonstrukce a přestavba byla dokončena roku 1885.

Zajímavostí je, že si tuto svatopetrskou zvonici oblíbil i básník Karel Hynek Mácha, který zde často prolézal a snad si sem později vodil i děvčata; jednou vylezl na trám nad hlavicí zvonu, nešťastně spadl a zranil se na obličeji tak, že mu zůstala jizva nad obočím a pod okem na celý život.

V těsné blízkosti kostela stojí i fara z let 1893 - 1894. Fara je zdobená sgrafitovými obrazy českých patronů od Mikoláše Alše. Pod návrhem stavby je podepsán Antonín Wiehl (1846 - 1910), mj. za shlédnutí jistě stojí i jiné Wiehlovy stavby v Praze, např. Smetanovo muzeum na Novotného lávce.

Při opravě kostela v letech 1913 - 1914 začal důkladný archeologický a stavebně historický a průzkum. Byly objeveny hlavně základy románské baziliky, také další románské a gotické prvky. Po tomto průzkumu následovala nová oprava interiéru a restaurování oltářních obrazů v letech 1929 - 1936. Ta přinesla do kostela další novogotické a novorománské prvky. Tentokrát ale už jen na místa, kde prokazatelně v minulosti byly. Po roce 1948 byl kostel opět křižovníkům zkonfiskován, vrácen byl po roce 1989. Další generální oprava se uskutečnila v letech 1989 - 1991. Po povodních v roce 2002 se v části kostela propadla dlažba.

A protože historii zaniklé osady Poříčí začaly psát mlýny, přiblížím teď trochu i jejich historii. V místech dnešní Klimentské ulice stávaly dnes již zaniklé Helmovy mlýny. Budovy mlýnů byly připomínány již roku 1398. Vedle Nových a Lodeckých tvořily Helmovské mlýny jednu ze skupin vodních mlýnů na dolním Novém městě. Nacházely se proti Korunnímu ostrovu, nad ramenem řeky oddělujícího Jerusalemský ostrov. Nazývaly se podle Helmova mlýna s renesančním štítem z počátku 17. století, který stál na novoměstském pobřeží. Sousední (Stárkův) mlýn v roce 1901 vyhořel a byl i s dalším (Korunním) mlýnem zbořen v letech 1915 - 1916, renesanční Helmův mlýn byl odstraněn až 1928. Poté byla celá oblast kompletně přestavěna v souvislosti s regulací Vltavy (30. léta 20. století).

Korunní ostrov (dříve Křenový či Vrbový ostrov) se nacházel při pobřeží asi mezi dnešními ulicemi Lodní mlýny a Hlávkovým mostem. Jmenoval se podle toho, že se na něm pěstoval křen (jméno se pak postupně změnilo z Kreninsel na Kröninsel či Krönungsinsel). Z roku 1791 je doložen přívoz Štvanice - Korunní ostrov. Na přelomu 19. a 20. století vznikl mezi Korunním ostrovem a Štvanicí plavební kanál. Tou dobou přes ostrov také vedl provizorní štvanický most. Korunní ostrov byl ve 20. století spojen s nábřežím.

Základem Jerusalemského ostrova byl nános vzniklý při velké povodni roku 1432. Svůj původní název "Vrbový ostrov" získal v 15. století podle vrbového proutí, které na něm rostlo. V roce 1800 zde postavil Mojžíš Jerusalem bělidlo pro kartounku v Růžodolu. Kolem roku 1900 ostrov splynul s Rohanským ostrovem. Tou dobou přes ostrov také vedl provizorní štvanický most.

V současné době se na tomto místě nachází budova ministerstva zemědělství a za ním Helmova ulice. Ovšem existenci slavných mlýnů připomíná především dosud funkční Helmovský jez, který tehdy nadržoval mlýnům vodu. Po zrušení mlýnů a po drobné úpravě dnes obdobně slouží zdymadlu Štvanice.

Další zaniklý poříčský vodní mlýn Na Kameni (také Kamenský, Kindlův, Rohanský či Šaškovský) je zmíněn v nedatovaném privilegiu Václav I. (1230 - 1253), podle kterého dostal řád křižovníků - Strážců Božího hrobu kromě jiných statků mlýn zvaný Na Kameni pod mlýny Helmovskými. Založen byl u místního brodu, kde byl druhý nejbezpečnější přechod přes Vltavu v pražské kotlině. Celkem bezpečný brod, který měl pevné skalnaté dno, proto se tomu brodu říkalo Na Kameni. 

Roku 1320 mlýn křižovníci prodali měšťanům Konrádovi ze Žatce a Petzoldovi z Prahy. Majitelé se střídali, až jej roku 1432 koupila staroměstská obec. V roce 1432 zničila mlýny Na Kameni i Helmovské povodeň a mlýniště bylo nazýváno "mlýnské smetiště". O tři roky později jej staroměstská obec prodala za 100 kop grošů staroměstskému měšťanu Janu Velvarovi, který mlýn obnovil a spolu s Velkým ostrovem a přívozem dál prodal. V roce 1517 mlýny Na Kameni a Helmovské koupila za 11 000 kop grošů opět staroměstská obec, která mlýn Kamenský již roku 1544 prodala mlynáři Martinu Šaškovi za 1 000 kop grošů. Mlýn se třemi stoupami nemohl mlynář dál prodat bez povolení obce, musel jí ročně odvádět 10 kop grošů a mlít pro obecní dvůr zdarma. K mlýnu patřila také pila a mlynář měl povinnost pro obec řezat dřevo. Mlynář Jan Šašek vybudoval v roce 1550 z nánosů Vltavy ostrov po něm pojmenovaný "Šaškovský" (zanikl) a na uměle vybudovaném náhonu postavil mlýny nové. Roku 1574 vznikl spor Starého Města Pražského s vdovou Annou Šaškovou o vlastnictví ostrůvku; jemu poté Anna Šašková roku 1586 prodala mlýn Na Kameni i s příslušenstvím za 420 kop grošů. 

Roku 1648 při obraně Prahy před Švédy byly "kostel starožitný a špitál sv. Petra se dvorem, mlejny obecními velmi nákladně vystavěnými slově Šaškovskými, s dvouma papírnami, jednou obecní a druhou Freyovskou" zapáleny a po skončení války opět obnoveny. Poté mlýn opět měnil majitele a prošel i dražbou. V roce 1820 jej koupili průmyslníci Przibram a Jerusalem a zřídili zde továrnu na kartony.

V roce 1882 byl mlýn začleněn do Ronzových mlýnů. V souvislosti s regulací Vltavy, výstavbou plavebních komor mezi Karlínem a ostrovem Štvanice a úpravou nábřeží byl roku 1929 mlýnský kanál zasypán a mlýn ukončil provoz. V roce 1930 areál vlastnilo Výrobní mlynářské družstvo v Praze. Roku 1958 byly budovy zbořeny.

Mlýn měl v 1. pol. 19. století čtyři vodní kola na spodní vodu. V roce 1855 měl již celkem osm mlecích složení (v č.p. 10 pět složení), 4 vodní žlaby (v č.p. 10 jeden žlab) a 10 kol (v č.p. 10 tři kola). Roku 1930 měl jedno kolo na spodní vodu o průtoku 7,3 m³/s, spádu 0,88 metru a výkonu 25 HP. 

Na místě dnešního ministerstva dopravy u dnešní Lodecké ulice stávaly dříve Lodní mlýny (Dolní Lodecké či Loďkové mlýny). 

Pro průchod ze Starého Města do Nového Města sloužila brána sv. Petra vybudovaná v roce 1350, zvaná též Špitálská. Tuto bránu coby součást hradeb Nového Města spolu s Horskou branou (o její historii více zde) spravovali Staroměstští. Špitálská brána nazývána podle Špitálského pole, dnešního Karlína, stála blízko řeky Vltavy, ovšem při budování barokního opevnění se ukázala jako nedostatečná a byla roku 1663 nahrazena novou Poříčskou branou, zavírající ulici Na Poříčí. V 17. a 18. století bylo v některých místech opevnění v barokním stylu dobudováno nebo zesíleno.  Při nových způsobech vedení války pozbylo opevnění města na významu. Pro nedostatek financí chátralo a bránilo rozvoji a růstu města, proto císař František Josef I. v 60. letech 19. století rozhodl, že Praha se stane otevřeným městem. S bouráním opevnění se započalo v roce 1874 a proto i Poříčská brána byla v roce 1875 zbořena. 

Špitálská brána stála blíž k Vltavě, Pobřežní ulice vedla vela podél břehu Vltavy, jejíž ramena v těchto místech vytvářela řadu ostrovů a ostrůvků. Byla významnou cestou nejen obchodní, ale také poutní, neboť po ní od Špitálské brány každoročně procházela slavná procesí Svatováclavské poutní cesty z Prahy do Staré Boleslavi k Palladiu (ochrannému mariánskému obrazu) země České. Pobřežní cesta vede přibližně po trase, po níž, i když opačným směrem, bylo ze Staré Boleslavi převezeno na Pražský hrad tělo zavražděného knížete sv. Václava. Poutní trasu do Staré Boleslavi k poctě sv. Václava absolvoval mj. i císař Karel IV. s arcibiskupem Arnoštem z Pardubic roku 1351. Od barokní doby byla celá poutní cesta lemována 44 kaplemi, z nichž prvních pět stálo v Karlíně podél Pobřežní cesty a navazující komunikace. Žádná z těchto karlínských kaplí se bohužel nezachovala. Novější kaplička, stojící u Sokolovské pod Kaizlovými sady, je zřejmě zmenšenou replikou Brněnské kaple (4. v pořadí).

Řád křižovníků s červenou hvězdou se zrodil ze špitálního bratrstva pečujícího o špitál založený sv. Anežkou v roce 1233 v těsné blízkosti Anežského kláštera. O čtyři roky později se na přímluvu Anežky stal z bratrstva církevní řád, který získal podporu papeže a v roce 1238 se plně osamostatnil jako rytířský řád. Je raritní, a to hned nadvakrát: je jediným církevním řádem založeným u nás a vůbec jediným mužským církevním řádem, jehož vznik iniciovala žena. Jméno Špitálsko nebo Špitálské pole se používalo až do roku 1817, kdy císař František I. ve svém dekretu potvrdil založení prvního pražského předměstí, nazvaného podle panovníkovy manželky Karolíny Augusty Karolienthal, Karolínino údolí, počeštěně Karlín.

Špitál s kostelem sv. Pavla založila staroměstská obec roku 1504, v době hrozby morové epidemie, a byli sem na izolované místo soustřeďováni nakažení obyvatelé (nebylo to jediné takové zařízení na místě budoucího Karlína, neboť podle některých údajů bylo na území za hradbami Prahy zřízeno leprosarium). Špitál, kostel i hřbitov se používaly i v dalších staletích. Zvlášť "rušno" zde bylo v období velkého moru 1679 - 1680, kdy byla na blízký ostrov Velké Benátky, později zvaný Štvanice, odvelena "na čerstvé povětří" z Prahy pražská vojenská posádka. Morové ráně se ale vojáci ani tady nevyhnuli, zřejmě si ji již přinesli s sebou. Denně zde tehdy umíralo 10 - 20 vojáků a počet mrtvých, navýšený ještě o místní rybáře a zemědělce, byl takový, že prý morový hřbitov nestačil a masové hroby se kopaly i mimo jeho zdi na Špitálsku a zřejmě i přímo na Štvanici.

V době vlády císaře Josefa II. byl kostel sv. Pavla i špitál zrušen a v roce 1871 byly jejich objekty zbořeny a hřbitov zasypán. V letech 1883 - 1885 byla na území hřbitova postavena honosná budova Občanské záložny, obrácená průčelím do dnešní Sokolovské třídy. Během budování základů bylo nalezeno velké množství kostí, které byly na několika vozech převezeny na Olšanské hřbitovy. Záložnu však dnes již neuvidíme, neboť byla zbořena v 80. letech 20. století při výstavbě trasy C pražského metra a nyní na jejím místě stojí objekt Oasis Florenc. 

Zpočátku cesta, pozdější Pobřežní ulice, vedla otevřenou krajinou se zahradami a chmelnicemi a na svazích pod Vítkovem i vinicemi, sázenými zde od doby Karla IV. Občas se objevovaly rybářské chýše a různá hospodářská stavební, později viniční usedlosti, ale souvislá zástavba zde dlouho nebývala - a pokud ano, tak jen ostrůvkovitě a krátce, neboť celou plochou oblast Špitálska pravidelně postihovaly povodně.

Pobřežní ulice v Karlíně pamatuje doby, kdy se zde ve velkém počtu shromažďovali vystěhovalci plující z karlínského přístavu do Hamburku, odkud se vydávali na plavbu do Ameriky. 

Nová Poříčská brána stála více na jih, od ní vedla široká cesta, dnešní Sokolovská ulice. Na Hüberově mapě z roku 1769 je dobře patrný kostel sv. Petra na Poříčí a za branou vpravo pak areál kostela sv. Pavla se špitálem a morovým hřbitovem, z jehož druhé strany vede podél řeky Pobřežní ulice. Kromě mlýnů a dalších většinou hospodářských staveních na ostrovech má oblast budoucího Karlína zcela zemědělský charakter. Hlavní "výpadovka" z Prahy vedla od nové Poříčské brány na Kolín, Kutnou Horu a dál.