Potkali se u Kolína - Pojďte pane, budeme si hrát?

20.01.2024

Dva medvídky z filmu Pojďte pane, budeme si hrát? snad nemusím ani představovat. A kde se to potkali? U Kolína. A právě v Kolíně mají oba medvědi i svůj pomník. Základem jsou dva velké kameny, které zdobí destička formátu filmového okénka, ze kterého se dívá jeden malý a hloupoučký a druhý protáhly a vychytralý medvěd.

V životní velikosti se s oběma medvědy můžeme potkat u vstupu do lesoparku Borky.

Město Kolín leží ve Středočeském kraji na řece Labi. Název Kolín je odvozen pravděpodobně od sousední obce Starý Kolín, která se dříve jmenovala "Kolín" a přívlastek "Starý" jí byl dán až posléze, po vzniku dnešního města Kolína; tomu se dříve říkalo "Nový Kolín". Základem slova "Kolín" je osobní jméno "Kola" (což je domácké oslovení nositele středověkého jména "Kolimír") nebo "Chola" (podle staročeského výrazu "choliti", dnes slovo "chlácholit"), k němuž byla přidána přivlastňovací přípona "-in", čímž vzniklo spojení ve smyslu Cholův dvůr, Cholův hrad či Cholův majetek.

Podle jiných zdrojů pochází název ze staročeského slova "koliti", tj. "zatloukat kolíky, kůly", a souvisí s polohou Starého Kolína v často zaplavované oblasti na soutoku Klejnárky a Labe, v jehož okolí se pomocí dřevěných kůlů zpevňovala půda. Později byla pro rozvíjející se trhovou osadu vybrána výhodnější poloha na vyvýšeném místě 7 km západním směrem. Nová osada (a pozdější královské město) si ponechala jméno původní osady.

Ve hře je i další, méně pravděpodobný název, který mohl být odvozen ze své polohy na vyvýšeném místě, pahorku - latinsky "colinus", což je ovšem v rozporu s existencí Starého Kolína. Podle jiné teorie latinská podoba Colonia souvisí s příchodem německých kolonistů do Čech.

Kolín byl založen relokací před rokem 1261 (první písemná zmínka) pravděpodobně Přemyslem Otakarem II., osídlena je však tato oblast nepřetržitě už od pravěku, přítomnost Slovanů lze doložit už v 6. století našeho letopočtu. Z příkazu krále Přemysla Otakara II. bylo vybudováno městské opevnění z dvojitého pásu kamenných hradeb. Středověké město bylo chráněno i mohutným tokem Labe, ale i jeho protější břeh byl opevněn. Pozůstatkem hradební soustavy je zálabská bašta, tzv. Práchovna, z 15. století.

Roku 1413 město vyhořelo a v roce 1421 jej dobyli pražané spolu s orebskými husity, kteří spálili klášter dominikánů. O šest let později se město dostalo do rukou sirotčího hejtmana Jana Čapka ze Sán, který jej držel do roku 1434. Poté město s okolními církevními statky ovládl táborský kněz Bedřich ze Strážnice, který na troskách kláštera vybudoval roku 1437 hrad Lapis refugii a na protější skále za Labem vysokou obrannou věž. Hrad byl později rodem Žerotínů přestavěn na zámek a od 19. století sloužil pouze jako hospodářské budovy a pivovar.

Bedřich se v roce 1454 spojil s katolickými odpůrci zemského správce Jiřího z Poděbrad, pány z Hradce a Rožmberka. Bedřich ze Strážnice vládl na kolínském panství až do roku 1458, kdy byl Jiří z Poděbrad zvolen českým králem a vykázal Bedřicha na svůj hrad Potštejn. Městu Jiří z Poděbrad daroval ungelt (tržní poplatek) v branách a na mostě a také dvůr v Křečhoři.

Po smrti českého krále Jiřího z Poděbrad roku 1471 bylo město v držení jeho syna Viktorina, knížete z Münsterberga. Ten se postavil proti nově zvolenému králi Vladislavu Jagellonskému a pozval do Kolína svého švagra, uherského krále Matyáše. Uherská vojska držela Kolín až do roku 1473. Pak přešlo město do rukou Viktorínova bratra Hynka (zřejmě po sněmu v Benešově, kdy se Hynek stal správcem země). Ten se ale stal rovněž Vladislavovým odpůrcem, poté, co Vladislav nesplnil slib vzít si za ženu Hynkovu sestru Ludmilu, a postoupil město roku 1476 Matyášovi za 20 000 zlatých. Matyáš se v květnu a červnu 1477 dvakrát neúspěšně pokusil o obsazení města. Na sjezdu v Jihlavě (1486) nakonec Matyáš vrátil Kolín králi Vladislavovi.

Město ale bylo pokládáno za součást kolínského hradu a panství, jehož hejtmani nebo zapsaní držitelé sami obnovovali městskou radu a osobovali si vliv na politickou a soudní správu města. To změnil v roce 1519 král Ludvík Jagellonský, který svým výnosem zařadil Kolín opět mezi královská města.

Nečekaly ho však jen pěkné časy. V roce 1547 bylo město těžce pokutováno králem Ferdinandem za účast ve stavovské vzpouře. Vývoji města škodily také požáry v letech 1579, 1587, 1589, 1597 a 1617 a mor v letech 1568, 1582, 1598 a 1613. A v roce 1618 se kolínští účastnili stavovského povstání, za což po bitvě na Bílé hoře byli postiženi konfiskací městských statků a odejmutím mnoha privilegií.

Až v roce 1628 bylo město prohlášeno za katolické a Ferdinand II. mu vrátil většinu privilegií a vrátil i zabavené statky. Město dále utrpělo velké škody ve Třicetileté válce, když bylo opakovaně vydrancováno Švédy v letech 1634, 1639 - 1640, 1643 a 1648. Napadené epidemií moru bylo město v letech 1625, 1633, 1640 a 1649.

Válka o rakouské dědictví (1740 - 1748) opět poškodila silně město stejně tak jako další Sedmiletá válka v letech 1756 - 1763, kdy byla svedena bitva u Kolína (17. června 1757), v níž byl pruský král Bedřich II. poražen. Uklidnění a rozvoj přinesly městu až reformy Marie Terezie. Ovšem roku 1796 bylo město téměř celé zničeno velkým požárem.

Po napoleonských válkách zaznamenává město růst a blahobyt. V roce 1845 byl Kolín napojen na důležitou železnici mezi Prahou a Olomoucí, tento fakt je velmi důležitý pro další rozkvět města. Od 2. pol. 19. století tak prošlo město rychlou industrializací. Nejdříve v letech 1856 - 1873 vznikly potravinářské závody (olejny, lihovary, cukrovary, pivovary, parní mlýny) spojené s úrodným zemědělským zázemím města a lučební továrna vyrábějící pro rolníky hnojiva. Na přelomu 19. a 20. století v návaznosti na předchozí závody vznikly nové továrny s progresivními odbory, tentokrát především s chemickým zaměřením. Ve 20. století se město stalo jedním z center chemického průmyslu v českých zemích.

V době národního obrození byl Kolín jedním z prvních měst s vlasteneckým ruchem. Dne 28. prosince 1890 přednášel v Kolíně prof. T. G. Masaryk před více než 400 posluchači, mezi nimiž bylo i početné zastoupení židovské komunity, která se dříve přikláněla spíše ke staročechům. Hojně navštívená byla rovněž Masarykova přednáška, kterou měl v Občanském klubu v Kolíně dne 6. července 1895 u příležitosti 480. výročí Husova upálení.

V roce 1932 byla dokončena tepelná elektrárna s tehdy nejvyšším komínem v Čechách. K tomuto roku bylo ve městě evidováno 8 hotelů (Central, Grand, Lidový dům, Pošta, U Černého koně, U Přemysla, Veselý), tři kavárny (Arco, Lidový dům, U Amerikána), 12 peněžních ústavů, obchodní grémium, cukrovar, dva lihovary, 7 cihelen, 11 továren (mj. na mýdla Hellada, na minerální oleje Vacuum Oil Company, na stroje Sedláček, chemická, na kávoviny nebo tři na cukrovinky). Působil zde okresní úřad, okresní soud, okresní četnické velitelství, hlavní celní úřad, berní správa, katastrální zeměměřičský úřad, státní reálné gymnázium, obchodní akademie, zemská průmyslová škola a také okresní nemocnice.

Co se týká památek, tak město Kolín si zachovalo původní středověký půdorys. Na Karlově náměstí se nacházejí barokní domy, novorenesanční radnice, morový sloup a kašna. Jihozápadní část tvoří bývalé židovské ghetto se synagogou ze 17. století.

Karlovo náměstí je centrem historického i současného Kolína. Jeho pravidelná pravoúhlá plocha o rozloze přibližně 9 500 m2 byla vymezena již při založení města v polovině 13. století. Tehdy byla rozvržena i síť pěti hlavních ulic, vycházejících z koutů a ze středu jižní strany. Všechny v minulosti směřovaly k městským branám. Náměstí původně sloužilo jako tržiště, jehož význam se odvíjel od polohy města na tzv. Trstěnické stezce spojující Prahu s Moravou a východní Evropou. Konaly se zde také různé církevní i světské slavnosti, často zde při svém průchodu Kolínem tábořila domácí i cizí vojska.

Uprostřed náměstí stojí neoklasicistní kašna, vybudovaná na místě starší nádrže v roce 1870. Do její obruby jsou zasazeny dvě litinové kartuše s městským znakem.

V sousedství kašny se tyčí barokní mariánský sloup z roku 1682. Postaven byl na paměť odvrácení epidemie moru, které v roce 1680 na území kolínské farnosti podlehlo 826 lidí. Monument, nesoucí na vrcholu sochu P. Marie Immaculaty, byl roku 1763 na počest ukončení Sedmileté války rozšířen o balustrádu se sochami sv. Gotharda, Floriána, Jana a Pavla.

Uprostřed východní strany náměstí upoutává pozornost dům č.p. 46, který je v písemných pramenech poprvé připomínán v roce 1494 a v průběhu 16. a 17. století byl v majetku řady významných osobností. Do dnešní pozdně barokní podoby byl přestavěn po roce 1751, kdy jej koupil architekt Josef Jedlička. Dům tehdy získal bohatě zdobenou fasádu s volutovým štítem, v jehož výklenku je osazena socha P. Marie Karlovské.

Na nároží Kutnohorské ulice stojí budova bývalé Městské spořitelny, postavená v letech 1924 - 1925 na místě středověkého domu U Modré hvězdy. Autorem původního projektu spořitelny byl architekt Jan Kotěra, realizace však probíhala pod vedením Jindřicha Freiwalda, který provedl řadu změn. Průčelí budovy zdobí alegorické sochy Práce a Spořivosti od Otakara Švece.

Na jižní straně náměstí vynikají symetricky řešená klasicistní průčelí domů na nárožích Kouřimské ulice. Vlevo se nachází středověký Chvorovský dům (č.p. 20). Současný vzhled získal v rozmezí let 1844 - 1850, kdy byl přestavěn nákladem Františka Čermáka. Protilehlý Matrasovský dům (č.p. 9) získal dnešní podobu při klasicistní přestavbě, uskutečněné po roce 1846 na objednávku Františka Palečka.

Majitelem sousedního č.p. 8, Veigertovský dům, byl v letech 1494 - 1499 Jakub Krčín st., děd slavného rybníkáře Jakuba Krčína z Jelčan. Tento rozlehlý měšťanský dům byl založen ve 2. pol. 13. století. V letech 1707 - 1735 dům vlastnil městský úředník a pozdější správce radovesnického panství Pavel Samuelis, který jej nechal přestavět v barokním slohu. V letech 1757 - 1858 byl dům majetkem členů zámožné rodiny Veigertovy. Do dnešní pozdně klasicistní podoby byl přestavěn v roce 1863 nákladem obchodníka Josefa Turnaua. V současnosti slouží jako hlavní budova Regionálního muzea v Kolíně, pro jehož účely byl v letech 2014 - 2016 přistavěn dvorní trakt.

Expozice umístěná v gotických sklepeních seznamuje s historickým stavebním vývojem domu od 13. do 21. století. Vystaveny jsou početné archeologické nálezy, objevené v rámci výzkumu v letech 2014 - 2015. Jednou z dominant expozice je model, který přibližuje podobu domu na počátku 19. století.

První část stálé historické expozice přibližuje dějiny královského města Kolína od jeho založení v polovině 13. století do poloviny 19. století. Vystaven je početný soubor památek z muzejních sbírek, které mají přímý vztah ke kolínským dějinám. Z nich můžeme jmenovat například nedávno objevenou gotickou sochu Madony z kostela Všech svatých, zlomky renesančního epitafního oltáře Šimona z Choustníka, renesanční korpus ukřižovaného Krista z kaple kolínského zámku, soubor barokních obrazů a soch ze zdejších kostelů, součásti vybavení měšťanských domácností, pozoruhodné předměty připomínající místní sbor ostrostřelců a velkou část rozsáhlé sbírky kolínských cechovních památek ze 17. - 19. století. Expozici doplňují faksimile archiválií, z nichž upoutává pozornost zejména listina českého krále Přemysla Otakara II. z roku 1261 s nejstarší zachovalou zmínkou o městě. Vystavené historické předměty doprovázejí rekonstrukční modely nejvýznamnějších památek a velký model měst v podobě z počátku 18. století, který doplňuje multimediální projekce, přibližující šest hlavních tematických okruhů z dějin středověkého a raně novověkého Kolína.

Dne 18. června 1757 se u Kolína odehrála bitva, ve které císařsko-královská armáda se saskými spojenci poprvé porazila armádu pruského krále Friedricha II. a ve svých důsledcích byla udržena územní integrita Českého království. Marie Terezie v dopisu vítězi u Kolína, polnímu maršálovi Leopoldu Daunovi, její význam zhodnotila jednoznačně: "Monarchie je Vám zavázána za svoji záchranu, stejně jako já za své bytí ... " Expozice představuje reprezentativní kolekci chladných a palných zbraní z období Slezských válek, kterou doplňuje replika jednoliberního děla. Bitevní výjev je zakomponován do oltářního obrazu Apoteóza sv. Václava od Václava Prokopa Kramolína. Dále se zde nachází střelecký štít Quida Mánesa s romantickou představou udělení Vojenského řádu Marie Terezie polnímu maršálu Daunovi. Závěrečný útok císařské jízdy zachycuje obraz Karla Tůmy a rozměrná studie Ludvíka Vacátka. Schematický model s dobovou krajinou zobrazuje rozhodující okamžik bitvy - první fázi rozbití útoku pruské pěchoty masivním protiútokem císařské jízdy. Interaktivní displej modelu poskytuje údaje ke znázorněným jednotkám. Další informace, vyobrazení a fotografie nabízejí dotyková obrazovka a prezentace bitvy.

Následující dům U Zlaté štiky (č.p. 7) byl již od středověku jedním z nejvýznamnějších hostinců ve městě. V letech 1724 - 1743 jej vlastnil Václav Čapek, který dům zřejmě podle projektu Josefa Jedličky přestavěl do pozdně barokní podoby. Roku 1764 v této budově Antonín Kršňák z Gallersberka založil poštovní úřad, umístěný zde až do roku 1845.

Na nároží Pražské ulice stojí dům U Černého orla (č.p. 91), jehož gotické jádro ze 14. století připomíná oblouk podloubí. Před rokem 1736 jej Josef František Lysandr z Ehrenfeldu nechal nejspíše podle projektu kolínského stavitele Josefa Jedličky přestavět ve stylu pozdního baroka. Z téže doby pocházejí sochy sv. Josefa a Zikmunda osazené ve výklencích štítů.

Podobné průčelí zdobí sousední dům U Zlatého lva (č.p. 90), v němž se od středověku nacházel hostinec s pivovarem. Po požáru v roce 1734 jej radní Jan Antonín Šperlink (zemř. 1745) nechal přestavět ve slohu pozdního baroka. Projektantem přestavby byl pravděpodobně také Josef Jedlička. Na atice jsou osazeny alegorické sochy čtyř ročních období, vrcholy štítů nesou busty římských císařů.

Následující dům U Bílé labutě (č.p. 89) je připomínán již v roce 1494. Podobně jako sousední budovy byl poškozen požárem roku 1734, a proto byl na náklady měšťana Václava Jeřábka přestavěn podle projektu Josefa Jedličky. pozdně barokní podoba domu však byla znehodnocena při přestavbě na počátku 20. století.

Poslední budovou na západní straně náměstí je někdejší právovárečný dům U Jelena (č.p. 88) na nároží Zámecké ulice. Roku 1778 zde byla Václavem Kmochem založena první kolínská manufaktura na výrobu příze a bavlněných tkanin, činná do roku 1834.

Nejvýznamnější budovou na náměstí je radnice. Její jádro tvoří gotický dům rodiny Kollerů, který obec zakoupila v roce 1494. Dnešní podobu radnice získala při neorenesanční přestavbě v letech 1887 - 1889 podle návrhu Jana Wejrycha. Později k ní byl připojen sousední dům č.p. 77, vybudovaný roku 1750 na místě obecní hospody jako vojenská kasárna. V letech 1898 - 1899 byl podle projektu Jana Wejrycha a Jana Zeyera nahrazen neorenesanční novostavbou. Průčelí zdobí malby od Adolfa Liebschera, představující krále Přemysla Otakara II. a Jiřího z Poděbrad a výjevy z dějin města. Na štítu věže jsou osazeny sochy Síly a Moudrosti od Josefa Maudera. Štít novější části budovy nese sochu rytíře Rolanda od Vilíma Amorta, symbolizující městská práva. Na nároží je osazena socha Spravedlnosti od Ludwiga Wurzela.

Roku 1937 byla na průčelí umístěna pamětní deska kolínským legionářům, kteří padli v době 1. světové války. Na dvoře radnice se nachází plaketa od Jaroslava Hylase, která připomíná zakladatele moderní pantomimy Jeana Gasparda Deburaua (1796 - 1846), jenž se narodil v objektu tehdejších kasáren.

S radnicí sousedí dům U Tří mouřenínů (č.p. 76). Vznikl roku 1494 z části původního radního domu, který obci sloužil před zakoupením dnešní radnice. Od roku 1777 dům vlastnila rodina Morstadtů, z níž pocházel malíř vedut Vincenc Morstadt (1802 - 1875). Dnešní podobu domu určila klasicistní přestavba, kterou uskutečnil malířův otec Josef Morstadt (zemř. 1831).

Centrum je obehnáno dvojitým pásem hradeb (částečně zachovaným) s parkánem. Předsunutá součást městského opevnění na pravém břehu Labe se nazývá Práchovna. Tato pozdně gotická kamenná věž byla postavena v polovině 15. století. První písemná zmínka o "baště nad mlýnem zálabským" pochází z roku 1497. Věž také střežila vstup na most přes Labe. V 16. a 17. století sloužila jako vodárna. Název Práchovna (prachárna) vznikl po roce 1757, kdy byl do věže přesunut z centra Kolína sklad střelného prachu. Od konce 19. století věž chátrala. V roce 2006 však byla zrekonstruována a nyní je se 77 schody zpřístupněna jako rozhledna.

Dominantou města je chrám sv. Bartoloměje. Tento raně gotický kostel byl založen pravděpodobně krátce po založení královského města Kolína v pol. 13. století. V písemných pramenech se poprvé připomíná v roce 1261. Na jeho místě se původně nacházelo starší raně středověké osídlení, přičemž nelze vyloučit, že zde stávalo opevněné panské sídlo s románským kostelem. Zakladatelem a stavebníkem byl nejspíše král Přemysl Otakar II. Výstavbu zpočátku vedla přemyslovská stavební huť. Vycházela při tom ze soudobých saských, durynských a severofrancouzských vzorů. Stavba byla dokončena před rokem 1300 vybudováním dvou štíhlých osmibokých věží na západním průčelí.

V roce 1349 kostel vyhořel. K jeho obnově povolal císař Karel IV. v roce 1360 svého dvorního architekta Petra Parléře. Ten již v té době řídil stavbu chrámu sv. Víta v Praze. V Kolíně zahájil výstavbu nového, vysokého chóru na místě původního presbytáře. Obnovený chrám byl vysvěcen roku 1378, ale na přestavbě kostela se pracovalo ještě v 80. letech 14. století. Jejímu dokončení zřejmě zabránily ekonomické potíže, do nichž se město dostalo po požáru v roce 1395. Na počátku 15. století byla už mimo původní Parléřův záměr k jižnímu průčelí trojlodí přistavěna kaple, později nazvaná Kokovská.

Bezprostřední okolí chrámu už ve středověku doplňovalo několik dalších staveb, které sloužily provozu kolínské farnosti. Kostel obklopoval hřbitov, od jihu a východu ohraničený hlavní městskou hradbou. V jeho jihozápadním koutě se v těsné blízkosti jedné z hradebních věží nacházela nejstarší farní škola, v protilehlém severovýchodním koutě hřbitova byla roku 1401 postavena kaple sv. Jakuba Většího. Již od 13. století můžeme klást počátky gotické budovy děkanství, která stojí na protilehlé straně ulice severně od chrámu.

Další stavební úpravy kostela, které proběhly na konci 15. století, už jeho vlastní podobu zásadnějším způsobem neovlivnily. Výraznými změnami však prošlo jeho nejbližší okolí. Roku 1504 postavil mistr Bartoš v severozápadním koutě bartolomějského hřbitova vysokou pozdně gotickou zvonici, čímž vznikla charakteristická silueta chrámového trojvěží. V roce 1612 byla bývalá hřbitovní kaple sv. Jakuba Většího přestavěna na renesanční novou farní školu.

Roku 1793 byla klasicistně upravena a rozšířena přístavbou východního křídla. Svému účelu sloužila až do roku 1860, kdy byla na Kutnohorském předměstí dokončena pro městské školy nová budova. Sídlem muzea se tento dům stal již od roku 1913. Osobnost zakladatele muzejní archeologické sbírky MUDr. Františka Dvořáka, popraveného nacisty v roce 1943, připomíná bronzová plaketa od Vladimíra Hnízda, která je osazena na západním průčelí budovy. Dvořákovo muzeum pravěku slouží k instalaci dlouhodobých výstav s archeologickou tématikou.

Po zpustošení v době Třicetileté války byl od 2. pol. 17. století do konce 18. století interiér kostela vybavován nákladným barokním mobiliářem s řadou cenných uměleckých děl, z nichž některá jako například oltáře od sochaře Ignáce Rohrbacha z let 1737 a 1744 se zachovaly dodnes. V letech 1732 - 1733 byl na místě středověké hradební věže v jihovýchodním koutě hřbitova nákladem děkana Františka Antonína Formandia postaven pozoruhodný objekt barokní kostnice. Po zrušení bartolomějského hřbitova byla roku 1793 výrazně rozšířena sousední farní škola. Tragický mezník představuje rozsáhlý požár, který město včetně chrámu postihl dne 24. července 1796. Po něm byla stavba velmi nuzně opravena, přičemž na zásadní rekonstrukci musela počkat několik desítek let.

Teprve roku 1881 byla z iniciativy kolínského děkana Jana Svobody a dalších významných osobností sdružených do Jednoty pro opravu chrámu sv. Bartoloměje zahájena rozsáhlá rekonstrukce kostela, vedená podle projektu uznávaného architekta Josefa Mockera v duchu historizujícího purismu. Nejvýznamnější etapa této obnovy proběhla v letech 1904 - 1910. Chrám tehdy získal v zásadě dnešní podobu, kterou výrazněji nezměnily ani četné pozdější opravy. Interiér obohatilo několik zajímavých uměleckých děl jako například secesní vitraje od Františka Urbana z let 1908 - 1909 a především umělecky jedinečné reliéfy Křížové cesty od Františka Bílka, vytvořené v letech 1910 - 1913 na objednávku děkana Václava Sixty. Od roku 1913 sídlí v budově nové farní školy kolínské muzeum.

Jedna z obvodových zdí domu č.p. 27 po ničivém náletu v roce 1945

Pohled do prostoru původní "černé kuchyně"

Na konci 2. světové války byl 15. března 1945 areál chrámu poškozen bombardováním spojeneckých letadel. Zničena byla část budovy děkanství, přičemž tlaková vlna nenávratně poškodila zasklení nových postmoderních vitrají od Josefa Jiříčky. Ke generální rekonstrukci areálu ovšem došlo až v 1. čtvrtině 21. století. V letech 2013 - 2015 byla dostavěna poškozená budova děkanství, v letech 2004 - 2023 proběhla v několika etapách obnova chrámu včetně okolních objektů na Bartolomějském návrší.

Když byla koncem 15. století narušena zvoněním statika severní věže, byla roku 1504 přistavěna samostatně stojící hranolová zvonice, kam byly přeneseny zvony z poškozené věže. Až do roku 1756 byly zavěšeny srdcem vzhůru. Roku 1728 byl na stěnu zvonice přenesen ze severní věže orloj, připomínaný roku 1494. Na jižní věži visel (pravděpodobně od roku 1442) legendární zvon Vužan, ulitý ze zvonoviny s vysokým podílem stříbra a opatřený obručí z ryzího zlata. Podléhal zvláštnímu bezpečnostnímu režimu a byl střežen jako jeden z největších pokladů města. Byl však zničen při velkém požáru města v roce 1796. Tehdy byl zničen i orloj a poškozeno vnitřní vybavení chrámu.

V nejvyšším patře zvonice se nachází bývalý byt hlásného s ochozem. V nižším patře je zavěšeno pět zvonů. Původních šest zvonů z roku 1797 bylo za 2. světové války zabaveno Němci, roztaveno a použito pro vojenské účely. Zvony Václav a Sanktusík byly po válce provizorně přeneseny z kostela sv. Víta na Zálabí. Zvon Kohoutek z roku 1610 pravděpodobně pochází z městského popraviště. Zvony Bartoloměj a Jan Pavel byly nově odlity v roce 2000.

Pověst o zvonu

Rytíř Vužan se chystal vykonat pouť do Jeruzaléma. Aby na něj mezitím jeho žena nezapomněla, nechal jí ulít zvon do kostela sv. Bartoloměje. Jeho žena prý do zvonoviny vhodila několik stříbrných mincí, aby hlasu zvonu přidala na mohutnosti. Rytíř pravil, že se do deseti let vrátí. Když se rytíř nevrátil ani po deseti letech, jeho žena začala pomýšlet na nové vdavky. Když kráčela s ženichem do kostela, myslela více na svého ztraceného muže než na nastávající svatbu, když náhle začal její zvon vyzvánět: "Hola, tam z vojny se vrací můj pán!" Rytíř se vrátil a žil se svou ženou šťastně, jak dlouho mohl.

Zvon v roce 1796 spadl při požáru z věže, roztloukl se na kusy a byl přelit. Pověst o Vužanovi zachytil Josef Svatopluk Machar v básni Zvon ve své sbírce Golgatha.

Parkán u chrámu sv. Bartoloměje zdobí keramická křížová cesta. Ta je darem městu od Dvouleté Katolické střední a mateřské školy v Kolíně při příležitosti výročí 30 let existence školy.

Další kostely ve městě jsou barokní kostel sv. Víta na Zálabí, kostel Nejsvětější Trojice s kapucínským klášterem, chrám sv. Jana Křtitele nyní užívaný pravoslavnou církví, kostel církve československé z roku 1932 a ruiny kostela Všech svatých u nádraží.

Kostel sv. Víta byl postaven v roce 1378. v roce 1497 byl poškozen požárem a v roce 1513 opraven. Za Třicetileté války zpustl. V roce 1683 byl rozšířen a vybaven novým nábytkem. Věž dostala nový kryt v roce 1771. Kolem kostela je hřbitov, kde se pohřbívalo v letech 1782 - 1882. Hřbitov byl částečně zrušen v souvislosti se stavebními úpravami při stavbě Masarykova mostu.

Kostel Nejsvětější Trojice stojí nedaleko náměstí v areálu bývalého kapucínského kláštera. Po dobu oprav kostela sv. Bartoloměje farnosti slouží jako hlavní kostel. Postaven byl podle návrhu řádového stavitele P. Bruna Budějovického (Bruna Budvicensis) v letech 1666 - 1671 jako součást konventu Řádu menších bratří kapucínů. Vysvětil ho 28. června 1677 pražský arcibiskup Matouš Ferdinand Sobek z Bílenberka. Přestavěn byl po velkém požáru roku 1796 a současnou podobu získal po přestavbě v letech 1908 - 1913.

Neorientovaný kostel ve směru sever-jih má příčnou loď na půdorysu latinského kříže, doplněnou na východní i západní straně dvojicí shodných obdélných kaplí a ukončenou dlouhým, odsazeným presbytářem, za kterým je v ose sakristie. Část výmalby v interiéru tvoří malby provedené v roce 1903 pod vlivem beuronské umělecké školy pražským akademickým malířem Martinem Matoušem. V letech 1913 - 1914 tyto malby doplnil akademický malíř Jan Urban. Většina jednotného vybavení kostela je v pseudobyzantském stylu a v letech 1914 - 1916 ho dodala firma bratří Bušků ze Sychrova. V letech 2020 - 2022 byla obnovena výmalba ve stylu beuronské umělecké školy ve východní kapli svatého Josefa akademickou malířkou Hanou Slavíkovou.

Beuronská umělecká škola byla pro chlapce založena německým sochařem, malířem a architektem Desideriem Peterem Lenzem v roce 1894. O dva roky později Peter Lenz začal i s uměleckou výchovou benediktinek v opatství sv. Gabriela v Praze. Umělecké památky, především fresky, ovlivnily pozdější české umělce, především architekta Jana Kotěru a malíře Alfonse Muchu.

V 1. pol. 14. století se zde usadili Židé, doloženi v městských knihách jsou k roku 1377. Židovská obec v Kolíně postupně nabyla značného významu, řadí se mezi největší a nejvlivnější do poloviny 19. století. Starý židovský hřbitov, založený roku 1418, je dnes druhým nejvýznamnějším v Čechách (druhý nejstarší a největší s více než 2 600 náhrobky). Je zde také náhrobek syna známého pražského rabína Löwa z roku 1599. Za vlády Marie Terezie žil v Kolíně vlivný městský úředník Tumlíř, který nařízení císařovny o vystěhování Židů z českých měst odmítl uposlechnout. Proto Židé v Kolíně zůstali a o každém velkém svátku se pak za svého dobrodince modlili v místní synagoze. Na Zálabí se nachází nový židovský hřbitov, založený na konci 19. století. Byl značně poškozen během 2. světové války a při stavbě mostu přes Labe.

V Brandlově ulici, která se v minulosti nazývala Kostelní, se kromě areálu chrámu sv. Bartoloměje a s ním souvisejících budov nachází několik historických domů, které náleží k nejzajímavějším památkám ve městě.

Domy č.p. 17 a 23 byly původně jediným domem, který v roce 1480 vybudoval městský písař Jakub z Vrbice na místě zaniklých chlebních krámů. Po roce 1527 byla budova rozdělena na dva díly, dnes mají oba domy pozdně barokní průčelí z doby po požáru v roce 1796. Dům č.p. 17 zdobí historizující sluneční hodiny z roku 1975. Ve východním průčelí domu č.p. 23 se dodnes zachovalo pozdně gotické ostění okna a portál z 2. pol. 15. století.

Na nároží Karlovy ulice stojí Červinkovský dům č.p 27, v němž je od roku 1987 umístěna expozice Regionálního muzea. Nejstarší částí domu je raně gotický suterén z 2. pol. 13. století, ve 2. pol. 14. století byl přistavěn vrcholně gotický mázhaus. V letech 1518 - 1617 dům sloužil jako špitál chudých, z tohoto důvodu byl rozšířen v renesančním slohu. Další přestavba následovala po požáru v roce 1796, kdy dům vlastnila rodina Červinkova (v letech 1703 - 1837). Červinkovský dům je rodištěm známého malíře Rudolfa Kremličky (1886 - 1932). Na místě sousedního domu č.p. 26 těžce poškozeného válečnými událostmi v roce 1945 vyrostla přístavba s výstavním sálem.

První část expozice s názvem "Královské město Kolín ve středověku" je instalována ve sklepních prostorách domu s unikátními raně gotickými architektonickými detaily. Zajímavý je také rekonstrukční model středověké podoby Kolína na počátku 15. století.

Druhá část stálé expozice nese název "Měšťanský dům", jejíž základní část přibližuje formou instalovaných interiérů hlavní trendy v bydlení a stylu života měšťanských vrstev 19. století. Muzeum zde představuje umělecky cenný a vzhledově atraktivní soubor obrazů, nábytku, skla, keramiky a dalších uměleckořemeslných výrobků. Expozice je doplněna audiovizuálním programem.

Třetí část expozice přibližuje téma "Hygiena a péče o tělo v průběhu staletí". Vedle hygienických potřeb, zejména 19. století, nechybějí ani doprovodné texty, které dokumentují historický vývoj záchodů, toaletního papíru, mýdla a další zajímavosti.

Zvláště třetí část expozice byla opravdu velmi zajímavá :-), ale popořádku ...

Privilegia a hospodářský význam města

... Ve správních a soudních záležitostech se město řídilo od svého založení právem magdeburským, ale nejpozději počátkem 14. století přejímá právo jihlavské. To bylo vydáno listinou krále Václava I. a jeho syna Přemysla roku 1249, jíž se uděluje "Jihlavským a horníkům kdekoli v království českém přebývajícím" právo městské a horní. Ač Kolín nebyl výslovně obydlen horníky, řídil se až do roku 1545 tímto právem. Kolínští měšťané se však v prvních desetiletích existence města zabývali těžbou stříbrných rud v části kutnohorského rudního okrsku. Podnikání v tomto okrsku bylo velmi výnosné. O intenzitě dolování svědčí nejen spor mezi kolínskými a čáslavskými těžaři z roku 1289, ale podle některých historiků i hornický kostelík Všech svatých postavený z vděčnosti kolínskými měšťany před rokem 1300. Po vzniku Kutné Hory se někteří z nich odstěhovali do nového města, které žárlivě střežilo svá práva.

Přestože nedaleká Kutná Hora ve středověku i v raném novověku dominovala této oblasti a zastiňovala své okolí, Kolín si udržoval pozici významného královského města. Měšťané pracovali především jako řemeslníci, ale věnovali se také obchodu a zemědělství. Ti z nich, kteří vlastnili právovárečné právo, mohli vedle své vlastní profese vařit pivo. Měšťané bohatli, ale také se mezi nimi prohlubovala sociální diferenciace. Počet obyvatel města pozvolna narůstal, odhaduje se však pouze na 1 000 až 2 000 lidí. Obývalo ho převážně německé obyvatelstvo až do husitských válek, ale s příchodem dalších přistěhovalců český živel nabýval na síle. Prastará byla také židovská komunita. První písemné zmínky o Židech ve městě pocházejí z 1. pol. 14. století z doby vlády Jana Lucemburského.

Čeští panovníci Kolínu udělovali privilegia, která umožňovala rozvoj obchodu a řemesel. Roku 1310 však Kolínští upadli v nemilost Jana Lucemburského. Když na podzim téhož roku přitáhl se svým vojskem od Kutné Hory ke Kolínu, doufal, že se město stane strategickým bodem, ze kterého by mohl ovládnout Prahu i Kutnou Horu. Kolínští mu však odmítli vstup do města. I když jim sliboval, že se zde nechá korunovat. Zdůvodnili to tím, že nemohou jednat jinak, než hlavní město. Byli jím potrestáni odebráním povinného skladu kupeckého zboží, který byl na rok přeložen do Nymburka. Později se s králem smířili a ten jim věnoval řadu výsad a privilegií, výsadu výročního trhu o sv. Bartoloměji, obnovena byla práva kolínské rychty a potvrzeny všechny její důchody. Uvedená privilegia ve spojení s rozvojem výroby a vybudováním mostu přes Labe učinila z Kolína významné řemeslnické a tržní centrum, které mělo obchodní styky nejen s českými, ale i některými zahraničními městy. Počátkem 14. století tvořil Kolín s Čáslaví, Kutnou Horou a Prahou jakousi svéráznou skupinu, která v sobě soustředila podstatný díl měšťanského bohatství v zemi. Dokladem toho je například suplika královny Elišky z roku 1328, kterou poslala do papežského Avignonu. Přimlouvala se v ní za kanonizaci blahoslavené Anežky a zpečetit ji dala pouze rychtářům a obcím Starého Města pražského, Kutné Hory, Časlavi a Kolína.

Řadu privilegií udělil Kolínu také Karel IV., který v Kolíně pobýval v roce 1338. O jeho návštěvě víme díky listině pro Menší Nové Město pražské, kterou zde 17. srpna vydal ještě jako markrabě moravský. Ve snaze o zabezpečení obecního míru vydává nařízení proti jeho rušitelům. Dne 27. května 1348 nařizuje rychtářům Kutné Hory, Čáslavi a Kolína, aby mezi sebou uzavřeli jednotu na ochranu zemského míru a přijali do ní i město Jihlavu. V roce 1349 postihl Kolín zhoubný požár, po kterém se město velice těžce zotavovalo. Karel IV. proto udělil Kolínským 10. června 1351 zvláštní milost, podle níž měli svým věřitelům po dobu tří let platit splátky ve výši jedné hřivny místo deseti. Později následovala nařízení další, která městu skutečně ekonomicky pomohla - přestavba zničeného chrámu sv. Bartoloměje Petrem Parléřem, přiznání práva skladu dřeva na Labi, právo odúmrti a právo svobodně nakládat se svým majetkem. Pro všechny časy odpustil městu denní plat z vodních žlabů a zařadil Kolín mezi ty statky královské, které nesmějí být dány do zástavy déle než na deset let. Karlův syn a pozdější král Václav IV. Kolínu práva znovu potvrdil a ještě další privilegia přidal. Dne 22. srpna 1381 svěřuje městu úřad popravy, dne 23. října 1385 mu udělil týdenní pondělní trh na maso a chleby, 12. června 1391 významné městské právo mílové a 22. prosince 1394 potvrdil všechna privilegia udělená jeho předchůdci.

V závěru husitských válek Kolín připadl Bedřichovi ze Strážnice a od této doby můžeme hovořit o jeho ne zcela plnoprávném postavení. Panovníci ale městu nadále potvrzovali jeho privilegia, např. císař Zikmund (15. ledna 1437), králové Ladislav Pohrobek (16. června 1453) a Jiřík z Poděbrad (2. prosince 1459). Král Jiří dále privilegiem z 15. února 1466 povolil Kolínu vybírat mýto z dováženého zboží. Takto získané peníze měly být věnovány na opravu mostu, hradeb a věží, neboť podle Jiřího je Kolín pevnou baštou proti nepřátelům, zejména pokud jde o ochranu dolů a Kutné Hory. Proto je nutné, aby byl důkladně opevněn.

Král Vladislav Jagellonský 23. května 1488 vyhlásil srovnání mezi Kolínskými a Kutnohorskými ohledně skladu slaných ryb a potvrdil své dřívější rozhodnutí, že silnice z Kolína do Čáslavi musí vést přes Kutnou Horu. Konečně 16. března 1489 povolil Kolínským pečetění červeným voskem a přidal ještě další výroční trh na druhé pondělí po Velikonocích.

V roce 1512 byl městu vysazen Vladislavem Jagellonským nový výroční trh, a to v pondělí po Svátosti. Za krále Ludvíka Jagellonského si Kolínští roku 1519 vymohli majestát, že konšele bude sázet královský podkomoří a ne již hejtman kolínského zámku. V té době se tak Kolín opět stává plnoprávným královským městem ...

Život v domě

... Po vyměření domovních parcel, které mívaly podlouhlý tvar o rozměrech zhruba 10 x 30 m, noví usedlíci zahájili budování svých obydlí. Zpočátku se mohlo jednat o provizorní polozemnice, ale brzy následovala fáze regulérní výstavby. Při ní byly stavěny např. domy průjezdového typu nebo tzv. síňové domy (s mázhausem). Místnosti osvětlovala okna, jejichž otvory se zaplňovaly průsvitnými mázdrami ze zvířecích vnitřností. Od sklonku 14. století se objevují skleněné okenní terčíky zalévané do olova. K umělému osvětlení se používaly louče nebo lojové lampy.

Vzhledem k tomu, že celý interiér domu býval hodně zakouřen z otevřeného ohniště, domácnosti se zpočátku nijak honosně nezařizovaly. K základnímu nábytku patřil stůl a lavice, židle se hojněji objevuje až ve 14. století. Další nezbytností bylo lůžko. Vybavení doplňovaly vestavěné police a bidla na zavěšení a sušení oděvu. Jediný složitější kus nábytku představovaly truhly. Od 14. a běžněji pak v následujícím století vznikaly obytné světnice v patře domu vytápěné kachlovými kamny. Později se začínají objevovat dřevěné obklady místností, malované nebo vyřezávané dřevěné stropy a rozšiřovalo se používání dekoračního textilu - ubrusů, závěsů, tapet a baldachýnů.

Galerie s pohledem do mázhausu.

V kuchyni bylo původně používáno otevřené ohniště. Po funkčním oddělení vytápění pomocí kachlových kamen směřoval vývoj ke vzniku tzv. černé kuchyně, ze které byl dým odváděn dýmníkem do komína.

V měšťanských domech nebydlel jen jejich vlastník, ale mnohdy i překvapivý počet dalších rodin. Nájemníci mohli mít k majiteli domu pracovní vztah, ale v četných případech šlo o samostatné řemeslníky, kteří v domě či spíše v místnosti provozovali své řemeslo.

Potřeba vody byla v domácnostech poměrně vysoká. Záhy nestačily studny hloubené u domů, a proto bylo nutné zřizovat městské kašny. Voda se do nich přiváděla vrtanými rourami z borových kmenů samospádem z pramenišť mimo město nebo byly zřizovány vodárenské věže, čerpající pomocí mlýnských kol vodu z řek.

Středověká domácnost se vyznačovala poměrně nedostatečnou hygienou. Neexistovaly koupelny a měšťané si tak museli vystačit s vodou přinesenou ve džberu ze studny. Jen občas navštěvovali lázně. V Kolíně bývala lázeň u Labe pod hradem a další na kutnohorském předměstí. Záchody čili prevéty byly umisťovány jako dřevěné přístavky na dvorní straně domu nebo přímo na dvoře nad hnojiště či odpadní jímku. V řadě měst se zachovaly jímky s roubenými stěnami. Sloužily jako smetiště pro všemožný odpad a spolu se studnami bývají bohatým zdrojem archeologických nálezů (včetně předmětů ze dřeva a kůže), které nám dokládají vybavení středověké domácnosti.

Ještě na přelomu 13. a 14. století tvořilo nezanedbatelnou část kuchyňského inventáře dřevěné nádobí. Soustružené i z dýh skládané mísy se udržely po celý středověk. Velmi rozšířeny byly samozřejmě také keramické nádoby užívané k přípravě a skladování pokrmů. Po zdokonalení výpalu začala keramika vytlačovat dřevo i z měšťanských stolů, neboť bylo již možné tyto nádoby vymývat. V 15. století se objevuje větší množství cínového nádobí a postupně se běžnějším stává sklo a glazovaná keramika.

V č.p. 27 se dochovala valená a křížová žebrová klenba ze 3. čtvrtiny 13. století. Pravděpodobně z této doby je také trámový strop se záklopem ze štípaných kamenných desek (zabraňoval šíření požáru, který byl ve středověku ve městě poměrně častý).

Společnost a životní styl od konce 18. století:

Od konce 18. století se pomalu začíná měnit společenské klima. Feudální společnost s jejím přísným stavovským rozdělením střídá společnost občanská. Privilegia a společenské výhody, které dříve byly vyhrazeny pouze šlechtě, jsou nyní přístupné i měšťanstvu. Přelomovou událostí, která vše odstartovala, se stala francouzská revoluce v roce 1789. Ta dala také první podněty ke vzniku národních států, národní myšlenky, vlastenectví a hledání tradic.

Pokud je 1. pol. 19. století obdobím velkého vzestupu měšťanstva, tak 2. pol. 19. století již můžeme považovat za zlatou éru středních vrstev. Jejich příslušníci se objevují mezi nejlépe finančně a majetkově zajištěnými osobami. V měšťanských domech (stejně jako ve šlechtických) vznikají salóny, ve kterých se schází společnost diskutující o hudbě, literatuře, umění a společenském dění. Zde se stírají rozdíly mezi příslušníkem střední vrstvy a aristokratem, naopak obě skupiny se vzájemně ovlivňují ve vkusu a módních trendech, stylu bydlení a oblékání a také částečně v politickém smýšlení.

Hlavním rysem společenského a životního stylu zejména 1. pol. 19. století je obrat k úzkému kruhu rodiny, domácnosti a do soukromí. Rodinné a manželské vztahy stojí v dobovém smýšlení na vrcholu hodnotového žebříčku. To je zřejmé i z velké obliby intimních rodinných portrétů a podobizen dětí, které ve šlechtickém i měšťanském interiéru zaujímají výsadní místo. Typickým projevem je také kult citů - darování a přijímání drobných pozorností a dárků, kterými se vyjadřovala láska, přátelství, oddanost či úcta. Veliký rozmach zažívají i památníčky a osobní deníky, i když jejich obliba vrcholí na přelomu 19. a 20. století.

Dalším důležitým rysem 1. pol. 19. století, zejména u stylu bydlení a odívání, je osobní pohodlí a praktická účelnost proti přehnané zdobnosti, velkolepé teatrálnosti a rozmařilosti předcházejících období. Druhá polovina 19. století, počínaje tzv. druhým rokokem a konče secesí, se opět vrací k velkolepé okázalosti, reprezentativnosti a zdobnosti, ne však již na úkor praktičnosti a pohodlí.

Nejvýznamnějším faktografickým zdrojem informací o stylu bydlení, typech a trendech v oblasti nábytku, bytových doplňků a architektonických řešení jsou malířská zobrazení šlechtických a měšťanských interiérů. Ty se začínají objevovat koncem 18. století a kulminují ve 2. pol. 19. století. Trvale zachytit důvěrně známé prostředí domova můžeme tedy považovat za další typický módní trend námi sledovaného období. Autory těchto kreseb a maleb jsou nejen profesionální malíři věnující se speciálně tomuto žánru, ale často i samotní členové šlechtického rodu či měšťanské domácnosti. Perspektiva u těchto maleb je většinou volena tak, aby ukázala propracování detailů interiéru na rozdíl od dřívějšího barokního či rokokového obrazu, kde interiér je pouze kulisou pro figurální výjev.

Konec 18. století a celé 19. století je období s velkými změnami, a to nejen na politické scéně, ale i na scéně kulturně-společenské a módní. V tomto období se vystřídalo několik uměleckých slohů a stylů, které výrazně ovlivnily i bydlení, vzhled interiéru i vývoj nábytku a bytových doplňků. Jejich přesná datace je dosti obtížná, neboť slohy se časově prostupovaly.

Konec 18. století je ve znamení doznívajícího klasicismu, slohu okázale navracejícího se k antice. Na stěně jsou používány tapety nebo malby v barvě modré, oranžové či zelené, často zasazeny do ornamentálně bohatých šedobílých rámů. U kamen, nábytku, obložení stěn a u dveří dominuje bílá barva, někdy doplněná zlacením a ornamentem.

S nástupem Napoleona Bonaparta a s francouzským císařstvím je spojen empír, který můžeme zařadit do let 1800 až 1830. Tento sloh je spojen s triumfální císařskou mocí. Své vzory čerpá z klasicismu. Nábytek se rozestavuje rovnoměrně podél stěn a jeho strohé geometrické tvary bývají doplněny a zjemněny drobnými ozdobami ve tvaru zvířecích hlav, těl a nohou, sfing, antických štítů a helem atd. Kromě řecké a římské antiky je umělecké řemeslo inspirováno také starověkým Egyptem. Barevnost nábytku a bytových doplňků je omezena většinou na jednu barvu (černá, bílá, modrá, purpurová), často však je doplněna o detaily z alabastru nebo zlacením. Materiálovou a tvarovou bohatostí vynikají zejména stolní sloupkové hodiny, které se využívají v interiérech jako bytový doplně. Vzory a barvy na stěnách, tapetách a čalounění se doplňují nebo jsou často stejné. Podlahy (zejména na zámcích) pokrývají bohatě ornamentální a plastickým dojmem působící parkety, vytvořené z různě barevných druhů dřev.

Alternativou k empíru, zejména v německy mluvících zemích, je sloh zvaný biedermeier, který nastupuje někdy kolem roku 1815 a přetrvává až do konce 40. let 19. století. Pojmenování slohu biedermeier pochází až z konce 19. století, dříve se toto období nepovažovalo za samostatný sloh, ale bylo označováno jako pozdní měšťanský empír. Na rozdíl od empíru, který je záležitostí hlavně aristokratického prostředí, se biedermeier formuje především vkusem měšťanstva. Jeho hlavním znakem je pohodlí, útulnost, domácnost a účelnost. Hlavním trendem je světlý nábytek s funkční konstrukcí a s minimem ozdob. Tvar se zjednodušuje a zaokrouhluje, sedací nábytek je vybaven měkkým a pohodlným čalouněním. Vznikají nové typy nábytku sloužící k odpočinku, k sezení či k práci (psací stoly, šicí a květinové stolky, pohovky atd.). Typickou součástí biedermeierovského interiéru jsou etažéry, police a prosklené vitríny, do nichž se ukládají památečné a ceněné předměty (keramika, sklo, obrázky). V prostorovém uspořádání je důležitá symetrie (např. malované iluzivní dveře na stěně působí jako symetrický protipól skutečných vchodových dveří). Obrazy jsou na stěnách zavěšeny hustě a v pravidelných řadách. Nábytek se také zprvu staví kolem stěn jako v empíru, ale jak později narůstá jeho počet a variabilita, tak více zasahuje do prostoru. Biedermeier také klade větší důraz na detail, než na celek. Vedle tapet se na stěny přenáší i malba, na rozdíl od empíru, kde byl malován jen strop. Pro biedermeier je také důležitá komunikace s vnějším světem. Okna jsou dostatečně velká a nezakrývají je těžké brokátové či sametové závěsy, ale lehké a vzdušné záclony. Květiny jsou významným doplňkem interiéru, a to nejen ty živé v květináčích a vázách. Květinový dekor je na tapetách, čalounění, porcelánu i na skle. Biedermeier je více osobní sloh, kdy architekt se podvoluje přání zákazníka, jeho vkusu a vychází vstříc jeho nápadům. Biedermeierovský člověk touží být obklopen milovaným a blízkým prostředím, které si sám vytváří a doplňuje. K tomu patří i schraňování a vystavování drobných darů, památek z cest, obrazů rodiny, drobné grafiky a obrazů míst a měst blízkých i dalekých, těch které navštívil i těch, které touží navštívit.

Dalším slohem 19. století je tzv. druhé rokoko, které můžeme zařadit do období 1835 až 1860. Druhé rokoko je inspirováno stylem francouzského krále Ludvíka XV. (rokoko) a je považováno za první projev historismu a historizujících slohů. Hlavním trendem společnosti je zájem o dálky a exotiku. Střední vrstvy upouští od střízlivosti biedermeieru a hledá se opět reprezentativnost a okázalost ve snaze vyrovnat se šlechtě. Druhé rokoko osvobozuje fantazii, přejímá hýřivou barevnost rokoka, oblíbený je tvar mušle i ornament rokaj. Určujícím dekoračním prvkem jsou však květiny. Pokud jsme o biedermeieru uvedli, že květiny jsou významným doplňkem interiéru, pak u druhého rokoka musíme konstatovat, že květiny mu vládnou. V období druhého rokoka dochází také k vymezování prostoru. Místnosti již neplní tolik funkcí jako dříve, ale vznikají jednoúčelové prostory jako je salón (pánský kuřácký a dámský květinový), kabinet nebo ložnice. Nábytek se inspiruje zvlněným tvarem rokoka, ale ponechává si smysl pro pohodlnost a útulnost biedermeieru. Křesla jsou široká a měkce čalouněná. Uspořádání prostoru se uvolňuje od symetrie, přibývá bytových doplňků, vznikají drobná romantická zákoutí. Opět se začíná více využívat koberců a okna se zakrývají hustě tkanými a barevnými záclonami, které výrazně oživují celý interiér.

Navazujícím slohem je historismus, někdy ztotožňovaný s tzv. pseudoslohovým či eklektickým obdobím. Můžeme ho zařadit do období 1860 až 1900. Projevil se především v architektuře a uměleckém řemeslo. Představuje vědomý, většinou romanticky podbarvený návrat ke starším slohovým obdobím. Samotný historismus je možno rozdělit na jednotlivé slohy či pseudoslohy, které již svým názvem naznačují, kam se obracejí pro inspiraci. Jsou to novogotika, novorenesance, novobaroko a neoklasicismus. K psedoslohům někdy bývá přiřazován i tzv. lidový romantismus, čerpají své vzory ze starší lidové tvorby, a to zejména v jejím národním kontextu. I v měšťanských interiérech se tak objevují repliky malovaných skříní, mísníků a truhel. Klasický historizující interiér je bohatě vybaven štukovou a malířskou výzdobou plně korespondující s nábytkem, závěsy a koberci. V interiérech se objevují přesné repliky či volnější nápodoby staršího historického nábytku, někdy doplněné o původní opravené solitérní kusy. S tím kráčí ruku v ruce nový zájem o historické řemeslo, a to nejen ve formě rozvíjejícího se sběratelství, ale i ve vědeckém výzkumu předchozích uměleckých slohů, zakládání uměleckoprůmyslových muzeí a reformy výuky uměleckého řemesla. S vývojem moderních technologií však přichází brzy jeden charakteristický rys historizujícího slohu, a to je imitace a nápodoba. Imituje se téměř vše - vzácná dřeva na nábytku i podlahách, galvanoskopicky se vyrábějí kopie bronzových ozdob, litina nahrazuje železo, celuloid zase slonovinu a želvovinu a umělé dřevo z lisovaných pilin nahrazuje dříve pracně řezané dřevěné ozdoby. Objevují se i kopie a imitace historických textilií.

Přelom 19. a 20. století je ve znamení secese, posledního velkého mezinárodního slohu, který dal světu nové umělecké tvarosloví. Můžeme ho vymezit léty 1892 až 1914. Rozšířil se po celé Evropě v řadě regionálních a národních forem. Vzniká jako reakce na eklektický historismus a jeho hlavním krédem je vytvořit nový originální styl, nenapodobující a nekopírující žádné předchozí historické slohy. Pokud secese přece jen někde čerpá svou inspiraci, je to v estetice umění Dálného východu, především Japonska. Secese se snaží sjednotit exteriér (architektonickou podobu) a interiér, včetně nábytku a doplňků do jednoho vzhledově kompaktního celku. Důraz je kladen na detail a dokonalé řemeslné zpracování i na kombinaci jednotlivých materiálů - dřeva, kovů, skla, mramoru. Secese je opět ve znamení návratu exkluzivních materiálů - vzácná dřeva, mramor, zlacený bronz atd. při tvorbě interiérů je typická spolupráce s významnými malíři (nástěnná malba se symbolistickými a fantaskními náměty) a sochaři (reliéfy a plastiky doplňující nejen samotný interiér, ale i nábytek). Vitráž se opět stává módním prvkem, který již není pouze součástí oken, ale objevuje se i u nábytku, lamp, lustrů a dalších módních doplňků. Podle známého návrháře přelomu 19. a 20. století L.C. Tiffanyho se tato technika označovaná jako "tiffany" dodnes používá pro tvorbu drobných interiérových a módních doplňků. Další typickou charakteristikou secese je použití měkkých a dynamických linií, plošnost, ornamentálnost a výrazná stylizace. V oblibě jsou zejména florální a vegetabilní motivy, figurální motivy a motivy zvířat, ptáků a hmyzu. Vrchol tohoto slohu je okolo roku 1900, později se již začíná projevovat přílišná zdobnost a vyumělkovanost, nerespektující dané vlastnosti použitého výrobního materiálu.

Hygiena a péče o tělo v běhu staletí:

Starověký svět považoval hygienu a důkladnou očistu těla za velmi důležitou. Zejména starověký Řím vynikal v počtu a kvalitě lázní. Svobodný římský občan se koupal každý den, otrok pouze jednou týdně.

Evropský středověk pak můžeme považovat za dobu temna pro hygienu. Lidé v Evropě se nekoupali a myli se jen sporadicky, a to i ti z nejvyšších vrstev. Výjimku tvořily pouze oblasti pod přímým arabským vlivem. Mezi lidmi stále převládala víra, že voda rozšiřuje póry těla a přenáší choroboplodné zárodky. V době baroka se nelibý zápach těla zakrýval parfémy a špína na těle se schovávala pod silnou vrstvu bílého pudru. Stejné to v té době bylo i s péčí o vlasy. Mohutné napudrované paruky schovávaly zavšivené a umaštěné vlasy. Různá škrabátka a drbátka byla tehdy nezbytným módním doplňkem. Pokrok v péči o vlasy nastal až na počátku 20. století. První moderní práškový šampón na vlasy byl vyroben až v roce 1903 německým podnikatelem Hansem Schwarzkopfem, který v následujících letech uvádí na trh i první tekutý šampón a barevnou pěnu na vlasy.

Teprve koncem 18. století začali lékaři lidem doporučovat každodenní mytí obličeje, krku a rukou, ale zásadní nedostatky v osobní hygieně trvaly i nadále. I přesto, že již v roce 1790 byla vynalezena první odtoková vana, používala se k osobní očistě téměř výhradně porcelánová či litinová umyvadla doplněná nezbytným džbánem na vodu a odkládací stoličkou. Ještě v 70. letech 19. století se koupelna objevuje jen v několika málo domech či palácích. Ale již v 80. letech 19. století se začínají objevovat první vany s trubkami přivádějícími teplou vodu, ohřívanou pomocí kuchyňských kamen. Začíná se také se sériovou výrobou litinových van.

Za předchůdce mýdla se dá považovat popel nebo vyvařená moč. Nejstarší důkaz výroby mýdla pochází z Babylónie kolem roku 2800 př. n. l. Mýdlo bylo známo i Féničanům kolem roku 600 př. n. l. a vyráběli ho i staří Římané z kozího loje a dřevného popela. Ve všech uvedených případech se však toto mýdlo používalo pouze k hojení ran a také k čištění surovin (vlny) pro výrobku látek. Staří Římané jej používali také jako pomádu na vlasy. Alternativou mýdla se kolem roku 55 př. n. l. stal pro Egypťany vývar z kořene mydlice lékařské, který se používal k mytí těla, praní tkanin i v léčitelství.

K osobní hygieně a očistě těla se začalo mýdlo používat ve starém Římě až ve 2. stol. n. l. (na blahodárné vlastnosti mýdla upozornil známý řecký lékař Galénos). Nelze však říci, že by staří Římané do té doby nedbali na očistu. Lázně navštěvovali pravidelně. Nečistotu odstraňovali tak, že se nechali natírat vonným olejem, který vstřebal všechnu špínu a tu pak seškrabali plochými zvířecími kostmi a nakonec použili teplou vodní lázeň. Zánik antického Říma znamenal na dlouhou dobu pro Evropu i konec pravidelného používání mýdla. Nejvýznamnějším centrem výroby mýdla se tak stává Byzanc, která v 6. až 7. století zásobuje celý tehdejší svět. Mýdlo se vyrábělo z olivového oleje, vápna a louhu získaného z dřevného palmového popela. Bylo mazlavé, černé, hnědé nebo nazelenalé a nevábně vonící. V 9. a 10. století se výroba mýdla přesunula do Orientu. Zdejší mydláři dokázali kromě kusového mýdla vyrobit i mýdlo tekuté, speciální mýdlo na holení a parfemované mýdlo. I přesto se dá říci, že až do 19. století lidé klasické "voňavé" mýdlo neznali.

Zpátky do Evropy se mýdlo vrátilo až s arabskými výboji do Španělska. Centrem výroby a obchodu s mýdlem se později staly Marseille, Benátky a Janov. Od středověku je mydlářství rozšířeným a společensky uznávaným řemeslem, i když hygiena byla stále velmi opomíjena. Voda a mýdlo jsou dokonce považovány za škodlivé pro lidský organismus. Až do 19. století je používání mýdla výsadou pouze majetných a z velké části navíc pouze pro praní oděvů. Teprve v 19. století se mýdlo rozšiřuje do všech společenských vrstev a stává se nezbytnou součástí osobní hygieny.

Ve 2. pol. 18. století lidé objevili podstatu chemického procesu zmýdelnění a byl tak položen základ k moderní výrobě mýdla. V Čechách existuje cech mydlářů již od roku 1464, průmyslově se však mýdlo začalo vyrábět až v roce 1882. Továrna Johanna Schichta v Novosedlicích u Ústí nad Labem byla do 1. světové války největším zpracovatelem tuků a průmyslovým výrobcem mýdla v kontinentální Evropě.

Jako první začali naši předci používat k vyčištění zubů a ošetření dásní žvýkáním dřívek a aromatických rostlin. První záznamy pocházejí z Babylónie a jsou asi 3 500 let staré. Ve starověkém Egyptě se používal k čištění zubů prášek vyráběný ze směsi popela ze zvířecích kopyt a myrty. Zubní plak se brousil také pemzou, drcenými skořápkami a obroušené zuby se potíraly směsí z bylin a medu. Takto ošetřené zuby však byly výsadou pouze bohatých vrstev. Chudší vrstvy používaly především kombinaci soli a vonných bylin. Toto radikální čištění zubů však sebou přinášelo problém krvácejících a oslabených dásní. Dochované dokumenty o první zubní pastě pochází z 1. stol. n. l. z Persie. Čistící emulze se vyráběla ze směsi sušených živočichů, bylin, medu a minerálů. Staří Římané používali k čištění zubů pastu, jejíž hlavní složkou byla lidská moč, která pomáhala zuby bělit.

Teprve v 18. století zaznamenala ústní hygiena drobný pokrok. Do práškové čistící hmoty se začalo přidávat i mýdlo a křída. Vznikla tak pasta, která se na zuby aplikovala mnohem pohodlněji. Bohatí si čistili zuby za pomoci kartáčku, chudí používali své prsty. Objevují se také první ústní vody. Velkým objevem byl bikarbonát sodný, který účinně odstraňoval zubní plak a navíc i bělil zuby. V roce 1873 se začíná masově vyrábět zubní pasta v tubách. Přidávalo se do ní aroma, které mělo zvýšit oblibu čištění zubů. Ta přichází teprve po 2. světové válce, kdy pasty již neobsahují mýdlo. Za přelomový bod ve výrobě zubní pasty je považováno zjištění, že fluor posiluje zubní sklovinu a chrání před zubním kazem. Fluorizované pasty se vyrábějí od roku 1914.

První zubní kartáček se objevil v Číně již v 11. století, ale první kartáček podobný tomu, který používáme dnes je datován až do 18. století. V roce 1780 jej v Anglii začal vyrábět William Addis. Jeho kartáčky měly rukojeti ze zvířecích kostí a štětiny (samozřejmě ze zvířat, např. prasat) byly připevněny ve vyvrtaných dírkách pomocí tenkých drátků. Teprve ve 30. letech 20. století jsou zvířecí štětiny nahrazeny syntetickými a zubní kartáček se konečně stává "hygienickou" pomůcku. Roku 1880 poprvé nabízí Dr. Scott v Americe "elektrický zubní kartáček", ale ten byl elektrický jen podle názvu a obsahoval pouze zmagnetizované dráty. První skutečně elektrický zubní kartáček byl vyroben ve Švýcarsku až v roce 1939.

Co se týká pověr kolem kazivosti zubů, již obyvatelé Mezopotámie v roce 1899 př. n. l. připisovali zubní kazy tzv. zubnímu červovi a tento názor přetrval až do 18. století. Teprve v roce 1757 přírodovědec J. Ch. Schäfter připsal problémy se zubním kazem pouze špatné ústní hygieně. To možná pomohlo k postupnému rozvoji a rozšíření zubních pomůcek - zubních kartáčků, pasty, ústní vody a dalších.

Historie kondomů

Pokud tu čteme o hygieně, nesmíme zapomenout ani na kondom - hygienickou pomůcku, která zabraňuje přenášení pohlavních chorob. Ač se to bude zdát zvláštní, jeho historie sahá opravdu poměrně hluboko do minulosti. Ochrana před nemocemi byla první a primární funkcí kondomu. Jako jedna z metod zabraňující nechtěnému početí je kondom používán až mnohem později.

Používání prvních plátěných "kondomů" máme doloženo již ze starověkého Egypta, kolem roku 1350 př. n. l. Důkazy o použití pánské ochrany v Evropě jsou až pozdějšího data, z přelomu 1. a 2. století n. l. Nacházíme je na nástěnných malbách v jeskyních ve francouzském Combarelles. První opravdový předchůdce kondomu se ale v Evropě objevil až v roce 1564. Vyrobil jej Ital Gabriell Fallopi (Palloplus) ze lněného plátna nepuštěného anorganickou solí a medikamenty. Toto pouzdro na penis mělo chránit před syfilitidou a podle dobových pramenů jej úspěšně otestovalo 1 100 dobrovolníků. V 17. století se používání kondomu rozšířilo po celé Evropě. Lněné plátno bylo brzy nahrazeno zvířecími, zejména ovčími střívky. Protože stále nebyly kondomy pružné, musely se přivazovat k tělu pomocí šňůrek. Mezi další oblíbené materiály, ze kterých se vyráběla pánská ochrana, patřily kůže, želvovina (zejména ve starém Japonsku), naolejovaný papír a měchýře ryb. Vznik samotného slova kondom vysvětluje hned několik verzí. Ta nejznámější odvozuje jeho název od jména anglického doktora Contona, působícího ve 2. pol. 17. století na dvoře krále Karla II. Ten předepisoval upravená ovčí střívka členům královské rodiny proti pohlavním chorobám a nežádoucímu početí a byl za své zásluhy dokonce povýšen do šlechtického stavu. Pravděpodobně byl ale název odvozen z latinského slova condus označujícího nádržku či nádobku. Do té doby měl kondom mnoho názvů, např. i "brnění proti potěšení" či "síť proti infekci".

Během 19. století se kondomy rozšiřují do celého světa. Některé se šily na míru z hedvábí a mohly se použít opakovaně. Přelomovou událostí se stal rok 1843 a objevení procesu vulkanizace kaučuku. Od té doby je zahájena velkovýroba kondomů, nejprve z vulkanizované gumy a od roku 1880 již z latexu, který jim zajišťuje tenkost, elasticitu a nepropustnost. Je nutno uvést, že i na počátku 20. století se stále používají kondomy opakovaně, neboť šlo o méně dostupnou a poměrně drahou pomůcku. Kondomy na jedno použití se objevují až ve 30. letech 20. století, kdy se jejich výrobě velmi zlevnila a stačila zcela pokrýt stále rostoucí poptávku.

Historie záchodů

Zatímco náš pravěký předek si odskakoval vykonávat potřebu jednoduše do křoví, další generace již pracovaly na hygieničtějším způsobu. Nejstarší splachovací záchod byl objeven při archeologických vykopávkách v královském paláci v Knóssosu na Krétě a je datován do období 3000 až 1500 př. n. l. Zdejší toalety byly vybaveny dřevěným sedátkem a nádržkou, kam byla přiváděna dešťová voda ze speciálních cisteren. Další toalety, které patří k nejstarším na světě, jsou splachovací záchody s poklopy nalezené u indického města Ahmedabádu a pocházejí z let kolem 2500 př. n. l. Podle dnešních historiků byla ve starověké Indii toaleta v každém domě a fungoval zde i poměrně dokonalý systém odpadních stok.

Pohodlné kamenné záchody znal i antický svět a zejména staří Římané měli velmi propracovaný systém i s kanalizací (tzv. cloaca maxima). Fragmenty jejich toalet lze najít po celé Evropě. Složitější měly tvar lavic s kamennými nebo dřevěnými sedátky, jednodušší verze měla pouze stupínky pro nohy. Odpad z pod latrín odváděla voda tekoucí pod podlahou. Pokud nebyla toaleta v dosahu, posloužil otrok nočníkem. Římské záchody se původně nacházely v rohu kuchyně, teprve později byly přesunuty do vzdálenější části domu. Existovalo i velké množství veřejných záchodů, neboť jejich použití bylo spojeno i se společenským životem. Jedny z nejznámějších veřejných toalet jsou v římském Koloseu (je to 25 mramorových sedadel uspořádaných do kruhu a oddělených vytesanými opěradly, včetně jakýchsi starověkých bidetů). Ve starém Římě bylo dokonce používání veřejných toalet zdaněno. Výrok tehdejšího císaře Vespasiana, že "peníze nesmrdí" se stal obecně známým.

V následujícím období hygiena upadala. Charakteristikou křesťanské středověké Evropy byla téměř neexistující kanalizace. Nedokonalé jímky, strouhy a stoky často odváděly splašky rovnou na ulici. Mnohem rozšířenější však byl systém prevétů (kryté toalety vystupující z fasády domů, jejichž odpadní otvor ústil rovnou na ulici, u hradních prevétů do příkopu) a nočníků, jejichž obsah se samozřejmě také vyléval oknem ven. Zajímavostí je, že anglické označení záchodu "toilette" prý pochází z výkřiku "Gardy toaleta!" (= Pozor na vodu!), kterým ve středověku upozorňovali lidé, vylévající obsah nočníků z okna, své spoluobčany dole na ulici. Od 13. století se také ve větší míře začínají objevovat ve městech i na venkově dřevěné budky zakrývající odpadní jímku, nad kterou byla postavená jednoduchá dřevěná stolice s otvorem či pouze prkno. Tento typ záchodů vydržel až do 20. století a je možné se s ním setkat i na dnešním venkově.

Historie toaletního papíru:

Stejně zajímavým historickým vývojem jakým procházel záchod, procházel i jeho nezbytný doplněk toaletní papír. Před vynálezem toaletního papíru se pro očistu po vykonané potřebě používala celá řada materiálů. V nejstarších dobách to byla voda, tráva, listy rostlin, mech, písek, kamení, dřevěné hobliny, sníh nebo se použily ruce omývané ve vodě, a to v závislosti na místě, počasí a sociálních zvyklostech. Ve starém Římě se ke konečné očistě používaly látkové ručníky vymývané v bylinkových nálevech, popřípadě houba přichycená na klacku a namáčená ve slané vodě. Veřejné záchody byly k tomuto účelu vybaveny tekoucí vodou, nahrazující dnešní bidety. Ve středověké Evropě bohatí používali vlnu nebo konopí, chudší vrstvy staré hadry nebo již zmiňované přírodní materiály.

První toaletní papír se vyráběl v Čině přibližně kolem roku 600 n. l. z rýžové slámy, a to výhradně pro potřeby císařského dvora. Podle dochovaných pramenů císařská dílna produkovala 750 000 listů tohoto papíru ročně. Počátkem 17. století se pro svou dostupnost stávají toaletním papírem staré noviny, v 19. století doplněné o telefonní seznamy a reklamní brožury. V roce 1857 prodává v USA Joseph Cayetty první továrně vyráběný papír určený výhradně k použití na toaletě. Nese označení "léčivý papír" a je skutečně napuštěn jakousi léčivou látkou. Jedno balení obsahovalo celkem 50 listů a na každém bylo vytištěno jméno výrobce Cayettyho. V roce 1879 nabízí firma Scott Paper Company první toaletní papír v roli a o pár let později jsou již dostupné role perforovaného papíru, které nahrazují ostrou hranu na dávkovači. Pokrok jde stále dál a zejména ve 20. století je učiněna řada vylepšení toaletního papíru. Například v roce 1935 inzeruje firma Northern Tissue svůj toaletní papír jako "bez třísek". V roce 1942 je firmou St. Andrews Paper Mill v Anglii vyroben první dvouvrstvý papír a v roce 1990 dokonce vlhčený toaletní papír.

V současné době v muzeu probíhala výstava "Od hospodyňky k femme fatale", která představuje motiv ženy ve výtvarném umění, počínaje sochařstvím přes malbu, kresbu, grafiku a fotografii, a to od baroka po současnost za použití různých výtvarných technik a stylových fines. Velká část vystavených děl je spojena s výtvarníky, kteří působili či působí na Kolínsku.

Prezentuje ženy umělkyně, hrdinky mýtů a pohádek, světice či hospodyňky a dělnice. Projdeme životními údobími ženy od dětství, přes dospívání, roli matky až po stáří.

Další významnou kolínskou památkou je zámek. Na jeho místě se původně nacházelo severozápadní nároží městského opevnění s tzv. Klášterskou bránou, k níž vedla cesta od Prahy. Někde v její blízkosti stával klášter dominikánů s klášterem Panny Marie, který je poprvé doložen v roce 1295. Konvent byl 19. dubna 1421 zničen husity, přičemž údajně došlo k upálení šesti zdejších mnichů.

V letech 1437 - 1448 dal husitský hejtman a kněz Bedřich ze Strážnice v těsné blízkosti Klášterské brány vybudovat nevelký pozdně gotický hrádek, zvaný "Lapis refugii" (Kámen útočiště), který se stal střediskem jeho panství, vytvořeného ze zabraných statků několika církevních institucí. Pravděpodobně v roce 1458 získal takto vzniklé panství od Bedřicha ze Strážnice český král Jiří z Poděbrad. Po něm je roku 1471 zdědili jeho synové, Hynek z Poděbrad v roce 1477 panství včetně hradu prodal uherskému králi Matyášovi Korvínovi. Teprve v roce 1487 tento statek vykoupil Vladislav Jagellonský a připojil jej k majetku královské komory. Na přelomu 15. a 16. století byl kolínský hrad přestavěn a výrazně rozšířen o předhradí s vnějším opevněním.

Již od roku 1502 bylo panství zastavováno různým šlechtickým rodům. Z nich si zaslouží pozornost především páni ze Žerotína, kteří toto zboží získali v roce 1556 od Ferdinanda I. Karel ze Žerotína vzápětí zahájil přestavbu původního hradu na renesanční zámek, dokončenou až roku 1588 jeho synem Kašparem Melicharem. Větší část panství v roce 1591 tomuto zástavnímu držiteli odňal císař Rudolf II. a znovu ji předal do přímé správy královské komory. Avšak již jeho následovník císař Matyáš statek roku 1611 předal nechvalně proslulému Václavovi Vchynskému z Vchynic, jenž kolínské panství držel do svého uvěznění v roce 1615. V průběhu Třicetileté války byl zámek společně s celým městem několikrát poškozen procházejícími vojsky, rovněž celé panství se až do konce 17. století nacházelo v neutěšeném stavu. V roce 1705 císař Josef I. kolínské zboží opět zastavil - tentokrát hrabatům ze Salburku, která statek držela až do roku 1745. V roce 1726 byla zahájena barokní úprava zámeckých budov, která se však nikdy nedočkala svého dokončení a vedla pouze k zániku některých starších objektů.

Za vlády císařovny Marie Terezie byla roku 1778 většina kolínského panství rozparcelována, vlastní zámek s několika zbývajícími pozemky byl v roce 1829 královskou komorou prodán podnikateli Jakubu Veithovi. Za jeho působení došlo k přizpůsobení celého areálu provozu prosperujícího pivovaru, část budov byla v letech 1843 - 1844 v souvislosti se stavbou železniční trati zbořena. Necitlivé úpravy zámku pokračovaly i za dalších majitelů - Horských z Horskýsfeldu - v letech 1862 - 1897. Poté, co v roce 1898 areál koupila akciová společnost Zámecký pivovar, došlo k dalším významným přestavbám pro průmyslové využití. Historická hodnota kolínského zámku byla degradována také při novodobých úpravách v průběhu celého 20. století. V současnosti probíhá postupná rekonstrukce a dostavba této významné památky.

Do Sokolské ulice se obrací budova předzámčí, jejíž jádro pochází z doby pozdně gotické přestavby. Středověkou podobu této části zámku připomíná torzo věžovité vstupní brány se zazděnými portály. Horní patra věže byla snesena při barokní přestavbě. Průjezdem v předzámčí jej přístupné vnější nádvoří, jehož severní stranu tvoří historické pivovarské budovy z pol. 19. století, přestavované v průběhu 20. století. Na východní straně se tyčí palác se sgrafitovým průčelím, který ukrývá dobře zachované části původního hrádku Bedřicha ze Strážnice. Jádro budovy je takřka v celém rozsahu středověkého původu, v průjezdu do vnitřního dvora byly objeveny pozůstatky raně gotické Klášterské brány. Na východním průčelí jsou patrné pozůstatky pozoruhodné raně renesanční arkádové lodžie a zazděný pozdně gotický portál zámecké kaple. Vnitřní nádvoří je ohraničeno přízemním torzem východního křídla zámeckého paláce a jednopatrovým klasicistním domem z pol. 19. století.