Půjdeme-li po naučné stezce Zemská brána kolem řeky Divoká Orlice, přijdeme ke skále, ke které se vztahuje následující pověst:

Je tomu již hodně dávno, před více než 200 lety, kdy se ukrýval v temných hvozdech Orlických hor loupežník Ledříček přezdívaný také Jánošík Orlických hor, postrach to boháčů celého orlického kraje, avšak velký přítel a ochránce chudých. Neměl žádných spoludruhů. Tím také svoje odvážné kousky prováděl sám a lépe unikal pronásledovatelům. Více než dvě desetiletí se ho nepodařilo polapit. V Orlických horách měl mnoho tajných přátel. Mezi lidmi šla pověst, že Ledříček zná a používá bylinu, která jej prý činí neviditelným. Skutečnost byla ale taková, že Ledříčkovi pomáhala velká znalost lesa, přízeň přátel, hbitost a obratnost.

Nejpřirozenější ochranou mu byla zejména skrýš v nitru strmé a vysoké skály, dnes nazývané "Ledříčkova". Mohutná jedle, dosahující až k vrcholu skály, byla mu vhodným žebříčkem, po kterém do jeskyně vystupoval. 

Všude tam, kde bylo třeba v podhorských chalupách zmírnit bídu, neštěstí, zjevil se tajemný mužík, malé, rozložité postavy a poskytl pomoc. Býval přestrojen za mysliveckého mládence nebo mlynářského chasníka, krajánka nebo za finance "strnada". Nikdy se však tajemný človíček neobjevil znovu a nepožadoval vrácení půjčky nebo daru. 

Panstvem a jeho policajty byl silně pronásledován a štván. Avšak po dvaceti letech stálého pronásledování přeci jen Ledříček skončil svůj dobrodružný život. Jednou spěchal do svého úkrytu a při slézání jedle se mu přetrhl zpuchřený provazový žebřík a on spadl  z vysoké skály do hlubiny, kde zůstal s roztříštěnými údy ležet mrtev. To prý bylo někdy na podzim. Teprve na jaře, když slezl sníh, našel panský hajný v houštině pod skálou jeho mrtvé tělo. Byl to smutek a žal po horách Orlických. Místní křivdy a bezpráví učiněné vrchností na prostém lidu. 

Žil v 1. polovině 19. století, bližší datum se však neví. Kvůli hubené a malé postavě říkali synovi krejčího Hanse Ledra Ledříček. Otci živnost v horách moc nenesla, přivydělával si sběrem starých hadrů a železa. Mladému Ledříčkovi se vedlo těžce, odmalička měl spoustu problémů. Kolikrát se sepral s bohatšími kluky, kteří jej ponižovali a vysmívali se mu, že je chudý Žid. Panský hajný ho kolikrát ztloukl, když si bral v lese soušky jen o málo větší než klestí. 

Práce mu moc nevoněla, otec ho nakonec vyhodil z domu, a proto se nastěhoval ke kmotře Mihulkové na samotu na kraji lesa (za dnešním dětským táborem v Bartošovicích). Trpký život, kdy musel sloužit u sedláků, v něm pěstoval vzdor. Místní rychtář ho chtěl poslat na vojnu, když si pro něj přicházeli vojenští pánové s dráby, mladík utekl a začal bydlet po lesích. Živil se tím, co les dal, a jen když byl klid, vklouzl opatrně ke kmotře Mihulkové, která mu nechala něco teplého k jídlu a alespoň se v teple i vyspal. Léto pomalu končilo a on věděl, že zimu takhle nepřežije. 

Tenkrát přijel na lov srnců nějaký hrabě. Srnčí říje právě vrcholila, a tak se starým hajným chodili z místa na místo. Hajný byl zvyklý na hory celý život, ale pan hrabě byl brzy unaven. K odpočinku se sám pohodlně uložil na měkké lesní trávě a hajný ať se sám podívá po nějaké zvěři v okolí. Za malou chviličku hrabě spokojeně spal, pušku i tašku s náboji položenou vedle sebe. Při probuzení pan hrabě už pušku ani tašku s náboji nenašel. Když Ledříček takto pušku získal, všichni se ho začali bát, mnohdy ani vystřelit do vzduchu nemusel. Stačilo namířit a peněz i drahých šperků přibývalo. Někdy sebral i oblečení, a pak se vydával za někoho jiného. Za voraře, krajánka, mysliveckého mládence nebo dokonce za bohatého pána. Kradl všechno, co mohli chudí horalé potřebovat. Látky, potraviny, boty, hrnce. Chudému řemeslníku zaplatil vždycky víc, než by dostal na trhu, ale lakotnému řezníkovi sebral i živé prase. V bartošovických chaloupkách byla potom nečekaná zabíjačka. 

Zbojník v revíru se nelíbil vrchnosti v Rokytnici, ale ani v Rychnově a už vůbec ne v Žamberku. Tam totiž ukradl zámeckou pokladnu, i když ve vedlejší místnosti spal sám pan důchodní (= vrchností pověřený úředník, který se staral o výběr důchodů / daní), který ji hlídal. Ledříček pak podělil žamberecké sousedy, vždyť oni zrovna peníze tolik potřebovali. Při velkém požáru města jim totiž shořely střechy nad hlavou. Prosili tehdy pana vrchního o pomoc, ale ten je nechal vyhodit. Dva dny po krádeži pak v noci obcházel sousedy mladý mnich. Každému dal dostatek peněz, aby si mohl svůj dům opravit nebo postavit nový. Co na tom, že panští drábové doslova šíleli a prohlíželi každého, kdo jen prošel městskou bránou. Mnicha si nikdo nevšiml. 

Jindy chalupníkovi Kalousovi pošla kravka, živitelka početné rodiny. Večer navštívila rodinu tetička Mihulková. Poseděla, popovídala s nimi, vyslechla nářky. Když odcházela, sáhla do zástěry a na stůl vysázela pět zlatek. To že jim posílá Ledříček na novou krávu. 

Tak Ledříček pomáhal všem potřebným a oni zase rádi pomohli jemu s úkrytem. Svou nejlepší skrýš měl v hlubokém údolí Divoké Orlice. Pověděl mu o ní starý dřevař. Za to, že nenechal jeho rodinu v nouzi. O jeskyňce ve strmé skalní stěně vysoko nad řekou nikdo nevěděl. Nahoru do jeskyně se dostával po vysoké jedli (17 m vysoká), která svými větvemi dosahovala až k okraji skalního otvoru. Tady měl pohodlné lože, úkryt pro zboží a za mlhavých večerů nebo za deště, kdy nebylo daleko vidět, si zde dokonce mohl rozdělat malý oheň. Téměř dvacet let byl postrachem bohatých a spásou chudých horalů. Přestože byl několikrát chycen, vždy se mu podařilo uprchnout. Šlo mu po krku i vojsko. Četníci ho nemohli dopadnout, a tak o něm šířili, že má bylinu neviditelnosti. Působil především v okolí Klášterce nad Orlicí. Pak se jeden rok neukázal. Nikdo o něm nevěděl, lidi si vyprávěli, že se na zimu přesunul jinam, a už se těšili, až se Ledříček s jarem zase objeví. Ale bohužel se tak nestalo. Když roztál sníh, našli dřevaři jeho tělo pod skálou se zlomeným vazem. Zřejmě tam ležel delší dobu. Asi spadl, když lezl do své jeskyně nebo utíkal před vojáky. Kde byl Ledříček pohřben, nikdo neví, ale pověst o něm žila dál. Lidé si vyprávěli, že nezahynul, že si to jen páni vymysleli, aby chudé lidi oklamali. Zřejmě se někde schovává, a až přijde čas, určitě se zase objeví ...

Stopy po Ledříčkovi lze ale najít dokonce v 80 km vzdáleném Heřmanově Městci. Čilý obchodní ruch tohoto kraje dokládají nejen zápisy v kronikách, ale i zvláštní příjmení dochovaná do současnosti. Některé rody v tomto kraji byly totiž zbaveny robotní povinnosti, ale musely na oplátku dohlížet na bezpečnost na stezce. Například Kalousové, kteří houkáním upozorňovali na nebezpečí, nebo Dolečkové (Dolníci, Dolníčkové), kteří dole u cesty obchodníkům v případě nutnosti přicházeli na pomoc. Příjmení Kalous i Doleček se objevují rovněž v kronikách Klášterce nad Orlicí.

Protože Ledříček bohatým bral a chudým dával, svými kousky trápil vrchnost v okolí, zvolili si jej Bartošovice v Orlických horách dokonce za svého patrona. Leckterá zdejší rodina přežila totiž jen díky jeho darům a pomoci. Domek jeho rodičů stál ve Zbudově, vyhořel kolem roku 1963, na tomto místě byla později postavena prodejna Konzumu.

Zemská brána

Orlické hory na česko-polském pomezí není pohoří nijak výrazně vysoké, přesto působí masivně, při své 56 km délce s několika vrcholy přesahujícími 1 000 metrů. Před několika lety obnovená silnice podle pohraniční řeky Divoké Orlice nás zavede do jedné z nejkrásnějších partií hor, k Zemské bráně. 

Mezi dvěma hřebeny Orlických hor a polských Bystřických hor se táhne nádherné údolí, končící širokou nivou Orlického záhoří, připomínající šumavské pláně. 

Bystré potoky, dlouhé pastvinné stráně, roubené chalupy, dlouhé aleje, sakrální stavby. Skalní soutěska Divoké Orlice zdědila řečiště po řece, která se ve třetihorách prokousávala pozvolna se zvedajícím horským hřebenem. Pak se řeka ztratila, až se tu znovu objevila. A že se žene velmi bystře, zveme ji Divokou. Její sestra je Tichá Orlice. 

Aby měla při vstupu na naše území o slávu postaráno, vchází po velkých  kamenech s četnými obřími hrnci Zemskou branou. Tady začíná naučná stezka vedoucí se 22 zastaveními značená modrou barvou asi 3 km dlouhým a hlubokým údolím, aby podle řeky pokračovala až k Pastvinské přehradě.

Dokončena byla v roce 1939, břehy jsou tak zachatované a zavilované, že se tudy dá stěží projít. Zemskou branou u Pašerácké lávky se pašovalo zboží z i do Pruska, místo vystupuje v řadě legend. Pašem byla cikorka, tabák, cukr v homolích, ale i zvířata. Ta se tu převádějí přes zelenou čáru dodnes.

Narazíme tu i na předválečné opevnění, pověstná Hanička je nedaleko, následuje Bouda, k Náchodu Skutina, Dobrošov atd. Řopíků je nepočítaně.

Naučná stezka Zemská brána vede po modré turistické značce z Klášterce nad Orlicí až k silnici 311 nedaleko polských hranic. Trasa je dlouhá cca 5 km a trvá něco málo přes 1 hodinu 30 minut. 

Kdo si troufne na mnohem náročnější túru, může zkusit trasu třeba ze Zbudova, od Konzumu, kde dříve stával rodinný domek rodičů loupežníka Ledříčka, do Klášterce nad Orlicí, po naučné stezce Zemská brána kolem Ledříčkovy skály, přes Pašeráckou lávku. Poté odbočíme vlevo a po zelené turistické značce dojdeme až do Bartošovi v Orlických horách a odtud po cyklostezce zase až do Zbudova. Trasa je dlouhá 17,3 km, trvá 5 hodin a vystoupáme přes 300 výškových metrů. 

Pašerácká lávka

Původně byla postavena vrchností pro potřeby dřevorubců a formanů, svážejících dřevo z panských lesů. Především v nočních hodinách však začala být využívána k paši různého zboží, které se v Prusku dalo koupit levněji. Na kladské straně stával dřevěný mlýn, který prý sloužil jako prodejna pašovaného zboží i úkryt pro pašeráky, kteří touto cestou pašovali zboží po staletí. Zlatý čas pašování skončil po I. světové válce. Dnešní podoba lávky je z roku 2002, kdy byla obnovena po ničivé povodni v roce 1999. 

Pašerácká stezka dle pamětníků vedla ze Sedloňova přes Černý kříž, Grünvaldský most, dále přes Bukačku (bukový les) až do Grünvaldu (dnes Zieleniec). Sedloňov je od Bartošovic v Orlických horách vzdálen 35 km, ale takových stezek přes hranice vedlo pravděpodobně více. 

Zbudov je část obce Klášterec nad Orlicí v okrese Ústí nad Orlicí. Zbudov jako osada vznikl až po roce 1543 na pozemcích "zbudoucích" z klášterního a kostelního majetku, kde si lidé začali stavět svá hospodářství. Pravděpodobně k největšímu rozvoji této osady dochází až v roce 1790. Pamětihodností je tu dnes dům č.p. 13. 

První písemná zmínka o vsi Klášterec nad Orlicí (původním jménem Orlitz či Orlička) pochází již z roku 1279 a je zaznamenána ve veřejné listině, bule papeže Bonifáce VIII. ze dne 15. prosince 1295. Jiná zmínka je z "Formuláře" Tobiáše z Bechyně, ve které chválí úmysl postaviti zde v této krajině klášter. Datování těchto listin je mezi roky 1279 až 1290. Z toho je patrno, že Orlitz vznikla asi před rokem 1280. K pamětihodnostem patří kostel Nejsvětější Trojice na návsi, který stojí vedle památného stromu Klášterecký klen, dále více jak 600 let starý památný strom Tománkova lípa či linie lehkého a těžkého opevnění s pěchotními sruby K-S 51, K-S 52, K-S 53a, K-S 53b, R-S 54, R-S 55, R-S 56 budovaná v rámci systému československého opevnění na obranu před nacistickým Německem. 

Součástí obce Klášterec nad Orlicí je kromě jiných i osada Čihák, která vznikla listinou vydanou Františkem Adamem z Bubna z 22. dubna 1679 proto, že zde byl objeven pískovcový kámen a pro jeho dobývání bylo potřeba získat pracovní síly. Žili zde převážně kameníci se svými rodinami. Byli osvobozeni od robot a daní a svou prací v lomech zajišťovali kámen pro stavbu panských usedlostí. Název Čihák je odvozen od slova číhati na kupce, kteří v těchto místech přecházeli hranice se zbožím a nechtěli zaplatit clo. 

Bartošovice v Orlických horách jsou malou pohraniční obcí v okrese Rychnov nad Kněžnou. Obec se rozkládá na pravém břehu Divoké Orlice, která zde vytváří přírodní hranici s Polskem. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1548. Území tehdy ohledal komorník Matěj ze Šonova a nalezl ves, "slove Bartoušovice, kterouž vnově počínají stavěti v horách. Tu jest mi ukázán kostel vypálený do gruntu a to pro neopatrnost pana Mikuláše z Bubna, kdežto bejvala pouť na svatou Máří Magdalénu ...". To tedy znamená, že obec už musela existovat několik desítek let. Královéhradecký historik Šůla se domnívá, že založení Bartošovic souvisí s Janem Bartoušovským z Labouně (Bartoušov a Labouň jsou obce na Jičínsku). Tento Jan Bartoušovský byl kladským hejtmanem. Roku 1493 koupil nedaleké panství Mittelwalde (dnešní Miedzylesie) a prodal je roku 1495. Byl zapletený do zákulisních intrik pánů z Poděbrad, a proto snad zůstal ještě několik let mimo centrum, měl obdržet pozemky v místě dnešních Bartošovic a založit tam svobodný dvůr. Protože přišel z dnešního Miedzylesie, přivedl odtamtud i první osadníky. Jak pokračovalo mýcení lesů, vznikaly spory o hranici panství mezi pány z Litic a Kladským hrabstvím. Protože se jednalo o významné bohatství dřeva, vyslala královská komora úředníky, aby zjistili průběh hranic. Roku 1557 tak existuje další písemná zmínka o Bartošovicích právě z protokolů o vyměřování hranic. V ní jsou jako svědci uvedeni jmenovitě tři obyvatelé Bartošovic: Martin Halli, Valentin, Michal Stanz a Jakub Najgbor. Z dalšího protokolu ze září 1576 jsou známa tato jména svědků z Bartošovic:

Jiřík Henryk, starej pilař, může podat svědectví za posledních XL let; Jukl Gutnmen, od XXII let; Martin Henryk, rychtář od XXVI let; Kryštof Trytler, od XXV let; Kojl Bisorner od XVIII let; Faltys Pek, od XLVIII let (což by mohlo znamenat, že Bartošovice existovaly už před rokem 1528), Erazim Rydl od XXI let; Hanns SSwota od XXII let; Michal Franz od XXX let; Matouš Jun od XX let; Adam Hermon od XX let; Hons Treytler od XX let, Jakub Hanyk od XX let. Ti sou všickni ve správě své srovnali to, což sou ukazovali a kde sou vedli a mně správy dávali, a kdo od kolika let pamatují, že sou tudy pravé meze a hranice dělící krunty hrabství Kladského s krunty hradu Žampachu.

Výčet jmen ukazuje, že osadníci byli národnostně smíšení s převládajícím živlem německým. Z urbáře žamberského panství (Wes Bartossowicze), rok snad 1608, snad ze 70. let 16. století, jsou známa jména všech "daňových poplatníků" a další povinnosti.

Osedlí: Walentin Walter, Krystoff Wolf, Jirzyk Schreyber, Jirzyk Hernych, Jan Traytlar, Wondrzej Fust, Jirzik Muller (současně mlynář), Jan Rudel, Melichar Leder (současně mlynář - pravděpodobně pra pra předek loupežníka Ledříčka), Michal Dytrych, Michal Keprt, Danek Kuczera Jindzrych Lux, Wawrzinecz Fegel, Wondrzej Fegel, Melichar Piz, Ssimon Ludvik, Jan Urban, Jirzik Jun, Wdowa Schupaulka, Wdowa Berkmanka (později Urban Pfarrer), Martin Feyge (později Jan Treytlar), Jirzik Zeyffert (později Michl Franz), Jakub Neygebauger, Mikulass Keppert, Michal Ludwik (později Treytlar), Adam Haugk (později Krystoff Wayss), Jirzik Alger, soustružník, Jan Mergans, Kasspar Haugh, Jan Biederman, Wawrzinecz Behm, Matauss Beschorner, Martin Neygebauger, Balzar Flegl. Součet povinností byl: summa uroku swatojirzskeho 21 kop a 20 zlatých, summa uroku swatohawelskeho 19 kop a 20 zlatých, summa slepicz 1 kopa a 47 kusů, summa vajec 7 kop a 20 kusů, summa ptaku 3 kopy a 50 kusů. Robotnich dni zennych nebo pessich 3 dny na jeden po (osedlý). Zeny przisti po pul stucze. Honiti mji na zagice 2 dni a potrzeti na hon a kdyžby nehonili maji mlatiti po 3 dnech než na velkau zwerz honiti maji když se jim rozkaže. Poddaczy kostelni. Kržma weysadni.

K roku 1616 je jmenován mlynář Josepf Wenzel. Roku 1657 jsou v obci následující řemeslníci: řezník, zedník, švec, krejčí, provazník, punčochář a tkadlec. Dále je ve vsi celkem 548 strychů orné půdy, 19 koňských spřežení, 156 krav a 66 jatečných dobytčat.

Další urbáře žamberského panství zachycují přehled vesničanů z roku 1657 a 1681. Jméno Leder chybí. K rychtě patřilo 5 chalup a pivovar na 4 sudy, 2 mlýny a pila na řezání prken, další grunt a mlýn. Odváděl se "plátní" len. Dále několik sousedů odvádělo len za užívání pasek a splavovalo krátké a dlouhé palivové dříví. 

Farní matrika uvádí v Bartošovicích v roce 1746 již převážně německé poplatníky - polní zahradníky, lužní zahradníky, chalupníky, poddruhy bez bytu a další (výběrčí cla, horní mlynář, dolní mlynář, lektor, kovář a tkalci).

V 18. století byla celková poddanská povinnost Bartošovic 259 dnů roboty, 34 kloubů lnu a každý osedlý 5 sáhů dřeva.

Mikuláš starší z Bubna po koupi žampašské strany žamberského zboží v roce 1575 prodal svobodný dvůr se soudní pravomocí Casparu Haugkovi. Ke dvoru patřil pivovar, hospoda, výčep pálenky, dva mlýny po jednom složení, jedna pila a řemeslníci kovář, řezník, pekař, švec a krejčí. Pravomoci tohoto dvora neměly obdoby v žádné jiné vsi na pravém břehu Divoké Orlice. Povinnosti majitele svobodného dvora byly stanoveny zvláštním privilegiem.

Kdy Mikuláš z Bubna svobodný dvůr Haugkovi prodal, není známo. Prvně je zmíněn roku 1608. Celkový rozsah rychtářského statku byl 120 strychů a platilo se z něj 30 kop grošů ročně. Roku 1614 se vdávala v Marienthalu dcera Kašpara Haugka Eva, musel v té době být nejméně čtyřicetiletý. Roku 1619 se připomíná další jeho vzrostlá dcera Marta a pramen z let 1614 - 1622 jmenují jeho manželku Magdalénu. Sám Caspar je jmenován v letech 1614 - 1622. Haugkové asi pocházeli z Kladského hrabství. Roku 1617 je jmenován jako svědek při křtu "Hans Hauk, des Scholzen Sohn".

Po Kašparu Haukgovi rychtu zdědil po roce 1645 Martin Haugk (zřejmě jeho syn, podle bartošovické matriky by snad mohl být jeho život omezen léty 1607 - 1677). Roku 1657 měl Martin Haugk rolí pod 120 strychů, pět domů, pronajatých řemeslníkům, pivovar na čtyři sudy, privilegovanou hospodu, v níž mohl čepovat vlastní pivo. Dále měl čtyři koňské zápřahy, sedm krav a 11 jatečných dobytčat. Ve 20. letech 17. století byl pivovarníkem Bartel Neumann a kovářem Mertin Patzelt. Martinův syn nebo bratr se zřejmě jmenoval opět Caspar, protože podle bartošovické matriky je Caspar Hauck (1620 - 1681) pohřben 26. května 1681 ve věku 61 let. 

Svobodná rychta mohla vařit pivo, pálit alkohol a provozovat dva mlýny, každý o jednom kole, a mít kovárnu, řezníka, pekaře, ševce, krejčího a pilu. Za to platil "vejsadní" a dědičný rychtář ročně roku 1645 sumu 30 kop míšeňských. Podle obecní kroniky drželi Haugkové svobodný dvůr do roku 1708. Vrchnost později rychtu odkoupila a roku 1738 její pozemky prodala. Vzniklo tak devět nových usedlostí, nazývaných "Gütlan", tyto usedlosti měly popisná čísla 126, 128 - 132, 135, 137 a 138. Dále byla rozdělena velká louka podél Divoké Orlice, tzv. "Hofewiesen", a na pozemcích svobodného dvora vznikla ještě usedlost č.p. 59 "Schäferei" (ovčín). Tak je možné si udělat představu, které pozemky svobodnému dvoru patřily. 

Situace rychtářského úřadu v Bartošovicích ale byla před rokem 1754 poněkud nejasná: mezní protokoly uvádějí v letech 1550 a 1576 jako rychtáře Martina Hernyka. Není zřejmé, zda Haugkové byli po celou dobu, kdy drželi handfestní dvůr, také rychtáři. Zda obdrželi svobodný dvůr až po roce 1576 nebo komu patřil svobodný dvůr před rokem 1576 od doby založení Bartošovic a zda tehdy vůbec existoval. Jisté je pouze to, že rychtáři v Bartošovicích nebyli dědiční, nýbrž je vrchnost poměrně často měnila a nedopustila tak, aby mezi sedláky vyrostl někdo mocnější. 

Z let 1591 - 1624 se zachovala nejstarší matrika celé královéhradecké diecéze, vedená protestantským pastorem Prausem. Bartošovice patřily až do roku 1848 k žamberskému panství a byly vlastně jedinou německojazyčnou obcí tohoto panství.

Po roce 1900 byly Bartošovice významným řemeslným centrem a měly více než 800 obyvatel. Vyráběly dřevěné obaly na zboží a měly i vlastní mlékárnu. Před rokem 1945 zde jsou známy tyto podniky: kolářství Klemens Neumann (vyráběl i lyže), bednářství Franz a Josef Elsner (měli až 12 zaměstnanců a vyráběli vany, putny a jiné nádoby pro výrobce marmelád a rybích produktů a vyváželi je po celých vagónech; jako vstupní surovinu používali olši z Karpat, nemohli tedy najít dostatek dřeva v místě), bednářství Lauterbach, bednářství Kastner, pila Eduard Weiss a pila Exner zpracovávaly převážně dřevo z lesů velkostatku Rokytnice a Žamberk, družstevní mlékárna, zpracovatelé a obchodníci se lnem Weiss, Krause, Richling a Saliger, kovář Faltus, kovář Grund (vyráběl i pluhy, brány a kultivátory), truhlářství Holubář, Weinberg a Taiber (navíc umělecký řezbář - dodavatel výzdoby do kostelů Johann Hörnig), ševci Neumann, Taiber a Geissler, sedláři a tapetáři Taiber a Saliger, hodinář Neumann, soustružník Adolf Neumann, kadeřník Adolf Franke, krejčí Weinberg, Marie Weissová, Klarová a Pischelová, mlýny Neumann a Sobotka a Bortschův mlýn na lněný olej, pekař Prause i s obchodem smíšeným zbožím, řezníci Weiss, Franke a Mačát, obchod se smíšeným zbožím Wenzel Saliger, Weinberg a Ernst Alliger, hostince Nutz, Mačát, Knoblich a v Ostrově Lux (pivo se dováželo z Hanušovic), Hermann Weiss vedle rolničení ještě prodával rádia a elektrické přístroje, obchod s módním zbožím Ernst Klar a prodej střižního zboží Konstantin Tasler. Před 1. světovou válkou byla obec i významným střediskem lyžařského sportu. V září 1938 henleinovci přepadli a vypálili místní celnici. V květnu 1945 odzbrojili partyzání a čeští odbojář v Bartošovicích velkou jednotku wehrmachtu.

Významnou osobností byl František Taiber (1909 - 1973), český vojenský, zkušební a dopravní pilot, příslušník 311. československé bombardovací perutě RAF.

Pamětihodnostmi jsou kostel svaté Máří Magdaleny, který stojí na místě původního kostela, který shořel roku 1548, dochováno je barokní vybavení z roku 1740 (obraz patronky, sochy sv. Víta a Jeronýma, boční oltáře a kazatelna). Dále lípa malolistá v severním sousedství kostela, sousoší Ukřižování a linie lehkého a těžkého opevnění s pěchotními sruby. 

Krásná podzimní procházka - ani nevím, jestli to bylo za loupežníkem Ledříčkem nebo troudnatci, kterých tu na stromech bylo opravdu mnoho, a to po celé trase. Cestou kromě naučných cedulí jsou i zajímavé hry - poznávačky a rébusy (křížovky).