Přemyslovské Vrbčany
Obec Vrbčany leží v okrese Kolín asi 4 km západně od Plaňan. Severovýchodním okrajem Vrbčan protéká řeka Výrovka, která je levostranným přítokem Labe.
Katastr obce byl osídlen již před 35 000 let, jak dokládají archeologické nálezy zbytků ohniště a kamenných nástrojů.
První písemná zmínka o obci je z roku 1088 v listinném falzu nadační smlouvy Vyšehradské kapituly (královské kolegiátní kapituly sv. Petra a Pavla na Vyšehradě), pořízené před rokem 1142, podle kterého daroval kníže Vratislav II. a pozdější první český král Vratislav I. kapitule jeden poplužní dvůr ve Vrbčanech. V roce 1298 koupil celou obec probošt Vyšehradský Jan, levoboček krále Přemysla Otakara II. a připojil je ke svému sídlu v Tatcích, s nímž sdílely osudy až do roku 1483, kdy je Slava z Chlumu a Košumberka připojil trvale k černokosteleckému panství. Součástí panství Kostelec nad Černými lesy zůstaly Vrbčany až do zrušení patrimoniální správy v roce 1848. Patrimoniální správa = správa vykonávaná vrchností na svém panství (dominiu), která zahrnovala složku správní, soudní a policejní a v přenesené působnosti plnila i některé funkce státu, a to včetně dohledu nad samosprávou poddanských obcí a měst. V čele obvykle stál hejtman nebo regent (dříve purkrabí), který řídil chod vrchnostenské kanceláře, zajišťující chod a správu panství. Kancelář zaměstnávala odborné i pomocné úředníky, jejichž počet a specializace záležely na velikosti a charakteru panství.
Ve Vrbčanech se dodnes dochoval početný soubor architektonicky kvalitní venkovské neorenesanční a eklektické (vybírající si z různých stylů) zástavby z 80. let 19. století, téměř městského charakteru. Z tohoto důvodu je v obci vyhlášeno ochranné památkové pásmo.
Obec je na falzu nadační listiny z roku 1088, pořízeném před rokem 1142, nazývána Wirbcaz, od 14. století se vyskytuje název Wrbcsany, v roce 1720 na mapě jako Wrptschan. Současný název se ustálil v 19. století nejprve jako Wrbčan, od roku 1880 jako Vrbčany. Název obce byl odvozen od vrbového porostu v okolí.
V roce 1932 zde byly evidovány tyto živnosti a obchody: 2 cihelny, elektroinstalatérství, holič, 5 hostinců, 2 koláři, 2 kováři, 2 krejčí, mlýn, obuvník, 2 pekaři, obchod s lahvovým pivem, porodní asistentka, 2 povoznictví, 11 rolníků, řezník, sedlář, 6 obchodů smíšeným zbožím, spořitelní a záložní spolek pro Vrbčany, 2 švadleny, trafika, 2 truhláři.
Na výrazném návrší nad vesnicí na místě původního románského kostela z 10. století stojí barokní kostel sv. Václava. Tato sakrální stavba románského původu zachovává dispozici a stavební prvky ne nepodobné kostelu na svatojiřské ostrožně u Kouřimi, se kterým ji pojí i obdobný stavební vývoj.
Podle legendy nechal kostel ve Vrbčanech postavit na hranicích mezi knížectvími Zličanů a Přemyslovců kouřimský kníže Radslav po neúspěšném boji s přemyslovským knížetem (později svatým) Václavem u nedaleké Přistoupimi. Jako výraz pokory do něj pak uložil coby vzácnou památku kopí sv. Václava, s nímž tehdy kníže proti němu vyjel na souboj. Když potom krajem putoval Slavníkovec sv. Vojtěch, zanechal v kostele svůj prapor, skládající se ze dvou pruhů hedvábné látky s vyšitou hvězdou uprostřed. Vojtěchův prapor připevněný na kopí svatého Václava pak vytvořil vzácnou relikvii, svatováclavskou korouhev.
Léta běžící od chvíle, kdy tato vzácná památka našla svůj úkryt v chladném stínu vrbčanského kostela, přinesla nejen radosti a strázně jeho obyvatelům, ale postupné zapomnění. Až po více jak stu letech se svatováclavská korouhev dostala zázrakem znovu na svět. Bylo to roku 1126 a na českém knížecím stolci krátce vládl mladší ze synů Vladislava I., Soběslav. Podle dávného práva měl sice na vládu nárok jeho starší bratr Ota Olomoucký, ale Soběslav byl muž činu a jasných cílů. Odsunutý Ota proto požádal o vojenskou pomoc k uchvácení moci německého krále Lothara. Ten mu ji za slib poslušnosti a nemalého finančního odškodnění rád přislíbil. A tak se stalo, že v únoru onoho památného roku 1126 vtáhly početné šiky Sasů a Durynků doplněné muži Olomouckého Oty přes průsmyky Krušných hor do České země. Na obranu svého knížectví sebral Soběslav rychle vojsko a chystal se vyrazit Němcům vstříc. Před výpravou se mu ale zdál zvláštní sen. V něm se mu zjevil svatý Vojtěch a pravil: "V kostele vrbčanském je uložen praporec slavníkovský. Vezmi jej a před šiky svými nes. Pak dobudeš slavného vítězství!" Když se kníže ráno vzbudil, povolal svého zpovědníka Víta, aby se s ním o snu poradil. Ještě týž den vyrazil z Prahy zasněženou krajinou k Vrbčanům nevelký houfec s knězem Vítem. Jak dorazili na místo, ptali se po vzácné korouhvi, ale dostalo se jim jen nechápavých pohledů. Nikdo si žádný praporec nepamatoval. I poklekli Soběslavovi poslové k vroucí modlitbě a obraceli své prosby nejen k Bohu, ale i k českým světcům Václavovi a Vojtěchovi. Po modlitbě se dali do podrobného průzkumu zdí. Nakonec našli za oltářem zazděný výklenek, a v něm stařičký prapor i s kopím. S velkou slávou vezli svatováclavskou korouhev zpět, ale kníže už vyrazil vstříc nepříteli. Museli tedy za ním. Tryskem uháněl Vít s ozbrojenou družinou k severním hranicím země a doufal, že nepojede pozdě. Soběslav rozbil svůj tábor nedaleko hradiště Chlumec a připravoval se na rozhodující úder na německé šiky, které musely projít sevřeným údolím před ním. Večer před bitvou přijal kníže od Víta vzácnou korouhev.
Druhý den ráno se objevily na dohled nepřátelské voje. Kníže poručil rozdělit své méně početné vojsko na tři proudy a přikázal jim v pravý čas vpadnout na nepřítele a nešetřit nikoho. Úzko bylo možná Čechům, kteří hleděli na přesilu cizáků valících se průsmykem, když tu poručil Soběslav rozvinout posvátnou korouhev. Když její cípy zavlály ve větru, objevil se náhle nad hlavami českých reků veliký orel a na mohutných perutích letěl vpřed proti Němcům. A kaplan Vít třímající vzácnou relikvii zvolal: "Hleďte, mužové čeští, vidím nad námi svatého Václava, jak na bílém koni a v zářící zbroji nás vede do vítězného boje!" Ať už měl kněz skutečné vidění či nikoliv, jeho slova naplnila vojáky nadšením, s nímž se vrhli na nepřátelské šiky a rubali je meči a sekyrami, až se vojsko dalo na útěk. Na bojišti zůstalo prý ležet na pět set německých šlechticů a mezi nimi i přemyslovský zrádce Ota Olomoucký. Lothar se obával o svůj život, ale kníže Soběslav prokázal velkomyslného ducha. Jen s několika válečníky přišel odvážně do králova tábora a nabídl německému vládci smír i volný obchod. Jeho podmínkou bylo jen to, že král uzná jeho jako právoplatného knížete. Lothar to slíbil, a i když se později stal římským císařem, tento slib dodržel. Proto také nalezl v českém knížeti Soběslavu I. věrného a silného spojence ve svých politických i válečných taženích.
Vzácnou korouhev uložil kněz Vít zpět do kostela ve Vrbčanech. Její sláva se rozlétla po celé zemi, a tak už nebyla skrývána, ale hrdě pověšena na zdi nad oltářem. Prý až bude Čechám zase zle, má si ji vladař opět vyzvednout a vzít s sebou do boje ...
... uplynulo půldruhého století. Nad českou zemí se opět stahovala válečná mračna. Uherský král Béla IV. shromažďoval vojsko proti českému vladaři Přemyslu Otakaru II. Ten proti němu vytáhl v čele početného, ale přeci jen menšího vojska. Aby ho posílil alespoň na duchu, uposlechl slavný český král dávnou legendu a poslal do Vrbčan posly, aby zde vyzdvihli vzácnou relikvii. A tak, jako kdysi před ním i Soběslav, nesl svatováclavskou korouhev do bitvy v čele svých šiků i Přemysl Otakar II. Dne 12. července roku 1260 se u Kressenbrunnu střetli udatní Češi s dvojnásobnou přesilou Uhrů. Bitevní štěstí se nejprve klonilo na stranu nepřítele, ale když pražský purkrabí Jaroš z Poděhus rozvinul Vojtěchův praporec na Svatováclavském kopí, zjevil se prý nad českými voji obrovský zlatem zářící orel, jehož křídla se nad ním rozprostřela jako štít. Zároveň se hrot posvátného Václavova kopí rozzářil oslnivým světlem, které oslepilo útočící Uhry. Z hrdel tisíců Čechů se ozvala stará píseň "Hospodine pomiluj ny", kterou prý kdysi složil sám svatý Vojtěch. A těžká železná jízda, tolik obávaná nepřáteli českého krále, vyrazila jako lavina do útoku proti divokým Uhrům, kteří v hrůze utíkali přes řeku Moravu a v šíleném spěchu mnozí z nich našli v jejích vlnách smrt. Slavného vítězství tehdy dobyl český král Přemysl Otakar II. a ještě dlouhá léta se o něm vyprávělo po celé zemi. Posvátnou korouhev pak vladař vrátil do kostela ve Vrbčanech, kde byla zavěšena opět na zdi nad oltářem.
Přešla další staletí a s nimi i mnohé války a protivenství. V časech husitských bouří, když mnohé církevní památky vzaly za své, prý nechali kněží vrbčanského chrámu vzácnou korouhev ukrýt na neznámém místě v podzemí. Od těch dob prý spočívá v tajném sklepení na kamenném stolci a čeká, až bude zemi opět nejhůř. Tehdy vyjede z Blaníku svatý Václav na bílém koni v čele svého vojska, vyzdvihne ve Vrbčanech svou korouhev a pod touto záštitou porazí všechny nepřátele a vyžene je ze země české.
Tak alespoň praví legenda ...
Kostel podle pověsti založil svatý Vojtěch, jeho existence je ale potvrzena až v 11. století. Přízemní zvonice tvoří vstupní bránu do areálu. Kostel je ohrazen kamennou zdí. Pod podlahou původně otonského chrámu jsou zachovalé zbytky základů stavby z 10. století, u vnější stěny byly na místě nálezu zachovány kostrové hroby bez milodarů. Za panování knížete Jana z Lichtenštejna, před rokem 1699 došlo ke stavebním úpravám; byla prodloužena loď, vzniklo západní průčelí a nová kruchta. Za pozornost stojí také kazatelna. Práce neznámého řezbáře z Kouřimi je zajímavá motivy slunečnic na akantových úponkách a patří k nejhodnotnějším památkám barokního uměleckého řemesla na Kolínsku. Po pravé straně vedle zvonice je jakoby ztracený náhrobek s plastikou piety. Nese jméno Jakuba Rejholce. Gruntovník Jakub Rejholec byl prvním voleným starostou obce po roce 1848. Jeho usedlost č.p. 4 patřila ve Vrbčanech k největším, nejstarším a nejvýstavnějším. Stála na návsi, nepřežila však 40 let státní péče. V roce 1874 ji od Rejholce za 50 000 zlatých koupil Václav Holeka, i ten byl starostou Vrbčan. Za č.p. 4 byla krásná zahrada, kde Holek pořádal koncerty a dožínky.
A jak vlastně probíhala bitva u Chlumce mezi českým knížetem Soběslavem I. a německým králem Lotharem III.? Bitva proběhla 18. února 1126 blízko Chlumce u Ústí nad Labem. Byla vyvrcholením bojů o české knížectví mezi Soběslavem a Otou II. Olomouckým, v té době nejstarším Přemyslovcem. Předchozí kníže Vladislav I. nakonec uznal za svého nástupce Soběslava, to ale bylo v rozporu s principem seniorátu (= stařešinské právo, dědičné právo nejstaršího člena rodu na vládu). Ota se tedy obrátil o pomoc k německému panovníkovi. Oba si zřejmě slibovali snadné vítězství.
Zima na přelomu let 1125 a 1126 byla tvrdší než obvykle. Lothar III. ovšem tento fakt podcenil. Neshromáždil ani brannou moc z celé říše, v jeho armádě byli jen bojovníci z východní poloviny saského vévodství. Soběslav I. si toho musel být dobře vědom. Na zprávy o záměrech zbavit ho vlády údajně reagoval slovy:
"Doufám v milosrdenství Boží a zásluhy svatých mučedníků Kristových, Václava a Vojtěcha, že nebude vydána naše země do rukou cizinců."
Ke zvednutí sebevědomí svého vojska si opatřil i relikvie - údajný praporec sv. Vojtěcha a kopí sv. Václava. Dne 16. února 1126 přišla velká obleva, což zřejmě popohnalo Lothara III. k činu.
Vojsko německé dne 18. února 1126 vkročilo do Čech skrze úžiny horní za Chlumcem. Soběslav již napřed tam dal nadělati záseky a rozděliv své lidi ve tré, rozestavil je na příhodných místech jak po dolině, tak i po návrších.
Sníh začal tát a pukaly ledy. Většina jezdců sesedla z koní a sundala si brnění, protože bylo obtížné prodírat se bořícím se sněhem. Ota II. Olomoucký jel v čele německého vojska, protože znal nejlépe cestu, a za ním pochodovalo několik skupin. Lothar s Otou se nejspíš domnívali, že mohou Soběslava překvapit náhlým přesunem v zasněženém podhůří. České vojsko ale čekalo už u hradiště Chlumec. Lothar nevyslal zvědy a netušil, že Soběslavovo vojsko je nablízku. A tak se nepřipravené německé vojsko dostalo skoro až k tomu českému. Soběslav dal povel k útoku a jenom někteří z nepřátelského vojska se pokusili bránit. Ostatní se dali na útěk. Ota Olomoucký se ocitl v obklíčení a Lothar III. se uchýlil na nedalekou výšinu se štítonoši. Nakonec tedy proběhla krátká krvavá bitva, ve které Ota II. zemřel a Lothar III. i Albrecht I. Medvěd, budoucí braniborský markrabě, padli do zajetí. Soběslav je ovšem brzy propustil a nadále byli s Lotharem spojenci. Soběslav I. byl realista a věděl, že úplně porazit Lothara by znamenalo dlouhý konflikt s celou říší. Na svém spojenectví s Lotharem tedy vybudoval svou zahraniční politiku, vedenou smyslem pro dosažitelné cíle. Vlastenecký, protiněmecký postoj zastával již Soběslavův současník a stoupenec, kanovník vyšehradský, který vylíčil bitvu ve svém pokračování Kosmovy kroniky.
Svatý Vojtěch se narodil v Praze asi roku 956 a zemřel 23. dubna 997. Byl to druhý pražský biskup pocházející z rodu Slavníkovců. Vojtěch byl kritikem povrchního postoje ke křesťanství převládajícího v Čechách, vystupoval proti postojům v tehdejší společnosti, které se neslučovaly s církevním učením, zejména proti pohanství, obchodování s křesťanskými otroky, kněžskému manželství a velmi rozšířenému alkoholismu. Kromě toho se zasloužil o rozvoj domácího latinského písemnictví, zároveň však respektoval staroslověnskou kulturní tradici. Je pokládán za autora nejstarších českých a polských duchovních písní, např. známé písně Hospodine, pomiluj ny. Jeho působení komplikovala krize v českém knížectví, která se projevovala i rostoucími spory mezi Přemyslovci a Slavníkovci. V roce 988 se dostal do ostrého konfliktu s částí šlechty, proto zklamaný opustil Čechy se záměrem vést asketický život mnicha. Na papežský rozkaz se do Čech vrátil v roce 992, ale poměry v zemi se nijak nezměnily, a tak se rozhodl Čechy opustit podruhé. Druhý odchod, ke kterému došlo krátce před vyvražděním Slavníkovců, mu zachránil život, a tak se do Čech již nevrátil. Byl zabit, když jako misionář působil na území pohanských Prusů, a je proto římskokatolickou církví považován za mučedníka. V zahraničí je znám zpravidla pod svým biřmovacím jménem Adalbert, maďarsky Béla.
Významnými osobnostmi narozenými ve Vrbčanech byli Václav Sixta (kolínský kaplan a děkan, Vladimír Novák (lékař a chirurg, zakladatel československé traumatologie) či František Vágner (kaplan a farář), který se v roce 1948 stal členem ilegální odbojové protikomunistické skupiny. Při vybírání mrtvé schránky v prosince 1948 u mostu přes Výrovku byl přepaden se společníkem Štěpánem Hovorkou příslušníky StB. Při přestřelce byl Hovorka zastřelen, Vágnerovi se podařilo uprchnout do Německa, kde jeho stopy končí, jediná zmínka pochází ze záznamů StB z roku 1975. Datum a místo úmrtí nejsou dosud známé.
Součástí Vrbčan je samota Kubšovka, která vznikla v roce 1744 u formanské hospody, postavené na císařské silnici (1739 - 1760) z Prahy do Kolína a Vídně. Ve 20. století hostinec vlastnili Karel Škoda do roku 1901, kdy ho od něj koupil František Král a od něj ho pak v roce 1932 koupil Alois Mukařovský z Blinky. Na počátku 20. století zde byla zřízena cihelna, dnes se zde vyrábějí laminátové bazény.
Nedaleko odtud, u silnice Sadská-Újezdec a Bylany-Třebovle, je rozcestník bývalé císařské silnice zřejmě z 2. pol. 19. století. Kamenný pískovcový milník je vysoký 2,3 metru, natřený je bílou barvou. Na čtvercové základně stojí hranolový sloup ukončený stříškou, na dvou stranách jsou pod vrcholem vpadlá obdélná pole pro desku s ukazatelem směru. Podobný rozcestník se dochoval na rozcestí silnic na jižním okraji Kolína.
