Přílepy

Obec Přílepy se nachází v okrese Kroměříž ve Zlínském kraji asi 3 km od Holešova (o Holešově více info zde). Rozkládá se na jižní stráni Hostýnských vrchů a tvoří poslední výběžek Karpat v nadmořské výšce 280 m. n. m. 

Původní obydlí se zde připomíná již v 9. století za současnou vesnicí u potoka Mojena (někde psáno dokonce 7. století). Tato osada nesoucí název "Hynčina" však vlivem pustošení uherských kmenů postupem času zcela zanikla. Současné Přílepy, jak uvádějí "Zemské desky" v Olomouci, vznikly v roce 1278. Majitelem této osady, neboli dvora, byl Jindřich z Přílep, který roku 1272 směnil s biskupem Brunem ze Schauenburku (Šaumburku) vzdálený hrad Nový Šaumburk (Zubříč) za blízké Žopy. Biskup Bruno totiž potřeboval zaokrouhlit území hradu Šaumburka, Jindřich z Přílep naopak svůj majetek v okolí Přílep. Další zmínky až do roku 1409, kdy se píše o vdově po Vojslavovi, chybí. Obec tvořilo několik chalup v okolí návsi ve tvaru podkovy nad tvrzí, později přestavěnou na zámek. V průběhu staletí se vystřídalo mnoho vlastníků Přílep, z nichž nejvýznamnější byli manželé Komínkovi (1758 - 1778) a rod Seilern-Aspang (1778 - 1945). V roce 1976 byla obec připojena k Holešovu jako místní část, ale v roce 1990 nabývá opět samostatnost.

Jméno vesnice se dá vyložit dvěma způsoby: mohlo jít o množné číslo osobního jména Přílep (Přílepova rodina) nebo šlo o označení vsi, která byla dodatečně přilepena (připojena) k nějakému většímu území. 

Dne 26. února 1825 se v Přílepech narodil Karl Maxmilian Josef Johann Nepomuk Alexander hrabě ze Seilern-Aspangu, který zemřel ve svých 80ti letech v rakouském Kalksburgu. Byl to politik a velkostatkář. V 18. století, kdy se rod usadil na Moravě, se Seilernové uplatňovali ve státních službách u dvora. Karel Maxmilián a jeho bratr Josef František (1823 - 1868, zasedal i na zemském sněmu) přesunuli své aktivity právě na Moravu. 

Karel Maxmilián se narodil jako druhorozený syn hraběte Josefa Augusta ze Seilern-Aspangu (1793 - 1861) a jeho první manželky hraběnky Marie Leopoldiny (1800 - 1828) z významného uherského rodu Zichyů. Podle jiného zdroje byl druhorozeným synem Josefa a Antonie von Krosigk. Studoval na Tereziánské akademii ve Vídni, odmaturoval na gymnáziu v Kroměříži a nakonec dokončil studium práv na Univerzitě v Innsbrucku. Poté sloužil v armádě, kde dosáhl hodnosti c. k. nadporučíka, později krátce působil v diplomacii (Konstantinopol). Zároveň se již v mládí dostal ke správě rodového majetku (Starý Jičín, Přílepy a Žeranovice) a jím spravované statky byly dávány za vzor i v zahraničí. Zabýval se mimo jiné chemickým ošetřováním zemědělských plodin a na toto téma publikoval. Tematice zemědělství se věnoval též jako poslanec Moravského zemského sněmu. V roce 1881 byl jmenován doživotním členem rakouské Panské sněmovny, dále byl c. k. komořím a tajným radou. Proslul mimo jiné horlivou podporou katolické církve. 

Dne 21. října 1849 se oženil s hraběnkou Marií Aloisií z Hardeggu (1831 - 1919), dědičkou velkostatku Milotice. Fakticky se toto panství dostalo do majetku Seilernů v roce 1888. Měli spolu dva syny a dceru. Starší syn Karel František ze Seilernu (1852 - 1916) se též angažoval ve veřejném životě na Moravě (zemský poslanec) a zdědil Milotice, mladší Julius ze Seilernu (1858 - 1932) převzal statek Přílepy. Dcera Seraphine se stala řádovou sestrou. Karel František se podílel na tažení rakousko-uherské armády v rámci okupace Bosny a Hercegoviny. Byl odborníkem na agronomii, byl prezidentem správní rady Moravské agrární a průmyslové banky, v roce 1913 byl zvolen prezidentem české sekce moravského zemského výboru pro přípravu vzniku rakouského letectva. Výrazně podporoval českou menšinu ve Vídni, od roku 1914 se u něj projevovaly příznaky kornatění cév. Za světové války byl nicméně stále veřejně aktivní. Soustřeďoval se na péči o zraněné vojáky, zejména Slováky. Na jeho popud byl ve Vídni zřízen provizorní špitál. V dubnu 1915 utrpěl záchvat mrtvice, v červnu téhož roku druhý. Zemřel v dubnu 1916 na třetí mrtvici. I mladší Julius se zabýval podnikáním, např. se finančně podílel na stavbě elektrárny v Dolním Rakousku. Roku 1885 se ve Vídni oženil s Terezií von Pejacsevich, se kterou měl tři děti a postaral se tak o pokračování rodu. 

Stěžejní rodový majetek ve Starém Jičíně prodali bratři krátce po otcově smrti v roce 1906 za půl milionu korun hrabatům Deymům ze Stříteže. 

V roce 2023 po dokončení generální rekonstrukce zámek Přílepy navštívil přímý potomek původních majitelů zámku, Peter Graf von Seilern Aspang. 

Dominantou obce je především zámek s přilehlým parkem. Původní tvrz byla přestavěna za působení rodu Seilernů v roce 1852. Nechme ale o svém osudu vyprávět zámek sám:

"Nejprve jsem byl obyčejným panským dvorem. To bylo za časů krále Přemysla Otakara II. a Jindřicha z Přílep v 70. letech 13. století. Trvalo dlouho, než jsem dostal podobu pevné kamenné tvrze a ještě déle, než se mezi majiteli objevil někdo s rytířským titulem, abych se mohl nazývat rytířským sídlem. To už věk spěl do poloviny 17. století. Za tu dobu se zde vystřídalo hodně šlechtických rodin a jejich generací. Měl jsem však tu čest, společně s hradem Lukovem, pyšnit se i erby významných majitelů (Šternberků, Nekešů z Landeka, Albrechta z Valdštejna, pánů ze Strachnova). A jak se měnila společnost, objevila se v roce 1778 další významná rodina a se změnami přišla řada i na mě. Seilernové se jmenovali a postupně mě začali přeměňovat v zámek. Asi stavěli rádi, protože v 50. letech 19. století jsem dostal nový kabát poprvé a v 80. letech toho samého století mě převlékli podruhé. Navíc jsem nezůstal sám. Kromě přestavby souseda v Žeranovicích mi ještě v nedaleké obci zvané Lešná postavili kamaráda. I jeho pak dvakrát v krátké době přestavěli a protože  byl větší a moderněji zařízený, jedna část rodiny už v něm zůstala. Svému účelu slouží pořád, i když jeho krásný park je dnes upraven pro potřeby zoo a jeho interiéry už obdivují jen turisté. Také mě obklopili anglickým parkem. Menším, zato ale s jezírkem a tenisovým kurtem, a přistavěli další budovy (prádelnu, laboratoř - dnešní obecní úřad a hospodářské zázemí) a nad obcí ještě Lesní kapli. Často jsem s ní rozmlouval, protože i já nabízel v malé domácí kapli duchovní útěchu. Vesele se nám všem žilo, dokud se svět ve 20. století nezbláznil a lidé nezačali válčit. Jednu válku jsme ještě já a moje velká rodina přežili společně, ale po té druhé přišla katastrofa. Lidé už se nedokázali domluvit a tak museli mí milí natrvalo odejít. Zůstaly mi po nich jen prázdné místnosti s několika věcmi. Naštěstí se pro mě hned v 50. letech našlo využití a já mohl sloužit dál. Nejprve jsem nabídl své zdi a zeleň okolo k uzdravení i ubytování, pak ze mě v roce 1955 udělali porodnici. Zažil jsem hodně křiku a radostí z nového života, téměř 21 000 dětí jsem až do roku 1984 poskytl ochrannou náruč. Pamatuji si to nejmenší, drobečka sotva kilového, ale taky chlapáka s váhou 5,7 kg. Všichni byli mí princové a princezny. Potom ale mé zdi opět ztichly, od roku 1994 definitivně. A já začal chátrat. Mými novými nájemníky se staly myši, pokoji a chodbami se proháněl jen vítr. A i když se mi dostalo památkové ochrany a občas mi nějaké bolístky opravili nebo svitla naděje na nové využití, čekám na lidské obyvatele už dlouhých pětadvacet let. Teď jsem snad zase na začátku. Začíná to novou střechou a tak doufám, že už budu zase brzo hrdě sloužit ...."

Park vznikal v letech 1850 - 1892. Nachází se v něm mnoho vzácných stromů. 

Uprostřed návsi ve tvaru podkovy stojí zděná zvonice, vystavěná v roce 1921 na místě původní dřevěné, která zde stávala odnepaměti. 

Nejstarší památkou je kříž na návsi z roku 1764. Na barokním podstavci je umístěn mohutný erb se dvěma štíty patřícími tehdejším vlastníkům panství. Je to erb Jana Rudolfa Komínka z Engelhausu a erb jeho první manželky Marie Sylva de la Fosse z Gugenbergu. Sousoší tvoří sošky světců rozestavěných na podstavci okolo vysokého kříže, mezi nimiž je sv. Vendelín s ovečkou ležící mu u nohou, sv. Panna Maria a sv. Hubert. 

O rodu Komínků se mi podařilo zjistit alespoň toto:¨

Jan Komínek z Engelhausu byl od roku 1626 purkrabím na hradě Veveří a na panství Říčany u Brna. V Ivančicích si tento pozdější vladyka zakoupil dům a působil zde jako radní písař. Do povědomí svých současníků se Jan Komínek z Engelhausu zapsal tím, že roku 1632 přeložil do českého jazyka německý text Obnoveného zřízení zemského pro Moravské markrabství, vydané císařem Ferdinandem II. Nejčastěji je zmiňován v souvislosti s vyřizováním různé agendy, častokrát na jiných místech než v Ivančicích (Brno, Moravský Krumlov, Znojmo, Vídeň aj.), což do značné míry odpovídalo i tomu, že v jeho případě šlo o hlavního písaře, kterým měl v rámci svého úřadu i jistou diplomatickou funkci.  

Rudolf Jan Komínek z Engelhausu byl jistě potomkem z rodu Komínků z Engelhausu, který působil na Moravě cca 130 let před jeho narozením.

V zalesněné stráni nad vesnicí stojí kaple. Kaple byla vystavěna za působení hraběte Karla Maxmiliána Seilerna asi v roce 1882. Byla zasvěcena Panně Marii Svatohostýnské, stejně jako mnoho jiných sakrálních staveb z té doby, jako pocta Svatohostýnskému kultu, který dodnes převládá v celém regionu. Kaple, též zvaná jako lesní, prezentuje novogotický styl a je obdélníkového půdorysu s trojbokým závěrem, s dominantními dřevěnými dveřmi a obloukovými okny po stranách. V průčelí je velký plastický dekor s mřížkou s ornamentálním jménem MARIA, římsa je osazena dvěma kamennými gotickými věžičkami a křížem. 

V roce 1965 byla vyměněna břidličná krytina za plechovou a v roce 1989 - 1990 proběhla oprava fasády. Tyto opravy byly realizovány ještě před prohlášením kaple za nemovitou kulturní památku ČR, a proto nebyly opravy a stavební zásahy ze strany památkové péče regulovány. Opravy prováděli místní občané ve snaze předat tento odkaz historie dalším generacím, a to bez nároku na mzdu formou dobrovolných brigád. O tomto pojednává také ve fasádě osazená mramorová deska se sdělením "Je ctí občanů tohoto národa, aby chránili památky svých předků" a mosazná destička se sdělením "Venkovní úpravy provedeny L.P. 1989 - Věřící z Přílep". Kaple byla společně se zámkem Přílepy v roce 1999 prohlášena ze nemovitou kulturní památku ČR. 

Kaple a okolí však není vnímána místními a okolím pouze jako církevní památka. Nachází se na trase modré turistické a cykloturistické značky a tvoří pomyslnou bránu do Hostýnských vrchů (více o Hostýně zde). Vzhledem ke své poloze je místo častou zastávkou na pěších, cykloturistických či houbařských výletech. Je oblíbeným cílem vycházek a místem odpočinku a rozjímání v přírodě. V současnosti se zde konají v letních měsících bohoslužby. Od kaple je krásná vyhlídka na přilehlou krajinu.

Trasa z Holešova do Přílep k zámku a k Lesní kapličce a zpět je dlouhá 6,7 km a trvá 2 hodiny.

Máme-li dost sil, můžeme si cestu od Lesní kapličky protáhnout dále po modré turistické značce až na Hrádek u Přílep a Hrad. Cesta se nám prodlouží o 3,5 km tam a 3,5 km zpět s převýšením 225 m. Počítat musíme dohromady s 3 hodinami navíc. 

Hrad v době Jindřicha z Přílep téměř s jistotou neexistoval. Hrádek byl údajně zničen za husitských či česko-uherských válek. Tvrz zmiňovaná v roce 1569 stála nepochybně ve vsi, zřejmě na místě dnešního zámečku. Na stráních nad obcí podle starých zápisů bývaly v 17. století rozsáhlé panské vinohrady. 

Lokalita Hrad leží poblíž Hrádku 560 m. n. m., ale její jinak slibný skalnatý vrchol nenese žádné fortifikační stopy činnosti. Tohle místo bývalo "jen" důležitým strážným bodem, odkud se v období Třicetileté války za pomoci zapálené vatry hradům Lukovu a Buchlovu oznamovalo nebezpečí vpádu švédských vojsk. Hrad tedy na Hradě nikdy nestával, ale přesto je zajímavým a romantickým místem, neboť se na jeho vrcholu i svazích setkáme se zajímavými skalními výchozy. V některých pramenech se uvádí, že se jedná o pravěké hradisko.  

Jiné je to na Hrádku 517 m. n. m., kde je po třech stranách obvodu souvislá hrázka po opevnění a stopa po něm je vidět i na hraně velké terasy na jihu. Ta ohraničuje areál nad stupňovitě klesajícím svahem. Areál má tvar výseče (75 x 85 m) s useknutým vrcholem na severu, kde je též nejvyšší místo. Čelo je zvýšeno zesíleným náspem, který může být pozůstatkem po nějakých objektech. Odtud dále k severu klesá o 13 metrů prudký svah do plochého hřbetu, jenž mohl být ve vzdálenosti 37 metrů od okraje fortifikace přepažen valem. Někde z boku od tohoto prostoru ústila přístupová komunikace, neboť přístup od severu nebyl kvůli strmosti možný. Dřívější i současné nálezy keramiky potvrzují středověkou příslušnost lokality. Ovšem absencí zdiva a hlavně utvářením nebyla typickým středověkým hradem. Nelze vyloučit, že sídlo bylo opuštěno.