Pták a medvěd
Dvůr Pták - zámeček, hospodářská usedlost se nacházela z hlediska města Beroun za Ptačí skalou, proto asi vznikl název Pták nebo Záptačí. Viktor Palivec ve svém "Vlastivědném průvodci Berounskem" píše: "Stával zde odedávna osamělý dvůr s polním hospodářstvím, z něhož do Berouna vycházely šosovní platy a farní desátek. Říkali mu "dvůr za ptákem", pak "Záptačí", v roce 1670 "bílý dvůr" a pak prostě "Pták". Byl v různém držení (Hyksů, Švíků, Mostníků, Preslů a j.) Konány tu výroční kratochvíle berounských měšťanů, "střílení ptáka", t.j. velkého orla, sestaveného z prkének na vysokém stojanu. Bývalo tomu tak vždy po senosečích."
Zámeček patřil od 16. století Preslům (žena Michala Presla jej dostala věnem). Michal Presl von Schwertsberg se narodil roku 1575 v Berouně. Tento významný rod Preslů, původně šichtmistrů v králodvorské huti, velmi přispěli k obnově města poničeného vpády nepřátelských vojsk. Nejhůře byla část města, u jedné z hlavních zemských spojnic vedoucích na Prahu, poškozena během třicetileté války. Preslové po prodeji dvoru Pták totiž zakoupili kromě několika domů ve městě u Horní brány (Plzeňské brány) i velký pozemek se spáleništěm nad Horní bránou, kde obnovili hospodářský dvůr č.p. 45 a 46, ze kterého obhospodařovali řadu pozemků, luk i vinic, které Preslovi vlastnili. Dvůr býval nejvýznamnější stavbou v tomto prostoru. Prvorozený syn Michala Presla, Vilém Presl, se stal dokonce berounským primasem (primátorem) a císařským rychtářem. I jeho potomci zastávali řadu významných funkcí - hejtman na Zbirohu, sloužili královské komoře.
Dům č.p. 86 (Český dvůr) - na spáleništi dvou domů ze třicetileté války v roce 1720 vystavěl kamenný dům s hostinskou živností císařský rychtář a berounský poštmistr Samuel Vilém Presl ze Švertsberka. V hostinci, který od založení nese název Český dvůr, bývaly hoštěny vzácné návštěvy. Za zmínku stojí pobyt švédského krále Gustava IV. v roce 1804, rakouského císaře Františka I. v letech 1810 a 1820 a ruského cara Alexandra I. v roce 1823. Presl, jako dědičný poštmistr, umístil v domě také poštovní úřad, který zde fungoval až do roku 1845. V roce 1866 sídlilo v hostinských místnostech velitelství pruské armády.
Dům č.p. 88 (Salátovský dům) - nachází se v horní části Husova náměstí. V roce 1643 jej koupila bohatá berounská měšťanka Alžběta Salátová, v té době též majitelka sousedního Jenštejnského domu č.p. 87. Od Alžběty Salátové jej koupili Preslovští. Po přestavbě po požáru města roku 1735 má dům nízký barokní štít nad vysokou atikou se dvěma obdélníkovými okny. Na konci 90. let 20. století byly oba domy propojeny, v současnosti zde sídlí Muzeum českého krasu.
Dvůr Pták byl prodán roku 1738, užíván byl do roku 1935. Poté začal chátrat.
V berounské ulici Na Ptáku se v sobotu 5. ledna 2013 ráno zřítila jedna ze zdí tamějšího zámečku. Ten je dlouhodobě neobydlený, občas v něm přespávali bezdomovci.
Napůl cesty mezi Dvorem Pták a Berounem je naprosto unikátní a patrně nejstarší kříž v tomto okolí, je mu 264 let. Není litinový, ale železný; byl odlit ze surového železa, které má veliký podíl uhlíku, a proto není příliš poškozený korozí, ačkoliv mu přinejmenším od 2. světové války asi nikdo nevěnoval žádnou pozornost ani péči. Několik desetiletí tu stál zapomenutý a spolehlivě ukrytý za keři černého bezu, a to ho možná v dobách komunismu zachránilo před zničením.
O původu kříže bychom toho dnes asi moc nevěděli, nebýt významného berounského rodáka a obrozence děkana Josefa Antonína Seydla a jeho Kroniky královského města Berouna, z níž se dozvídáme historické podrobnosti. Dne 14.září 1757 na svátek Povýšení svatého kříže nechal pan vrchní Kaiser postavit na břehu řeky z železa litý kříž. Původně ho chtěl nechat vztyčit na pomezí ptáckém a zdejcinském severněji proti proudu na velikém kameni v řece naproti Hýskovu. Všechno už bylo připraveno k vyzdvižení kříže, ale nikdo z berounských radních nepřicházel, ačkoli byli pozváni. Naopak se donesla zpráva, že berounský primas Matěj Svašek nesouhlasí s umístěním kříže v Berounce, protože řeka tam ještě náležela městu Berounu. Pan vrchní Kaiser raději pohotově ustoupil od původního záměru a nechal kříž vztyčit a upevnit v menším kameni na břehu. Jednání radnice ovšem nesl nelibě, a tak cestou zpět prohlásil: "Jestliže se ti, Svašku, nelíbilo vztyčení kříže, spíš si jako zloděj vychutnáš nedaleký pranýř." Od dvora na Ptáku je totiž dobře vidět na protější vrch Šibenic za řekou, na němž v té době ještě stála berounská šibenice.
Na ramenech kříže je latinský nápis: "Dextera Caesareos fines crucifixa tuetui, laeva Joannaeos, pectus utrique patet." Latinský text pokračuje i v dolní části kříže. Děkan Seydl uvádí, že autorem nápisu je vrchní Kaiser, "zběhlý latinský veršovec", a připojuje český překlad: "Pravice ukřižovaného hledí na pozemky císařské, levice na svatojánské, hruď je otevřena obojímu". V dolní části kříže je napsáno: "Toto pomezí Králova Dvora a opatství Sv. Jana pod Skalou bylo obnoveno v roce, kdy přitáhli Prusové a Praha byla přispěním vévody Karla Lotrinského zbavena těžkého obležení." (1757) Panství Zbiroh, Točník a Králův Dvůr patřilo ke královské komoře, komorním majetkem byla v té době i Zdejcina. Tyto "pozemky císařské" spravoval již zmíněný vrchní Kryštof Antonín von Kaiser, "svatojánské pozemky" naopak náležely k dvoru Pták, o němž se v Seydlově kronice dovídáme, že byl kdysi přikoupen ke svatojánskému opatství. Kříž stál původně opravdu dál na sever až u velikého kamene v řece, který je možno vidět naproti Hýskovu pod cyklostezkou; tam končily pozemky náležející k dvoru Pták. Někdy později byl přenesen na své současné místo.
Další zastávkou je Městská hora, jejíž vrchol je 290 m. n. m. U vrcholu se nalézá rozhledna z roku 1936. V těsné blízkosti rozhledny je berounské medvědárium.
Symbol medvěda má město Beroun ve svém znaku i na svém praporu. Pro medvědí bratry Matěje, Vojtu a Kubu, s nimiž Václav Chaloupek natočil úspěšný Večerníček Méďové, vybudovalo město Beroun na svahu Městské hory medvědárium s třemi ložnicemi, přípravnou krmiva a výběhem o rozloze téměř 25 arů. Medvědí trojčata se narodila 13. ledna 2000 v Českém Krumlově čtrnáctiletým rodičům Kateřině a Vokovi. V jejich berounském království se o ně starají dva ošetřovatelé, kteří se jim snaží vymýšlet nejrůznější zábavu - od stromů namazaných medem přes louskání ořechů až po živé kapry v bazénku. V dubnu 2016 medvěd Vojta zemřel.
Pověst praví: že město u významného brodu přes řeku Mži založil a po sobě i pojmenoval Slavoš, manžel bájné kněžny Tety, a tím tedy švagr slavné kněžny Libuše. Z hradiště své manželky na Tetíně to měl ostatně, co by kamenem dohodil. Ze Slavošova ale obyvatele záhy vyhnaly nemoci a živelné pohromy, takže v troskách už se ukrývala toliko divá zvěř a krvelační lapkové. Ježto druze jmenovaní obírali nebohé pocestné o celý majetek, začalo se místu přezdívat hrozný "beroun"! A jak se dostal do městského znaku medvěd? To bylo tak - do zpustošeného města kdysi zavítal udatný rek, Tomák se jmenoval. A kdo se na něj vyřítil z trosek městské brány? Kdo jiný než obrovský a pěkně naštvaný medvěd! Náš hrdina ovšem nemeškal, zvíře zneškodnil, loupežníky vyhnal a město znovu obnovil. A na památku těchto událostí si dal huňáče do svého znaku, který náleží Berounu dodnes.
Nedaleko odtud je hřbitovní kaple sv. Václava z roku 1904. Dnes využita jako obřadní síň. Na hřbitově je několik slavných rodáků z Berouna a okolí či jinak významných osobností - dirigent Václav Talich, skladatel Josef Toman, spisovatelé František Hampl, Jaroslav Pasovský, Josef Vladyka, Heda Průchová nebo berounský děkan a kronikář Josef Antonín Seydl, historik Karel Kazda, výtvarník Jaroslav Goldman, Josef Suchý a Václav Živec či rodina vrchního rady Kaisera apod.
Nad hřbitovní kapli na kopci Průhon je novogotická stavba kaple Bolestné Panny Marie, která nahradila dřívější kapli u údajně léčivého pramene. Spolu s kapličkou nad studánkou je chráněna jako kulturní památka ČR.
V roce 1723 spatřil místní ovčák u studánky poutníka, který si omýval zraněný bok, ale zjevení vzápětí zmizelo. Mezi lidmi se rozneslo, že to byl svatý Ivan, studánce začala být připisována zázračná moc a někteří nemocní se skutečně uzdravili. Místo pojmenovali U Boží vody. Roku 1724 zde nechal berounský děkan Jiří Procházka postavit kapli Panny Marie Bolestné a vztyčit dubový kříž. Kopec pojmenoval Kalvárie, ale název se neujal. Později byla zřízena křížová cesta, byly sem pořádány i poutě. V blízkosti byly postaveny chaloupky pro dva poustevníky a svíčkovou bábu, která prodávala svíčky a obětiny. V letech 1786 - 1787 byly kaple i poustevny josefínskými reformami zrušeny. Kaple zchátrala a byla stržena. V letech 1893 - 1895 byla opodál postavena nynější novogotická kaple podle projektu známého architekta Josefa Mockera. Věhlas studánky i kaple však začal upadat a procesí se přestala konat. Dnes je pramen nepřístupný, ukrytý v uzamčené kapličce.
S poutním místem je kromě léčivé vody spojován i jiný "zázrak". Když se v roce 1744 na Beroun chystalo zaútočit pruské vojsko, na kopci U Boží vody se objevila zářící koule. Lidé, kteří se modlili k Panně Marii, v ní viděli obrys ženské postavy. Zjevení prý trvalo celou hodinu. Prušáci záři považovali za signalizaci rakouské armády a dali se na ústup. (Pravděpodobně však Prušáci ustoupili proto, že když velitelé z návrší obhlíželi případné bojiště, uviděli za městem u Králova Dvora rakouské vojsko, které mělo zřejmou přesilu).
Trasa ze Žloukovic a zpět je dlouhá necelých 29 km, doba jízdy asi 2 hodiny.
Výlet lze samozřejmě pojmout jen jako pěší a např. od kaple Bolestné Panny Marie se vydat po modré turistické značce na vrchol a rozhlednu Děd (blíže zde). Trasa z Husova náměstí na rozhlednu Děd a zpět pak má necelých 9 km a trvá 4 hodiny. Počítat ovšem musíme se značným převýšením.
