Rabštejn nad Střelou

Rabštejn nad Střelou je nejmenší české historické město (25 obyvatel) a bylo to i nejmenší město ve střední Evropě, je částí města Manětín a leží v okrese Plzeň-sever. Většina městské zástavby leží nad pravým břehem řeky Střely, na ostrohu ohraničeném strmými svahy na jinu a severu. 

Název města souvisí pravděpodobně s jeho polohou a podle pověsti o havranovi a nalezeném prstenu je odvozen od bájného vzniku města na skále. Slovo Rabenstein v překladu znamená Havraní kámen. Město bylo proslavené těžbou a zpracováním břidlice, která se vyvážela jako především střešní krytina i do Francie a Británie a z dalších řemesel potom tkalcovstvím.

První písemnou zmínku o hradu Rabštejnu najdeme již z roku 1269, kdy byl ve vlastnictví rodu Milhosticů. Po roce 1321 koupil rabštejnský statek Oldřich Pluh, předek významného rodu Pluhů z Rabštejna. Oldřich byl královským podkomořím a stal se oblíbencem krále Jana Lucemburského. Přestavěl zpustlý hrad na významné šlechtické sídlo a v sousedství založil opevněné město, kterému vymohl 21. září 1337 pražské městské právo.

V držení rodu Pluhů však Rabštejn dlouho nezůstal, neboť Oldřichovi synové byli nuceni roku 1357 město a hrad prodat za 3 000 kop míšeňských grošů císaři Karlu IV., který si byl vědom strategické polohy hradu a města na obchodní cestě z Prahy do Chebu a dále do Bavorska, a chtěl je mít ve svém majetku. Tak se stal Rabštejn královským zbožím, které spravoval purkrabí. Císař zde často pobýval a výnosy z něho daroval roku 1370 své manželce Elišce Pomořanské. Zároveň Karel IV. udělil v roce 1375 městu právo vybírat clo na zmíněné obchodní cestě. Roku 1397 postoupil Karlův syn Václav IV. hrad Benešovi Čertovi z Hořovic jako zástavu za 1 600 kop pražských grošů.

V roce 1419 se Rabštejna zmocnil Jindřich Plavenský, pán na Kynžvartě, Bečově a Bochově. Kdy Rabštejn ztratil, však není přesně známo. Hrad získali synové Beneše Čerta, ale již v roce 1428 se jako jeho držitelé uvádějí bratři Bušek a Jan Calta z Kamenné Hory. Na jejich žádost obnovil městu král Jiří z Poděbrad roku 1461 právo na clo a nařídil kupcům procházet Rabštejnem pod trestem zabavení zboží. Když Bušek Calta roku 1433 zemřel, stal se poručníkem jeho nezletilého syna Jana Burian I. z Gutštejna. Buškův syn Jan zemřel v roce 1464 a majetku se protiprávně zmocnil poručník jeho nezletilých dcer Burianův syn Burian II. z Gutštejna. Spor o spávu Rabštejna byl také jednou z příčin, proč se Burian stal nepřítelem krále Jiřího z Poděbrad a členem jednoty zelenohorské. Vlastnil 11 panství a pro svůj majetek byl přezdíván Burian Bohatý. V těsné blízkosti hradu dal roku 1433 vystavět klášter bosých karmelitánů, který byl však při bouři nekatolických rabštejnských měšťanů v roce 1532 vybit a spálen. 

Po Burianově smrti roku 1494 Rabštejn ještě vlastnili jeho potomci. Syn Kryštof byl ovšem pro své spory se Šliky a jiné výtržnosti předvolán k zemskému soudu. Tam se nedostavil, a proto byl odsouzen ke ztrátě hrdla, cti a majetku. V roce 1509 byla proti němu podniknuta pod vedením krále Vladislava II. vojenská výprava. Kryštof se zalekl a žádal krále o milost. Za trest musel králi vydat statky Točník, Žebrák (o nich více info zde), Příbram a Rabštejn. Z tohoto období je v historii rovněž známý jeden z prvních českých humanistů Jan z Rabštejna. 

Král Vladislav II. držel Rabštejn 9 let a udělil městu další privilegia: právo týdenního a výročního trhu a červenou pečeť. Prvně jsou také zmiňovány zdejší břidlicové lomy, když měšťané dostali od krále horu na lámání břidlice, která byla použita mimo jiné při stavbě a opravách pražského chrámu sv. Víta, Prašné brány a Karlštejna a vyvážela se i do ciziny. 

Vladislavův syn Ludvík Rabštejn roku 1518 zastavil Šlikům. Sídlil zde Lorenc Šlik, který sešlý hrad opravil a po požáru v roce 1532 tu postavil nové hradní stavení. Později však musel pro dluhy postoupit hrad svému bratrovi Jeronýmovi, který se zúčastnil povstání proti Ferdinandovi I. v roce 1547. Byl odsouzen ke ztrátě Lokte a odstěhoval se na Rabštejn. Ke svému statku přikoupil ještě nedaleký Manětín. Po Jeronýmově smrti roku 1566 zdědil Rabštejn syn Jáchym. Rabštejnské zboží však bylo stále majetkem krále a Šlikové ho měli pouze v zástavě. Jáchym sice usiloval o jeho dědičné získání, ale nepodařilo se mu to. 

Od roku 1564 drželi Rabštejn Švamberkové, ale v roce 1574 jej postoupili Šebestiánu Šlikovi. Výměnou s císařem Rudolfem II. získal Šebestin roku 1577 místo Rabštejna Bečov. Již po roce 1578 však Rudolf II. se svolením stavů prodal zdejší zboží Jaroslavu Libštejnskému z Kolovrat a Jiříku Kokořicovi na Šťáhlavech a na Žluticích. Tak se Rabštejn stal opět svobodným zbožím. 

Od roku 1584 byl Rabštejn zcela v držení Libštejnských. Po Jaroslavovi tu od roku 1595 vládl syn Jáchym. Když se ujímal svého dědictví, byl v zápisu uveden i popis hradu; měl sklepy, pokoje podzemní i nadzemní, obydlí hejtmana a kuchyně; mlékárna, konírna a zahrádka byly před hradem. Jáchym z Libštejna byl smutnou postavou pobělohorských dějin. Odmítl se vzdát protestantské víry, pro účast na stavovském povstání přišel o třetinu majetku včetně Rabštejna a neměl klid ani po své smrti v roce 1635. Farář z Valče nepovolil pohřbít kacíře do kostela sv. Matouše u rabštejnského zámku, a tak "mrtvola hnila v kostele několik měsíců." Až odvážnější farář z nedalekého Manětína poskytl nebožtíkovi poslední službu. Valečský farář jej za to žaloval a spor se dostal až před pražského arcibiskupa. Ten nakonec pohřeb schválil jako akt křesťanské povinnosti. 

Mezitím se krátce stal majitelem i Albrecht z Valdštejna, ale po jeho smrti připadl opět královské komoře. Od roku 1638 vlastnil Rabštejn Leonard Helfried z Meggau. V té době ve městě získalo převahu německé obyvatelstvo a také se zde usadily první tři židovské rodiny. K panství tehdy patřilo město a 12 vesnic: Stvolny, Močidlec, Novosedly, Vysočany, Kotaneč, Hluboká, Chrášťovice, Odlezly, Potvorov, Luby, Tis a Hrádek. Velmi těžce Rabštejn zasáhla Třicetiletá válka. V roce 1653 se zde připomíná pouze 12 domů obydlených a 14 spálených. 

Vnučky Leonarda Helfrieda Rabštejn v roce 1665 prodaly hraběti Janu Šebestiánovi z Pöttingu. Pöttingové se zasloužili o opětovný vzestup městečka. Pravděpodobně na místě původního zpustlého konventu karmelitánů založili klášter servitů, u městských hradeb vyrostla loretánská kaple a dřevěný městský špitál a nejpozději v roce 1672 byl vybudován barokní hospodářský dvůr Vranov a vysázena lipová Vranovská alej. Na části hradní ostrožny dal roku 1705 Janův syn František Karel postavit barokní zámek, neboť starý hrad byl již sešlý. 

František Karel z Pöttingu prodal v roce 1714 Rabštejn za 216 000 zlatých Františku Josefu Černínovi z Chudenic. Po jeho smrti koupila panství roku 1733 Anna Barbora Krakovská z Kolovrat, rozená Michnová z Vacínova. Od ní jej v roce 1748 získal Maxmilián Václav Lažanský z Bukové, jenž držel i nedaleký Manětín. Lažanští přeměnili své hlavní sídlo Manětín množstvím monumentálních sochařských děl v perlu českého baroka a ve stejném stylu zkrášlili i tvář Rabštejna. Na jižní straně zámeckého areálu byl také v letech 1766 – 1767 podle návrhu architekta Anselma Luraga postaven kostel Panny Marie Sedmibolestné. Nový kostel se stal po zrušení kláštera servitů v roce 1767 farním a původní farní kostel svatého Matouše, který stával mezi dnešním kostelem a zámkem, byl roku 1787 zbořen.

Význam Rabštejna však postupně klesal. Vzdálenost od centra panství i stísněný sídelní prostor bránily rozvoji průmyslu i zástavby. Obyvatelstvo se živilo nevýnosným zemědělstvím a řemesly, mezi nimiž vyniklo zvláště tkalcovství. Roku 1836 zde bylo na 20 stavů. Kromě běžných řemesel zde byly i dvě dílny na malování hracích karet. V roce 1844 byl hřbitov přemístěn od zámku na svah pod klášterem. Roku 1910 po krátkém období rozkvětu za sládka Hlaváčka ukončil provoz hraběcí pivovar. Rabštejn se tak proměňoval z někdejšího hospodářského a správního centra ve vyhledávané letovisko.

Vzhledem k převaze německého obyvatelstva se město stalo v roce 1938 součástí Sudet a musela odejít část místní české menšiny. Spolu s ní Rabštejn opustily i poslední dvě židovské rodiny a zakončily tak téměř 300 let dlouhou historii místní židovské komunity. Válečné operace se vzhledu městečka příliš nedotkly, ale výrazně ovlivnily život jeho obyvatel. Ještě před koncem 2. světové války v roce 1945 bylo navíc v blízkém okolí Rabštejna německými vojáky zastřeleno několik válečných zajatců. Poslední šlechtickou majitelkou zámku byla až do roku 1945 Terezie Seilern-Aspang, rozená Lažanská.

Konec války přinesl vysídlení německých obyvatel v říjnu 1946 a Rabštejn již nebyl plně dosídlen. Malebnost města předurčila jeho postupnou přeměnu v rekreační sídlo, část neobydlených domů byla zbořena. Rabštejn se nadále vylidňoval a ztratil tak i svou samostatnost, když se 1. července 1980 stal součástí města Manětína. 

K pamětihodnostem patří:

- zřícenina rabštejnského hradu ze 14. století přestavěného na barokní zámek - hrad stál na výrazné ostrožně obtékané řekou Střelou. Jeho rozsáhlý areál na západní straně vymezovala přírodní rozsedlina, která plnila funkci šíjového příkopu a kterou vede silnice do Manětína. Podobu středověkého hradu neznáme, protože byla výrazně změněna mladšími stavbami. Lze však předpokládat, že v západní části vícedílného areálu se nacházelo předhradí, zatímco v nejlépe chráněné východní části stálo hradní jádro, které patřilo k hradům bergfritového typu. Existence okrouhlého bergfritu (= hlavní věž hradu, která sloužila obráncům jako poslední útočiště) je doložena na kresbě z roku 1470 a na rytině z roku 1712. Z opevnění původního hradu byl také výkopem doložen zasypaný příkop a zeď, které probíhaly v prostoru zahrady před zámkem od odskoku terasy k severozápadnímu nároží konírny. 

Expozice národních krajů:

Nejvýraznějším zbytkem gotického hradu je torzo druhé okrouhlé věže a plášťové hradby v čele areálu. Věž původně vybavená ochozem s cimbuřím stála v plné výšce až do roku 1819, kdy se zřítila. Její pozůstatek dosahuje pouze úrovně přízemí. Důvodem její stavby bylo založení výše položeného hradu Sychrova. Věž vyrovnala výškový rozdíl a umožňovala kontrolu sousedního hradu. Další gotické budovy se dochovaly v úrovních suterénu a přízemí v jihovýchodním cípu areálu. Tvoří jižní stranu posledního nádvoří a napojují se na jihozápadní nároží barokního zámku. 

V suterénu zámku s několika valeně zaklenutými místnostmi se dochovalo renesanční zdivo. Barokní jednopatrová budova má obdélný půdorys. Okna v prvním patře jsou zdobená barokně zalamovanými římsami. Dovnitř se vchází portálem, ke kterému vede krátké dvouramenné schodiště. 

- zřícenina hradu Sychrov - první písemná zmínka o hradu pochází z roku 1439, ale založen byl nejspíše za vlády Karla IV. rabštejnským purkrabím Jindřichem z Rabštejna, kterému král daroval vesnice Kotaneč a Hrádek. V roce 1439 sloužil jako sídlo Jindřichovi z Rabštejna a jeho potomci jej vlastnili do roku 1508. V tomto roce hrad výměnou za Hostouň získal Kryštof z Gutštejna, ale už v následujícím roce jej král Vladislav Jagellonský zkonfiskoval a připojil k Rabštejnu. V roce 1518 Rabštejn od krále Ludvíka Jagellonského získali Šlikové, který Sychrov ponechali svému osudu. Jako hrad je naposledy zmiňován v roce 1523. 

Poloha hradu Sychrov je nejasná. Podle Augusta Sedláčka se nacházel v Rabštejně nad Střelou nebo v jeho blízkosti. Lokalitu na okraji bývalého městečka spojil s písemnými prameny na základě terénního průzkumu Tomáš Durdík. To bylo ale vyvráceno dendrochronologickým datováním stropního trámu v přízemí věže pocházejícího až z doby po roce 1504, lokalita tedy byla spíše předsunutou baštou rabštejnského městského opevnění. 

Sychrov patřil mezi hrady bergfritového typu. Hradní areál měl přibližně obdélníkový půdorys s rozměry 60 x 40 metrů. Na západě ho tvořila trojúhelníkovitá plošina považována za předsunuté opevnění, za kterou následoval široký příkop a hradní jádro, u jehož severní strany stával palác. Součástí paláce byl dochovaný ve skále vysekaný sklípek. Obvodové hradby se dochovaly pouze v terénních náznacích. Dominantou hradu je okrouhlý bergfrit dochovaný do výše prvního patra (asi 8 metrů). Do věže se vcházelo portálkem v prvním patře, jehož vytrhané ostění bylo nahrazeno vyzdívkou z lomového kamene. Z jižní strany věže vybíhá krátký střep obvodové hradby. Průměr věže měří asi sedm metrů a zdi jsou tlusté 2,7 metru. 

- klášter servitů s kostelem Panny Marie Sedmibolestné - první rabštejnský klášter karmelitánů založil roku 1483 Burian II. z Gutštejna. V roce 1532 ho vyplenili a vypálili nekatoličtí měšťané, a klášter zanikl. Na stejném místě nechal roku 1665 založit nový servitský klášter hrabě Jan Šebestián z Pöttingu. Klášterní budova byla dokončena v roce 1672. Součástí kláštera se stal kostel zasvěcený Panně Marii Sedmibolestné postavený pravděpodobně podle projektu Anselma Luraga. Původní kostel či hradní kaple svatého Matouše z roku 1338, která stála mezi budovou zámku a dochovaným kostelem, byla zbořena v posledním desetiletí osmnáctého století. Vlastníkem kostela Panny Marie Sedmibolestné je římskokatolická farnost Manětín.

Na východní straně navazuje na klášterní budovu k jihu orientovaný kostel Panny Marie Sedmibolestné s věží přistavěnou v roce 1769. Kostel má obdélný půdorys a zakončuje ho čtvercový presbytář. Zařízení kostela tvoří portálový hlavní oltář se sochou svatého Augustina a dalšího světce po stranách a sochou svaté Barbory v nástavci. Doplňují ho další čtyři protějškové oltáře. Dva se nachází v koutech u vítězného oblouku a po stranách lodi jsou tabulové oltáře s novodobými obrazy, soškami a sochami. Ke staršímu vybavení patří obraz Panny Marie z roku 1657, který je kopií díla Albrechta Dürera z roku 1512 a náhrobník Buška Calty z Kamenné hory z roku 1433 a Šebestiána mladšího z Ortenberka z roku 1483.

- loretánská kaple - byla postavena roku 1671 v předpolí dolní městské brány. Založil ji Sebastian hrabě z Pöttingu a předal ji do správy rabštejnskému servitskému klášteru. Roku 1712 byla zachycena na rytině městečka. Kaple je jednou z nejmenších loretánských kaplí v Česku. Stojí při cestě od kamenného mostu přes řeku Střelu do města a přístupná je odbočkou z hlavní ulice pod bývalým špitálem. Jedná se o jednoduchou hranolovou stavbu orientovanou k východu, stojící na skalnatém výběžku. Vnitřní zařízení kaple pochází z konce 17. a počátku 19. století. Před odstraněním vnitřní zdi patřila ke kaplím poloplášťového typu (s chodbou na levé a závěrové straně). Nasvědčují tomu obvodové rozměry 12,25 m x 7,30 m a zazděné vstupní otvory.

Po zrušení kláštera roku 1787 kaple chátrala a poničena byla také vichřicí v roce 1793. Při průtrži mračen byla zničena střecha, klenba a velká část vnitřku. Z iniciativy rabštejnských občanů prošla kaple důkladnou opravou. Roku 1843 byla zřícená klenba nahrazena prkenným podhledem pobitým trámy a čtvercový zamřížovaný otvor na čelní stěně byl vyměněn za otvor s hrotitým obloukem. Profilované vstupy zůstaly jen na předměstské straně, vstupy z protější strany byly zazděny. Zazděn byl také menší otvor, který vedl do vnitřní chodbičky ke krovu. Pořízena byla také valbová střecha se santusníkem. Od roku 1945 kaple nebyla používána. Další oprava proběhla v 90. letech 20. století. Loretánská kaple je samostatně přístupná po dohodě, klíč je možné zapůjčit v otevírací době informačního centra na náměstí.  

- smírčí kříž z roku 1584 a socha sv. Vojtěcha

- městské hradby - existence městských bran je doložena listinou z roku 1461, v níž král Jiří z Poděbrad obnovil starší městská práva. O šest let později Rabštejn držený Burianem z Gutštejna neúspěšně obléhalo královské vojsko. Existenci obvodové hradby dokládají pouze Wernerův a Vogtův obraz. Pokud opravdu existovala, mohla vzniknou před rokem 1461 i později. Podle podobnosti Vogtova vyobrazení s opevněním města Chyše, vybudovaným v 70. a 80. letech 15. století, je možné považovat za zakladatele hradeb Buriana II. z Gutštejna. Jinou možností je, že z období vlády pánů z Gutštejna pochází jen systém opevnění horní brány se zříceninou Sychrova.

Středověké město mělo trojúhelníkový půdorys s rozlohou necelých dvou hektarů. Založeno bylo na terase pod rabštejnským hradem. Přístupné bývalo od západu zaniklou Horní branou a od severu částečně dochovanou Dolní branou, která se nachází ve strmě klesající ulici k přechodu přes Střelu. Podle Vogtova vyobrazení se dolní brána skládala z průjezdní hranolové věže, před kterou se nacházel jednoduchý barbakan s půlkruhově klenutým portálem, do něhož se z venčí vstupovalo po padacím mostě přes příkop. Vzhledem k reliéfu přístupová cesta v barbakanu nezatáčela. Dochované zdivo je silné až 285 centimetrů, ale v lépe chráněných částech se zužuje na 95 centimetrů. Stavba částečně využívala přirozenou skálu. Obranu barbakanu umožňovaly střílny. Také Horní bránu podle Vogta tvořila průjezdní věž s předbraním. V blízkosti Horní brány se městské opevnění napojovalo na předhradí hradu. Dochovaný úsek hradby zde stoupá ke středu okrouhlé věže. Zeď byla až 130 centimetrů silná a ve výšce okolo osmi metrů snad vedl hradební ochoz. Samotná věž mívala průměr asi 8,5 metru a přízemní tloušťka zdí dosahovala tří metrů. Podle Tomáše Durdíka byla postavena jako reakce na vybudování sousedního Sychrova. Obvodová hradba nejspíše z větší části zanikla, popř. ji nelze rozeznat v mnohokrát upravovaných tarasních zdech.  

- kamenný most přes řeku Střelu údajně ze 14. století (což nebylo ale archeologicky doloženo)

- židovský hřbitov z 18. století

- panský pivovar provozovaný do roku 1910 - varního práva se měšťané domohli již roku 1337 a zpočátku místní pivovárek patřil královské komoře, posléze třeba Albrechtu z Valdštejna, Libštejnským z Kolovrat, Černínům z Chudenic nebo Lažanským z Bukové. Kromě varny zde byla sladovna, spilka a velké sklepy. Nejznámějším nájemcem byl sládek František Hlaváček, který zde sládkoval od 1. září 1894 do 30. září 1905, pivovar výrazně pozvedl a s doporučením od hraběte Lažanského se pak vydal dál do světa. 

Připomeňme si známá jména a události, jak je zaznamenala historie: 1514 – pivo je šenkováno ve třech místních krčmách a v okolních vsích rabštejnského panství, 1653 – pivovar je uváděn jako zpustlý, zachovalo se jméno bečváře Ondřeje Vebera, 1705 – pivovar opraven a ročně vystavuje okolo 400 čtyřvěderních sudů (zhruba 1 000 hl) piva, 1850 – pivovar vyhořel (v té době ve městě žije 563 obyvatel), 1894 – sudové pivo je k mání za 7 a půl zlatého, 1910 – pivovar končí svou činnost. Jako sládkové, zaměstnanci nebo nájemci jsou známa jména Baumgartl, Cžiska, Frank, Chodovský, Havránek, Grübl, Mülling, Sklenář či rodina bednářů a bečvářů Trackových. Maximálního výstavu dosáhl pivovar s hodnotou 1 200 hl. V současné době slouží budova pivovaru jako penzion a hostinec, v minulosti zde bývala ale i městská šatlava.

Z pamětí sepsaných pro Vlastivědné muzeum v Manětíně: " Zařízení pivovaru bylo velmi primitivní a dobře se na vše pamatuji, neboť mi bylo 11 let, když jsme se z Rabštejna stěhovali. Pivovar pozůstával ze dvou traktů. V prvé hlavní části budov byl byt, dále maštale a část sladoven, potom sýpky a tzv. valečka, pod valečkou humna a dále pak budova varny, spilky a lednice. Přes silnici vedoucí od Žihle byly pak sklepy a druhá lednice. Sklepy byly od hlavní budovy vzdáleny asi 100 m a pivo se ze spilky dopravovalo do ležáckých sklepů v sudech, které se překulovaly přes silnici a ze kterých se pak pivo čepovalo do ležáckých sudů ruční pumpou tzv. "verklem". Zařízení sladovny a varny bylo typické pro ruční pivovary ze 17. století. Humno, ve kterém klíčil slad, bylo umístěno pod sýpkou, mělo typickou křížovou klenbu a žulovou podlahu. Náduvník z pískovcových kvádrů na obsah asi 20 hl ječmene byl v rohu a přítok vody byl proveden dřevěnou rourou z mlýnského náhonu vedeného pod silnicí vedle pivovaru do mlýna, který sousedil s pivovarem. Ječmen se na sýpce odměřil v ½ hl měřici a sypal přímo do máčecího štoku. Voda byla v zimě velmi studená, máčelo se 4 dny a voda se denně měnila. Na humně byly vždy 2 hromady, mladík a stará hromada. Zelený slad se nosil v pytlích na hvozd umístěný vedle humna. Byl to hvozd "český valach" se sedlovitým, děrovaným plechem (lískou) nad rourovitými topnými tělesy. Hvozd se vytápěl dřívím, které podle nájemní smlouvy musel sládek kupovati od "panství" hraběnky Lažanské. Hvozdění trvalo 24 hodiny. Večer se odměřený slad sebral a na teplou lísku se nastřel zelený slad. Do rána slad na lísce oschnul a během dne se dosušil. Obracel se na lísce dřevěnou lopatou a obsluhující chodil podél obou stran sedlovité lísky chodbou zřízenou k obsluze hvozdu.

Místnost, kde byl valach umístěn, měla valenou klenbu, která přispívala ke snadnému odvodu par. Snad otop dřevem a dobré odvětrání přispívalo k tomu, že slady velmi dobře odsušené byly křehké a světlé barvy. Otec později velmi často na valach v Rabštejně vzpomínal a chválil jeho výkon. Odsušený slad se v pytlích odnášel na sladovou půdu, rozprostřel v tenké vrstvě a ještě teplý se "prošlapoval", aby se ulámaly sladové klíčky (sladový květ). Teprve pak se na jednoduchém mlýnku slad čistil a zbavil sladového květu. Prošlapávání sladu bylo i pro nás děti dobrou zábavou a v zimě jsme vždy čekaly na chvíli, kdy jsme za otcem a dalším pomocníkem se mohly tohoto úkonu účastniti. V pivovaře byl stále zaměstnán bednář Track, který, jak to tehdy bylo zvykem, konal také všechny pivovarské práce. Kočím byl Wozlawick, Němec českého původu, který však česky již neuměl. Při sbírání a nastírání sladu vždy pomáhal i kočí. Slad na humně předělával pouze otec, pod hvozd topil bednář Track. Bednář Track měl podle záznamů otce 20 zlatých měsíčně a za každou várku 1 zlatý. Měl pět dětí – samá děvčata. Nebyl zvlášť dobrým bednářem a na větší správky sudů byl brán bednář ze Žlutic neb z Preitenštejna (dnešního Hradu Nečtiny). Track měl však velkou sílu a dobře ovládal všechny potřebné práce.

Varna byla umístěna v budově mezi humnem a spilkou a byla rovněž velmi primitivně zařízena. V rohu varny byla čtverhranná měděná pánev zakrytá prkny a otápěna rovněž pouze dřívím. Vystírací a zároveň scezovací káď byla kulatá a celá ze dřeva. Neměla scezovací dno, nýbrž pouze 4 odtoky pro sladinu, zakryté tabulkami z děrovaného plechu. Sladina stékala do kamenného korýtka "grantu" a odtud se čerpala dřevěným čtverhranným čerpadlem s táhlem do varné pánve. Voda z mlýnského náhonu protékala úzkou dřevěnou rourou varnou a byla jímána v malé dřevěné nádrži uprostřed varny. Voda na várky musela však být nalévána přímo z mlýnského náhonu do koryta a potrubí, které ústilo do vystírací kádě. Odtud stékala do "grantu" a čerpala se k ohřívání pro zapářku a výstřelek do pánve. Výstřelková voda se vypouštěla před čerpáním předku vařící do dřevěné kádě umístěné vedle vystírací a scezovací kádě a byla pak "šaflíkem" rozstřikována v kádi k vyslazení mláta. Rmutovalo se na tři rmuty a při "karbování" tj. promísení horkého rmutu s vystírkou se muselo účastnit celé osazenstvo pivovaru. Karbovalo se dřevěnými hřebly, otec obvykle stál u pánve, míchal horkým rmutem a pouštěl jej pomalu do kádě. Řídil také karbování napřed doprava, pak obráceným způsobem doleva, aby se rmut dobře rozmísil. U kádě karbovalo dřevěnými hřebly obvykle pět lidí – bednář, kočí, služebná, matka a kdo se ještě v pivovaře vyskytl. Provaření rmutů a zejména mladiny v pánvi bylo velmi intensivní a vždy musel někdo u pánve hlídat, aby rmut neb mladina nepřetekly. Měl u pánve 1 neb 2 šaflíky studené vody, a jakmile začala mladina stoupat, vlil trochu studené vody do pánve a zavolal na bednáře, který pod pánev topil, aby pootevřel poněkud dvířka topeniště a pustil pod pánev studený vzduch. I tak se stalo, že mladina občas vystříkla, a proto bylo hlídání u pánve spojeno vždy s určitým nebezpečím.

Várka trvala 12 – 14 hodin, začínala ve 3 neb 4 hodiny ráno vždy tak, aby se mladina dostala až večer za chladu na chladící štok, který byl rovněž umístěn ve varně. Várku vždy hlídal člen finanční stráže z Manětína. Topeniště pod pánví bylo zapečetěno a pečeť odstranil "financ" , jak se mu v pivovaře říkalo, ráno před započetím várky. Ten zjistil pak po ochlazení množství piva na chladícím štoku a po "sespílání" tj. spuštění piva do kádě ve spilce vyrobenou studenou mladinou a zapečetil znovu topeniště pánve. Várka musela býti hlášena tři dni předem a složena také příslušná částka za daň z ohlášeného množství piva. Na povolení várky byla berním úřadem v Manětíně vydána tzv. "boleta" a nesmělo býti uvařeno více piva, než bylo povoleno boletou. Finančníci byli většinou Češi, někdy přijel též na kontrolu komisař z Kralovic, a pokud se pamatuji, byl poměr mezi otcem a finančními úřady vždy dobrý. Var byl 20 hl a státní náklady na hlídání várky byly asi neúměrné k docílenému výtěžku daní.

Spilka (kvasírna) byla s lednicí, která spilku ochlazovala, nevhodně umístěna vedle teplé varny. Po prokvašení bylo pivo z kádí čerpáno do 10 hl sudů a sudy překuleny přes dvůr a silnici k ležáckým sklepům a pivo přečerpáno do ležáckých sudů. Sklepy byly dva: vlastní ležácký sklep spojený s hlavní lednicí a pak skalní sklep, ve kterém byl domácí výčep a kde bývaly též uloženy brambory. Ledu k naplnění lednice bylo třeba asi 400 for, ledování bylo spojeno vždy se značnými obtížemi. Ledovalo se na řece Střele za jezem a pro přejezd řeky musel být vždy sestaven provisorní most z dřevěných trámů a prken. Často se stalo, že přišla náhlá obleva a most strhla. To byla vždy velká ztráta, a proto byl most hlídán a často již při stoupající vodě odstraňován.

V Rabštejně byly tři hostince. Dole za mostem hostinec Lippertův, kde se odebíralo pivo z pivovaru v Chyši, na náměstí hostinec p. Gally (Herrenhaus), který bral pivo od otce, a pak hostinec Rottův, rovněž na náměstí, který odebíral manětínské pivo."

- hospodářský dvůr Vranov - byl postaven v roce 1557 na místě stejnojmenné vsi zmiňované již v roce 1269 a zaniklé v době husitských válek. Jeho stavebníkem byl majitel rabštejnského panství Jáchym Šlik. V roce 1927 byl dvůr Vranov v rámci pozemkové reformy prodán Československé obci úřednické. V roce 1932 ho získal společně s bývalým rabštejnským servitským klášterem továrník a uzenář Oldřich Kořán z Prahy a již v roce 1936 patří obchodníkovi Václavu Dobrému z Plzně. Ten dvůr vlastnil až do znárodnění v roce 1948 a jeho potomci po roce 1989 opět získali majetek v restituci. Mezitím zemědělsky využívaný dvůr značně zchátral. Po roce 2000 zakoupila dvůr společnost Sazka a plánovala zde výstavbu rozsáhlého golfového areálu. V tomto období došlo k největší devastaci opuštěných objektů. Od roku 2013 areál vlastní spolek Postřelí, který usiluje o postupnou záchranu, zpřístupnění a oživení této památky.

Dochované stavby v areálu dvora Vranova jsou barokní, klasicistní a novodobé. V roce 2013 byl vlastníkem neúspěšně podán návrh na prohlášení dvora kulturní památkou. Asociace recentní archeologie provedla v letech 2015 - 2016 stavebně historický průzkum areálu dvora. V roce 2017 byla opravena část krovu a střechy bývalého šafářství a ovčína.

V těsné blízkosti dvora také pramení Vranovský potok, který byl zdrojnicí prvního rabštejnského vodovodu a v údolí pode dvorem vytváří malebné vodopády. Areál dvora je součástí přírodního parku Horní Střela. 

- řada zděných, roubených a hrázděných historických staveb

- zříceniny Horova mlýna - mlýn údajně pochází ze 13. století. Nejstarší zmínka o mlýnu pochází z roku 1330, kdy byl vlastníkem Oldřich Pluh z Rabštejna. Mlýn a pole zvané Dražkov směnil s Plaským klášterem cisterciáků za 4 lány královského lesa u Kožlan. Za husitských válek byl vypálen. V roce 1557 je zmíněn v žádosti Jáchyma Šlika o dědičné postoupení rabštejnského panství. Z roku 1595 je záznam o dělení pozůstalosti Jaroslava Libštejnského, rabštejnské zboží získal syn Jáchym - mlýn Heyrovský o pěti kolech moučných, šestým krupným a pila. Mlynář je povinen odvádět 110 strychů žita vejmelného, stejně tak věrtelů otrub a vykrmit pánovi 12 vepřů na slaninu. Za Třicetileté války byl mlýn znovu vypálen. Z roku 1730 z Tereziánského katastru víme, že to byl mlýn o 3 kolech. V roce 1839 byl při jarním tání podemlet jez. V roce 1841 je majitelem Josef Plitz. Dne 1. června 1848 žádá Vojtěch Plitz s dalšími mlynáři z Plzeňska o snížení činží. Roku 1872 je mlynářem Karel Schöniger, mlýn odhadnut na 10 000 zlatých, dluhy 6 000 zlatých, k mlýnu patří 57 strychů polí. Stejného roku vzala velká voda půlku jezu, škoda byl vyčíslena na 3 870 zl., nebyla však připsána žádná podpora. Od roku 1876 do roku 1890 je mlynářem opět Vojtěch Plitz, v roce 1903 pak hrabě Jan Lažanský nechal mlýn přestavět na válcový. V roce 1904 nájemce Jaroslav Veit uzavřel sňatek s Cecilií Wirshalovou z č.p. 61. Po jeho smrti vede mlýn sama. Majitelkou v roce 1930 je Cecílie Veitová z čp. 70. Posledním mlynářem v letech 1934 - 1954 byl nájemce Jaroslav Wébr (Vébr). Posledním vlastníkem byl Johann Graf Lažanský. Po roce 1957, kdy mlýn již jen šrotoval, byl opuštěn a zpustl, Jaroslav Vébr se přestěhoval do Žihle.