Rožmberk nad Vltavou

Rožmberk nad Vltavou je město v Šumavském podhůří na Českokrumlovsku. Jeho historické jádro bylo prohlášeno městskou památkovou zónou. Žije zde 377 obyvatel. Je to nejmenší městečko v Jihočeském kraji. Původně malá ulicová osada na pravém břehu v podhradí zv. Latrán postupně splynula s poddanským městečkem založeným v roce 1262 Vokem z Rožmberka. V roce 1362 bylo městečko povýšeno na město, obehnané kamennými hradbami, v roce 1619 vypáleno vojskem císařského generála hraběte Karla Bonaventury Buquoye. V dalších staletích se mu vyhnuly všechny hlavní komunikace i průmysl, takže si dodnes udrželo starobylý ráz. 

V čele trojúhelníkovitého náměstí stojí děkanský kostel sv. Mikuláše a Panny Marie, původně raně gotický, připomínaný roku 1271, budovaný postupně v několika etapách. 

Na náměstí stojí bývalá radnice č.p. 74, v jádru středověká z 15. století, s průčelím upraveným v 19. století.  Z gotického městského opevnění zůstala část hradeb ze 14. století s brankou na jižní straně, zeď je 5 - 6 m vysoká a 1,5 m silná. Poblíž se dochovaly zbytky starého židovského hřbitova ze 14. století. Vzhled náměstí dotváří kašna z roku 1861 a socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1722.  

Rožmberk založil před rokem 1250 pravděpodobně Vítek III. z Prčice. Panské sídlo tvořily vlastně hrady dva, stojící sice těstě vedle sebe, nazývané Horní a Dolní. O jejich stáří a vzájemném vztahu není zcela jasno. Starší je zřejmě Dolní hrad, položený o něco níž na konci ostrohu, původně tvořený palácem mezi dvěma věžemi. O něco později, snad počátkem 14. století, byl nad ním založen Horní hrad jako sídlo některého z dalších mužských členů rychle se rozvětvujícího rodu. 

Jeho původní podoba není známá: po požáru v roce 1522 byl již z větší části zbořen. Rožmberkové si již v roce 1302 zvolili jako hlavní sídlo Český Krumlov, který zdědili po svých příbuzných, o svůj rodový hrad však i nadále dobře pečovali, přestavovali ho a rozšiřovali. Po polovině 16. století byl Dolní hrad přestavěn renesančně a doplněn o novou budovu s branou do městečka.

V roce 1600 postoupil Petr Vok Rožmberk svému synovci Janu Zrinskému, od r. 1617 byl v majetku Petra ze Švamberka, který se po vypuknutí protihabsburského povstávání v roce 1618 stal členem stavovského direktoria. Rožmberk proto v roce 1619 oblehlo císařské vojsko vedené hrabětem Karlem Bonaventurou Buquoyem, které po vypálení městečka obsadilo bez boje i hrad. V roce 1620 získal Buquoy od císaře náhradou za finanční půjčky celé rožmberské panství; jeho potomci tu pak sídlili až do roku 1945. Za jejich působení byl Dolní hrad několikrát upraven, naposledy v letech 1840 - 1857 ve stylu romantické novogotiky. Tehdy vznikla i spojovací Křižácká galerie a nové vstupní schodiště. 

Ve stejné době byl na prostranství před Horním hradem vystavěn jednoduchý nový zámek, který se stal sídlem panstva, zatímco Dolní hrad byl upraven na muzeum s rozsáhlými rodovými sbírkami, jedno z prvních v Čechách. Z Horního hradu zůstala jen mohutná válcová věž zvaná Jakobínka o průměru 9,6 m se zděnou helmicí a kamennými krakorci, které původně nesly dřevěný ochoz, a zbytek pozdně středověkých zdí kolem jádra. 

Dolní hrad tvoří dvoupatrová podélná budova s původním palácem na jižní straně, na niž navazuje nepravidelné lichoběžníkové nádvoří. V severovýchodním nároží stojí věž s jehlancovitou střechou, na východní straně je příčný trakt se vstupní branou. Západnímu konci hradu dominuje hranolová Anglická věž s pseudogotickým cimbuřím, od níž vychází tzv. Křižácká galerie, spojující východní a západní křídlo a uzavírající severní stranu nádvoří.

Vstup do hradu je od východu, po mostě na kamenných pilířích přes hluboký příkop. Hradní areál doplňuje anglický park z poloviny 19. století. 

K vidění jsou historické interiéry, zařízené převážně historizujícím mobiliářem z 19. století, s bohatými soubory zbraní, užitého umění, cínu, skla a keramiky. K nejhezčím prostorám patří Rytířský sál s manýristickou výzdobou, malovaným kazetovým stropem, hudebním výklenkem s iluzivní výmalbou z doby kolem roku 1600, uzavřeným manýristickou mříží a kachlovými kamny s figurálními plastickými výjevy z roku 1594, dále hradní kaple, obrazárna s mnoha cennými obrazy z 15. - 18. století, Křižácká galerie, zbrojnice a jiné. Po téměř 200 schodech lze vystoupat na Anglickou věž, odkud je krásný pohled nejen na vlastní areál hradu, ale i na podhradní město a okolní krajinu. 

O současný vzhled hradu se velkou měrou zasloužil Jan Jiří Buquoy (1814 - 1883), vášnivý sběratel uměleckých a historických předmětů, který dal před polovinou 19. století hrad novogoticky přestavět, upravit interiéry ve stylu tehdy módního romantismu a proměnit je v muzeum, vyzvedávající historii a zásluhy tohoto původně francouzského rodu, který se v Čechách usadil a získal značné majetky díky aktivní pomoci císaři Ferdinandovi II. při potlačení českého stavovského povstání. Buquoy věnoval v rodinné expozici značné místo i původním majitelům hradu - Rožmberkům. 

Odborníci se různí v názorech, který ze dvou rožmberských hradů byl vlastně starší. Původně se většinou přisuzovala priorita Hornímu hradu, zatímco vznik Dolního hradu byl kladem až do 1. pol. 14. století. Románské okénko, které se dochovalo ve zdivu velké věže Dolního hradu, však spíše hovoří pro to, že historie Rožmberka se začala psát právě v tomto objektu. 

Křižácká galerie, dílo romantického 19. století, dostala jméno podle kopií portrétů údajných vůdců křížových válek, rozvěšených po stěnách, které zhotovil v letech 1857 - 1860 malíř Bedřich Ströbrl podle předloh ve francouzském Versailles. 

V hradní obrazárně jsou zastoupena díla takových mistrů, jako byli Karel Škréta, Jan Kupecký či Norbert Grund. Samostatně lze navštívit tzv. katovnu, která nabízí podrobné seznámení se starými mučícími nástroji, jejichž pomocí se dříve mimořádně krutým způsobem vymáhalo doznání obviněných. 

Na nádvoří hradu je bronzová socha slona. Přináší štěstí a radost návštěvníkům hradu. Původní sochu vytvořil v roce 1916 německý sochař August Gaul v Berlíně. Ta se vrátila ke svým původním majitelům a stojí v zahradě ve Švýcarsku. Originální socha měla pohnutý osud se šťastným koncem. Dramatické 20. století postihlo židovské majitele se vší krutostí. Sloní artefakt si také prožil své peklo. Při válečném náletu na Berlín jej poškodily letecké pumy. Dodnes mu zůstaly díry ze střepin podobné lidským jizvám. Pak ho fašisté dopravili do kláštera ve Vyšším Brodě, kde byl depozitář uměleckých děl s podobným osudem. V roce 1945 byl osvobozen Američany, kteří ho vzali sebou do Rožmberka. Tam stál po desetiletí, než ho náhodou objevili jeho dřívější majitelé. V pevné víře v mírumilovnější Evropu se vděční majitelé rozhodli k velkorysému gestu: nechali zhotovit věrnou bronzovou kopii, která nadále zůstává ve sbírkách státního hradu Rožmberk, aby připomínala nesmyslnost válek a byla poselstvím pro tolerantnější společnost.  

Rožmberkové patřili do rozvětveného rodu Vítkovců, jejich praotcem byl Vítek z Prčice. Erbová pověst praví, že jeho pět synů přijalo do rodového znaku pětilistou růži v pěti různých barvách a založilo pět rodových větví, které získaly majetky v jižních Čechách a na jižní Moravě. Jedním z nich byl Vítek III. mladší, který si vystavěl hrad na skalnaté ostrohu nad meandrem řeky Vltavy a podle svého erbu - červené růže ve stříbrném poli - jej nazval Rožmberk (Rosenberg). Stal se tak zakladatelem mocné, slavné a bohaté rodové linie, která během několika staletí získala do svého držení většinu jižních Čech a mnohokrát významným způsobem zasáhla do dějin českého státu. Rožmberkové však vymřeli po meči v roce 1611.

Odstěhovala se za manželem do Mikulova. Manželství nebylo šťastné a jedním z důvodů bylo zřejmě zdlouhavé vyplácení nevěstina věna. Z období let 1449 - 1470 se zachovalo 32 Perchtiných dopisů otci a bratrům s popisy neradostného života a vztahu s manželem.

"Protož milý otče, slituj se nade mnú jako otec nad svým dietětem a rozpomeň se na to, milý pane, že jsem se své vuole nevdávala."

V roce 1452 se rodina přestěhovala do Valtic. Zemřela roku 1476 a je pohřbena ve vídeňském kostele Panny Marie v klášteře skotských františkánů v rodinné lichtenštejnské hrobce. Obě své děti (syna i dceru) přežila. Životní příběh Perchty je zpracován v románu Bílá paní: obnovený obraz (Zdeňka Bezděková) a Perchta z Rožmberka aneb Bílá paní (Eda Kriseová). 

Pro milovníky historie několik krátkých videí o významném rodu Rožmberků: