Rybářská osada Scheveningen

První zpráva o "Sceveninghe" pochází z roku 1280. Jeho první obyvatelé byli Anglosasové; někteří historici se však domnívají, že to byli Skandinávci. Jejich základním způsobem obživy byl rybolov.

V roce 1470 zničila bouře místní kostel a zhruba polovinu domů. Obec byla poničena bouřemi i v letech 1570, 1775, 1825, 1860, 1881 a 1894. 

V roce 1640 bylo v Nizozemsku uspořádáno sčítání lidu, podle kterého žilo v Scheveningeru 917 obyvatel, kteří bydleli ve 200 domech, z toho 250 obyvatel se živilo jako rybáři. 

Dne 10. srpna 1653 byla u Scheveningenu vybojována v rámci první anglicko-nizozemské války námořní bitva mezi válečným loďstvem Nizozemska a tehdejší Anglické republiky (země Commonwealth of England byla v tomto období přímo řízena Oliverem Cromwellem a po jeho smrti synem Richardem jako lordy protektory).  Anglické flotile velel námořní generál George Monck. Velitelem nizozemského loďstva byl Maarten Tromp. Na břehu moře se shromáždilo několik tisíc diváků, kteří sledovali průběh bitvy. Nizozemci v bitvě sice utrpěli drtivou porážku, ale Anglie poté zrušila dosavadní blokádu jejich pobřeží. 

V roce 1663 byla dána do provozu silnice ze scheveningského přístavu do města Haagu. To umožnilo významným a bohatým lidem z města odpočívat u moře. Současný název silnice je Scheveningseweg. 

Dne 30. listopadu 1813 přistála u scheveningského pobřeží anglická fregata Warrior, na jejíž palubě se nalézal princ z dynastie Oranžsko-Nasavských a pozdější nizozemský král Vilém I. (1772 - 1843). Princ byl v Scheveningenu bouřlivě uvítán a nastěhoval se na několik dní do jednoho domu na Keizerstraat. Poté byl brzy prohlášen nizozemským knížetem. V letech 1815 - 1840 byl Vilém I. králem, zprvu Spojeného království Nizozemska, ze kterého se však v roce 1833 oddělilo Belgické království. 

Po genealogické stránce je dynastie oranžsko-nasavská v hlavních liniích vymřelá, ale nizozemská ústava označuje Huis Oranje-Nassau stále jako vládnoucí. 

V roce 1818 obdržel rejdař (majitel rybářských lodí) Jacob Pronk od krále Viléma I. pozemek asi půl kilometru od tehdejší obce Scheveningen a vystavěl na něm první lázeňskou budovu. Byla ze dřeva a postavena byla na duně nejbližší k moři. V ní lze spatřovat zárodek Scheveningenu jako turistického místa. V roce 2018 bylo proto oslaveno 200. výročí počátku přeměny Scheveningenu z malé rybářské osady ve významné turistické středisko. Pronk sám tuto původní malou budovu se čtyřmi kabinami již za dva roky zaměnil za budovu kamennou. Ani ta dlouho nestačila pro vzrůstající lázeňský ruch. Město Haag proto Pronka vyplatilo a postavilo na stejném místě větší budovu, tzv. Badhuijs. V roce 1884 byl na pobřežní promenádě vybudován a otevřen velký hotel (Grandhotel) s restaurací a koncertním sálem, zvaný Kurhaus. Budova sice rok na to vyhořela, ale již v roce 1886 byla obnovena. Hotel zažil mnoho slavných návštěvníků jako byli japonský císař Hirohito, americký prezident Harry Truman a ruský hudební skladatel Igor Stravinskij. Koncertní sál hotelu, který je národní nizozemskou památkou, navštívily hvězdy jako Marlene Dietrich, Edith Piaf, Maurice Chevalier a Rolling Stones. Hotel je stále v provozu, přečkal i 2. světovou válku.  

Kolem roku 1870 bylo v přístavu v provozu zhruba 150 rybářských lodí. Po živelní pohromě roku 1894 bylo rozhodnuto přístav přebudovat a rozšířit. Rozsáhlá přestavba přístavu byla dokončena v roce 1904 a zhruba v této podobě zůstal do současnosti. 

Během 2. světové války, v době německé okupace, bylo židovské obyvatelstvo Scheveningenu deportováno a většina z nich zahynula v koncentračních táborech. Mnoho místních obyvatel bylo v roce 1942 ze Scheveningenu evakuováno. V rámci budování tzv. Atlantického valu proti očekávané invazi západních Spojenců bylo na pobřežní promenádě Wehrmachtem zbořeno mnoho domů ze zástavby po roce 1818 a nahrazeno opevněním a betonovými zábranami proti tankům. 

Po 2. světové válce doznala čtvrť velkých změn. Na mnoha místech byly stavební a jiné úpravy velmi rozsáhlé. Dopravní, zásobovací a technická infrastruktura byly rozhodným způsobem zmodernizovány. Také válečnými událostmi poznamenaná pobřežní promenáda dostala novou výstavbou zcela jiný vzhled. V roce 1976 bylo dokončeno vysušení a zasypání malého vnitrozemského přístavu podél ulice Havenkade, který do té doby končil kanál vedoucí i nadále až do 75 km vzdáleného Amsterdamu. Místo přístavu vznikly zahrádky pro obyvatele a malá městská farma se dvěma kravami, kozami a ovcemi pro potěšení dětí a dvě dětská hřiště.  

Scheveningen je dnes městskou čtvrtí v Haagu, které je sídlem nizozemského krále, parlamentu a vlády. Je to nejoblíbenější přímořské letovisko Nizozemska. Jeho pobřežní promenáda a pláž se staly známé díky obrazům Vincenta van Gogha. Na západní straně pobřeží se nachází přístav využívaný motorovými čluny, jachtami i k rybolovu. Nachází se zde mnoho restaurací, které nabízejí hlavně rybí pokrmy. 

K hlavním akcím a atrakcím patří: 

- lidová oslava "Den vlaječek", který připadá na druhou sobotu v červnu. V tento den se draží a hned prodávají zákazníkům první sledi neboli herynci roku. Pojídají se syroví, nejlépe s nakrájenou cibulí. 

- park miniatur Madurodam - představuje vše, čím se Nizozemí proslavilo ve světě, a to v poměru 1:25 na ploše 18 000 m2. Pojmenován je po Georgovi Madurovi, studentovi z ostrova Curacao, který se vyznamenal v době německé okupace Nizozemska v roce 1940 a zemřel v koncentračním táboře v Dachau. Slavnostně otevřen byl 2. července 1952 a čtrnáctiletá princezna Beatrix se stala jeho první starostkou.  

- Muzeum Scheveningen - nabízí zajímavé exponáty o Scheveningenu v souvislosti s mořeplavbou a rybolovem.

- pobřežní písečné duny, které jsou přísně chráněny a pohyb návštěvníků je možný pouze po vyznačených stezkách.

- rozsáhlý park Westbroekpark s růžovou zahradou (Rosarium) - vznikl v roce 1961 a vyznačuje se mnoha záhony s odrůdami růží z celého světa a s jinými okrasnými rostlinami. Sousedí s rezidenčním okrskem zvaným Belgisch Park s mnoha soukromými vilami. 

- Mořský svět - jako milovnici všeho mořského mě čekala doslova procházka po mořském dně, vrcholnou atrakcí je průchod skleněným tunelem obklopeným 180 000 litry mořské vody, v němž volně plavou žraloci, rejnoci, moje oblíbené želvy a jiní mořští živočichové. 

V komplexu je více než 45 akvárií s desítkami druhů mořské fauny - klauni (Nemo), medúzy, mořští koníci, murény, žraloci, hvězdice, rejnoci i pestrobarevné rybky a korály. V bazénku si pak můžeme pohladit kraba nebo hvězdici (já si pohladila sasanku), nakrmit piraně ovocem (citróny ?) nebo sledovat krmení vyder a tučňáků. Do ruky si můžeme zkusit vzít i vajíčko od různých druhů žraloků. 

- Muzeum Atlantického valu - v lese nedaleko lokality, kde se nachází toho muzeum, v roce 2008 odkryli dobrovolníci bunkr o deseti místnostech. Návštěvníkům v něm přibližují všední den německých vojáků - tehdejší telefon, cedule v němčině varující jednotky, že "nepřítel naslouchá", vlhké prostředí či omezený prostor. Těsně po válce, v době velkého nedostatku, Nizozemci odnášeli z těchto objektů dřevo a kabely. V následujících desetiletích byly objekty ponechány svému osudu. V některých z nich si hrály děti, jiné nizozemská vláda nechala za studené války přebudovat na tajné velitelské posty. 

V letech 1940 až 1945 Němci vyhnali z domovů více než 135 000 obyvatel Haagu a srovnali se zemí tisíce domů (celkem asi 3 400), sedm škol, tři kostely a dvě nemocnice, aby postavili opevnění. Bunkry navíc museli stavět Nizozemci nasazení na nucené práce a podílely se na tom i místní firmy, které doufaly v zisky. Po osvobození města v květnu 1945 se obyvatelé Haagu rozhodli tyto bunkry pochovat pod pískem, aby tak zatlačili bolestnou historii, o níž nechtěli mluvit. 

Přesně 80 let a 5 dní po operaci Overlord neboli Dne D, tedy vylodění Spojenců v Normandii (D-Day, 6. června 1944), se i já ocitám na písečné pláži a představuji si dobu, kdy tu byl Atlantický val.   

Atlantický val byl systém opevnění budovaný Němci na pobřeží severní Francie a Normandie v letech 1942 - 1944, který měl zabránit invazi Spojeneckých jednotek z Velké Británie na kontinent. Po svém dokončení se měl Atlantický val táhnout od Norska až po hranice se Španělskem. Byl tvořen širokými minovými poli, zátarasy a opěrnými body a dělostřeleckými hnízdy umístěnými v mohutných betonových bunkrech. 

Stavba valu se od počátku potýkala s mnoha problémy, počínaje nedostatkem materiálu, nedostatkem mužstva i druhořadosti jednotek a pracovníků ji předělovaných. Další hrubou chybou byla koncepce valu, která spočívala v přednostním opevňování velkých přístavů. Vycházela z předpokladu, že k provedení větší invaze je nutno získat velký přístav pro vylodění těžkých zbraní. Tento (do této doby ovšem vždy platný kalkul) se však ukázal jako špatný, neboť Spojenci si své přístavy přivezli s sebou a opevněným přístavům se vyhnuli. 

Po odvolání operace Lvoun (invaze nacistického Německa do Anglie) dne 10. ledna 1941 se západní fronta definitivně ustálila na pobřeží Atlantiku a Severního moře. Z původního útočného plánu se stal plán obranný. Pro zabezpečení Třetí říše z této světové strany bylo nutné pobřeží zabezpečit proti případnému britskému útoku. Výstavbou stálého opevnění mělo dojít k uvolnění vojenských sil potřebných na jiné plánované operace (většina uvolněných sil byla využita v útoku na Sovětský svaz). 

Vzhledem ke vzdálenosti Británie od evropské pevniny se počítalo s největším zabezpečením na západním pobřeží Francie. Opevnění však mělo být vystavěno i v Belgii, Nizozemí, severním Německu, Dánsku a Norsku. Při rozhodování bylo plánováno se silnou obrannou linií, která měla zadržet útočníka v nejchoulostivějším okamžiku vylodění, tj. při vstupu na samotnou pevninu. K obranné koncepci zastavení vylodění již na pláži se stavěl i budoucí velitel opevňovacích prací (od 5. listopadu 1943) Erwin Rommel. Poté, co získal od Hitlera za úkol vzít si na starost atlantické obranné postavení, vrhá se jako první do revize celého opevnění. Domů své ženě poté píše: "Do tohoto nového úkolu vložím vše. Dohlédnu na to, aby jeho splnění bylo úspěšné. Naší jedinou nadějí jsou pláže, tam je nepřítel nejzranitelnější".

Tímto vzniklo různorodé opevnění, sestavené jak z pobřežních dělostřeleckých baterií, tak z pěchotních objektů se silnou pěchotní a dělostřeleckou výzbrojí. Plánováno bylo rovněž s vybudováním druhé a někde i třetí linie opevnění. Podle důležitosti bylo rozhodnuto také o odolnosti objektu. Budovány byly tedy objekty polního původu až po objekty železobetonové. 

Čtyři obranná pásma:

- Atlantické (od španělské hranice k St. Malo)

- průliv La Manche (od St. Malo k Zeebrugge v Belgii)

- Severní moře (od Zeebrugge celé zbývající belgické, nizozemské a německé pobřeží a Dánsko)

- Norsko

Fortifikační zajištění měly obdržet také všechny přístavy a rovněž britské ostrovy v Lamanšském průlivu - Jersey, Alderney, Guernsey, kterých se Němci zmocnili mezi 30. červnem a 1. červencem 1940. Těmto místům byl přiřazen status pevnosti.

Na organizaci výstavby a jejím plánování se podílely všechny organizační složky branné moci (pozemní vojsko, námořnictvo a letectvo). Dne 14. prosince 1941 rozhodlo Vrchní velení ozbrojených sil o výstavbě stálého opevnění podél pobřeží Norska, Dánska, Nizozemska, Belgie a Francie. Stávající opevnění mělo být dále posilováno. Cílem bylo 15 000 objektů. Největším dodavatelem stavebních prací byla německá firma Philipp Holzmann, její podíl z celkového objemu činil 16 %, celkově vybudovala stavby za 33,6 milionů Říšských marek. 

Při výstavbě Atlantického valu docházelo k unifikaci pevnostních objektů. K tomuto rozhodnutí bylo přistoupeno z logických důvodů. Tento způsob výstavby umožňoval snazší projektování, používání prefabrikovaných dílů, urychlení prací. Jednotnost se také projevila ve výrobě ostatních součástí opevnění, tj. výzbroje a výstroje. Tímto se také zvýšil požadavek na množství objektů a rychlost jejich dokončování. Unifikace také zjednodušila logistiku. Pracovní síly byly využívány z mnoha zdrojů. Zahraniční firmy, německé pracovní síly, váleční zajatci a v neposlední řadě i vězni z koncentračních táborů. 

Každý z pevnostních objektů byl označen kódem, který byl tvořen písmenem a třemi číslicemi. Kód označuje typ objektu, písmeno udává složku branné moci, která je autorem objektu. Vyskytovala se i doplňková označení, která označovala modifikaci objektu:

- st (stálé opevnění)

- v (zjednodušené opevnění)

- vf (polní stavby zesílené betonem)

Stavby pozemního vojska začínaly písmenem R (Regelbau). Jednalo se o sérii 100, 500, 600 a 700. Letectvem projektované pevnosti začínaly písmenem L, jednalo se o sérii 400. Námořní objekty byly dle složitosti ještě nadále rozdělovány do čtyř kategorií:

- M (mittel) - objekty pobřežních baterií střední ráže (série 100, 200 a 300)

- S (schwer) - objekty pobřežních baterií (série 400)

- V (verhelfs) - pomocné objekty pozemní obrany (série 100 a 200)

- FL (flugzeugsabwehr) - objekty pro letadlovou obranu (série 200 a 300).

Objekty všech sérií mohly využívat pro stavbu všechny složky branné moci. Některé objekty byly proto pro specifické účely poupravovány, popřípadě převzaty z jiné složky, aby vyhovovaly danému účelu; například převzetí objektů pro řízení palby námořnictva i pro pozemní vojsko. Unifikované objekty nemohly splnit všechny požadavky tří složek branné moci, vyskytovaly se tedy i speciální konstrukce. U všech objektů byla dodržována předepsaná síla stropu, zdí a pancéřových prvků (vnější zeď a strop od 0,3 do 3,5 m, síla pancéřové desky od 3 do 35 cm). 

Vyzbrojením a zásobením Atlantického valu byl pověřen velitel ženijního vojska. Dále pak položením minových polí a zátarasů. Do dělostřeleckých postavení, kasemat a věží byly instalovány nejrůznější druhy výzbroje. Šlo o výzbroj nejen německého původu, ale také ukořistěnou. Objevila se zde výzbroj francouzská, anglická, belgická, československá, jugoslávská, nizozemská, norská, polská, rakouská či sovětská. Díky takto různorodé výzbroji docházelo ke komplikacím s dodávkami munice i výcvikem posádek. Námořnictvo osazovalo "své" objekty zejména lodními děly uzpůsobenými pro použití na pevnině. Byla to děla různých ráží, typů, země původu i roku výroby. 

Byť od nástupu maršála Rommela jakožto dohlížitele došlo k prudkému nárůstu efektivity a rychlosti stavby, v Den D spojenecké invaze byl val pouze rozpracovaný a ještě zdaleka ne dokončený (a už vůbec ne neproniknutelný, jak tvrdila nacistická propaganda), přičemž úseky zvolené Spojenci k vylodění patřily k nejhůře opevněným vůbec. Za těchto okolnosti nemohl val splnit svůj účel a byl rychle proražen, tím spíše, že na straně Spojenců stála výhoda překvapení a obranu valu zajišťovaly druhořadé jednotky s nekvalitním a špatně vybaveným mužstvem.

Významnou památkou je dále Palác Míru v Haagu - sídlí v něm Mezinárodní soudní dvůr, což je hlavní soudní orgán Organizace spojených národů. Zřízen byl v roce 1945 na základě Charty OSN jako nástupce Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti. Hlavním právním dokumentem pro činnost soudu je Statut Mezinárodního soudního dvora. Jednací řád si Mezinárodní soudní dvůr přijímá a mění sám. Úředním jazykem je francouzština a angličtina. Hlavním úkolem soudu je řešit spory mezi státy a podávat posudky o právních otázkách na žádost oprávněných orgánů. Skládá se z 15 soudců volených na 9 let. Jsou vybíráni nezávisle na jejich státní příslušnosti z osob vysoké morální úrovně, které jsou způsobilé zastávat nejvyšší soudní úřady ve své zemi nebo jsou uznávanými znalci mezinárodního práva. 

Zabýval se kauzami jako např. spor československo-polský o území obce Javorina na Spiši, spory USA se SSSR a Československem kvůli leteckým incidentům v letech 1952 - 1954, neshody Slovenska a Maďarska o vodní dílo Gabčíkovo-Nagymaros, ilegální stavbou bezpečnostního plotu mezi Izraelí a okupovaným palestinským územím na Západním břehu Jordánu, sporem mezi Nigérií a Kamerunem o suverenitu nad hlavním sporným územím, poloostrovem Bakassi, sporem mezi Bosnou a Srbskem o uplatňování Úmluvy o zločinu genocidy, vyhlášením nezávislosti Kosova, genocidou páchanou Barmou (Myanmarem) menšinového etnika Rohingů, sporem Japonska a Austrálie o lovu velryb v Arktické oblasti, sporem mezi Marshallovými ostrovy a Velkou Británií ve věci jaderného odzbrojování, americkými sankcemi na Írán či používáním chemických zbraní a porušováním lidských práv v Sýrii. V současné době je to podezření na porušování mezinárodní právní úmluvy Izraele a páchání genocidy v Gaze nebo zločiny podle Římského statutu páchané Ruskem na Ukrajině (ani Rusko, ani Ukrajina však nejsou v současné době signatáři tohoto dokumentu).

Z těch historických připomenu porušení Ženevské úmluvy o zlepšení osudu raněných a nemocných v polních armádách (1864), porušení zásad mezinárodní mravnosti a posvátné autority smluv císařem Vilémem II. v době 1. světové války. Právě Nizozemí však císaře Viléma II. nevydalo, protože zločiny, ze kterých byl viněn, nebyly v souladu s jeho ústavou. Spojenci nakonec souhlasili s tím, že procesy se zločinci proběhnou před říšským soudním dvorem v Lipsku. Přelomovým bodem v chápání mezinárodního trestního práva byla 2. světová válka. Během 2. světové války se sice objevily úvahy o potrestání válečných zločinců bez soudního procesu, delegáti čtyř světových mocností se však nakonec rozhodli vytvořit Mezinárodní vojenský soudní dvůr (Tribunál, Norimberský tribunál) s cílem soudit a potrestat evropské válečné zločince. Tribunál vznikl na základě Londýnské dohody o stíhání válečných zločinců v Norimberku dne 8. srpna 1945. Jurisdikce se vztahovala na zločiny proti míru, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti.

Palác je v novorenesančním stylu, jeho výstavba začala v roce 1907 a v roce 1913 byl slavnostně otevřen. Postaven byl z prostředků, které poskytl filantrop Andrew Carnegie - americký průmyslník, obchodník a podnikatel skotského původu, jeden z nejslavnějších loupeživých baronů" pozlaceného věku konce 19. století. Do Spojených států se přestěhoval s rodiči jako dítě, zkraje pracoval jako dělník v továrně na cívky, později byl zapisovatelem a poslíčkem. Nakonec stoupal v řadě pozic v rámci telegrafní společnosti. Za občanské války byl povolán ke službě v armádě, ale využil možnosti vykoupit se. V Pittsburghu založil společnost Ocelárny Carnegie, v 90. letech 19. století to byla největší a nejziskovější společnost na světě. V roce 1901 ji prodal J. P. Morganovi za do té doby největší finanční transakci, 400 milionů dolarů. Se získanými penězi se věnoval filantropii, zvláštní důraz kladl na vzdělání, světový mír a vědecký výzkum. Mimo jiného nechal v roce 1891 postavit slavnou newyorskou koncertní síň Carnegie Hall. 

Na výzdobě paláce se symbolicky podílela řada států - Itálie darovala např. mramor, Japonsko koberce, Dánsko fontánu apod.

Před palácem můžeme dále vidět Haagský památník války 1940 - 1945. Vytvořil ho židovský sochař Appie Drielsma v roce 1992. Vznikl z iniciativy skupiny bývalých odbojářů. Čtyři sloupy žulového pomníku symbolizují čtyři pilíře společnosti v době 2. světové války: neutrální, římskokatolický, protestantský a židovský. 

Dalším symbolickým památníkem je zde pak Plamen míru. Památník nesoucí toto jméno se nachází také v japonské Hirošimě. Vysoký je 1,6 m a vznikl v roce 2002. Okolo plamene jsou kameny reprezentující stát - svůj kámen tu má i Česká republika. 

V Paláci míru je pak i speciální Strom přání.

Nedaleko odtud je budova Velvyslanectví České republiky.

A teď už jen rozloučení a zpět na letiště.