... Skoky

Skoky, původně Skok či Mariánské Skoky, jsou bývalá ves, část města Žlutice v okrese Karlovy Vary. Leží nad žlutickou přehradní nádrží ve svahu nad údolím řeky Střely. 

Do současnosti se zachovaly ruiny bývalého hostince, hřbitova, jedné stodoly a zejména barokní poutní kostel Navštívení Panny Marie, poškozený četnými loupežemi. Zdejší poutní obraz Panny Marie Pomocné dal vzniknout známému úsloví "Panenko skákavá!", též matičko Skákavá, co je zlidovělé rčení vyjadřující údiv. Pochází právě ze zkomoleného názvu obrazu Panny Marie skokovské. 

První písemné zmínky o Skocích se objevují v roce 1518, kdy Egedius ze Štampachu daroval ves Skoky a tři selské dvory v Teleči své manželce Uršule, rozené z Reitenbachu, s tím, že po její smrti připadnou do vlastnictví fary v Lukách. V roce 1557 získal Skoky hrabě Šlik, a to jako součást nedalekého statku Údrč. Následně tento majetek rozdělil na dvě části. Ta část, která obsahovala Skoky, byla společně s Údrčí následně prodána Libštejnskému z Kolovrat. V té době patřily Skoky k údrčské faře, která byla protestantská, a tím byla ovlivněna i víra poddaných.

V roce 1623 však koupil statek Údrč horlivý katolík a protireformní komisař Severin Thalo z Horštejna, který své poddané opět rekatolizoval. Dne 16. června 1629 byl statek prodán Juliovi Jindřichovi, vévodovi sasko-lauenburskému, který je připojil ke svému toužimskému panství. V této době (1652) žilo ve vsi 52 poddaných. V letech 1689 - 1789 patřilo panství markrabům z Baden-Badenu. Poté panství jako odúmrť připadlo královské komoře, která je roku 1791 rozparcelovala a propachtovala. Zbytek údrčského statku s patronátním právem ke skokovskému kostelu následně vlastnilo v průběhu dalších let mnoho majitelů. Počet obyvatel Skoků začal vzrůstat, v roce 1869 měla obec 23 domů a 126 obyvatel. V roce 1900 měla již 27 domů a 144 obyvatel a v roce 1945 to bylo 28 domů se 134 obyvateli. V obci byly také dva hostince, fara, škola a obchod. Dokonce zde působil spolek dobrovolných hasičů a Svaz venkovské mládeže. 

Po roce 1945 však nastal odsun německé většiny obyvatel a část zdejších statků obsadili dosídlenci ze Slovenska. Ve Skocích zůstalo pouze 18 obydlených domů a 43 obyvatel. Někteří z nich však Skoky opustili poté, co odmítli vstoupit do JZD. Jejich majetky a později i majetek krachujícího JZD převzaly státní statky. Obec se již nepodařilo znovu plně osídlit, opuštěné domy pak byly postupně rabovány a strženy. V roce 1950 byla po internaci premonstrátských řeholníků opuštěna i zdejší fara. Farnost s kostelem pak spravoval žlutický římskokatolický farní úřad. Pro velmi nízký počet obyvatel byla obec 1. června 1957 zrušena a připojena k Ratiboři, se kterou následně byla v roce 1960 připojena ke Žluticím, jejichž místní částí je dodnes. V roce 1961 žilo ve Skocích již jen posledních 16 obyvatel. Definitivním koncem pro Skoky byl rok 1965, kdy byla zahájena výstavba žlutické přehradní nádrže na pitnou vodu. Skoky tím byly zcela odříznuty od okolního světa a zbylí obyvatelé, kromě jedné starší ženy, byli vystěhováni do okolních obcí. Zbytek vesnice kromě hostince (č.p. 21), jedné stodoly, hřbitova, kapličky a kostela byl po roce 1970 srovnán se zemí. Poté, co roku 1982 zemřela tragicky v místní studni poslední obyvatelka, byl osud Skoků zpečetěn. Zbylé budovy ve vesnici začaly chátrat a začala je pohlcovat okolní příroda.  

V roce 1717 byla ve Skocích na popud žlutického děkana a tepelského premonstráta P. Johannese Ricka, OPraem., místním sedlákem Adamem Lienertem postavena kaple Panny Marie Pomocné, do níž byla umístěna kopie milostného pasovského obrazu, zhotovená v témže roce toužimským malířem Johannem Wolfgangen Richterem. Kaple s obrazem se záhy stala mariánským poutním místem, které navštěvovalo až 40 000 poutníků ročně. Se stavbou kostela souvisel vleklý spor o patronátní práva mezi majiteli panství a patrony žlutické fary, do něhož zasáhl papež i panovník. V roce 1748 zřídili tepelští premonstráti u kostela svůj superiorát. V roce 1749 se Skoky staly lokálií a od roku 1857 samostatnou farností. K útlumu došlo za vlády císaře Josefa II., během světových válek a po roce 1950. Po roce 1990 však dochází ke znovuoživení poutní tradice.

Poutní kostel Navštívení Panny Marie je jedinou zachovalejší stavbou ve Skocích. Kostel nahradil původní kapli a je barokní novostavbou z let 1736 - 1748, od stavitele Johanna Schmieda z Útviny. Jedná se o jednolodní obdélnou stavbu s postranními výběžky, sloužícími jako sakristie a panská oratoř, stavba stojí na zděné terase. V přední části kostela se nachází monumentální dvouvěžové hlavní průčelí. Klenby v hlavní lodi jsou dřevěné, podzemí kostela odvodňují dvě gravitační průlezné štoly. Vnitřní zařízení kostela původně tvořil atypický rokokový hlavní oltář baldachýnového typu z doby kolem roku 1760 a dva současné boční oltáře sv. Josefa a sv. Jana Nepomuckého. Za volně stojícím oltářem byl umístěn unikátní obrazový prospekt uzpůsobený pro poutní provoz a uctívání zdejšího obrazu Panny Marie Pomocné, byl koncipovaný jako symbolická nebesa. Tvoří jej kulisovitě řazené dřevěné stěny se svatozáří, oblaky, sochami andělů a holubicí Ducha svatého. Mezi předním rámem obrazu a zadní stěnou byl pohyblivě umístěný poutní obraz, přístupný poutníkům schodištěm mezi stěnami. V zadní stěně oltářního stolu se nachází třináct otvorů patrně pro vkládání zásuvek s drobnými devocionáliemi (= kultovními předměty) poutníků k jejich "posvěcení". 

V roce 2010 byla k podpoře tohoto poutního místa otevřena 58 km dlouhá mariánská poutní trasa Skokovská stezka z kláštera v Teplé. 

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 159 obyvatel (z toho 74 mužů) německé národnosti a římskokatolického vyznání. Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 158 obyvatel: 157 Němců a jednoho cizince. Kromě dvou evangelíků byli členy římskokatolické církve. Od roku 1982 zde trvale již nikdo nežil.

Jeden ze dvou zdejších hostinců, bývalý Schopfův hostinec měl č.p. 21 a postaven byl min. v 1. pol. 18. století, jak dokládá I. vojenské mapování z let 1764 - 1768. Jak jméno napovídá, patřil hostinec rodině Schopfových. Po odsunu německého obyvatelstva byla do tohoto domu přistěhována rodina Holešových. 

Paní Marie Holešová se stala poslední žijící osobou ve Skokách. Měla malou, 9ti letou holčičku, která zemřela na záškrt a byla pochována na zdejším hřbitově. Když přišlo na vystěhování této vesnice z důvodu výstavby přehrady, tak paní Holešová odmítla a zůstala zde sama a bez elektřiny. V roce 1982 bylo právě tělo této poslední obyvatelky Skoků nalezeno na dně její studny.

Dochovaná stodola, postavená v 1. pol. 19. století, patřila ke stavení č.p. 5 v dolní části návsi. Samotné č.p. 5 bylo zbořeno v letech 1950 - 1969.   

Hřbitov byl založen při povýšení zdejší komunity na farnost v roce 1749 a  fungoval až do 60. let 20. století, kdy byli Skoky vysídleny. Na tomto hřbitově leží mimo jiné potomci Adama Lienerta, který byl zakladatelem zdejší poutní kaple, dosídlenci, ale i němečtí obyvatelé. Také je zde pochována malá Štefi, dcera poslední obyvatelky Skoků Marie Holešové, která je však pochována jinde. Po smrti Marie Holešové začal hřbitov velmi chátrat a zarůstat. Stal se i terčem vandalů a mnoho náhrobků je tak dnes v dezolátním stavu. Na konci 90. let 20. století a na počátku 21. století byl hřbitov obnoven česko-německou křesťanskou mládeží. 

U silnice ze Skoků do Žlutic, kudy procházelo nejvíce poutníků, byla v 1. pol. 19. století (někdy před rokem 1841) postavena malá u. Někdy je nazývána také Hommerova kaple. Po odsunu německého obyvatelstva na konci 2. světové války začala kaple chátrat, další ranou bylo v roce 1968 srovnání většiny vesnice Skoky se zemí a vysídlení celého jejího obyvatelstva kvůli výstavbě Žlutické přehrady. V roce 2009 začalo občanské sdružení Pod střechou s částečnou rekonstrukcí kapličky i samotného poutního kostela Navštívení Panny Marie.