Sněžka

Nejvyšší horou Česka je Sněžka se svými 1 603 m (dříve uváděno 1 602 m.n.m). Přes vrchol Sněžky prochází česko-polská hranice, nejvyšší bod se nachází na polské straně hranice, několik metrů západně od kaple sv. Vavřince. 

Vrcholek hory je skalnatý a má rozlohu okolo 120 000 m2. Na vrchol vede z Pece pod Sněžkou kabinková lanovka, využít lze však i celou řadu turistických cest, a to jak pro pěší, cyklisty i běžkaře. 

Georgius Agricola v roce 1546 označil horu názvem Risenberg. V roce 1871 je poprvé zaznamenáno množné číslo Riesengebirge (Obři hory) jako dosud užívaný německý název pro celé pohoří. Původní německý název dosud zanechal dozvuky v dnešních názvech Obří důl a Obří hřeben. Přibík Pulkava již v roce 1380 pro celé Krkonoše použil název Sněžné hory. 

Název Sněžka pochází z 19. století, je odvozen od pojmenování Sněžná - jako sněhem pokrytá. První český název byl Pahrbek Sněžný, pak Sněžovka, od roku 1823 pak definitivně Sněžka. 

První v historii zaznamenaný výstup je z roku 1456, kdy jistý Benátčan hledal v horách drané kamení. V letech 1563 - 1566 se pokusil změřit nadmořskou výšku hory slezský učenec Kryštof Schilling. Naměřil neuvěřitelných 5 880 m (o 1 000 metrů více než má Mont Blanc). V roce 1569 pan Jiřík z Řásně naměřil 2 035 m.

Dne 23. srpna 1935 vyjel na Sněžku ve Škodě Popular Břetislav Jan Procházka a Mojmír Urbánek. Před nimi však na vrchol Sněžky vyjel v roce 1932 již konstruktér Josef Bašek, i když méně náročnou cestou po tehdejší česloslovensko-německé hranici.

Nejstarší stavba je na polské (slezské) straně vrcholu. Je to 14 metrů vysoká kaple sv. Vavřince. Zároveň je i nejvýše položenou barokní památkou Polska a provozovaným sakrálním objektem - každoročně se zde na svátek svatého Vavřince (10. srpna) koná slavnostní mše. 

Stavba má rotundový vzhled, výška je 14 metrů, průměr kruhového půdorysu je 7 metrů. Ke kapli byla přistavěna předsíň na čtvercovém půdorysu. Vnitřní klenutí zploštělé kopule je pokryté malbami z 80. let 19. století. Kaple je postavena z kamene v barokním stylu, stojí na kamenné podezdívce. Zdi jsou z větší strany kryté svislým dřevěným opláštěním. Kuželová střecha kaple i valbová stříška předsíně je krytá dřevěným šindelem a opatřena vrcholovým křížem. 

Vitrážová okna jsou oválná. Vybavení kaple je velmi skromné, zahrnuje oltář s postavami Matky Boží, svatého Vavřince a svatého Vojtěcha. V předsíni se nachází pamětní deska Jana Pieniazka - Odrowaza z roku 1828. Kaple byla několikrát poškozena bleskem.

Stavba byla zahájena v roce 1665. Zasloužil se o ní šlechtic Kryštof Leopold Schaffgotsch. Při zakládání stavby bylo odstraněno 4,5 metru zvětralin až ke skalnímu podkladu. Přes četné obtíže byla kaple dokončena v roce 1681 a byla opatřena oltářem z Křešova. Do stavby totiž zasáhly majetkové pře s hrabětem Humprechtem Černínem, který si Sněžku nárokoval z titulu vlastnictví panství Schmiedeberg (dnes Kowary).  Slavnostní vysvěcení proběhlo na den svatého Vavřince dne 10. srpna 1681. Bohoslužby se zde konaly pětkrát ročně. Kaple byla v roce 1810 uzavřena a do roku 1850 sloužila jako hospoda a útulek. Roku 1854 byla znovu vysvěcena a následně několikrát poničena požárem a obnovena. 

Na české straně Sněžky dlouho stála zchátralá budova České boudy z roku 1868. Na jejím místě byla v letech 2005 - 2006 postavena nová Česká poštovna. Mezi lety 1899 a 2009 stála opodál budova původní poštovny, jež byla v červnu 2009 rozebrána a převezena na Javorovou skálu, kde byla posléze znovu sestavena. Jednalo se o nejvyšší místo v ČR, kde bylo možno získat poštovní razítko. 

V roce 1900 byla postavena dřevěná budova meteorologické stanice. Stavba vysoká 18 metrů byla po II. světové válce jedinou fungující meteorologickou stanicí ve střední Evropě. Stržena byla v 80. letech 20. století.

Další stavbou je horní stanice lanové dráhy z Pece pod Sněžkou. Lanovka má dva úseky, a to Pec pod Sněžkou - Růžová hora a Růžová hora - Sněžka. Do provozu byla uvedena v roce 1949.

Nás čekala jízda novou lanovou dráhou z Pece pod Sněžkou na Růžovou horu, odtud už pěšky pěkně po svých, a to z důvodu velkého větru. Trasa z Růžové hory na Sněžku je po žluté turistické značce dlouhá necelých 2,5 km a trvá cca 1 hodinu a 10 minut. 

Z vrcholu Sněžky nás čekal nejdříve sestup do Obřího sedla, kde je Slezský dům. Dále pak přes Úpské rašeliniště k Luční boudě a zpět do Obřího sedla.

Slezský dům byl postaven v letech 1921 - 1922 jako útočiště "Pod Sněžkou". Dne 16. listopadu 1950 budova vyhořela. Rozhodnutím Národní rady z roku 1951 zde byla v jednom patře s 12 pokoji řízena vojenská jednotka. V roce 1953 - 1959 byla budova pronajata turistickému spolku. V roce 1959 byl Slezský dům převeden na ministerstvo vnitra. V roce 1998 zde bylo zřízeno trvalé vedení odboru lužické pohraniční stráže na majetku státní pokladny. V roce 2005 byl celý majetek pronajat soukromé osobě, v roce 2007 byl Slezský dům odkoupen a od té doby je soukromě provozován jako hotel a restaurace.

Že je Slezský dům útočištěm pod Sněžkou jsme si zkusily i my. Na Sněžce vichr, ale polojasno, místy zataženo. Když jsme vešly do Slezského domu, začalo venku peklo. Prudký vítr a déšť, venku se setmělo. Ale asi za půl hodiny bylo po všem. Nasvačily jsme se a pokračovaly dál po naší plánované trase, i když mlha byla ještě jako z Rákosníčka ...

Přírodní rezervace Úpské rašeliniště se nachází mezi Studniční horou, Hraničním hřebenem a Luční boudou. Má rozlohu 72,8 ha  a jedná se o tak největší vrchovištní rašeliniště v Krkonoších. Jeho mocnost sahá až k 1,2 metru. Nacházejí se zde rašelinná jezírka. Z flóry zde najdeme klečovité porosty, šáchorovité rostliny, ostružiník morušku či kyhanku sivolistou. 

Krkonošská arkto-alpínská tundra je unikátní mozaika ekosystémů alpínských vrcholů (lišejníková tundra), klečových porostů, trávníků a rašelinišť náhorních plošin (travnatá tundra) a závětrných svahů ledovcových karů Krkonoš (květnatá tundra). Pokrývá 7,4 % z celkové rozlohy Krkonoš. Je to přírodní klenotnice toho nejcennějšího, s čím se lze v Krkonoších setkat.

Luční bouda je horský hotel pod Úpským rašeliništěm, pod prameništěm Bílého Labe i Úpy. Leží v nadmořské výšce 1 410 metrů asi 1,2 km od vrcholu Luční hory (1 555 m.n.m). 

Luční bouda existuje v různých obměnách asi od 17. století, je nejstarší horskou chatou na hřebenech Krkonoš a jednou z největších v Evropě. Dnešní podoba pochází z let 1939 - 1940 a zaujímá 5 600 m2 zastavěné plochy. 

V roce 1625 bylo v místech Luční boudy hospodářské stavení (jednoduchý úkryt pro poutníky) při Slezské cestě, obchodní stezce z Čech do Slezska. Při přestavbě zařízení mlýnského kola v roce 1869 byl objeven základní kámen s letopočtem 1623. Během historie několikrát vyhořela a byla vždy obnovena a rozšířena. Postupně se stala významným hospodářským, obchodním, badatelským a turistickým střediskem.

Známými majiteli byli Rennerové. Zdrojem obživy byl chov dobytka, sklizeň sena z okolních luk, později i turistická návštěvnost daná blízkostí Sněžky. Zdejší specialitou byl horský bylinný sýr. Roku 1914 byla dokončena nová velká bouda se 120 pokoji a několika noclehárnami. Po Mnichovské dohodě Luční i nedaleké Rennerova bouda 2. října 1938 vyhořely. 

Za II. světové války chatu obnovil německý wehrmacht a využíval ji pro školení leteckých radistek. Postavena však byla jen nejmenší část z plánovaného rozsahu, menší než předválečná chata. Po válce chatu využívala československá armáda. Později chatu převzal Československý svaz tělesné výchovy a po roce 1990 připadla Klubu českých turistů. V roce 2002 byla chata zamořena plísněmi, kvůli nimž byla z objektu odstraněna expozice ze sbírek geologa, polárníka a horolezce Josefa Sekyry. Od listopadu 2002 byla chata uzavřena, čímž i horská služba přišla o své jediné stálé zimní hřebenové stanoviště. V roce 2004 chatu koupila pražská firma. Dne 29. března 2008 zde Divadlo Járy Cimrmana hrálo divadelní hru Dobytí severního pólu. Od roku 2012 se v prostorách hotelu nachází minipivovar s pivními lázněmi, kde se vaří značka piva Paroháč. Jedná se o nejvýše položený pivovar ve střední Evropě. 

V Modrém (Lučním) sedle je Památník obětem hor - kaplička zasvěcená obětem hor a na cestě k ní tzv. Rennerův kříž, připomínající smrt majitele Luční boudy Jakuba Rennera při sněhové bouři 11. dubna 1868. Na příjezdové cestě bývají až osmimetrové závěje. Dne 29. října 2017 zde byla díky orkánu Herwart naměřena rychlost větru 182 km / hod.

Z Obřího sedla nás čekala trasa po modré turistické značce Obřím dolem do Pece pod Sněžkou. Celkem 4,8 km a cca 1 hod 15 min.

Několik pohledů na Obří důl.

Obří důl je název údolí, které se rozprostírá mezi úpatím Sněžky a Pecí pod Sněžkou. Údolí vzniklo působením čtvrtohorního ledovce tloušťky až 100 metrů. Dříve se zde nacházely různé doly kovových rud. U bývalé boudy Kovárna se nachází stejnojmenné důlní dílo, které je od roku 2004 zpřístupňováno veřejnosti. 

V tzv. Krakonošově zahrádce lze najít řadu cenných rostlin. Vedle několika nešťastníků, kteří se sem zřítili z vrcholu Sněžky, je zde pohřben i botanik Karel Kavina. Úpská jáma je ledovcový kar (= prohlubeň půlkruhového tvaru se strmými stěnami vytvořená ledovcem) tvořící horní zakončení Obřího dolu. Jeho srázy mají výšku až 600 metrů.

Cestou narazíme také na Kapli v Obřím dole z roku 1873. Uvnitř kapličky se dočteme, že byla zhotovena ke skromné památce podivuhodné záchrany: Johanna Bönsche, jakožto i jeho ženy Marie, jakož i jeho tchýně Juliany Buchberger, kteří při povodni 29. - 30. července 1897 i s domem č.p. 108 na tomto místě zasypáni byli zemní lavinou - rovněž Albina Goldmann a Maria Bönsch, které však při tomto o život přišly. 

V noci z 29. na 30. července roku 1897 došlo zde v Obřím dole ke katastrofě, která se stala výjimečnou nejen v Krkonoších. V celých Čechách není znám jiný případ, kdy strukturní mura (zemní lavina) rozdrtila lidská obydlí i s jejich obyvateli. Katastrofa měla v Obřím dole asi následný příběh. Po čtrnáctidenních intenzivních deštích se spustila dvoudenní průtrž mračen, kdy především 29. července byly naměřeny rekordní hodnoty srážek. Za tento jediný den spadlo na Sněžce 239 mm vody, v Obřím dole, kde bylo centrum průtrže dokonce 266 mm. Výsledkem byla povodeň, která doposud nemá obdoby. Až z vrchu z Růžové hory sjela 29. července do Obřího dolu po 21. hodině první strukturní mura a zcela rozdrtila chalupu č.p. 109 patřící Johannu Mitlöhnerovi. Místo, kde chalupa stála, bylo překryto silnou vrstvou bahna, klád a kamení. V lavině našla smrt celá Milöhnerova rodina, tedy dvě děti, manželka a rodiče. Johannu Mitlöhnerovi, který osudnou noc střežil Obří boudu, zbyly jen hole ruce a velký smutek. Po několikadenním kopání byla nalezena těla obětí, ale tělo starého Mitlöhnera a jednoho děcka je tu pod vrstvou zeminy dodnes. V sousední chalupě Johanna Bönsche č.p. 108, která stála asi 50 metrů severněji, nezjistili hned pád první zemní laviny, protože byl slyšet jen silný hukot vody a větru. Kolem 22. hodiny Bönschovi shledali, že okolní louky jsou pokryty vrstvou bahna a klád. Po chvíli zasáhla druhá obrovská mura i jejich chalupu. Lavina narazila do chalupy obrovskou silou, takže z ní vyrazila spodní roubenou část tak prudce, až se střecha oddělila a potom dopadla na místo, kde chalupa stála původně. Protože tato mura z větší části kopírovala trasu potoka, byla více zvodnělá. Proto se sousedům z tekutého bahna podařilo po třech hodinách vyprostit Johanna Bönsche, jeho ženu a její matku. Ovšem náhodně přítomná flašinetářka Albina Goldmannová a Bönschovo malé dítě se v bahně utopily. Celkem na louky mezi kapličkou a poslední chalupou sjelo sedm strukturních mur, dvě největší přinesly smrt sedmi horalům. Uctěme jejich památku.

Strukturní mury (jinak též zemní laviny nebo suťové proudy) vznikají velmi rychlým pohybem svahových sutí s příměsí štěrku, písku či hlíny a především silně prosycených vodou. Strukturní mury jsou typické obalovou vodou, částečky zeminy jsou obaleny vrstvičkou vody, která z nich dělá tekutou hmotu. Vznikají jen na příkrých svazích ve vysokých horách. Do nich při průtržích vniká voda a po nasycení (voda : zvětralina = 1 : 1) dochází k tečení suťových proudů. Většinou kopírují již dříve vzniklé erozní rýhy. Po uvolnění masy na dně údolí vyteče voda a mura se zastaví. Vzniká tzv. dejekční kužel. Strukturní mury byly nalezeny v Čechách pouze v Krkonoších a největší počet právě tady v Obřím dole. Zatím jich tu bylo popsáno téměř čtyřicet.