Stanislav Liška, Ota Tulačka
Stanislav Liška se stal četníkem ještě před okupací Československa německými vojsky, a patřil proto k nejzkušenějším z okolí. Počínaje 21. květnem 1938 až do konce listopadu tohoto roku byl příslušníkem SOS (Stráž obrany státu) - sloužil na hoře Hirschstein u Pivoně, okres Horšovský Týn, v Klenčí pod Čerchovem, Postřekově, Draženově a Luženicích u Domažlic. Poté odešel na četnickou stanici Myslív v tehdejším okrese Klatovy. Dne 13. prosince 1938 byl přeložen na četnickou stanici Kdyně, okres Domažlice, kde sloužil až do 10. května 1945.
Po 2. světové válce byl příslušníkem Sboru národní bezpečnosti, který tehdy plnil funkce policie. Na pozici velitele stanice SNB ve Všerubech zařizoval jednak finální a nejriskantnější úseky cest ke svobodě řady nejen prominentních osob, kterým hrozilo zatčení, ale zároveň byl vybrán pracovníky zpravodajské služby ministerstva vnitra k "provádění" tzv. falešných hranic v nedaleké německo-české vesnici Myslív. Byl odbojářem bez zařazení, pomohl více než sto lidem (110 až 113 lidem) překročit bezpečně hranice, ale jako policista byl nucen se podílet na upevňování komunistického režimu v zemi.
Na podzim roku 1948, po neúspěšném ilegálním přechodu, byl Stanislav Liška odhalen. Pro nedostatek důkazů se mu ale podařilo trestu vyhnout. Později se však proti němu objevilo další svědectví, a tak v noci na 12. srpna překročil s manželkou Růženou, roz. Švejdovou a třemi malými dětmi hranice. V uprchlickém táboře v Ludwigsburgu zůstal Liška s rodinou do konce roku 1950. Ani zde za celou tu dobu však neunikl pozornosti komunistických špehů, kteří neúnavně pátrali. Počátkem února 1951 se s rodinou nalodili a odjížděli vstříc svému novému domovu do Kanady. Dne 5. srpna 1958 se všichni stali kanadskými občany. Liška pracoval nejprve na farmě, která chovala krůty a slepice, a později zřídil malířskou firmu.
Stanislav Liška celý svůj životní příběh v roce 1959 sepsal. Jeho rodinou byl až v roce 2013 na popud Václavy Jandečkové objeven na půdě rukopis o 60 stranách. Stanislav Liška zemřel již v roce 1980.
Ota Tulačka se narodil 9. dubna 1913 ve Kdyni, v malém městečku na Domažlicku, vzdáleném zhruba 7 km od Všerub, tj. na jihozápadní česko-německé hranici a přibližně 150 km od Prahy. Vyrůstal v prostředí, kde bylo samozřejmostí vzájemné soužití sudetských Němců a Čechů. Vystudoval Obchodní akademii v Plzni a stejně jako jeho otec i dědeček byl od roku 1932 zaměstnán jako kancelářský úředník Kdyňských přádelen, jejichž historie sahá až do 2. pol. 17. století, kdy byla ve Kdyni v roce 1678 založena Lamingeny nejstarší textilní manufaktura v Čechách. Jejím majitelem tak byl kromě rodu Stadionů i Wolf Maxmilián Lamingen, svobodný pán z Albenreuthu, známý též jako Lomikar. Výroba se v moderní textilní manufaktuře velmi úspěšně rozvíjela a před 1. světovou válkou měla přádelna až 3 000 zaměstnanců. Po válce vlastnili přádelnu Francouzi a malý Ota s jejich dětmi vyrůstal. Proto hovořil plynně nejen německy, ale i francouzsky. Přádelna měla po 1. světové válce v areálu vlastní tenisové kurty, na nichž strávil Ota Tulačka většinu svého dětství. Od roku 1931 až do začátku 2. světové války byl řádným členem Západočeské župy československé lawn-tenisové asociace se sídlem v Plzni a s pobočkou ve Kdyni s označením Club de Tennis des Filatures de Kdyně. V letech 1934 až 1936 byl trojnásobným tenisovým přeborníkem Plzeňského kraje.
V únoru 1947 následovalo služební přeložení do Prahy za účelem budování podnikového ředitelství, odkud Ota každý týden v pátek dojížděl domů za rodinou, manželkou a třemi malými dětmi, a v neděli večer nebo v pondělí ráno se vracel, a to až do dubna 1949, kdy byl opět přemístěn do Kdyně, kam bylo nakonec přestěhováno zpět i podnikové ředitelství.
V březnu 1948 se prostřednictvím manželky ředitele Přádelen vlny n.p. Praha Karpluse (odešli v březnu 1948 za hranice) seznámil s mužem, který jej požádal, aby mu říkal Vašek a on že pro něj bude Cyril - z důvodů konspiračních. Až do března 1949 pak pomohl Tulačka přes hranice několika rodinám, které především doporučil Vašek a jeho přátelé. Spolupráce Vaška a Tulačky se na jaře 1948 rozběhla na plné obrátky. Mezi prvními převedenými na Západ byly osobnosti jako např. plukovník Alexander Hess, bývalý velitel 310. československé stíhací perutě RAF, štábní kapitán Jaromír Střihavka či letecký mechanik Oldřich Sichrovský, všichni bývalí příslušníci RAF. Převedené osoby nebyly bezpodmínečně z řad RAF, i když jak se později ukázalo, Vaškem byl major Josef Hýbler, bývalý pilot 310. stíhací perutě RAF. Jeho totožnost se podařila StB odhalit náhodou v souvislosti s ilegální činností Cyrila až v roce 1958. Hlavním klíčem k seznámení O. Tulačky a J. Hýblera se stala paní Masárková, bytem na Letné, která byla pro svůj židovský původ během války vězněna v koncentračním táboře v Osvětimi. Hýbler ji znal ještě z první republiky a u ní se také seznámil s manželi Hanušem a Emílií Karplusovými, jejími známými právě z koncentračního tábora. Paní Masárková i Karplusovi plánovali odejít za hranice, a to jim měl umožnit jejich dobrý známý Ota Tulačka. Karplusovi seznámili tehdy Hýblera s Tulačkou za podmínky, že se nebudou znát navzájem jménem a nebudou nikdy mluvit o svých osobních věcech.
E. Karplusová seznámila J. Hýblera také s Reinholdem Pickem, pracovníkem Taggartova zpravodajského oddělení na americkém velvyslanectví, a netradiční sestava tak byla kompletní. Vzhledem k tomu, že přechod byl nákladný a letci prostředky neměli, bylo dohodnuto, že od zámožných lidí budou účtovat 100 000 Kčs a z přebytků peněz budou hradit přechod kamarádů letců. Cesta byla nákladná, ale zato bezpečná. Chránili ji přímo příslušníci SNB v čele s praporčíkem Stanislavem Liškou, velitelem stanice SNB ve Všerubech. Dalším článkem v řetězci byl autodopravce Jindřich Mařík ze Kdyně, který převážel osoby svým autem Č-DO-42 z Prahy až k hranicím a zároveň předával peníze policistům.
Prvními, kdo na jaře 1948 odešli, byli manželé Karplusovi, o týden či dva později nakládal do svého auta J. Mařík někde mezi Andělem a Smíchovským nádražím v Praze další 4 osoby, dva muže, jednu ženu a devítiletou dcerku, které Vaškovi předal Pick. Ve Kdyni Tulačka, jak bylo zvykem, vystoupil a J. Mařík odjel se všemi směrem na Všeruby, kde na ně čekali příslušníci Velitelství stanice SNB v obvyklé sestavě - prap. Stanislav Liška a jeho podřízení štábní strážmistr František Martinů a strážmistr Bohumil Mikeš. Další převedený byl Ing. Pavol Blaha, slovenský a československý politik, pravděpodobně s manželkou. V Praze - Košířích na konečné stanici elektrické dráhy č. 15 byla předána rovněž obálka s 65 000 Kčs. Cestou ale museli vystoupit a jít kvůli hlídce SNB před Plzní 8 km pěšky, další hlídka byla v Přešticích. Přijeli pozdě, Liška už na smluveném místě nebyl a tak je Mařík ukryl ve svém autě v garáži.
"Tulačkovou cestou" přešla např. I. Tigridová, a to i přesto, že se musela v té době třikrát denně hlásit na pražské kriminální policii. Přijela do pohraničí v létě 1948 vlakem spolu s Tulačkou, který ji ubytoval v kdyňském hotelu. Další den pak již jen čekala v domě Stanislava Lišky ve Všerubech. O několik týdnů Walter Birge inicioval odchod její matky a bratra. V prosinci 1948 byl zatčen Stanislav Liška, který byl později pro nedostatek důkazů propuštěn. V polovině ledna 1949 se domluvil štábní strážmistr František Martinů, který měl za ženu sestřenici Jindřicha Maříka, se strážmistrem Bohumilem Mikešem a oba raději opustili území Československa, neboť se obávali, zda nedojde k vyzrazení jejich "bezpečné cesty" na Západ. Situace se začala vyhrocovat, a proto 12. srpna 1949 uprchl za hranice i se svojí rodinou Stanislav Liška a s ním i jeho služební kolega Václav Strouhal, ten spěchal natolik, že doma nechal manželku i syna a ta se s ním později nechala rozvést. Na odchod za hranice, směr Francie, se připravovala i celá rodina Oty Tulačky, všechny tři děti měly pro tuto příležitost dokonce nakoupené nové kabáty. Otu Tulačku zatkli v Praze 12. září 1949 na Smíchovském nádraží, kde na něj čekal Miloš Šprysl (krycí jméno Švec).
Rozsudkem Státního soudu v Praze ze dne 17. května 1950 sp. zn. Or I/II 1728/49 ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. února 1951 sp. zn. To V 64/50 byl uznán vinným trestným činem velezrady a vyzvědačství podle ust. § 1 odst. 1, písm. c), odst. 2, ust. § 5 odst. 1 zákona č. 231/48 Sb. a odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí a k dalším trestům - peněžitému trestu ve výši 20 000 Kčs, propadnutí veškerého jmění a ztrátě čestných práv občanských na dobu 10 let. Původně mu byla však navržena smrt provazem, avšak pro polehčující okolnosti mu byl trest snížen na doživotí. Byl vězněn na Pankráci, ve Valdicích, v Mírově, v Leopoldově a propuštěn na základě amnestie prezidenta republiky dne 4. března 1964.
Po propuštění směl Ota Tulačka pracovat pouze jako lesní dělník či kovoobráběč. Později např. stejně jako jeho spoluvězeň z Leopoldova K. Kutlvašr dělal hlídače - v závodě Solo Sušice, kam několik let dojížděl, či pro Lesy Kdyně, kde dřevo vozil také místní rodák Josef Hubáček, akrobatický letec, bývalý pilot RAF a účastník bitvy o Británii. Ota Tulačka se dožil 78 let, zemřel v roce 1991.
Kdo by si chtěl přečíst celý zákon č. 231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky, dle kterého byli jak emigranti, tak převaděči, souzeni, tak může zde: