Štatl Brno
Druhé největší město České republiky, Brno, je poprvé doloženo ve 12. století a vztahovalo se k místnímu hradu. Hrad byl pojmenován podle polohy na brnném (= hlinitém) místě (vrchu). Za přímého předchůdce Brna je považováno hradiště Staré Zámky na katastru dnešní Líšně, jedno z hradisek Velkomoravské říše, jehož osídlení se datuje od konce neolitu až do začátku 11. století.
Dějiny města Brna byly vždy pevně svázány s dějinami Moravy, již v 11. století od dob údělných knížectví na Moravě Brno zastávalo mimořádně důležitou úlohu ve správě země. Ražba mincí v Brně začala v 11. století, kdy zde brněnská knížata razila nejstarší brněnský denár. První písemná zmínka o Brně je v Kosmově kronice roku 1091. Roku 1243 byla Brnu udělena práva městská, v polovině 13. století byl založen hrad Špilberk, roku 1292 bylo tehdejšímu královskému městu Brnu uděleno právo volit rychtáře. V roce 1324 založila královna Eliška Rejčka na Starém Brně kostel Nanebevzetí Panny Marie, dnes baziliku a místo jejího posledního odpočinku. V letech 1349 - 1411 Morava vystupovala v rámci českého státu jako samostatný správní subjekt v čele s vedlejší větví panovnického rodu Lucemburků. Jan Jindřich, bratr císaře Karla IV., a posléze jeho syn Jošt vytvořili z Brna významné hospodářské, politické i správní centrum. Monumentálním pohřebním místem moravských vladařů se stal chrám svatého Tomáše na jihovýchodní straně Moravského náměstí. Z jihu a východu ke kostelu sv. Tomáše přiléhá rozsáhlý barokní areál někdejšího augustiniánského kláštera. V Místodržitelském paláci - bývalé klášterní prelatuře - při svých dvou pobytech v Brně pobýval francouzský císař Napoleon I. Nyní zde sídlí část Moravské galerie. Plastiky na hlavním portálu představují zakladatele kláštera, moravského markraběte Jana Jindřicha a jeho syna Jošta. Tento poslední moravský Lucemburk byl na podzim roku 1410 dokonce zvolen římským králem, začátkem následujícího roku ale zemřel na Špilberku.
Kostel sv. Tomáše na Moravském náměstí býval kdysi klášterním kostelem opatství řádu augustiniánů a původně se jmenoval kostel Zvěstování Panny Marie a svatého Tomáše apoštola. Málo se dnes ví, že jeho stavbu prováděla táž parléřská huť, která budovala katedrálu svatého Víta v Praze. Velkoryse pojatá stavba trojlodní gotické baziliky nebyla nikdy dokončena, dnešní podoba kostela je výsledkem několika barokních přestaveb. Císař Karel IV. byl 13. března 1356 osobně přítomen vysvěcení kostela a k této slavnosti věnoval chrámu zvláštní dar - ikonu Panny Marie, která vešla do dějin jako Madona svatotomská, která je uctívána jako palladium, tj. zázračný symbol ochrany města.
Roku 1428 byl při neúspěšném husitském obléhání Brna klášter i s kostelem těžce poškozen, ale na rozdíl od jiných klášterů vyvázl vlastně ještě dobře, nebyl husitskými hordami vypleněn ani vypálen. Vděčil za to své poloze v pevnostním systému města, která jej chránila. A právě do Brna se uchýlili mniši ze zničených moravských klášterů. Roku 1500 postihl konvent velký požár. Se začátkem 17. století se celková situace ve společnosti začala měnit. Roku 1602 dosadil panovník v Brně katolickou městskou radu, když protestantismus ve městě jednoznačně zakázal. Město Brno se připojilo k protihabsburskému povstání z roku 1618, kterým začala Třicetiletá válka. V roce 1619 došlo v Brně k radničnímu převratu, katolická městská rada byla sesazena, jezuitský kostel byl předán kalvinistům a ke sv. Jakubovi se vrátil luteránský farář. Tato situace trvala jen do roku 1621, kdy se převážně protestantská rada podrobila císařským vojskům a rada dosazená v roce 1619 se vrátila do úřadu.
V roce 1645 se švédský velitel Torstenson rozhodl dobýt Brno. Habsburský velitel nevěřil v možnost úspěšné obrany a město opustil. Císař jmenoval novým velitelem Ludvíka Raduita de Souches, původem Francouze a v té době ještě nekatolíka (byl kalvín). Ten si však získal naprostou důvěru a podporu Brňanů. Švédové přitáhli k Brnu 3. května 1645 a marně se dobývali déle než čtvrt roku, přesně 112 dní, až do 23. srpna, Torstenson přivedl před město 28 000 zkušených vojáků, které od 19. července posílilo ještě 10 000 mužů knížete Jiřího Rákocziho. Proti této skoro pětadvacetinásobné přesile stálo 426 vojáků císařské posádky a 1 050 ozbrojených civilistů včetně 66 jezuitských studentů. Brno mělo také 36 najatých žoldnéřů. Svatotomášský komplex byl nejzranitelnějším místem obrany. Jak se ukazovalo stále zřetelněji, byl současně místem nejsilnějším. Nepřetržité modlitby Brňanů u ikony Panny Marie svatotomské, povzbuzovaných vytrvale jezuitou Martinem Středou, duchovním vůdcem a oporou celého města, a úcta k této Divotvůrkyni dodávali obhájcům naději ve vítězství, kterého pak bylo dosaženo 15. srpna 1645, v den jejího svátku. Brno bylo zachráněno a uchráněna tak byla i Vídeň. Škody ve městě byly ovšem obrovské. Klášter i kostel sv. Tomáše byly zničeny skoro úplně. Z celého komplexu budov zůstalo jen kněžiště obklopené sutinami. Zasaženy byly i obě věže.
Přesto se augustiniáni rozhodli kostel i klášter vybudovat znovu. Na svátek svatých Petra a Pavla roku 1661 byl položen základní kámen k rozsáhlé přestavbě kostela podle plánů Jana Křtitele Erny, která byla dokončena po více než deseti letech za převora Jeronýma Huffnagla. Současně probíhala i obnova konventu. Překrásným architektonickým dílem je průčelí kostela, s velkými volutami po stranách. V 19. století byla nově budovaná Joštova třída projektovaná na osu kostela, takže průčelí se od této doby uplatňuje jako pohledová dominanta ulice.
Po dokončení kaple s obrazem Panny Marie vykonal 10. května 1736, na den Nanebevzetí Páně, olomoucký biskup kardinál Wolfgang Hanibal hrabě Schrattenbach korunovaci obrazu "černé" Madony svatotomské, nazývané Divotvůrkyně (Thaumaturga). Osmidenní korunovační slavnost překonala všechny dosavadní podobné oslavy v Brně. V roce 1745 se při příležitosti stého výročí obrany Brna před Švédy konala další podobně velkolepá slavnost.
Stavbu klášterních budov i prelatury (dnes sídlo Moravské galerie) dokončil Mořic Grimm před rokem 1750. Prelatura je ozdobena portálem se sochami markrabat Jana Jindřicha a Jošta.
Přes výjimečné postavení v životě města a celé Moravy byl kostel i klášter augustiniánů výnosem císaře Josefa II. z 15. března 1783 zrušen. Nastěhovaly se sem zemské a státní úřady a klášter směl přesídlit do stavebně dost zanedbaných budov na Starém Brně, kam si augustiniáni sebou ale vzali také stříbrný oltář s obrazem Panny Marie Svatotomské. Dne 1. září 1784 se zrušený klášterní kostel stal farním kostelem pro nově zřízenou farnost zahrnující severní předměstí Brna. Kaple při kostele však již zůstaly zrušeny. Portál na severní straně lodi kostela, kterým se vstupovalo do kaplí, byl zazděn a uzavřen oltářem sv. Kříže. Vážně poškozen pak byl kostel bombardováním v roce 1945, generální opravy byly provedeny v roce 1956.
Hlavní oltář je dílem znojemského sochaře Josefa Winterhaltera staršího a Jakuba Schwarze z roku 1762. Po stranách jsou na oltáři barokní sochy sv. Augustina, jeho matky sv. Moniky, sv. Tomáše z Villanovy a sv. Mikuláše Tolentinského. Po straně oltáře kopie obrazu Panny Marie Svatodomské.
Dále je zde oltář svaté rodiny, oltář svatých kajícníků, centrální oltář, oltář sv. Tomáše z Villanovy (biskup a augustinián), oltář sv. Moniky (matka sv. Augustina), oltář anděla strážného, oltář Nejsvětější Trojice, oltář svatého kříže, oltář čtrnácti svatých pomocníků, oltář Panny Marie Bolestné (plastika je datována do doby kolem roku 1385 a její vznik je spojován se jménem Jindřicha Parléře, který je v letech 1381 až 1387 uváděn jako stavitel a kameník markraběte Jošta v Brně), oltář sv. Augustina (sv. Augustin s chlapcem hrajícím si na mořském břehu, kopie obrazu od P. P. Rubense), oltář Mikuláše z Tolentina, oltář sv. Starosty (autorem je Pražan Jan Jiří Heintsch pocházející ze Slezska). Varhany zhotovil roku 1698 Antonín Riga. Současné varhany jsou z roku 1900 firmy Rieger. Stroj obsahuje 34 znějících hlasů (I. manuál 14, II. manuál 11 a pedál 9).
Hrobka markraběte Jošta se nachází před čelním oltářem a je zakryta červenou kamennou deskou. Mosazný nápis byl instalován při příležitosti návštěvy velkovévody lucemburského Henryho a jeho manželky. Kamennou deskou je zakrytý vstup do prostorné hrobky augustiniánských mnichů. Je zde také hrobka hraběte Lichtenstein-Kastelkorna, hraběte Magnise, jeho ženy a jejich dětí. V měděné schránce v podobě srdce je uloženo srdce hraběte Braidy, který padl při obléhání Budapešti. Uvnitř hrobky se dále nachází pozůstatky kostí členů nějakého náboženského bratrstva. Před oltářem Panny Marie Bolestné jsou hrobky rodin Orlíkovy a Kobylkovy. Na zdi je náhrobní deska Maxmiliána Valentina z Martinique. Před oltářem sv. Augustina je hrobka rodiny z Hirzenau a v levé boční lodi je hrobka rodiny Želeckých z Pučenic.