Tajemné chodby a poklad ???

Bílá paní z hradu Okoře pronikla i do trampské písně, historické prameny ani pověsti však její existenci nepotvrzují. Zato se vypráví pověst o ukrytém pokladu někde ve zřícenině nebo o zazděném zlatém střevíčku. "Přišli do síně, kde byla veliká záře z kádě pod klenbou, tam hořely zlaťáky a pes věru strašný, černý, s ohnivýma očima a krvavými zuby na té kádi seděl a ani se nehnul. Ve třetí klenbě hořel mocně plamen a v tom plameni duše ruce k nim spínaly a prosily o vysvobození," vypráví ve svých záznamech kostelník Tůma z Tuchoměřic, který se roku 1773 odhodlal jít hledat poklad do prostoru hradních sklepů ...

Podle proutkařů by jedna podzemní chodba vedoucí z hradu měla být dlouhá asi jen 250 metrů a končit hned za silnicí pod hradem. Ta sloužila zřejmě jako úniková cesta v době nebezpečí. Začátek podzemních chodeb je v přízemí hradní věže, kde je zazděna kaple. Hluboké podzemní prostory připomínají temné jeskyně. Větší část podzemí byla prozkoumána, ale mnoho kilometrů ještě chybí. Chodby sloužily nejen k nepozorovanému úniku, ale také k dopravě vody. 

Dle bývalého starosty Okoře vycházela chodba ze sklepení stavení č.p. 8 (dříve patřilo Petru Hapkovi), ústí chodby by mělo být však zazděné. Bývalo zde údajně purkrabství.  Např. v roce 2015 byla objevená propojovací chodba z pozdně gotické doby z císařského paláce na Karlštejně se sklepeními budovy purkrabství.

Druhá chodba by měla pokračovat směrem na Tuchoměřice, což není nelogické, když víme, že zdejší zámek stejně jako Okoř vlastnil po určitou dobu stejný majitel, jezuitský řád. Z Tuchoměřic podzemní chodby mají pokračovat dvěma směry, jednak přes křižovatku lesních cest u sv. Juliány do Statenic a jednak do Kněževsi. 

Existenci té kněževské potvrzuje z vlastní zkušenosti pan Radoslav Bušek z Olomouce, který v roce 1939 jako desetiletý se svými rodiči asi půl roku bydlel ve starém domě v Kněževsi, v levém rohu malého náměstí, vzdáleného asi 50 metrů od kapličky. Vyprávělo se o něm, že z něj vede podzemní chodba, a to právě do kláštera v Tuchoměřicích. Pan Bušek část chodby tenkrát navštívil a zjistil, že byla asi dva metry vysoká a půldruhého metru široká a podle terénu klesala severním nebo severovýchodním směrem. Po více jak 15 metrech se chůze stávala nebezpečná, neboť místy se povalovaly vypadlé kameny. Přesto se při světle baterky dalo poznat, že chodba stále pokračuje.

Kromě toho objevil také vchod do podzemí kdesi u Kněžívky mezi Kněževsí a Tuchoměřice, o němž píše: "Dnes to místo asi bude zasypané, ale v době, kdy jsme s požehnáním učitelky utvořili patru desíti kluků pro prozkoumání chodby, byl vchod, lépe řečeno otvor, v boku otevřený. S baterkami a svíčkami jsme vstoupili dovnitř, ale když jsme se po několika desítkách metrů chůze ohlédli a jen matně za sebou viděli otvor, kterým jsme prve vlezli do chodby, naše odvaha skončila. Chodby byly celkem zachovalé, nijak mokré a na zemi nebylo nic napadaného.

Podařilo se mu tak tedy vstoupit do jiného, zachovalejšího úseku podzemní spojnice mezi Tuchoměřicemi a Kněževsí? Možné by to samozřejmě bylo. Nabízí se samozřejmě i další otázky. V jakém stavu se podzemní chodba nachází dnes? Existuje do ní ještě tento vstup? A vede opravdu až na hrad Okoř?

Protože mě samozřejmě takové záhady a tajemství lákají, navíc na hrad Okoř jsem v mládí jezdila často z nedalekých Horoměřic na kole na výlet, tak jsem začala studovat mapu podrobněji. 

Z Malých Číčovic měla vycházet podzemní chodba ze sklepení statku č.p. 1, dnes je údajně zazděna. A dokonce z protějšího statku č.p. 2 pocházela Anna Linhartová, budoucí manželka mého pra pra předka Václava Nebeského (viz https://www.rod-nebeskych-a-cackych.cz/l/vaclav-nebesky-a-anna-linhartova/).

Možná není úplně náhoda, že v pomyslné přímce z hradu Okoře na Tuchoměřice a dále ke sv. Juliáně, kterou jsem na mapě vytvořila, stojí nejdříve na návrší na východní straně Malých Číčovic kaple Nalezení sv. Kříže. Je to barokní stavba v osmibokém půdorysu a má stanovou střechu završenou sanktusníkem se zvonem. Pohledově je svým exteriérem nezaměnitelná. Byla postavena v letech 1711 - 1714. Pravděpodobně byla cílem poutní stezky z Tuchoměřic.

U rozcestí stojí jednoduchý dřevěný křížek s trojdílným pískovcovým podstavcem (jedná se o repliku původního kovového kříže zdobeného ornamenty, chybí letopočet vzniku i věnování). 

O několik stovek metrů dál pak boží muka sv. Salvátora. Jedná se o 3,5 m vysoký podstavec pro sochu sv. Salvátora. Samotná socha se bohužel nedochovala. Z malého návrší lze dohlédnout až k hradu Okoř. 

O dalších 300 metrů dál je umělá jeskyně sv. Františka. V roce 1712 dal vystavět P. Budhovský poblíž Tuchoměřic směrem k Číčovicům pěknou kapličku nebo jeskyni na způsob chýše, v níž sv. František Xaverský na ostrově Sancianu zemřel. V kapli dal umístit sochu znázorňující řečeného světce umírajícího v životní velikosti. Zmiňovaná socha sv. Františka umírajícího na mořském břehu se však nedochovala. Zmizela neznámo kam již na konci 19. století, neboť soupis památek z té doby ji neuvádí. 

Při cestě po současné červené turistické značce stojí dále boží muka. Jedná se o 3,5 m vysoký zděný hranol s postranními výklenky, který pochází z počátku 18. století. Na jižní straně se dochovaly fragmenty nápisu "Renov. 1872 - 1935, oroduj za nás". 

Na vyvýšeném ostrohu uvnitř zatáčky před tuchoměřickým zámkem se nachází kovový pamětní kříž z růžového mramoru, zasazený do 2 m vysokého pískovcového barokního podstavce. Ve spodní části je uvedeno datování 1917. Mnohem starší podstavec však vznikl kolem roku 1770. 

Zámek Tuchoměřice je původně renesanční stavba, vystavěná před rokem 1615 na místě bývalé tvrze z 15. století, na mírném návrší nad obcí. Historie zámku je spjata především se čtyřmi českými šlechtickými rody, kterými byli Valdštejnové, Zajícové z Hazmburka, Služští z Chlumu a Vartemberkové. Zdejší tvrz je poprvé zmiňována v pramenech v roce 1436. Po skončení husitských válek je zde připomínán Zbyněk z Hazmburka, který tvrz a statek odkazuje Hynkovi Pihelskému z Hazmburka. V roce 1520 kupuje sídlo Jan Služský z Chlumu, který je velkým příznivcem Jednoty bratrské. Služští z Chlumu drží Tuchoměřice až do roku 1615. Za jejich panování byla tvrz přebudována na renesanční zámek. Poslední držitel z rodu Služských z Chlumu, Jan Benjamin Služský, prodal panství v roce 1615 Ottovi Jiřímu z Vartemberka. Ten zde pobýval se svou ženou do roku 1623, kdy prodal zámek Jezuitské koleji u sv. Klimenta na Starém Městě pražském. Zámek spolu s původním kostelem sv. Víta a Linharta byl využíván jako klášter a fara. V období třicetileté války zámek i kostel chátral a zpustl a po zřícení stěn jej jezuité v letech 1667 - 1669 přebudovali na svoji rezidenci spolu s výstavbou nového kostela sv. Víta. Návrhem kostela i přestavbou zámku ve stylu raného baroka byl pověřen architekt Orsi. Po zrušení řádu císařem Josefem II. v roce 1773 získává zámek novoměstský konvikt (společný domov s duchovním programem) a později Studijní nadační fond. V roce 1898 byla budova kláštera pronajata ústavu pro rekonvalescenty, jehož správou byla pověřena Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského. V roce 1953 ústav připadl pražské nemocnici Motol, která zde provozovala léčebnu pro dlouhodobě nemocné od 80. let 20. století. Dokonce moje prababička Ludmila Čacká, roz. Minaříková, byla v této léčebně pravděpodobně pacientem, neboť se nám dochoval lístek Filiálního léčebného ústavu v Tuchoměřicích (viz: https://rod-cackych.webnode.cz/products/a02-josef-cacky-a-ludmila-minarikova/). V současné době je zámek pro veřejnost nepřístupný. Od roku 1998 využívá bývalý jezuitský klášter komunita Chemin Neuf jako řeholní dům. 

Dle historické literatury (Sborník Zbraslavsko a Smíchovsko, 1899) vznikly tyto v krajině stojící stavby a kříže právě zásluhou řádu jezuitů sv. Klimenta z konventu v Tuchoměřicích, který okolní obce, včetně Malých Číčovic, vlastnil v letech 1621 - 1773. V uvedeném sborníku je konkrétně uvedeno, že "v okolí Tuchoměřic jest několik pěkných a památných soch: socha sv. Juliány z roku 1679, sv. Salvatora, jeskyně se sochou sv. Františka, na břehu mořském umírajícího, socha sv. Václava u Kopaniny a P. Marie u Pazderny. Postavit je dal v roce 1711 - 1712 uměnímilovný převor jezuitů, P. Rudolf Budhovský". 

Vydáme-li se po stopách kaple sv. Václava v Kněževsi, zjistíme, že skutečně leží na pomyslné přímce Kněževes - Kněžívka - zámek Tuchoměřice. Kaple sv. Václava byla postavena roku 1736 nákladem jezuitského semináře sv. Václava v Praze. Roku 1862 vystavěla obec vedle kaple školní budovu a zahrnula kapli do školní zahrady. Roku 1882 byla kaple nákladem obce rozšířena a obnovena. Kaple je obdélná, s obdélným presbytářem se zaoblenými nárožími, členěna obloučkovým vlysem a lizénami. V průčelním rizalitu je polokruhový portál a kruhové okno. Na střeše otevřená zvonička s kamennou polopostavou sv. Václava. V roce 1882 byl na oltář dán nový obraz sv. Václava malovaný pražským malířem J. Mathauserem. V roce 2014 byly při rekonstrukce kaple objeveny nástěnné malby z roku 1904, které byly zrestaurovány. 

Stejnojmennou kapli, tedy kapli sv. Václava, najdeme i v Kněžívce, v místní části Tuchoměřic. Vystavěna byla v barokním klasicismu v roce 1882. 

Podařilo se snad panu Buškovi najít opravdu spojnici mezi Kněževsí a Tuchoměřicemi? Jezuity vybudovaná či užívaná jednotlivá sakrální místa mohou být tedy označením, kudy vede podzemní chodba až na hrad Okoř. O podzemí přímo pod tuchoměřickou jezuitskou rezidencí se dochovaly více než 200 let staré zápisky Františka Slavomíra Štěpánka Kopanského. Figuruje v nich: "... pověstná klapačka, část podlahy, která, když na ni člověk stoup, s ním se probořila a do propasti rokle jej svrhla a pak se vlastní tíž podjela a vyjela nahoru jako nic ... Superior jezuitů dal různé lidi do zámku pozvat a ti se nikdy nevrátili. Tedy ty kosti pocházejí od těch nešťastníků, co jezuité odpravili ... kosti z toho sklepa vozili celý srpen každé noci, v noci, aby se lid na bývalé pány nehoršil ..." Místní pamětníci potom vzpomínají na zdejší sklepení jako na tři chodby, "jakési mohutné klenuté tunely vylámané ve skále, z nichž ten největší byl dlouhý zhruba 30 metrů," dnes zasypané. Podobné třípatrové sklepy mají být i pod zámkem ve Statenicích. To by odůvodňovalo, proč má vést podzemní chodba i od sv. Juliány ke Statenicím. Statenský zámek chvíli držel stejný majitel jako hrad Okoř či  zámek Tuchoměřice, a to klášter sv. Jiří v Praze či Zikmund Služský z Chlumu. 

Třetí chodba by měla vést z Okoře do Buštěhradu s malou odbočkou do Malých Číčovic. Důkazem její skutečné existence mohl být nedávný propad na polní cestě u Číčovic a také skutečnost, že Buštěhrad i Okoř, předtím, než je zdědili jezuité, vlastnil po určitou dobu opět jeden majitel - rod Rokycanských z Prahy. 

Nejstarší informace o buštěhradském podzemí u kapličky je ze 30. let 20. století, kdy průzkum tohoto podzemí prováděl RNDr. Karel Žebera, DrSc. Ten se měl dostat podzemím až k Vypichu. Během II. světové války došlo k propadu v hospodářském zázemí zámku, později státního statku. V 50. letech 20. století došlo k narušení boční stěny vstupní chodby, kterou pobořil nákladní automobil. Ve stejné době došlo k propadu počátku chodby pod zdí zámeckého parku. V té době šlo vstoupit do podzemí u pivovaru a vylézt u parku. Propad byl zasypán, oprava zdi byla provedena tak, že k původní kamenné zdi přizdili zeď cihlovou, kterou uzavřeli i původní vchod od bývalého pivovaru. Dle pamětníka by mělo být nezasypané sklepení bývalého hostince (pod parkovištěm, proti objektu DPS). 

Dle senzibila Jiřího Vydry by podzemní chodba měla vycházet z podzemí u kapličky, procházet pod oplocením vedle parkoviště u hřbitova směrem k Vypichu, kde se pod třetím sloupem elektrického vedení z Vypichu k Makotřasům větví. Jedna část chodby míří k Makotřasům a druhá kolem Číčovic k Okoři. 

V roce 2003 došlo k propadu v přístupové chodbě k podzemnímu komplexu u kapličky. Shodou okolností byl proveden spolu s Českou speleologickou společností průzkum, základní měření a fotodokumentace. Zjistilo se, že podzemní komplex je spojen chodbou s domem č.p. 315, jehož obyvatelé jako jediní mají dodnes do podzemí přístup. Část sklepení je zatopená. Pravděpodobně v důsledku uskřípnutí přirozeného odtoku spodní vody z podzemních prostor se celá severní stěna vstupní chodby začala  odklánět. To se projevilo propadem stropu vstupní chodby. Ve zdi kryjící původní vstup je dnes 2 cm trhlina. Propad byl zasypán.

Námitka, že při vytváření podzemních prostor by musely vznikat haldy nepoužitelné vytěžené zeminy, je mylná. Tyto chodby vznikaly v době budování tvrzí a hradů, kdy bylo naopak k vytvoření rovného nádvoří zapotřebí obrovského množství materiálu. Občas si budovatelé hradů pomohli sklepením, jako např. u Hasištejna kde jim obrovské sklepení pod nádvoří ušetřilo nejméně polovinu materiálu na vyrovnání terénu. Většinou ale byl prostor mezi hradem a hradbou vyplněn pouze zeminou. Názorným příkladem je pražský Vyšehrad. Na vyrovnání prostoru mezi hradbami a původním kopcem bylo použito obrovské množství zeminy a dodnes se neví, kde ji budovatelé Vyšehradu vzali. Je velice pravděpodobné, že použili vytěženou zeminu právě z podobných podzemních prostor (Vyšehradských kasemat - viz odkaz zde).

Čtvrtá chodba měla vést přes bývalý mlýn na vedlejší kopec, na jehož vrcholu jsou v křovinách stopy po jakémsi neznámém objektu. 

Kdo ví, třeba se jednou skutečně podaří pod hradem objevit nějaké zatím neznámé podzemní prostory a v nich možná i ten velký poklad, který tu má být podle pověsti ukryt. Zatím se v 19. století při jednom jeho hledání podařilo údajně objevit síň s nápisem "Letha Panie 1456 kopali jsme zde ..." doplněným vyrytým obrázkem střely. 

Onen poklad by tedy musel být velmi starý, přinejmenším z husitských dob. Anebo ještě starší, třeba templářský? V takovém případě by oním pokladem nemusely být jen cennosti, jako zlato, stříbro a drahokamy, ale třeba také vědomosti. Templáři přišli ve Svaté zemi do styku s arabskými učenci, jejichž znalosti byly v řadě oborů, třeba v lékařství nebo alchymii, resp. chemii, pokročilejší než v Evropě. Tyto vědomosti se mohly dochovat nejen ve formě zápisů, ale třeba také v podobě přístrojů, třeba astronomických, který byly v tehdejší Evropě neznámé. Takové astronomické přístroje byly významné především pro navigaci na moři, čili s jejich pomocí by mohli templáři doplout do Ameriky dávno před Kolumbem ... 

Jsou tedy kříže a kapličky u cest jen "ozdoba" krajiny nebo strážci dávných tajemství? Jako první s touto teorií přišel známý brněnský proutkař a senzibil Oldřich Hradil (1912 - 1989). Při práci v terénu si totiž povšiml, že podzemní chodby na povrchu značí právě drobné církevní stavby. Boží muka v některých případech indikovala křížení dvou chodeb, kapličky maskovaly vyústění ventilačních šachet. 

Z tohoto hlediska byl zatím nejpodrobněji zmapován úsek pravděpodobně středověkých chodeb u Přerova v okolí Věrovan v roce 1975. Nacházejí se přibližně v hloubce 5 - 15 metrů a jsou vedeny v tamějším jílu bez jakékoliv výztuže, pouze místy pohodlně projde dospělý člověk, jinými chodbami je údajně možné projet kočárem s koňmi. To by mělo svůj význam zejména při náhlé evakuaci některého místa ohroženého válkou - třeba při odvozu skvostů z nějakého kláštera za třicetileté války. 

Při zpracovávání obsáhlého materiálu vyslovil Oldřich Hradil domněnku, že tyto chodby jsou pouze jednou částí celého podzemního systému chodeb, který začala v 15. století budovat katolická církev. Teoreticky by měl spojovat všechna městská i venkovská sídliště a na povrchu se projevovat nikterak nápadnými kříži, kapličkami, sochami světců a podobně. Do jisté míry zůstal tento systém funkční zřejmě dodnes a podle Oldřicha Hradila ho dobře znají a udržují v tajnosti také současní vysoce postavení církevní hodnostáři. Vždyť postavení i těch nejmenších božích muk povolovalo právě příslušné arcibiskupství.

Podzemní chodby můžeme tedy v duchu této hypotézy hledat různě po Česku. Ve vytipované oblasti je zapotřebí si povšimnout všech starších stavení, kromě kapliček a božích muk také hájenek, mlýnů, osamocených hospod, rychtářství, zámků, tvrzí, klášterů a kostelů. Potom je třeba prozkoumat půdorysy božích muk a kapliček. Obdélník značí přímý směr, chodba vede pod stavbou ve směru její delší hrany. Čtverec znamená také přímý směr nebo křižovatku dvou chodeb, trojúhelník nebo půlkruh změnu směru. Další informace zasvěcenému pozorovateli sdělí různé přístavky vedle hlavní stavby a jejich umístění, stylizované šipky, směr, který se dívají či ukazují sochy, nenápadně zakomponované do stavby, oltář orientovaný jiným, než tradičním východním směrem. 

Podobně jako na Přerovsku se podzemní chodby vyskytují také v okolí západočeského hradu Vrtbo. Spojují ho s Manětínem, Rabštejnem, Plasy i dalšími, méně známými místy. Jestli chcete, můžete s konkrétním pátráním začít u pracovníků manětínského zemědělského družstva. Potvrdí vám, stejně jako před několika lety senzibilce Marii Löwové, že "i na jejich polích docházelo často k propadům půdy, a to opravdu mezi kapličkami, které jsou nyní uprostřed lánů, a že vzniklé otvory byli nuceni zavážet zeminou." A vstupy do podzemí se podle nich nacházejí i přímo v Manětíně. Na rabštejnském konci vede podzemní chodba od kláštera pod silnicí ke kruhové hradní věži. Je dodnes průchozí a uvažovalo se dokonce o jejím zpřístupnění pro veřejnost.

K podobnému propadu došlo před několika lety v Horoměřicích u Prahy mezi ovocným sadem, stanicí STK a obcí. Nenápadný otvor by nepozorný chodec snadno přehlédl a propadl by se až po ramena. Na obě strany od "díry" vedou náznaky chodeb, samozřejmě nezpevněných. Místní obyvatelé mají o jejich původu jasno - jsou to klášterní chodby, které kdysi spojovaly Horoměřice s okolím. 

O podzemní chodbě v zámeckém parku v Horoměřicích u Prahy jsem slýchávala už jako dítě. Pocházela odtud moje mamka, děda i babička. A právě moje babička vyprávěla mé mamce, jak se za války schovávali v podzemí u zámeckého parku před nálety německých letadel ...