Telč

Město Telč leží na jihozápadě Moravy v okrese Jihlava v kraji Vysočina. Historické jádro Telče je městskou památkovou rezervací a je zapsáno na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Místní jméno bylo původně Teleč a vzniklo přidáním přivlastňovací přípony k osobnímu jménu Telec (ve významu mladý býček) a bylo rodu mužského. Pojmenování Telč je rodu ženského.

Podle místní pověsti bylo město založeno již v roce 1099. První písemná zmínka o něm však pochází až z roku 1315. Významným datem je rok 1339, kdy Telč dostal do vlastnictví Oldřich III. z Hradce z rodu Vítkovců. Jeho rod pak významně přispěl k rozvoji Telče. Vybudoval zdejší hrad a kostel, opevnil město a postavil též gotické domy kolem tržiště. Roku 1386 zničil požár západní polovinu náměstí i s kostelem a radnicí. V roce 1423 dobyli město husité. 

V polovině 16. století získal zdejší panství Zachariáš z Hradce a Telči nastává opět doba rozkvětu. Za Třicetileté války trpělo město i celý kraj zlovůlí švédských i císařských vojsk. Roku 1712 zdědil zdejší zboží František Antonín Lichtenštejn-Kastelkorn. Byl to poslední člen této rodinné větve a zemřel bezdětný v roce 1761. Panství Telč zdědil bratranec Alois Arnošt hrabě Podstatský z Prusinovic za podmínky, že jméno a erb Lichtejnštejnů-Kastelkornů a Podstatských z Prusinovic sloučí jako Podstatský-Lichtejnštejn. V 18. století nastává vzestup měšťanského stavu. Počátek 19. století je ve znamení industrializace. Postavením železnice z Jihlavy do Telče roku 1898 a jejím propojením přes Slavonice (o těch se lze něco dočíst zde) do rakouského Schwarzenau skončila i komunikační izolace města. 

Město má pět místních částí - Vnitřní Město (opevněné historické centrum), Podolí (východní část), Staré Město (jižní část města), Štěpnice (severní část města) a Studnice (4 km severně od města). 

Vnitřní město zaujímá historické jádro, kde je soustředěna většina nejvýznamnějších telčských pamětihodností, od roku 1992 je Telč zapsaná na seznamu UNESCO.

Ústředním prostorem je rozlehlé náměstí Zachariáše z Hradce, má zhruba půdorys protáhlého trojúhelníka, jehož delšími stranami jsou strana severovýchodní a jihozápadní, nejkratší je strana jihovýchodní. Zhruba v západní čtvrtině náměstí a na západně navazujícím náměstí Jana Kypty stojí většina vrchnostenských a církevních staveb, jinde převažují historické měšťanské domy, většinou štítově orientované s podloubím. Parcely severovýchodní strany přímo sousedí se Štěpnickým rybníkem (resp. zámeckým parkem v západní části), za jihovýchodní stranou se nacházel hradební příkop, mezi jihozápadní stranou náměstí a Ulickým rybníkem se nachází ještě jedna souběžná ulice (v západní části nazvaná Seminářská, ve východní Hradební). 

Nad meandrem Telčského potoka mezi Ulickým a Štěpnickým rybníkem stojí zámek Telč. Po požáru města v roce 1387, při kterém pravděpodobně definitivně zanikl první telčský hrad, se Telč ocitla bez panského sídla. Ve 3. čtvrtině 14. století proto nechal Jindřich III. z Hradce postavit na místě dnešního zámku vodní hrad. Jindřichův syn Jan III. z Hradce držel ochrannou ruku nad mistry pražské univerzity, především pak nad Stanislavem ze Znojma. Obdobně se choval i jeho syn Jan IV., přesto byl telčský hrad dne 21. září 1423 dobyt husity. Pánům z Hradce se jej podařilo získat zpátky a v lednu 1437 zde pobýval císař Zikmund Lucemburský. Jan se později stal členem Jednoty strakonické a postavil se proti králi Jiřímu z Poděbrad. 

Po Janově smrti v roce 1452 panství zdědil jeho syn Jindřich IV., který se roku 1463 postavil proti králi. Roku 1471 se pak zavázal uherskému králi Matyášovi Korvínovi. Po uzavření olomouckého míru uznal za panovníka Vladislava II. a ten jej jmenoval komorníkem království českého. V Telči stihl nechat hrad přestavět v duchu gotiky, ovšem během lovu dne 15. ledna 1507 Jindřich nešťastně zemřel. Telč tak zdědil Adam I. z Hradce, po jehož smrti v roce 1531 došlo k rozdělení panství a Telč získal mladší Zachariáš z Hradce. Za vlastnictví Zachariáše zažívala Telč největší rozmach; právě on nechal přestavět hrad na zámek. 

Zachariáš z Hradce nechal přestavět gotický hrad na renesanční zámek a vytvořil z něj svoje reprezentativní sídlo. V letech 1551 - 1552 se zúčastnil výpravy českých velmožů do Janova. Tady se seznámil s italskou renesancí a tato zkušenost se poté promítla do přestavby telčského sídla. Roku 1553 se oženil s Kateřinou z Valdštejna, díky které získal panství Polná. V roce 1589 po Zachariášově smrti panství zdědil jeho synovec Adam II. z Hradce. 

Na počátku 17. století, po vymření pánů z Hradce, se zámek dostal do vlastnictví Slavatů, a to prostřednictvím sňatku Lucie Otýlie z Hradce s Vilémem Slavatou z Chlumu a Košumberka. Slavatové se pokusili o obrácení obyvatel Telče na katolictví, jak dokládá jezuitský kostel Jména Ježíš, vystavěný v blízkosti zámku. Do architektonické podoby zámku výrazněji nepromluvili ani následující majitelé - Lichtenštejnové z Kastelkornu a Podstatští z Lichtenštejna. Jejich pozornost se zaměřila především na úpravy zámeckého parku, kde došlo k výstavbě empírového skleníku. 

V roce 1814 mělo telčské panství celkovou rozlohu 35 913 jiter půdy, z čehož zaujímaly lesy celkem 8 692 jiter. Leopold II. Podstatský-Lichtenštejn vlastnil fideikomisní (= svěřenský) statek Veselíčko, alodiální (= úplné vlastnictví) panství Telč se statkem Borovná, panství Studená na Moravě a panství Kunžak v Čechách. V roce 1828 odkoupil od bratra Gustava panství Želetavu s připojenými statky Bítovánky, Krasonice, Nové Meziříčko a Zdeňkov. V roce 1848 převzal panství jeho jediný syn Leopold III. 

Zajímavostí je, že zámek nebyl nikdo prodán, ke změně majitele docházelo pouze prostřednictvím dědictví. Objevil se v následujících filmech a pohádkách: Pyšná princezna, Jak se budí princezny a z Pekla štěstí 1 a 2.

Na severozápad od zámku se rozkládá zámecký park ze 16. století. Tvoří jej především vzácné dřeviny, součástí je také empírový skleník. V roce 1848 o park pečoval zahradník, sběratel a cestovatel Benedikt Roezl, rodák z Horoměřic (tak jako i některých mých předků), který během svých cest po střední Americe popsal několik nových druhů rostlin, zejména orchidejí. Zámecký park se řadí k nejstarším architektonickým zahradám v ČR. Ze dvou stran ji lemují arkády, v jejichž výklencích stávaly busty panovníků. Štukový reliéf na stěně paláce pak znázorňuje Neptuna se čtyřspřežím.

V sousedství telčského zámku na náměstí Zachariáše z Hradce stojí kostel Jména Ježíš vybudovaný v době, kdy již byla dokončena část telčského jezuitského areálu na náměstí Jana Kypty. Jezuité zpočátku k bohoslužbám využívali blízký farní kostel svatého Jakuba. Dokončen byl v roce 1667, stavitelem byl Ital Stefano Perti, chrám byl vysvěcen téhož roku olomouckým biskupem Karlem II. z Lichtenštejna-Kastelkornu. Kostel stojí na místě staré fary a školy. 

Na náměstí Jana Kypty stojí kostel svatého Jakuba Staršího. První zmínka o faře v Telči se vztahuje k roku 1372, k roku 1386 je připomínán požár, který mimo jiné, zničil také farní kostel. V 1. pol. 15. století je zmiňován havarijní stav chrámu, který byl zřejmě opraven ve 40. a 50. letech 15. století. Tehdy byl přestavěn do současné dvoulodní gotické podoby s 50 metrů vysokou hranolovou věží přimykající se k severní stěně kněžiště. V 17. století vznikly raně barokní přístavby (krypta, sakristie, kaple), z roku 1737 pochází zastřešená chodba křížové cesty mezi kostelem a sousedním zámkem. Na konci 19. století došlo k puristickým úpravám chrámu, kdy byla zbořena většina přístavků ze 17. století, kostel také obdržel novogotický oltář. Kvůli náklonu věže a trhlinám ve zdivu byl  letech 1961 - 1988 uzavřen, během této doby došlo k jeho statickému zajištění. Kolem tohoto kostela se do 70. let 17. století nacházel hřbitov. 

Naproti kostelu sv. Jakuba Staršího v těsné blízkosti jezuitské koleje se nachází Konvikt svatých Andělů. Ve 14. a 15. století stával na místě konviktu hradební parkán s hranolovitou baštou a právě zde vznikala nejstarší zástavba města, jejíž zbytky jsou dnes k vidění ve východní části domu - jedná se o gotické ostění branky zasazené do hradeb. 

Ve 2. pol. 16. století pak v těchto místech stávala sladovna, kterou s okolními objekty roku 1654 hraběnka Františka Slavatová darovala jezuitům a v roce 1688 zde nechala postavit konvikt. Jezuité jej využívali jako hudební a pěveckou školu, a to až do roku 1773, kdy došlo ke zrušení řádu. Novým majitelem se stala vrchnost a prostory se využívali k ubytování panských úředníků. Ve 2. pol. 19. století prošel konvikt klasicistní přestavbou, při níž přišel o věžičku. Posledním majitelem byl hrabě Podstatský, jemuž byl majetek po roce 1945 zestátněn. Po zestátnění sloužil dům k bytovým účelům. Jeho devastaci zabránila rozsáhlá památková obnova v letech 1994 - 2001. Vlastnické právo přešlo z města na stát, v současné době slouží jako vzdělávací zařízení. Součástí konviktu byla a je také zahrada, do které se vstupovalo po mostě přes Ulický rybník.

Na opačném konci náměstí Zachariáše z Hradce pak stojí českobratrský evangelický kostel sv. Ducha. Jednolodní kostel s nevelkým presbyteriem (5,6 - 5,7 m) a pozdně románskou věží, která je nejstarší zachovanou stavbou stojící na území Telče, původně přiléhala k emporovému (= nadzemní přístupná galerie otevřená do hlavního prostoru kostela) kostelu při panském dvorci. Původní románský kostel byl ve 3. čtvrtině 15. století nahrazen gotickou novostavbou dochovanou dodnes. 

Románská věž je vysoká 49 metrů, postavená pravděpodobně ve 2. čtvrtině 13. století. Stojí na vyvýšenině a splňovala několik funkcí. Její první patro sloužilo jako tzv. věžní tribuna přilehlé svatyně. Zároveň však věž sloužila k obranným účelům - vchod je umístěný na úrovni prvního patra. Kromě malých obdélníkových otvorů obsahuje věž vysoko umístěná, po dvou sdružená okna směřující na všechny čtyři strany, ještě výše ležící potrojná okna, odvrácená od města, orientovaná ke dvěma městských branám a k příkopu a malá okna napodobující tvar listu. Mimo svůj obranný charakter vykazuje věž další funkce - symbolickou, reprezentační, religiózní, zvonice apod. 

Hranolová věž je postavena z poměrně velkých, opracovaných kamenných kvádrů. U paty byla věž pro větší stabilitu podepřena kamennou přizdívkou, která byla odstraněna až v roce 1991. Vchod do věže na východní straně je dostupný z přízemí kostela sv. Ducha. Ve výši prvního patra se nacházel dnes již zazděný oblouk vedoucí do panské tribuny. Věž zasáhlo několik požárů. Její ráz údajně změnil požár roku 1655, kdy došlo ke snížení stavby o dva a půl metru - věž tedy snad byla o celé jedno patro vyšší. Pseudogotické zastřešení získala věž po jiném požáru, roku 1836. Původně zde byla snad čtyřboká střecha. Potrojná okna byla následně kvůli zpevnění statiky narušeného zdiva zazděna a dvě z někdejších tří byla zakryta hodinovým ciferníkem.

Kostel s věžní tribunou byl typický pro románské období a často souvisel s feudálními sídly - hrady a dvorci. Na telčském dvorci sídlil hospodářský správce - vilikus. Severně od kostela se pravděpodobně nacházely hospodářské budovy. Věž byla s dřevěnou obytnou budovou správce spojena pravděpodobně lávkou, kterou v případě potřeby bylo možno snadno strhnout. 

Více informací existuje až z doby od roku 1414, kdy byl v kostele zřízen Janem z Hradce špitál. Ten fungoval až do roku 1579, kdy byl přesunut ke kostelu Matky Boží na Starém Městě. Ve zprávách o kostele, kvůli jeho nevelkým rozměrům, se často mluví jako o kapli sv. Ducha. Nejpozději roku 1486 byl kostel přestavěn do dnešní, gotické podoby. Od 2. pol. 17. století jej používalo české bratrstvo a bratrstvo sv. Isidora. Roku 1773, během vlády Josefa II., byl kostel uzavřen a následně přeměněn na skladiště. V letech 1865 - 1867 byl opuštěný kostel přizpůsoben potřebám městského divadla. Telč se tak stala jedním z mála moravských měst s vlastní divadelní budovou. Hrály se především české, ale i německé hry. Působily zde různé kočující i telčské spolky. Od roku 1923 slouží opravený kostel opět k bohoslužbám a patří Českobratrské církvi evangelické. 

Telčské měšťanské domy na náměstí Zachariáše z Hradce zachovávají původní gotickou parcelaci městského areálu. Původní zástavba byla dřevěná, první kamenné domy se začaly objevovat v průběhu 14. století. Gotické domy s charakteristickými rozměry (šířka do náměstí v průměru 8 - 10 m, hloubka okolo 30 m) a charakteristickým uspořádáním přízemí i patra u většiny z nich, i přes četné přestavby, se dochovaly dodnes. Z náměstí se velkými vraty s kamenným ostěním vstupovalo do klenuté předsíně - mázhausu, která zaujímala zhruba 2/3 šíře, výjimečně i celou šíři, domovní parcely. Z tohoto prostoru, který původně sloužil řemeslné výrobě, obchodu či prodeji piva, se vcházelo po schodech do patra a do sklepů a tunelem do dvora. 

V polovině 15. století bylo k většině domů na náměstí představěno podloubí a celá průčelí se štíty podle jednotného plánu. Arkády, fasády a štíty byly utvářeny individuálně, některá průčelí však byla v dalších stoletích přestavována, takže renesanční charakter si zachovala pouze část z nich. Většina fasád a štítů nese znaky baroka, některé i slohů pozdějších. Většina domů tak dodnes má památkový charakter.

Telčský dům je jedním z nejvýraznějších starobylých měšťanských domů. Jeho historie sahá hluboko do minulosti a lze se oprávněně domnívat, že byl součástí rodového statku (královského dvorce) pánů z Hradce, jejichž erb zdobí štít Telčského domu. Dům č.p. 31 zažil mnoho majitelů, stavebně byl mnohokrát upravován, aby mohl co nejlépe sloužit k podnikání toho kterého majitele. V průběhu času se zde vystřídala sklářská a keramická dílna, řeznictví nebo knoflíkářství. Dokonce se zde vařilo i pivo. V současné době slouží jako soukromé muzeum se stálou expozicí "Historie a legendy z Telče a okolí". Staré příběhy z Telčska jsou ztvárněny keramickými figurami, kachlemi a dalšími výtvarnými předměty pocházejícími z ateliérů Anny Hanzlové, výtvarnice, sochařky, ale také vlastníka Telčského domu, za jehož zrekonstruování do historické podoby dostala od města Telč i ocenění. Další část výstavy je věnována historii a průběhu rekonstrukce domu, nechybí ani sbírka předmětů, nástrojů a dobového oblečení z okolí Telče, k vidění je třeba i původní, malovaný, trámový strop a zrekonstruované románské sklepení.  

Vedlejší dům č.p. 32 je měšťanský dům s pozdně barokní fasádou, která vznikla kolem roku 1800. Roku 1655 dům koupila vrchnost a zřídila zde kuchyni pro vrchnostenské úředníky. Na Zelený čtvrtek se zde, až do zrušení Josefem II. v roce 1783, rozdávala chudině sladká kaše.  

Dům U Šeniglů zvaný také Dům zednického mistra Vlacha vznikl při založení města v polovině 14. století, případné starší osídlení není známo. Jeho velice úzká gotická parcela ležící v jihozápadní části náměstí byla původně zastavěna zřejmě jen dřevěným domem, přestavěným v pozdní gotice do kamene (dochován jsou úseky zdí). Po zničujícím požáru města v roce 1530 byl dům celkově přestavěn v renesančním slohu. K dalším dílčím úpravám došlo koncem 18. století, kdy byla také původní sgrafitová omítka přetažena hladkou omítkou s rokokovým dekorem. Ve stejném období byl přestavován i sousední dům č.p. 12, který byl dokonce roku 1778 prodán ve veřejné dražbě z důvodu havarijního stavu hrozícího zřícením. Průčelí domu U Šeniglů č.p. 11 bylo následně upravováno také v klasicistním slohu na počátku 19. století.  

Nejstarším známým majitelem domu byl Nydl Postřihač, zřejmě soukeník. Další vlastníci se střídali, lze mezi nimi nalézt zedníky, krejčího, ševce, porybného i řemenáře. Významným majitelem byl po roce 1590 italský zednický mistr Giovanni, zvaný Jan Vlach, po kterém je dům také nazýván. Jednalo se o příslušníka četné italské stavitelské družiny, která působila při renesanční přestavbě Telče. 

V č.p. 10 je radnice. Mohutná stavba vznikla spojením dvou gotických domů. První zprávy o radnici pocházejí z roku 1443. Že zde již radnice existovala potvrzuje další zpráva z roku 1499, která říká, že manželka písaře vyhodila nešťastnou náhodou radnici do povětří i se zasedajícími konšely. Původní radnice pravděpodobně v průběhu 16. století dvakrát vyhořela a s ní většina listin a městských knih. Při obnovení byla posunuta poněkud do náměstí a sloupy v loubí byly nahrazeny silnými pilíři. 

Vnějšek je zdoben sgrafitovým kvádrováním, které bylo opraveno roku 1953. Ze staré stavby radnice nalézáme v přízemí - bývalém mázhausu sloup, jenž patří pozdní gotice, jak svědčí jeho šroubovitě vinuté tělo. Kolem pol. 18. století byl celý objekt barokně upraven. Vedle vstupních vrat je železná míra jednoho sáhu s vyznačením lokte a značka nadmořské výšky města 522,5 m.     

Další zajímavý měšťanský dům s arkýřem je č.p. 15. Jedná se o jednopatrový nárožní dům s navazujícími hospodářskými budovami, v jádru gotický, renesančně přestavěný s etážovým štítem, s části loubí a nárožním válcovým arkýřem. Fasáda obytné části je bohatě zdobena psaníčkovým a figurálním sgrafitem s biblickými motivy ze 2. pol. 16. století. Po dlouhou dobu byla zakryta, objevená a obnovená byla v roce 1952. Na sgrafitu jsou vyobrazeny scény Ukřižování, Saul a David, Spravedlnost a další, včetně vyobrazení původního vzhledu domu s atikovým patrem a cimbuřím. 

Naproti přes náměstí je dům č.p. 61, který v roce 1532 koupil pekař Michal, pozdější starosta města. V roce 1555 dům přestavěl a nechal vyzdobit, pravděpodobně umělci pracujícími na zámku, sgrafity 11 starozákonních vojevůdců (Faraon, Adonias, Aza, David, Goliáš, Saul, Serach, Senacherib, Nabuchodonozor, Holofernes, Antiochos). Sgrafita byla objevena také až v roce 1953 při restaurování domu. Nad okénkem ve štítu je letopočet 1555. 

O pár metrů blíže k zámku je nárožní dům č.p. 71, původní panské sýpky z roku 1576, stavební součást zámku. Později budova sloužila různým úřadům. Dnes je sídlem Městské knihovny a Základní umělecké školy. 

Na řadě sloupů podpírajících loubí najdeme ještě dnes v kameni vytesané štítky s řemeslnými znaky. 

Na náměstí najdeme barokní mariánský sloup z roku 1718 od sochaře Davida Liparta z Brtnice. Ten pochází z odkazu měšťanky Zuzany Hodové z č.p. 52, která věnovala ve své závěti 1 000 zl. Na podstavci jsou umístěni svatí Jan Nepomucký, Jakub, František Xaverius, Roch, Sebastián a anděl Strážný. V jeskyni je sv. Rosalie a z druhé strany Maria Magdalena. Na vrcholu oblakového sloupu stojí na zeměkouli P. Maria.

A také 2 kašny - kašnu se sochou sv. Markéty, patronky města, z roku 1616 a kašnu se sochou Siléna s malým Dionýsem v náručí z roku 1827.

Před kašnou stojí pumpa, kterou čerpali vodu telčtí od 2. pol. 19. století. Měla ale určitě své dřevěné předchůdkyně. Až do poloviny 20. století sloužila tato pumpa jako hlavní zdroj pitné vody pro obyvatele náměstí a přilehlých uliček. Ne každý dům měl totiž vlastní studnu. Vždy ale byla místem, kde si obyvatelé města nejen načerpali životadárnou tekutinu, ale také každodenně sdělovali své radosti i starosti. 

Obranný systém města tvořily vodní plochy - rybníky, dosahující až k souvislému pásu hradeb. Je to rybník Štěpnický, který na severním konci města u gotické části hradu bezprostředně navazoval na rybník Ulický. Dnes jsou propojeny potokem v zámeckém parku. 

Zachoval se i zbytek hradeb, které vznikly ve 14. století a původně byly asi 9 m vysoké. V 17. století pak byly zvýšeny na 10,5 m a ukončeny římsou. V Hradební ulici se v hradbách zachovala malá branka k vodě, původně to bylo kromě bran jediné místo, kterým byly hradby otevřené. Hradby byly osazeny válcovými věžemi. Poslední dochovanou románskou baštu můžeme vidět z ulice Krátké u Horní brány. Rybníky byly propojeny příkopem. Přes příkop vedly kamenné můstky, které vznikly až koncem 18. století po prolomení hradeb, resp. začátkem 20. století proti bývalé synagoze. 

Jihovýchodně od historického jádra leží Staré Město, které je s Vnitřním Městem spojeno jednak hrází Ulického rybníka, jednak po novodobé lávce protínající tento rybník v polovině jeho délky. 

Cesta z Vnitřního Města do Starého Města vede podél Staroměstského rybníka, kde je řada soch.

Staré Město se rozkládá v okolí ulic Zachariášova, U Matky Boží a Špitálská. I zde byla vyhlášena městská památková zóna. 

Nejcennější památkou této části města je kostel Matky Boží. Počátky kostela se vážou k pověsti z roku 1099. Po vítězné bitvě nad českým knížetem Břetislavem měl nechat moravský markrabě Ota II. postavit kapli Nanebevzetí Panny Marie. Pověst uvádí, že se ve svatyni měl nacházet zázračný mariánský obraz, u něhož se měl roku 1225 modlit Přemysl Otakar I. před vojenskou výpravou do Rakous. Pověst o počátcích kostela nemá sice jakoukoli pramennou oporu, přesto dala vzniknout tradici o jeho založení, která se v kostele oživuje už od roku 1799. Svědectví o tom dokládají i kamenné desky na vnější zdi kostela z roku 1899 a taktéž z roku 1999. 

První zprávy o zdejší faře jsou již z roku 1283, písemná zmínka o chrámu na telčském Starém Městě pochází z roku 1385, kdy měl být přestavěn. Samostatná fara zde fungovala do roku 1578, poté sem byl přesunut městský špitál od kostela svatého Ducha. V roce 1647 se dočkal velké přestavby, kdy původní loď chrámu byla zřejmě zbořena a na jejím místě byla vybudována barokní loď navazující na gotický presbytář. U severní stěny kněžiště také stojí původem gotická hranolová věž. Kolem kostela se dodnes nachází hřbitov. 

Pokračujeme-li dál po cestě za kostel Matky Boží, přijdeme k budově bývalého špitálu, dnes Muzeum Vysočiny Jihlava - pobočka Telč, které zpřístupňuje historické a přírodovědné sbírky. Kromě jiného je zde i dlouhodobá výstava Křehká krása rašelinišť, která návštěvníkům přiblíží rozmanitost mokřadů v blízkém okolí Telče. 

Na jižním okraji Telče, pod hrází Staroměstského rybníka, se nachází pozůstatky mohutného starého mlýna, jehož existence je zde poprvé písemně doložena v roce 1533. Tento předchůdce dnes dochovaného komplexu budov je jako mlýn naposledy zmiňován v roce 1807, kdy Jakub Lang zřídil v Telci továrnu na jemná sukna. Mlýn se postupně stával její součástí, až v roce 1825 byl definitivně přeměněn na barvírnu, přádelnu a tkalcovnu. Roku 1839 přešel areál pod vídeňského velkoobchodníka Machala Lazara Biedermana a v roce 1863 získala někdejší mlýn Amálie Podstatská-Liechtenštein. Ta zahájila přestavbu budov opět k původnímu účelu a poté mlýn připsala svému synovi Leopoldovi. S výjimkou krátkého období 1921 - 1927 (majetek v té době zabral stát), patřil mlýn Podstatským až do roku 1945, kdy přešel pod národní správu. Obilí se zde mlelo do roku 1957, pak už budovy sloužily jen jako skladiště. Postupně chátraly, až se v roce 2003 tato významná kulturní památka dostala na seznam nejohroženějších v ČR. 

Dochované části technického vybavení mlýna tvoří unikátní soubor. Z 19. století pochází vantroky, resp. ocelový žlab na sloupech z kamenných kvádrů, který přiváděl vodu k vodnímu kolu. Podstatští-Liechtensteinové provedli v roce 1863 úpravu pohonu mlýna tím, že sem umístili unikátní parní stroj v.č. 1095. Vyrobila ho Pražská akciová strojírna (dříve Ruštin a spol.). Stroj byl v provedení ležatém, systém zdvojený, dvouválcový, kondenzační s ventilově-šoupátkovým rozvodem páry. K pohonu mlýna se tak mohlo využívat jak vodního kola o průměru 8 m, tak i parního stroje. V letech 1920 - 1923 bylo vodní kolo nahrazeno Francisovou turbírnou.

Za městem a za Staroměstským rybníkem v mírném kopečku je starý židovský hřbitov, ale je nepřístupný. Založen byl roku 1879. Jména obětí nacistické perzekuce jsou umístěny na desce ve farním kostele sv. Jakuba. 

Vydáme-li se od židovského hřbitova po zelené turistické značce po druhém břehu rybníka, dojdeme do části Podolí. Zde je například Expozice historie železniční dopravy s mnoha exponáty s vazbou na železniční trať Kostelec - Slavonice. Jsou zde i unikátní historické vozy. 

Dále po zelené se u Štěpnického rybníka nachází římskokatolický kostel sv. Anny. O vybudování nového hřbitova bylo rozhodnuto v roce 1672, kdy došlo k uzavření starého hřbitova, jenž se nacházel u farního kostela sv. Jakuba Staršího. K postavení kostela sv. Anny pak došlo v letech 1695 - 1698 a finančně se na stavbě podíleli místní jezuité. 

V průčelí kostela se ve výklencích nachází sochy svatého Valentina a svatého Mikuláše, jejichž autorem byl David Lipart. Před vchod na hřbitov pak byla umístěna socha svatého Donáta.

Co se týká vnitřního vybavení kostela, tak na hlavním oltáři se nachází obraz s vyobrazením Panny Marie a svaté Anny, jehož doplňuje sloupoví a figury světců a světic. Dále jsou zde oltáře svaté Barbory a svatého Jana Nepomuckého, které byly vytvořeny někdy na přelomu 17. a 18. století. Na nich sloupoví a postavy svatých doplňují rostlinné motivy. Dále se zde nachází boční oltář Panny Marie Bolestné, na němž se podílel řezbář Štěpán Pagan z Třebíče. Také je zde umístěna jediná dochovaná ukázka řezbářství ve středověku na území Telče, kterou je socha sv. Jana Evangelisty z roku 1420, vytvořená pravděpodobně v tzv. krásném slohu (= měkký styl či mezinárodní gotika, váže se ke dvorskému stylu doby Karla IV. a jeho syna Václava IV.). Kazatelna byla do kaple přenesena roku 1892 z kostela sv. Jakuba. 

Na vnější hřbitovní zdi najdeme proti Štěpnickému ostrovu pomníček, který je věnován památce Ladíčka Hose, který zde zahynul po zásahu granátem ve věku 10 let dne 30. října 1945:

"Zastav se poutníče na místě tomto chvíli, přečti si řádky, jež psal den, zde zemřel Ladiček Hos, když rybník vylovili, zde zabit byl mlád, vesel, plný síly, od druha granátem 30.X.1945 ve věku 10 let".

V severní části města, ve čtvrti Štěpnice, leží kostel Panny Marie, který je dominantou Oldřichova náměstí. Je vysoký 20 metrů, jedná se původně o barokní kapli, později rozšířenou o hranolovou vstupní věž a obdélnou loď s pravoúhlým závěrem kněžiště. Postaven byl jako kaple v roce 1719, postavit ji v centru vesnice nechal měšťan Ondřej Hanusík, v roce 1786 však byla kaple v důsledku josefínských reforem zrušena, ale zbořena nebyla. Byla odkoupena Matějem Drdáckým a ten ji posléze daroval zpět pro náboženské účely. V roce 1867 pak byla kaple barokně rozšířena. V roce 1988 pak byl do kostela darován 54 kg těžký zvon Maria, ten by v červnu 1989 vysvěcen.

Dále zde najdeme vodní mlýn Na Baště, který se připomíná již v roce 1535. Mletí v něm bylo ukončeno v 19. století, roku 1891 prošel úpravami. Bývalý panský mlýn stojí za hranicí hradeb pod úrovní silnice mezi dvěma městskými rybníky. 

Celá trasa o délce něco málo přes 6 km zabere cca 1 hod a 45 min. Samozřejmě bez prohlídky zámku či návštěvy některého z muzeí :-)