Sázavský dvůr v Třebovli

Třebovle leží v okrese Kolín asi 3 km severně od Kouřimi. Součástí obce jsou i vesnice Borek, Království a Miškovice. 

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1297 (Tyrsibobel). 

Ve vsi Třebovle byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: hospodářské družstvo pro mlácení obilí, 4 hostince, kolář, 2 kováři, krejčí, 3 obuvníci, pekař, 2 řezníci, 3 obchody se smíšeným zboží, 3 trafiky, 4 velkostatky. 

Je zde řada pamětihodností:

- výklenková kaplička sv. Jana Nepomuckého s barokním sousoším z roku 1729 (rok světcova svatořečení)  

- kostel sv. Bartoloměje - pozoruhodný raně gotický kostel postavený na vyvýšenině s kamennou zdí, barokní bránou a samostatně stojící zvonicí na sklonku 2. třetiny 13. století zřejmě příslušníky místní drobné šlechty, přičemž nelze vyloučit ani účast bohatých kouřimských měšťanů, především rod měšťana Adlotha. 

Poprvé je kostel písemně doložen až k roku 1352 v nejstarším dochovaném rejstříku papežských desátků jako jeden z farních kostelů kouřimského děkanátu. V letech 1378 - 1397 se vzpomíná jako patron kostela a jeho významný donátor Kuneš z Třebovle, který přispěl na kostel nemalou finanční částkou. 

V 17. století byla loď uzavřena barokním plochým stropem, do té doby byla otevřena do krovu. Z roku 1671 se pak dochoval podrobný popis kostela ve vizitační správě a poprvé je zmíněno i jeho zasvěcení sv. Bartoloměji; zasvěcení před tímto datem neznáme, podle dochovaných nástěnných maleb lze usuzovat, že mohl být zasvěcen Panně Marii (presbytář) nebo sv. Petrovi (loď), vyloučeno však není ani kontinuální zasvěcení sv. Bartoloměji. 

Kostel byl upraven v letech 1864 - 1865, kdy byla současně přistavěna dnešní sakristie, a znovu v letech 1898 - 1903, kdy byly částečně sníženy štíty, kostel byl osazen současným krovem a v západním průčelí byla doplněna (nebo přemodelována starší) štuková výzdoba. Přes obě provedené úpravy si stavba zachovala původní vzhled typického raně gotického kostela českého venkova z doby vlády Přemysla Otakara II.

- Sázavský dvůr - dnešní Sázavský dvůr se zámkem je tvořen původně dvěma samostatnými dvory - Horním (Tomanovským, Jíchovským nebo Daňkovským) a Dolním (Nykláskovským). 

Nejstarším známým doloženým majitelem Horního dvora byl Matěj zvaný Machek (zemř. 1494), který ho držel nejpozději od roku 1470. Po smrti jeho syna Tomana (zemř. 1523) vznikl mezi příbuznými spor o dědictví, protože nezanechal po sobě žádného dědice ani závěť. Soud dvůr nakonec přiřkl jeho bratrancovi Havlovi Bartákovi z Bezdědic (zemř. 1530), jakožto nejbližšímu mužskému příbuznému. Ten ho v roce 1525 prodal svým příbuzným, kouřimským erbovním měšťanům, bratrům Pavlovi (zemř. 1564) a Adamovi z Bezdědic, z nichž Adam v roce 1546 dokonce zastával funkci kouřimského purkmistra. Jediným majitelem dvora se po vyplacení všech podílů stal v roce 1594 Daniel z Bezdědic, syn Pavla. V roce 1589 se totiž výhodně oženil s Anežkou z Vražkova, která mu přinesla závratné věno. Krátce poté ovšem dvůr zničil požár, majitelé do jeho obnovy ovšem neinvestovali a prodali ho jako spáleniště v roce 1598 Vojtěchovi Zubovi z Poměšic. 

O Dolním dvoru existují nejstarší prameny až z roku 1613, kdy ho Jindřich Nyklásek ze Žitenic prodal Adamovi Linhartovi z Najenperka, později ho vlastnil jeho nejstarší syn Adam ml., který na něm v roce 1664 zemřel a pohřben byl v místním kostele sv. Bartoloměje.

Dolní dvůr zdědila Adamova neteř (dcera jeho bratra, který vlastnil Linhartovský dvůr v Třebovli) Anna Kateřina, provdaná za rytíře Jiřího Františka Ferdinanda Praxu z Pernthalu, který se v roce 1699 přestěhoval do Kolína, kde si koupil výstavný dům č.p. 48 (dnes Nové Mexiko) na rohu Karlova náměstí (zemř. v roce 1714, údajně ve věku 108 let). V roce 1693 koupil oba dvory hrabě z Talmberka, který je krátce připojil k panství Rataje nad Sázavou, ale již v roce 1710 statek od jeho synů Jana Františka a Františka Antonína z Talmberka koupil Jan Křtitel Hartlieb (zemř. 1742) s manželkou Annou Zuzanou (zemř. 1722). V roce 1723 byl Jan povýšen do rytířského stavu s predikátem z Hartliebu. Dědicem se stal jeho syn Jan Josef z Hartliebu, který 13. září 1771 prodal statek opatovi Sázavského kláštera Leandru Kramářovi. Od té doby se statek nazývá Sázavský dvůr. Při Dolním dvoře nechal opat barokně přestavět starší obytnou budovu do podoby zámečku, která se stala centrem tohoto statku. Současně nechal barokně upravit i obytnou budovu bývalého Horního dvora pro administrativní účely. Sázavský klášter vlastnil statek až do svého zrušení v roce 1785, kdy připadl Náboženskému fondu. 

V roce 1804 dvůr získal František Weilberg, který ho ovšem nezvládal splácet a tak ho v roce 1808 prodal Václavu Milnerovi. Nový majitel nechal po roce 1811 budovu při bývalém Dolním dvoře opravit a zřídil zde kanceláře a byty, neboť sám sídlil na nedalekém zámku v Hlaváčově Lhotě. V roce 1884 koupil statek kníže Jan II. z Lichtenštejna a připojil ho k panství Kostelec nad Černými lesy. Po roce 1918 pak po první pozemkové reformě odkoupil zbytkový statek Okresní úřad v Kouřimi. Od roku 1949 do roku 1991 sloužil zámek při bývalém Dolním dvoře pro potřeby zemědělského učiliště v Molitorově (internát), od roku 1991 je prázdný a pustne. Obytná budova bývalého Horního dvora je od roku 1995 v soukromém vlastnictví a byla upravena pro obytné účely.  

Zámek je tvořen dvoukřídlou jednopatrovou budovu s průjezdem v bočním křídle. Nad průjezdem se ve směru od vsi dochoval znak Sázavského kláštera. Přízemí zámku je sklenuto valenými klenbami, místnosti v patře jsou plochostropé, zdobené částečně zachovanými štukami a malbami, v jedné místnosti zbytky nástropního obrazu Krista, jedoucího ve voze nebesy.  

- zaniklý Knížecí dvůr - na místě pozdějšího Knížecího dvora zřejmě existovala tvrz Konráda z Třebovle, doložená v roce 1362. Ta se později stala součástí jednoho ze dvou dvorů, které na jejím místě vznikly v raném novověku. Jedním z nich byl dvůr Bartákovský, jehož majitelem je od roku 1470 vzpomínán předek zdejší zemanské rodiny Barták z Bezdědic (zemř. 1505 - 1510). Otcovský dvůr zdědil Havel Barták z Bezdědic, jehož manželkou byla Dorota z Jilmanic. Díky jejím výhodným finančním transakcím (v dokumentech je nazývána Dorota Bartačka) získala rodina značné jmění a mohla si dovolit skupovat další nemovitosti v Třebovli. Její starší syn Matěj Barták nejprve ke dvoru přikoupil v roce 1532 krčmu a v roce 1540 od Jana Krčína sousední Michálkovský dvůr. 

Spolu se svým bratrem Jakubem pak dosáhl v roce 1543 povýšení jejich rodu do rytířského stavu. V roce 1570 se jako majitelé dvora připomínají jeho synové Adam a Jan Bartákové z Bezdědic, kteří ale neměli mužské potomky. Majitelkou se tak stala jejich sestřenice (dcera strýce Jakuba) Alžběta, manželka Václava Baderského z Újezda na Libodřicích. Ale ani oni neměli mužské potomky, podle smlouvy z roku 1588 se jedinou majitelkou stala jejich dcera Kateřina, provdaná za rytíře Jindřicha Kutovce z Úrazu. Na něj pak 10. května 1589 převedla veškerý svůj majetek. Kutovcovi na Třebovli skutečně sídlili a pravděpodobně k tomu využívali přestavěnou budovou původní tvrze. V roce 1603 ale svůj dvůr i s krčmou v Třebovli prodali za velmi vysokou částku 7 500 kop grošů míšeňských městu Kouřim. 

V rámci pobělohorských konfiskací ale město o své venkovské statky přišlo a v roce 1623 dvůr s tvrzí koupil kníže Karel z Lichtenštejna. Tvrz se v areálu dvora naposledy připomíná v roce 1677 (jako zděné stavení se síní a třemi klenutými komorami, kryté šindelem), později byla upravena na obytnou a správní budovu nově koncipovaného knížecího dvora. V držení Lichtenštejnů byl Knížecí dvůr do roku 1924, kdy po první pozemkové reformě připadla jeho část (i s níže položeným Dolním dvorem, který Lichtenštejnové získali v roce 1884) okresnímu úřadu v Kouřimi. Druhá část dvora s kovárnou se dostala do soukromého vlastnictví.

Od roku 1948 sloužil areál Knížecího dvora až do 90. let 20. století pro potřeby zemědělského družstva. Poté jeho jednu část získal obecní úřad, který postupně odstraňuje veškeré stavby na jeho pozemcích, a druhá část s obytnou budovou byla v roce 2004 vydána po vleklém spou v restituci bývalému majiteli. Od něho tuto část koupil v roce 2008 Petr Sedláček. V letech 2016 - 2016 byly všechny části knížecího dvora, až na obytnou budovu (bývalou tvrz ?) a kašnu, zbořeny. 

- dům č.p. 3 bývalá krčma - původní středověká krčma, kterou v roce 1520 koupil Jan z Velimi od jakéhosi Vojtěcha a obratem ji prodal krčmáři z Chrášťan Janu Šrámkovi. Od něho ji v roce 1522 koupil Šimek zvaný Pluhař a jeho dědicové ji v roce 1532 prodali Matěji Bartákovi z Bezdědic, majiteli Bartákovského dvora. V roce 1547 připadla krčma k černokosteleckému panství, čímž se z ní stala krčma poddanská (výsadní), která byla součástí černokosteleckého panství, později velkostatku, až do zrušení patrimoniální správy po roce 1848. Krčma tak tvořila územní solitér mimo vlastní panství, pro které byla ovšem cenným zdrojem příjmů. Po celou dobu byla živým komunikačním centrem, kde se zastavovali při svých cestách do Kouřimi, Prahy či Kolína i cestující šlechtici a panští úředníci. Výsadou bylo to, že pivo se do ní smělo dodávat výlučně z kosteleckého panského pivovaru. 

V listopadu roku 1639 byla krčma vydrancována švédským vojskem generála Johana Banéra, ale za knížete Karla II. Eusebia z Lichtenštejna byla obnovena, což vzpomíná Urbář černokosteleckého panství z roku 1677 (tzv. Zlatá kniha, sepsaná v letech 1672 - 1677 na příkaz knížete Karla II. z Lichtenštejna hejtmanem panství Leopoldem Lorenzem Laiterem z Tannenberka, písařem a panským porybným Šimonem Karlem Svobodou  a druhým písařem Janem Kašparem Auvalským. Jedná se o nejdokonalejší urbář sepsaný v českém jazyce, který na 900 stránkách obsahuje popis všech pozemků a majetků na panství, detailně popisuje všechny kostely, zámky, tvrze, dvory atd. včetně vnitřního vybavení a záznamů, kolik jsou hospodáři povinni odevzdávat úroků či daní. Do této knihy se zapisovalo i později, takže obsahuje poznámky až do roku 1725. Kniha váží 16 kg a svůj název získala podle zlaté ořízky).