Trojnásobný mord

Dne 10. března 1922 se v Praze - Braníku stal brutální mord. Josef Kolínský se svým bratrem zavraždil hodináře a zlatníka Josefa Ledeckého, jeho manželku a dceru Viktorii. 

Josef Kolínský byl v I. světové válce třikrát zraněn a jednou vyznamenán za statečnost. Za války také onemocněl tehdy nevyléčitelnou tuberkulosou plic. Žil v jedné místnosti v Praze - Podolí společně s o dva roky mladším bratrem Janem a matkou. V době činu byl tři čtvrtě roku bez práce a týden před činem byl z práce v pivovaru propuštěn i jeho bratr Jan.

Na loupež se k 55letému hodinářovi se oba bratři vypravili celkem třikrát, vyzbrojeni kladivem a železnou tyčí. Vždy dostali strach. V pátek 10. března 1922 se k činu odhodlali a pod záminkou opravy hodinek vešli do domku, ve kterém měl hodinář mimo bytu i svou hodinářskou a zlatnickou dílnu. Když se hodinář sklonil na přinesenými hodinkami, byl oběma bratry kladivem a tyčí ubit. V kuchyni pak napadli 50letou hodinářovu manželku, která drala peří. Kladivem a tyčí ji rozbili hlavu. Přes tělo mrtvé pak hodili peřinu, protože jim "vadila ta rozmašírovaná hlava". V předsíni byla po krátkém zápase usmrcena i 22letá hodinářova dcera Viktorie, která se právě vrátila z vycházky. Protože se oběma bratrům při pohledu na zavražděné udělalo špatně, odešli do sklepa hledat něco "na posilnění". Našli však pouze petrolej, který rozlili po celém domku. Petrolejem natřeli i kliky dveří, aby "zmátli policejní psy". Z domku odnesli hodinky zákazníků, stříbrné šperky a 26 500 Kč na hotovosti. Vše ukryli pod vyšehradskými hradbami. Nalezené vkladní knížky spálili v kamnech ještě na místě činu. Případ vyvolal velký zájem tehdejšího tisku a nakonec i celé veřejnosti.

Zatčeni byli oba bratři čtvrtý den po vraždě. Na objasnění případu se také podílel pražský policejní inspektor Zdeněk Bubník, o kterém později Jan Kolínský tvrdil, že jej bil a trápil žízní. 

K rychlému vypátrání vrahů přispěl zlatník Václav Neubert ze Starého Města. Josef Kolínský mu totiž nabízel několik stříbrných plášťů hodinek. Zlatník pojal podezření, že pláště hodinek pochází z loupežné vraždy Josefa Ledeckého a sdělil své podezření právě policejnímu inspektorovi Zdeňku Bubníkovi i se jménem prodávajícího. V policejní kartotéce byl navíc Josef Kolínský evidován pro krádež ...

V době zatčení kabáty obou bratrů páchly petrolejem a na kabátě Josefa Kolínského  byly patrny krevní skvrny. Nejdříve se ke skutku doznal Jan Kolínský a policii také ukázal skrýš, kde s bratrem uschovali odcizené peníze a hodinky a šperky. Teprve za devět dnů se ke zločinu přiznal i Josef Kolínský a označil se za iniciátora činu. Později pak přebíral vinu bratra na sebe, přestože pitva zavražděných prokazovala, že na jejich hlavy bylo útočeno kladivem i železnou tyčí stejnou měrou. Rovněž i další svědci svědčili ve prospěch mladšího a zdravého Jana Kolínského. Soud oba bratry odsoudil k trestu smrti provazem. Krátce před popravou změnil tehdejší prezident T. G. Masaryk trest Janu Kolínskému na doživotní vězení. Žádost Josefa Kolínského o milost prezident zamítl.

Poprava Josefa Kolínského se konala 24. ledna 1923 v 7 hodin ráno na nádvoří budovy prezídia trestního soudu na Karlově náměstí v Praze. Na popravu vydal soud 70 vstupenek pro novináře. Přítomni byli i soudní lékaři. Krátce před sedmou hodinou byl přiveden Josef Kolínský. S cigaretou v ruce zamával novinářům a požádal popravčího Leopolda Wohlschlagera, aby vzkázal prezidentovi: "Pane presidente, moje poslední slova jsou, abyste ještě dlouho zdráv vládl." Při samotném aktu popravy tři policisté, kteří zajišťovali pořádek, omdleli. Rovněž i samotný popravčí byl velmi nervózní. Při hlášení, že "spravedlnosti bylo učiněno zadost" se mu zatřásl hlas, za což se přítomným soudcům hned nato omluvil. Poté se obecenstvo vrhlo k šibenici s otevřenými noži, aby si odštípli "třísky pro štěstí". Policisté museli účastníky popravy ze dvora vytlačit, aby zachránili alespoň "oběšencův provaz". Byla to v pořadí druhá poprava v samostatném Československu.

Posmrtná maska Josefa Kolínského visí v budově karlovarské policie v ulici I. P. Pavlova kousek za Thermalem.

Pátrala jsem po tom, kde mohl stát domek hodináře Ledeckého, kde se stala několikanásobná vražda a i po dalších podrobnostech. Domek prý stál někde v místech pod dnešní Maroldovou vilou pod Branickou skálou při ulici Stará cesta. 

Kousek pod ním pak stál menší domek, v němž žila paní Kolínská s oběma syny (Josefem i Janem). Ti se tudíž od malička znali s dcerou pana Ledeckého, Viktorkou. Starý pan Kolínský byl prý velmi zbožný a dobrosrdečný pán, proto, když bylo za I. světové války zle, rodina Josefa Ledeckého - šikovného řemeslníka, hodináře a zlatotepce - rodinu Kolínských podporovala. 

Poté, co nejstarší syn Josef narukoval do války, vrátil se z ní s tuberkulózou. Otec jako zaměstnanec pivovaru se upil k smrti a alkoholu propadl také nejmladší syn Jan. Navíc nešťastnou náhodou jejich domek vyhořel. Když se Josef vrátil s vojny, nabídl mu hodinář Ledecký slušně placenou a lehkou práci. Josef však pyšně odmítl, nechtělo se mu již pracovat. 

Jiná verze říká, že před loupežnou vraždou byl Josef Kolínský tři čtvrtě roku bez práce a týden před činem se stal nezaměstnaným i jeho o dva roky mladší bratr Jan.

Bohužel pan Ledecký bral syny paní Kolínské skoro jako vlastní členy rodiny, a tak jednou mezi řečí se Josef dozvěděl, kde má pan Ledecký ukryté cennosti. Prý v hrncích se sádlem, které bylo jen na povrchu. Tímto byl osud celé rodiny zpečetěn.

Když se Josef vrátil domů, měl jasný plán, mladšího bratra Jana nabádal, aby mu s loupeží a vraždou Ledeckého pomohl. Když pod záminkou opravy hodinek vstoupili do domu Ledeckých, v nestřežené chvíli srazili hodináře k zemi a tloukli ho tak dlouho, dokud se hýbal. Stejně tak dopadla i jeho manželka. Následně rychle začali pobírat cennosti, cpát je do pytlů a vynášet do skal ve stráni (část lupu pak ukryli i ve vyšehradských kasematech). Vraždění však ještě nebylo konec. Mladá Viktorka Ledecká měla být ten večer v divadle se svou přítelkyní, ale nějak se jí zřejmě zmocnila zlá předtucha a nečekaně se vrátila domů. Své mrtvé rodiče už nestihla spatřit. Její kamarádi od dětství ji bez milosti zabili ještě na dvorku, kde si hrávali ... (zde se verze s místem, kde měla být Viktorka zavražděna také trochu rozchází)

Vrazi se dopustili osudové chyby. Během jejich drancování totiž přišel za hodinářem místní zahradnický pomocník Teisler z Hodkoviček vyzvednout si hodinky. Jan mu otevřel a řekl, že hodinář není doma, aby přišel zítra. Za nějakou dobu se to opakovalo se strážmistrem Růžičkou, který pro změnu přišel s něčím na opravu. Oběma to vrtalo hlavou, co se to děje a jejich svědectví později byla významná při usvědčení pachatelů. Oba bratři se po činu v ještě špinavých šatech potřísněných petrolejem a částečně i krví obětí odebrali do hospody U pěti králů, kde se opili, aby ukonejšili svoje černé svědomí.

Mrtvé ráno objevil hodinářův bratr, když mu bylo divné, že nepřišla rodina na mši. A byla to prý opravdu děsivá podívaná. Rozběhlo se vyšetřování. Vrazi pak byli usvědčeni díky lupu, Josef se totiž snažil prodat stříbrné pláště hodinek, kdy tvrdil, že je má z Ruska, kde byl na vojně. Jenže každé vzácné zboží má punc a v tomto případě ruský nebyl. Když pak ještě přišel se sáčkem šperků, to už bylo moc a zlatník na to upozornil detektivy. Když pak policie vstoupila do domku Kolínských, našla hned několik důkazů, mimo jiné šaty ještě potřísněné krví obětí. Při konfrontaci pak i pan Teisler a Růžička poznali Kolínského, co jim otevřel dveře. Jan se pak zhroutil a dovedl policii na místa, kde byly naloupené věci ukryty. Jen Josef pořád zatloukal. Verdikt pak zněl oběšení provazem. Dne 23. ledna 1923 v rámci amnestie byl rozsudek smrti částečně změněn. Mladší Jan jako spolupachatel dostal doživotí, jeho bratru Josefovi však verdikt smrti zůstal. Bez prodlení byl ve svých 26 letech oběšen přímo na nádvoří vězení. Pamětnice uvádí, že po vykonané popravě vtrhli do dvora lidé z Braníka i odjinud, nevšímajíc si viselce, rvali šibenici na třísky jako vzácné talismany, které zaručeně ponesou štěstí. Jan Kolínský však svého bratra dlouho nepřežil, ve vězení do roka zemřel na tuberkulózu. Od té doby začali lidé na paměť této hrozné události říkat tomuto prokletému vrchu "Kolíňák". 

Vraždou tří osob bratři získali: 25 600 Kč v hotovosti, 28 zlatých řetízků, 83 zlatých šperků, 38 náušnic, zlaté knoflíky, srdéčka, tolary, dukáty, hodinky, stříbrné hodinkové pláště, prsteny, přívěsky.

Pár informací jsem dohledala k popravčímu Josefa Kolínského. Leopold Wohlschlager se narodil 1. listopadu 1855 v Osijeku (chorvatské město ležící nedaleko maďarských hranic), zemřel 21. srpna 1929 v Praze. Byl to c. k. rakousko-uherský a později československý státní popravčí. 

Leopoldův otec vlastnil v Osijeku hospodu a zemřel, když bylo Leopoldovi šest let. Jeho matka se poté provdala za Jana Křtitele Pipergera, čalouníka a popravčího ze Záhřebu. V roce 1865 požádal Jan Křtitel Piperger o přeložení do Vídně, byl však přeložen do Prahy. Leopold se zde vyučil zlatníkem u zlatnického mistra Studeného v Konviktské ulici na Starém městě pražském. Když se oženil, přestěhoval se do Kaprovy ulice a dílnu, kde pracoval mezi popravami, si zařídil v Příčné ulici. V manželství se mu narodily tři dcery a syn (zahynul v I. světové válce).

První popravy se Leopold zúčastnil 8. září 1871  ještě jako pomocník svého otčíma v 15 letech v plzeňské věznici Bory. Popraven byl tehdy dvojnásobný vrah a lupič Jan Janeček zvaný Serynek.

Když roku 1888 zemřel jeho otčím Jan Piperger, přihlásilo se na uvolněné místo 28 uchazečů, mezi kterými byl i Leopold. Pražský zemský trestní soud dne 24. června 1888 jmenoval do funkce popravčího Leopolda Wohlschlagera s určením pro české země. 

Základní roční plat byl stanoven na 15 000 Kč a 500 Kč za každou popravu. Za svůj život provedl celkem 24 exekucí. První popravu vykonal až v roce 1895. Odsouzeným byl dvaadvacetiletý horník Antonín Hoffmann. Pracoval v Březových Horách u Příbrami společně se svým otcem. Byl to uvědomělý Čech a uráželo jej chování hutního inspektora Karla Rejtky, který se národnostně cítil Němcem a českým dělníkům spílal a nadával. Na oba Hoffmanny měl zvlášť spadeno a nakonec je nechal vyhodit z práce. Mladého Antonína to tak rozčílilo, že si koupil revolver, šel do hutní kanceláře a Rejtka zastřelil. Zastřelil i jeho spojence Kajetána Čermáka. Poté se nechal svázat a odvézt na četnickou stanici. Jako mimořádný případ. Byl jediný Wohlschlagerův odsouzenec, který zabíjel kvůli nespravedlnosti a z politických důvodů. Wohlschlager případ komentoval: "Mě samého případ přece jen dojímal. Byl to proces, při němž rakouský soud přísně hleděl na to, aby zkonstruoval žalobu tak, aby z ní byla patrná úmyslná dvojnásobná vražda, nikoli z rozčilení." Duchovního Hoffmann odmítl s posmutnělým úsměvem a slovy: "Jiní učinili ještě více a nebyli přece pověšeni." Zaskočilo jej pouze setkání s matkou, kterou odmítl obejmout. A chystal se, smířený s osudem, na popravu. Ta se uskutečnila 11. října 1895 na Karlově náměstí v Praze. Přivedli jej v půl sedmé ráno.

Jedinou Wohlschlagerovou popravenou ženou byla Julie Hummelová (1870 - 1900). Pro obyvatele Vídně se stala vzorem pro "lidskou bestii". Umučila k smrti svou pětiletou dceru Annu. Spolu se svým manželem Josefem Hummelem se rozhodla v roce 1899, že Annu zničí. Nedávala ji jíst, kopala ji a bila a mlátila s ní o tvrdé předměty. Zavírala dítě po tmě a "jednou za trest pro nečistotu matka cpala mu do úst vlastní lejna a pro neposlušnost strčila mu ruce do horké vody, následkem čehož utrpělo děcko tak strašných popálenin, že sedm prstů zahnívalo mu až do kosti". Malá Anna zemřela v březnu roku 1899 na otravu krve. Julie Hummelová byla odsouzena k trestu smrti, což se ženě ve Vídni nestalo už celých 90 let. Dne 3. ledna 1900 měla být Hummelová pověšena. Až do rána ve své cele naříkala a popírala svou vinu. Její poprava nedopadla dobře. Celé minuty se svíjela v mukách a soudní komisi se udělalo špatně. Wohlschlagera v průběhu popravy musel nahradit nový kat, kavárník Lang. Wohlschlager se objahoval tím, že musel na výslovný rozkaz nadřízených použít vídeňské popravčí nářadí, aniž se s ním dříve seznámil. 

Posledním koho popravil, byl dne 6. října 1927 Martin Lecián (sériový vrah známý jako Postrach Moravy usvědčený ze 75 krádeží, loupeží a tří vražd). Do výslužby odešel 31.12.1928, dlouho si ji ale neužil. Na sklonku života vydal knihu vzpomínek Ve službách spravedlnosti za Rakouska i Republiky. Zemřel ve věku nedožitých 74 let ve svém bytě, ve 3. patře činžáku, v Kamenické ulici na Letné. Jako jeho nástupce byl vybrán jeho zeť Nehyba.

Co se týká hospody U pěti králů, tak se mi podařilo zjistit toto:

Bájná přemyslovská knížata, o nichž se zmiňují Staré pověsti české, jsou prý pohřbena v Podskalí. Konkrétně pod domem U pěti králů.

Tak alespoň praví legenda, která se po Praze tradovala několik staletí. Prapůvodcem byl nejspíš Václav Hájek z Libočan, který do své Kroniky české napsal, že osm bájných knížat spočívá v knížecí hrobce severně od Vyšehradu na pravém břehu potoka Botiče. Jmenovitě mělo jít o Přemysla, Nezamysla, Mnatu, Vojena, Vnislava, Křesomysla, Neklana a Hostivíta.

Pověst přiživovala i skutečnost, že dotyčnému místu se odedávna říkalo Na hrobci. Původ tohoto názvu je přitom o dost prozaičtější - v polovině 15. století byl totiž majitelem zdejších pozemků novoměstský měšťan Václav z Hrobky. 

Zdejší hostinec oslovil malíře Václava Ambrosiho, aby na fasádě zpodobnil pět z osmi mýtických Přemyslovců. Proč pouze pět? Protože všichni by se mezi okna barokního domu těžko vešli. Později sice přibyl ještě sv. Václav, přesto se dům zapsal do historie jako hostinec U pěti králů.

Přesná datace původních fresek není známa. Soudí se však, že podle mírně naivního stylu to bylo v začátcích Ambrosiho kariéry, tudíž kolem roku 1750. Už tehdy stál dům na nároží dvou ulic, které se dochovaly dodnes - Na Hrobci a Vyšehradské.

Jako v ostatních podskalských hospodách i tady bývalo rušno. Pivo teklo proudem, vyhrávala hudba, koulely se kuželky a vládl pestrý spolkový život. Na dvoře za hospodou se prodávalo dřevo, uhlí nebo ryby.

Před domem až do roku 1910 vedly tramvajové koleje. Barokní dům míval hluboké sklepy. To bylo v hospodě ku prospěchu, protože se v nich celoročně uchovávaly zásoby ledu. Dá se ovšem předpokládat, že při jejich hloubení by jakékoliv pohanské pohřebiště beztak vzalo za své.

A za své vzal i někdejší dům U pěti králů. V rámci podskalské asanace byl zbořen a v roce 1906 nahrazen moderní novostavbou. Neobešlo se to však bez komplikací. Pražská obec zadala demoliční práce jistému haličskému židovi, "... který domy vydrancoval, nezboural a upláchl."

Nový čtyřpatrový dům vystavěl Otakar Václavík a na počest původní stavby nechal fasádu vyzdobit novými freskami. Pětice knížat v podání malíře Ladislava Nováka vypadá o dost uvěřitelněji než jejich předobraz, kde byli panovníci vyvedeni na způsob římských imperátorů.

I v dalších desetiletích fungovala v přízemí domu populární hospoda. Kromě toho, že zde známý kriminálník Josef Kolínský se svým bratrem zapíjel trojnásobný mord v Braníku, ve stejném domě odstartovala svou kariéru módní návrhářky Hana Podolská, která zde v roce 1908 otevřela svůj první salón.

Více o Podskalí, které je spolu s Braníkem jakýmsi mým "geniem loci", tedy "duchem místa", které má specifickou atmosféru, najdete zde. První takové místo, které na mě dýchlo něčím zvláštním, byl Památník Karla Čapka. A tehdy se vlastně zrodil Pájin Výletník.