Naší akci začínáme ve Vlastivědném muzeu v Jesenici, a to z toho důvodu, že je zde kromě jiného Expozice středověkých tvrzí a hrádků Jesenicka, ale hlavně tzv. Tleský poklad. 

Jesenice u Rakovníka

Město Jesenice leží 19 km západně od Rakovníka. Jesenice vznikla patrně během vnitřní české kolonizace ve 12. století. Jesenická oblast byla však zřejmě osídlena již v mladší době kamenné (neolitu), o čemž svědčí nálezy zbytků nádob starých téměř 7 tisíc let. První písemná zmínka o obci se váže k roku 1321, kdy je zmiňován vladyka Bořita z Jesenice sídlící na zdejší tvrzi. Na přelomu 14. a 15. století patřila Jesenice do petrohradského panství, jehož majitelem byl Petr z Janovic. Jan z Janovic dal Jesenici dvě významná privilegia sepsaná 31. prosince 1409 v latinském a českém opise. Jedním z privilegií byla udělena městská práva (zřízení soudu, právo vařit pivo, místní kat apod.). Za Volfa a Jetřicha z Gutštejna se na Jesenicku začalo rozvíjet rybníkářství. Na zdejším Rakovnickém potoce byla vybudována soustava rybníků, jejichž stavitelem byl Jakub Krčín, proslulý stavbou rybníků v jižních Čechách.

V roce 1932 zde byly evidovány tyto živnosti, obchody a instituce: poštovní úřad, telegrafní a telefonní úřad, okresní soud, berní úřad, četnická stanice, katolický kostel, okresní chorobinec, evang. dětský domov, sbor dobrovolných hasičů, výroba prášku do pečiva, továrna na železářské zboží Ludwig Urban, 2 mlýny, 2 pily, Sparkasse der Stadt Jechnitz, Landwirtschafliche Bezirkvorschusskassa in Jechnitz, Česká záložna pro Jesenice, cihelna, 2 lékaři, 2 zvěrolékaři, 2 advokáti, notář, lékárna, 3 autodopravci, 2 stavitelé, 2 zahradnictví, 2 hostince, 2 hotely (Kunz, Worschech), 2 kapelníci, biograf Huberti-Kino, papírnictví, fotoateliér, obchod s obuví Baťa, 3 hodináři, 2 tesařští mistři, 2 cukráři, zednický mistr. 

Region patří do oblasti bývalých Sudet, je poznamenán událostmi spojených s příchodem a koncem 2. světové války. Němci byli po válce odsunuti a okolní obce byly osídleny volyňskými Čechy = etničtí Češi či jejich potomci usazení od 2. pol. 19. století ve Volyni na území dnešní Ukrajiny. V letech 1868 až 1880 odešlo z Rakouska-Uherska do carského Ruska téměř 16 tisíc Čechů. Důvodem jejich odchodu byly těžké životní podmínky v českých zemích a zvěsti o prosperitě v ruské říši, kde bylo velké množství nevyužité zemědělské půdy. Carská vláda lákala nové přistěhovalce řadou výhod, kterými bylo právo na koupi (levné) půdy a zakládání výrobních podniků, právo na národní školství, na vlastní samosprávu a náboženskou svobodu. Přistěhovalci byli osvobozeni na dobu 20 let od daní a zproštěni vojenské povinnosti. Převážná část Čechů se usadila ve volyňských újezdech Rovno, Dubno, Luck, Žitomír, Ostroh a další. Některé vesnice byly zakládány "na zelené louce", jiné se nacházely při ukrajinských vesnicích, kde tvořily místní části s původním názvem vesnice, který byl doplněn přídomkem "český" (např. České Noviny, Český Malín, Český Boratín, Český Straklov atd.). Kromě zemědělství se začali čeští přistěhovalci zabývat i dalšími činnostmi, jako byl průmysl, obchod a řemesla. Českým kapitálem byly založeny strojírny, pivovary, mlýny, cementárny apod. V obcích byly zakládány školy, kostely, knihovny, vzkvétal kulturní a spolkový život. Čeští přistěhovalci podstatnou mírou přispěli ke zvýšení hospodářské a kulturní úrovně v osazených územích.

Po vypuknutí 1. světové války bojovali volyňští Češi jako příslušníci ruské armády v tzv. České družině, která se později stala zárodkem československých legií v Rusku. Po sovětsko-polské válce, která skončila roku 1921 porážkou Rudé armády, byla Volyň rozdělena. Její západní část připadla Polsku, východní část zůstala Ukrajině, resp. Sovětskému svazu. Zatímco české vsi na polské straně se postupně obnovovaly a modernizovaly, obyvatelstvo vesnic na Ukrajině se stalo obětí násilnické národnostní politiky sovětské vlády. Bylo omezováno české školství, kultura i náboženství, lidé přicházeli o majetek, byly násilně zakládány kolchozy. Represe se dotýkaly zejména české inteligence, ale nevyhnuly se žádné složce obyvatelstva. Mnoho volyňských Čechů bylo odsouzeno k trestu smrti nebo skončilo v nechvalně proslulých sovětských táborech – gulazích. Roku 1938 byl vydán úplný zákaz vyučování českého jazyka. Od 2. pol. 30. let 20. století nastaly problémy i českým osadníkům na polské straně. V Polsku byla hlásána protičeská propaganda, která vyústila v požadavky polského obyvatelstva na likvidaci českého školství či na odejmutí půdy českým rolníkům.

Když roku 1939 Sovětský svaz obsadil východ Polska a anektoval západní území, která do roku 1920 patřila Ukrajině a Bělorusku, došlo k opětovnému sloučení obou částí Volyně. Ta však byla roku 1941 okupována nacistickým Německem. V červenci 1942 byl zformován 1. československý samostatný polní prapor. V roce 1943 potom vznikla 1. československá samostatná brigáda, která čítala 3 517 vojáků. Volyňští muži, kteří bojovali v řadách Rudé armády, ale i ti, kteří pobývali v sovětském zajetí, se do těchto jednotek hlásili. Někteří z nich dokonce odešli bojovat i do čs. jednotek v západní Evropě. Situace volyňských Čechů, žijících ve vesnicích pod německou okupační správou, se mnoho nezměnila. Represálie Sovětů byly nahrazeny násilím ze strany Organizace ukrajinských nacionalistů, ale zejména terorem nacistů, kteří na Ukrajině vypálili několik set obcí a masakrovali tamní obyvatelstvo. Dne 13. července 1943 byla přepadena a vypálena obec Český Malín, přičemž lidé včetně starců, žen a dětí byli upáleni v budovách zaživa. Celkem se jednalo o 374 osob. Na podzim téhož roku byla nacisty vyvražděna další česká obec Michna-Serhiivka. V březnu 1944 byla do střediska volyňských Čechů Rovna přemístěna 1. československá samostatná brigáda, která prováděla nábor mezi bývalými krajany. Do čs. vojska se přihlásilo kolem 12 tisíc volyňských Čechů včetně šesti stovek žen. Díky tomu se z brigády stal První československý armádní sbor, který prošel bojovou cestu až do Prahy.

Po osvobození Československa zůstali volyňští Češi, kteří byli příslušníky čs. armády, dislokováni v Žatci. Po válce se otevřely dveře repatriaci volyňských Čechů do Československa na základě mezistátní dohody. První transport byl v Žatci uvítán počátkem roku 1947, přičemž do Československa začali přijíždět nejen ti, kteří žili v SSSR, ale i ti, kteří se vraceli z nucených prací na bývalém území Třetí říše. Celkem se jednalo o zhruba 40 tisíc osob. Většina z nich byla usídlena právě na území, která byli nuceni opustit sudetští Němci. Mnoho volyňských Čechů podávalo informace o skutečném životě v Sovětském svazu, varovalo před zakládáním kolchozů apod. Po nástupu komunistického režimu v Československu roku 1948 byli tito lidé perzekvováni (= stíháni, pronásledováni pro svou politickou, národní či rasovou příslušnost). 

Ale zpět do Jesenice. Na náměstí najdeme Vlastivědné muzeum Jesenice, které bylo založeno na podzim roku 1959 ředitelem jesenické měšťanské školy Karlem Fibigerem a lékárníkem Karlem Nebeským (mým prapředkem, bližší info o pohnutém životě výjimečných manželů Karla a Hermíny Nebeských si můžete přečíst zde). Karel Nebeský se stává správcem muzea. Oba propadnou kouzlu historie, pátrají a hledají po okolí a během několika málo let je jejich muzeum hodnoceno jako jedno z nejlepších z celé oblasti. Za působení Karla Nebeského je nashromážděno na 800 exponátů včetně starých listin, farních a školních kronik.

Asi 2 km jižně od Jesenice leží obec Tlestky (Tlesky). Náves má tvar okrouhlice, uprostřed vsi je kaplička, část obecního rybníku a obecní studna "Goldbrunnen - Zlatá studna", o které pamětníci praví, že ve štolách, které jsou vedle ní, se dříve dalo nalézt zlato. 

Vesnice byla v roce 1419 sídlem Hänsina von Tlesko, v roce 1530 patřila Johannu von Tlesko, v roce 1542 Georgu von Mokotill, jehož jméno připomíná blízké Pšovlky. Z té doby zůstaly jako připomínka dvě centrální kruhové zdi, které jsou lidově nazývány zámek (das Schloss) a nachází se za domy č.p. 20 a 9 na východním konci obce směrem na Drahouš. Směrem na Drahouš najdeme i zaniklou tvrz Tlesky, která vznikla ve 2. pol. 13. století a do dnešní doby se po ní zachovalo okrouhlé tvrziště.

Panské sídlo zaniklo patrně požárem nejspíše okolo roku 1424 při ústupu husitských vojsk z Plzeňska. Tvrz tvořila jediná nejspíše věžovitá budova na kamenné podezdívce se čtvercovým půdorysem. Není však jasné, jestli byla součástí tvrze od počátku nebo vznikla až později. Přímo na základy stavby navazoval okraj příkopu, který obepínal centrální pahorek. Hloubka příkopu je asi 3,5 metrů a šířka 13 metrů. Na vnější straně byl příkop obehnán valem vysokým dva metry. Příkop i val se dochovaly jen na jedné třetině obvodu.

V 60. letech 20. století zde proběhl archeologický výzkum, který odhalil kamenné základy stavby. Výjimečným náhodným nálezem z roku 1961 je konvice s třmenovým uchem ze 13. či počátku 14. století určená k rozlévání tekutin nebo omývání rukou při stolování. Byla naplněna cca čtyřmi sty drobných skleněných kroužků nejasné funkce. Ty bývají nalézány často při výzkumech hradů a měst, ale na rozdíl od zdejšího nálezu vždy jednotlivě. Předpokládá se, že mohly sloužit jako náhrada drobných mincí. Tento "Tleský poklad" nalezl při jedné ze svých vycházek právě Karel Nebeský s místními hochy z vlastivědného kroužku.  

Část Tleského pokladu je umístěna ve stálé expozici v Muzeu Jesenice, zbylá část je pak v Národním muzeu.