Týnec nad Sázavou

Město Týnec nad Sázavou se nachází v okrese Benešov, součástí města jsou i vesnice Brodce, Čakovice, Chrást nad Sázavou, Krusičany, Pocerady, Podělusy a Zbořený Kostelec. 

Město leží na obou březích dolního toku řeky Sázavy. Nejstarší historie obce se datuje do 11. století, ze kterého pochází románská rotunda na levém břehu. Je to nejstarší dochovaná památka v Týnci nad Sázavou. Nachází se zde kaple, v níž se konají bohoslužby církve Československé husitské a nejvyšší patro věže slouží jako vyhlídka na Týnec a jeho okolí.

Původní hrad Týnec nad Sázavou měl pravděpodobně vztah k prastaré obchodní stezce, která vedla přes Sázavu kolem hradu Kostelce (nyní Zbořený Kostelec) z jižních Čech na Prahu. Ke kamenité rotundě jako sakrálnímu objektu patřil též sídelní objekt, odkrytý při výzkumu v roce 1969. Měl jen kůlovou konstrukci a pocházel asi z 11. století. Na jeho místě vznikl na přelomu 12. a 13. století kamenný románský palác a u něho později obranná hranolová věž při rotundě. Týnecký hrad měl pro své obyvatele výhodné umístění na kopci. Před nepřáteli byl krytý z jedné strany hlubokou průrvou a z druhé strany Janovickým potokem. Hrad původně sloužil jako strážní pro ochranu kupců, kteří tudy procházeli. Jedná se o takzvaný "hrad přechodného typu". První písemná zmínka o obci pochází z roku 1318. I přes výhodnou polohu nad brodem přes řeku Sázavu se Týnec ve středověku nestal významným tržním sídlem. Obchodní stezka vedoucí Týncem na jih se postupně přesouvala východním směrem přes Václavice až do Benešova.

O prvních majitelích hradu se nedochovaly žádné informace, snad jím byl některý z českých panovníků. První známý majitel byl Oldřich z Týnce, který je uváděn k roku 1318. Byl předkem Medků z Valdeka, kteří následně vlastnili Týnecký hrad až do 15. století. Patřil mezi ně Zdeněk z Valdeka, Zdeněk Medek a Protiva z Valdeka. Po Medcích z Valdeka vlastnilo hrad mnoho pánů bez dalšího trvání. V 15. století zanikl kamenný palác a ze staršího sídla zůstala pouze rotunda s věží. Vrchnost přesídlila na nedaleké Konopiště a zkázu hradu dokonal požár z roku 1654. Na počátku 18. století odkoupili hrad hrabata z Vrtby společně s Konopištěm, přesto Týnecký hrad dál chátral. V polovině 18. století hrad začala spravovat Marie Anna O'Kelly, která ho vrátila do obyvatelné podoby. Po roce 1918 se obyvatelné části hradu využívaly jako byty. Chvíli hrad vlastnil František Xaver Jiřík, ředitel Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Nakonec hrad odkoupila Církev československá husitská. Dnes je v budově paláce umístěno městské muzeum s expozicí týnecké kameniny, jejíž výrobou byla obec v letech 1791 - 1866 proslulá. V hranolové věži se nachází rozhledna a konají se zde pravidelné výstavy. Přes léto ve věži přebývá netopýr velký. 

Roku 1791 založil František Josef z Vrtby v areálu hradu manufakturu na výrobu kameninového zboží. První odborní dělníci byli povoláni z Flerchheimu u Mohuče, Bayreuthu, z Nizozemska a z Prahy. Od září 1792 probíhala zkušební výroba, v roce 1803 továrna poprvé vydělávala. Přesto zpočátku výdaje převyšovaly příjmy manufaktury a ta musela být v prvních desetiletích dotována z hraběcí pokladny. Týnecká kamenina napodobovala anglické vzory, byla však levnější a dostupnější. Rozvoji manufaktury pomohla i Napoleonova kontinentální blokáda, během které nebyla originální anglická kamenina dostupná. Se zvětšováním objemu výroby přestaly prostory hradu k výrobě kameniny dostačovat a roku 1812 byla vystavěna jednopatrová klasicistní budova nové manufaktury. Za Jana Karla z Lobkovic došlo roku 1866 pro nízkou rentabilitu výroby způsobenou drahou dopravou surovin k ukončení výroby. V Týnci a okolí došlo k nárůstu počtu dělníků i odborných pracovníků a z obce se stalo průmyslové středisko. Počet obyvatel obce stoupl z 54 před založením manufaktury na 180 v roce 1845 a ani po zániku kameninové výroby nenásledoval významný úbytek obyvatel.  

V 19. století vznikla na Brodcích u Týnce nad Sázavou jedna z největších přádelen v Čechách, založená pražským podnikatelem Jakubem Wahlem. 

Během 1. světové války přišli do Týnce váleční uprchlíci z Haliče a Bukoviny (hlavně Židé a Poláci, ubytováni byli i v č.p. 5 U Micků). V průběhu války se zde též objevili váleční zajatci a ranění vojáci (hlavně Italové a Rusové). Spolkový život téměř ustal a nezakázané spolky byly pod bedlivým dohledem rakouských úřadů. Roku 1922 se Týnec oddělil od Krusičan a stal se samostatnou obcí. Ve 20. letech se Posázaví stalo turistickým výletním cílem a v obci z turistického ruchu přes léto profitovalo mnoho rodin. 

V roce 1931 vybudoval Ing. František Janeček na pravém břehu řeky slévárnu hliníkových slitin. Když v roce 1936 ukončila svou činnost brodecká přádelna, zakoupil Ing. Janeček celý areál a vybudoval zde továrnu na motocykly Jawa.

V roce 1932 měl Týnec 545 obyvatel, poštovní úřad, telegrafní úřad, telefonní úřad, četnickou stanici a byly zde evidovány tyto živnosti a obchody: lékař, 2 autodopravci, bio Sokol, výroba cementového zboží, cukrář, drogerie, Družstvo pro rozvod elektrické energie v Týnci nad Sázavou, elektrotechnický závod, hodinář, 2 holiči, hospodářské skladištní družstvo, 3 hostince, státní hotel, instalace, kamnář, klempíř, kolář, konzum Včela, kovář, 5 krejčí, surové kůže, lakýrník, mlýn, obuvník, 2 pekaři, pila, 3 obchody s lahvovým pivem, pokrývač, rolník, řezník, sedlář, sklenář, 4 obchody se smíšeným zbožím, Spořitelní a záložní spolek pro Týnec nad Sázavou, Městská spořitelna v Benešově, stavitel, 3 švadleny, 2 trafiky, 2 truhláři, 2 obchody s uhlím, obchod se zvěřinou a drůbeží.  

Za 2. světové války se část obce na levém břehu Sázavy stala součástí vojenského cvičiště Zbraní SS Benešov a její obyvatelé se museli 1. dubna 1943 vystěhovat. Průmyslové podniky v Týnci v průběhu války produkovaly zbrojní výrobu pro Wehrmacht.  

Po únoru 1948 a znárodnění průmyslových podniků došlo k dalšímu rychlému rozvoji obce. Byl vypracován dvouletý plán obnovy, během kterého byl v Týnci zřízen vodovod, mateřská škola, zavedeno ústřední topení v budově školy a proběhla úprava obecních cest. Začátkem 50. let 20. století fungovaly v obci dva průmyslové podniky: n.p. Metaz a n.p. Jawa.

Týnecká kamenina

Na přelomu 18. a 19. století došlo v Evropě k rozmachu keramického průmyslu. Jako cenově dostupná, esteticky a funkčně vyhovující náhrada za drahý porcelán a cínové nádobí se začala prosazovat produkce výrobků z kameniny. Jejím nejúspěšnějším výrobcem byl tehdy anglický průmyslník Josiah Wedgwood. 

Továrnu na kameninové zboží v Týnci založil hrabě František Josef z Vrtby (1759 - 1830) v roce 1791, nebo 1793. První výrobní budovy se nacházely v areálu týneckého zámku vedle románské rotundy, kde byly zřízeny dvě pece na výpal keraminy a pec na vypalování rour. V románské rotundě a středověké hradní věži probíhalo mletí glazury. K areálu roku 1798 přibyly i prostory ve mlýně, kde byl zřízen stupník na drcení surovin. 

První odborní pracovníci v továrně byli převážně Němci přišlí z Flerchheimu u Mohuče a Bayreuthu, ale i Nizozemci. Další odborníci byli získáváni přeplácením zaměstnanců konkurenčních podniků, např. pražské manufaktury, nebo manufaktury v Holíči. V roce 1795 bylo v týnecké továrně zaměstnáno 54 osob. V roce 1801 zde bylo 16 odborných zaměstnanců, ze kterých 9 byli cizinci. Ze stejného roku pochází popis zařízení manufaktury, dle kterého zde byly 2 velké pece pro hrubé a 2 pro hladké pálení, velká samostatná pec, další velká pálicí pec ve zvláštní budově, 2 menší pece pro malované předměty a pec zkušební. Dále zde byly dvě šlapačky na zpracování hlíny, stoupa, 3 kotle k vaření surovin, anglický stroj na vytáčení koflíků, další vytáčecí stroj pro různé výrobky a rovněž velký lis. Na Sázavě byla k dispozici stoupa s 5 stupníky na přípravu materiálu pro polevu. Výrobní prostory tvořilo 16 dílen a místnosti určené pro skladování výrobků a forem. 

Kolem roku 1800 dosáhly výrobky z týnecké manufaktury vysoké kvality, která se mohla rovnat i výrobkům z konkurenční pražské továrny. V srpnu roku 1801 požádal hrabě z Vrtby o udělení zemského oprávnění s právem zřizovat sklady ve všech hlavních městech monarchie, užívat názvu "c. k. privilegovaná továrna" a používat ve štítě císařského orla. Zemské oprávnění bylo uděleno 28. října 1801 a továrna začala užívat názvu "K. K. priv. Graf. Fr. Wrtbysche Teinitzer Steingutfabrique".

Výrobky týnecké manufaktury napodobovaly žlutavou barvou i jakostí zboží anglické. V domácím prostředí týnecká kamenina konkurovala dovozovým výrobkům především cenou. Místní keramika byla také levnější než kamenina z pražské manufaktury. Kromě nápodoby rokokové anglické kameniny z Leedsu se zde vyráběly výrobky s vysokou úrovní malířské výzdoby i kamenina zdobená tiskem. 

Nárůst objemu výroby vedl roku 1812 hraběte Vrtbu k výstavbě nové klasicistní tovární budovy, do které se manufaktura ze stísněných prostor týneckého zámku rozšířila. 

Na průmyslové výstavě v Praze v roce 1829 se manufaktura prezentovala nádobím s bílou hladkou polevou, měditiskem pod polevou a malbou. Za vystavené zboží obdržela manufaktura zvláštní čestné uznání a výrobky byly odeslány do kabinetu prince Ferdinanda. Po smrti Františka Josefa z Vrtby v roce 1830 zdědil továrnu kníže Jan Karel z Lobkovic (1799 - 1878). Ten po získání nového výrobního oprávnění změnil název továrny na "K. K. privilegierte fürstliche Johann von Lobkowicz - Wrtbische Teinitzer Steingutfabrik". Byť byla produkce týnecké kameniny i nadále oceňována na domácních i zahraničních výstavách, začaly se objevovat překážky brzdící výrobu továrny. Týnecká manufaktura ležela daleko od zdrojů výrobních surovin a jejich doprava se stávala více nákladnou a také dopravní spojení s Prahou bylo nedostatečné. V 50. letech 19. století došlo k pokusu o záchranu provozu v podobě rozšíření sortimentu o výrobu drenážních trubek, dlaždic, cihel a pálení a drcení kostí na spodium. I přes tuto snahu došlo v roce 1865 k rozhodnutí o ukončení výroby a 1. července 1866 přestala továrna na kameninu právně existovat.  

Přádelna bavlny Brodce

Přádelnu bavlny na Brodcích nechal mezi lety 1839 - 1842 na místě bývalého Vávrova mlýna a selského statku vybudovat židovský podnikatel Jakub Šimon Wahle. Ten zde měl k dispozici dostatek dřeva v okolních lesích, řeku poskytující energii k pohonu strojů a nekvalifikovanou pracovní sílu. V původní podobě byla přádelna soustředěna do čtyřpatrové dřevěné budovy, vedle které stála budova pro ubytování zaměstnanců. 

Již v roce 1843 měl závod 47 jemných přadláckých strojů s 10 200 vřeteny. O dva roky později bylo v provozu 14 000 vřeten. Odborní zaměstnanci pocházeli většinou ze severních Čech, místní obyvatelé vykonávali ze začátku pouze pomocné práce. V přádelně byla ve velké míře využívána dětská práce. Zastoupení dětských dělníků dosahovalo v roce 1851 až 27 %. Pro zajištění dalšího rozvoje podniku vyvstala potřeba regulace toku Sázavy, na které byl v 50. letech 19. století vybudován jez. 

Potíže s dodávkami bavlny v důsledku americké občanské války (1861 - 1865 ozbrojený konflikt mezi státy Unie a Konfederace nazývaný také jako válka Severu proti Jihu) vedly k prodeji podniku amsterodamské společnosti "Böninger, Kramer and Company". Ta vedla moderně vybavenou brodeckou přádelnu až do roku 1882, kdy ji prodala Viktoru Kufflerovi z Vídně a Karlu Reichlovi, který zde býval účetním. Reichl o šest let později prodal svůj podíl Kufflerovi, ale továrna se až do počátku 20. století nazývala "Kuffler u. Reichel, mechanische Baumwollspinnerei in Brodetz". Počátkem 90. let 19. století probíhal stavební i ekonomický rozvoj továrny. Roku 1890 byl přistavěn dělnický obytný dům, roku 1891 byly olejové lampy nahrazeny elektrickým osvětlením a v roce 1892 podal Kuffler žádost o zřízení barvírny s čističkou odpadní vody. 

Dne 13. června 1893 vypukl v přádelně velký požár, který velmi rychle zachvátil většinu dřevěných budov se zásobami bavlny a příze.  Požáru unikla pouze kotelna, barvírna a dělnická ubytovna. Ještě téhož roku byla firmou podána žádost o výstavbu nové továrny, která byla zprovozněna do roku 1895. Nová přádelna byla vybudována jako třípatrová budova o kapacitě 35 830 vřeten, poháněných parními stroji a turbínami o celkovém výkonu 1 500 ks. Po vybudování železniční tratě Čerčany - Týnec n. Sázavou byla do areálu přádelny zavedena úzkokolejná vlečka. 

Od počátku 20. století byly v sousedním Zbořeném Kostelci budovány stavitelem L. Štrossem dělnické domky, které navrhl vídeňský architekt Viktor Postelberg. Továrník Kuffler taktéž v roce 1905 získal povolení k provozování hostince a hotelu. 

Nedostatek výrobních surovin a odchod mužů na frontu v 1. světové válce vedl k ekonomickým problémům přádelny, která nejprve nahradila bavlnu dováženým papírem a v roce 1918 zcela zastavila výrobu. 

V roce 1920 byla přádelna zakoupena Isidorem Mautnerem a začleněna do jeho koncernu "Vereinigte Österreichische Textilindustrie AG". Díky širšímu mezinárodnímu zázemí Mautnerova koncernu se ekonomická situace brodecké přádelny stabilizovala a od roku 1921 podnik zavedl i druhou směnu. I přes kritický názor ředitele přádelny F. Štrosse, dle kterého byla výroba ztrátová a měla být zastavena, bylo v průběhu 20. let 20. století do podniku dále investováno a výrobní zařízení bylo modernizováno. Po nástupu hospodářské krize, která těžce zasáhla textilní průmysl, byla firma nucena omezit výrobu a přistoupila k propouštění zaměstnanců. V říjnu 1936 bylo vydáno nařízení o zastavení provozu přádelny, část vybavení byla odvezena do dosud fungujících podniků koncernu a k 31. prosinci 1936 byl provoz definitivně ukončen. 

Slévárna v Týnci nad Sázavou

O záměru vybudovat na pravém břehu řeky slévárnu informoval Ing. František Janeček obecní úřad 21. dubna 1926. Stalo se tak mimo jiné na základě tragické nehody výbuchu ručního granátu ve zbrojovce v Praze na Pankráci, po které se továrník rozhodl přesunout výrobu z hlavního města. Jako pozemek pro budoucí továrnu vybral Janeček rozlehlou rovinu mezi říčním břehem a železniční tratí směrem na západ od silničního mostu. Mimo vybudování továrny plánoval Ing. Janeček vytvořit v Týnci celé tovární město po vzoru Zlína.  Když byla v roce 1927 výstavba továrny připravena, došlo ze strany Československé armády k ukončení odběru dosud vyráběných kulometů vz. 24 a ke změně zaměření továrny na výrobu šicích strojů s plánovaným stavem 10 000 zaměstnanců. Pro vybudování dostatečného počtu bytů a zázemí občanské vybavenosti zakoupil Ing. Janeček 400 ha pozemků v Týnci nad Sázavou. Tyto pozemky měly umožnit plánovanou výstavbu továrního města s výhledovým počtem obyvatel dosahujícím 30 000.

Roku 1929 dal Ing. Janeček před výrobou šicích strojů přednost výrobě motocyklů a v Týnci se rozhodl vystavět slévárnu. Stavba započala roku 1930 a do července 1931 byla hotova slévárna, kotelna, sklad uhlí a transformační stanice. Předpokladem bylo vyrábět slitiny hořčíku, mědi a hliníku na součástky k motocyklům, automobilům, pro letecký průmysl, kinematografické a zvukové zařízení. Do konce 30. let 20. století byla provedena přístavba oddělení elektronové slévárny a podzemních nádrží na naftu. Roku 1932 získal Ing. Janeček licenci na výrobu permanentních litých magnetů a do čtyř let téměř ovládl domácí výrobu amplionových magnetů. V roce 1934 byla pořízena první indukční kelímková pec v Československu. V přízemí slévárny našla umístění cídírna odlitků, v patře pak modelárna. V období 2. světové války vyráběla továrna na tři směny. Hlavními výrobky se staly pumové závěsníky ETC 2000 pro německé bombardéry a zařízení pro letadla. Zároveň byl za války položen základ továrního města, když bylo roku 1942 postaveno v ulici 9. května sedm dělnických dvojdomků kolonie "Nový život".

Po 2. světové válce plánoval nový generální ředitel továrny Jaroslav Frei obsadit volná místa na trhu po zničené německé průmyslové výrobě. Dne 24. října 1945 byl podnik podle dekretu prezidenta znárodněn, což znamenalo ztrátu samostatnosti rozhodování. Dne 1. ledna 1950 vznikl ze slévárny z rozhodnutí ministra průmyslu Gustava Klimenta n. p. Metaz. Roku 1949 proběhla ve spolupráci s továrnou Jawa výstavba bytových domů pro zaměstnance pod lesíkem Brdce. V 50. letech byla zřízena vlečka do továrny a začalo se s výstavbou bytových domů v lokalitě "Na rovinách", západně od továrny. Zároveň probíhalo rozšiřování areálu továrny směrem na západ. Přistavěna byla ocelárna, vodárna, kotelna a teplárna.

V roce 1983 začala ve slévárně výroba malých vodních elektráren a ve stejném roce vyráběla slévárna až 100 000 odlitků pro automobilový průmysl. V roce 1984 byla do provozu uvedena hala na tepelné zpracování hliníkových odlitků a v roce 1985 byla dokončena obrobna, ve které se vyráběly hlavy válců pro Škodu Favorit.

Slévárna byla privatizována během první vlny kuponové privatizace v roce 1992 a stala se majetkem několika privatizačních fondů. V roce 1996 se majoritním vlastníkem stala fyzická osoba, další změny majitele proběhly v letech 1999 a 2009. K 31. prosinci 1989 bylo v továrně Metaz zaměstnáno 1 438 pracovníků, V roce 2017 činil stav 256 zaměstnanců.

JAWA Brodce

Areál zrušené brodecké přádelny včetně části strojního vybavení zakoupil v létě 1937 za 2 000 000 Kč továrník Janeček, který objekty textilky nechal zrekonstruovat pro strojní a elektrotechnickou výrobu, částečně přesunutou z týnecké slévárny. Do roku 1941 byly ze slévárny na Brodce přesunuty všechny výrobní mechanické dílny a kanceláře. Během 2. světové války sloužil brodecký závod zbrojní výrobě a s výrobou motocyklů JAWA zde bylo prakticky započato až po roce 1945, kdy se zde kromě výroby motocyklů prováděla i montáž automobilů Jawa Minor. Roku 1946 byla zahájena sériová výroba motocyklu Jawa 250 "Pérák" pokrokové konstrukce. Po znárodnění byl závod začleněn do n. p. Zbrojovka Brno a po reorganizaci průmyslu v roce 1950 byl osamostatněn jako motocyklový závod a v květnu 1953 přejmenován na "Závody 9. května" se sídlem v Praze – Nuslích. Původní název dle dobového tisku "Svými prvními iniciálkami připomínal zbrojařského vydřiducha Janečka a druhé kapitalistickou německou firmu Wanderer". V říjnu 1963 byl do této doby pobočný závod na Brodcích transformován na základní závod Týnec – provoz 01. V roce 1956 byla uzavřena přátelská smlouva mezi n. p. JAWA a VEB Fahrzeug- und Gerätewerk Simson Suhl. Cílem partnerství s východoněmeckým výrobcem byla výměna zkušeností, informací a dokumentace o výrobních procesech, společné projednávání konstrukce, výměna odborníků a kulturní spolupráce.

Mezi lety 1964 – 1966 byla při jižním okraji závodu vybudována nová výrobní hala BM 1 s lakovnou, výrobnou rámů, expedicí a sklady. Pro nedostatek volného prostoru v areálu musela být nová hala vybudována jako pětipodlažní se třemi nákladními výtahy.

V roce 1968 byla vypracována "Studie perspektivního rozvoje výroby motocyklů v národním podniku JAWA na léta 1969 až 1980". V té bylo uvažováno s demolicí části stávajících budov závodu na levém břehu v Brodcích a jejich náhradou novými výrobními halami. V dlouhodobém výhledu se měla továrna ze stísněného prostoru mezi řekou a svahem na Brodcích rozšířit na dosud nezastavěnou pláň na pravém břehu, mezi železniční tratí a Pražskou ulicí. Zde měla ve dvou etapách vyrůst nová hala o celkové ploše 13 000 m2 se dvěma montážními linkami o kapacitě až 140 000 motocyklů. Výstavba v plánovaném rozsahu ale nebyla realizována.

V roce 1997 byla na Brodcích založena firma JAWA Moto spol. s.r.o. Nejstarší část výrobního závodu, jejíž součástí byly objekty původní přádelny, byla ve značně zpustlém stavu v roce 2011 nabídnuta k prodeji za cenu 17 850 000 Kč. Majiteli se areál nepodařilo prodat a po sérii úmyslně založených požárů na jaře 2013 bylo přistoupeno k demolici budov, po které v severní části areálu zůstala malá vodní elektrárna o výkonu 291 kW se samostatnou rozvodnou. V roce 2014 byla rekonstruována pětipodlažní výrobní hala. K 31. prosinci 1989 bylo v továrně JAWA zaměstnáno 1 536 pracovníků. V roce 2017 činil stav 250 zaměstnanců.

Vila továrníka Janečka se nachází na adrese Na Chmelnici č.p. 74. Stojí na bývalém Korbelově vršku na levém břehu Sázavy. Jde o dvojpodlažní podsklepenou budovu kruhového půdorysu, završenou plochou střechou s šestibokou věží na způsob lucerny. V přízemí byly umístěny místnosti tvořící kuchyňské zázemí vily, pánský pokoj s alkovnou, zimní zahrada, oválná jídelna, pokoj zahradníka, šatna s toaletou a kruhové točité schodiště s kubistickým zábradlím. V patře byla situována pánská a dámská ložnice, šatna, hygienické zázemí, pokoj pro hosta a místnost pro služku. Kolem celého patra obíhala kruhová terasa. Na ploché střeše byla v šestiboké věži ložnice a na terase rozměrný bazén. Součástí pozemku byla i hospodářská budova s garáží, stájí, chlévem a byty zaměstnanců. V hospodářské zahradě pod vilou byl vybudován skleník s bytem zahradníka. 

Reprezentační pokoje, schodiště i zábradlí byly obloženy ušlechtilými dřevy, jako byl mahagon, dub, ořech, leštěná bříza. Stropy byly opatřeny štukovými zrcadly.   

Vilu v novobarokním stylu navrhli roku 1925 architekti Karel a Otta Kohnovi. V červnu 1939 byla architektem Hendrychem na ploché střeše navržena přístavba ložnice se šatnou a hygienickým zázemím. V 90. letech 20. století byla vila přestavěna dle návrhu architekta Jana Šestáka.

Mezi bývalou továrnou na kameninu a hradem (dnes ulice Klusáčkova č.p. 5) byl postaven v příkrém svahu neobyčejně zajímavý novorenesanční dům U Micků. Rodina Micků byli mlynáři. Investoři nechali srovnat do vodorovné roviny poměrně úzký prostor v ose západ - východ a poté vystavěli z cihelného zdiva solitérní dvoupatrovou budovu na půdoryse tvaru obdélníku. Kromě převažující bílé a šedé barvy omítky si nelze nevšimnout i žulových soklů, sgrafit a bosované fasády (=styl zvýraznění fasády přitesáním kvádrů, které opticky vystupují ze zdiva a vyvolávají dojem pevnosti a estetičnosti). 

Přízemí bylo adaptováno částečně pro prostory pošty, kde jsou k vidění zajímavé zrcadlové klenby. V obou patrech jsou tři byty. 

Na hlavním průčelím je mezi okny vyvedena žluto-červeno-šedá malba se sv. Václavem, orlicí a letopočtem 1899. Prostor mezi okny 2. patra zdobí sgrafita s loveckými výjevy. Dominantou domu jsou náročně tvarované volutové štíty a válcové věžičky. Střední pole východního štítu nese lunetu s Pannou Marií, která chová Ježíška. Sgrafito na severní straně nese datum opravy z roku 1967. Objekt není veřejnosti přístupný.

Nad domem U Micků je kostel sv. Šimona a Judy - existence farního kostela náležejícího benešovskému děkanství byla v Týnci doložena již před rokem 1350. Při visitaci 26. listopadu 1379 shledal arcijáhen, že Nejsvětější svátost byla v týneckém kostele uchována pouze ve dřevěné schráně a přikázal faráři Matějovi (1300 - 1380), aby do nejbližší třetí postní neděle zřídil ve stěně po levé straně hlavního oltáře výklenek se železnou mřížkou. V 15. a 16. století byla týnecká fara obsazována husitskými a později zřejmě protestantskými kněžími. Po návratu katolických farářů byl Týnec připojen k benešovské faře, od které se osamostatnili roku 1722. V roce 1755 byl týnecký kostel přestavěn na náklady hraběte Františka Václava z Vrtby a jeho manželky, hraběnky z Klenové. Při přestavbě byl zbudován nový presbytář a zanikly starší malované předhusitské  kříže, stejně jako vyobrazení Martina Luthera a Jana Viklefa. Roku 1765 byla k západní stěně přistavěna věž a v roce 1872 byl stržen rákosový strop a kostel byl nově zaklenut. Roku 1902 proběhla oprava kostela spojená s provedením nového nátěru fasády a výměnou hlavního oltáře za novogotický. Řezbářskou práci provedl řezbář Šoun z Benešova a na oltář byla z Tyrolska objednána socha ukřižovaného Ježíše. Ze staršího oltáře byly ponechány barokní oltářní sochy sv. Šimona a Judy v životní velikosti, které byly dílem T. Hatláka z roku 1765.

V nynější podobě je kostel jednolodní obdélná stavba. K západní stěně přiléhá hranolová věž. Dvě zaklenutá okna v lodi jsou opatřena vitráží z roku 1909, obsahující motivy se sv. Josefem, sv. Annou, Ježíškem a Pannou Marií.  

Původem zřejmě středověký mlýn pod hradem, k němuž náležel, je jednoznačně zmiňován od roku 1544, včetně pily. V roce 1654 je popisován jako kamenný mlýn o dvojím složení se čtyřmi stoupami. Prkna z pily se plavila po řece do Prahy na prodej. Vrchnost však panský mlýn 4. října 1760 prodala Tomáši Stárkovi. Tomu se ovšem řemeslo nedařilo a pro dluhy jej prodal. Postupně se tu vystřídalo pět majitelů, než ho v roce 1815 opět získala vrchnost.

Hrabě František Josef z Vrtby jej používal pro drcení surovin na výrobu týnecké kameniny. V roce 1880 mlýn koupil Jindřich Micka, nechal ho zbourat a místo něj dal postavit mlýn válcový. Ten provozoval až do 30. let 20. století, ale jeho dědic mlýn neudržel, takže v dražbě dostal nového majitele. Rodina Dolejšova jej pak vlastnila až do znárodnění. V 80. letech 20. století mlýn značně zchátral a demolici unikl jen díky nevyjasněným vlastnickým vztahům a žádosti rodiny o restituci, ale ta jej zpět nezískala. Dnes tak má jiného vlastníka. 

Nedaleko Týnce nad Sázavou nad pravým břehem řeky Sázavy u soutoku s Kamenickým potokem, naproti vesnici Zbořený Kostelec, leží zřícenina hradu Zbořený Kostelec. Hrad stojí na ostrožním návrží v přírodní rezervaci Čížov v nadmořské výšce 300 m. Od roku 1965 je chráněn jako kulturní památka. 

Hrad pravděpodobně založil v poslední třetině 13. století král Václav II., ale první písemná zmínka pochází až z roku 1342, kdy ho měl v zástavním držení Oldřich Medek z Valdeka. Karel IV. hrad v roce 1356 sice vykoupil zpět, ale brzy jej znovu zastavil a ten vystřídal několik majitelů. Posledním z nich byl od roku 1443 Kuneš Rozkoš z Dubé, který v okolí loupil, a proto byl hrad v roce 1449 obležen. Tomuto obléhání ještě odolal, ale o rok později byl dne 18. května 1450 obležen znovu a o pět dní později dobyt vojskem pod velením pana Zdeňka Konopišťského ze Šternberka, který se stal jeho novým majitelem. Léta 1456 dosáhl zrušení manství a nově ho opevnil jako jeden ze svých vojenských opěrných bodů; později se stal čelným představitelem protipoděbradovské opozice, a proto hrad roku 1467 dobylo a pobořilo královské vojsko. 

Hrad prošel složitým stavebním vývojem, který nejsme bez archeologického výzkumu schopni přesně popsat. Spodní část hradu obklopovala hradní jádro ze tří stran. Dochovaná vstupní brána se zbytky točnic mostu a sedilii (= pevná výklenková sedadla) pochází z doby Kuneše Rozkoše z Dubé, který také nechal postavit okrouhlou věž na skále nad řekou a vybudovat vnější val. Aby bylo možné na val navážet děla, musela být postavena nová branka s mostem přes příkop. 

Hradní jádro zaujalo nejvyšší část vrchu. K nejstarší stavební fázi zde patří jen východní hradba; ostatní části jsou mladší. V jihozápadní části stál vysoký palác podepřený opěráky a během úprav Zdeňka Konopišťského zde vznikly další dvě budovy. Dvouprostorový palác na severní straně je dnes nejzachovalejší částí hradu, zatímco budova na protější straně nádvoří nad řekou s výjimkou nádvorní zdi zanikla. Na severní straně se zachovaly zbytky opevněného ležení vojsk Jiřího z Poděbrad. 

Hrad je přístupný po zelené turistické značce, která vede z Čakovic, po červené turistické značce, která vede údolím Sázavy z Nespek nebo po modře značené trase z Týnce nad Sázavou. Pod hradem je zastávka autobusu a malé parkoviště. Trasa odtud je dlouhá necelých 500 metrů, zabere 13 minut a převýšení je do 50 m.

,,, Z kroniky Krusičan víme o události, která se stala 4. června 1859. Ten den se strhla velká průtrž mračen s následky v Krusičanech i v jiných obcích. 

Dne 13. června 1889 byla bleskem zabita Marie Svobodová, třicetiletá rolnice z č.p. 13 v Chářovicích, její 12-letý chlapec a koně byli omráčeni a služka částečně popálena, po zemřelé zůstalo 7 dětí. 

Důležitou místní událostí se nepochybně stala tragédie, která se stala v pátek 18. prosince 1908 na řece Sázavě. Podrobně ji popisuje školní kronika. Neštěstí se týkalo dětí z týnecké školy. Tehdy děti z 1. třídy, které odpoledně končily vyučování dříve než ostatní, šly ze školy do Brodců a do Kostelce po cestě, která vedla těsně po břehu řeky. Šest chlapců zaběhlo na led, který se pod nimi prolomil. Bylo to blízko břehu, ale v místě s velkou hloubkou. Nikdo dospělý nebyl nablízku a pomoc přišla pozdě (je zmíněn tovární dělník Šíma), zachráněni byli jen dva chlapci, čtyři chlapci tehdy zemřeli. Celá škola a velké množství lidí se pak zúčastnilo pohřbu. Tato událost tehdy otřásla lidmi v Týnci a okolí. 

Po vzniku republiky a ve 20. letech se Týnec nad Sázavou stal velmi oblíbeným místem letních dovolených Pražanů, kteří do zdejšího romanticky vyhlížejícího a poklidem působícího kraje našli cestu ještě v dobách monarchie. Hlavní zásluhu na tom měl jistě proslulý Posázavský pacifik, který sice existoval již od roku 1897, ale teprve po roce 1918 získal na popularitě a kromě zástupů "lufťáků" přivážel do Týnce i nejednoho "trampa" či turistu. V neposlední řadě obec těžila z místního mírného a vlhkého podnebí, které Týnci dodalo charakter klimatických lázní vhodných pro léčení plicních chorob. 

Zajímavý je i stavební vývoj Týnce nad Sázavou. V roce 1836 bylo v Týnci 9 čísel popisných, ve kterých bydlelo na 150 lidí. Tento zjevný nepoměr má dvojí vysvětlení. Ne každá budova, ve které se dalo bydlet, měla přiděleno vlastní č.p. a týnecká manufaktura na kameninu z roku 1812, která měla č.p. 2, se ve skutečnosti skládala ještě z několika stavení v okolí hradu č.p. 2a - 2f, zrovna tak jako barokní velkostatek v Náklí (č.p. 6, 7, 8, 8a a 9) a mlýn u řeky pod hradem (č.p. 4, 4a - 4c). V roce 1900 bylo v Týnci již 23 č.p. a v roce 1902 přibyla další tři. V letech 1903 - 1904 bylo postaveno prvních 6 domů, před 1. světovou válkou bylo v Týnci 55 č.p. Do roku 1945 zde bylo již 200 č.p., řada domů prošla navíc rozsáhlými přestavbami, kdy z původních přízemních domků vyrostly patrové vily. 

Během války výrazně vzrostla v Týnci populace. Jedním z důvodů byl strach žen z totálního nasazení v Německu. Raději se proto stávaly matkami. Těhotné ženy a ty, které se staraly o nedospělé děti, nesměly být totiž pracovně nasazeny. V letech 1940 - 1944 se v Týnci narodilo rekordních 48 dětí, v roce 1943 to bylo 16 dětí, v roce 1944 dětí 11 a v roce 1940 pouhých 6 dětí. Dalším markantnějším důvodem byla pracovní příležitost ve Zbrojovce Ing. Františka Janečka. Posledním důvodem vzrůstu počtu obyvatel bylo vystěhování Neveklovska. 

Od 1. dubna 1943 ztratil Týnec levý břeh řeky Sázavy. Pozemky byly vyvlastněny dle § 1 zákona o vyvlastnění ve prospěch německé Říše. Ti, kteří žili na jeho území (živnostníci, obchodníci), platili nájemné SS Standartverwaltrungu v Benešově. Od dubna 1943 do března 1945 bylo vybráno 591 859 K. Dnešní Masarykův most byl uzavřen závorou. Všichni procházející museli mít průkaz (Ausweis). 

Dne 16. března 1943 Týnec zděsila událost, když za plotem na úzké pěšince mezi Korbelovou restaurací a budovou Dolejšova mlýna byla objevena mrtvola místního malíře pokojů a lakýrníka pana Jaroslava Vodrážky. Ten den si pan Vodrážka, otec malého syna, nesl od příbuzných z Chrástu trochu mouky. Když prý uviděl německé četníky, ve strachu, že u něho najdou mouku, uhnul za mostem. Po pěšince zamířil ke Korbelům (údajně chtěl předstírat, že jde na pivo). Četníci jej ale sledovali a zašli až do restaurace. Jaroslav Vodrážka se vylekal a snažil se uniknout oknem na cestu mezi Korbelovými a Dolejšovými. Zde byl zastřelen zepředu do hrudníku, když se pokoušel přelézt ohradu u mlýna, aby unikl. Četník, který je zastřelil byl brzy přeložen do Sedlčan. Vodrážka zemřel zbytečně, měl malého syna, stanné právo už skončilo a trest smrti mu nehrozil.

Na počátku roku 1945 vznikaly na Benešovsku různé odbojové skupiny - skupina Mrač, skupina Benešov, vedením týnecké skupiny byl pověřen poručík v záloze Jaroslav Reitinger. Všechny odbojové skupiny trpěly nedostatkem zbraní - jen pár pušek, pistolí, ručních granátů, dvě automatické pistole a jiné. Stejně problematické bylo i opatření střeliva. Ve dnech Pražského povstání měla jednotka J. Reitingera dělat záseky na silnici Týnec - Čakovice, a to v záhybu pod hradem Zbořený Kostelec. Podařilo se jim zadržet postup německé jednotky o pět hodin. Jeho jednotka obsadila i továrny v Týnci a na Brodcích a poštovní úřad. Dne 6. května 1945 vyjednával J. Reitinger se slovenskou posádkou v Lešanech a Podělusích (12 000 mužů) o jejich možném vystoupení proti Němcům. Ti ale kategoricky odmítli. Velitel zdejšího německého cvičiště SS Brigadeführer A. Karasch se netajil tím, že v případě opaku použije ta nejhorší represivní opatření, např. trestné výpravy a popravy v Janovicích či, že se vší brutalitou zakročí i proti ženám a dětem. Dne 8. května 1945 došlo k bezpodmínečné kapitulaci. A. Karasch odmítl jakoukoli možnost kapitulace do českých nebo ruských rukou. Kapitulovat byl ochoten pouze Američanům. Karasch při vyjednávání přistoupil na české požadavky a kolem půl jedné v noci (prý hodně v podnapilém stavu) byli dne 9. května 1945 Němci předáni Američanům.