Uherčice

Obec Uherčice leží v okrese Znojmo v Jihomoravském kraji, zhruba 9 km od rakouského města Drosendorf a 14 km západně od Vranova nad Dyjí. Žije zde cca 380 obyvatel.  

Obec je poprvé zmiňována v 1. pol. 14. století. V historických dokumentech se objevují tvary jména obce Ungerschicz, Ungeršice, Nowe Uherczicze, Ungerschütz, Ungarschitz a Uherčice. České i německé prameny odvozují název obce od lidí Ungerových či Uherových. Latinské označení Uhrů (Maďarů) Ungari, Hungari bylo v Evropě 12. století již běžným označením obyvatel uherského státu - Uhry (Ungaria, Hungaria). Oproti tomu se uvádí, že říčka Blatnice protékající územím obce nesla před odsunem německého obyvatelstva název Ungarsbach a že název potoka neměl nic společného s Uhry. Jméno potoka bylo odvozeno od slovního základu "unge" - Kröte - ropucha, žabec, žabka, tedy potok s velkým výskytem žab. 

V období husitských válek byla uváděna jako pustá. V 15. století se stali držiteli pusté obce Krajířové z Krajku, kteří zde založili malou gotickou tvrz. Ve 2. pol. 16. století ji přebudovali na renesanční zámek se zahradou. V 17. století prošel zámek barokními úpravami a obdržel francouzský park s oranžérií. 

Rod Collalto et San Salvatore držel panství téměř 180 let. V 19. a do poloviny 20. století prosperoval vrchnostenský dvůr, lihovar, vápenka s lomem a vrchnostenský ovčín. Po odsunu německého obyvatelstva došlo k velké proměně obce. Majetek Collaltů byl zkonfiskován, zámek připadl státnímu statku Jaroměřice nad Rokytnou, sloužil Pohraniční stráži a několik let fungoval jako tábor nucené práce. Vedle zámeckého areálu s parkem a několika zemědělskými či sakrálními dominantami obec zkrášluje malý rybníček u zámku. 

První nesporné doklady o rodu pochází z roku 959, kdy Collaltové získali majetek v trevírské marce v sousedství Benátské republiky a roku 1191 hrady s panstvími Collalto a San Salvatore, podle kterých nesli následně rodové jméno (z italského colle alto = vysoký kopec). Rod Collaltů byl v řadách rakouské aristokracie jedním z nejvýznamnějších. Zakladatelem rakouské větve rodu byl Marco Carlo, vyslanec Karla IV. na dvoře Inocence VI., moravské majetky však získal teprve Rambaldo XII., zvaný též Veliký (1579 - 1630). Rudolf II. jej v roce 1610 povýšil do stavu říšských hrabat. Rambaldo se během Třicetileté války účastnil řady bitev. Mezi ty nejúspěšnější patří bitva o dobytí Mantovy. Za jeho zásluhy mu byl císařem udělen řád zlatého rouna. Stal se prezidentem dvorské válečné rady a proslul svými neshodami s Valdštejnem. V roce 1622 si od Ferdinanda II. zakoupil za 111 000 tolarů brtnický konfiskát po Zdeňku Brtnickém z Valdštejna, k němu připojil za 68 000 tolarů získané panství Německý Rudolec (dnes Rudolec) a Černá, konfiskát po Rafaelu Chroustenském, a za 10 000 tolarů přikoupil u Brtnice ležící Příseku, původně majetek Jana Vlka Křineckého z Ronova. Z těchto moravských statků vytvořil svou poslední vůlí fideikomis (=svěřenství, držitelem majetku je osoba určená posloupností stanovenou zakladatelem).

Thomas Vinciquerra (1710 - 1768) připojil k moravskému fideikomisu v roce 1768 Uherčice, Písečné, Slavětín a alodiální Okříšky (= úplné vlastnictví nemovitých statků, se kterými vlastník mohl volně nakládat). O povýšení do knížecího stavu (pro knížecí linii rodu vázanou na moravské statky) se v roce 1822 zasloužil Eduard (1747 - 1833), který v Nových Sadech (Neustift) u Písečného před rokem 1823 založil rodinnou hrobku. Eduardův syn Emanuel Josef (Emanele Giuseppe) se stal správcem moravských statků, Emanuelův nástupce Manfred Collalto sjednotil italské i moravské statky a byl vynikajícím hospodářem. Manfred a po něm jeho syn Oktavián Collalto si pro své bydlení vybrali Uherčice, které vybavili cennými obrazy z ostatních moravských sídel. Panství Uherčice mělo velikost 1 621,43 hektarů. Uherčický zámek sloužil díky své poloze i podnebí nejen jako odpočinkové sídlo, ale nacházely se zde i tři lesní revíry, lihovar, cihelna, vápenka, mlýn a pila. 

V roce 1892 byla hodnota fideikomisu odhadnuta na 2 030 982 zlatých a 53 krejcarů. Od poloviny 19. století byly hospodářské dvory pronajímány, pronajímány byly také pivovary a mlýny. 

Po ukončení 1. světové války české obyvatelstvo vznik Československa 28. října 1918 uvítalo, německé obyvatelstvo ale ne. Na vznik nového státu reagovali 3. listopadu 1918 vytvořením německo-rakouské provincie Deuschsüdmähren (německy Německé jižní Moravy). Ještě předtím, 31. října 1918, se shromáždili zástupci obecních zastupitelstev německých obcí dačického politického okresu a soudního okresu Jemnice ve Slavonicích, aby se vyjádřili proti včlenění jimi řízených obcí do nového československého státu, což deklarovalo i zastupitelstvo obce Uherčice. Pohraniční spor pak definitivně vyřešila mírová konference v Paříži v roce 1919. Situace v obci se po vojenském obsazení kraje Německé Moravy zásadně změnila. Úpravou zemské hranice v mezistátní došlo k hospodářskému oslabení německého obyvatelstva, jejichž obchodní kontakty byly orientovány na rakouskou stranu. Oblíbené byly např. dobytkářské trhy ve Waidhofenu an der Thaya, ale i ve Vídni, kde měly zemědělské výrobky své pravidelné odběratele. Vzniklý národní výbor se samozřejmě skládal z místních uvědomělých Čechů a měl na starosti koncentraci roztroušených Čechů v okolí. Dalším krokem bylo zřízení finanční stráže ve Vratěníně a nové služebny ve Stálkách, dosazení českého personálu na četnickou stanici ve Vratěníně a zřízení nové stanice v Uherčicích, ale i do ostatních státních úřadů jako byla třeba pošta a matriční úřad. 

Celý majetek hraběte Emanuela Collalto et San Salvatore na území nové republiky zařadil Státní pozemkový ústav už v roce 1921 do prvního období prováděné pozemkové reformy. Jednalo se o celý velkostatek Brtnice - Okříšky - Pokojovice se dvorem Přímělkov, dvorem Střížov, o celý velkostatek Uherčice s Písečnou a Slavětínem a celý velkostatek Německý Rudolec - Černá. Zábor a oceňovací řízení pozemkové reformy v době smrti knížete Emanuela probíhaly na všech collaltovských statcích v Československu, v roce jeho smrti (1924) byly navíc zrušeny fideikomisy. Půda byla podle návrhu místního odboru Národní jednoty ve spolupráci s Ústřední domovinou domkářů a malorolníků přiznána žadatelům české národnosti převážně z řad stoupenců agrární strany a následně došlo k rozměření a vykolíkování pozemků. Ušetřen zůstal jen dvůr v Uherčicích, Mitrovicích, lihovar, vápenka a lokální elektrárna uherčického dvora. Zestátněny byly rozsáhlé lesní pozemky, zřícenina hradu Frejštejn a lihovar v Písečném, který byl přidělen nově vzniklému lihovarnickému družstvu. Zestátněné collaltovské lesní revíry připadly správě Státních lesů a statků. 

Uherčický velkostatek tak fungoval "bez podstatných příjmů z malolesů" a collaltovské panství v Brtnici na Uherčice doplácelo. Zámek v Uherčicích měl do té doby také velké udržovací náklady, vysoké pojištění a četný personál. Na provoz zámku se počítalo s průměrnou měsíční režií kolem 170 000 Kčs. Zámek sestával z 86 místností (63 obytných), 1 velké jídelny, 1 velkého sálu, 4 koupelen, 1 velké kuchyně a 16 záchodů. Vodovod byl zaveden, ale do prvního patra se voda čerpala ruční pumpou. Zámek se vytápěl uhlím a dřevem. 

Velké rozhořčení vládlo u německého obyvatelstva od školního roku 1918 - 1919 kvůli zrušení dvojtřídní německé obecné školy, která byla nahrazena školou českou. Česká škola fungovala až do roku 1938. Po válce byla Národní škola Uherčice obnovena. 

Československá vláda odstoupila pohraničí Německu 21. září 1938. Proto odcházely i z Uherčic a okolních sudetských obcí rodiny státních úředníků do vnitrozemí již před Mnichovem - počet žáků na českých školách značně poklesl. Státní úředníci a zaměstnanci měli přikázáno zůstat na svých postech, takže po Mnichovu odcházeli velmi narychlo. Všichni českoslovenští státní příslušníci žijící nadále v obci, získali německou státní příslušnost. Osoby "německé národnosti" mohly do 29. března 1939 optovat pro československou státní příslušnost. Uherčice spadaly spolu s obcemi Vratěnín, Lubnice, Mešovice a Korolupy pod Reichsgau Niederdonau - Říšskou župu Dolní Podunají s politickým centrem ve městě Horn. 

Během osvobozování Rudou armádou došlo na uherčickém majetku k nemalým válečným škodám. Jen na velkostatku Uherčice se celkové válečné škody vyšplhaly na 937 150 Kčs za dobytek, vozidla a úrodu (20 tažných koní v ceně 300 000 Kčs, 5 chovných starších krav za 20 000 Kčs, 36 koňských postrojů v hodnotě 108 000 Kčs, nákladní auto Praga za 80 000 Kčs). Mezi další zabrané předměty Rudou armádou byly na výkazu zaznamenány i osobní automobily: Alfa Romeo za 60 000 Kčs a Lancia za 140 000 Kčs. Revoluční gardy pod velením plukovníka Vladimíra Hobzy přijely 9. června 1945. Německé obyvatelstvo muselo odevzdat rádia, jízdní kola, fotoaparáty a do půl hodiny se shromáždit se zavazadly o váze maximálně 50 kg. Z mužů v obci bylo vybíráno vždy několik rukojmích z řad někdejších starostů obce a místních vedoucích rolnictva, ti byli odvedeni ke zdi, kde museli stát před namířenými samopaly až do doby, než se veškeré k odsunu vyzvané obyvatelstvo dostavilo k odchodu. Gardisté a partyzáni poté prohledávali zavazadla, zabavovali cennosti a peníze. Následně byli Němci spolu s občany z Lubnice, Mešovic, Korolup a Vratěnína vyvedeni přes hraniční přechod ve Vratěníně. Majitel pily Eduard Prager z Uherčic byl Matthiasem Kočím z Dobré Vody, Stanislavem Kočím z Uherčic a Oldřichem Švarčekem ze dvora Křeslík u Stálek odvlečen z rakouského Autendorfu a spolu s dalšími třemi muži z Uherčic v Podhradí (Freistein) bestiálně zavražděn. Německé ženy, děti a staří lidé byli vytrženi z jejich rodinného, pracovního a společenského života a úplně materiálně oloupeni. Systematické vysídlování bylo v začátku prováděno s velkou brutalitou a teprve až v roce 1946 následovaly řízené transporty.  

I přes pozemkou reformu se majetek rodu Collaltů v roce 1945 stále rozprostíral přes pět okresů - v okrese Jihlava (obce Brtnice, Hrutov, Brodce, Jestřebí, Kněžice, Uhřínovice, Příseka, Panská Lhota, Arnolec), v okrese Třebíč (obce Opatov a Okříšky), v okrese Nové Město na Moravě (obce Bohdalov, Rudolec, Chroustov), v okrese Velké Meziříčí (v obci Černá) a v okrese Moravské Budějovice (v obci Uherčice). Benešovy dekrety se vztahovaly i na soudobého majitele panství Oktaviána Collalta et San Salvatore. Konfiskace jeho majetku proběhla na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. vyhláškou Okresního národního výboru v Jihlavě ze den 11. července 1945, a to i přesto, že byly dekrety směřovány jen proti osobám německé a maďarské národnosti, a kam byl Oktavián Collalto jako Ital zahrnut. Po odvolání u moravskoslezského zemského národního výboru byla konfiskační vyhláška zrušena, závěrečným usnesením ze dne 16. ledna 1946 byl ale Oktavián Collalta považován za italského fašistu a nepřítele republiky. Zemědělští a lesní zaměstnanci velkostatku Brtnice, Uherčice a Německý Rudolec sepsali dokonce v únoru 1946 prohlášení na obranu knížete, kde poukazovali na fakt, že kníže Collalto podporoval partyzány na svém území, jeho rodina nebyla nikdy považována za Němce, ale za Italy s pozitivním vztahem k českým zemím a českému obyvatelstvu. Dne 20. února 1946 byla ale v Jihlavě vydána nová konfiskační vyhláška, která byla vyvěšena ve Velkém Meziříčí, Moravských Budějovicích, Třebíči a Novém Městě na Moravě a ve všech obcích, kde se nacházel majetek rodu Collaltů.

Uherčický zámek se nacházel od roku 1946 pod národní správou. Po krátkém správcovství Státních lesů a statků přešel zámek roku 1949 pod správu Státního statku Jaroměřice nad Rokytnou. Pronájem zámeckých prostor pro zřízení tábora nucených prací (1949 - 1951) a působením Pohraniční stráže (1952 - 1964) se stav nezlepšil. Vojáci zde ubytovaní způsobili na kulturní památce nemalé škody. Po převzetí objektu Čs. státním statkem Lesná roku 1960 se situace také nikterak nezlepšila. Zámek byl nadále využíván Pohraniční stráží  a výrazně se nezměnilo ani chování ze strany obce. K posunu došlo až v roce 1979 při převzetí zámeckého objektu KS SPPOP Brno. Uherčický zámek se dočkal potřebného zahájení oprav až v devadesátých letech, kdy už byl na pokraji zániku. Zámek byl poprvé zpřístupněn veřejnosti v roce 1996 - arkádové nádvoří, část hlavního nádvoří, zámecká kaple, komorní divadlo a několik renesančních místností, zámecký park. V roce 1801 nechali majitelé zámku postavit nejstarší rozhlednu na našem území. Dochovalo se pouze její torzo. 

Za prvního československého starostu obce Uherčic byl zvolen zámecký zahradník v. v. pan Eduard Čapek. Na velkostatku knížete Collalta sloužil neúnavně plných 55 let. 

Značnou část místní poválečné populace tvořilo až do roku 1989 obyvatelstvo zaměstnané v armádních složkách, u Pohraniční stráže a Sboru národní bezpečnosti. 

Stavby původního vrchnostenského velkostatku na území obce nadále slouží převážně zemědělským účelům - sklady zemědělské mechanizace, intenzivní chov prasat, umělecká kovářská dílna. Velkokapacitní kravín však chátrá, výrobní areál využívaný v minulosti jako pila leží v současnosti také ladem. 

Další rodové větve a generace  Collaltelů žily v Itálii a Německu. V současnosti je rod po meči vymřelý, na základě povolení belgického krále došlo ke spojení s rodem Croÿ, jehož současným představitelem je kníže Emanuel de Croÿ Collalto.