Válka pytláků v Horních Požárech

Hornopožárské lesy tvoří rozsáhlý lesní komplex východně od Jílového u Prahy. Západní část vlastnilo Pražské arcibiskupství, okraj lesů u Kamenice vlastnil smíchovský továrník Ringhoffer, která má u Kamenice hrobku a zbytek lesů patřilo konopišťskému panství, které od roku 1887 patřilo Františku Ferdinandu d' Este. 

Síť turisticky značených cest umožňuje dobrý průchod nejzajímavějšími místy. Nejvyšším bodem lesního komplexu je Kněží hora o nadmořské výšce 488 m. Podle lidových představ to bylo místo obětních obřadů prvních obyvatel tohoto kraje. Na hřebeni kopce je mohutný balvan "Pálečník" ve tvaru houby pýchavky a není v okolí sám. Svahy Kněží hory jsou podobnými žulovými balvany doslova posety. Mnohé z nich mají na vrcholu prohlubně - misky, které lidé dříve pokládali za výtvor našich dávných předků, sloužící k tajemným, nezřídka krvavým rituálním obřadům pohanských kněží, zejména bohu Perunovi. Tady je také třeba hledat původ jména Kněží hory.  

Tento pojem pochází pravděpodobně od Olgy Barvířové (1898 - 1985), která v meziválečném období archeologicky zpracovávala nejstarší historii Jílového a jeho okolí. Její otec, Jindřich Barvíř, byl profesorem petrografie Univerzity Karlovy. Předpokládala, že prohlubně, jamky, misky a rýhy na povrchu některých skalních bloků granodioritu (žuly) mají na svědomí ruce člověka. Jedno z největších keltských oppid v Čechách - Závist - je vzdušnou čarou odtud vzdáleno asi 10 km. Keltští kněží se svým lidem v období velkých svátků mohli konat do těchto míst pouť, aby zde provedli své sváteční obřady, případně oběti. Velký svátek byl Beltaine ("jasný, hezký oheň") nebo Lugnasad (1. srpen jako svátek sklizně). V původních lesích na skalnaté půdě bývalo dost borovic (borek) s množstvím jmelí - posvátné rostliny Keltů. 

Na Panské skále býval altán pro majitele lesů arcivévodu Františka Ferdinanda d' Este. I když dřevěný altán zmizel, pěkná vyhlídka na vrchy dolního Posázaví zůstala. Od vyhlídky se táhne listnatý porost buků až k hraně prudce spadajících strání ke Kamenickému potoku. Potok pramení u Křížkového Újezdce v nadmořské výšce 455 m. Teče převážně jižním směrem, protéká okrajem obce Kamenice a napájí soustavu rybníků - Štiřínský, Debrný, Struhařovský, Mlýnský a Hamerský. Pod Hamerským rybníkem se nalézá původní hamr, dnes jsou zde kovohutě. Pod Kamenicí potok protéká hlubokým, lesnatým údolím Hornopožárského lesa podél silnice ke vsi Čakovice. Vlévá se zprava do Sázavy na jejím 22,5 říčním kilometru u Zbořeného Kostelce v nadmořské výšce 257 m. 

Tajuplné místo u Panské skály má i tajuplný název - Grybla. Je to kopec (514 m.n.m.) ležící severně od obce Krhanice, roku 1985 zde byla vyhlášena přírodní rezervace. Poblíž vrcholu lze najít zbytky tvrziště. Vrchol není přístupný po žádné cestě, je zalesněný a terén je směrem na jih k Panské skále rovinatý, proto není snadné vrchol nalézt. 

Na území přírodní rezervace nebyly nalezeny stopy pravěkého osídlení. První výrazné zásahy do krajiny se předpokládají ve středověku, kdy se tu mělo těžit dřevo, jako palivo, ale zejména pro účely těžby zlata v nedalekém Jílovém u Prahy. Ve skladbě dřevin tehdy silně převažoval buk a dub, kdy toto dřevo se výborně hodilo jako palivové dříví. Vytěžená místa se osazovala smrkem a borovicí. K zalesňování se používal i modřín, olše, bříza a dub. Od buků a jedlí se očekával přirozený nálet, přesto se ale i tyto dřeviny vysazovaly v prořídlých porostech. Za Rakouska-Uherska se semena rostliny od roku 1875 nakupovala u zahraničních firem, hlavně z Rakouska či Dánska. 

Hlavní komunikací Hornopožárských lesů je Horácká cesta. U ní stojí v ohrazeném parku myslivna Horní Požáry, která má podobu loveckého zámečku. Lovecký zámeček a hájovnu s malým parkem vzácných dřevin dal vybudovat koncem 19. století arcivévoda František Ferdinand d' Este, který byl vášnivým lovcem. Zámeček je dvoukřídlá dvoupatrová stavba v alpském stylu, hlavní trakt zpevňují opěrné pilíře, v nároží je nika se sochou Panny Marie. 

V rozsáhlém polesí se i dnes chová zvěř dančí, srnčí i mufloni. Půvab a tajuplnost lesů zvyšují na mnoha místech drobná rašeliniska, rybníčky a různá seskupení žulových balvanů. Právě arcivévoda tu nechal vybudovat celou řadu vycházkových tras.  

Vlčí rokle byla v roce 1990 vyhlášena přírodní památkou. Má plochu 5,5 ha a najdeme ji nedaleko žulových lomů. Je pozoruhodným geomorfologickým útvarem, s balvany a skalními výchozy vytvářejícími kamenné moře ve staré bučině s chudým podrostem. Zajímavostí této přírodní památky je velké kamenné moře s Duchečkovým propadáním, mimo jiné jsou tu vidět malá jezírka a rašeliniště. 

Četné skalky s dalekými výhledy, kamenná žulová moře a opuštěné lomy si pro svou romantiku vybralo za místa svých osad už několik generací českých trampů. Výchozím bodem pro průzkum tajemného polesí, známého i z románů spisovatele Jana Morávka, mohou být vesnice Těptín nebo Kamenice, kam se dostaneme i autobusem. Pokud zvolíme vlak, je lepší vystoupit v Kamenném Přívozu. Sem se lze dostat asi po hodině jízdy z Braníka legendárním Posázavským Pacifikem. Lokálka nás vysadí u dosud fungující hospody. Vesnice byla i významnou stanicí pro voraře, kteří tudy splouvali s náklady dřeva až do Prahy. I o nich a jejich nebezpečné práci psal často Morávek, kterému zdejší rodáci z vděčnosti na místním hřbitově postavili symbolický hrob vedle skutečně pohřbených členů jeho rodiny. 

V lomu Borovíčko se v roce 1942 točily scény z filmu Skalní plemeno (Plachta, Medřická) podle další knihy Jana Morávka, dodnes je na jedné skále vyražen nápis Borovíčko. V těsné blízkosti lomu je trampská osada Kanada, která má i symbolický hřbitov svých mrtvých. Kousek od lomu je upravená studánka. 

Do hlubin Hornopožárského lesa nás povede červená značka, za posledními chatkami půjdeme lesní pěšinou do údolí potoka, kterým vede žlutá značka. Po chvíli dojdeme ke zbytkům kamenného domu. Kdysi tu stála Dlabalova hájovna a říkalo se tady Na bahnách. Jak popisuje spisovatel Morávek ve svém románě Divočina, v roce 1888 došlo ve zdejších lesích ke skutečné válce mezi pytláky a myslivci. A právě sem se toho roku doplazil pytláky v lese postřelený hajný Dlabal (v Morávkově románu Langr), aby se zde schoval. Pytláci si však pro něj došli až sem, hájenku oblehli a nakonec i s hajným zapálili. 

Jen kousek nad zbytky hájenky narazíme na pěkný lesní rybníček Holubí kaluž, kde se ještě na počátku 90. let každoročně v zimě, když zamrznul, pořádaly mezi zdejšími trampy velké hokejové turnaje. Kousek nad Holubí kaluží stojí v lese ještě jeden malý rybníček a hned za ním začíná úzká a kamenitá rokle. Výše zmíněná Vlčí rokle. Na horním konci Vlčí rokle stojí myslivna Horní Požáry. Tu obýval hajný Waldhauser (v Morávkově románu Kaucký), i on se stal obětí pytláků.

Jen nedaleko odtud se jižním směrem v lese otevírá skoro 50 metrů naprosto rovná a kolmá stěna starého lomu. Právě zde se vrhl dolů starý pytlák Kubelík, když ho sem zahnali při zátahu četníci a myslivci poté, co řádění pytláků podle majitele panství už přesáhlo veškerou mez. Pokud budeme pokračovat od hájenky dál po modré značce a pak odbočíme lesní pěšinou pod téměř dvousetmetrové skalní srázy porostlé buky, narazíme na lesním palouku na poslední památku staré pytlácké války. Pomníček uprostřed skal zde připomíná smrt už zmiňovaného hajného Lengera-Dlabala, o kousek dál pytláci na dnes již neoznačeném místě postřelili i fořta Kauckého. 

Žulový lom Dolní Požáry u Prosečnice je jedním z nejstarších, dosud provozovaných kamenolomů v ČR. Těžba zde byla zahájena již ve 2. pol. 18. století. Šedavá žula, dříve nazývaná konopišťská a poté požárská, vždy patřila mezi naše nejznámější žuly. Její charakteristickou vlastností bylo, že se dala vylamovat ve velkých blocích a byla dobře leštitelná. Opracování žuly se provádělo v místních kamenických dílnách, významnou úlohu v dopravě kamene měla blízká železnice. 

Požárská žula byla v minulosti využita pro stavbu mnoha významných budov a památek u nás i v zahraničí. Byly z ní postaveny některé stanice pražského metra, mnoho pomníků, např. podstavce soch sv. Václava a Jana Žižky v Praze, pomník Fr. Palackého. Dále schodiště Národního divadla a Městské knihovny, dlažba na Pražském hradě a nádvoří, Komerční banka Praha, sloupy Obecního domu v Praze, terasa u Paláce kultury, Národní památník, budova Ministerstva zemědělství. Za hranicemi je to pomník Českých legionářů na hřbitově Pére-Lachaise v Paříži, ministerské budovy ve Vídni, v Budapešti a další. Žula se často využívala i na výstavbu mostů, vodních děl a železničních staveb. 

Žulové lomy nad Prosečnicí bývaly dříve dva, oba ležely severně od železniční zastávky. Nejdříve je vlastnilo konopišťské panství, po 1. světové válce je převzal stát. lom "v Doubí" byl v 50. letech 20. století opuštěn a zarostl lesem. Těžba žuly a kamenická výroba v lomu blíže k železnici, dříve nazývaném "na Vrších" pokračovala v omezeném rozsahu s přestávkami až do současnosti.   

Obec Dolní Požáry je částí obce Krhanice v okrese Benešov. První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1554. 

Nejstarší písemná zmínka o Krhanici pochází z roku 1228. V roce 1932, kdy k ní patřily Čakovice, Dolní Požáry, Chrást a Prosečnice, měla 1 245 obyvatel a byly zde evidovány tyto instituce, obchody a živnosti: četnická stanice, Lidové sanatorium v Prosečnici, 3 sbory dobrovolných hasičů, cihelna, družstvo pro rozvod elektrické energie v Krhanicích, elektrárna svazu středočeských okresů, kamenický závod, žulový lom Správy státních lomů, 5 lékařů, obchod s cukrovinkami, holič, 9 hostinců, Dělnický konzum, 6 obuvníků, pekař, 2 pokrývači, porodní asistentka, 9 řezníků, Sanatorium pro léčení plicních chorob v Prosečnici, 6 obchodů se smíšeným zbožím, kamenosochař, Spořitelní a záložní spolek pro Krhanice, tesařský mistr, 2 truhláři a zahradník. 

Významnou osobností, která se zde narodila je Otakar Brousek starší - divadelní, filmový a televizní herec.