Velhartice

Velhartice leží v okrese Klatovy. Její součástí je i bývalé samostatné horní město Hory Matky Boží. 

Jméno vesnice je odvozeno z německého osobního jména Wilhart ve významu osada lidí Wilhartových. Název se v historických pramenech objevuje ve tvarech: de Wilherticz (1318), de Villertis (1337), in Wilharticz (1349), Wilharticz (1369), z Vilhartic (1414), na Wilharticích (1433), z Velhartic (1443), z Wilhartic (1465), na Velharticích (1483), na Welharticzych (1533) a Welharticze (1572, 1630). 

První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1318. V 1. čtvrtině 16. století se u Velhartic začaly těžit žíly se stříbronosným galenitem a zlatem. Pozůstatkem těžby je štola v údolí Ostružné na úpatí vrchu Borek. Je zde řada pamětihodností:

- hrad Velhartice - byl založen na přelomu 80. a 90. let 13. století. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1318 a uvádí prvního majitele, kterým byl Bušek z Velhartic. Po něm hrad zdědil stejnojmenný syn Bušek a po jeho smrti okolo roku 1371 se velhartickým pánem stal Buškův syn Jan z Velhartic. Za něj se hradu z neznámého důvodu zmocnil Hertvík z Degenberka. Unesl také Janovu mladší dceru Annu do Bavorska a doufal, že mu za ni Jan z Velhartic přenechá velhartické panství. Na Janovu stranu se postavil Oldřich z Rožmberka a zahájil s Hertvíkem ozbrojený konflikt, který skončil smírem až v roce 1387. Po Janově smrti se panství ujal Oldřich z Rožmberka. Oldřich odkázal ve své závěti panství Kateřině a Anně, dcerám Jana z Velhartic (nar. 1390) a Žofie z Dobrušky a z Opočna (nar. před r. 1428). Polovinu Velhartic obdržel sňatkem s Annou z Velhartic Menhart II. z Hradce, syn Heřmana z Hradce. Dva roky po svatbě zemřel. Ovdovělá Anna († 1393) se podruhé provdala za Václava z Vartenberka a svůj podíl hradu, městečka a patronátního práva a platu v Tedražicích v roce 1395 směnila s Jindřichem III. z Rožmberka za polovinu Čečovického a Petrovického zboží. Polovina Čečovického zboží zahrnovala tvrz s poplužím, platy a patronátní právo v Čečovicích a platy v Bukovci, Nemněnicích, Všekarech, polovinu Petrovic u Sušice, platy ve Vojeticích, Trsicích, Hartmanicích, Bošově, Čeleticích, Kundraticích, Smrčné, Zámyšli a Myslíkovech (nyní les). Druhou polovinu velhartického zboží získal sňatkem s Kateřinou z Velhartic Jan starší z Hradce, syn Oldřicha IV. z Hradce, který ji roku 1391 na Velharticích zapsal věno 2 500 kop grošů. V roce 1395 odkoupil od Jindřicha III. z Rožmberka původní Anežčin díl hradu a stal se jediným majitelem Velhartic. Údajně měl nechat postavit velkou věž určenou k úschově českých korunovačních klenotů během husitských válek. Věž však vznikla již ve 2. pol. 14. století a korunovační klenoty byly na hradě uloženy až v době vlády krále Jiřího z Poděbrad. Janův syn Menhart III. z Hradce († 1449) se oženil s Markétou z Wallsee. Menhart byl faktickým držitelem Velhartic už v roce 1418 a psal se seděním na Velharticích. Jejich syn Oldřich V. z Hradce († 1452) se oženil s Markétou z Potštejna, dcera Eliška se provdala za Arnošta Flašku z Pardubic. V roce 1429 koupil od své matky Kateřiny z Velhartic všechna práva k velhartickému panství a přikoupil další vsi, z kterých vytvořil ucelené dominium, jež sestávalo z městečka Velhartic, stejnojmenného hradu a okolních vsí: Konína, Dobřemilic, Zahrádky, Jarkovic, Svinné, Hlavňovic, Petrovic, Vojetic, Trsic, Světlé, Smrčné, Bošova,[pozn. 1] Hartmanic, Těšova,[pozn. 2] Částkova, Zviekova, Konratic, Zamyšle, Sobíkova (zaniklá ves), Předvojovic, Brodu, Vlkonic, Kašovic, Břetětic a Stojanovic.

Za pánů z Hradce hrad spravovali purkrabí z řad nižší šlechty. Byli jimi Čeněk ze Suchdola (1425 - 1426), Jan starší z Běšin (1427), Petr Štrouch z Chlumku (1430 - 1433), Jan Starší z Běšin (1435 - 1444), Olkmar z Neznašova (1445 - 1452), Oldřich z Košumberka (1453), Petřík z Mlazov (1457) a Vilém z Košumberka (1458).[ Pánům z Hradce patřily Velhartice do roku 1453, kdy zemřel Menhartův syn Oldřich V. z Hradce. Nad svým dědictvím stanovil správce. Tím byl nejvyšší purkrabí Zdeněk Konopištský ze Šternberka, který měl vyplatit dluhy po Oldřichovi a potom Velhartice odevzdat jeho příbuzným.

Zdeněk ze Šternberka nakonec prodal velhartické panství Děpoltovi z Rýzmberka. Jeho synové Vilém a Půta je poté drželi až do počátku 16. století. Již v roce 1506 bylo panství v držení Zdeňka Lva z Rožmitálu, který na králi vymohl pro Velhartice udělení dvou osmidenních výročních trhů na den po svaté Máří Magdaléně a ve čtvrtek po Všech svatých. Svým nákladným způsobem života se velmi zadlužil a dluhy nedokázal splatit ani jeho dědic Adam Lev z Rožmitálu. V roce 1540 nebo 1541 proto Velhartice prodal Adamovi I. ze Šternberka za 13 500 kop českých grošů. Ani později panství neprosperovalo. Bylo proto roku 1589 rozděleno, a část s hradem připadla Jindřichovi Plánskému ze Žeberka. Jeho vnuk Jan Viktorin ji roku 1597 prodal Volfovi Perglarovi z Perglasu. 

Před třicetiletou válkou hrad patřil Volfovu synovi Václavu Otakarovi z Perglasu, který se na straně českých stavů zúčastnil stavovského povstání a po bitvě na Bílé hoře přišel o všechen majetek. Velhartice roku 1622 získal generál Baltasar Marradas a o šest let později je za 55 tisíc rýnských zlatých koupil plukovník Martin de Hoeff-Huerta, který nechal v hradním jádře vybudovat pozdně renesanční palác. Zemřel bez vlastních dětí, ale adoptoval Annu Marii z Voldavy, které odkázal veškerý majetek. Provdala se nejprve za purkrabího z Donína a podruhé za svobodného pána z Farnsbachu. Panství se za ní opět velmi zadlužilo, a rozhodnutím místokomorníka Adama Pecelia z Adlersheimu připadlo roku 1653 malostranskému karmelitánskému klášteru. Od nich ještě téhož roku Velhartice koupila Johanka Františka Račínová z Račína. Poté se majitelé, ke kterým mimo jiné patřili Kolovratové, Bechyňové z Lažan nebo Perglárové z Perglasu, často střídali, a hrad chátral.

V roce 1848 Karel Sturmfelder z Oppenweileru na hradě zahájil opravy v duchu romantismu. Další úpravy Huertova křídla proběhly až okolo roku 1930, kdy hrad vlastnili Hennebeg-Spiegelové. Po 2. světové válce byl hrad zestátněn a využíván jako rekreační středisko. V roce 1983 nastoupil na místo kastelána hradu Petr Mejstřík, bratr Martina Mejstříka. Hrad byl v té době v havarijním stavu a zarůstal vegetací. O hrad pečoval do roku 2019, kdy v té době jako nejdéle sloužící kastelán v Česku předal hrad svému synovi Matějovi, který zvítězil ve výběrovém řízení. Během této doby byl hrad opraven a výrazně vzrostla jeho návštěvnost veřejností.

- kosel Narození Panny Marie - gotická přestavba pozdně románské svatyně - dominanty městečka - proběhla kolem roku 1330. Ze staršího objektu zůstala stát severní strana lodi. 

- kostel svaté Maří Magdalény - stavba byla zahájena roku 1373. V 16. století byl kostel pozdně goticky přestavěn, z téže doby pochází hřbitovní brána a portály. Ke kostelu byla tehdy přistavěna severovýchodní předsíň s diamantovou klenbou. Chrám byl výrazně upraven ještě v 19. století, například presbytář tehdy získal novou klenbu.

Původní třídílný gotický oltář, nazývaný "Velhartická archa", koupilo v roce 1902 Národní muzeum. Je vystaven ve sbírce starého umění Národní galerie v pražském Anežském klášteře. Poslední významná oprava byla provedena v roce 1947 zásluhou administrátora Josefa Peksy. O rok později z politických důvodů emigroval do Austrálie. V letech 1968 - 1969 byla díky obyvatelům Velhartic na západní straně kostela osazena vnější ocelová okna a bylo opraveno zdivo. Během komunistického režimu kostel značně zchátral. V roce 1997 byl zpracován projekt jeho celkové rekonstrukce. V letech 1996 až 1997 byla za více než 1 milion korun opravena břidlicová střecha. Oprava však byla provedena neodborně a nekvalitním materiálem. 

Tento velhartický kostel se hřbitovem je považován za místo, které Karla Jaromíra Erbena inspirovalo k napsání balady Svatební košile. 

Jeden z vojáků se tu zamiloval do místní dívenky, siroty, která byla údajně velmi krásná, a vznikla mezi nimi veliká láska. Po čase vojsko táhlo dál na jih do bitvy, kde voják padl. Jeho kamarád se sem později vrátil, dívku vyhledal a oznámil jí smutnou zprávu. Protože byl do oné dívky sám zamilovaný, navrhl, aby si ho vzala. Dívka jej ale odmítla s tím, že už do smrti nebude milovat nikoho jiného. Jelikož byl ješitný, údajně pronesl větu: "Když ho tolik chceš, tak ho měj!"

Zdejší husté lesy sloužily tamním keltským pohanům jako azyl. Kamarád vyhledal mocnou keltskou kněžku, pověděl jí o svém trápení a také, jak se hodlá té dívce pomstít. Odešli na místo u kostela, kde se stále nacházel keltský posvátný kámen. A právě na tomto kameni vyvolali údajně ducha mrtvého vojáka (popravdě spíše zatracenou duši nebo démona), který dívku posedl, a ta z toho velmi těžce onemocněla. Teprve až po exorcismu se ji podařilo vyléčit, ale od té doby se na stěně kostela začala objevovat ženská tvář. Lidé si to vyložili jako zlé znamení a chtěli kostel zbourat. Nedostali ale povolení, tak alespoň osekali z kostela starou omítku a nahodili novou. Tvář se ale objevila znovu i na čerstvě ohozené zdi. A je tu vidět pořád, pouhým okem. 

Další legenda se týká doby, kdy velhartický kostel byl dřevěný. Bylo to údajně okolo roku 1375, po místní obchodní stezce procházeli kupci i prodejci a občas byli ohrožováni loupeživými skupinami. I stalo se tak v blízkosti velhartického kostela, že jedna karavana byla loupeživou skupinou překvapena a přepadena. Lidé v panice opustili své vozy a ukryli se do zmíněného dřevěného kostela. Zde byli následně lupiči uvězněni a stavba posléze zapálena. Nářek, údery do dveří a řev se má údajně tu a tam ozvat i v současném kamenném kostele.  

- židovský hřbitov - leží jihozápadně od obce Velhartice u chatové osady na okraji lesa po odbočení za řekou Ostružnou po zkratce ke Kouklovně na Chotěšov při modře značené turistické stezce a cyklotrase číslo 2095. Je chráněn jako kulturní památka České republiky. Založen byl až roku 1858 a dodnes se zde zachovalo necelých 60 náhrobků. Za vstupem na hřbitov stojí dva pilíře zaniklé márnice, hroby se nacházejí pouze v zadní, západní části areálu s nejmladším z roku 1934. Nachází se zde také památník se jmény místních židovských obětí nacistické okupace. Areál se zamyká a klíč lze vypůjčit na místním hradě.

- synagoga - byla postavena roku 1845, k bohoslužebným účelům byla klasicistní synagoga využívána do začátku nacistické okupace. V roce 1950 byla přestavěna na hasičskou zbrojnici, vedle ní v č.p. 118 stojí bývalá židovská škola, v níž se nacházel byt učitele a šámese.

- kašna na náměstí - pochází z roku 1857, z roku 1855 pak pocházela další kašna (stála pod domem č.p. 63 - bývalá obecná škola, dnes pošta, její zbytky se dochovaly v zahradě domu)

- fara 

- výklenková kaplička - v zahradě obecního úřadu

- velhartický betlém - v dílně známého šumavského řezbáře Karla Tittla vzniklo unikátní dílo. Velhartický betlém patří, podle řezbářových slov, mezi jeho nejhezčí výtvory. Nad betlémem se nachází portál a v podloubí jsou vyobrazena čtyři řemesla. Každé řemeslo má svého patrona, světce. Prohlédnout si tak můžete sv. Josefa s truhláři, sv. Eligia s kováři, sv. Urbana s vinaři a sv. Lucii se skláři. 

Uprostřed betlému stojí chlév se Svatou rodinou, Pannou Marií, sv. Josefem a Ježíškem v jesličkách. Nechybí samozřejmě ani pastýři s ovcemi a Tři králové. 

V pravé části sedí král Karel IV. s Buškem z Velhartic u číše vína. Buška představuje vlastně autor betléma, pan Tittl, protože se mu nikde nepodařilo dohledat Buškovu podobiznu. Levá část betlému se věnuje lidové architektuře a životu na statku. Prohlédnout si zde můžete třeba mlýn, u nějž se otáčí mlýnské kolo. Dominantou této části betlému je hřbitovní kostel Máří Magdalény ve Velharticích.

Dobrovolné vstupné z Velhartického betlému je věnováno na kostel Panny Marie ve Velharticích. Zájem podílet se na vzniku betlému projevili také místní občané a chalupáři. Prostřednictvím koupě jedné z figur velhartického betlému tak přispěli k dokončení tohoto projektu. V současnosti má každá figura již svého majitele. Majitel si svou figuru může kdykoliv vyžádat s tím, že řezbář do betléma vyřeže do měsíce duplikát. Tento zajímavý betlém si lze na vlastní oči prohlédnout v obchodě pana Tittla. Řezbařině se Karel Tittl věnuje od roku 1990, vyřezává téměř cokoliv, ale jak sám říká, "srdcem je betlémář". 

- velhartické lípy - rostou v nadmořské výšce 670 m. Jsou staré dvě stě a tři sta let, jejich kmeny mají obvod 400 a 260 cm, obě koruny dosahují do výšky 24 m (měření 1984). Lípy jsou chráněny od roku 1985 pro svůj vzrůst a jako krajinná dominanta.

- rybník Bušek

- Werichova chata - se nachází mezi ramenem říčky Ostružná a širokou mlýnskou strouhou, odvádějící vodu od mlýna a pily, na prostorné, rovné louce. Stavbu navrhl architekt František Zelenka, který byl zaměstnán v Osvobozeném divadle v letech 1929 - 1932 jako šéf výpravy. Pro milovníky Šumavy může být zajímavý fakt, že poslední, co ve svém životě Jan Werich viděl, byla jeho chata u Velhartic na Šumavě. Tady v roce 1980 ztratil vědomí a v nemocnici už se neprobral. Kolem chaty vede Naučná stezka Velhartice.

Ve městě je i tzv. bramboromat. 

"Ze zásobníku vlevo si vezměte papírovou tašku. Tašku nasaďte na výpadovou trubku váhy a po vhození peněz podržte. POZOR, JE TO HROZNEJ FOFR! Do mincovníku vhoďte příslušný obnos."