Velký Depot
1. Podkova z valacha, který tahal vůz s dělovými koulemi nebo střelivem / sudy se střelným prachem
2. Šrapnely dělových koulí
3. Zemědělské nářadí - pravděpodobně radlice
Velký Depot je buď označení samoty č.p. 283 východně od Týna nad Vltavou nebo sousoší Kalvárie, potažmo celý okolní prostor.
Velký Depot, stejně jako jižnější samota Bída (č.p. 274), je památkou na dělostřelecký výcvikový tábor, který se v tomto prostoru nalézal v letech 1749 - 1778. Velký Depot (č.p. 283) sloužil jako rezidence důstojníků, Bída byla jedním z hostinců. Cvičiště zde vzniklo mimo jiné k ostraze strategicky důležitého týnského mostu, jediného mostu přes Vltavu mezi Českými Budějovicemi a Prahou! Rozkládalo se mezi vesnicemi Předčice, Smilovice a Jarošovice, mělo na 40 ha.
Po zrušení dělostřeleckého cvičiště zde byly až do roku 1866 umístěny císařské vozatajské sklady; odtud právě pochází pojmenování Velký Depot. Poté byla většina objektů areálu srovnána se zemí. Zanikla i část zemních fortifikací, takže dnes jsou kromě obou usedlostí dalšími dochovanými památkami na cvičiště zřejmě již jen valy v lesíku Na šancích (šance = dělostřelecké postavení) a torzo tzv. epolementu (lapače kulí - z hlíny navršeného tarasu) nedaleko samoty Širočiny. Na cvičišti se původně nacházely různé terénní úpravy - ravelíny (samostatné 3-5 úhelníkové pevnůstky v hradebním příkopu), paralely, bašty (fortifikační objekty využívané jako dělostřelecká stanoviště), mimo to pak dílny, kovárny, skladiště, kolny a dokonce také pekárna, kuželna a 17 provizorních hospod.
Na budování cvičiště Depotu se podílel Jan Ferdinand Schor, architekt, autor prvních dvou plavebních komor na Vltavě (u Modřan a Županovic).
Velký Depot, který měl podobu honosného zámečku s rozhlehlým parkem, je dnes zříceninou.
Kalvárie je až 8 metrů vysoké barokní sousoší (skupina tří soch) - Ukřižování, sv. Jan a Panna Maria Sedmibolestná - při bývalém rozcestí dnes již částečně zaniklých cest asi půl kilometru východně od usedlosti Velký Depot, nedaleko samoty Širočiny. Bezprostřední okolí soch je "parkově" upraveno.
Hlavní socha připomíná krucifix spočívající na zeměkouli obtočené hadem. Pod zeměkoulí je zobrazena sochařova představa očistce, tři výrazné tváře mezi šlehajícími plameny. Vpravo od krucifixu je socha sv. Jana, vlevo socha Panny Marie Sedmibolestné. Na prostřední soše je ze zadní strany vytesán letopočet 1750 (to by naznačovalo, že sochy byly vyrobeny o 3 roky dříve, než byly použity na toto místo).
Sousoší připomíná katastrofu, která se právě v těchto místech udála ve středu 21. června 1753 (před slavností Božího Těla) o půl sedmé ráno. Tehdy zde při přípravě ohňostroje, chystaného na uvítání císařovny Marie Terezie, vybuchly od zapáleného prachu dvě dělostřelecké laboratoře, následkem čehož bylo usmrceno či vážně zraněno na devět desítek lidí (většina z nich byla na místě roztrhána a spálena), velmi mnoho popálených bylo dopraveno do Týna nad Vltavou, kde v nepřítomnosti vojenského kaplana, ale od vltavotýnského děkana Maye a kaplana Leopolda Václava Krause po 2 neděle každodenně ve dne v noci byli zaopatřováni. Ti, co poté zemřeli, byli pohřbeni u hřbitovního kostela sv. Víta v Týně, ti, co zemřeli na místě, byli pohřbeni u později postaveného kříže. Řada zraněných buď oslepla nebo ohluchla a zůstali invalidy.
Podle místní pověsti byl výbuch úmyslně připraven jako atentát na císařovnu Marii Terezii a jejího muže Františka Lotrinského. Před její ohlášenou návštěvou se chystala vojenská přehlídka. Při výrobě střelného prachu ale došlo ke zmíněnému tragickému výbuchu. Pověst říká, že byla exploze načasována na příjezd císařovny, které se naštěstí cestou rozbil kočár, a tak dorazila později. Ve skutečnosti přijela Marie Terezie s doprovodem až 6. srpna 1753. Oprava kočáru by tedy musela trvat více než 40 dní. Je ale pravděpodobné, že ji zpráva o neštěstí jejich vojáků dojala a podle neověřených zpráv proto dala na místo katastrofy umístit honosné sousoší.
Autorství je připisováno žákům Ferdinanda Maxmiliána Brokofa či Matyáše Bernarda Brauna, vše je však pouze na úrovni spekulací. Roku 1994 bylo již značně sešlé sousoší opraveno akademickým sochařem Ivanem Tláškem.
S Velkým Depotem podle jedné z teorií souvisí i vltavíny - tektity s typicky zeleným zbarvením. Poprvé je popsal jako "chrysolity od Týna" profesor pražské univerzity Josef Mayer roku 1787. Protože Mayerova fyzická přítomnost na Vltavotýnsku není prokázána, je možné, že získal výzkumný vzorek od osvíceného učence hraběte Františka Josefa Kinského, který se zde roku 1774 účastnil manévrů pořádaných císařem Josefem II. Dokazuje to Kinského korespondence, v níž píše, že se u Týna na polích nacházejí tzv. chrysolity a topasy, žlutozelené a vínově žlutě zbarvené valounky křemene, jichž má hospodářský ředitel pozoruhodnou sbírku. Část sbírky pak asi hrabě Kinský převezl do Prahy.
K sousoší vede odbočka ze žluté turistické trasy mezi Smilovicemi a Týnem nad Vltavou.
Podrobnější informace k Velkému Depotu z knihy Královna bitev od Pavla Juříka:
Dělostřelci dříve získávali znalosti a zkušenosti od starších důstojníků a vojáků, chybělo systematické vzdělávání. Jen malá část z nich měla možnost studovat na inženýrské akademii ve Vídni (založené roku 1717) nebo na civilní Stavovské inženýrské škole v Praze (založené roku 1707).