Vítkův hrádek s plavbou přes Lipno
Vítkův kámen (též Vítkův hrádek, německy Wittigstein či Wittinghausen) je zřícenina gotického hradu na vrcholu stejnojmenné hory na pravém břehu Lipenské přehrady v okrese Český Krumlov. Zřícenina stojí nad osadou Svatý Tomáš, asi pět kilometrů od Přední Výtoně. Je to nejvýše položený hrad (resp. zřícenina) v Česku (1035 m n. m.). Od roku 1963 je chráněn jako kulturní památka.
Hrad založili ve 2. pol. 13. či na počátku 14. století Vítkovci jako pohraniční pevnost a správní středisko panství. První spolehlivá zmínka o hradu se objevu v roce 1347, ale existují také nepotvrzené spekulace o vzniku před rokem 1277.
V roce 1394 tu vzbouřená šlechta po jistý čas věznila zajatého krále Václava IV.
Po většinu své existence byl majetkem Rožmberků, a to až do vymření rodu roku 1611. Krátká přestávka nastala jen v období husitských válek, kdy jej v roce 1427 Oldřich z Rožmberka prodal svému švagrovi Reinprechtovi z Walsee. Rožmberkům se vrátil zpátky až v roce 1464. Za jejich vlády byly k původnímu hradu přidány hradby s pěti baštami. V letech 1602 - 1622 hrad patřil Habsburkům, za nichž byl roku 1618 přepaden oddílem rakouských povstalců, a hradní posádka proto byla posílena na dvě stě mužů. Poté patřil ke krumlovskému panství rodu Eggenbergů a po dobu třicetileté války na něm sídlila posádka císařského vojska. Hrad byl používán a udržován asi do poloviny 18. století a poté vyhořelý osiřel. V roce 1869 hrad nechali zčásti opravit Schwarzenbergové, kteří také hradní věž kvůli návštěvě korunního prince Rudolfa upravili na rozhlednu.
Hlavní stavbou hradu byla mimořádně rozhlehlá obytná věž - donjon (14 x 17,5 m) s nižším polygonálním přístavkem, která dosud stojí na skále na vrcholku hory. Dochovala se i podstatná část pozdně gotického opevnění s baštami a střílnami.
V roce 1919 si na věži zřídila pozorovatelnu finanční stráž. Po 2. světové válce sloužil jako vojenská pozorovatelna v nepřístupném pohraničním území československé armádě, nedaleko hradu byla zřízena radarová základna. Po odchodu armády se majitelem hradu stala obec Přední Výtoň, objekt byl zpřístupněn veřejnosti.
Asi 300 metrů od Vítkova kamene se nachází horská vesnice Svatý Tomáš, patřící do obce Přední Výtoň. Přístupná je po dlouhých úzkých silničkách. Žije zde asi 20 obyvatel.
Jméno má podle kostela sv. Tomáše, vystavěného goticky asi v polovině 14. století (podle jiných pramenů již v roce 1252), přestavěného pozdně goticky v roce 1514; z té doby pochází klenba s přesekávanými žebry v presbytáři a kružby v oknech. Za josefinských reforem roku 1786 byl zrušen a zpustl, obnoven byl v letech 1874 - 1875 a znovu - za přispění bývalých německých obyvatel - v roce 1997 po devastaci za komunistického režimu. Průčelní stěna kostela se štítem a věžičkou je obložena šindelem.
V dolní části vsi stojí bývalý schwarzenberský lovecký zámeček ve švýcarském slohu z roku 1722, doplněný o hospodářské budovy. Vyzdoben býval Dürerovými obrazy. Sloužil také jako ubytovací hostinec. Za příznivého počasí bývala jeho okny nádherná vyhlídka k jihu, až k Alpám. Po znárodnění schwarzenberského majetku užívaly v letech 1947 - 1990 zámeček Státní lesy. V roce 1990 vyhořel, ruinu pak koupila soukromá firma, po rekonstrukci slouží jako exkluzivní stylový hotel.
Z Vítkova hrádku nás navigace navedla skoro přímo do Lipna, jen tak tak jsem zabrzdila :-) Navigace však věděla (na rozdíl ode mě), že je tu přívoz. Čekala nás dobrodružná plavba "lipenským trajektem" do Frymburka. Navíc to byl poslední přívoz toho dne!
Frymburk leží na poloostrově na severním (levém) břehu vodní nádrže Lipno. Jméno obce pochází z německých slov Frieden (= mír, klid) a burg (= hrad). Dohromady má název překlad jako bezpečný hrádek či hrádek k ochraně. Též se užíval název Frýdštejn. Od svého založení se postupně měnilo jméno města. Roku 1270 název Friberch, o 7 let později Fridberch. Roku 1305 to je Fridburch a o 5 let později Phrimurch. S dnešním názvem téměř totožné označení z roku 1379 Frymburg. V roce 1575 se jedná o Friedberg, následně 1598 Friberg. Roku 1841 se objevuje název Friedberg.
Nálezy v oblasti dnešního Frymburku svědčí o osídlení již před 8 až 10 tisíci let před naším letopočtem. První písemná zmínka o obci na obchodní stezce z Čech do Podunají pochází z roku 1277, kdy je zdejší kaple darována benediktinskému pobožství v Zátoni u Českého Krumlova. O dřívější existenci strážného hradu nad vltavským brodem píše českokrumlovský rodák František Valentin Schmidt, který se mimo jiné zajímal o historii obcí na Šumavě. Ten uvádí, že je zmiňován pod jménem Fritburk roku 1198. Do roku 1302 Frymburk patřil českokrumlovským pánům, následně ho získávají Rožmberkové, kteří tři roky poté zřizují mýto na mostě přes Vltavu. Roku 1379 byl nazván městem, avšak městská práva mu byla propůjčena až roku 1492 Petrem Vokem z Rožmberka. Vilém z Rožmberka udělil měšťanům právo várečné, tedy právo vařit vlastní pivo. Koncem století, v roce 1598, se uvádí počty 118 domů, 61 lánů orné půdy a 6 hospod. Roku 1620 přechází město pod panství Buquoyů a během třicetileté války je vypáleno a zpustošeno švédskou armádou. Císař František II. městu potvrdil právo pořádat týdenní trh v úterý a jarmark na svátek Svaté Anny a v dané listině dodává, že toto právo město získalo od Josefa II. již roku 1789 konkrétně 28. dubna. Roku 1856 zasáhl Frymburk požár, který zničil 54 domů a vyžádal si 4 lidské životy, kromě toho bylo kompletně zničeno náměstí. Ve sbírce na pomoc přeživším a na obnovu města se vybralo přes 10 tisíc zlatých. První finanční pomoc pocházela z Českých Budějovic, později se připojil například i tehdejší císař František Josef I. a jeho předchůdce Ferdinand. Další požár zasáhl město roku 1866. V 80. letech 19. století byly zavedeny plynové lampy a zřízena telegrafní stanice na náměstí.
Roku 1939 byla přivítána místními převážně německými obyvateli Mnichovská dohoda a město bylo připojeno k Třetí říši. Dne 6. května roku 1945 bylo osvobozeno americkou armádou. Po odsunu německého obyvatelstva byl Frymburk dosídlen Čechy, Slováky, reemigranty z Rumunska a Volyňskými Čechy.
Další významnou změnou byla stavba Lipenské přehrady od roku 1952 do roku 1959. V této době byla podstatná část města zbourána, zatopena a celkově se změnil jeho charakter. Od té doby se jedná převážně o rekreační sídlo.
Z památek je nejvýznamnější dominantní kostel sv. Bartoloměje za jižním okrajem náměstí, původně raně gotický z doby před rokem 1277 (na místě starší kaple), do dnešní podoby byl výrazně přestavěný pozdně goticky před rokem 1530. V letech 1649 - 1652 byla loď, která utrpěla velké škody za řádění Švédů roku 1648, zcela přebudována a zaklenuta barokně a roku 1735 zvýšena. Také věž dostala roku 1870 novogotickou nástavbu (pokud nebyla nově vystavěna celá). Až do 2. světové války spravovali kostel premonstráti z kláštera Schlägl u Aigenu.
Na náměstí stojí morový sloup z roku 1735, kamenný pranýř se zvonkem z roku 1651 a čtvercová kašna z roku 1676. Bloky historických domů, které náměstí obklopují, mají zmodernizovaná a zjednodušená průčelí, což setřelo jejich původní ráz. V červnu se konají tradiční Frymburské slavnosti.
Uprostřed frymburského náměstí stojí kašna, na jejíž východní straně je vytesaný letopočet 1676 a rožmberská pětilistá růže. Tyhle dvě věci jaksi nejdou dohromady: Rožmberkové, jak známo, vymřeli Petrem Vokem už v roce 1611. Již před tím, roku 1600, věnoval Vok celé zdejší panství i s městečkem Frymburkem svému synovci Janu Zrinskému. Proč tedy stavebník ozdobil v roce 1676 kašnu typickým rožmberským symbolem, zůstává dodnes záhadou.
Bronzový reliéf na kamenné mohyle na náměstí připomíná, že k Frymburku měl blízký vztah "básník Šumavy" Adalbert Stifter. Koncem 20. let 19. století sem chodíval z Horní Plané za svou láskou Františkou (Fanny) Greiplovou, sestrou přítele ze studií Mathiase. Fanny byla dcerou bohatého obchodníka, kterému patřil nejvýstavnější dům na frymburském náměstí, a tak není divu, že jejím rodičům se chudý student Adalbert, který se navíc nedokázal rozhodnout, jaké profesi se vlastně chce v životě věnovat, nezdál zrovna ideální partií. Oba mladí se tak nakonec rozešli; Stifter možná své nenaplněné lásky ani nelitoval. O dva roky později se šťastně oženil s Amálií Mohauptovou, s níž prožil řadu klidných a spokojených let.
