Vyšší Brod

Vyšší Brod (německy Hohenfurth) je malé město v jižních Čechách. Leží na řece Vltavě na nejvýchodnější výspě Šumavy. Je (dle položení jádra obce) nejjižnějším městem ČR a (dle celého území obce) i nejjižnější obcí ČR - nejjižněji položený bod se nachází v katastru místní části Dolní Drkolná, 48°33′9″ s. š., 14°19′59″ v. d. Na Jižní Pól je to přesně 5 400 km.

Město je turisticky velmi atraktivní: nachází se v něm cisterciácký vyšebrodský klášter a začíná zde díky Lipnu prakticky neustále splavný úsek toku Vltavy, který je nejnavštěvovanější vodáckou trasou v České republice. Historické jádro města je městskou památkovou zónou. Po městě byla pojmenována planetka č. 121089, která byla objevena v roce 1999 Milošem Tichým z kleťské hvězdárny.

Město se rozkládá okolo již neexistujícího brodu, na jehož místě překračovala Vltavu středověká kupecká stezka z Lince do Čech. Osada na místě města vznikla nejpozději ve 12. století a náležela k Rožmberskému panství. V roce 1259 zde Vok I. z Rožmberka založil spolu s mnichy z Wilheringu cisterciácký klášter a osadu s rozsáhlými pozemky v okolí jim daroval. Status města Vyšší Brod obdržel na základě dekretu císaře Františka Josefa I. v roce 1870. V roce 1909 začala být z podnětu průmyslníka Arnošta Poráka a opata Bruna Pammera budována železniční trať Rybník - Lipno nad Vltavou, která byla dokončena a otevřena na konci roku 1911 a zajistila městu železniční spojení.

Jelikož městu drtivě dominovalo německojazyčné obyvatelstvo, v 19. a 20. století se mu národnostní třenice vyhýbaly. Po vzniku Československa začal postupně stoupat podíl českojazyčného obyvatelstva, pročež zde byla otevřena i českojazyčná škola. Začínala v říjnu 1920 jako jednotřídka v domě patřícím vyšebrodskému klášteru, protože Němci ovládané zastupitelstvo jí odmítlo poskytnou prostory města. Otevření školy pro jistotu asistovala armáda a učitel z bezpečnostních důvodů zpočátku přespával na četnické stanici. První rok bylo přihlášeno 21 žáků, druhý 26 (z nichž ovšem stěží polovina uměla česky). Počet žáků rychle rostl, v letech 1923 - 1924 jich bylo již 36, takže škola začala fungovat jako dvoutřídka. V roce 1925 / 1926 pak byla s pomocí Národní jednoty pošumavské na náklady státu zbudována pro školu její vlastní budova, která zahrnovala vedle dvoutřídky a dalších prostor i mateřskou školu.

V září 1938 se stal Vyšší Brod místem těžkých bojů mezi československými ozbrojenými silami a německými bojůvkami. Dne 28. září zaútočil Freikorps podporovaný místními německými obyvateli na jednotky SOS (Stráž obrany státu), které se na druhý den ráno musely stáhnout na levý břeh Vltavy. Ještě týž den však SOS dorazila pomoc v podobě cyklistické roty a obrněného vlaku a město bylo rychle dobyto zpět. Mnichovskou dohodou však vzápětí Vyšebrodsko společně s mnoha dalšími pohraničními oblastmi připadlo Německu. 

Nacisté za své vlády zrušili a zabrali vyšebrodský klášter, jehož mniši proti nim vystupovali, a využívali ho jako sklad naloupených uměleckých a historických předmětů. Vládu Němců ve městě ukončil 6. května 1945 příchod americké armády, s níž svedli na přístupech k městu několik drobných a předem beznadějných střetnutí. 

Většina obyvatel byla do roku 1945 německé národnosti, po vysídlení většiny původních obyvatel došlo k nedokonalému dosídlení nepůvodním obyvatelstvem. Vyhnána byla i většina mnichů z obnoveného vyšebrodského kláštera. V roce 1950 byl klášter přepaden Státní bezpečností, která jej násilím zabrala a zbylé mnichy odvezla do internace (Akce K = název pro nezákonnou násilnou likvidaci klášterů a mužských katolických řeholních řádů, která proběhla v komunistickém Československu v dubnu 1950 ). 

V roce 1959 byla na jih od města vytvořena železná opona, za níž zůstalo jen malé množství obyvatel ve vesničkách Studánky a Dolní Drkolná. Po otevření hranic v roce 1989 význam města silně vzrostl, neboť odtud vede přímá silnice na silniční hraniční přechod Studánky / Bad Leonfelden. Ve městě vznikla řada nových ubytovacích a stravovacích zařízení, drobných služeb (pekárna, různé prodejny převážně vietnamských majitelů) včetně nočních klubů. V roce 1990 se do vyšebrodského kláštera vrátili mniši. 

Vyšebrodský klášter je jediný fungující mužský cisterciácký klášter v Česku a jedna z nejvýznamnějších kulturních památek jižních Čech. 

Klášter založil roku 1259 Vok I. z Rožmberka, po předchozím jednání s cisterciáckou generální kapitulou v Citeaux. Fundace byla potvrzena pražským biskupem 1. června téhož roku, tento den, kdy byl vysvěcen klášterní kostel, je považován za datum založení kláštera. Zakladatel novému klášteru zároveň (či krátce poté) daroval pozemky okolo, včetně osady Vyšší Brod. Mniši z mateřského kláštera Wilheringu se nejspíše samotné fundace neúčastnili a dorazili až později v průběhu roku. 

Rožmberkové byli nejvýznamnější větví rodu Vítkovců a je nesporné, že od začátku se s klášterem počítalo jako s rodovou nekropolí. Pohřbem Voka I. z Rožmberka roku 1262 zde počala řada deseti generací pohřbů. Posledním pochovaným v Rožmberské kryptě Kostela Nanebevzetí Panny Marie byl roku 1611 v Třeboni zesnulý Petr Vok z Rožmberka, jehož rakev je zachována do dnešních časů v bezvadném stavu. 

Na jihozápad od osady postupně vyrostla impozantní gotická stavba opevněného kláštera s klášterním kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Jelikož klášter nebyl královskou fundací, byla jeho role v prvních stoletích lokálně omezena. První období úpadku kláštera přišlo v 15. století, kdy klášter zpustl v důsledku husitských válek. Na konci 18. století klášter těsně unikl zrušení za reforem Josefa II., který systematicky likvidoval kontemplativní a mnišské řády (klášter byl v té době totiž značně zadlužen a císař by musel v případě jeho zrušení tyto dluhy sám splatit), zaplatil za to ale tím, že mu a jeho mnichům byly vnuceny úkoly příčící se zásadám mnišského života (vyučování náboženství a teologie a správa farností), kterých se cele zbavil až v 21. století. V průběhu 19. století klášter vzkvétal a stanul v čele jednoho z hlavních proudů oživení a obnovy cisterciáckého řádu. Jeho opati byli opakovaně voleni generálními vikáři cisterciácké kongregace v zemích rakouských Habsburků a v roce 1890 byl vyšebrodský opat Leopold Wackarž zvolen i generálním opatem cisterciáckého řádu (za jeho vlád došlo k oddělení konkurenčního reformního proudu, který založil samostatný Řád cisterciáků přísné observance). Druhé období úpadku nastoupilo ve 40. letech 20. století, kdy byli mniši vyhnáni nacisty, kteří v klášteře pak skladovali ukradená umělecká díla. Vícero mnichů bylo v této době uvězněno, včetně opata Tecelína Jaksche a otce Engelberta Blöchla, který zemřel v koncentračním táboře Dachau. Po 2. světové válce se mniši vrátili, nicméně nikoliv na dlouho, neboť nejprve byli vyhnáni do Německa mniši německé národnosti a poté na počátku 50. let byl klášter přepaden příslušníky StB a SNB, kteří bez jakéhokoliv zákonného podkladu klášter zabrali a mnichy odvezli do internačních táborů (viz Akce K). Německá část klášterního osazenstva pokračovala v mnišském životě v exilu v Německu a jeden z nich - otec Matthäus Quatember byl v letech 1950 - 1953 generálním opatem Cisterciáckého řádu. V následných letech klášter pustl. Ale nepodařilo se prosadit plány místního JZD, které z něj chtělo udělat sklad zemědělské techniky, a z jeho nejcennějších částí bylo vytvořeno muzeum, nicméně do stavby se neinvestovalo a nemalá část movitého majetku byla rozkradena. Někteří mniši se dostali za hranice a v letech 1959 - 1990 existovala kvůli uchování jakési kontinuity formální unie Vyššího Brodu s klášterem ve štýrském Reinu.

V průběhu sezóny (duben-září) je klášter přístupný veřejnosti, návštěvníky provádějí průvodci. Mimo sezónu je třeba návštěvu domluvit předem. V klášteře je od konce 13. století až dodnes uchováván tzv. Závišův kříž, který cisterciákům daroval Záviš z Falkenštejna. Jedná se o relikviář s kusem dřeva z Kristova kříže, považovaný za jednu z nejvzácnějších středověkých zlatnických památek na českém území.

Kříž je ze zlata, vysoký 70 cm, zdobený filigránem, posázený cennými drahokamy a perlami, zhotovený pravděpodobně mezi léty 1220 - 1230. Původní dřevěný korpus byl roku 1775 nahrazen jádrem ze stříbra. Do středu kříže byla vsazena relikvie pravého Kříže, na kterém zemřel Ježíš Kristus. Podle průzkumů je tento kus cedrového dřeva, měřící na výšku 20 cm, starý dva tisíce let. Dále je v Závišově kříži více než 25 ostatků. Na čelní straně památky ze zlata je 51 drahokamů (11 safírů 4 rubíny, 3 spinely, 7 smaragdů, 7 ametystů, 5 chalcedonů, křemenná dubleta) a 7 skel. Na zadní straně je do kříže zasazeno 10 safírů a 9 smaltovaných medailonků světců byzantské provenience z 10. století; kříž dále zdobí 230 perel. Ke stříbrnému jádru z roku 1775 je připojeno 16 zlatých plechů. Původní podstavec ze zlata musel klášter odevzdat roku 1811 po bankrotu Rakouskému císařství. Nová noha, doplněná v letech 1839 - 1840, je zdobena sklem, karneoly, perlami a českými granáty.

Kříž se odedávna těšil velké úctě a pozornosti věřících i odborné veřejnosti. V roce 1410 ho dal Jindřich III. z Rožmberka upravit na kříž procesní. Zvláště v pobělohorské době byl uctíván jako zázračný a uzdravující, byl latinsky nazýván Salus infirmorum (Spása nemocných). Směřovaly k němu poutní cesty. Na jeho původ, provenienci a funkci je více názorů. Podle historika umění Emanuela Pocheho jde o první korunovační kříž českých králů. Podle Karla Chytila mohl být zhotoven v mosánských (v údolí Mázy) dílnách 13. století. Podle profesora Herrmanna Fillitze jeho filigrán mohl vzniknout v Benátkách nebo na Sicílii, podle Dany Stehlíkové není jednotným dílem, jeho starší část pochází z dvorských dílen císařů z dynastie Štaufů v Palermu a v Čechách byla doplněna výzdoba druhé strany. Podle hypotéz maďarských historiků umění T. Gereviche, J. Déera a Evy Kovácsové kříž mohl být zhotoven jako korunovační kříž Bély IV. z arpádovské dynastie, pocházet z uherského královského pokladu Arpádovců, který přivezla do Čech roku 1270 Bélova dcera Anna Uherská, matka královny Kunhuty, při svém útěku z Uher kvůli domácím válkám. Vznik kříže ve 20. nebo 30. letech 13. století v Ostřihomi v Uherském království jako korunovačního klenotu Bély IV. považuje za nejpravděpodobnější rovněž kurátor vyšebrodské části Hornorakouské zemské výstavy 2013 Jiří Franc. Kříž je nazýván Závišovým, neboť se ho zmocnil Kunhutin druhý manžel Záviš z Falkenštejna. Historikové umění (Poche, Kuthan, Stehlíková) se shodují v názoru, že on sám by jej pořidit nemohl. Podle bezprostředního svědectví Zbraslavského kronikáře si Záviš přivlastnil nejen manželku, nýbrž i poklad a veškerou nádheru krále Otakara... Cisterciáci zajistili Závišův pohřeb a pochovali jej v kapitulní síni, kde byli pochováváni preláti. V roce 1290 věnovali Vítek a Vok z Krumlova vyšebrodskému klášteru "ku spasení duše Záviše z Falkenštejna tři vesnice". Ten jej pravděpodobně daroval, či spíše po jeho smrti přešel do rodové fundace Vítkovců, cisterciáckého vyšebrodského kláštera. Tam se připomíná jako zázračný a po třicetileté válce se stal cílem mnoha poutí. V nebezpečí zabavení při obsazení Sudet roku 1939 byl kříž odvezen do Prahy, po zrušení kláštera dlouhodobě zařazen do Svatovítského pokladu na Pražském hradě a s ním v letech 1964 - 1986 vystaven v Kapli Sv. Kříže. Celkové restaurování provedli Alena Nováková a Andrej Šumbera. Do Vyššího Brodu se kříž vrátil v rámci restitucí církevního majetku v roce 1994, od té doby tam byl v trezoru. V roce 2010 byl kříž vyhlášen národní kulturní památkou. Uvádí se, že jde o třetí nejcennější středověkou zlatnickou památku v České republice (po korunovačních klenotech a relikviáři svatého Maura). V polovině dubna 2013 přemístili mniši Závišův kříž za přísných bezpečnostních opatření do nové pancéřované klenotnice v Rožmberské oratoři, od tohoto roku je takto vystavován každé léto.

Klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie (dostavěn ve 14. století) se čtyřmi kaplemi, jedním hlavním oltářem a osmi vedlejšími. V letech 2011 - 2012 prošel interiér generální opravou, a kostel byl proto uzavřen. Znovuotevřen byl 15. prosince 2012. Z chrámové lodi lze vystoupit do malé kostelní věžičky do tzv. Rožmberské oratoře, v níž je během turistické sezóny vystavován Závišův kříž. Jednou ze zvláštností klášterního kostela je, že má čtyři verze oltářního obrazu. Původně bylo možné obrazy složitým systémem navinování a kladek měnit točením klikou bez větších operací přímo při bohoslužbách, což umožňovalo efektní do obsahu bohoslužeb zapadající výměny oltářního obrazu o Velikonočním triduu a o Narození Páně. V moderní době se od toho ale upustilo, neboť převíjením se historicky cenné obrazy rychle opotřebovávaly. Proto se přešlo na složitější, leč k obrazům šetrnější způsob výměny mezi bohoslužbami. Pod kněžištěm klášterního kostela se nachází hlavní hrobka rodu Rožmberků. Výzkum provedený v moderní době za pomoci sondy vyvrátil legendu, že jsou v ní rožmberští vladaři pohřbeni v sedě na zlatých trůnech - ve skutečnosti jsou pohřbeni v rakvích. Na kůru kostela se nachází jedny z nejcennějších romantických varhan v Čechách, které v roce 1892 vyrobil Leopold Breinbauer z Ottensheimu. (Jejich předchůdcem byly varhany z roku 1680 od Hanse Heinricha Mundta.) Mají původní mechanickou trakturu, dva manuály, 41 rejstříků a 2052 píšťal.[5] Mimo to má chrám ještě jedny malé varhany ukryté ve stěně mnišského chóru, které se užívají především pro doprovod mnišských modliteb.

Vedle kostela se v areálu kláštera nachází i kaple sv. Anny, jejíž rekonstrukce byla dokončena v roce 2012 a která byla v minulosti cílem poutí, a tzv. Zimní kaple, do níž se vstupuje buďto z klauzurních prostor nebo z kostela přes kůr a je veřejnosti přístupná pouze v zimě při bohoslužbách. 

V areálu kláštera je dále Poštovní muzeum, kde můžeme shlédnout stálou expozici dějin poštovnictví na území Českého státu od roku 1526 do současnosti, např. kočárovou techniku, historické poštovní stejnokroje, ukázky korespondence, staré psací potřeby, poštovní úřadovny z 18. a 20. století, telegrafní přístroje, poštovní známky ....

V roce 1347 založil Petr I. z Rožmberka špitální kapli sv. Josefa (dříve kaple sv. Alžběty). Roku 1678 byla kaple barokně přestavěna, aby se v roce 1785 proměnila v sýpku. Svatému Josefovi je kaple zasvěcena až od roku 1816. V roce 1974 byla kaple zrušena a krátkodobě se změnila v místo konání divadelních představení. Poté již jen chátrala a až po roce 1990 byla opravena a znovu vysvěcena. V současné době je však kaple uzavřena a bez využití. 

Více o Křížové cestě se dozvíte zde.