Z Protivína k Uchcánku
Protivín je malé město v jižních Čechách. Vznikl jako podhradí královského hradu. Ve městě je dále zámek v renesančním stylu a s kostelem sv. Alžběty Portugalské v raně barokním stylu. Město je známo především díky pivu, jež se vaří v místním pivovaru založeném v roce 1598. Jedná se o značku Platan, kterou vaří Městský pivovar Platan. Svůj název pivovar získal od dvojí aleje platanů, jež vede k jeho bráně.
První písemná zmínka o Protivínu pochází již z roku 1282, kdy ves byla v držení bratří Prušinků, ale předpokládá se, že ves vznikla již někdy kolem roku 1260 jako tvrz a vesnice okolo brodu přes zlatonosnou řeku Blanici, která městem protéká. Název města je odvozován od původního držitele vsi zvaného Protiva. Protivín nepatřil soukromým osobám, nýbrž odedávna zbožím královským. Během vlády Karla IV. a Václava IV. spravovali ves vlastní správci. Roku 1434 se tvrze zmocnil Oldřich z Rožmberka. Rožmberkové tvrz a statek postoupili roku 1457 Chvalovi z Pohání, jehož potomci se nazývali Protivínští z Pohání a drželi tvrz do roku 1527, kdy se uvádí Petr Sedlecký od Dubu na Protivíně
V roce 1562 mění ves majitele, když je prodána Ferdinandem I. Jáchymovi z Hradce, který ji držel po 40 let. V roce 1598 Protivín získali bratři Kryštof Vratislav a Jiří z Mitrovic. Po vystřídání celé řady majitelů přešel majetek v roce 1711 do rukou Adama Františka knížete ze Schwarzenbergu.
19. století znamenalo pro obec dobu rozkvětu, během níž došlo k jejímu značnému rozvoji. Po uzavření cukrovaru se ale začala zvyšovat nezaměstnanost, což vedlo k vlně vystěhovalectví jak do okolních oblastí, tak i do USA, kde přistěhovalci kolem roku 1855 založili i stejnojmennou osadu Protivín. V srpnu roku 1899 byla obec Protivín povýšena na město.
Pamětihodnosti:
- zámek Protivín - původní hrad byl v renesanci přestavěn na dvoupatrový zámek o čtyřech křídlech. Z jeho barokní přestavby se dochovaly fasády se štukovými prvky. Součástí areálu je rozlehlý krajinářský park z 2. pol. 19. století a altány s alejí. Do areálu zámku se prochází dvojicí vstupních bran mezi dvěma přízemními domky č.p. 5 a č.p. 9. V nevelké vzdálenosti za nimi stojí dvoupatrový čtyřkřídlí zámek, za nímž se rozkládá park. Do areálu hospodářských a správních budov patří také dům č.p. 3 - bývalý zámecký archiv, dům č.p. 519 s dochovanými klasicistními fasádami a interiéry. Anglický park má rozlohu 7,6 ha, je zde 20 druhů vzácných dřevin, v parku stojí dva zděné barokní altánky. Před zámkem stojí pětiboká barokní kaple svatého Jana Nepomuckého s malbami, nápisy a sochou jednoho z českých zemských patronů.
První písemná zmínka o hradu, který stál na místě dnešního zámku již asi v době vlády krále Přemysla Otakara II., pochází z roku 1282, kdy jej král zastavil hornorakouským šlechticům bratrům Prüschenkům či Prušinkům ze Stettenberku. Další písemná zmínka pochází až z roku 1334, kdy Jan Lucemburský přenechal Petrovi z Rožmberka vesnice Dehtáře, Radošovice a Žabovřesky, které, jak se píše v listině z 26. května, "leží mezi naším městem Budějovicemi a hradem Protivínem". V témže roce vyplatil Karel IV., tehdy ještě markrabě moravský, protivínský hrad ze zástavy. Hrad se tak stal majetkem Lucemburků a zůstal jím až do roku 1434, kdy jej císař Zikmund zastavil Oldřichovi z Rožmberka. Rovněž v zákoníku Majestas Carolina je o hradu záznam. Protivín je zde uveden mezi hrady, jež může král zastavit.
V roce 1710 koupil protivínské panství kníže Adam František ze Schwarzenbergu. Stejně jako na ostatních schwarzenberských panstvích byl i v Protivíně zřízen direktoriální úřad. Tomu pak podléhaly purkrabský, důchodenský obroční a hospodářský úřad. Jelikož zámek roku 1714 vyhořel, byl kníže nucen přistoupit k jeho přestavbě, která se nesla ve vrcholně barokním duchu a probíhala v letech 1714 - 1732. Staviteli byli Pavel Ignác Bayer a Antonín Erhard Martinelli. Strop ze zrušeného sálu byl roku 1720 převezen do chřešťovického kostela. Po této rekonstrukci se podoba zámku už neměnila. V letech 1748 a 1894 proběhly další dílčí úpravy. Při těch v roce 1894 byla vybudována kněžnina komnata, kuřácký salonek a jídelna. V bažantnici v zámecké zahradě se až do poloviny 19. století chovali bažanti.
Za 1. světové války byl v zámku zřízen válečný lazaret Červeného kříže. Po vzniku Československa zámek dostal výjimku z pozemkové reformy a byl v něm zřízen hotel pro letní hosty. Mimo jiné zde pobýval spisovatel Eduard Bass, který zde psal svůj román Cirkus Humberto. Cennější zařízení nechala správa zámku převézt na Hlubokou a do dalších schwarzenberských zámků. Za 2. světové války zámek obsadilo Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, později Hitlerjugend. Ke konci války tu Němci opět zřídili lazaret pro své vojáky. Až do roku 1948 patřil protivínský zámek Schwarzenberkům.
Po roce 1948 byl vyvlastněn i protivínský zámek. Krátký čas poté sloužil jako výcvikové středisko Sboru národní bezpečnosti. V roce 1949 se dostal zámek do působnosti ministerstva školství, které jej využívalo do roku 1979 zprvu jako školu, pak jako diagnostický ústav. V roce 1979 byl pro havarijní stav uzavřen. Převzala ho Školská správa Obvodního národního výboru Praha 4 a po náročné rekonstrukci začal sloužit k rekreaci pražských dětí. V roce 2002 zámek sloužil z části jako penzion. Roku 2007 jej Praha 4 prodala, novým majitelem se stala společnost Swiss Czech Marketing, od té doby je areál prázdný, chátrá a není veřejnosti přístupný.
- židovský hřbitov v Protivíně - nachází se asi 1,5 km na východ od protivínského náměstí, založen byl roku 1878 a nejstarší náhrobky pocházejí z konce 19. století, celkem se jich zde dochovalo 20, protivínská židovská komunita přestala existovat podle zákona z roku 1890, do okupace se o hřbitov starala židovská obec ve Vodňanech, v roce 1939 byl hřbito zdevastován
- krokodýlí ZOO - chová se zde většina současných druhů krokodýlů, ale i hadi a želvy, součástí je i muzeum, které deponuje kosterní pozůstatky nejen krokodýlů, ale i dalších obratlovců, celkem přes 1 200 exponátů, jedná se o čtvrtou chovnou stanici v Evropě (Dánsko, Francie, Německo a ČR), vzdělávací programy zoo jsou zaměřené na obnovitelné zdroje energie (demonstrace tepelných čerpadel a malé vodní elektrárny) či ekologické zemědělství
- výklenková kaple Panny Marie - nachází se za kaplí svaté Anny v parčíku
- pohřební kaple svaté Anny - na návrší nad Protivínem nechal postavit Sigmund Ludvík Trauttmansdorf, měla sloužit jako rodinná hrobka. V regionální literatuře se často uvádí, že její stavba trvala od roku 1690 do roku 1707, ale nejspíš byla dostavěna o něco dříve. Kolem této kaple byl později zřízen hřbitov. První zápis o pohřbu na tomto místě byl v matrice zemřelých datován 30. března 1722. Tento hřbitov nebyl nijak intenzivně využíván. Pohřbívalo se zde jen ojediněle, většinou šlo o příslušníky rodin panských úředníků. Místní poddaní byli pohřbíváni většinou v Myšenci, kde měli již z minulosti své rodinné hroby. V josefinském katastru z roku 1788 je vedle starého hřbitova u sv. Anny veden ještě "nový krchov u kapličky svaté panny Barbory". Je pravděpodobné, že tento nový hřbitov byl zřízen jako nouzové pohřebiště v době velkých povodní na řece Blanici. Situace se změnila až v 19. století, kdy už se pohřbívalo výhradně na hřbitově u svaté Anny. Díky tomu již nestačila původně vymezená plocha, a proto byl v roce 1881 hřbitov značně rozšířen. Roku 1945, po skončení 2. světové války, byl hřbitov kolem svaté Anny zrušen a prostor byl přeměněn na park
- kostel sv. Alžběty - barokní kostel z let 1661 - 1662 postaven původně jako špitální, fara sem byla přenesena roku 1683
- památník padlým
- výklenková kape sv. Barbory - nachází se u původní staré cesty na Myšenec v polích mezi zástavbou
- výklenková kaple sv. Václava - nachází se u silnice za městem směrem na Krč
Z Protivína se vydáme po zelené turistické stezce k rybníku Uchcánek. Trasa je dlouhá 4,6 km a trvá asi 1 hod 15 minut.
Cestou vidíme několik křížů a dozvídáme se, že v údolí mezi Krčí a Podkrčím stojí mlýn. Pod ním do zelendárské rybniční soustavy přitéká Krčský nebo také Zábořský potok. V krajině je jen ztěžka k nalezení a na cestě k mlýnu je skryt pod mostem.
Tak to vypadá nyní, ale nebylo tomu tak vždycky. V 19. století mostek přes potok nebyl a k mlýnu se jezdilo přes brod. Také vody bývalo často mnohem víc než dnes. O tom svědčí i zápis z kroniky rodiny Šupitarů ze Záboří, zaznamenaný panem Václavem Chalupským. V září 1888 vezl hospodář Josef Chalupský - Šupitar do mlýna obilí. Vzal sebou na vůz dvě děvčata - svou sestru Annu Šupitarovou a služebnou Rosálii Petříkovou. Děvčata měla jako mlečky pomáhat při mletí. Jejich úkolem bylo vynášet obilí na zásyp a uklízet. Ale toho dne nebylo děvčatům dopřáno své povinnosti splnit. Prudký proud rozvodněného potoka vůz na brodu převrátil a strhl sebou děvčata, která utonula.
Myslely jsme, že tento křížek na velkém balvanu při cestě zde byl umístěn na památku této tragické události. Ale pravda je mnohem prozaičtější. Křížek na kámen umístil pan František Hrdina, rodák ze samoty Pařezí. Jako recesi, a také trochu provokaci, umístil pan Hrdina pod křížek ještě mosazný štítek s nápisem "SČSP - 1968". Tento čin měl zřejmě ironizovat podlézavost členů Svazu československo-sovětského přátelství, která byla 21. srpna 1968 "odměněna" vpádem vojsk Varšavské smlouvy a poté dlouhodobou okupací sovětskými vojsky. Mosazná tabulka byla na pomníčku prokazatelně ještě v roce 1979. Bez ohledu na paradoxní spojení socialisticky zaměřené tabulky a kříže nad ní, byl nápis na mosazné tabulce některými lidmi pochopen jako oslava SSSR a proto byl jedním z místních chalupářů odstraněn.
Nejstarší zmínka o krčském mlýně pochází z roku 1607, kdy bylo do vrchnostenského soupisu veškeré poddanské půdy (urbáře) Protivínského panství zapsáno předání mlýna pod rybníkem za vsí Krčí mlynář Vondrovi Rackovi, poddanému Václava Malovce z Malovic. Byl to již tehdy vrchnostenský mlýn a teprve roku 1759 jej Schwarzenberg prodal novému osadníkovi, Josefu Čalounovi, za symbolických 100 zlatých. Při prvním skutečném prodeji za tržní cenu stál mlýn 680 zlatých. Od roku 1607 do roku 1860, tj. v průběhu 253 let, se ve mlýně vystřídalo 14 majitelů. V roce 1860, kdy si mlýn koupili předkové dnešních majitelů, byla jeho cena již 5 800 zlatých.
Součástí mlýna bývala i pila. Vrchnostenské povolení k její výstavbě bylo vydáno roku 1788 a pila byla postavena v roce 1794. Když byl v roce 1807 mlýn prodán, byla spolu s ním prodána i pila, ovšem vyhořelá. Později byla obnovena, protože při dalším prodeji mlýna v roce 1858 byla pila opět součástí prodaných nemovitostí. Pro období po roce 1860 v archivu již žádné zápisy nejsou. Údaje z posledního období byly proto získány od žijících pamětníků. Ti si vzpomínají na své dětství, kdy se na pilu vozily klády z píseckých hor. Zde se pomocí vodního pohonu řezaly na trámy, fošny a prkna. V roce 1931 nebo 1932 práce na pile skončily. Někdy v letech 1939 až 1940 pila opět vyhořela a již nikdy nebyla obnovena. Tím skončila její více než 300 let stará historie. Po pile zůstaly jen rozvaliny, které se dají najít u potoka pod pravou stranou hráze rybníka "Zukáček". Ze starého názvu mlýna - Šmelcovna, odvozené z německého slova "schmelzen", což znamená "tavit", se dá usuzovat, že se v těchto místech kdysi tavilo zlato z dolů a rýžovišť v okolí.
Přírodní památka Zelendárky je soustava deseti rybníků na potoce Divišovka a jeho přítoku, rozkládající se zhruba 3 - 5 km východně až severovýchodně od města Protivína v okrese Písek. Soustavu tvoří rybníky Skopec, Čejka, Zukáček, Uchcánek, Starý u Nové Vsi, Kolářů u Nové Vsi, Na Rejčavých, Starý a Nový u Krče a Mlýnský u Krče. Chráněna je nejen soustava rybníků, ale i přilehlé břehové porosty, porost hrází a okolních mokřadů. Rezervace byla vyhlášena v roce 1985 na ploše 30,5 ha. Název je převzat od stejnojmenné samoty (hospodářského dvora) severně od Nového rybníka u Krče.
Název rybníku Uchcánek je spíš obecný než speciální. Znamená, že nechtěně propouští vodu. Názvy rybníků se ostatně často odvozují od jejich vlastností, např. průtočný rybník má přítok i odtok, nebeský rybník je napájený pouze deštěm, zdržník slouží k zadržení vody, aby ji mohl v době sucha upouštět do hlavního rybníka pod sebou ...
