Záhada mrtvých dívek

Bylo léto roku 1968 a právě začínal druhý prázdninový týden. Venku bylo horko, ideální počasí na to jít si někam zaplavat. Dvě třináctileté kamarádky, Jana Unčovská a Jarmila Kamenovová, se proto odpoledne vypravily z Jinonic na koupaliště do Prokopského údolí.

Prošly ulicí Mezi lány, kde bydlely, minuly zavřenou školu a stoupaly do kopce ke kostelu a hřbitovu, ze kterého zněla smuteční hudba. Lidé se tady loučilii se zesnulým holičem Josefem Hettnerem. Hřbitovní zeď je v jednom místě nízká a tak si několik svědků procházejících dívek všimlo. Později policii potvrdili, že za nimi nikdo nešel.

Hned za hřbitovem začínala polní stezka, která vedla kolem lesíku zvaného Punčocha. Do cíle cesty, na klukovické koupaliště, zbývala děvčatům ještě necelá půlhodina. Do konce života už jen pár minut.

Pak se ozval výstřel a Jana ucítila v hlavě prudkou bolest. Těžko říct, jeslti si stačila uvědomit, že ji právě někdo střelil. Dívka, vlastně ještě dítě, ztratila rovnováhu a začala padat na cestu. Její tělo přitom zasáhla druhá rána.

Jarmila zůstala v šoku stát. V prvním momentu nechápala, co se její kamarádce stalo. Pak se podívala směrem, z něhož přišel výstřel. Spatřila střelce. On uviděl ji. Poznala ho. Muž jednal rychle, znovu zamířil a vystřelil i na ni. Zasáhl ji do hrudníku. Rána byla smrtící, náboj z pistole proletěl jejími plícemi a srdcem.

Pachatel přišel až k ležícím dívkám a zblízka na ně znovu vystřelil. Rána jistoty. Možná taky rána z milosti. Aby netrpěly. Aby už nikdy nepromluvily.

Kde můžou tak dlouho být, zlobili se večer rodiče. Znepokojené mámy oběhly kamarády svých dcer a zjistily, že ani jedna z nich odpoledne na koupaliště nepřišla. Příslušníci Veřejné bezpečnosti zatím odmítli vyhlásit pátrání, bylo prý příliš brzy. Do hledání se proto místní pustili na vlastní pěst.

Těla dívek našli ještě před půlnocí. V Prokopském údolí pod svahem poblíž pěšiny je objevil Janin tatínek Rudolf Unčovský. Křikem přivolal ostatní. "Když jsme doběhli na místo, spatřil jsem pana Unčovského, jak klečí na zemi na kolenou, v místech, kde ležela jeho dcera. Rval zoufalstvím trávu a křičel: Chudinka moje malá!", cituje v knize Lovec přízraků jednoho z účastníků pátrací akce spisovatel Viktorín Šulc.

V úterý 9. července 1968 proběhlo ohledání místa činu i pitva. Bylo zřejmé, že vrah po střelbě rychle odtáhl těla dívek z pěšiny a shodil je do hustého akátového porostu v nedaleké roklině. Vypadalo to, že spěchal. Čin zřejmě neplánoval.

Školačky nijak sexuálně nezneužil. Byly sice částečně obnažené, oblečení se jim ale vyhrnulo, když už je mrtvé táhl trávou. Boty, které při tom Jarmile spadly, ukryl do křoví. Děvčata si s sebou vzala z domu tranzistorové rádio. To se na místě nenašlo.

Kriminalisté měli tři hlavní vyšetřovací verze. Podle první zavraždil Janu a Jarmilu někdo z okruhu jejich známých. Ukázalo se však, že vztahy s příbuznými či spolužáky byly bez problémů.

Podle druhé je pachatelem trestaný nebo duševně narušený člověk, možná sadista. Jenže ani tenhle směr prověřování nebyl úspěšný.

A do třetice - dívky vyrušily svého vraha při jiné trestné činnosti, nebo jde o člověka s oblibou ve střelných zbraních. "Třetí verze? Milovníci střelných zbraní? Tak tam jsme to s Gustou Tůmou, mým tehdejším kolegou z kriminálky - slušně řečeno - posrali," vzpomínal ve zmíněné Šulcově knize dnes už zesnulý major Jaroslav Zahrádka, legenda české kriminalistiky.

Osmnáctiletý František Zenker bydlel přímo v Prokopském údolí. Zbraně miloval od dětství, moc rád si hrál na vojáky. Když to šlo, vzal si vzduchovku, za opasek zasunul dýku a vyrazil ven. Střílel na dopravní značky nebo do stromů. A pokud si byl jistý, že ho nikdo nevidí, tak i na zajíce nebo bažanty. Před časem se dostal k novému úlovku - pistoli, kterou pečlivě ukryl ve svém království v zahradní chatce u domu.

V pondělí 8. července 1968 přišel Zenker domů z práce z hlubočepské keramičky před třetí hodinou odpolední. Chvíli se věnoval psovi a pak ho napadlo, že by si mohl zajít k lesíku Punčocha zastřílet z pistole. 

Zalíbilo se mu místo u naučné stezky. Vylezl do stráně a podíval se přes cestu na strom, na kterém byla namalovaná turistická značka. To bude jeho terč. Zvedl pistoli, odjistil a zamířil.

Ve stejném okamžiku, kdy se dotkl spouště, se mezi akátovými keři, které rostly u cesty, objevila dívčí hlava. Mladinká Jana Unčovská právě vstoupila do balistické dráhy vypálené střely. 

"Viděl jsem, jak se jí na hlavě, na pravém spánku, udělal červený flek. Z obavy, že by mě mohla prozradit, jsem vystřelil znovu, což bylo asi ze vzdálenosti deseti metrů. Střela ji zasáhla, když zhroucená klesala k zemi. Rychle jsem k ní šel. A najednou se přede mnou objevila ještě jedna holka. Kamenovová! Oba jsme strnuli a koukali na sebe. Překvapení bylo vzájemné. Z jejího šokovaného obličeje jsem pochopil, že i ona mě poznala. Že pokud nevystřelím, tak uteče a udá mě. Tak jsem zamířil i na ni," přiznal později Zenker.

Jarmilu zasáhl zhruba z osmi metrů, střelil ji do prsou. "Padala na zem jen kousek od těla Unčovské. Ještě za chůze jsem na Kamenovovou znovu vystřelil. Když jsem stál nad nimi, vypálil jsem ještě dvakrát, na každou jednu ránu ... Ještě jsem každou popleskal několikrát rukou po tváři, ale nejevily nejmenší známky života," popisoval.

Zenkera policisté poprvé vyslechli 9. července, den po činu. Prověřovali udání, že se toulá po údolí se zbraní. Domovní prohlídka ovšem nebyla úspěšná, u mladíka hledanou pistoli nenašli.

Sebevědomý Zenker tvrdil, že má alibi. Po práci přišel domů a pak prý vyrazil za kamarádem Narcisem Maršálkem. Odpoledne strávil u něj. Maršálek to policii potvrdil. Hodilo se mu. Kryl tím pro změnu nějaký svůj průšvih. Ve srovnání s dvojnásobnou vraždou šlo však o drobnost.

Ve čtvrtek 11. července oslavil Zenker devatenácté narozeniny. A v pátek musel znovu na policii. Tam mu kriminalisté ukázali fotky obou dívek. Mladík prohlásil, že je nezná. Další lež.

"Kolega Gusta Tůma měl úžasný čich na lidi. Tenkrát mi ale řekl, že mu k tomuhle mordu Zenker jako možný pachatel nepasuje," vzpomínal major Zahrádka.

O den později mladíček Prahu opustil. Nečekaně a bez zavazadla dorazil na sever Čech ke své sestře Marii a jejímu partnerovi Josefu Schmidtovi. Řekl jim, že potřeboval z hlavního města vypadnout. Až po týdnu, když šel se Schmidtem na pivo, se rozpovídal:

"Hovořili jsem o záležitosti v Prokopské údolí. Říkal, že jedna z dívek byla mrtvá hned, druhá že nejprve upadla. Dělalo to na mě dojem, jako kdyby u toho byl, nebo ho někdo dobře informoval. Vypili jsme tehdy asi čtyři piva a když jsme odcházeli domů, Zenker, aniž bych se ho na to ptal, sám řekl, že dívky zastřelil, jmenoval jejich křestní jména i příjmení," vypověděl po letech u soudu Schmidt.

Ve sklepě taky objevil pistoli, kterou tam mladík během návštěvy ukryl. "Chtěl jsem ji od něho získat. Říkal jsem, že bych ji koupil, že bych z ní udělal neškodnou zbraň, avšak Zenker pistoli prodat nechtěl. Druhý den poté, kdy jsem pistoli našel a kdy jsem ji po něm chtěl, odjel domů. Byl pryč dříve, než jsem se vrátil z práce," vzpomínal Schmidt. Tehdy však policii nic neoznámil. 

Kriminalisté nezaháleli. Prověřili stovky lidí. Ze spisu vyplývá, že vyslechli nejen lidi, kteří se v době vraždy zdržovali na koupališti, hřbitově, okolních polích či loukách, ale i spolužáky zavražděných dívek, učně z místního učiliště, zaměstnance zdejších závodů, majitele zahrádek nebo vojáky, kteří pracovali v utajovaných vojenských objektech v Jinonicích.

V hledáčku měli také na tři sta kriminálně závadových osob. No, a když zjistili, že se do Prokopského údolí chodí někteří muži pohlavně ukájet pohledem na ženy nebo milenecké páry, vyslechli dalších patnáct vytipovaných lidí.

Pátralo se pochopitelně i po vražedné zbrani. Podle expertů pocházela ze série šesti tisích kusů pistolí ČZ, vzor 50, ráže 7,65 mm (sériová čísla 710 000 až 716 000). Prověřoval se kus po kusu. I to však mělo svá úskalí - některé zbraně byly již sešrotovány, odcizeny nebo vyvezeny mimo území ČSSR.

V srpnu obsadili Československo vojáci "spřátelených" armád, k tomu přibývaly další zločiny. Vyšetřování nakonec ztroskotalo. V listopadu 1968 policie pátrání po pachateli přerušila. Vrah zůstal neznámý.

V průběhu dalších let se policisté pokoušeli ke kauze vracet. Například v lednu 1973 spustilo ministerstvo vnitra akci Tranzistor. Jejím cílem bylo najít japonský radiopřijímač National Panasonic, který si dívky vzaly na koupaliště, a který z místa činu zmizel. Prověrka se zaměřila na opravny radiopřijímačů nebo prodejny použitého zboží. Jenže opět s nulovým výsledkem  rádio se nikdy nenašlo.

Až po téměř šesti letech od vraždy přišel zlom!

Dne 15. března 1974 předvedli policisté Františka Zenkera na služebnu VB v Praze 10 v souvislosti s týden starým přepadením pošty na Těšnově, při kterém přišel o život 24letý strážmistr Jiří Velíšek (příbuzný střihače Michala Velíška zavražděného v roce 2005 na Karlově náměstí).

Kriminálka prověřovala poznatek, že Zenkler drží nelegálně zbraň. Policisté prohledali jeho chatku na zahradě domu v Prokopském údolí. Pistoli neobjevili, za to našli mapu s vyznačeným místem vraždy obou dívek. Zenkerův výslech se proto zaměřil na tento případ. A on se k překvapení vyšetřovatelů přiznal.

"Chlapi z kriminálky začali slavit. Jasně, na skleničku jsem se stavil i já, ale pořád ve mně hlodaly pochyby. Zenker učinil doznání na několika řádcích, podepsal je. Protože ale nebyl řádně obviněn vyšetřovatelem a neměl tím pádem ani přiděleného obhájce, mělo tohle doznání cenu kusu papíru. Nic víc", vzpomínal kriminalista a pozdějiší šéf pražské mordparty Jiří Markovič. 

Radost z vyřešeného případu skutečně netrvala dlouho. Druhý den jel Zenker s policisty do Prokopského údolí, kde měla proběhnout rekonstrukce. Dopadlo to katastrofálně. Zenker se s kriminalisty neshodl na směru, ze kterého měl střílet. Přitom mluvil pravdu. Svoje přiznání následně odvolal, prý si všechno vymyslel.

Fiasko popsala policie poměrně diplomaticky. "Jmenovanému se podařilo svým počínáním na místě činu ovlivnit pracovníky, kteří s ním úkon prováděli, v takovém rozsahu, že závěrem bylo konstatování, že Zenker není pachatelem," uvádí archivní spis.

Vrah během šesti let už podruhé unikl.

Ještě ten rok se stal Zenker členem Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti. A postupně si vysloužil několik diplomů. "Dobrou prací jsem chtěl odčinit to hrozné, co jsem spáchal," vypověděl později.

V roce 1976 někdo zanechal na místě vraždy pod kytičkou utrženého bezu útržek papíru. Bylo na něm napsáno: "Kitku vám posílá neznáí". Pouhá čtyři slova však grafickým expertům nestačila k tomu, aby mohli prohlásit: je to rukopis Františka Zenkera.

Několik dalších let to vypadalo beznadějně. Až v roce 1980 se nechal kriminalista Jiří Markovič přesvědčit svým kolegou z operativy, aby se na nevyřešený pomník podíval.

"Vyšetřovatelka, která ten případ měla v referátu, moc nadšená nebyla. Házela přede mě svazky na stůl, jen to bouchalo, a naštvaným hlasem mi říkala: Víte, jaká kriminalistická esa s tímhle případem nedokázala pohnout? A vy byste si na to troufl?," vzpomíná Markovič v knize Lovec přízraků. 

Síť kolem Zenkera se začala pomalu stahovat. Policisté získali svědectví Josefa Schmidta, který se mezitím rozešel se Zenkerovou sestrou Marií. Popsal, jak k nim mladý Franta krátce po vraždě přijel, že se k činu přiznal a že měl s sebou pistoli.

Policie chtěla na Zenkera nasadit agenta kriminalistické služby. To by byl gól, kdyby se vrah přiznal i jemu. Jenže plán krachl, zasáhla smrt. "Jednalo se o jediný vhodný a existující dobrý typ na agenta do případu, neboť z minulosti je známo, že s rodinou Zenkerových udržoval důvěrné styky. Jednalo se o osobu několikráte soudně trestanou, požívající důvěry Františka Zenkera.  Kandidát pod krycím jménem "Prokop" však 06.04.1980 náhle zemřel v nemocnici, kam byl převezen," stojí ve spisu.

Kriminalisté znovu prověřovali Zenkerovo alibi. Prošli trasu s hodinkami a zjistili, že vraždu mohl stihnout. Jeho kamarád Narcis Maršálek totiž u nového výslechu přiznal, že lhal (jeho tehdejší delikt už byl promlčený). Zenker k nim v den vraždy nepřišel už odpoledne, ale až v podvečer.

Dne 12. listopadu 1980 přijeli pro Františka Zenkera do práce v Hlubočepích čtyři policisté. Naložili ho do auta a převáželi k výslechu. Vyšetřovatel Jiří Markovič jim nařídil, aby se zadrženého muže cestou na nic neptali - ano, nechte ho podusit ve vlastní šťávě.

"Sám jsem byl překvapený, jak to vyšlo. Zenker začal na moje otázky ze široka ... ale pak najednou praskl! Nechal kličkování a spontánně začal vypovídat přímo k věci! Myslím, že byl v tu chvíli rád, že o tom může mluvit. Pochopil jsem, že tlak vzpomínek musel být pro jeho psychiku v uplynulých dvanácti letech velmi silný," vzpomíná plukovník Markovič.

Další rekonstrukce na místě činu už proběhla bez chyb. Zenker určil nejen místo, kde byly obě dívky usmrceny s přesností na jeden metr, ale popsal i směr střelby a způsob, jakým obě těla odtáhl. Vše bylo v souladu s tím, co zjistili znalci. 

"Když měl na figurantkách předvést polohu mrtvých dívek po střelbě, nedokázal se udržet ve stoje, musel si sednout na bobek. Obličej si přikryl rukama a zoufale se rozbrečel," připomněl Markovič.

Znalci u Zenkera vyloučili sexuální deviaci i duševní poruchu. Zjistili však schizoidní poruchu osobnosti. Takový člověk bývá plachý, uzavřený, žije ponořený do vlastního světa vyplněného fantaziemi a úvahami, mnohdy pro ostatní málo pochopitelnými.

Prokurátor Karel Fronk podal obžalobu k Městskému soudu v Praze dne 3. června 1981. Koncem měsíce, ještě před hlavním líčením, si Zenkera předvolal předseda senátu Miloslav Topinka. V přítomnosti prokurátora i obhájce žádal, aby mu obžalovaný vysvětlil některé rozpory ve výpovědích.

"Pistoli jsem zakoupil od jednoho známého, kterého jsem vídal na koupališti v Prokopském údolí. Nevím, jak se tento člověk jmenuje, a také nevím, jaké je jeho zaměstnání. Pistoli jsem měl uschovanou doma v boudě ve slamníku a měl jsem ji tam asi jeden rok," řekl soudci Zenker. Přiznal, že ze zbraně už dřív na zkoušku střílel.

Po vraždě ji zase ukryl do slamníku. "Pistoli jsem měl schovanou jednak tam a jednak na různých místech v Prokopském údolí tak, jak jsem již uváděl, a nakonec se mi ztratila někdy v roce 1975," uvedl Zenker. 

Soudce pak nechal ještě zaprotokolovat tyto věty: Na dotaz, zda s touto pistolí střílel ještě někdy potom, obžalovaný uvádí: Snad jo. Ale na další žádost o bližší vysvětlení mlčí a neodpovídá.

Hlavní líčení začalo 13. července 1981. Zenker překvapil. V jednací síni náhle popřel, že vraždil. "Chtěl bych říct, že jsem to neudělal. V té době jsem neměl v držení žádnou zbraň, a to ani pistoli," oznámil s tím, že si kriminálka jeho doznání vynutila bitím.

Násilí při policejním výslechu se však neprokázalo. Když přišel k soudu svědčit vyšetřovatel Jiří Markovič, Zenker ho dokonce chválil. "Proti vyšetřovateli nic nemám, byl vždycky férový chlap," prohlásil v přítomnosti kriminalisty.

Zajímavé bylo svědectví Zenkerovy tehdejší přítelkyně Jarmily Součkové, s níž byl krátce před svým zadržením. 

"Poslední říjnový den roku jsme sledovali televizní program s kriminální problematikou. Zenker byl v průběhu pořadu značně nervózní, procházel se neustále po místnosti. Mě to rušilo, řekla jsem mu, ať si sedne. On mi na to odpověděl, že se nasedí ještě dost. Když jsem se ho zeptala, co udělal, přiznal se mi, že v roce 1968 zastřelil nešťastnou náhodou v Prokopské údolí jednu dívku. Hned na to se před ním objevila její kamarádka. Rovněž tu musel zastřelit, aby nemohla svědčit. Zenker dále řekl, že mu v té době bylo osmnáct let, že uvažoval jinak než nyní," vypověděla Součková.

Podle trestního zákona platného v roce 1968 mohl dostat vrah nejvýše 15 let vězení, nebo trest smrti. V případě Zenkera však poprava nepřicházela v úvahu. Jednak vraždil ve věku blízkém mladistvým, a pak nešlo podle znalců o nenapravitelného zločince. Během dvanácti let, které uplynuly od vraždy, se dalšího vážnějšího deliktu nedopustil. Prokurátor proto v jeho případě navrhl maximum možného - 15 let vězení.

Dne 16. července 1981 vynesl předseda senátu soudu rozsudek. Zenker byl odsouzen k 15 letům odnětí svobody ve třetí nápravně výchovné skupině.

"To je málo za takový zločin. Trest musí být jiný!," prohlásil rázně Boris Kamenov, otec zavražděné Jarmily. A začal jednat. Před mnoha lety se na Slovensku spřátelil s jistým Gustávem Husákem. S mužem, který byl teď, v roce 1981, československým prezidentem a generálním tajemníkem ÚV KSČ.

Jak Kamenov řekl, tak se i stalo. Městský prokurátor Jiří Bednář podal ještě v srpnu odvolání. Pro Zenkera žádal najednou mnohem přísnější verdikt - 25 let za mřížemi. V mezidobí, konkrétně v roce 1973, se totiž změnil zákon. K trestu smrti přibyl jiný výjimečný trest - 15 až 25 let vězení.

Tehdejší justice pak 22. října 1981 předvedla, jak umí na příkaz mocných ohýbat paragrafy. "Jen výjimečný trest na samé horní hranici může splnit funkci individuální i generální prevence," konstatoval předseda senátu Nejvyššího soudu ČSR Vojtěch Görner a poslal obžalovaného do věznice na požadovaných 25 let.

Zenker si nakonec odseděl téměř 20 let. Za mřížemi pracoval, získal řadu kázeňských pochval, ředitel mu v devadesátých letech opakovaně povolil v rámci odměny za vzorné chování vycházky mimo věznici.

Stal se věřícím. Pozitivní vliv na něj měl farář československé církve husitské Aleš Jaluška, který ve Valdicích působil jako kaplan. Z vězení byl odsouzený muž podmíněně propuštěn 7. září 2000. Dostal sedmiletou zkušební dobu, během níž se osvědčil.

František Zenker ještě žije. Kde, to veřejné zdroje neuvádějí. Možná v Praze, možná na Semilsku, kde se nějaký čas po propuštění zdržoval. Kvůli klidu a větší anonymitě si také mohl změnit příjmení. 

Trasa č. 2 je dlouhá 5,2 km a trvá cca 1 hod 45 min. Vede od zastávky metra Jinonice po žluté turistické značce, ulicí Mezi Lány, kde můžeme případně odbočit do ulice U Opatrovny a jít tak kolem hřbitova přesně po stopách obou zavražděných dívek, u hřbitovní kaple odbočíme na lesní cestu doprava, která nás vrátí zpět na žlutou turistickou značku (a současně i zelenou naučnou trasu), pokračujeme kolem hradiště Butovice k prameni Stydlá voda, u rozcestníku se dáme doprava, po chvilce však odbočíme doleva k pamětní desce Jaroslava Foglara. Schody a pěšinou se dostaneme do Klukovic a po žluté turistické značce až na Barrandov, kde jezdí MHD.