Žebrák

Je to zřícenina gotického hradu v obci Točník na jižním okraji Křivoklátských lesů. Dominantou hradu je vysoká okrouhlá věž, dnes využívaná jako rozhledna. Od roku 1965 je hrad chráněn jako kulturní památka. Vlastníkem je stát, veřejnosti je přístupný.

Hrad byl založen ve 2. polovině 13. století Oldřichem Zajícem z Valdeka (více o rodu Zajíců zde) nedaleko důležité obchodní stezky z Prahy do Bavorska. Za vlády Jana Lucemburského se stal majetkem českých králů. Velká přestavba a rozšíření hradu proběhlo za vlády Karla IV. a jeho syna Václava IV., který zde často pobýval. Po požáru v roce 1395 dal Václav IV. vystavět na nedalekém kopci nový hrad Točník a význam Žebráku postupně klesal. V roce 1425 byl Žebrák neúspěšně obléhán husity. Koncem 15. století ještě byla provedena oprava a posílení opevnění hradu. V roce 1552 však již byl Žebrák uváděn jako pustý. Rozsáhlá rekonstrukce hradu proběhla v 80. letech 20. století, kdy byla zachráněna a zpřístupněna hlavní okrouhlá věž.

První zmínka o městu Žebrák pochází z roku 1286. Dne 7. ledna 1396 Václav IV. udělil Žebráku titul královské komorní město. Panovník si vesnici údajně oblíbil, po jeho smrti se ovšem situace Žebráku zhoršila. 

Dne 14. května 1425 začalo třítýdenní obléhání Žebráku husity, které skončilo jejich neúspěchem, nicméně město alespoň vypálili. Dne 8. června 1532 byl Žebrák zachvácen dalším velkým požárem. Existují doklady, že šlo o pokus o atentát, neboť v té době zde nocoval král Ferdinand I. s družinou, tomu se však podařilo uniknout. 

V 2. polovině 16. století se Žebrák dožil velkého rozkvětu. V počátcích třicetileté války v 1. polovině 17. století došlo ke zhoršení situace, když v roce 1608 město zachvátil další velký požár, o 3 roky později bylo vypleněno vojskem, roku 1624 Žebráku Ferdinand II. odebral veškerá práva a roku  1639 město zcela vypálili Švédové. Zbylo jen 6 pustých chalup. Zbylé místní obyvatelstvo si vybudovalo alespoň slaměné chýše na spáleništi a místo zvířat se samo zapřahalo do pluhů.

Na začátku 19. století bylo významné divadlo. Do Žebráka přijížděl Karel Jaromír Erben a Václav Kliment Klicpera s bratrem Františkem.

V roce 1932 zde bylo 1 531 obyvatel a evidovány tyto živnosti, obchody či instituce: poštovní úřad, telegrafní úřad, telefonní úřad, četnická stanice, katolický kostel, československý kostel, historické muzeum, obchodní grémium, sbor dobrovolných hasičů, výroba cementového zboží, 2 cihelny, družstvo pro rozvod elektrické energie v Žebráku, továrna na kůže, továrna na usně, továrna na mýdla, svíčky a oleje, pivovar, továrna na obráběcí stroje, 2 lékaři, autodílna, 3 autodrožky, biograf Sokol, drogerie, galanterie, 5 hostinců, kapelník, kloboučník, nožíř, obchod s obuví Baťa, pražírna obilí, papírnictví, rybářské družstvo, 7 sadařů, sklenář, Občansko-živnostenská záložna, 2 velkostatky (Havlík, Šulcová), voskař, 3 zahradnictví.

Pamětihodnostmi kromě hradu Žebrák jsou:

- kostel sv. Rocha - je hřbitovní kostel vystavěný v 18. století, chráněný jako kulturní památka ČR. Nachází se na městském hřbitově, byl také využíván pro konání katolických pohřbů. V původním vybavení kostela byl i významný obraz Vidění proroka Ezechiela z roku 1610 od německého manýristického malíře Matouše Gundelacha, který je dnes přemístěn do hlavního žebráckého kostela sv. Vavřince na náměstí.

- poslední socha anděla od sochaře Václava Levého je umístěná na hřbitově na náhrobku rodiny Feyreislů (bližší info o sochaři Václavu Lévém a další pěkný výlet najdete zde)

Dále se zde nachází řada cenných litinových náhrobků, které jsou vyrobeny v někdejších slavných slévárnách v Komárově. 

- barokní kostel sv. Vavřince - vystavěn byl kolem roku 1730 a stavebně upraven roku 1780, je rovněž chráněn jako kulturní památka ČR. Vnitřní vybavení je cenné a pochází z různých uměleckých období. Nejstarší je gotická dřevořezba Žebrácké madony na hlavním oltáři, která pochází z let 1380 - 1390 a je dílem anonymního řezbáře a dále je zde pozoruhodný obraz Vidění proroka Ezechiela, přenesený z kostela sv. Rocha. Barokní zařízení představuje hlavní oltář, přenesený sem po roce 1780 ze zrušeného kostela sv. Karla Boromejského v Praze - Novém Městě.

- pomník Jana Husa

- pivovar

- hvězdárna Žebrák - je malá hvězdárna s kupolí o průměru 5,5 metru, která byla otevřena v roce 1954. Konají se zde astronomická pozorování pro veřejnost, výstavy, přednášky a pořady pro školy. Hlavní dalekohled s ohniskovou vzdáleností 2 136 mm a průměrem objektivu 358 mm a druhý dalekohled s průměrem objektivu 100 mm, přizpůsobený pro pozorování Slunce, tvoří hlavní přístrojové vybavení hvězdárny. Oba přístroje jsou umístěny na společné montáži, která je kopií vidlice amerického pětimetrového dalekohledu Hale na Observatoři Palomar v kalifornském technologickém institutu v San Diegu.

Z města Žebrák pochází hned několik slavných rodáků - národní buditel a básník Šebestián Hněvkovský (1770 - 1847), kněz a vlastenecký básník Vojtěch Nejedlý (1772 - 1844), český básník, překladatel, redaktor i vydavatel knih a časopisů Jan Nejedlý (1776 - 1834), historik a politik Ludvík Vorel (1829 - 1900), československý fotbalista Oldřich Nejedlý (1909 - 1990) či publicista, reportér a novinář Karel Kyncl (1927 - 1997), od kterého mám všechny knížky z jeho působení pro redakci BBC ve Velké Británii (Moje Británie, V Buckinghamu otevřeno, V Manchesteru nemají manšestr, Gardenparty u královny a Londýnský zpravodaj se hlásí).

Točník

Je zřícenina hradu, je ve vlastnictví státu a přístupný veřejnosti. Je chráněn jako kulturní památka. Každoročně se zde koná akce Ve znamení kalicha.

Archeologický výzkum z roku 1999 doložil na vrcholu Zámeckého vrchu existenci osídlení v době halštatské. Je pravděpodobné, že zde stávalo hradiště, ale jeho případné opevnění nelze bez dalšího výzkumu odlišit od valů středověkého hradu.

Vlastní dějiny hradu Točníka začínají koncem 14. století, kdy jej jako honosné reprezentační sídlo nechal zbudovat král český a římský Václav IV. Bezprostředním popudem byl zřejmě požár dolního hradu Žebráka roku 1395. Místo obtížné přestavby Žebráka, který se kvůli své poloze na úzkém skalním ostrohu nedal příliš rozšířit, nechal panovník zbudovat větší hrad na větším kopci. Kromě pohodlí přitom zajisté myslel i na větší bezpečnost, neboť jeho vláda byla provázena četnými konflikty s panstvem - v roce 1394 byl dokonce zajat přívrženci svého bratra Zikmunda a delší dobu vězněn v Praze a později ve Vídni. České země zdecimované morovou ranou v roce 1380 zažívaly tou dobou pomalý ústup z výsluní, na které je vynesl Václavův otec Karel IV., a na obzoru už se chystala husitská revoluce. Václav tehdy často utíkal z Prahy a uchyloval se na své hrady v Křivoklátských lesích, především na Křivoklát a později právě na Žebrák a Točník. Kromě příležitostí k honitbě mu na poloze Točníka vyhovovala především blízkost významné zemské stezky z Prahy do Norimberka.

První léta 15. století byla pro nový hrad zároveň i zlatou érou. I když Václav IV. přišel roku 1400 o korunu římského krále, hlavní brána byla stále vyzdobena znaky mnoha zemí, jejichž korunu si Václav nárokoval. Po Václavově smrti připadl hrad jeho bratru Zikmundovi, ten se však v Čechách příliš nezdržoval, a tak Točník přečkal husitskou revoluci jako zástava v držení Seinsheimů a později Kolovratů. Jelikož šlo o rody katolické, staly se hrady Žebrák i Točník roku 1425 terčem husitského útoku. Bezmála osmitisícové vojsko oba hrady po tři dny obléhalo a poté neúspěšně odtáhlo dál, směrem ke katolické Plzni.

Ze zástavy hrady opět vykoupil až král Jiří z Poděbrad, ten je ovšem obratem opět převedl loajálnímu Bedřichovi ze Šumburka. Držitelé hradu se pak porůznu střídali a do královských rukou se Točník navrátil teprve začátkem 16. století za Vladislava Jagellonského, který tu občas pobýval. V třicátých letech téhož století už ovšem hrad nacházíme v zástavě: tentokrát u Jana z Vartenberka, který nechal se svolením krále Ludvíka Točník přestavět v renesančním duchu, otevřít západní bránu a zbudovat zde studnu. 

Při dalším střídání zástavních držitelů byl konečně roku 1556 královský hrad odprodán do dědičného vlastnictví Janu z Lobkovic. Lobkovicové sídlili na Točníku zhruba půl století, provedli tu další renesanční úpravy a hrad za jejich éry zažil zřejmě poslední rozkvět.

Koncem století se císař Rudolf II., proslulý mecenáš umění a alchymie, pokusil hrad odkoupit zpět do královského majetku. Nakonec ušetřil značný obnos díky tomu, že se Janův vnuk Ladislav Popel z Lobkovic zapletl do protihabsburského spiknutí svého bratra Jiřího Popela a jeho majetek propadl koruně. Ovšem císař hrad téměř neužíval a Točník tak zůstal další roky prakticky neobydlený. 

Když se o dvě desetiletí později rozhořela třicetiletá válka, stával se opuštěný hrad často úkrytem okolního lidu. V té době byl také značně poničen a po válce již nebyl trvale osídlen. Ještě zhruba sto let sice přebýval vrátný a začátkem 18. století měl prý hrad stále střechu, ale nezadržitelně se proměňoval ve zříceninu. Roku 1733 byla v bývalém královském paláci založena poutní kaple svatého Bartoloměje, díky čemuž tato část hradu přetrvala v zachovalejším stavu. V roce 1923 prodal Josef Colloredo-Mansfeld oba sousední hrady Klubu československých turistů za 2 000 Kč (Točník) a 8 000 Kč (Žebrák), přičemž nejcennější na kdysi výstavních palácích byla budova pivovaru. V roce 1945 připadl Točník Československé obci Sokolské, od roku 1953 je pak v majetku státu (od roku 2003 patří pod Národní památkový ústav). 

V hradním příkopu se chovají medvědi brtníci Martin a Agáta, kteří se narodili 13. ledna 2013 v Žatci. Přímo pod hradem je Točnické jezírko, někdy známé také jako Václavovo, Černé, příp. jezírko na hradě Točník. Má rozlohu 0,014 ha a je trojúhelníkového tvaru s hranou 15 metrů. Změřená hloubka v severní části činí 10 metrů, přičemž v jižní může být i vyšší, nebyla však nikdy změřena. Jezírko leží v nadmořské výšce 440 metrů. Okolí jezírka je porostlé trávou, na SV rostou stromy. Jezírko nemá povrchový přítok ani odtok. Kolem roku 1880 místní obyvatelé pomocí hasičské stříkačky jezírko vypustili, načež se opět za dva dny naplnilo díky podzemnímu přítoku. Přestože jezírko nemá povrchový odtok, úroveň hladiny je stabilní. Stejným pramenem jako jezírko je napájena i hradní studna. Voda v jezírku je zelená díky žabinci. Dříve sloužilo jako cisterna.  O jezírku koluje hned několik pověstí, ve kterých vystupují král Václav IV., Rudolf II., duše zavražděných, černé chlupaté ryby, kachna či cikánka. 

Legenda o Václavově jezírku - z oken královských komnat je na jezírko krásný výhled, přímo z vnitřního královského hradu navíc k vodě ústí malé dveře, představující pro hrad strategickou slabinu. Jak si lze vysvětlit to, že český král tak nedbal na případnou hrozbu zvenčí, jak to, že se nebál nepřátelského útoku z nejlépe přístupné strany a ukryl na hradě dokonce část svého královského pokladu? Jak je naopak možné, že nechal jediný zdroj pitné vody nechráněný mimo areál hradu a neschoval ho za vysoké hradby? Cítil se v Čechách tak bezpečně, nebo se spoléhal na to, že ho právě temné hlubiny jezírka nějakým neznámým způsobem před nepřáteli ochrání? Do obdivuhodné výše vystoupaly vody z podzemního pramene, aby naplnily zvláštní geologický útvar, jakou si přírodní studnu pod šikmou deskou křemencové horniny. Její vrchní část vystupuje z vody a vytváří nad jezírkem převis, pod kterým prý citlivé osoby přepadají velmi tísnivé pocity. Co všechno asi leží na dně tohoto jezírka? Co tu zanechaly staleté dějiny? Co nepohodlného schovali do hlubin lidé? Stalo se dno zanesené bahnem skrýší pro to, co mělo být navždy zapomenuto? Bylo snad jezírko svědkem okultistických rituálů krále Václava, nebo navždy pohřbila zavražděné milenky panovníka, jak se v kraji pod Točníkem povídalo?

Legenda o rybách, kachnách, ztracených duší - podle starých místních legend byly v jezírku lapeny duše lidí zavražděných králem Václavem. Měly prý podobu malých hbitých chlupatých černých ryb, kachen plujících v temné hladině nebo za měsíčních nocí z vody stoupajících hrozivých mlžných přízraků. Jedna z kachen měla být ozdobena červeně zbarveným proužkem kolem krku. O té, držící se smutně a tiše stranou od ostatních se říkalo, že je to králova milenka, zavražděná Václavem při jednom jeho záchvatu zuřivosti a hozená s těžkým kamenem ke dnu kalných vod. Povídalo se, že král tajně po nocích pořádal u jezírka divoké mejdany a tajemné rituály. Podivné poznámky a obrázky v dochovalé Václavově osobní bibli by tomu nasvědčovaly. Král je na kresbách omýván polonahými lazebnicemi a doprovázen nadpřirozenými bytostmi. I královská knihovna potvrzuje Václavův zájem o magii, přírodní vědy, astrologii, démonologii i lékařství. Byl to zřejmě složitý člověk mnoha tváří i zájmů a stavbu svého sídla tomu jistě přizpůsobil. 

Jezírko toho asi během pobytu krále na Točníku skutečně utopilo mnoho. Až tak, že to samotnému Václavovi přestalo být příjemné. Časem snad při pohledu na temné hlubiny skrývající jeho hříchy, začal pociťovat nepříjemné mrazení v zádech. Možná, že když jednou s večerem uléhal na lože a pohlédl z oken svých komnat dolů na měsíční odlesky, míhající se po černé hladině, pocítil tísnivé tušení, že co tam dolů bylo jednou potopeno, musí se v jakési hrozné podobě někdy vynořit. Snad se vody, vedle které si tak blízko postavil svůj palác, začal sám bát. V bezesných nocích hleděl vystrašeně na tmu za okny vedoucími v tu stranu a nemohl usnout. S tváří přitisknutou na sklo pozoroval, jestli tam z vlhkých temnot nevylézá něco děsivého. Tíseň zaháněl stále větším množstvím vína, ve dne byl uzavřený sám do sebe nebo propukal v návaly zuřivosti. Dál už se to nedalo vydržet. Václav IV. se v roce 1413 odstěhoval na hrádek u Kunratic a na Točník se už nikdy nevrátil. Z jezírka po čase skutečně asi něco vylezlo. Lidé se k němu jen neradi přibližovali, pod skalním převisem cítili podivnou úzkost a příští majitelé hradu i urozené návštěvy nechtěli mít s jezírkem nic společného. 

Říká se, že když byl pánem na Točníku Jan z Vartenberka, nechal raději udělat do hradu novou bránu ze západní strany a ubytoval se v paláci pro hosty, jen aby byl co nejdále od tmavé vody. Nechal dokonce v roce 1530 kopat snad až devadesátimetrovou studnu na hradním nádvoří, jen aby nemusel pro vodu do jezírka. Po králi Václavovi, jak se zdá, už nikdo nechtěl v královském paláci bydlet. Rudolf II. dokonce propadl čiré hrůze, když do hradu přijížděl v roce 1600 kolem zlověstně se lesknoucí černé hladiny. Odmítl na Točníku přečkat noc a jeho doprovodu dalo velkou práci ho přesvědčit, aby se hned neotočil a neprchl z Křivoklátských lesů. Nakonec se přeci jen nechal přemluvit a přespal do rána v paláci pro hosty. Celou noc ale muselo služebnictvo všemi prostředky odhánět od jeho lůžka strašné démony a i tak Rudolfa prý během neklidného spánku pronásledovaly děsivé vidiny. Král druhého dne Točník rychle opustil a ponechal ho napospas mlžným mátohám z jezírka, o kterých se mu zdálo. Bývalé královské komnaty natrvalo osiřely, Václavův dům chátral. V hlavním sále byla roku 1733 zřízena kaple a zvonek v malé zvoničce na střeše paláce v poledne a večer zaháněl zlé síly od hradu.

Legenda o hradní studni - objevily se spekulace, že hradní velmi hluboká studna (ve skutečnosti 72 metrů), kterou dal hloubit Vartenberk, je jaksi propojena s vodami tajemného jezírka, ležícího za zdí blízko studny. Dokonce prý kdosi tuto hypotézu prověřoval a jako sondu použil kachnu, které podle staré legendy na krk uvázal červenou stuhu a vhodil jí do studně. Po chvíli se prý k překvapení všech kachna opravdu vynořila z vod jezírka za zdí. Přímo od studny, těsně vedle královského paláce, procházejí zdí malá vrátka, za krále Václava poskytující nejkratší přístup k jezeru. Podle hradního modelu, vystaveného dnes v královských komnatách, vedla od vrátek nad jezírko dřevěná lávka, zakončená rumpálem na vytahování vody.

V polovině 20. století bylo provedeno do hloubky asi 30 metrů čištění studně a byla přitom objevena kostra mladé ženy. Tento nález ale asi s ponurou minulostí jezírka žádnou spojitost nemá, neboť stáří kostry bylo odhadnuto na pouhých dvě stě let. V tom asi opravdu Václav IV. prsty mít nemohl. Kostra by snad mohla souviset s občasným zjevováním se bílé paní v těchto místech hradů ... Bílá paní zde má totiž hlídat poklad ukrytý pod hradem. Podle jedné z pověstí byla vysvobozena Kořínkem z Podmokel, který vykonal pouť do Prahy, kde za ní ve Svatovítském chrámu nechal sloužit mši. Traduje se, že se tohoto zjevení při návštěvě roku 1600 bál i Rudolf II.

Hrad Točník byl neúspěšně dobýván Husity, od roku 1400 tu Václav IV. ukrýval část královského pokladu. Zajišťovaly snad bezpečnost středověkého sídla temné síly jezírka lépe než vysoké hradby? Těžko říci. Při pohledu na Točník je ale nejeden pozorný návštěvník zaskočen na pohled snadnou dobytností královského paláce. Ani pořádný ochranný příkop se pod přístupovým mostem u jezírka nesnažili tehdejší obyvatelé vykopat. Přesto hrad občas dobře posloužil jako pevnost. Jeden čas fungoval i jako vězení pro nebezpečné zločince a během třicetileté války se stal úkrytem obyvatelstva z okolních vesnic. Teď je Točník rájem turistů, novodobých kejklířů, skupin historického šermu a dalších milovníků romantických kulis. Jezírko za kamennou zdí zůstává poněkud zapomenuté, přestože možná ono bylo důvodem proč Václav IV. postavil své sídlo právě tak, jak ho postavil a tam, kde ho postavil.

V roce 2000 firma Výškové práce KREISSL z Berouna prováděla čištění studny na hradě Točník. Podle informací od pana Viléma Kreissla přitom zjistili, že je studna 92 metrů hluboká a nemá vlastní pramen (je tedy jen rezervoárem dešťové vody, sváděné sem ze střech hradu). Ze studny vedou dvě horizontální odbočky směrem k jezírku. Jedna odbočka je dlouhá jen asi jeden metr, druhá, situovaná hlouběji, má délku přibližně 5 metrů. Studnu prý hloubili kutnohorští havíři a obě odbočky sloužily k technikám, umožňujícím vyzdvižení materiálu i lidí zpět na povrch. Studna se směrem dolů mírně zužuje a spirálovitě doleva stáčí, do úhlu asi 33 stupňů. O čištění studny se krátce před firmou Kreissl pokoušela i jiná společnost. Vedoucí této "party" se však po vystrojení studny, respektive přístupu do ní, pár metrů pod povrchem zařekl, že dál nepůjdou a bez udání důvodu práci ukončil. Studna prý byla čištěna i v 20-30tých letech minulého století, kdy za tímto počinem stál Klub českých turistů.

První zmínka o obci Točník pochází z roku 1390. V roce 1932 zde bylo 231 obyvatel a evidovány tyto živnosti a obchody: hostinec, kovář, mlýn, obchod s lahvovým pivem, pivovar Kolloredo-Mansfeld, pohodný, rolník, 2 obchody se smíšeným zbožím a trafika.  

Trasa z obce Točník k hradu Točník vede do kopce po žluté a zároveň červené turistické značce. Poté nás čeká stejná cesta z kopce dolů ke zřícenině hradu Žebrák, nejdříve po červené turistické značce, ze které odbočíme vpravo na lesní cestu. Trasa měří 2 km a trvá necelou 1 hodinu.

Cestou ze zříceniny hradu Žebrák na hrad Točník můžeme odbočit doprava k parkovišti a odtud nás cesta zavede k Portálu mistra Jeronýma Pražského. Je to asi 12 minutová zacházka dlouhá 400 metrů. 

Jeroným Pražský se narodil 1377 nebo 1378 v Praze a zemřel 30. května 1416 v Kostnici. Stal se mistrem čtyř univerzit (Pařížské, Kolínské, Heidelbergské a Pražské). Studoval i v Oxfordu a byl propagátorem myšlenek Johna Wycliffa. Byl chráněncem a přítelem Jana Husa. Byl také nekonformním, výřečným rétorem a ve svém projevu uměl zaujmout posluchače. Neskrýval svou náklonnost k ženám. Skládal písně, ve kterých neváhal zesměšňovat své odpůrce (složil například později husitskou píseň "Slyšte rytieři boží"). Byl zastáncem realismu a kritikem modloslužebnictví.

Pocházel z Nového Města pražského. Při svých studiích na pražské univerzitě se seznámil s Janem Husem. V roce 1398 ukončil studium s titulem bakalář a odjel studovat do Oxfordu (jaro 1399 - únor 1401). Zde se naučil plynně anglicky a seznámil se blíže s učením anglického reformátora Johna Wycliffa. Zajímal se o Lollardské hnutí. Po ukončení studia přivezl z Anglie Wycliffovy spisy (opisy Dialogu a Trialogu). 

Dne 19. března 1402 přijal v Praze jedno z nižších svěcení, tzv. akolytát. V roce 1403 využil příležitost a jako doprovod Filipa Louty z Dědic se vypravil přes Benátky, Krétu a Kypr do Palestiny a Jeruzaléma (Jeruzalém navštívil podruhé v roce 1408).  

Roku 1404 nastoupil na Pařížskou Sorbonu, jež ovšem nebyla nakloněna reformním názorům a po svých disputacích ji v zimním semestru 1405/06 raději opustil. Seznámil se zde s celým Platónovým dílem, jenž silně ovlivnilo jeho filozofický realismus. Po krátkém pobytu na univerzitě v Kolíně odplul do Heidelbergu, kde byl přijat za mistra 7. 4. 1406. Zde svými výroky urazil převládající nominalisty a byl suspendován ze všech akademických aktů. Jeho protest a činnost způsobily studentské bouře a rozkol na univerzitě (byla na něj podána žaloba u wormského biskupa Matouše z Krakova) a utekl do Prahy. Z prostředí Heidelbergské univerzity později vzešlo doporučení k papežské kurii k obžalobě pražských reformistů z kacířství. 

Od roku 1407 působil Jeroným na pražské univerzitě (v roce 1407 pobyl i v Oxfordu). Zde se zasazoval o zvýšení vlivu českého národa, jak na univerzitě samotné, kde měl český univerzitní národ jeden hlas ze čtyř (dva měly národy "německé" - saský a bavorský a jeden "polský") a který byl stále více vytlačován nominalistickými mistry ostatních národů do pozadí, tak i v městských radách Nového Města pražského a Starého Města pražského. Spolu s Husem měl vliv na zvrácení poměrů v městských radách ve prospěch Čechů. Jeroným, díky svým schopnostem a kontaktem na královský dvůr (pocházel z dobře postavené rodiny), měl zásadní vliv na vzniku Kutnohorského dekretu, který dal českému univerzitnímu národu tři hlasy a který po vypršení ultimáta v polovině května 1409 vedl asi 800 členů akademické obce z ostatních národů k opuštění univerzity a tím také k izolaci pražských reformistů.

20. března 1410 měl Jeroným Pražský vystoupení v kapli Budínského hradu před uherským králem Zikmundem Lucemburským, kterým si ho chtěl naklonit pro politickou podporu pražských reformistů. Ten jej ale předal do rukou arcibiskupa Jana z Kaniszy, u něhož strávil 14 dní ve vězení. V roce 1410 byl žalován pasovským arcibiskupstvím (pomocí Vídeňské univerzity) z kacířství a v domnění, že se zde bude moci na akademické půdě svobodně bránit z obžaloby, přijal pozvání a dobrovolně se dostavil do Vídně. Ovšem záhy se ukázalo, že jde pouze o zinscenovaný proces, který je předem rozhodnut. Odpřisáhl, že se do konce procesu z Vídně nevzdálí, ale okamžitě utekl zpátky do zemí Koruny české, kde z bezpečí Bítovského hradu napsal provokativní dopis do Vídně. Později byl v nepřítomnosti odsouzen ve všech bodech obžaloby a pro křivou přísahu (útěk) exkomunikován z církve (druhý nejtěžší trest v církvi). 

Až do roku 1412 měla reformní skupina podporu krále Václava IV. Papež Jan XXIII. vyhlásil odpustky, které nebyly většinově přijímány (papežské schizma), někde dokonce zakázány. V českém království byly také odmítány, ale král k nim nezaujal stanovisko. Dne 17. června 1412 vystoupil na univerzitě Jan Hus s extrémním odsouzením platnosti odpustkových bul a vyjádřil nesouhlas s panovníkem. Před radnicí Jeroným spolu s dalšími požadovali městské konšele o zákaz jejich prodeje. Celý měsíc Hus aktivně kritizoval odpustky ve svých veřejných vystoupeních. V ulicích Prahy docházelo ke střetům zradikalizovaných studentů s prodavači odpustků. Jeroným spolu se studenty připravil alegorický vůz, kde byl papež zobrazen jako nevěstka oblečen do ženských šatů a s kterým se vydali cestou kopírující každoroční procesí uctívání ostatků založené Karlem IV. Na Karlově náměstí pak manifestačně spálili papežské buly z vozu. Král měl na odpustcích finanční zájem, stejně jako na porážce krále Ladislava I. Neapolského, proti němuž byla vedena křížová výprava financovaná z odpustků. Prostřednictvím nově jmenovaných konšelů Starého Města pražského zahájil politiku vedoucí k potlačení pouličních nepokojů. Dne 10. července 1412 byli zatčeni tři mladíci veřejně protestující proti odpustkům (Martin, Jan a Stašek) a následně byli na rohu Staroměstského náměstí a dnešní ulice Železná popraveni. Ze smutečního průvodu se stala masová demonstrace a mladíci byli pohřbeni v Betlémské kapli, kde je Jeroným prohlásil svatými mučedníky. I nadále se svými příznivci demonstroval proti odpustkům. 

V březnu 1413 na pozvání polského krále Vladislava II. (po předchozích doporučeních blízkých šlechticů) navštívil královský dvůr v Krakově jako vyslanec českého krále a některých šlechticů. Měl vyjednat podporu pro České království v případě napadení (polský král předtím dostal podporu proti Řádu německých rytířů), ale jeho veřejně vyjadřované filozofické názory způsobily pohoršení, a tak jeho mise skončila neúspěchem. V dubnu na pozvání knížete Vitolda vyrazil do Litvy, kde převládalo pravoslaví. Měl přání poznat zvláštnosti bohoslužby a zdali by zde našel pochopení a podporu pro své myšlenky. Seznámil se zde s přijímáním pod obojí v praxi (možná po příjezdu inspiroval Jakoubka ze Střibra). 

Jeroným Pražský přijel do Kostnice 4. dubna 1415, aby podpořil Jana Husa (ač ten přes Křišťana z Prachatic do Čech vzkazoval, aby zejména Jeroným do Kostnice nejezdil, neboť mu bylo jasné, že by se ocitl ve smrtelném nebezpečí). Přijel bez pozvání a neoficiálně, o jeho identitě věděli v tu chvíli jen páni z Chlumu a z Dubé, kteří naléhali, aby ihned odjel. Dne 7. dubna však Jeroným přibil na dveře kostnických kostelů a radnice letáky v latině, němčině a češtině, kterými se ohlásil králi i koncilu a žádal o veřejné slyšení. Pak se pro jistotu ukryl, neboť si nebyl jistý reakcí koncilu. Ta nebyla příznivá, proto Jeroným město opustil a prchal do Čech. Dne 18. dubna koncil vydal na Jeronýma zatykač. Dne 25. dubna byl zatčen v Hiršavě, nedaleko českých hranic a 23. května byl v okovech přiveden do Kostnice. 

Na základě žaloby Michala de Causis byl uvržen do těžkého žaláře. Po 11 dnech zde vážně onemocněl, věznění mu pak bylo zmírněno. Byl často vyslýchán a nucen zříct se učení Viklifova a Husova. Po naléhání kardinála Zabarelly tak Jeroným 11. září ve shromáždění čtyř národů v biskupském kostele učinil. Dne 23. září toto prohlášení udělal před koncilem a aby doložil upřímnost odvolání, nežádal propuštění na svobodu. Vězení mu bylo nicméně od té doby velmi zlidštěno. Tím si však nezachránil život, jak doufal. Zatímco zahraničním účastníkům koncilu (kardinálové Petr z Aliaku, Zabarella, Jordán Orsini aj.) Jeronýmovo ponížení stačilo, byli to paradoxně čeští účastníci koncilu (např. Štěpán z Pálče a Michal de Causis), kteří naléhali na obnovení procesu s tím, že Jeronýmovo odvolání jistě není upřímné. 

Kvůli jejich tlaku tak byl proces 24. února 1416 obnoven. Bylo předloženo 107 článků, na nichž bylo dokladováno Jeronýmovo kacířství. Dne 23. května se mu dostalo veřejného slyšení. Mezi soudci zasedl i Florenťan Poggio Bracciolini, který popsal průběh líčení v barvité zprávě. Ukazuje, že Jeroným zřejmě již pochopil, že nemá šanci na záchranu a choval se velmi statečně, filozoficky obratně, ba vtipně. Například když byl obviněn z učení remanence (učení o tom, že hostie zůstává chlebem a nestává se při rituálu mše Kristovým tělem), na výkřik "Však praví, žes ty řekl, že i po posvěcení zůstává chléb", prý Jeroným odpověděl: "U pekaře, arci!". 

Proces trval pět dní. Na závěr Jeroným pronesl rozsáhlou řeč, v níž shrnul svou filozofii, odmítl odvolat údajné bludy a navíc se zastal i učení Husova a odsoudil jeho nespravedlivé odsouzení. Uvedl také, že klidně podstoupí jakoukoli smrt. Dostal pak dva dny na rozmyšlenou, kdy mu byly nabízeny různé kompromisy. Stejně jako Hus však odmítl. 

Na 21. valném shromáždění koncilu byl odsouzen k trestu smrti a 30. května 1416 byl upálen na stejném místě jako Hus. Podle Braccioliniho se do posledních okamžiků života choval velice statečně. Jeho popel byl vhozen do Rýna stejně jako Husův. 

Dopis o smrti mistra Jeronýma Pražského

S čelem jasným a veselým, s tváří nadšenou šel na smrt, nezalekl se ohně, ani těch muk, ani smrti. Nikdy nikdo ze stoiků nepodstoupil smrt s duchem tak neochvějným a tak neohroženým, jako tento se zdál toužiti po ní. Když přišel na místo popravy, sám se svlékl ze šatů. Pak padl na kolena a kleče se modlil krátce před kůlem, k němuž byl přivázán. Nejprve byl ke kůlu připoután mnohými provazy, pak řetězem, nah. Potom byl obložen dřevem až po prsa, ne drobným, ale hrubým, promíchaným slámou. A když zapálili, jal se zpívati jakýsi hymnus, ten však byl přerušen dýmem a ohněm. Toto však jest nejzřetelnější známkou pevnosti jeho ducha: když chtěl kat zapáliti oheň zezadu, aby ho neviděl, pravil: "Sem přistup, a před mou tváří zapal oheň; vždyť kdybych se ho byl bál, nikdy bych byl nepřišel na toto místo, jemuž jsem mohl uniknouti." Tak zahynul muž, krom víry znamenitý. 

Kostnické události vyvolaly v českých zemích hlubokou úctu nejen k mistru Janu Husovi, ale i k mistru Jeronýmovi Pražskému. Oba byli považováni za mučedníky a v husitských Čechách byli utrakvistickou církví uctíváni jako světci. Jejich jména byla zařazena do kalendáře a od roku 1416 byla jejich památka slavena společně vždy 6. července, a to až do roku 1621; v některých venkovských místech přežívala i déle. Již v předbělohorské době se sice Habsburkové pokusili několikrát tento svátek z kalendáře vypustit (1585, 1603), k jeho definitivnímu odstranění z kalendáře však došlo z nařízení císaře Ferdinanda II. až po bitvě na Bílé hoře. Aby společný svátek Husův a Jeronýmův nemohli věřící v chrámech slavit, bývaly 6. července kostely zavřeny, a to počínaje již dnem 6. 7. 1622. 

Portál je ze Zemské banky Na Příkopech, kde nacistům vadil. V roce 1941 žebrácký farář Československé církve husitské a jeden místní občan jej převezli do Žebráku a instalovali do místní modlitebny. V roce 2014 jej místní paní vikářka za odvoz poskytla kastelánovi hradů Točník a Žebrák. Proč právě Jeroným Pražský? V roce 1412 na hradu Žebrák se uskutečnilo hádání o prodeji odpustků. Aby situaci zlehčil, přijel Jeroným Pražský na hrad na oslátku a sehrál před Václavem IV. komediální scénku. Díky ní upustil král od zamýšlených trestů. Zároveň na tomto hradě podepsal Václav IV. založení Kaple Betlémské (1391 - 1932) a proběhlo zde jednání o Dekretu Kutnohorském. 

Z místa, kde je dnes umístěn Portál, je navíc viditelné skalní žebro hradu Žebráku, na kterém  hrad stojí.

Zemská banka (pozn.) - dne 4. listopadu 1868 vznikla za účelem financování rozvoje malých a středních českých podniků Živnostenská banka pro Čechy a Moravu. Jako akciová společnost zároveň sloužila jako zastřešující organizace malých českých spořitelních a úvěrových družstev. Kapitál pocházel čistě z českých zdrojů, což bylo v tehdejším Rakousku-Uhersku unikátní. V roce 1890 se přeměnila v Zemskou banku pro zajištění potřeb zemských a státních samospráv. Před I. světovou válkou vlastnila 1/3 českého kapitálu v tuzemském bankovnictví. Po vzniku Československa její vliv a majetek rostly i díky nostrifikačnímu zákonu, podle kterého musely mít akciové společnosti své sídlo na území státu, kde provozovaly výrobu. Není náhodou, že v jeho pozadí stál Jaroslav Preiss, ředitel Živnobanky a poslanec. Živnobanka nechala ve 30. - 40. letech postavit i budovu dnešní ČNB naproti Prašné bráně, kam se následně přestěhovala.

Stavba čtyřpatrové novorenesanční budovy o rozloze 3 500 m² trvala téměř dva roky. Projektoval ji jeden z nejznámějších architektů tehdejší doby Osvald Polívka. Pocházel z Rakouska, ale vystudoval v Praze, byl asistentem architekta Josefa Zítka, mj. autora budov Národního divadla, Rudolfina či Mlýnské kolonády v Karlových Varech, a pracoval především v českých zemích. Často projektoval banky, spořitelny a pojišťovny. Vyznával novorenesanční styl a spolupráci s českými umělci, i když časem se jeho tvorba začala plnit neobarokními, secesními až moderními prvky. Navrhl například Obecní dům, Městskou pojišťovnu na Staroměstském náměstí nebo Novou radnici na Mariánském náměstí. V roce 1894 začaly stavební práce a o dva roky později proběhla slavnostní kolaudace. Budova byla impozantní a na výzdobě se nešetřilo. V roce 1909 architekt propojil budovy na obou stranách ulice můstky, později přibyla ještě zadní budova v Nekázance. Dnes komplex tvoří tři objekty a dvůr.

Fasádu zdobí alegorické reliéfy od Stanislava Suchardy (označují Techniku, Zemědělství, Průmysl a Obchod), zlacené mozaikové lunety navrhl Mikoláš Aleš, secesní ornamentální a figurální prvky provedl Celda Klouček včetně čtyř znaků největších českých měst. Na střeše stojí sochy a do vstupní haly se vcházelo velkolepým schodištěm, jež střeží nadživotní rytíři nesoucí lucerny. Hlavní bránu z bronzu ozdobil sochař Alois Volkmann. Na boční stěně v ulici Nekázanka zůstal zachován portál z původního Nosticova paláce se sochami orlic a vázami od Matyáše Brauna z 18. století. Na atice střechy původně stála bronzová socha Génia se lvem od Antonína Poppa, ale v roce 1938 se přestěhovala na střechu průčelí nové bankovní budovy, dnešní ČNB, a aktuálně se jí říká Světlonoš. Původní budově Živnobanky zůstala socha Merkura od Bohuslava Schnircha v průčelí.

Za zavřenými dveřmi je skryta nepopsatelná krása. Po schodišti obloženém různými českými kameny vystoupáte do hlavního atria s prosklenou střechou. Právě tady se mezi sloupy na obou stranách haly nacházely bankovní přepážky. Za nimi vedou dveře k trezorům, přístupným výhradně výtahem. Jsou ve třech patrech nad sebou a dodnes v nich zůstaly bezpečnostní schránky. Podlahu zdobí drobná mozaika s florálními motivy, plastiky květin zakončují všechny hlavice mramorových sloupů, korunu oblouku zase zdůrazňuje plastika hlavy. Původní obrovské mosazné hodiny dodnes ukazují správný čas. Okna na halovém ochozu dávají tušit existenci dalších prostorů - soukromých salonků a kanceláří pro bankéře. Významní hosté pokračovali do patra po neméně velkolepém schodišti s nástěnnými lunetami a kamenným obložením, aby projednali své záležitosti v soukromí. Vše je vymyšleno a ozdobeno do nejmenšího detailu a převládající barevnost zlaté, červené a bílé nádheru, noblesu a solidnost místa ještě umocňuje. Na různých místech se objevují zpodobnění lva jako státního symbolu.

Nádhernou, avšak současným potřebám nevyhovující budovu prodala v roce 2011 Unicredit Bank, tedy nástupkyně Živnobanky, miliardáři Radovanu Vítkovi za 890 milionů korun.

Z hradu Točník vede severozápadním směrem silnice na ves Bzová. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1390. Tento údaj byl vzat z Retrospektivního lexikonu obcí let 1850 až 1970. Autoři tohoto lexikonu vyčetli tuto první zmínku o existenci Bzové z knihy dr. Antonína Profouse a dr. J. Svobody: Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny. V této knize se vykládá název obce Bzová a současně se uvádějí roky některých písemných dokumentů, vztahujících se k obci. Na prvním místě je uveden rok 1390 s textem: "1390 zemřel Jindřich, původem z Plzně, ve vsi Hlohovičky a Matěj ze Bzové ves získal". Je víc než pravděpodobné, že tuto první písemnou zmínku nelze brát jako rok vlastního vzniku nebo založení obce, když je tohoto roku jmenován Matěj ze Bzové. Obec musela být starší, jinak by Matěj neměl přídomek ze Bzové. Vznik vsi Bzová nutno spojovat především s hradem Žebrák (ke kterému byla připoutána až do 17. března 1405) a její další vývoj i s hradem Točník. Jestliže hrad Žebrák vznikl v polovině 13. století, pak tu musel být někdo, kdo sloužil pánům a kdo pro ně prováděl různé práce. Lze se proto domnívat, že to byli obyvatelé vsi Bzová. Nejspíše doprovázeli se svými psy panstvo při lovech, které tehdy byly významnou činností, a pravděpodobně konali služby na samotném hradě. Tyto služby bzovských obyvatel poznal i král Václav IV., který byl ve 2. pol. 14. století častým hostem na Žebráku a po vystavění hradu Točníku jim dává v roce 1405 určitá privilegia za služby na hradě.

Zakladatel obecní kroniky Antonín Milka popisuje vznik obce Bzová takto: "Dle dějepisné pověsti vznikla obec Bzová počátkem 17. století jako "víska" mezi lesy. Byla postavena v lesích na místě zvaném Zábisk. Toto místo mělo však špatnou polohu, byly tam bystřiny a močály, a proto se osadníci odstěhovali na místo, kde nyní obec Bzová stojí". Faktem je, že na Zábisku jsou dodnes známky původního osídlení. Setkat se tam lze s elipsovitým valem zhruba jeden a půl kilometru dlouhým, s hrází rybníka a jeho pozůstatky, s terasovitými poli a jinými zajímavostmi. Na tomto místě byly také v roce 1926 nalezeny střepy nádob s pěknými ornamentálními ozdobami. 

Z období třicetileté války je známo, že obec Bzová byla uchráněna od spálení, ale od ostatních utrpení, jako byl plat vrchnosti či drancování vojskem nikoli. O tom, že na tom byla Bzová trochu lépe než obce jiné, svědčí fakt, že v roce 1650 bylo v obci zpustlých jen 5 hospodářství a 5 chalup. Od 15. do konce 17. století se dochovalo jen velmi málo písemností. V letech 1750 až 1850 patří obec nadále k točnickému panství. Z důležitých dokumentů se zachovaly katastry, a to Josefinský katastr z roku 1785 a stabilní katastr z let 1839 - 1850. V roce 1848 byla zrušena robota a obec se stala nezávislá na panském vedení. Přesto řada obyvatel na panském pracovala (např. v lese či ve dvoře v Točníku), ale již za mzdu.

Konec 19. a počátek 20. století znamenal pro obec rozkvět. Obyvatelům se podařilo obnovit obec po živelních pohromách, které jí postihly v polovině 19. století (např. ničivý požár celé obce v roce 1877, který měl na svědomí krásné barokní statky). Během I. i II. světové války se občané zúčastnili odboje a někteří z nich bohužel nepřežili. Na jejich počest byly v obci postaveny dva pomníky u budovy dnešního obecního úřadu (dříve školy). V obci Bzová (678 obyvatel) byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: holič, 4 hostince, kolář, kovář, krejčí, 3 obuvníci, pekař, řezník, tesařský mistr, 3 obchody se smíšeným zbožím, spořitelní a záložní spolek pro Bzovou. 

Zajímavosti:

Na domě č.p. 131 jsou umístěny sluneční hodiny - jsou to svislé hodiny, typ ukazatele je šikmý. Jsou jedny z 2 894 slunečních hodin v České republice. 

Dnešní zděná kaplička se zvonicí byla postavena po požáru v roce 1877. V minulých dobách sloužila kaplička k různým účelům - umísťovali se zde zemřelí před konáním obřadu, konaly se u ní různé náboženské obřady, ale hlavně se používala jako zvonice při klekání, úmrtí místního občana nebo při živelních katastrofách. V obci se zvonilo po dlouhou dobu tj. od 2. pol. 16. stol. až do 1. pol. 20. stol.

Bzová má také svůj malý podíl na národních dějinách. V č.p. 38 se narodil otec stavitele Národního divadla v Praze Josefa Zítka. 

Existují dvě varianty vzniku názvu obce Bzová. Avšak nikdo neví, který je ten správný. První říká že, název vznikl od okrasného keře bezu místo se nazývalo bezová, později Bzová. A druhá v níž se praví, že v dobách dávnověku se rozprostíraly kolem dvou památných hradů Točník a Žebrák hluboké lesy, v nichž knížata a králové pořádali lovy. Při nich prokazovali neocenitelné služby nadhaněči se psy, zvaní psovodi. Tito psovodi se usídlili nedaleko obou hradů uprostřed lesů. Osadě, kde se usídlili se začalo říkat Psová, později Bzová. 

Jedinečnou zvláštností nejen v obci, ale i v okolí je ze všech stran viditelný větrný mlýn.

Větrný mlýn Bzová

První konkrétní zmínka o již fungujícím mlýnu holandského typu v Bzové je z r. 1839, kdy byl vyznačen v indikační skice na pozemkové parcele č. 750 v trati Na hůrkách, na stavební parcele číslo 39. Stojí asi 400 m na jihovýchod od návsi, na obecním pozemku. Mlynářem byl tehdy Jan Rudolf z Točníka. Mlýn však zřejmě pochází z konce první poloviny 16. století, kdy Jan mladší z Valdštejna jako pán na Točníku povolil obci Bzová postavení větrného mlýna, neboť obec nemá potok na stavbu mlýna vodního. Větrný mlýn přestal fungovat krátce po r. 1839 a od té doby pustl. Až v r. 1936 ruinu koupil pan Václav Hanzlík, otec současné majitelky, přestavěl ho na rodinný domek č.p. 66 a postupně připojil další budovu. Původní vzhled stavby z lomového kamene o průměru 11,5 m a výšce 8,5 m byl narušen probouráním nových oken. Z vybavení se dochovala pouze jedna peruť uložená na půdě a půl mlýnského kamene. Mlýn, původně stojící o samotě, je dnes uprostřed vesnické zástavby. Jedná se zřejmě o jednu z nejstarších dochovaných staveb větrného mlýna u nás, která je kulturní památkou již od r. 1955.

Tento výlet byla premiéra mého E-biku, který se zatím velmi osvědčil a jízdu jsem si zamilovala. Kopce nekopce, prostě to frčí. Na kole najeto celkem 14,2 km.