Zelená hora

Na Zelené hoře u města Žďár nad Sázavou najdeme nejvýznamnější stavbu barokní gotiky architekta Jana Blažeje Santiniho - Aichela, a to poutní kostel Svatého Jana Nepomuckého. Roku 1994 byl zařazen na Seznam světových kulturních a přírodních památek UNESCO. Kostel stojí na Moravě v katastrálním území Zámek Žďár nedaleko cisterciáckého kláštera Studnice Blahoslavené Panny Marie. 

Záměr na stavbu poutního kostela pojal žďárský opat Václav Vejmluva v roce 1719 po otevření hrobu sv. Jana Nepomuckého. Stavba probíhala v letech 1720 - 1722 na jeho náklad. Smyslem stavby bylo především oslavit Jana Nepomuckého jako mocného patrona a světce. Základní kámen stavby byl položen 16. května 1720, chrám byl vysvěcen 27. září 1722. 

V době vzniku stál kostel na travnatém vršku, který Václav Vejmluva pojmenoval Zelená hora (dříve se nazýval Černý les nebo Strmá hora) podle vrchu u Nepomuka, ze kterého pocházel Jan Nepomucký i první žďárští mniši (více informací zde).

Dne 16. července 1784 vzplanul v areálu žďárského kláštera požár, který se přenesl i na poutní kostel a zcela zničil jeho střechu. Dva měsíce nato byl klášter zrušen. Ovšem podařilo se péčí místních obyvatel a především péčí P. Matěje Sychry (1776 - 1830) areál zastřešit, a tím byl zachráněn pro budoucí generace. Prvním krokem k záchraně bylo zakrytí kostela prkny na základě sbírky, kterou uspořádal žďárský obchodník Josef Pluhař. O obnovu kostela se snažili mniši ze zrušeného kláštera i místní obyvatelé. Teprve v roce 1792 povolilo moravskoslezské gubernium kostel opravit, ovšem se dvěma podmínkami:

- kostel bude sloužit jako pohřební a do areálu bude přenesen hřbitov

- biskupství ani gubernium nepřispějí žádnými finančními prostředky, žadatelé doloží, že mají dost peněz na opravu i následný provoz. Pokud se tak nestane, bude kostel stržen a stavební materiál vydražen pro účely náboženského fondu.

Ústřední kostel i ambit (= krytá, obvykle klenutá chodba, arkádami otevřená do prostorného dvora kolem poutního kostela, často doplněná výklenky či kaplemi a sloužila jako přístřeší pro poutníky), který jej obklopuje, jsou jednotně projektovanou a budovanou stavbou. Spojuje barokní a gotické prvky, čímž odkazuje k době, v níž žil, působil a byl umučen Jan Nepomucký. 

Konstrukce kostela vychází z geometrie kruhu, přičemž mnohonásobně opakuje číslo pět jako odkaz na pět hvězd Jana Nepomuckého, které se podle legendy objevily nad tělem mrtvého světce. Dobře tak ukazuje způsob, kterým Santini obvykle konstruoval své stavby prakticky pouze za použití kružítka, přičemž budoval celou stavbu pomocí úseků kružnic, jejichž poloměrem jsou zpravidla násobky základního modulu stavby. Používal přitom určitých číslic, které mají ikonografický význam. V jeho stavbách se proto často objevují čísla 3, 5, 7, 12 apod. Na Zelené hoře je to vedle čísla 5 ještě číslo 3, které je poukazem na Boží Trojici, a potom ve formě hvězd číslo 6, které je odkazem mariánským, mj. proto, že Nepomuk byl chápán i jako obzvláštní ctitel Panny Marie. Po obvodu kostela se tak střídá pět hrotitých kaplí s trojúhelníkovým půdorysem a pět kaplí oválných. Celý kostel přitom svou konstrukcí připomene řez chórem gotické katedrály a jeho opěrným systémem. Centralita kostela pak buduje vertikálu jako určitý symbolický poukaz. Tato vertikála totiž nutně táhne pohled návštěvníků vzhůru k nebi. 

Ve vnitřním prostoru kostela jsou oválné obvodové kaple spojeny s ústředním válcovým prostorem užšími lomenými oblouky. Ústřední prostor je zaklenut kupolí s lunetami, která je nesena deseti pilíři. V prvním patře jsou tribuny odpovídající přízemním kaplím a ve druhém patře je vedena kolem paty klenby desetidílná galerie. Štuková dekorace se omezuje na motivy protínajících se a přesekávaných žeber připomínajících gotické síťové klenby. Tak jako na jiných stavbách, použil i zde Santini k budování prostoru světla. Vycházel přitom z barokní interpretace světla jako symbolu boží přítomnosti. Hovoří se proto o "sakrálním světle". Světelné poměry interiéru kostela působí zvláštní paradox. Zatímco centrální prostor kostela je osvětlen pouze zprostředkovaně, jsou boční "ochozové" části kostela hojně zality světlem. Toto světlo proniká do centrálního prostoru kostela lomenými oblouky umístěnými v místech, kde by správně měly být umístěny nosné pilíře. Tento paradox, ještě podtržený štukovou výzdobou, která vytváří paradoxní vztah mezi stěnou a klenbou na této stěně spočívající, má na návštěvníky působit dojmem, že stěna je pouhou skořápkou a stavba je vlastně budována a nesena světlem. Celý chrám pak je vlastně chápán také jako jakýsi relikviář, v němž je uložena relikvie jazyka svatého Jana Nepomuckého. 

Hlavní oltář na východní straně je umístěn do vysoké arkády. Vrchol oltáře sahá až k zábradlí galerie druhého patra. Řezby pěti andělů na hlavním oltáři (které svým počtem opět poukazují k Janu Nepomuckému) a čtyři evangelisté jsou prací chrudimského sochaře Jana Pavla Čechpauera z let 1725 - 172. Tři z andělů na hlavním oltáři nesou kouli (nebeskou klenbu) ozdobenou (opět) pěti hvězdami. Na kouli stojí postava sv. Jana Nepomuckého. Tato plastika je dílem Řehoře Thenyho. Jeho prací jsou i reliéfy na nosítkách pro poutní stříbrnou sochu sv. Jana Nepomuckého z roku 1729 od pražského zlatníka J. Diesbacha, která se bohužel po roce 1784 ztratila. Volba sochařů, kteří mají blízko k dílně Matyáše Bernarda Brauna (They byl Braunovým tovaryšem) zde nebyla náhodná, neboť Santini mnohokrát spolupracoval na svých realizacích právě s Braunem, jehož sochařský jazyk mu zjevně velmi vyhovoval. 

Kolem kostela byl vybudován na půdoryse složeném z deseti úseků kružnic prstenec ambitů, který je pročleněn pěti pětiúhelnými kaplemi a pěti branami. Střechy kaplí původně vrcholily pěti pylony, které se opět poukazovaly na význam světla a symbolizovaly věčnost. Tyto ambity s kaplemi sloužily pro poutnické modlitby a k ochraně poutníků před nepřízní počasí. Nejen samotný kostel, ale i tento prstenec ambitů svým architektonickým řešením jasně dokládá Santiniho obrovskou architektonickou a tvůrčí potenci. 

Na hřbitově zřízeném po požáru koncem 18. století se dnes již nepohřbívá a je v posledních letech stěhován tak, aby vnitřní prostor ambitů získal původní barokní podobu.  

Poprvé byly zelenohorské zvony zrekvírovány v průběhu I. světové války. Nové zvony byly odlity v Brně až v roce 1926 a odlil je zvonař Rudolf Manoušek:

- zvon svatý Cyril, ladění a2, váha 37 kg

- zvon svatý Metoděj, ladění g2, váha 57 kg

- zvon neznámého jména, ladění c3

Zvony byly na jaře 1941 zrekvírovány pro válečné účely. V roce 2015 odlil zvonařský mistr Petr Rudolf Manoušek, vnuk Rudolfa Manouška, v nizozemském Astenu nové zvony ve stejném ladění:

- zvon svatý Vojtěch, ladění a2, váha 35 kg, je umístěn v západní věžičce ambitu - zvoní ráno v 8 hodin

- zvon svatá Zdislava, ladění g2, váha 60 kg, je umístěn v západní věžičce ambitu - zvoní klekání v 18 hodin

- zvon svatí Cyril a Metoděj, ladění c3, váha 84 kg, je umístěn ve věži kostela a zvoní v poledne

Všechny tři zvony zvoní najednou před sobotní mší a v neděli v poledne. Vzhledem ke stísněným prostorům ve věžích jsou zvony vybaveny elektrickým zvonícím strojem. Slavnostní posvěcení zvonů provedl brněnský biskup Mons. Vojtěch Cikrle během svatojanské pouti dne 16. května 2016. Zvony byly zavěšeny 27. července 2016, první vyzvánění proběhlo v neděli 18. září 2016. 

Žďár nad Sázavou (katastrální území Zámek Žďár) leží na Moravě, ale severní část vodní nádrže Pilská původně náležela k sousedním českým vsím Stržavou a Polničce. Dnes je zde sousoší Hraniční kámen - orlice hlídající moravské území, lev dohlížející na české území a uprostřed umístěný hraniční kámen. Autorem je sochař Michal Olšiak, rodák ze Žďáru nad Sázavou.

Nejstarší písemná zmínka této čtvrti nemající vlastní samosprávu je z roku 1252, kdy byl založen cisterciácký klášter, kdysi rodový klášter českého šlechtického rodu Lichtemburků. Vznikla zde Žďárská kronika, jejímž autorem je Jindřich Řezbář, který je hlavním informátorem o vztazích Lichtemburků ve 2. pol. 13. století. Z historických památek se zachoval klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie - druhý nejdelší na Moravě (po velehradské bazilice a kde by snad mělo být lichtemburské pohřebiště), rozsáhlý klášterní komplex s hospodářskými budovami, hospodářský dvůr Lyra, klášterní zájezdní hostinec Táferna, barokní morový hřbitov a gotický most přes Stržský potok. 

Bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Mikuláše je původně gotický, barokně za účasti Jana Santiniho přestavěný kostel, který je součástí bývalého cisterciáckého kláštera Studnice Blahoslavené Panny Marie. 

Výstavba klášterního kostela začala bezprostředně po založení kláštera roku 1252. Základy kostela byly slavnostně vysvěceny 25. května 1253. Protáhlá trojlodní bazilika (o délce 78 m) končí na východě příčnou lodí s kaplemi (o délce 32 m). V roce 1263 byla pravděpodobně stavba kostela z větší části dokončena. V roce 1264 byly slavnostně vysvěceny oltáře. Západní průčelí kostela bylo dokončeno patrně až po roce 1300. 

Roku 1689 byl klášterní kostel poničen požárem, při němž se zřítila tři západní pole klenby hlavní lodi. Zřejmě vzápětí byl poškozený kostel opraven, snad Giovannim Battistou Spinettim di Angelo. Ten po roce 1701 stavěl také nový, svaté Markétě zasvěcený kostelík pro poutníky při vstupu do areálu a do roku 1703 vybudoval také přilehlou novou bránu kláštera. 

Pravděpodobně po roce 1706 nechal opat Václav Vejmluva upravit interiér v "gotickém stylu" Janem Santinim. Práce se týkaly především vybudování dvojice hudebních krucht s varhanami. Ze staršího vybavení kostela použil dva obrazy slezského malíře Michaela Willmanna, představující Nanebevzetí Panny Marie, nástavec Nejsvětější Trojici.

Po katastrofálních požárech ve 2. pol. 18. století se začal kostel postupně opravovat - omítky, výmalba, restaurátorské práce při obnově oltářů, oltářních pláten, dřevěných plastik, nástěnné fresky, opravy kleneb. V presbytáři byla nalezena unikátní freska zachycující průvod rytířů klečících před Matkou Boží. V čele průvodu je zobrazen pan Boček z Obřan a král Jiří z Poděbrad, oba s maketou chrámu jako zakladatel a obnovitel kláštera. 

Bývalý klášter Studnice Blahoslavené Panny Marie (též Pramen Panny Marie) je původně gotický, v baroku, mj. za účasti Jana Santiniho, upravený stavební areál. Založen byl v roce 1252, zrušen po roce 1784. Budova prelatury poté sloužila jako zámek. Areál je proto někdy označován i jako zámek Žďár nad Sázavou. Zámek leží těsně na moravské straně historické česko-moravské hranice, když klášter plnil též - mimo jiné - poslání hraniční stanice. 

Prvním pokusem o založení cisterciáckého kláštera ve zdejším kraji byla nezdařená fundace z 1. pol. 13. století v Nížkově. Odkaz Přibyslava z Křižanova vyplnil teprve jeho zeť Boček z Obřan, který v roce 1251 za přítomnosti pražského biskupa Mikuláše z Újezda založil cisterciácký klášter Fons Mariae Virginis ve Žďáru nad Sázavou. Vzniku kláštera přecházela vizitace místa založení, kterou vykonali opati klášterů ze Sedlce a z Velehradu. Mateřským klášterem nově vzniklého kláštera se stal klášter v Pomuku. První skupina mnichů pocházela z Nepomuku a na místo dorazila 5. února 1252. Brzy je doplnili další mniši vyslaní i z jiných cisterciáckých klášterů (Velehrad, Valdsasy, Heiligenkreuz). Aby Boček materiálně zajistil nově založený klášter, nechal svou donaci klášteru v roce 1252 stvrdit tehdejším moravským markrabětem Přemyslem I. 

Za husitských válek byl klášter vypálen, poté hospodářsky živořil, přestože se o jeho obnovu snažil i Jiří z Poděbrad, který byl potomkem zakladatele kláštera a podle patronátního práva byl za stav kláštera zodpovědný. 

Během česko-uherských válek byl klášter obsazen Dětřichem z Leskovce a mniši museli klášter opustit.

Roku 1588 kníže Karel II. Minsterberský jako další potomek zakladatele s odvoláním na patronátní právo vyměnil klášter a jeho pozemkový majetek s olomouckým biskupem Stanislavem Pavlovským za jiný statek. Klášter se touto směnou stal poddanským zbožím. Olomoucký kardinál František z Ditrichštejna poté nejprve roku 1606 klášter připojil k biskupským statkům, roku 1613 jej dokonce zrušil a roku 1617 s biskupstvím vyměnil za chropyňský statek. Žďár nad Sázavou se touto transakcí stal osobním kardinálovým majetkem.

V téže době areál prošel také stavebními změnami. Roku 1607 byl upravován zednickým mistrem Petrem Šeresem z Velkého Meziříčí. V letech 1614 - 1616 dal kardinál Ditrichštejn přebudovat prelaturu na zámek. V téže době ditrichštejnský hospodářský úředník Šimon Kratzer ze Schönsperka dal zbořit většinu původní raně gotické křížové chodby kláštera; zůstalo zřejmě pouze dodnes dochované studniční stavení. 

Opat Vejmluva nechal nejen doplnit výzdobu klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie, konventu a dalších budov, ale také dal velkoryse přestavět a rozšířit prelaturu do podoby mohutného, v podstatě zámeckého čtyřkřídlého objektu s navazující francouzskou zahradou. V části opatství nechal také vybudovat prostory pro akademii šlechtické mládeže, založenou roku 1727, konírnu a jízdárnu. 

Bezprostředním impulsem ke zrušení kláštera byl zhoubný požár z 16. července 1784. Poslední opat (teprve nedávno zvolený a mladý šlechtic) Otto Steinbach z Kranichštejna (opatem byl v letech 1782 - 1784) po něm sám požádal Josefa II. o zrušení kláštera, ačkoliv klášter šlo opravit a císař původně počítal se zachováním tohoto významného církevního ústavu. K uskutečnění zrušení kláštera došlo záhy, a to císařovým rozhodnutím ze dne 13. října 1784. Majetek kláštera byl předán náboženskému fondu. Roku 1786 se konventní kostel stal kostelem farním a dosavadní farní kostel svaté Markéty u brány kláštera byl zrušen.

Budova prelatury, klášterní kostel a další hospodářské budovy byly po požáru obnoveny. Pouze budovy vlastního konventu (tj. nejstarší části) zůstaly neobnoveny a postupně chátraly. Nakonec z nich byly ubourány zhruba dvě třetiny budov a zbyla pouze gotická studniční kaple a dlouhé vstupní křídlo, kde je dnes muzejní expozice. Ubouráním také zanikl vzácný středověký rajský dvůr (= čtvercové atrium uprostřed klášterních a podobných budov, lemované křížovou chodbou a obvykle upravené jako zahrada).

Roku 1826 zakoupil od fondu panství za 170 550 zlatých nejvyšší maršálek Království českého hrabě Josef Vratislav z Mitrovic. Dalším majitelem se stal kníže František Josef z Ditrichštejna-Prokau-Leslie a později panství zdědila hrabata z Clam-Gallasu. Posledním šlechtickým vlastníkem byla chlumecká linie rodu hrabat Kinských, která panství taktéž zdědila.

Roku 1948 byl bývalý klášter, nyní zámek Žďár nad Sázavou s celým panstvím znárodněn. Později zde bylo umístěno světově unikátní Muzeum knihy (expozice Národního muzea), které zde s obměnami přetrvalo do roku 2015. V šedesátých letech bylo zastřešeno a rekonstruováno západní křídlo konventu, které je nyní vedle izolovaně stojící studničního stavení kaple jedinou dochovanou částí vlastního konventu. Vedle Muzea knihy v areálu postupně začalo působit okresní muzeum (nyní sídlí ve městě) a okresní archiv. Bývalé konírny se změnily v expozici díla Jana Santiniho a vývoje cisterciáckého kláštera. Po restituci byla tato expozice přestěhována do konventu a dnes je v konírnách expozice přibližující historii rodu Kinských. 

V roce 1991 byl areál v restituci vrácen rodině Kinských. Členové hraběcí rodiny zde i často pobývají. Jejich domovem se stal barokní zámeček v zahradě - tzv. Letní prelatura. Rekonstruován byl bývalý klášterní pivovar s dvorem, kde se nyní nachází Muzeum nové generace. Celoročně se zde konají koncerty, festivaly a další kulturní akce.