Železná Ruda

Železná Ruda (německy Markt Eisenstein) je město na česko-německé hranici, na hranici Národního parku Šumava a je to jedno ze šumavských sportovních a turistických středisek. Nachází se v těsném sousedství Bavorské Železné Rudy (Bayerisch Eisenstein). Svoje jméno Železná Ruda získala díky těžbě stejnojmenné suroviny v 1. pol. 16. století, díky které také byla založena na mnohem starší cestě přes Šumavu z Čech do Bavorska. V 17. století se ovšem průmysl města přeorientoval na sklářství. Německý název města pochází ze středověkého statutu obce, která byla městysem a měla tzv. právo trhu, proto tedy Markt v názvu. 

Pamětihodnosti:

Kostel Panny Marie Pomocné z hvězdy v Železné Rudě byl vybudován na místě původní kaple v letech 179 - 1732, a to v barokním stylu. Mezi jeho zvláštnosti patří půdorys šesticípé hvězdy a dvě kopule s hvězdou - kostel je proto zasvěcen Panně Marii Pomocné z hvězdy. 

Menší věžička s hlavním vchodem byla k hvězdicovému půdorysu kostela přistavěna v 70. letech 18. století. Celá střecha je krytá šindelem a obtížný krov zhotovil tesař Matyáš Lehner. Vnitřní vybavení pořídil Johan Georg Hafenbrädl a můžeme se zde pokochat mariánským oltářním obrazem, který je jednou ze dvou kopií obrazu Madony s dítětem od Lucase Cranacha. V kostele je ještě pět postranních oltářů, křtitelnice ze šumavské žuly, lustr ze šumavského skla nebo třeba náhrobní epitafní desky z Kehlheimského mramoru s erby členů rodu Hafenbrädlů. 

V okolí se nachází např. Černé jezero a Čertovo jezero a hora Špičák. U hřbitova na jižním okraji města je chráněné stromořadí Alej u hřbitova.

Špičácký tunel je železniční tunel na trati Plzeň - Železná Ruda v km 7,862-9,610, mezi dnešní zastávkou Hojsova Stráž-Brčálník a stanicí Špičák a je jejím největším objektem. Byl postaven v letech 1874 - 1877, slavnostně otevřen 11. října 1877 a doprava přes něj byla zahájena 20. října téhož roku. Proražení tunelu bylo nezbytné pro překonání horského pásma Šumavy a přivedení železnice - tehdejší odbočky Plzeňsko-březenské dráhy do Železné Rudy a její napojení na trať Deggendorf - Železná Ruda. Tunel má délku 1 747 m a v době jeho dokončení se jednalo o nejdelší tunel v Rakousko-Uhersku. Až do roku 2007 byl nejdelším železničním tunelem v Česku, poté byl předstižen Březenským tunelem, který je o 11 m delší. Otevřením Ejpovického tunelu (4 150 m) v roce 2018 se Špičácký tunel posunul na 3. příčku.

Při stavbě byla používána v tehdejší době dostupná technika, ovšem s velkým podílem ruční práce - např. při vrtání otvorů pro odstřel dynamitem, z důvodu drahé instalace již v úvahu přicházejících strojních vrtaček značky Brandt a také jejich nákladného provozu vzhledem k nedostatku vody pro jejich pohon. Při odstřelu se spotřebovalo na 90 t dynamitu.

Na stavbě tunelu se podíleli dělníci z nejrůznějších zemí tehdejšího Rakouska-Uherska (z Bosny, Dalmácie, Chorvatska, Tyrol). Při stavbě jich několik desítek zahynulo. Pohřbíváni byli na hřbitov Barabů (= ajznbonští tovaryši, trhani - lidové označení pro dělníky, který ve velkém počtu pracovali na stavbách nových železničních tratí v 19. století, trhani se jim říkalo kvůli obvykle rozedranému oblečení, které svědčilo o chudobě, nestálém bydlišti a často i blízkém vztahu k alkoholu), který se nachází asi 100 m za kapličkou svatého Antonína a svaté Barbory (patronky horníků). Kaple, v níž se odehrávaly pohřební obřady dělníků, stojí pod železniční zastávkou Železná Ruda město, při silnici směrem na Špičák a pochází z let 1836 - 1839.

V rodině Harwiga Hauera, syna Franzisky Kuchlerové, sestry posledního majitele kaple se dodnes nachází lněný přehoz vyjmutý z kaple. Je opatřen nádhernými výšivkami a nápisem Sv. Antonín. 

V okolí a na stěnách kapličky byla upevňována tzv. "umrlčí prkna", což byl obyčej typický pro Šumavu. Tato prkna, původně z nedostatku peněz, sloužila namísto rakve k uložení zemřelých a k jejich přenesení do hrobu. Poté byla prkna ozdobena obvykle třemi křížky, zlomenou svící, jménem zemřelého a podobně a umístěna do míst, kam dotyčný rád chodíval, nebo na rozcestí, k božím mukám, či kapličkám, jako výraz úcty k památce zemřelého. Později, kdy již k pohřbívání byly obvyklé rakve, zůstal obyčej stavění prken na památku zachován. Chudší lidé si prkna zdobili sami, jiní to zadávali řemeslníkům na toto specializovaným, zejména v oblasti Fleků u Nýrska. 

Křížová cesta vede z centra Železné Rudy po modré turistické značce na Hladový vrch ke kapli Svaté Anny. Tvoří ji 14 žulových sloupků s nikou a kaple Svaté Anny. Byla postavena z iniciativy železnorudského faráře J. W. Konečka, obrázky v nikách namaloval Johan Georg Wittmann. Poprvé byla vysvěcena roku 1815. Od poloviny 20. století cesta chátrala. Zůstaly z ní jen poškozené žulové sloupky bez obrázků a bez křížků, kaple zanikla. Od roku 1992 probíhala rekonstrukce křížové cesty a stavba nové kaple z iniciativy paní Mileny Vobrové ze Železné Rudy a paní Helgy Huttner-Hasenkopf z bavorského Zwieselu, rodačky ze Železné Rudy. Financována byla z prostředků shromážděných sbírkou převážně v Bavorsku. Kaple Svaté Anny byla postavena v původní podobě a na původním místě, k tomu byly použity staré fotografie. Při odkrytí základů byla nalezena nepoškozená dlažba, která je součástí i nově postavené kaple. Obrázky na zastaveních křížové cesty jsou kopie originálů. Tyto i oltářní obraz v kapli namalovala paní Helga Huttner-Hasenkopf olejovými barvami na hliníkový plech. Zhotovila i okna z barevných segmentů spojených olovem. 

Trasa z centra křížovou cestou ke kapli sv. Anny, k sv. Antonínu a sv. Barbory a zpět do centra je dlouhá necelé 3 km a trvá cca 1 hodinu.

Cestou ke kapli sv. Anny je několik bunkrů. 

Tento bunkr - střílna - pochází z doby komunistického režimu. Sloužil jako obrana před imperialistickými a revanšistickými útoky proti socialistickému zřízení. Nejedná se tedy o hraniční ochranu předmnichovské republiky. 

Místní muzeum sídlí v bývalém rodinném domě významné rodiny sklářů Abelů a disponuje celoroční výstavou vztahující se k historii města, která byla úzce spjata se sklářstvím.