Život v židovském ghettu
Pravděpodobně nejstarší písemnou zmínkou o pobytu Židů ve městě je daňový soupis z roku 1570, ve kterém je uvedeno, že v té době platili daně také Židé z Bechyně - bydlelo tu pět židovských rodin. Roku 1620 jsou v berních rejstřících doloženy tři židovské domy, ve kterých bydlely tři rodiny. Roku 1629 tu bydlely také tři židovské rodiny. V letech 1653 - 1655 je ve městě Bechyni doloženo 7 Židů starších 20 let: Abraham Jakub, David Izák, Izák Abraham, Jakub Lebl, Zachariáš, Šimon Sklenář a Jakub Hirschl.
V Široké ulici (dříve Židovské) v Bechyni se nachází památka upomínající na bývalou bechyňskou židovskou komunitu. Je jí synagoga (modlitebna), postavená roku 1872. V současné době je zde umístěno Muzeum turistiky (o něm se dozvíte více zde), v části prostoru je možné zhlédnout i expozici k historii židovské komunity na Bechyňsku.
Od konce 17. století se postavení Židů na bechyňském panství zhoršovalo. Roku 1695 majitel panství Jan Josef ze Šternberka zakázal Židům bydlet v domech křesťanů, ale počet Židů nijak neomezil, takže roku 1702 je ve městě doloženo 32 Židů starších 20 let. Situace se vyhrotila, když se majiteli panství stali Paarové, kteří částečně vypověděli Židy z města a nechali pořídit podrobný soupis zbývajících židovských rodin ve městě, takže víme, že roku 1715 zde bydlelo 14 židovských rodin (89 osob).
V tereziánském katastru je roku 1715 doloženo rovněž 14 židovských rodin, zřejmě stejných, jaké jsou zmíněny výše: jeden obchodník obilím, vlnou a plátnem, dva obchodníci drobným zbožím, jeden vinopalník, jeden obchodník plátnem a lnem, jeden obchodník kořením a peřím, jeden učitel, tři obchodníci kořením a plátnem, jeden obchodní jednatel v plátně s Lincem, jeden lazebník, jedna švadlena a jeden Žid živící se mezi ostatními Židy. Majitel panství Leopold Paar Židům zakázal prodávat a kupovat domy, přijímat křesťany do bytu nebo u nich bydlet v nájmu nebo přijímat křesťany za čeledína či služku. K bydlení bylo Židům vyhrazeno šest domů v Židovské ulici. Následně se mnoho rodin z města vystěhovalo, roku 1725 tu bydlelo jen osm židovských rodin (56 osob).
V té době tu byl již Bechyňský židovský hřbitov, který patří mezi nejstarší v jižních Čechách. Hřbitovy založené v předbělohorském období se v kraji nezachovaly. Bechyňský byl založen okolo roku 1650, někdy se uvádí jeho založení před rokem 1636, ale určitě to bylo dříve než se stavěl hřbitovní kostel sv. Michaela. Hřbitov byl umístěn v té době mimo město. Na rozdíl od jiných míst, ale nebyl daleko od města, jak bylo zvykem, ale hned u městských hradeb.
Dá se říci, že hřbitov v Bechyni má tři části - jeho nejstarší část je přímo u hradební zdi u nejzápadnější bašty, nad strání k Plechamru. Novější část byla založena na zasypaném příkopě a nejnovější část je na místě stodoly patřící rodině Švestků z domu na náměstí č.p. 4. Židovská obec tento pozemek koupila v roce 1876. Hřbitov je ohrazen hřbitovní zdí a najdeme zde přibližně 250 umělecky i historicky cenných náhrobků (stél) s nápisy hebrejskými, německými i českými, někde s tradičními symboly židovského náboženství. Část stél díky svému stáří, povětrnostním vlivům či méně kvalitnímu kameni ztratila původní nápisy, nejstarší čitelný nápis pochází z roku 1687, nejmladší pochází ze 40. let 20. století. Vedle výtvarně a řemeslně náročných stél (především renesančních a barokních) lze na hřbitově spatřit i jednoduché hrubě přitesané kameny s nápisy. Celý prostor díky své neměnnosti v posledních čtyřech staletích uchoval rovněž jednotlivé části městského opevnění - příkop, prostor parkánu a městskou hradbu se dvěma pětibokými věžemi.
Soud kvůli hřbitovní zdi z roku 1884 dokládá, že soužití Židů s křesťany neprobíhalo vždy přátelsky. Tehdy Karel Fáber - purkmistr a Emanuel Pašek - radní, odkopali zem u zdi do hloubky 40 cm, aby zeď spadla. Roku 1908 skutečně zeď spadla, ale ne ta venkovní, ale zeď k sousedovi Kožíškovi.
Když procházíme hřbitovem, vidíme, že u hradeb jsou krásné barokní náhrobky, nápisy na nich jsou v hebrejštině. V další části z 19. století jsou na náhrobcích nápisy v hebrejštině a němčině a v části dolní u hřbitovních vrat, zde se pohřbívalo ve 20. století, jsou nápisy v češtině. Poslední pohřby se zde konaly v červenci roku 1941 (Kamil Fišer) a v srpnu 1942 zde byla pohřbena Terezie Popperová (dožila se 84 let). Jejich náhrobky ale nenajdeme, protože se náhrobky dávaly na hrob až za rok po pohřbu.
I náhrobky na židovském hřbitově podléhaly změnám. Na nejstarších náhrobcích s hebrejskými texty jsou úplně nahoře první slova PN nebo PT, které označují, zda byl pohřben muž (ben) nebo žena (bat). Ve druhém řádku je obvykle datum úmrtí a věk (v tradiční hebrejštině se čísla píší pomocí písmen a ta, která symbolizují čísla, mají nad sebou tečky). Dále následuje jméno a epitaf. Podle jeho délky můžeme i odhadnout, jak významná a bohatá byla pohřbená osoba. Na posledním řádku je pět písmen, v překladu "Buď jeho duše uvázaná na svazku života".
Na některých náhrobcích můžeme najít různé symboly. Každý symbol má skrytý význam a může nám dát další informace o zesnulém. Na bechyňském hřbitově můžeme na několika nejstarších náhrobcích, ale i na těch z 20. století najít symbol "žehnající ruce" - kněžské gesto požehnání roztaženými prsty obou rukou. Tento symbol nás informuje, že zesnulý byl potomek prvního velekněze Arona, často používají příjmení Kohen, Kohn, Katz nebo Kahn. Další symbol, který najdeme na několika náhrobcích je "konvice s mísou", tzv. levitská souprava. Tento symbol označuje místo posledního odpočinku potomka Leviho. Levi byl třetím z 12 Jakobových synů. Jedině levité měli právo sloužit během bohoslužby kněžím. Jedním z jejich úkonů bylo omývání rukou kohenům před požehnáním. K tomu používali konve na vodu a misku na vlastní omytí rukou. "Koruna" na náhrobku je symbol moudrosti, hluboké znalosti tóry nebo připomínkou dobrého člověka. I zde najdeme na několika náhrobcích tento symbol.
Na dvou náhrobcích, jednom starším a na náhrobku Barbory Kohnové, při troše pozornosti, najdeme vyrytý symbol "stromu - smuteční vrby". Strom je symbol spravedlivého a čestného života, smuteční vrba je znak pro milovanou osobu. Ve střední části je na jednom náhrobku motiv "květu - růže". Tento symbol vyjadřuje naději nad budováním skutečnosti - vzkříšení z mrtvých a připomíná pomíjivost lidského bytí. Ve střední a novější části je na všech náhrobcích vyobrazena "Davidova hvězda". Má několik významů. Je to symbol života věčného, proto prý i její vyobrazení na hrobech. Označuje také šest pracovních dní a šábes - den svatý. Je symbolem sedmidenního stvořitelova týdne a zároveň pravidelného cyklu - šest dočasných prvků - všední dny obklopují Královnu Šabbat - věčnost. Kolem roku 1530 se tento symbol stal emblémem pražské židovské obce a během několika let se rozšířil do ostatních částí diaspory. Vyjadřuje příslušnost ke společenství, navzdory všem nebezpečenstvím a nástrahám, věčně žijícího. Davidova hvězda, původně starobylé magické znamení nazývané "Magen David" - Davidův štít, se stala znakem židovství.
Židovská ulice je ve městě Bechyně uvedena již roku 1636 a je možné, že již v této době v ní byly soustředěny židovské domy, každopádně se tak stalo nejpozději na počátku 18. století. Touto židovskou ulicí byla dnešní ulice Široká, nacházející se severně od náměstí. Podle Josefského katastru tu v 80. letech 18. století stálo 6 židovských domů: Josef Samuel vlastnil domek č.p. I, Löbl Lazar domek č.p. II (nájemce vrchnostenské vinopalny), Joachim Samuel domy č.p. III a č.p. IV, Abraham Samuel dům č.p. V (obchodník) a Jonas Oscher dům č.p. VI (skladník tabáku). Dále tu bydlel např. prýmkař Jakob Markus (prýmkař zajišťoval obsluhu strojů a zařízení pro výrobu prýmků, sítí, šňůr, ovíjených nití a řezaných stuh), draslař Herschl (draslárna / flusárna byla součást sklárny), výrobce hedvábných stuh Jakob Levi.
Podle duplikátu stabilního katastru tu kolem poloviny 19. století bylo šest domů značených římskými číslicemi, tedy židovskými, ale ve vlastnictví Židů bylo celkem 13 domů. V sousedství synagogy dodnes nalezneme domy, kterými lze vstoupit na parkán a do zahrad před hradbami s dochovanými středověkými baštami. Ghetto se synagogou je ukázkou dispozice nejstarších židovských sídelních okrsků při městských hradbách, podobně je tomu např. v Kolíně nebo v Sušici. Šest židovských domů uvnitř hrazeného města stojí dodnes v přestavbách po jedné straně ulice a tvoří se synagogou intaktně dochovaný celek.
Abraham Zucker (zemřel 1901) byl předposledním členem rodiny Zuckerů, jeho syn Jindřich a dcera Marie zde nemohli být ani pohřbeni, jejich životy byly ukončeny v Osvětimi v roce 1943. Jejich předek Löbl Lazar zde žil již před rokem 1783, byl nájemcem vrchnostenské vinopalny. V roce 1787 přijal jméno Jakob Zucker, toto příjmení používaly všechny následující generace Zuckerů - Henrich, Josef, Abraham - vždy to byli vinopalníci.
Na několika náhrobcích vidíme příjmení Hesky (Heský). Před změnou jména žili v Bechyni dva bratři - Joachim Samuel a Abraham Samuel. Joachim Samuel přijal jméno Joachim Hesky, bydlel v čísle IV, byl to nájemce draslárny, i jeho nástupci Samuel, Josef, Mojžíš, bydleli také v č.p. IV, tam se také narodil poslední člen rodiny Ludvík Hesky, který zahynul v Terezíně. Druhý bratr Samuel Abraham přijal jméno Abraham Hezky, byl to podomní obchodník se střižním zbožím. Z této rodiny byl Jakob Hezky, jeho syn Samuel a zřejmě také Isak Hezky.
Rodina Lamplů byla hodně početná. První člen této rodiny se v 18. století jmenoval Israel Josef. Israel Lampl byl obchodníkem stejně jako další členové rodiny v 19. a 20. století. Jakob Lampl zemřel roku 1831, Jonas Lampl zemřel roku 1850 ve věku 71 let (asi syn Israela Lampla nebo Jakoba), Emanuel Lampl (1822 - 1890), poslední člen rodiny zde pohřbený je Ludwig Lampl (1864 - 1940), jeho syn František (1902 - 1943) zahynul v Osvětimi.
Bydlel zde i obchodník a majitel továrničky na výrobu mucholapek Otto Parýsek se ženou Růženou.
Další rodina, která v Bechyni žila, je rodina Katzů. Jonas Katz, původně Jonas Oscher Kohn měl sklad tabáku a obchod se střižním zbožím, na začátku 19. století měl "zpachtovanou" městskou cihelnu. Měl syny Markuse a Joachima, poslední člen rodiny Jonas Katz se narodil 10. března 1840 a zemřel na začátku 20. století. bez dětí. Ještě tu žil v 18. století Jakub Oscher Kohn, ten přijal jméno Jakub Katz, byl nájemcem koželužny, měl syny Josefa a Antonína, poslední mužský potomek byl Adalbert Katz.
Mezi nejstarší rodinu žijící v Bechyni ve 2. pol. 18. století a v 19. století patřila rodina Jakuba Löwiho, výrobci hedvábných stuh, jeho otec se jmenoval Jakob Moises, v Bechyni žilli jeho syn Samson a vnuk Josef Löwi - obchodníci.
Dále tu žila rodina Israela Sonnebergra (zemřel 1829), obchodníka se střižním a koloniálním zbožím. Od poloviny 18. století zde žila i rodina Ledererů - koželuhů. Nathan Lederer se původně jmenoval Nathan Jakob.
Přímo proti vchodu nás upoutají tři vysoké náhrobky. Patří členům rodiny Kohnů - Michalovi, Barboře a Elizabeth. Najdemem na nich i náhrobní znamení - žehnající ruce, smuteční vrbu a náhrobek ozdobený girlandou z květů. Rodina Kohnů přišla do Bechyně v 1. pol. 19. století. V Bechyni značně zbohatla, takže Emanuel Kohn byl na začátku 20. století nejbohatším židovským obchodníkem. Svůj obchod roku 1945 prodal bratřím Popperm a odstěhoval se do Prahy. Přestože měl hodně peněz, neměl v životě štěstí. Jeho syn Rudolf padl v 1. světové válce, dcera Elsa skončila v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Mladšímu synu Robertovi se podařilo před nástupem nacistů uprchnout do Palestiny, kde se stal státním příslušníkem státu Izrael.
Ve 30. letech tu také bydlel obchodník koloniálním a železářským zbožím Otto Popper se ženou Amálií a synem Ivem. Otto Popper se do Bechyně přistěhoval společně se svými bratry Eduardem a Rudolfem roku 1914 z Dolního Bukovska, tehdy si společně koupili od Emanuela Kohna dům s obchodem, později si každý z nich zřídil vlastní obchod. Eduard Popper se ženou Vilmou a dcerou Helenou provozovali obchod látkami a oděvy, podobně jako Rudolf Popper se ženou. Dále tu bydlel obchodník střižním zbožím Karel Zenker se ženou Eleonorou a od roku 1939 také bankovní úředník Evžen Spitz se ženou Terezií, dcerou Alicí a synem Jiřím.
Roku 1880 tu bydlelo 91 Židů, roku 1890 ve městě bydlelo 98 Židů (maximum, 4,6 % všech obyvatel), poté jejich počet postupně klesal: roku 1900 tu bydlelo 87 Židů, roku 1910 - 59 Židů, roku 1921 - 39 Židů a roku 1930 tu bydlelo již jen 32 Židů (1,4 % všech obyvatel).
Samostatná židovská náboženská obec existovala v Bechyni až do nacistické okupace a zanikla až v důsledku vyvraždění většiny jejich členů v období holocaustu.
Od roku 1939 platila řada nejrůznějších protižidovských nařízení, kterými byli Židé izolování od společnosti, mj. byli zbavováni členství v různých organizacích a spolcích. Z roku 1940 se dochoval doklad o tom, že Alfred Eisler byl zbaven členství v městském zastupitelstvu. Většina židovských majitelů domů musela své domy opustit a museli je pronajmout lidem nežidovského původu. Židům byl také zakazován vstup do některých míst, od 12. července 1940 měli Židé zakázáno koupání v řece Lužnici. Od října téhož roku jim byl zakázán vstup na veřejná koupaliště v obvodu obcí Bechyně, Bernartice, Dobronice, Jetětice, Milevsko a Okrouhlá.
V průběhu roku 1942 byli Židé odváženi do Terezína a dalších táborů. Dobu 2. světové války proto nepřežilo celkem 42 zdejších obyvatel židovského původu. Do Terezína přijeli většinou 12. listopadu 1942, vyjimečně 16. listopadu 1942, Hana Eislerová až 6. března 1943, Alžběta Herlingerová, Valtr Mautner a Leontina Spitzová byli zatčeni už dříve. Vzhledem k tomu, že většinou není známo přesné datum ani místo jejich smrti, je pokládáno za datum a místo smrti datum a cíl transportu z Terezína na východ (Osvětim). Po 2. světové válce židovská náboženská obec již nebyla obnovena. Přežil jen Jindřich Spitz.