Zlaté královské město

Nový Knín je starobylé královské na říčce Kocábě asi 8 km od Dobříše. Nálezy dvou kamenných seker dokládají osídlení již v mladší době kamenné. Místo lákalo nálezy zlata. 

Knín, tehdy ještě bez rozlišení na Starý a Nový se uvádí poprvé v roce 1186, a již tehdy se tak stalo při významné příležitosti. Na zdejším knížecím dvoře byla totiž podepsána mírová smlouva (Knínský mír) mezi českým knížetem Bedřichem a moravským markrabětem Konrádem Otou Znojemským. Nejvýznamnějším důsledkem smlouvy bylo definitivní začlenění Moravy do svazku zemí Koruny české, čímž byly posíleny základy české státnosti. 

V letech 1218 a 1219 dlel v Kníně král Přemysl Otakar I. se svými syny Václavem, Vladislavem a četnou družinou a vystavil tu listiny milevskému klášteru (o milevském klášteru se více dočtete zde). V roce 1321 vysadil Štěpán z Tetína německým právem zákupným vsi Knín (pravděpodobně šlo již o nynější Starý Knín), Kytín, Libčice a městečko Dušníky u Příbrami. Další rozvoj pak přineslo objevení zlatých ložisek v okolí (spíše šlo o znovuobjevení - zlato na Kocábě totiž pravděpodobně rýžovali už Keltové). 

Do městečka přicházeli hlavně němečtí horníci. Někdy před rokem 1331 byl Knín rozdělen na pozdější Nový Knín, který se nejpozději roku 1331 stal městečkem a později městem podléhajícím přímo královské komoře, a Starý Knín, který zůstal vsí a dostal se do rukou feudální vrchnosti. K opětovnému administrativnímu spojení obou těsně sousedících sídel došlo nakonec až v roce 1960. V roce 1341, týden před svátkem sv. Šimona a Judy pobýval v Kníně král Jan Lucemburský, měl zde družinu a kancelář a potvrdil zde tehdy cechovní listiny plzeňským řezníkům.

Zlato se zpočátku dobývalo v bezprostřední blízkosti města: v lokalitě na Vrchu (jihozápadně od náměstí), pod vrchem Chvojnou, pozůstatky štol byly objeveny i v historickém intravilánu města. Již v předhusitské době však byla tato ložiska do značné míry vyčerpána, a tak se těžba přesunula dále od města, kdy se nejvýznamnějšími nalezišti staly doly Stará a Mladá Kamlová mezi Libčicemi a Dražeticemi. Těžilo se i v oblasti Psích hor poblíž Čeliny. 

Předzvěstí rozsáhlých změn bylo už působení Husova současníka kazatele Matěje z Knína. Jeho působení ve městě je doloženo k roku 1408. Toho roku byl vyslýchán inkvizicí, které se tehdy podvolil. Zaznamenána je i jeho přítomnost na Kostnickém koncilu ve sboru kněžstva, neznámo však v jakém postavení; Husovi tu však konal platné služby. 

Podle některých zdrojů mělo být roku 1424 město vypáleno Žižkovými vojsky. Na podporu tohoto tvrzení bývá uváděn text pozdějšího privilegia Jiřího z Poděbrad, které bylo vydáno jako náhrada listiny zničené v předchozích letech. Toto tvrzení však v současnosti bývá zpochybňováno. Město totiž stálo od samého počátku revoluce na straně podobojí a zůstalo na ní zřejmě až do třicetileté války. Svědčí o tom ta skutečnost, že již roku 1419 knínští měšťané poskytli útočiště husitským poutníkům ze západních a jižních Čech směřujících do Prahy. Zde dostali zprávu od ústeckých poutníků, kteří byli Petrem ze Šternberka přepadeni u Živohoště. 

Město bylo jistě již od svého vysazení obdařováno různými privilegii, avšak první majestát, jehož datum je přesně známo, pochází až od krále Zikmunda a je datována 7. květnem 1437. Samotná listina se nedochovala - byla zničena při požáru, ke kterému došlo někdy v letech 1437 až 1461. Dne 24. června 1445 bylo město postiženo jednou z největších, ne-li největší povodní ve svých dějinách, kdy se po dlouhotrvajících deštích protrhaly rybníky u Dobříše.

Král Jiří z Poděbrad obnovil roku 1461 Novému Knínu práva královského města, zakotvená zřejmě již v nedochovaném předchozím privilegiu, např. osvobození od daní, svobodu v zakládání dolů, právo odběru dřeva z královských a špitálských lesů, pasení dobytka na královských lukách, právo lovu zajíců i ptáků na obecních pozemcích a ryb v obecních vodách, mílové právo ve vaření a čepování piva a také právo popravy v okruhu jedné míle od města. Další privilegium udělil městu král Vladislav II. Jagellonský na sv. Vincence (22. ledna) 1479. Od téhož krále pochází i současný městský znak. 

Další Vladislavovo privilegium přineslo městu mj. právo pečetit červeným voskem. Roku 1524 město vyhořelo, poměrně rychle se však vzpamatovalo.

Počátek třicetileté války znamenal především násilnou rekatolizaci. Ferdinand II. potvrdil městu Novému Knínu dosavadní privilegia, ovšem s tím, aby se tyto svobody vztahovaly pouze na měšťany katolického vyznání a ti mezi sebou nekatolíky netrpěli.  

V říjnu roku 1639 bylo město vypáleno Švédy, zničeny byly i doly. Z této pohromy se vzpamatovávalo jen velmi zvolna, tím spíš, že obnova báňských prací nebyla příliš úspěšná. Úpadek byl takového rázu, že se nakonec nevědělo, kde ležely kdysi výnosné kamlovské doly, a znovu objeveny byly až ve 20. letech 20. století.

Předbělohorského počtu domu a obyvatel město dosáhlo až někdy ve druhé polovině 18. století. Řáděním vojsk Johana Gustafsona Banéra bylo podobně zpustošeno celé Podbrdsko; například sousední Malá Hraštice byla několik let zcela pustá. 

Mor řádil ve Kníně v letech 1599, 1613 a 1680. Morové epidemii v letech 1711 až 1714 podlehlo 25 osob. Na památku této události byl v roce 1715 zbudován velmi prostý morový sloup v sousedství nynějšího Tylova náměstí. Roku 1730 začala na náměstí jižně od kostela sv. Mikuláše stavba kaple sv. Jana Nepomuckého. 

Roku 1776 obdrželo od Marie Terezie první včelařskou školu v Čechách. 

V roce 1790 zřízena trafika. V roce 1821 byl zrušen hřbitov okolo kostela na náměstí a přeložen a nynější místo (pod vrchem Chvojná). Po požáru roku 1836 byly v roce 1837 zřízeny dvě kašny: jedna na náměstí (existuje dosud), druhá na křižovatce nynějších ulic Žižkovy a Havlíčkovy (později ustoupila potřebám silniční dopravy). 

V červnu roku 1848 šla na pomoc Praze novoknínská městská garda. Ve Zbraslavi se měla připojit ke gardistům z Dobříše a Příbramska. Knínská garda došla na Jíloviště, kde za zvuků dělostřelby a záře požáru staroměstských mlýnů přenocovala. Na poplašné zprávy, že vojsko obsadilo hradby a barikády již byly rozstříleny, se garda vrátila domů, ztenčená o ty, kdo se pod různými záminkami vrátili již dříve. 

V roce 1849 se vedení města dopustilo zaváhání, které pak ovlivnilo jeho vývoj na dlouhá léta. Městu bylo totiž nabídnuto umístění okresního soudu, pokud opatří vhodnou budovu. Konšelé však odpověděli, že takovou budovu nemají a ani ji stavět nehodlají. V důsledku toho se sídlem soudního okresu stala Dobříš, která pro účely soudu nabídla dosavadní radnici. V roce 1868 poškodila vichřice věž kostela, ta poté dostala neslohové zastřešení. Podobné chybné rozhodnutí jako v případě okresního soudu, v tomto případě motivované obavami místních mlynářů z konkurence, zabránilo vybudování železničního spojení. Již roku 1870 se totiž začala vyměřovat trať, která měla vést z Prahy přes Štěchovice a Nový Knín na Dobříš a Příbram, ke stavbě však tehdy nedošlo. Železniční trať na Dobříš, dokončená v roce 1897, město míjí ve vzdálenosti 3 km; přičemž nejbližší zastávky jsou v Malé Hraštici a Mokrovratech. 

Rovněž roku 1870 byla založena Občanská záložna. Po smrti dlouholetého pokladníka a městského tajemníka J. Seiferta v roce 1888 se však zjistilo, že v jak v záložně, tak v městské pokladně chybí přes čtyřicet tisíc zlatých. 

V letech 1915 až 1919 pobývala na území Nového Knína (včetně Sudovic a Libčic) část obyvatel Ledrenského údolí (tehdy ležícího při jižní hranici Rakousko-Uherské monarchie vysídlených tehdy ze svých domovů do vnitrozemí v souvislosti s vypuknutím války mezi Itálií a Rakouskem-Uherskem.

Ve třicátých letech 20. století byl Nový Knín jedním z měst, kde chtěl Baťa postavit filiálku svého podniku. Pro odpor majitelů vyhlédnutých pozemků z toho sešlo jak v Novém Kníně, tak i v Ledči nad Sázavou a stavby závodu se nakonec dočkala Zruč nad Sázavou. Na jednu stranu tak Nový Knín promeškal jednu z možností dalšího rozvoje, na stranu druhou tak možná byl uchráněn větších ztrát na památkovém bohatství, i když i tak byla řada domů za 1. republiky zmodernizována, některé nahrazeny novostavbami. Asi největší ztrátou z té doby bylo zboření původně barokního domu č.3 na náměstí, nahrazeného poté Baťovou prodejnou obuvi. 

Roku 1937 proběhla generální oprava kostela svatého Mikuláše na náměstí. Při ní byly objeveny dosud neznámé pozůstatky předchozích stavebních etap budovy včetně zbytků románského kvádříkového zdiva lodi. Chrám dostal nynější završení věže, jež je přibližnou replikou barokního stavu. 

Válečná léta znamenala transport židovských spoluobčanů do vyhlazovacích táborů (většina skončila ve vyhlazovacím táboře Malý Trostinec u Minska, jedna osoba v Treblince) a několik dalších obětí. Pokud jde o hmotné škody způsobené válkou, největší ztrátu znamenala rekvizice většiny kostelních zvonů. Nacisté v roce 1942 rovněž úředně ukončili provoz zdejšího pivovaru, který už po válce nebyl obnoven. Jinak město válku přežilo válku bez většího poškození, i když začátek května roku 1945 byl velmi napjatý. Horšímu průběhu konce války zabránil především diplomatický um tehdejšího staroknínského faráře P. Aloise Boreckého. V okolí působilo několik partyzánských skupin, ale tvrzení v publikaci Partyzáni na Podbrdsku od Čestmíra Amorta, že ke schůzkám partyzánů docházelo v autodílně dnes již neexistujícího domu rodiny Kramatových (č. 66 na rohu nynějších ulic Pivovarské a Masnerovy), nebylo možno ověřit z jiných zdrojů.

Po roce 1948 došlo k postupnému potlačení soukromých živností a několik obyvatel se po politicky motivovaných procesech ocitlo ve vězeních. Tomu díky mlčenlivosti místních věřících unikl zdejší farář Alois Borecký, který navzdory režimnímu zákazu přečetl pastýřský list kardinála Berana (podle očitých svědků jej prý uvedl slovy: "Kubata dal hlavu za Blata, Kozina za Čerchovský les, proč by ji staroknínský farář nemohl dát pro víru Kristovu?").

Bylo zřízeno výrobní družstvo Elko, zemědělci začleněni do JZD, které ovšem hospodařilo nevalně, takže bylo posléze změněno ve státní statek, později sloučený s dobříšským. Obchodní síť byla většinou sloučena do spotřebního družstva Jednota. Silně zredukována byla síť pohostinských zařízení, z více než deseti hostinců a restaurací přetrvaly v samotném Novém Kníně pouze dvě.

V padesátých letech město víceméně stagnovalo, což asi bylo příčinou toho, proč mu při územní reorganizaci v roce 1960 nebyl obnoven městský statut, takže oficiálně Nový Knín přestal být za město považován. V té době byl sloučen se Starým Knínem, Sudovicemi a Kozími Horami (a spolu s nimi i s Hranicemi, které už předtím byly jejich součástí). Později byly připojeny též Libčice a Chramiště. 

Nejtěžší urbanistickou ztrátou byly demolice vyvolané rozšiřováním silnic v 70. letech 20. století, které postihly zejména zástavbu v Paškově a Pivovarské ulici. Narušena tak byla i západní strana náměstí při vyústění Pivovarské ulice. Tři domy v nynější Tyršově (tehdy Fučíkově) ulici byly zbořeny po povodni z 20. července 1981, která byla zřejmě největším řáděním vodního živlu od roku 1445. I přes uvedené (a některé další) památkové ztráty se v roce 1990 Nový Knín stal městskou památkovou zónou. 

Dne 20. července 1996 se Nový Knín dočkal navrácení městského statusu. Po roce 1996 se podařilo zeslabit hrozbu těžby zlata v Mokrsku. Stvrzením této skutečnosti se stalo vybudování rozhledny na tamním Veselém vrchu. Krajinná dominanta slouží rovněž jako vykrývací věž pro signál jednoho z mobilních operátorů. V roce 1999 se v sousední Velké a Malé Lečici konalo mistrovství světa v rýžování zlata Kocába '99 a při té příležitosti byla v budově Mincovny otevřena muzejní expozice těžby zlata. 

Od 15. do 17. června 2007, poté od 17. do 19. srpna 2012 a rovněž od 18. do 20. července 2014 proběhla v sousedství města na Voznickém potoce mistrovství ČR a SR v rýžování zlata. Další mistrovství ČR a SR proběhlo ve dnech 19. do 21. července 2019, tentokrát v areálu Oplocenka jižně od historického jádra. Ve dnech 18. až 22. srpna 2020 se tamtéž uskutečnilo mistrovství světa v téže disciplíně, avšak jeho rozsah byl oproti původním předpokladům omezen co do počtu účastníků i soutěžních dní pandemií covidu-19.

V městě Nový Knín (1350 obyvatel) byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: poštovní úřad, telefonní úřad, telegrafní úřad, četnická stanice, sbor dobrovolných hasičů, společenstvo obchodníků, mlynářů, 2 cihelny, družstvo pro rozvod elektrické energie v Novém Kníně, Městský důl na zlato, jirchárna, kamenický závod, továrna na kůže Masner, lom, 5 mlýnů, 2 pily, Městský pivovar, hlavní sklad tabáku, 2 lékaři, zubní lékař, zvěrolékař, 10 autodrožek, 7 nákladních autodopravců, biograf Sokol, 3 cukráři, 2 drogerie, fotoateliér, 2 hodináři, 7 hostinců, 2 hotely, 3 hudební školy, 2 kapelníci, 2 kloboučníci, knihař, 2 knihkupci, 2 kožišníci, lékárna, masér, 3 rukavičkáři, 5 sadařů, Městská spořitelna příbramská, Spořitelní a záložní spolek pro Nový Knín, studnař, 3 školy řeči, zubní ateliér.

V obci Starý Knín (374 obyvatel, katol. kostel, samostatná obec se později stala součástí Nového Knína) byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: 3 cihelny, družstvo pro rozvod elektrické energie ve Starém Kníně, hostinec, klempíř, kovář, obchod s kůžemi, surové kůže, 2 mlýny, 4 obuvníci, pekař, sedlář, obchod se smíšeným zbožím, 3 tesařští mistři, trafika, 2 truhláři, velkostatek Řádu křižovníků s červ. hvězdou. 

Pamětihodnosti:

- kostel svatého Mikuláše - je římskokatolický filiální kostel v Novém Kníně příslušný k faře ve Starém Kníně. Nachází se na náměstí Jiřího z Poděbrad, kde tvoří jeho severní stranu. Je to jednolodní kostel s trojboce uzavřeným presbytářem a věží nad západní části lodi. Nynější vzhled chrámu je převážně barokní, ze starších stavebních etap je odkryt pozůstatek románského portálku v jižní stěně lodi, po jednom románském okénku v severní a jižní stěně lodi, poměrně rozsáhlá plocha románského zdiva v severní stěně lodi a zbytky dvou gotických oken v závěru presbytáře. Klenba presbytáře a východních dvou třetin lodi je valená s výsečemi, nejzápadnější část lodi nad kruchtou je zaklenuta křížově, podkruchtí plackou. Sakristie je zaklenuta křížově, nad ní se nachází plochostropá oratoř, kterou v minulosti využívala vrchnost z nedalekých Sudovic. Starší literatura (Josef Valenta) uvádí, že kostel byl před třicetiletou válkou dřevěný, takže nynější budova je novostavbou ze 17. století. Při generální opravě chrámu v září roku 1937 však byly objeveny pozůstatky staršího zdiva a nejstarší část jeho dějin bylo nutno přepsat.

- mincovna - název budovy je poněkud matoucí, protože mince se zde s největší pravděpodobností nikdy nerazily. Nicméně sídlil zde horní úřad, kde se vytěžené zlato shromažďovalo, než bylo odesláno do královské pokladny. V těchto místech byl uvedený úřad umístěn prokazatelně od 16. století. Samotná budova byla často stíhána pohromami různého druhu, zejména požáry, takže její nynější podoba pochází z doby kolem roku 1800. Přilehlé hospodářské budovy byly zbořeny někdy kolem roku 1975. Od roku 1999 v budově č.p. 47 sídlí Muzeum zlata (od roku 2000 pobočka Hornického muzea v Příbrami).

Zde se dozvíme, jak se zlato těžilo, jaké se používaly nástroje, jak se vyvíjel hornický kroj.

Dále jsou zde ukázky nábytku, nádobí, praporů jednotlivých knínských cechů, lucerna a trouba i roh ponocného ...

Naprostý unikát na našem území pochází z roku 1995. Jedná se o kovový náramek, spletený ze 4 pramenů, váží 37,5 g. Náramky tohoto typu byly vyráběny v období raného středověku ve Skandinávii a v Dánsku, kde je také jejich největší rozšíření. Většinou byly vyrobeny ze stříbra, mnohem méně ze zlata. Tento exemplář je z větší části odlit z mosazi, menší podíl má stříbro a další příměsi. Přes nepatrné stopy po opotřebení je pravděpodobné, že byl nošen. Předpokládá se, že jeho výskyt u nás souvisí s existencí knížecích dvorců v Novém Kníně a na Živohošti, tj. někdy v 11. století. Do Čech se mohl dostat jako předmět obchodní výměny, získaný coby luxusní výrobek některým příslušníkem společenské elity pohybující se kolem Přemyslovců či jejich dvorců, nebo jako i součást kořisti při výbojích přemyslovských vojsk do Pobaltí. 

- radnice - budova pochází nejpozději ze začátku 17. století (tehdy patřila majitelům sousedního staroknínského panství), byla upravována v pozdějších dobách. Barokní budova obrácená štítem do náměstí s vížkou na hřebeni střechy. Radnice zde prokazatelně sídlí nejpozději od roku 1800.

- bývalá včelařská škola - dům č. p. 9 zvaný "Na Salaši" byl pro účely včelařské školy přestavěn kolem roku 1776. Dodnes si uchoval barokní vzhled. Z důvodu nevyjasněných majetkových poměrů (neshod mezi tehdejšími spoluvlastníky) je v současné době ve špatném stavebním stavu. V roce 2019 budovu koupil nový vlastník a zahájil její obnovu.

- kašna - stojí uprostřed náměstí Jiřího z Poděbrad. Je kamenná, empírová z roku 1837. Na kamenném chrliči vytesán znak města.

- socha Immaculaty - barokní, kamenná při kašně. Restaurována v 80. letech 20. století.

- morový sloup - stojí poblíž Tylova náměstí. Byl vybudován roku 1714 jako poděkování za odvrácení moru v předchozím roce (epidemie se Knína tehdy sice také dotkla, ale počet obětí byl mnohem nižší než například v blízké Dobříši). Jeho jednoduchá forma (kamenná sloupková boží muka jednoduchých forem) svědčí o nelehké finanční situaci města v té době.

- boží muka - stojí u bývalého kravína, při silnici do Libčic. Barokní z 18. století. Poměrně náročně provedená. Rekonstruována v 70. a 90. letech 20. století.

- Sokolovna - nachází se v Tyršově ulici. Byla vybudována v letech 1927 až 1928. Je to pozoruhodná budova postavená podle projektu Františka Krásného a inspirovaná do jisté míry horskou architekturou. Zadní průčelí (do nynějšího fotbalového hřiště) bylo zčásti překryto při rozšiřování o technické zázemí v 70. letech 20. století. Pod hřištěm se nachází ústí Voznického potoka do Kocáby.

- mlýn Krcál - najdeme v Tyršově ulici č.p. 109, na okraji intravilánu města, poblíž sokolovny. Pozdně barokní budova se štítem datovaným rokem 1792. Po roce 1989 opraven. V rámci těchto oprav byla dosud hladká fasáda směrem k náhonu a potoku upravena po vzoru barokní dvorní fasády. Jediný z knínských mlýnů, který používal vodu nikoli z Kocáby, nýbrž z Voznického potoka. Na Kocábě jsou pak mlýny Brunclíkův (č.p. 387) z roku 1634, Rousův (č.p. 11) z roku 1872, Eixnerův (č.p. 152), Desortův (č.p. 153) kompletně přestavěný v roce 1918, robustní Psíkův (č.p. 154) zřejmě již ze 16. století.

- škola - škola v Novém Kníně se připomíná již ve 14. století, v 16. století se připomíná jako dvoutřídní. Původní budova se nezachovala, nynější školní areál se skládá z několika budov různého stáří a složitého stavebního vývoje, nyní vzájemně propojených

• tzv. stará škola, žáky zvaná též myšárna. Zdivo pochází z původní empírové budovy z první poloviny 19. století vybudované na místě starší dřevěné školní budovy. Objekt byl několikrát modernizován, zejména ve druhé polovině 20. století, naposledy v roce 1999, kdy nevhodná břízolitová fasáda byla nahrazena citlivější postmoderní s klasicizujícími prvky. Vnitřek byl tehdy změněn v kuchyňský blok celého areálu. Z původního vzhledu zachována kamenná deska s latinským nápisem nad bývalým vchodem, nyní změněným v okno.
• tzv. spořitelna. Barokního původu, empírově upravena v 19. století, fasáda pak necitlivě zjednodušena ve 20. století. Jde zřejmě o nejstarší budovu nynějšího školního areálu. Ta však je k nynějším účelům používána až od poloviny 20. století, předtím, jak označení napovídá, bankovním účelům.
• tzv. nová škola. Z roku 1883, původně novorenesanční, fasády však byly za "reálného socialismu" (asi na přelomu 50. a 60. let) nahrazeny novými bezozdobnými. Nová fasáda, která je velmi volnou replikou původního pseudorenesančního stavu, je výsledkem rekonstrukce ze září roku 2006
• nová křídla obrácená do ulice Na Potůčku byla postavena v letech 1988 až 1999, během stavby byl projekt upravován. Ustoupila jim přízemní budova někdejšího městského chudobince ze začátku 20. století.

Zajímavost:

Nový Knín dobře znal Jan Neruda. Každé léto tady u babičky totiž pobývala básníkova první velká láska Anna Holinová. V červenci 1860 se sem Neruda osobně vypravil, jinak jí posílal jeden dopis za druhým. Poštovním dostavníkem dojel do Dobříše, dál šlapal pěšky za "svým Anouškem". Dlužno podotknout, že toulání nádhernou krajinou bylo pro Nerudu asi romantičtější než čtení korespondence. Anička prý nebyla v pravopisu právě nejsilnější, v jednom dopise napočítal Neruda až desítky chyb ...

Jihozápadním směrem od Nového Knína je studánka Všech přání a Kouzelná studánka a jeskyně Panny Marie Lurdské.