Zločin v Polné

Hilsneriáda je označení pro procesy s Židem Leopoldem Hilsnerem, který byl obviněn z vraždy devatenáctileté křesťanky Anežky Hrůzové, a celospolečenskou diskuzi s procesy spjatou. Hilsneriáda byla spojena s největšími projevy antisemitismu na českém území během 19. století. Do aféry významně zasáhl budoucí prezident Tomáš Garrigue Masaryk, který veřejně vystupoval zejména proti rozšířené domněnce, že šlo o rituální vraždu.

Anežka Hrůzová (nar. 16. dubna 1879 v Malé Věžnici, zemř. 29. března 1899 v Polné) byla devatenáctiletá dívka římskokatolického vyznání z vesnice Malá Věžnice nedaleko Polné, kde pracovala jako švadlena u paní Blandiny Prchalové v č.p. 14 na konci bloku domů v Židovském městě. Ve středu 29. března 1899 odešla jako každý den z práce, vracela se po pěšině do Věžničky okolo lesa Březina, domů však již nedošla. 

Její tělo bylo nalezeno po třech dnech, 1. dubna v lese Březina. Vrah ji nejprve uhodil zezadu do hlavy holí a kameny, potom přiškrtil provazem a nakonec jí rozřízl hrdlo ostrým nožem, tělo ukryl do mlází a zmizel. Měla roztrhané oblečení, ale nebyly shledány známky znásilnění - neměla protrženou panenskou blánu. Příčinou smrti bylo vykrvácení. Poblíž místa nalezení těla byly stopy krve. Řada stop ovšem byla zničena davem při objevení.

Na základě nepřímých svědectví byl z vraždy obviněn dvaadvacetiletý nepříliš inteligentní příslušník polenského ghetta Leopold Hilsner (nar. 10. července 1876 v Polné, zemř. 9. ledna 1828 ve Vídni), který byl židovského vyznání, pocházel z chudé rodiny a živil se především jako tulák a žebrák. Zatkl jej četnický strážmistr Klenovec (Klenovce byla snaha ze strany Židů uplatit 50 000, aby strhl obvinění na někoho jiného, ten však toto odmítl, za což byl později vyznamenán).

Vzhledem k tomu, že tělo bylo nalezeno na Bílou sobotu 1. dubna ráno, našly ji během pátrací akce školní děti, a Velikonoce toho roku připadaly na konec židovského svátku Pesach (jeden z nejdůležitějších židovských svátků a zároveň jeden z nejstarších vůbec), objevila se domněnka, že se Anežka Hrůzová stala obětí rituální vraždy na základě středověké pověry, čemuž mohl napomáhat i pitevní nález, který tvrdil: Smrt nastala úplným vykrvácením, ale množství sražené krve, které se našlo na místě, neodpovídalo tomu, kolik jí musela ztratit. Tělo bylo pohřbeno 4. dubna 1899 (někdy uváděno 3. dubna) na hřbitově u kostela sv. Barbory za velké účasti veřejnosti.

Proces byl zahájen 12. září a probíhal dále 16. září 1899 u krajského soudu v Kutné Hoře za obrovského zájmu médií a před velkým množstvím publika, které bylo přesvědčeno o Hilsnerově vině. Publikum se nevešlo ani do soudní síně a na vynesení rozsudku čekalo pod okny soudu. Soudní senát byl složen z předsedy senátu dvorského soudního rady Josefa Ježka a soudních radů Františka Budecia a Václava Peška. Posouzení viny obžalovaného spočívalo v dvanáctičlenné porotě, v níž zasedli: Václav Vaňura (rolník z Vrdů), Josef Mikolášek (mlynář z Toužic), Emil Javůrec (kupec z Kutné Hory), František Jelínek (rolník z Malína), Václav Runčík (nadlesní z Hraběšína), Tomáš Oupeka (továrník z Kutné Hory), Václav Vondra (rolník z Močovic), František Prokeš (mlynář z Mladotic), František Müller (správce ze Žlebů), Josef svobodný pán Hrubý z Jelení (velkostatkář z Červených Peček) a František Štěrba (chemik z Peček), jako náhradníci také Antonín Uher (rolník z Vrbčan) a František Moravec (rolník z Hořan). Významnou roli sehrál právní zástupce matky zavražděné, národovec a radikální poslanec JUDr. Karel Baxa, pozdější pražský primátor a předseda Ústavního soudu. Státním zástupcem byl Antonín Schneider-Svoboda. Hilsnerovým obhájcem byl JUDr. Zdenko Auředníček. Na základě nepřímých důkazů byl Hilsner odsouzen za spoluúčast na vraždě k trestu smrti. Sám Hilsner se jednou pod nátlakem spoluvězňů ve vazební věznici k vraždě přiznal a označil dva své údajné spolupachatele, ale později své přiznání odvolal. Účast dalších osob nebyla nikdy před soudem prokázána.

Na Hilsnerovu obranu se jako jeden z mála postavil profesor Tomáš G. Masaryk, který označil rituální vraždu za pověru a pozadí procesu označil za antisemitské, za což si vysloužil nenávist veřejnosti. Za tuto projevenou statečnost se mu dostalo básničky: Zasloužil bys, Masaryčku, jít s Hilsnerem na houpačku! Po jeho protestech proti rozsudku a na základě dalších znaleckých posudků byl verdikt 25. dubna 1900 zrušen a případ byl kasačním soudem ve Vídni vrácen k novému projednání. Za svou obhajobu si Masaryk vysloužil posměch a odsudky od společnosti i velké části svých studentů. Masarykovi nešlo ani tak o samotného Hilsnera, o kterém se vyjadřoval dosti s despektem, ale o to, aby celý případ nebyl vnímán jako rituální vražda. 

V novém procesu u Krajského soudu v Písku v říjnu 1900 byl však Hilsner obžalován navíc ze spoluúčasti na vraždě další dívky, Marie Klímové z Horní Věžnice, která zahynula před více než dvěma roky. Leopold Hilsner byl 14. listopadu 1900 znovu na základě nepřímých nebo údajně vymyšlených svědectví odsouzen za spoluúčast na obou vraždách k trestu smrti na šibenici. Rozsudky však nekonstatovaly jako motiv vraždy motiv náboženský, nýbrž motiv sexuální (i když dle lékařských posudků, které měl soud k dispozici, netrpěl Hilsner žádnou sexuální úchylkou).

Císař František I. v červnu 1901 prominul trest smrti císařskou milostí a Nejvyšší soud mu proto trest změnil na doživotí. Dne 17. června 1901 byl převezen z písecké věznice do Prahy na Pankrác, kde bývala mužská káznice. Po 18 letech věznění byl Hilsner, ve věku 42 let, dne 24. března 1918 s podlomeným zdravím propuštěn na základě milosti, kterou mu udělil Karel I., rehabilitován však nikdy nebyl. Na svobodě žil ve Velkém Meziříčí, Praze a Vídni, kde se ve 20. letech 20. století živil jako podomní obchodník pod změněným jménem Heller, finančně jej podporovala vídeňská židovská obec i prezident Masaryk. V archivu prezidentské kanceláře našel berlínský lékař Petr Vašíček doklady, že Hilsner poslal Masarykovi fingované svatební oznámení, podle nějž si bere ve Vídni za ženu učitelku. Současně žádal po Masarykovi finanční příspěvek. Prezident mu vyhověl. Později se ukázalo, že žádná svatba nebyla. Hilsner zemřel ve věku 51 let v Rothschildově nemocnici pravděpodobně na rakovinu tlustého střeva. 

Řada autorů, mimo jiné Jiří Kovtun a Bohumil Černý, kteří se případem zabývali koncem 20. století, tvrdí, že důkazy o Hilsnerově vině nebyly zdaleka dostačující, a zpochybňují některá svědectví. Existovala také řada dalších podezření, kdo by mohl být vrahem Anežky (například její bratr, který se s ní den před vraždou pohádal, Hilsnerův spolubydlící apod.), tato podezření se ovšem pro nedostatek důkazů nikdy nepodařilo prokázat.

Jan Hrůza, Anežčin bratr, se údajně na smrtelném loži v roce 1943 přiznal k vraždě své sestry. Důvodem mělo být Anežkou žádané vyplacení věna k její chystané svatbě, což by ho připravilo o nemalou část dědictví. Této verzi údajně na nějakou dobu uvěřil i T. G. Masaryk. Tyto pověsti se pokusil prověřit český historik Bohumil Černý. Zjistil, že Jana Hrůzu na smrtelné posteli zpovídal a poté v roce 1943 pohřbíval ThDr Anton Janko, katolický kněz ze Ždírce u Polné, který se po válce dobrovolně vystěhoval do Spolkové republiky Německo, přestože mu pro jeho dobrý vztah k Čechům bylo nabídnuto, aby zůstal v Čechách. Podařilo se mu s ním v roce 1968 sejít a ten mu řekl, že se na pohřeb Jana Hrůzy pamatuje. Dále mu sdělil, že sice nesmí vyzrazovat zpovědní tajemství, ale kdyby se při zpovědi dověděl věc, která by pomohla očistit nevinně nařčeného, byl byl povinen o tuto očistu usilovat. Údajné přiznání Jana Hrůzy na smrtelné posteli je tedy dle Černého zřejmě jen nepodloženou pověstí.

Od roku 1996 se berlínský lékař MUDr. Petr Vašíček snaží o revizi procesu a Hilsnerovu rehabilitaci, spolu s členy Klubu Za historickou Polnou. Prohledával třeboňský archiv, kde jsou materiály píseckého soudu, archiv prezidentské kanceláře a kvůli případu navštívil také Portugalsko a Izrael. V Polné pomáhal odstraňovat plakáty proti Masarykovi a Židům.

Italský právník Mario Umberto Morini, který požaduje historickou i justiční rehabilitaci Hilsnera, se domnívá, že by měla revize procesu proběhnout před rakouským soudem, protože konečný rozsudek byl vyhlášen ve Vídni a český stát tehdy neexistoval.

K věci se vyjádřilo několik českých ministrů spravedlnosti. V roce 1998 ministryně spravedlnosti Vlasta Parkanová napsala doktoru Vašíčkovi, že v trestní věci Leopolda Hilsnera byl porušen zákon. Podle ní však není možné porušení zákona "odstranit". Za prvé v době, kdy byl Hilsner odsouzen, neexistovala možnost stížnosti pro porušení zákona. Za druhé případ projednával a rozhodoval jako odvolací nejvyšší soud ve Vídni. Hilsnerově kauze se následně věnovali i ministři spravedlnosti Otakar Motejl a Jaroslav Bureš. Rakouské ministerstvo spravedlnosti v roce 2009 oznámilo, že z české strany nedošlo ke zrušení obou prvoinstančních rozsudků v Kutné Hoře a v Písku, a proto ani Rakousko nevidí žádnou možnost zrušení rozhodnutí odvolacího soudu ve Vídni, a to ani cestou prohlášení, že uvedené rozhodnutí bylo nezákonné.

Spisovatel Karel Čapek do své knihy Povídky z jedné kapsy (1929) zařadil povídku Případ Selvinův. Je stylizovaná jako vyprávění starce, Leonarda Undena, uznávaného literáta, který se jako mladý aktivista zastal člověka, o němž nabyl přesvědčení, že byl ve šlendriánském procesu nespravedlivě odsouzen za vraždu ženy. Dotyčný podezřelý Selvin byl trochu grázlík, trochu podivín, jinak proti němu nebyl postaven žádný přesvědčivý důkaz, ale přesto byl odsouzen. Proces vzbudil široký a světový ohlas a vynesl panu umělci slávu i nenávist ulice. Undenovi se nakonec podařilo dosáhnout obnovení procesu a Selvinova osvobození. Selvin za ním později přišel, poděkoval mu, přiznal se, že vraždu skutečně spáchal, a postupně jej začal vydírat, že se půjde udat, pokud nedostane držhubné. Pan umělec tedy Selvina začal podporovat, až mu zaplatil odcestování do zahraničí. Pseudonymní autor na webu D-Fens v říjnu 2018 vyjádřil tezi a své osobní přesvědčení, že tato povídka je literárním zpracováním toho, k čemu se Čapkovi doznal Tomáš Garrigue Masaryk při popisu své verze událostí procesu s Leopoldem Hilsnerem, a podivuje se nad tím, že zřejmě ještě nikoho před ním taková hypotéza nenapadla. Tato souvislost se však objevila již v knize filmového a literárního kritika Antonína Jaroslava Liehma z dubna 2016, v textu režiséra Jiřího Weisse (v roce 1968 natočil na motivy povídky televizní film Spravedlnost pro Selvina), podle nějž se Karel Čapek jednou Masaryka zeptal, co kdyby Hilsner přišel a řekl, že skutečně použil Anežku Hrůzovou do macesů (= bezkvasý chléb). Úzký kroužek přátel prý ten dotaz pobavil a Čapek poté napsal povídku Případ Selvinův.

Na toto téma vznikla i lidová odrhovačka:

Nekupujte u Židů,

cukr, kávu, mouku,

voni nám zavraždili

modrovokou holku.

Anežka Hrůzová 

byla zavražděná,

vod Poldy Hilsnera

byla podřezaná.

Zeptejte se Sálusa,

jak ji táhli do lesa.

Sálus u ní vartu stál,

když jí Hilsner podřezal.

Režisér Franz Köhler v roce 1919 o aféře natočil celovečerní film Der Fall Hilsner - Případ Hilsner, v hlavní roli se objevil sám Hilsner. 

V roce 2016 byl případ zfilmován jako Zločin v Polné.

Symbolický hrob Anežky Hrůzové se nachází na místě nálezu jejího těla v lese Březina, je vidět ze silnice mezi Polnou a Věžničkou. Ohraničují ho kameny, nad nimi se tyčí dřevěný kříž. Na stromě visí pamětní cedule pod svatým obrázkem. Je to  jedno ze zastavení nově značené naučné Klementovy stezky.

V polenském Regionálním židovském muzeu je k zhlédnutí stálá expozice Případ Leopolda Hilsnera.

Dne 25. dubna 2002 Hilsnerovi ve Vídni na domě, ve kterém ve 20. letech 20. století bydlel, odhalili pamětní desku. 

Rakouská ministryně spravedlnosti Maria Berger dne 14. listopadu 2008 odhalila na náhrobním kameni Leopolda Hilsnera ve Vídni pamětní epigram, kterým se pokusila vyjádřit politicko-morální symbolické odčinění údajné justiční křivdy. 

Na květnou neděli 28. března 1999 sloužili polenský děkan Zdeněk Krček a profesor Tomáš Halík v děkanském chrámu Nanebevzetí Panny Marie mši svatou za Anežku Hrůzovou u příležitosti sta let od jejího zavraždění.

Národní listy ze 13.09.1899, část z přepisu výslechů u soudu: 

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/odlozene-pripady-120-let-od-vrazdy-chce-advokat-ocistit-leopolda-hilsnera-123565#source=hp&seq_no=7&dop_ab_variant=0&dop_req_id=lY43Y2vLRid-202010170816&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz

Bez zajímavosti však pro mě není, že dosud zůstala bez objasnění i vražda Marie Klímové z Horní Věžnice, která se stala jen necelý rok před vraždou Anežky Hrůzové, v roce 1922 zde v kraji tragicky zemřela i devatenáctiletá Marie Pytlíková z Filipovských Chaloupek.

Bylo 27. října 1898, když v lese Mršník, vzdáleném asi půl hodiny chůze od Polné, panský hajný František Chalupa narazil na hrůzný objev. V houští před ním leželo zetlelé lidské tělo. Soudní komise později určila, že šlo o ostatky ženy a hlava byla údajně zcela oddělena od těla. Lebka byla napůl ukryta v mechu, zatímco ostatní kosti byly pokryty roštím a větvemi různého, konkrétně trojího stáří, z čehož se mohlo usoudit, že mrtvolu někdo chodil opakovaně kontrolovat a zakrývat. Paže byly roztažené a nohy násilně vytažené do výšky. Na kostře místy spočívaly téměř již rozetlelé zbytky košile. Podle kostí, vlasů a zbytků potrhaných svršků se podařilo mrtvou identifikovat. Byla jí třiadvacetiletá služka Marie Klímová z Horní Věžnice a zemřela už 17. července. Toto nedělní dopoledne potkala u polenské horní brány stárka J. Burdu z panského mlýna. Na jeho dotaz, kam jde, řekla, že na pouť. Když se nevrátila do služby, podal její zaměstnavatel starosta Stohanzl hlášení četníkům. Ti se poptávali u známých i u lidí, kteří byli na pouti ve Zhoři a na dělnickém výletě v lese Březině, který se konal téhož dne. Protože si však nikdo na nic podstatného nevzpomněl a protože se ani Mariini rodiče příliš nevzrušovali, byla záležitost uzavřena. Již 22. července 1898 hlásilo četnictvo okresnímu hejtmanství v Německém Brodě, že důvod jejího zmizení nevypátralo. Pátrání po vrahovi nikam nevedlo a nebýt další vraždy v těsném okolí Polné, zřejmě by jméno nebohé Marie Klímové i její neobjasněná smrt zapadly někde v zaprášeném archívu. Stejně jako Klímová, leželo tělo Anežky Hrůzové břichem k zemi a také bylo pokryto smrkovým klestím. Mrtvola Anežky byla částečně obnažena a pouze svršek košile byl obtočen kolem hlavy, zatímco dolejší část košile byla utržena. Hluboká strangulační rýha na pravé straně krku nasvědčovala, že oběti byla na krk hozena smyčka podle manýrů silničních lupičů. Na levé straně krku přecházela strangulační rýha v široce zející ránu, která na způsob košeráckého řezu vedla zprava doleva šikmo vzhůru směrem k uchu a prořízla měkkou tkáň až k obratlům. Hlava mrtvé ležela na zkřížených rukách. Nohy byly v kolenou ohnuté v ostrém úhlu, ale stopy po krvi byly zcela nepatrné. Kolem místa nálezu ležely všude poházené chybějící části oděvu. V bezprostřední blízkosti těla se nalezl velký kus hrubého plátna, v jehož středu byla krvavá stopa, jakoby si o něj někdo utíral nůž!". Náhoda nebo další sadistická vražda vykonaná stejným vrahem ???

Koncem května 1899 objevil rolník poblíž místa vraždy Klímové v mechu ukrytý nůž, a později (v říjnu) byly také nalezeny cáry oděvu, patřícího Marii Klímové. Všechno svědčilo o tom, že byly strhány oběti z těla. Soudní komisí zahájené vyšetřování proběhlo bez výsledku. 

K Marii Klímové se mi podařilo dále zjistit toto: byla to dcera domkáře Františka Klímy, narodila se 20. března 1875 v Horní Věžnici. 

Zvláštním svědkem byl Richard Čumpl. Nikdy nebyl zcela vysvětlen jeho vztah k Marii Klímové, ale je pravděpodobné, že tvořili milenecký pár. Dokládá to výpověď několika svědků. Otázkou bylo spíš to, v jakém vztahu byli v době před její smrtí. Jeho výpovědi nám v tom moc jasno nedělají: "Při prvním výslechu udal, že s Klímovou neměl vůbec žádnou známost. Totéž tvrdil, kdy se ho po nálezu kostry v panském lese vyptával zaměstnavatel Marie Klímové Josef Stohanzl. Při druhém výslechu Čumpl přiznal, že s Klímovou známost měl, ale styky s ní odsouval dost hluboko do minulosti. Před soudem v Písku tvrdil, že se s Klímovou stýkal ve věku od šestnácti do dvaceti let (což by znamenalo, že známost začala, když Klímové bylo teprve čtrnáct) a že jejich styky přestaly už před sedmi roky, to jest v roce 1893, pět let před smrtí Marie Klímové".

Další změny ve výpovědích svědků: Josefina Strnadová řekla Marii Krčalové, kamarádce Marie Klímové, že s Marií před zhořskou poutí mluvila a že prý jí řekla, že půjde na pouť s Čumplem. Po dvou letech při píseckém procesu už ale Strnadová vkládala Klímové do úst trochu jiná slova. Údajně měla říct, že na pouť do Zhoře půjde s Hilsnerem. Soud tuto změnu nijak zvlášť neřešil. Stejně tak neřešil Richarda Čumpla, ač byl velmi podezřelý. (Hilsner měl na dobu vraždy Klímové alibi - byl na vandru s jistým Červinkou, potvrdila to řada dalších svědků).

Mezi podezřelými bylo i nejbližší příbuzenstvo Marie Klímové. 

Moderní kriminalistické metody byly ještě v plenkách, alespoň u četnictva, které se hledání účastnilo. Nikdo proto nebránil tomu, aby se na místo vraždy Anežky Hrůzové nahrnulo obrovské množství zvědavců, kteří spolehlivě zničili většinu stop po vraždě a vrahovi. Vznikla tehdy i památná společná fotografie s mrtvou a zvědavci kolem ní. 

I přesto se později soudním lékařům a skutečným detektivům podařilo vraždu přibližně rekonstruovat. Anežku vrah napadl zezadu ranou holí a kamenem do hlavy. Podle strangulační rýhy na krku lékaři zjistili, že jí potom na krk hodil smyčku, přiškrtil ji a podřízl hrdlo. "Na přední straně krku nachází se ohromná rána, táhnoucí se zprava zdola napříč šikmo nahoru směrem k uchu. Rána pronikla veškeré měkké části až k páteři. Při zakloněné hlavě dožaduje rána 8 cm dlouhá, 5 cm široká, s ostrými okraji. Z rány na krku vyčnívaí nad dolním okrajem přeříznuté hrtanové chrupavky, " uvádějí ve své pitevní zprávě lékaři MUDr. Václav Michálek a MUDr. Alois Prokeš. "Stejně jako v případě Marie Klímové byly nohy v kolenou ohnuty v ostrém úhlu kvůli tomu, aby krev z těla vytekla do poslední kapky." Při soudním přelíčení MUDr. Michálek uvedl, že "celé tělo vypadalo jako z vosku. Hluboká řezná rána na krku mohla být způsobena jenom dlouhým, ostrým nožem. Sexuální motiv nebo loupežná vražda podle ohledání mrtvoly nepřicházely v úvahu." Z protokolu o ohledání se dále dočteme, že "tělo bylo zkřiveno do oblouku. Byla přikryta stromky vysokými metr až tři metry. Celý trup a levá hýždě byly obnaženy, a od pasu dolů byla zabitá zčásti přikryta kalhotkami. Na nohou měla punčochy i boty. Vrah způsobil Hrůzové četná brutální zranění na hlavě."

Hilsner tak zůstal do dnešních dnů oficiálně vrahem jak Marie Klímové, tak Anežky Hrůzové. Vysvětlení toho, že v sobě Anežka Hrůzová údajně neměla krev, tak mohlo být docela prosté. Mohla zemřít na zcela jiném místě, dost možná pod střechou. Tomu i podle Masaryka napovídalo několik věcí. Mrtvá měla nepřirozeně posmrtně ztuhlé nohy, část jejího oblečení byla nastřižena a nikoli roztržena a nebylo příliš pravděpodobné, že by si vrah do lesa přinesl nůžky. Navíc byly šaty Hrůzové jen lehce navlhlé, ačkoliv noc po vraždě pršelo. 

Další podezření tehdy padla na několik mužů. Prvně na Vincence Zelingera, Hilsnerova známého, obyvatele chudobince. Podle svědků se v noc vraždy a následující ráno choval dost podezřele. Do chudobince přišel mnohem později, než uváděl. Snažil se být tichý a nenápadný. Ráno si prý ještě za tmy pral ve studené vodě košili (bytná mu teplou nedala), kterou pak kdesi zahodil. V příštích letech byl dokonce několikrát hospitalizovaný v psychiatrické léčebně a v roce 1908 pak navíc spáchal vraždu, za kterou ale nebyl jako duševně nemocný odsouzen (v Ostravě zabil nožem dělníka). 

Dalším mimořádně podezřelým mužem byl řezník a sexuální deviant Josef Zatřepálek. Prokazatelně v okolí Polné spáchal několik znásilnění a pokusů o ně. A nijak si nevybíral - útočil na malé holčičky, dívky i starší ženy. Používal při tom nůž a některé své oběti vážně zranil. Napadenými byl popisován jako muž se cvočkem v uchu. Byl za své čiy odsouzen na 13 let do vězení, ale z vražd Hrůzové a Klímové nikdy obviněn nebyl. Odpovídá však i popisu podivného hrubiána s holí, kterého u Březiny viděli dva svědci - manželka starosty a katecheta z Polné. Na Zatřepálka přišli až v roce 1913 detektivové Rakousko-izraelské unie, justice však už případ znovu nechtěla otvírat. 

Záhadnou postavou v případu je i tajemný tulák. O něm jako o neznámém muži s uhrančivým pohledem a podivným chováním vyprávěli krátce po vraždě někteří svědci z Polné. V šedém obleku a s holí v ruce se prý toulal po okolí. Se strachem o něm před vraždou mluvila s kamarádkou i Anežka Hrůzová.

Aby toho nebylo málo, po téměř čtvrt století, v roce 1922 našli nedaleko Polné další mrtvou dívku, devatenáctiletou Marii Pytlíkovou z Filipovských Chaloupek. Byla zavražděna podobně jako dvě dívky před ní a její vražda zůstala rovněž neobjasněna. "... zavraždění Marie Pytlíkové se událo zvláštním způsobem a za zvláštních okolností. Tělo její nalezeno úplně bez krve, nahé, na místě činu ani kapka krve." Ve zprávě MUDr. Prosa se píše: "Dle úsudku úř. lékaře nelze vraždu rituelní dokázati, ježto zde chybí pitevní podklad ... Připomenouti dlužno, že obec Ždírec jest asi 20 minut vzdálena od Malé Věžnice u Polné, odkudž pocházela Anežka Hrůzová zavražděná Leopoldem Hilsnerem." 

Asi 5 dnů po nálezu těla, 15. července 1922, byla zjištěna totožnost zavražděné. Ale objevily se také různé dohady a falešné zprávy. Dle Hlasů z Posázaví prý jistá starší žena s dcerou v mrtvé poznaly "jistou Růžičkovou" z Polné. Bylo tedy posláno pro sestru domněle zavražděné, ale dostavila se sama Růžičková. Lidové noviny, Den i zpráva Venkova se zmiňují o "záhadné dámě". Dle výpovědi jistého občana z Německého Šicendorfu, viděn byl v sobotu v poledne na stanici Polná-Štoky elegantně oblečený muž, as 30letý, který vybranou němčinou vyptával se na cestu k osadě Chaloupkám. Den poté v neděli přijela společnost dvou pánů a jedné dámy za poledního křižování vlaků do jmenované stanice, a byla nápadna tím, že oba muži snažili se vesele bavit dámu, jež byla očividně zaražena a smutna. Jiná opět žena z osady Chaloupek domnívá se poznávati se vší určitostí, že zavražděná dívka je totožna s onou ze jmenované společnosti. Později se zjistilo, že to byli Václav Michálek (syn MUDr. Václava Michálka, který pitval Hrůzovou ???), Romold Rošťák a Marie Hovorková z Polné, kteří marně čekali na automobil Michálkova otce, a tak se nakonec do Polné vydali pěšky.

V pátek se na šicndorfské stanici objevil bratr zavražděné a "projevil obavu, že zavražděná jest jeho sestrou, jež se stala před několika dny nezvěstnou." Konfrontací s fotografiemi byla v zavražděné poznána Marie Pytlíková z Filipovských Chaloupek.

Marie Pytlíková se narodila 3. září 1903 jako dcera domkáře z čp. 57 ve Filipovských Chaloupkách; byla německé národnosti. Pytlíková sloužila u vrchního inspektora československých drah dr. Mezníka v Brně. Bratr Marie Pytlíkové na četnické stanici sdělil, že jeho sestra "jevila velikou plachost vůči mužům a neměla nikdy milence." Dle Jihlavských listů byla Pytlíková vylíčena jako "dívka jemná a řádná, ode všech spolubydlících chvály požívající."

Na počátku léta měla Marie Pytlíková volno, neboť Mezníkovi odjeli do Piešťan. V období mezi 23. červnem a 4. červencem pobývala v Hradci Králové u své sestry Terezie, jejíž manžel, holič Alois Schlesinger, jí před odjezdem "šlechtil" nehty. Proto také protokol o nálezu mrtvoly zmiňuje upravené ruce a z toho vyvozuje na původ z lepší rodiny. 

V případě zavraždění Marie Pytlíkové nešlo o vraždu loupežnou, neboť četníci zjistili, že neměla při sobě cennosti. "Stejně jsou skoro vyloučeny motivy erotické, neboť Pytlíková byla velmi nábožensky založená a nikdy nevynechala pobožnosti nebo zpovědi." Záhy po zjištění totožnosti mrtvé byl 17. července 1922 úředně otevřen brněnský byt Mezníkových, neboť bylo podezření, že byl vykraden. Tato hypotéza se ale nepotvrdila, stejně jako podezření, že Pytlíková mohla se zloději spolupracovat, avšak nakonec odmítla, a proto byla zavražděna. Záhadou zůstalo, kam se poděly šaty zavražděné. Vyšetřováním se zjistilo, že Pytlíková při odjezdu z Brna s sebou měla proutěný košík, který se také nepodařilo nalézt. Dne 28. července  byl z okolí Štoků brněnské policii hlášen nález bílé dámské noční košile s monogramem "MP". Paní Mezníková ale nemohla potvrdit, zda košile patřila Marii Pytlíkové. Vyšetřování pouze potvrdilo, že Pytlíková byla zavražděna 4. července večer, když šla domů do Filipovských Chaloupek od vlaku, kterým přijela z Hradce Králové do stanice Polná-Štoky.

V četnickém hlášení se objevuje odhad, že pachatelé byli dva a dobře znali okolí:

- Josef Šmehlík - z Rozstání u Prostějova, řeznický pomocník nevalné pověsti, opilec, podvodník a rváč, od listopadu 1921 do 15. října 1922 pracoval u šicndorfského řezníka Hintenause. Šmehlíkův pobyt na Polensku byl provázen stálými konflikty a výtržnostmi. V četnické zprávě je jako podezřelá uvedena okolnost, že 5. července 1922 v šicndorfském hostinci zaplatil a nebyl dlužen jako obvykle. Často také chodil do Polné a vracel se pozdě v noci. Dne 11. srpna 1922 byl v souvislosti s případem Pytlíkové zadržen v Rozstání a vyslýchán, ale vše popřel. Při domovní prohlídce byla nalezena hůl, s níž chodil, a ulomená ocelka, obou mohlo být použito k omráčení oběti. Dle četnické zprávy, když mu byla předložena fotografie Pytlíkové, rozčílil se a křičel. Téhož dne byl předán k Okresnímu soudu v Plumlově do vazby. U plumlovského soudu stopy mizí. Ve Státním okresním archívu v Prostějově, kde je uložen fond bývalého Okresního soudu Plumlov, v soupisu spisů za léta 1922 - 1923 najdeme dva případy vedené pod jménem Josef Šmehlík. Jedná se o spisy značek Z 68/23 a Hs 303/23, ale dle sdělení archivních pracovníků se samostatné spisy nedochovaly. 

-  Václav Eigl, Anna Eiglová - dalším podezřelým byl řeznický pomocník Václav Eigl. I v tomto případě sehrál svoji roli způsob, jakým byla Pytlíková zavražděna. Nasvědčoval totiž tomu, že pachatelem byl člověk zručný v používání nože, snad řezník. Dne 15. července 1922 byl devatenáctiletý Eigl zatčen. Václav Eigl byl německé národnosti a pocházel z Filipovských Chaloupek. Lidové noviny o něm napsaly: "Je prostřední štíhlé, avšak svalnaté postavy, tmavý brunet ... hlavu má nepravidelnou, uši silně odstávající ... Obviněný Eigl se chová klidně, je zřejmě ztísněn, ale nepřestává tvrditi, že je nevinen ...". Eigl se vyučil v Jihlavě u řezníka Straky a "byl jím vylíčen jako řádný a hodný hoch, na kterého nebylo nikdy stížností." Krátce před svým zatčením ukončil pracovní poměr u Straky. Při hledání nové práce navštívil i Schlesingerovy, příbuzné Pytlíkové a své známé. V této návštěvě byla zpočátku vyšetřování viděna závažná, pro Eigla přitěžující okolnost. V Hradci Králové se údajně snažil vyzvědět, zda a kdy pojede Marie Pytlíková k rodičům. Ale ani domovní prohlídka u Eigla a u jeho bratra Františka, stejně jako šetření v Hradci nic nového nepřinesly. Udání správce úřednické nemocenské pokladny v Jihlavě Jana Dubového, že Eigl byl v kontaktu s jihlavským židem a sklenářem Grafem, který má "styky s košeráky" jihlavské židovské obce, a že Eigl spáchal vraždu "z příkazu lidí, kterým záleží na získání lidské krve", se neprokázalo. Proto 7. listopadu 1922 bylo řízení proti Václavu Eiglovi zastaveno. V souvislosti s vyšetřováním Václava Eigla padlo podezření také na jeho sestru Annu Eiglovou. Dne 4. září 1922 bylo zastaveno trestní řízení proti Eiglovi. Ale již 1. října dostalo Státní zastupitelství v Kutné Hoře z četnické stanice v Německém Šicndorfu zprávu, že se v okolí vypravuje, že věci a šaty zavražděné Pytlíkové byly dány do rakve Eiglovy sestry Kateřiny, zesnulé 8. července a pohřbené 10. července ve Ždírci. Eigl prý také tvrdil, že sice vraždu nespáchal "a kdo spáchal, že nepoví i kdyby měl býti zavřen po celý život." Bylo vysloveno podezření, že vražda byla připravena rodinou Eiglových, a proto byli sourozenci Václav a Anna, i jejich otec Josef zatčeni. Současně byl podán návrh na exhumaci ostatků Kateřiny Eiglové. Exhumace Eiglovy sestry, "která prý byla zaškrcena", prokázala, že dotyčná zemřela na tuberkulózu, a ani věci Pytlíkové nebyly v hrobě nalezeny. Všechna obvinění byla tedy vyvrácena. Počátkem listopadu 1922 bylo trestní řízení proti rodině zastaveno s tím, že Eiglovým nepřísluší náhrada, ač se jí Václav Eigl vehementně dožadoval. Vyšetřování rodiny Eiglovy tak bylo definitivně uzavřeno, ovšem s dodatkem, že "Proti neznámým pachatelům vraždy Marie Pytlíkové se vede vyhledávání dále."

- Josef Zatřepálek - 14. července 1922 dostaly vyšetřovací orgány anonym podepsaný "Kapitán Povondra", který upozorňoval na Josefa Zatřepálka: "Dle mého náhledu nebyl daleko od zavraždění Anežky Hrůzové a té druhé ženštiny. Čin nynější jest stejný." Jméno řeznického pomocníka Josefa Zatřepálka se objevilo už v souvislosti s hilsneriádou, neboť Zatřepálek byl několikrát trestán (např. 1895, 1897, 1898, 1908, 1910), mimo jiné i pro řadu sexuálně motivovaných deliktů. Posledním Zatřepálkovým deliktem bylo přepadení Laštovičkové, Hubkové a Žákové, které se pokusil znásilnit (při útoku své oběti ohrožoval nožem), za což byl 11. května 1911 Krajským soudem v Kutné Hoře odsouzen ke dvanácti letům těžkého žaláře. Prohlídka u Zatřepálka nic nového nepřinesla. I zpráva Zatřepálkova zaměstnavatele jej hodnotila jako klidného člověka, a proto 4. září 1922 bylo vyhledávání zastaveno.

- Liguriáš Havlíček a Emil Šůra - pro podezření z účasti na vraždě Marie Pytlíkové byli zatčeni také Liguriáš Havlíček a Emil Šůra. Havlíček na základě udání tuláka Matějíčka, že se prý veřejně k činu doznal. Avšak při konfrontaci Matějíček nedokázal říct své obvinění Havlíčkovi do očí. Šůra se údajně vyjádřil v tom smyslu, že nesmí na Polensko kvůli "nějakým ženským šatům", ale záhy se ukázalo, že je mimo podezření, neboť 3. července 1922 byl zatčen v Trstěnici a až do 6. července byl zadržován ve vazbě Okresního soudu v Litomyšli.

- Čeněk Brázda - poslední podezřelý v celém případu, čeledín Čeněk Brázda z Ledče nad Sázavou, již pětadvacetkrát trestaný, znásilnil několik dní před nalezením mrtvé Pytlíkové jedenáctileté děvče. V době vyšetřování případu vraždy Marie Pytlíkové bylo u Krajského soudu v Chrudimi proti Brázdovi vedeno přípravné šetření "pro více případů pokusů násilných smilstev." Skvrny na Brázdově kabátě se soudním znalcům nepodařilo prokázat jako skvrny krevní. Ani stopa, že v září 1922 v Kolíně prodával proutěný koš (Pytlíková cestovala k rodičům s proutěným košem, který na místě činu nebyl nalezen), nikam nevedla. Ukázalo se, že Brázdou prodávaný koš nebyl totožný s košem zavražděné. Štocký četnický strážmistr František Zdražil koncem roku 1922 na fotografii přiložené k přípisu od Poznávacího úřadu Policejního ředitelství v Praze poznal muže, s nímž se setkal mezi 19. červnem a 13. červencem 1922 u šicndorfského železničního mostu. Neznámý Zdražilovi sdělil, "že je šafář a jde do Stříteže (obec sousedí s Něm. Šicendorfem) hledat místo." Při konfrontaci u Krajského soudu v Chrudimi, kde byl Brázda ve vazbě, Zdražil Brázdu poznal. Další svědectví o Brázdově přítomnosti na Polensku počátkem léta 1922 podala Klára Laurová, manželka nájemce střítežského dvora. Laurová udala, že muž, který se počátkem července u nich ucházel o místo šafáře, byl Brázdovi velice podobný. Šetřením ovšem bylo zjištěno, že 4. července 1922 Čeněk Brázda nocoval poblíž Kutné Hory, téže noci byla Marie Pytlíková zavražděna, těžko by se tedy mohl tak rychle přesunout na místo činu. 

Až do 26. ledna 1923 bylo vedeno vyhledávání proti neznámým pachatelům, ale bezvýsledně.  Případ vraždy Marie Pytlíkové z Filipovských Chaloupek nebyl nikdy objasněn. 

Dne 13. července 1923 byl Krajskému soudu v Kutné Hoře zaslán tento anonymní dopis: "...uvidí-li v parku ještě jednou oslovovat tyto židy jeho panenskou dceru, pak se Masaryk už její krve nenapije, jelikož ho zastřelím jako prašivou svini." Další anonymy byly adresovány Nejvyššímu soudu v Brně, Ministerstvu spravedlnosti nebo Kanceláři Prezidenta republiky. Anonymy hrubě napadaly průběh vyšetřování, poukazovaly na "nové a podezřelé" skutečnosti, dokládaly souvislosti případu Pytlíkové s hilsneriádou a vyjadřovaly lidový antisemitismus nejhrubšího zrna. 

Dnes ji připomíná secesní hrob s pískovcovým náhrobkem na hřbitově ve Ždírci, který leží na jih od Polné. Ždírec i Filipovské Chaloupky byly většinové německé obce, po válce byli jejich obyvatelé odsunuti. Kroniky těchto obcí nebyly buď vůbec vedeny nebo zmizely ve víru událostí II. světové války. 

Možná zajímavostí je i to, že jakýsi František Pytlík (otec Marie Pytlíkové, strýc ???), tehdy osmadvacetiletý nádeník živící se vyděláváním a prodejem kočičích kůží, byl vyslýchán v případě vraždy Anežky Hrůzové, neboť svědkové tvrdili, že v osudnou středu měl na sobě šedé šaty a asi v 6 hodin se vynořil z lesa Březiny. To se snažil vysvětlit tím, že o půl páté vyšel ze svého domova na Kateřinském kopci a chtěl v lese nasbírat chrastí. Protože už bylo pozdě, nic nenasbíral a vrátil se domů s prázdnýma rukama. Problém byl však v časových údajích. Svědek Šťastný udal, že Pytlíka viděl asi v 6 hodin přicházet od cesty vedoucí k Věžničce, tedy od místa nálezu těla. Svědek Procházka řekl, že se s ním potkal v půl sedmé. Pytlík z domu vyšel údajně v půl páté. Co tedy dělal hodinu a půl v lese, když se poté vrátil s prázdnýma rukama bez klestí? Od čeho měl krvavé skvrny na kalhotách (lidská nebo kočičí krev)?

Kdo skutečně v okolí Polné vraždil, nikdo neví a navždy to asi zůstane záhadou ... 

Mě však můj detektivní nos říká, že by tímto sadistickým vrahem mohl být sexuální deviant Josef Zatřepálek:

• prokazatelně v minulosti spáchal několik násilných sexuálních činů (používal i nůž, některé oběti vážně zranil)
• údajně chodil s holí (hůl byla nalezena na místě vraždy Anežky Hrůzové)
• v případě Anežky Hrůzové byl podezřelý, v případě Pytlíkové rovněž
• modus operandi vraždy Marie Klímové je totožný s vraždou Anežky Hrůzové, u Marie Pytlíkové se lišil (u Pytlíkové chybělo ošacení, ležela na zádech a v ústech měla šátek)
• hlava všech obětí byla po dlouhém řezu oddělena od těla, řez byl veden zprava doleva (to by naznačovalo, že vrah byl levák)
• Zatřepálek byl řeznický pomocník (uměl tedy používat velké řeznické nože, uměl porcovat maso, oddělovat jednotlivé části masa, uměl vykrvit poražené zvíře a jistě nosil plátěnou zástěru)
• odsouzen byl mimo jiné v roce 1898 (zavražděná Klímová), o rok později zavražděná Hrůzová, pak až v roce 1908 a 1910 pro řadu sexuálně motivovavých deliktů. V roce 1911 přepadl s nožem tři ženy, které se pokusil znásilnit nebo znásilnil (odsouzen na 12 let)
• proč tak dlouhá mezera mezi druhou a třetí vraždou? Zatřepálek byl v roce 1911 odsouzen ke 12 letům, mohl být však propuštěn na svobodu právě v roce 1922, kdy mohl opět vraždit podle svého scénáře (Marie Pytlíková), mezitím proběhla I. světová válka
  
• proč případně nevraždil mezi lety 1899 (po vraždě Hrůzové) a 1911? Vražda Hrůzové vyvolala velké vyšetřování, ukázala však na žida Hilsnera kvůli nenávistným antisemitským názorům, ale Zatřepálek i tak sexuálně ženy napadal a byl i stále agresivní. Ženy buď osahával nebo se pokoušel o znásilnění, k tomu ale zřejmě až na výjimky nedošlo. Ani Klímová, Hrůzová a Pytlíková nebyli znásilněny. Uspokojovalo ho přepadení - strach žen - křik - a v některých případech pohled na vykrvácení obětí??? Jako řezník musel mít nad ženami / mladými dívkami jistou fyzickou převahu.
• pachatel musel znát velmi dobře okolí Polné, pravděpodobně pocházel (bydlel) přímo v Polné (Zatřepálek byl polenský rodák, toulal se okolními lesy i se v nich nějaký čas skrýval)
• proč vraždy nepokračovaly? Jestli bylo Zatřepálkovi v době vraždy Klímové 20 - 30 let, v době vraždy Pytlíkové mu tedy bylo 44 - 54 let

O Josefu Zatřepálkovi se mi podařilo nalézt ještě tyto informace:

Byl to polenský rodák a v době vraždy Hrůzové se v Polné také nacházel. Alibi sice nemá, ale těžko by ho mohl mít, když se jeho jméno začalo spojovat s vraždou až čtrnáct let po případu, tedy v roce 1913. Zatřepálek přepadl třináctiletou Marii Stejskalovou. Povalil ji na zem a pod zdviženými sukněmi ji ohmatával pohlaví. Tří drobných přestupků se dopustil také v roce 1897. V listopadu 1900 čtyřikrát udeřil služebnou Jenovéfu Šimkovou, protože odmítla jeho žádost o polibek. O rok později se zase pokusil znásilnit jedenadvacetiletou služebnou Františku Pivničkovou. Přitiskl ji ke zdi a vymáhal na ní soulož. Tentýž rok v říjnu se dopustil násilí na třiapadesátileté hokynářce Kláře Štikarové. Zezadu se na ni vrhl a sahal jí rukou pod sukni, přitom se ji pokoušel povalit na zem a vyžadoval na ní pohlavní styk. V roce 1908 ukradl stříbrné hodinky. Z výkonu trestu, který si odpykával v Kutné Hoře, uprchl a skrýval se v lesích kolem Polné. V červenci 1910 provedl násilné smilstvo na šestileté Aloisii Hyblerové. Tentýž rok v srpnu přepadl na lesní cestě mezi Horní Věžnicí a Brzkovem sedmnáctiletou služebnou Terezii Laštovičkovou. V roce 1910 stihl ještě zaútočit na osmapadesátiletou Antonii Staňkovou a hned den na to přepadl ještě čtyřiadvacetiletou Boženu Hubkovou. Pln agrese ji vyzýval k souloži, škrtil ji a dokonce jí nožem probodl tvář. Téhož dne odpoledne si vyhlídl svou, na delší dobu však poslední, oběť. Chytil zezadu za krk Františku Žákovou, svlékl ji a ležíce na ní tak ji škrtil, že mohla sotva dýchat. Františka Žáková Zatřepálkovi ze strachu podlehla. Zatřepálek jí při souloži dokonce nakazil kapavkou. 

Žijí dosud nějací příbuzní Josefa Zatřepálka? Zajímavý je přehled příjmení dle jednotlivých okresů. Nejvíce lidí s tímto příjmením (20) žije v okrese Kutná Hora - zde byl paradoxně Zatřepálek odsouzen za své delikty a odpykával si zde i svůj trest, z vězení pak utekl zpět do okolí Polné. V okrese Jihlava, kam spadá i Polná, dosud žijí 4 osoby tohoto příjmení. 

Kdo byla Anežka Hrůzová a její rodina? Podařilo se mi dohledat podrobný zápis psaný v roce její vraždy: 

Od 13. července 1892, kdy ztratila svého otce, byla polovičním sirotkem. Byla šestým a posledním - a tedy nejmilejším - dítkem katolických rodičů Františka Hrůzy, domkáře v Malé Věžnici č.p. 32 u Polné, a jeho manželky Marie, rozené Valíkovy z Rytířska č.p. 4, okres Jihlava. Matka její jest tedy Moravankou. Rodiče její slavili sňatek svůj ve Vysokých Studnicích na Moravě měsíc před velikým požárem města Polné (4. srpna 1863). Z manželství toho vzešly dítky: 1 - Jiří, jenž je ženatým zedníkem v Měšíně na Moravě. 2 - Marie, již v chrámě sv. Jakuba v Jihlavě za manželku pojal Jan Rudolfer, tovární tkadlec hedvábí v Helenově u Jihlavy, kterýž však přišel k úrazu a chodí s kolovrátkem, při čemž Marie jej provází, 3 - Jan, jenž čítá přes 30 roků, jest svoboden a s matkou obdělává 15 měr polí, jež mají při domku. Mimo to si ještě 3 míry od obce najali. 4 - Verunka, jež čítá 27 roků. Byla ve službě v Praze, nyní však je doma, by těšila matičku svou, jež bolem zdrcena jest nad ztrátou drahé své Anežky, 5 - Matěj, kterýž, počav první rok choditi do školy, o sv. Lucii asi r. 1881 záškrtem zemřel, 6 - nešťastná Anežka, jež bylo v den vraždy 19 roků, 11 měsíců a 13 dní. Poručníkem jí byl Josef Novák, domkář v Polné č. 37 - IV, jenž provozuje obchod dobytkem. Jest její příbuzný. Má za manželku její sestřenici.

Anežka chodila do Polé do šití již třetí rok, ale nechodila ustavičně. Tak roku 1897 chodila 3 měsíce, roku 1898 jen 2 měsíce a letos pouze od počátku března. Jinak pomáhala při domácích pracích a na poli. Byla dívkou silnou, vyvinutou, zdravou. Letos na počátku března, jdouc opět na noc domů, nedala se obvyklou cestou k domovu, totiž od Žabokrt k Božím mukám, nýbrž u domku Koidlova u mostu dala se vpravo po "pastvišti" a šla k svému poručníkovi na Kateřinov, kdež si mu stěžovala, že Hilsner za ní šel ze Židovského náměstí až k mostu, že stále za ní chodí, že si ji prohlíží, ale že ona s ním nechce nic míti. Tu pan Novák ji vyprovázel až k potoku, kterýž teče od Dobroutova až k Březině, a přes nějž vede cesta k Věžničce. Tam skryl se v lese a čekal, bude-li ji Hilsner pronásledovat, že naučí dotěrného žida slušnému chování. Leč Hilsner snad seznal situaci a za Anežkou nešel. A před svátkem Zvěstování Panny Marie (25. března) stěžovala si Anežka opět své matce, že Hilsner si ji stále prohlíží a že ji pronásleduje. 

Jak známo, vyšla Anežka ve středu před Zeleným čtvrtkem po 5 1/4 hod z Polné a byla tedy před tři čtvrti na 6 zavražděna. Je z města k místu vraždy as 20 minut. Na Zelený čtvrtek se matka po ní nesháněla, neboť si myslila, že před svátky mají se šitím naspěch a tudíž, že Anežka zůstala v Polné. Ale když ani ve čtvrtek večer domů nepřišla, tu matka na Velký Pátek, jdouc na kázání, stavěla se o půl osmé hodině ráno u slč. Blandiny Prchalovy zeptati se, co je s Anežkou. A když jí tam řekli, že Anežka ve středu večer po čtvrt na 6 hod domů odešla, tu matka, jata tesknotou, spěchala k poručníkovi, jejž potkala pod hradem na hrázi, rovněž na kázání se ubírajícího a sdělivši mu, že Anežka již po dvě noci doma není ani u Prchalů, ihned dodala: "To děvče bude někde zabito!" a počala u lucerny na hrázi naříkat. Pak řekla poručníkovi: "Podívej se po Honzovi (bratr Anežčin Jan) a půjdeme ji hledat." Sama pak šla do křesťanského krámu p. Ignáce Krebse, kdež Anežka své potřeby kupovávala. Tam řekli jí, že Anežka byla u nich posledně v úterý. A pan Krebs upozornil: "Matičko, oznamte tu věc četníkům!" Matka tedy šla, a tu ji závodčí p. Josef Klenovec vybídl, by se ještě u známých švadlen po ní zeptala, a na zvědy poslal do Věžničky četníka Jana Touše. Matka šla k Bernardovům u Školského rybníka, jichž dceru Marii měla Anežka za přítelkyni, ale tam jí řekli, že Mařenka mluvila s Anežkou posledně v neděli. Matka šla na to do kostela, myslíc, zdaž by tam na kázání nepoznala Anežku dle vlněného hnědého šátku s modrými pruhami. Ale takového šátku tam mezi ženskými hlavami nespatřila. I neměla v kostele stání a šla do města, kdež jí kterás žena řekla, by se ještě pozeptala obuvníka pana Petra Horáčka, ten že z domku Koidlova každého kolemjdoucího bedlivě si všímá. A vskutku pan Horáček jí sdělil, že Anežku viděl ve středu kol půl 6 hod domů se ubírající a že si ještě u mostu přitahovala jeden podvazek. Tu matky se již zmocňovala úzkost. 

Mezitím četník Touš již se vydal do Věžničky a tam se na Anežku poptával. A tu mu řekla Antonie Mišingrová, dcera panského hajného, že Anežka doma je, že ji viděla z domova odejít. Šel tedy Touš zpět do Polné. Cestou potkal matku a vytýkal jí, proč zbytečně obtěžuje. Matka, byť i výtkou, byla upokojena a kráčela k domovu, kdež zastala již syna Jana, kterýž šel domů lesem. Spolu pak hledali, volali, zdaž by snad Anežka nebyla někde ukryta, třeba ze vzdoru, ač takovou Anežka nebyla, a pak nebylo mezi nimi žádných neshod. Naopak Anežka v ten čas cítila se šťastnou, neboť měla na svátky nové šaty. Když tedy Anežky doma nebylo, šel bratr opět do města a potkav poručníka, s úzkostí pravil: "Bude zabita". Spolu pak šli říci četníkům, že Anežka doma není. Závodčí pan Klenovec se vší ochotou šel jim vstříc, připojiv: "Jděte jen domů, my tam přijdeme". A přišel tam sá pan Klenovec před 2 hod odpolední. S ním přišel cizí četník pan Václav Loukotka, jenž toho času v Polné návštěvou bydlel. Když pan Klenovec vše vyšetřil a dům prohledal, poručil, aby bratr šel na Moravu k přátelům, zdaž by tam někde Anežka nebyla; a nebude-li tam, že se zítra učiní důkladná prohlídka "Březiny". Bratr byl u přátel v Jamném, v Rytířsku, ve Velkém Beranově a v Měsíně, ale vrátil se s nepořízenou. Proto na Bílou sobotu časně ráno vypravil se do Dobroutova četník pan Touš, na jehož žádost tamní starosta Josef Vomlel poskytl as 40 lidí, jež na rychlo sehnati bylo lze. Starosta z Malé Věžnice Josef Vomela svolal as 25 lidí. Někteří přišli též z Polné. A tak se prohlídky lesa zúčastnilo as 70 lidí. Rada četníky zřízená a vedená vykročila vpřed v 8 hod a již o půl 9 hodině vzkřikl chlapec Ludvík Jirka z Dobroutova: "Ježíš Maria, tady je!"

Pan Novák přicházel právě k lesu  s matkou Anežky, když chlapec nález hlásil. Přicházeli od města, kdež čekali na telegrafickou odpověď od Verunky z Prahy, zdaž není Anežka u ní. A tak matka a poručník byli u mrtvoly z jiných lidí takřka první. Verunce do Prahy telegrafovali v pátek o půl 6. hodině, leč matka dala panu Novákovi starou adresu. Verunka byla již na jiném místě, a proto odpověď v sobotu ráno nepřicházela. 

K nalezené mrtvole všechen lid se hrnul, každý ji chtěl vidět, a četníci nebyli s to zvědavce zadržet. Mrtvolou však nesmělo býti hnuto. Pan Novák šel zavolat soudní komisi, jež přišla o 11. hodině. Když mrtvolu odkryli, vidělo se, že jest podříznuta, tu mnozí volali: "To je ... vražda!".

Na blízku mrtvoly nalezen byl košíček a též šátek, zástěrka byla svinuta pod smrčkem ve vzdálenosti as 15 m, tři sukně byly pohromadě od mrtvoly as 25 m, též pod smrčkem, dále od mrtvoly potom byla ještě hůl a provazec, jímž Anežka byla uškrcena. Vše bylo v jiném směru. Scházel však růženec, bílý kapesní šátek, černé rukavice a - krev. Co ze šatů na mrtvole bylo ponecháno, bylo vše zcela uvolněno, by veškerá krev z těla mohla vytéci.

Mrtvola byla téhož dne (1. dubna) odpoledne od 3 - 8 hodin polenskými lékaři pitvána, a ti konstatovali, že v mrtvole není takřka ani kapky krve. A v úterý 4. dubna byla mrtvola za všeobecného soucitu pohřbena (na pohledu datum 3. dubna).

Malá Věžnice, z níž Anežka pocházela, jest od Polné na jih půl hodiny vzdálena. Má jednotřídní školu, 38 domů s 218 českými katolickými obyvateli a patří farností k německé osadě Ždírci (Seelenz). 

Horní Věžnice, z níž pocházela loňského roku zavražděná Marie Klímová, dcera katolíků Františka Klímy, domkáře tamtéž č.p. 32 (jako u Anežky!) a jeho manželky Anny, rozené Műhlfeitovy tamtéž, č.p. 20 - jest od Polné k severu  hodinu vzdálena, má též jednotřídní škou, 39 čísel s 258 obyvateli a farou patří k německé osadě Šlapanovu. 

Z vyšetřování Anežky Hrůzové...

Hrůzovi bydleli na severním okraji vesnice Věžičky blízko cesty do Polné v domě č.p. 32. Bylo to typické přízemní stavení chudých chalupníků s pecí v obytné světnici, s hnízdem jiřiček nad vchodem do chléva. Chlév a světnice byly pod jednou střechou, z chléva se vcházelo přímo do malé síně a odtud jednoduchými dveřmi do světnice. Ve světnici o rozměrech 5,55 x 4,6 metru byl nejnutnější nábytek, postele, stůl, židle; matka Hrůzová si rozestýlala na peci. V obílené světnici byla jen dvě okna, jedno na náves, druhé na cestu. Chalupa měla dvoje jednokřídlové dveře otvírající se k návsi, jedny do síně, druhé do chléva. Věci, pro které ve světnici nebylo místo, byly poskládány v truhlách na půdě. 

Matka zavražděné Anežky Hrůzovy a bratr její obviňují se ze strašné vraždy na dceři neb sestře! Před několika dny byla provedena prohlídka bytu paní Hrůzové. O výsledku této prohlídky se oznamuje: Postel Anežky byla od stěny odšoupnuta a důkladně prohlédnuta, stěna, při které postel jest, byla oškrábána, aby se pod vápnem našly stoply krve, šaty zavražděné a kuchyňský nůž byly zabaveny, matka i bratr podrobeni byli trapnému výslechu a radou Reichenbachem postaveni pod policejní dohlídku, týž Reichenbach, který vraha Hlsnera přese všechny pádné důkazy pustil na svobodu. 

Švadlena, u které se Anežka učila, byla předvolána, byl jí ukázán růženec, který prý patřil Anežce, s otázkou: zda to majetek Anežčin? Paní Prchalová prohlašuje: Nikoliv, růženec zavražděné byl ze skla a bílý, kdežto předložený růženec jest z tmavé dřevité hmoty. 

Prchalová byla dále tázána: jsou ty rukavice od Anežky? Prchalová odpovídá: Nejsou. Anežka měla menší ruce, a rukavice její byly z jiné látky. Prchalová jest tázána, zda Anežka Hrůzová večer před zavražděním nejedla brambory a vuřty. Prchalová odpověděla: Nikoliv, ona jedla mléko a jedla chléb. Prchalová jest tázána, zda jí předložené věci zavražděné Anežce patřily. Prchalová odpověděla: Ne.

Když výslech s Prchalovou byl ukončen, vedl se česky, pravil rada Reichenbach patrně rozmrzen k písaři, který psal protokol, po německu: S těmito výpověďmi nedá se ničeho učinit. 

Tato slova paní Prchalová, která německy rozumí, což radovi Reichenbachovi nebylo známo, dobře slyšela a dobře jim rozuměla. My k tomu přidáváme: Stěna, u které postel Anežky stála, byla tři neděle před vraždou nabílena. Podlaha jest již několik roků položena. V žaludku Anežky byly zbytky mléka. Místo, kde Anežka spala, jest půl hodiny vzdáleno od místa vraždy. Plátěný cár, který staré matce byl zabaven, byl přirovnán k plátěnému hadříku, který byl na místě vraždy nalezen a s některým patrně nůž vražednický byl otřen. Starý cár plátěný u matky Hrůzovy zabavený je z hrubého domácího plátna, hadřík ae nalezený na místě vraždy jest obyčejný brak. 

Co jest účelem vyšetřování matky zavražděné? Patrně chtí z poškozené matky učiniti vražednici, aby zástupce její dr. Baxa nesměl nahlížeti do soudních aktů, a celá záležitost aby byla ututlána. 

Oproti těmto nepochopitelným událostem jest zjevno, že důvěra v soudnictví klesla na velice nízkou úroveň a i tento malý zbytek důvěry do spravedlnosti rakouské státní správy jest v nebezpečí zničenu býti, když přišlo ve známost, že zástupce Hilsnerův dr. Auředníček od okamžiku odsouzení Hilsnera obdržel dovolení s Hilsnerem mluviti beze svědků a když se rozhlásilo, že dr. Auředníček před svědky prohlásil, že rozsudek nad Hilsnerem vyřčený kasačním soudem bude zrušen a další trestní stíhání proti němu že nebude zavedeno. 

Postupně se však objevily i spekulace, že možná Anežčiným vrahem je někdo z rodinných příslušníků. Není vyloučeno, že mezi sourozenci propukla hádka a rvačka o dědictví, při které byla Anežka smrtelně raněna a další počínání bratra a matky vedlo k podstrčení jiných motivů vraždy. Proč se šel Jan ráno po vraždě vyzpovídat do kostela? Na místě činu se našel kus (zednické ???) zástěry, Jan byl zedník. Na pohřeb se dostavil s obvázanou pravou rukou a kondolence přijímal levou rukou, krk měl obvázaný šátkem. Co se mu stalo?

Jak Anežčina matka, tak bratr jsou po vraždě viděni s neobvyklým zraněním a podle výpovědi sousedů není soužití v jejich rodině zrovna ideální. Mezi lidmi se dokonce šušká, že Marie Hrůzová kdysi utrápila svého manžela (otce Anežky), kterého prý jednoho dne  přinesli mrtvého z lesa (údajně na něj měla spadnout kláda). Skonal asi 7 let před Anežkou. Jsou to jen drby? A pokud ano, proč se matka začala po zmizelé dceři shánět až třetí den? 

A jak to bylo s tehdejším trestním právem? Při hledání "skutečného" vraha a studování mnoha materiálů jsem narazila na poměrně mnoho případů, kdy bylo v 19. a na přelomu 19. a 20. století pácháno násilí (i sexuální) nejen na ženách, ale často i na malých dětech. Mnoho zavražděných žen bylo z řad služebných, děveček, pomocnic, kriminalistika byla v počátcích a tak velká řada těchto závažných trestných činů skončila odložením ad acta, pachatele se nepodařilo dopadnout. V předmětnou dobu platil zákon č. 117/1852 ř.z. o zločinech, přečinech a přestupcích, ve znění pozdějích předpisů.

§ 125

Násilné smilstvo

Kdo osobu ženskou nebezpečným vyhrožováním, skutečně vykonaným násilím nebo lstivým omámením smyslů učiní neschopnou, by mu odpor činila, a v stavu tomto jí zneužije k mimomanželské souloži, dopustí se zločinu násilného smilstva.

§ 126

Trest

Trestem násilného smilstva jest těžký žalář mezi pěti a deseti lety. Vzešla-li z toho násilí osobě, jíž ublíženo, důležitá škoda na zdraví, nebo dokonce na životě, prodloužen buď trest na deset až i do dvaceti let. Byla-li osobě, jíž bylo ublíženo, zločinem tím způsobena smrt, tresce se těžkým žalářem doživotním.

§ 128

Zprznění

Kdo pro ukojení chlípných choutek svých hocha nebo děvčete, jimž není ještě čtrnácte let, anebo osoby nějaké, která jest bezbrannou nebo bez sebe pohlavně zneužije jiným způsobem, nežli tím, který uveden v § 127, dopustí se, ač není-li čin ten zločinem v § 129 lit. b) uvedeným, zločinu zprznění a potrestán buď těžkým žalářem od jednoho až do pěti let, jsou-li okolnosti velmi přitěžující, až do deseti let, a má-li to za následek zlo některé v § 126 naznačené, až do dvaceti let.

§ 134

Vražda

Kdo jedná proti člověku v obmyslu, aby ho usmrtil, takovým způsobem, že z toho nastane smrt jeho nebo jiného člověka, dopustí se zločinu vraždy; i když výsledek tento nastal jen pro osobní povahu toho, jemuž ublíženo, nebo pouze pro nahodilé okolnosti, za nichž byl čin spáchán anebo jen z příčin vedlejších náhodou k tomu přistoupivších, pokud tyto příčiny byly přivoděny činem samým.

§ 135

Druhy vraždy

Druhy vraždy jsou:

1. Vražda úkladná, jež se děje jedem nebo jinak potměšilým způsobem.

2. Vražda loupežná, která se páše v obmyslu, převésti na se cizí věc movitou násilnostmi proti osobě.

3. Vražda zjednaná, k níž někdo byl najat, nebo jiným způsobem od osoby třetí pohnut.

4. Vražda prostá, která nepatří k žádnému zde uvedenému těžkému druhu.

§ 136

Trest vraždy dokonané:

a) na pachatele, zjednatele a přímého účastníka

Za každou dokonanou vraždu má nejen vrah sám, nýbrž i ten, kdo ho snad k ní zjednal nebo při samém vykonávání vraždy ruku svou vztáhl anebo způsobem činným spolupůsobil, potrestán býti smrtí.

§ 137

b) na vzdálené spoluvinníky a účastníky

Ti, kdo nevztáhnuvše při samém vykonávání vraždy ruky své a nespolupůsobivše způsobem činným, přispěli ku skutku některým jiným, v § 5 obsaženým, vzdálenějším způsobem, potrestáni buďtež, byla-li vražda prostá, těžkým žalářem od pěti až do deseti let; byl-li však skutek vražedný spáchán na příbuzných v pokolení vzestupném nebo sestupném, na manželi nebo manželce osoby některé, jež spolupůsobila, a byly-li jim tyto svazky známy, anebo byla-li spáchána vražda úkladná, loupežná nebo zjednaná, těžkým žalářem mezi deseti až dvaceti lety.

§ 138

Trest na pokus

Za podniknutou, avšak nedokonanou vraždu prostou potrestati jest pachatele i přímé spoluvinníky (§ 136) těžkým žalářem od pěti až do deseti let, spoluvinníky a účastníky vzdálené (§ 137) však těžkým žalářem od jednoho roku až do pěti let. Stal-li se však pokus vraždy loupežné, úkladné, zjednané nebo na příbuzných v předešlém paragrafu jmenovaných, vyměřen bud trest těžkého žaláře pachateli a přímým spoluvinníkům mezi deseti a dvaceti lety, a jsou-li okolnosti zvláště přitěžující, doživotně; vzdáleným pak spoluvinníkům a účastníkům mezi pěti a deseti lety.

Pokud se budu držet toho, že vrahem min. Klímové a Hrůzové byla pro stejný modus operandi jedna a ta samá osoba, tedy osoba pomocného řezníka, co můžeme dále zjistit?

Při slavnostních průvodech chodili řezníci hned za městskou radou, až za nimi následovali zlatníci, platnéři a další řemesla - od nejpočestnějších pro ty nejméně spanilé. Řezníci zajišťovali masitou stravu pro celé město, bohaté měšťany si snadno zavázali nejvýtečnějším podpultovým zbožím a navíc poskytovali suroviny lojovníkům, mydlářům, ševcům nebo koželuhům. Jako samostatné řemeslo se řeznictví v českých zemích objevilo ve 13. století. Během století následujícího bychom v Praze našli více než sto a ve větších městech dvě až pět desítek řezníků. Na sklonku středověku byl řezník podobně jako pekař v každém městě samozřejmostí. Tedy i v Polné. Původně nešlo o odbornou práci - zabít a naporcovat dobytče mohl prakticky každý. 

Řezníci chovali dobytek buď přímo ve svých domech, nebo jej kupovali na venkově. Nakupoval mistr osobně, výjimečně nejzkušenější z tovaryšů. Ze vsi stálo odváděl řezník vybavený řeznickou holí (s nějakou holí chodil i Zatřepálek) a v doprovodu psa, který na povel "požeň" štěkal a dorážel na zvířata, čímž je nutil k chůzi. Nákup většího množství dobytka vyžadoval velkou hotovost. Konšelé proto řezníkům často poskytovali bezúročné půjčky. Běžně se ale stávalo, že řezník nejlepší kusy prodal ještě další osobě za lepší peníz nebo se  se všemi penězi vytratill neznámo kam.

S rostoucím počtem měšťanů rostlo i množství žádaného masa a tedy i počet řezníků a takzvaných masných krámů. Tyto tržní prostory, určené k prodeji masa a masnýcý výrobků, byly původně dřevěné. Později dostával kamennou podobu a byly také často zahlubován, aby v nich majitelé zajistili chladné prostředí a tedy lepší trvanlivost zboží. Řezníků bývalo ve městě vždy o něco víc než masných krámů, ale v omezeném počtu kvůli přiměřené konkurenci. Ten, kdo neměl svůj krám, prodával doma a byl "krámu čekatel". Mohl jej získat například až poté, co jiný z řezníků zemřel. Krám vlastnil řeznický mistr a po něm jeho syn. Pokud neměl syna, připadl nejstaršímu z řeznických čekatelů.

Rozrůstající se vrstva měšťanstva poptávala také více masných výrobků a řezníci ve velkých městech se mohli specializovat. Vydělili se sádelníci, lojovníci, drobníci a drškáři, tedy ti, co zpracovávali a prodávali pouze droby, jitrnice, jelita a klobásy, a uzenáři. Takto úzce profilovaní řemeslníci byli vždy sdruženi v cechu společně s řezníky. V menších městech se řezníci běžně věnovali všem výše uvedeným činnostem, navíc vyráběli a prodávali mýdlo a svíčky ze skopového nebo hovězího loje. 

První řeznický cech v Praze byl zřízen roku 1359. Tomuto cechu se dařilo své výsady úspěšně obhajovat i přes politické zvraty a válk. Cech dostal potvrzení privilegií i od Rudolfa II., ale zároveň byly stanoveny maximální ceny masa jako reakce na příliš vysoké ceny. Po bitvě na Bílé hoře byla privilegia obnovena pouze pro ty, kdo se přihlásili ke katolické víře. 

Následovala 30-ti letá válka a s ní celkový úpadek. Poté přišlo klidné období, kdy byla privilegia obnovena a byl zakázán veškerý dovoz masa z venkova do Prahy. V rámci reforem Josefa II. byly cechy zrušeny, krátce po jeho srti byly sice jeho bratrem Leopoldem II. obnoveny, ale jejich svobody byly silně omezeny. Řeznický cech se musel řídit verzí v období Leopolda II. až do roku 1859, kdy byly cechy všech řemesel zrušeny a 1. května 1860 byl vydán živnostenský řád. Řezníci tak mohli svou živnost provozovat kdekoliv a nebyli vázáni na masné krámy. 

S první, pro řezníky významnou zmínkou se setkáme v Polné v roce 1365, kdy majitel panství Ješek z Pirkštejna zřídil a povolil řezníkům provozovat deset masných krámů na nynějším Sezimově náměstí, "aby docela volně podle své chuti a vůle majetníci jejich s nimi nakládati mohli." Řezníci v Polné měli nejstarší zachovanou listinu psanou jazykem latinským. Výsadní list byl datován na den slavnosti letnic roku 1365. Samozřejmě stanovil i určité odvody do vrchnostenského důchodu. O dvě století později v roce 1590 dal Adam z Hradce, pán na Polné, řeznickému cechu artikule a počet masných krámů rozmnožil na čtrnáct a stanovil další privilegia pro řezníky. V roce 1608 tato privilegia a doplňky potvrdil Jan Žejdlic ze Šenfeldu; listina obsahovala 18 artikulů. V roce 1710 Walter kníže z Ditrichštejna všechny výsady řeznickému cechu opět potvrdil. Vyměnil jim dosavadní "ourok" v naturáliích. Místo jehňat a loje platili vrchnosti 161 zlatých ročně. Stejné podmínky stanovil řezníkům zvláštním listem německy psaným Karel kníže z Ditrichštejna. Poplatek do vrchnostenského důchodu platili řezníci až do roku 1844, protože v té době přestali pást dobytek na panských polích. Více informací o cechovním životě řezníků do zániku cechovního zřízení se v historických dokumentech v Polné nenachází. Protokolní knihy řeznického cechu byly zničeny. Masné krámy stály na Sezimově náměstí od roku 1365. Známá je jejich podoba z druhé poloviny 19. století. Byla to dřevěná stavba s kamennou podezdívkou, 30 m dlouhá, 11 m široká, po délce rozdělená průchodem. Na každé straně bylo osm krámků, na konci přilehlé stavení s místností a šatnou pro prodejce. K jejich zrušení došlo v roce 1867; město v tom roce koupilo masné krámy od řezníků za 1 000 zlatých. V roce 1871 byla již poměrně zchátralá stavba zbořena, materiál rozprodán a náměstí upraveno. Řezníci a později uzenáři byli podle údajů v historických dokumentech vždy početně zastoupeni mezi místními řemeslníky a živnostníky. Podle Berní ruly čáslavské (1653 - 1656) bylo v Polné 14 řezníků. Tereziánský katastr uvádí k roku 1757 rovněž 14 řezníků. O století později, v roce 1843, bylo ve městě 9 řezníků. Od roku 1883 byli řezníci a uzenáři na základě zákona č. 39 ř. z. z 15. března 1883 povinně členy Společenstva živností potravních v Polné, které mělo v roce 1897 celkem 58 členů a místopředsedou byl řezník Rudolf Vítek. V publikaci Františka Pojmona Polná... je již jmenovitě uvedeno 11 řezníků a uzenářů: Aufrecht Leopold, Basch Samuel, Korotvička Jan, Lang Antonín, Procházka Emanuel, Rosendorfský Jan, Strašil Tomáš, Vítek Jan, Vítek Karel, Vítek Rudolf a Vlach Jan. V 19. století se zásadně změnil způsob prodeje masa. V minulosti se maso v masných krámech ještě nevážilo. Prodávalo se na kusy, bochy, šroty až do konce 19. století, kdy se v obchodech s masem objevily první váhy. Na přelomu 19. a 20. století některá řeznictví zanikla, jako živnost L. Aufrechta a S. Basche - z příčiny uvedené v další části. V roce 1902 bylo ve městě 12 řezníků: Fiala Josef, Korotvička Jan, Krška Jan, Strašil Tomáš, Vítek Jan, Vlach Jan; společně s řeznictvím i uzenářství provozovali Brabec Bedřich, Lang Antonín, Rosendorfský Jan a Vítkové - František, Karel a Rudolf. Z výše uvedeného vyplývá, že nejčastěji se u tohoto řemesla setkáváme se jmény Vítek a Vlach. V obcích polenského regionu působil v té době pouze řezník Leopold Basch v Nížkově. Obchodováním s koňským masem se na přelomu století zabýval Jan Chalupa a později řezník Sedlák. V roce 1935 bylo ve městě 10 obchodů s masem a uzeninami. Obchody byly v té době, tak jako i u jiných řemesel a živností, v přízemí obytných domů, které řezníci zpravidla vlastnili. Nedostatkem řezníků a uzenářů město tehdy netrpělo. Polenští měli velkou možnost zvolit si řezníka či uzenáře podle vzdálenosti od bydliště a zejména podle chuti a kvality nabízeného sortimentu masných výrobků v jeho obchodě.

Obyvatelům městské čtvrti Zápeklí (název od rybníku Peklo) sloužil obchod řezníka Jiřího Vlacha u silnice vedoucí na dolní Zápeklí. Na Sezimově náměstí měl řeznictví a uzenářství Alfons Vítek, kterému se říkalo "Ála" Vítek a jehož obchod byl znám pod názvem "Na Schůdkách" - ty jsou tam u domu dodnes. Obchod byl vybaven moderní lednicí a maso bylo vždy řádně ošetřeno. Za pultem pomáhala jeho paní. Specialitou "Ály" Vítka byl vynikající Krakovský salám, který si bylo možné koupit čerstvý z udírny. V navazující Třebízského ulici bylo zavedené řeznictví a uzenářství Třeských, sousedící s dodnes fungující restaurací Parlament. 

Na Husově náměstí lákalo občany pět řeznictví a uzenářství. V Bakalářském domě měl malou prodejnu řezník Antonín Lang. Do krámu se vcházelo z průjezdu domu. V sousedství radnice provozoval prodej masa pan Mrňák, který prodával vynikající škvarky. Pravidelnými zákazníky byli zaměstnanci pivovaru. Posílali si pro ně ke svačině. Kornout vonících čerstvých škvarků, kus chleba od místního pekaře a hlt chutného polenského piva k tomu. Dalšího řezníka Karla Vítka, zvaného Hulán, nemůžeme minout skoro ve vedlejším domě. Majitel domu s právem várečným dbal jako představitel várečanů, aby bránu pivovaru opouštělo jen kvalitní pivo. V protilehlém rohu rynku zvalo místní labužníky řeznictví a uzenářství Emanuela Procházky se známým sloganem: Uzenářství vzorné, naleznete v Polné. Je jím, věřte, bez nadsázky, závod Emanuela Procházky, Polná, Husovo nám. čp. 32. Jeho uzenářské výrobky byly kvalitní, vyhlá-šené v širokém okolí. Šunku a párky dodával po celá léta i do Prahy. Občané Německého, dnes Havlíčkova, Brodu si je mohli koupit v jeho prodejně nedaleko nádraží. Vedle obchodu na polenském Husově náměstí, kde se říkalo "V Teplém rohu", byla malá vinárnička, kde nabízel šunku, párky ve střívku a takzvaný nářez s dvojkou dobrého vína na zapití. Po roce 1950 byl zde otevřen nucený výsek masa - "nucák", kde prodával maso řezník Stanislav Vlach a po něm, od roku 1973, Jaroslav Neubauer. Pátým řezníkem na Husově náměstí byl od druhé poloviny 20. let minulého století Josef Kubíček, výborný uzenář, jehož specialitou byl suchý salám a později uzené makrely, které dodával do obchodů ještě v 80. letech, již jako letitý důchodce. Obchod s masem a uzeninami je umístěn v jeho domě dodnes. Po znárodnění v roce 1948 byla v domě prodejna národního podniku Masna, kde se během 40 let vystřídalo mnoho vedoucích. Zákazníci zde zažili každoroční prodej vánočních kaprů, v čase mysliveckých honů celkem v dostatečné nabídce také zajíce a bažanty, ale také poloprázdné regály v období nedostatkového zásobování - v padesátých a počátkem šedesátých let.

V Horní bráně měl obchod řezník pan Toman, kterého Polenští vídali jako jezdce na koni v čele tzv. Selské jízdy. Na začátku Palackého ulice bylo malé řeznictví Stanislava Vlacha. Naše putování ukončíme ve Varhánkově ulici, dojdeme až na tržiště ke "šlachtě" - městským jatkám. Dnes jsou v této lokalitě, dříve lidově nazývané "Na Šlachtě" (z německého Schlachthaus), soukromá jatka a garáže pro obyvatele města. Živnostenské podnikání v oboru řezník a uzenář v 1. pol. 20. století nepříznivě ovlivnily dvě světové války, hospodářská krize ve třicátých letech a po roce 1948 znárodnění malých živností. 

Každé výrazné omezení v zásobování masem bylo pro menší živnosti likvidační. K likvidaci židovských obchodníků s masnými výrobky přispěly zase antisemitské nálady některých občanů po roce 1899. V seznamu řezníků v roce 1898 jsou mimo jiné uváděni Leopold Auf-recht a Samuel Basch - židovští řezníci. Pro Židy při zabíjení zvířat platila speciální pravidla. Proříznutí hrdla zvířete jedním řezem s pomocí košerovacího nože; krev pak musela být kompletně oddělena od těla. Úprava masa byla prováděna na košerovací desce. Porážka zvířat židovskými řezníky byla prováděna pod dohledem rabína. Počátkem 20. století se v sez-namu řezníků k roku 1902 se jmény židovských řezníků již nesetkáme. Takzvaná Hilsneriáda byla příčinou odchodu více jak poloviny obyvatel ghetta z Polné po roce 1899. S pojmem košerování má Polná smutné zkušenosti právě z tohoto období. Konstatování četnického strážmistra Josefa Klenovce při nálezu zavražděné Anežky Hrůzové v roce 1899 v lese Bře-zina "Vždyť ona je podříznutá jako dobytče", k čemuž někdo z davu vykřikl osudná slova "Je podkošerována", bylo signálem k nesmyslnému podezření na rituální vraždu. 

V roce 1897, kdy ve městě působilo jedenáct řezníků, byl realizován záměr zastupitelů města na vybudování jatek. Stavba areálu městských jatek a tržnice s mostní váhou v místech tzv. Apatykářovy zahrady si vyžádala částku 11 tisíc zlatých. Dne 29. června roku 1897 byla jatka po slavnostním průvodu, za účasti mnoha krojovaných řezníků, vysvěcena a předána do užívání. V sousedství jatek existovalo tržiště pro konání dobytčích trhů (od roku 1886 se zde konalo 12 trhů ročně na hovězí dobytek). Cesta dobytčete od jeho prodeje řezníkovi na porážku do jatek byla krátká. Vybudováním městských jatek se nepochybně zlepšila i hygiena porážek zvířat prováděná jednotlivými řezníky ve chlévech. U jatek se můžeme pozastavit nad problematikou potřebného zdroje vody. Nedaleký městský vodovod byl vybudován v roce 1905. Jatkám musela do té doby stačit jejich studna nebo voda z potůčku vytékajícího z Varhánkova rybníku. V době zahájení provozu jatek nebyla ve městě zavedena ani elektřina potřebná pro chladírny, které se musely spokojit s ledem z místních rybníků. Zdravotní dohled na porážku zvířat měli místní zvěrolékaři; počátkem století to byl Adolf Flešner a později MVDr. František Bém. Jatka měla zařízení pro sanitární porážku nemocných a zraněných zvířat. Po roce 1945 přešla všechna jatka v republice do správy měst a administrativně byla řízena Svazem pro dobytek, maso a ryby. Polenští řezníci se ke svému cechu vždy hrdě hlásili. Na dobových fotografiích se s nimi setkáme v každém průvodu procházejícím při různých občanských i církevních oslavách městem v jejich tradičním kroji. Byli oděni do bílé kytlice neboli krátké suknice spojené s rukávy, zdobené límcem a v pase přepásané. Bílá zástěra byla na levém boku uvázána na uzel. K tomu černé kalhoty a na hlavě čapka. Nedílnou součástí oděvu byla imitace řeznické sekery - širočiny. Kroj nosili i učni řeznického řemesla. Nejen slavnostní, ale i pracovní stejnokroje měli řezníci. S početně patrně největším shromážděním řezníků v krojích se setkáme na fotografii pořízené při příležitosti slavnostního otevření městských jatek v Polné v roce 1897.

Řeznické řemeslo vyžadovalo vždy fyzicky zdatné muže. Porážka zvířat byla v minulosti namáhavá. V době, kdy neexistovaly omračovací prostředky, které známe dnes, omráčil řezník dobytče úderem těžké sekery doprostřed jeho čela, a pak je podřízl. V minulosti se poráželo, jak již bylo výše řečeno, ve chlévech řezníků, někdy i hospodářů - majitelů zvířat. První jatka vznikala v Čechách tak, jako v Polné, až v 19. století. Jejich vybavení bylo, ve srovnání s dnešním, primitivní. Práce řezníků při dřívějším způsobu porážek byla také nebezpečná, stejně jako jejich práce s různými sekerami, noži a dalšími nástroji, potřebnými ke zpracování masa. Řezníci ke své ochraně uctívali, na rozdíl od jiných řemesel, hned několik patronů, kterými byli svatý Antonín Veliký, svatý Lukáš, Matěj, Bartoloměj, Jakub. V procesu znárodnění po roce 1948 patroni žádného řezníka neochránili. Při nahlédnutí do historie řeznického řemesla nelze opominout symbolického řeznického psa. Vyznačoval se klidnou povahou a mohutnou tělesnou stavbou. Oblíbenou rasou byla Bordeaux doga nebo pes Bernský. Byl zapřahán do menších řeznických vozíků sloužících k přepravě masa. Polenští pamětníci si při tomto čtení některého z řeznických psů možná vybaví. Půjdeme-li ještě dále do historie, musíme zmínit další významnou činnost, kterou nad rámec svého hlavního řemesla řezníci provozovali. Byla to služba poštovně - poselská. Do doby, než doručování zásilek převzal nastálo erár (se vším, tedy i se zřizováním poštovních stanic a zaváděním pravidelných jízd poštovních kočárů - tzv. dilligencí), zajišťovali přepravu dopisů a balíčků za smluvený poplatek zejména řezníci. Mnohé řeznické cechy měly tuto výsadu ve svém řádu a pokud jejich poselskou činnost využívali nejen řemeslníci, ale i měšťané - a dle četných historických záznamů i příslušníci šlechty, zcela jistě bylo v tomto směru na řezníky spolehnutí. Polenští občané a návštěvníci města se s řemeslem řezníků a jeho atributy mohou seznámit v expozici řemesel v Městském muzeu Polná. Po "Vítězném únoru" roku 1948 byly postupně likvidovány všechny řeznické a uzenářské živnosti a od 1. ledna 1950 nahrazovány národním podnikem Masna. Prodejna Masny byla umístěna do prostor již bývalých řeznictví U Kubíčků a U Vítků. Uzenářské výrobky byly mimo Masnu prodávány v obchodech s potravinářským zbožím státních, případně družstevních organizací. Několiklet po roce 1950 byla v provozu prodejna uzenářských výrobků v domě řezníka Sedláka ve Varhánkově ulici.

Při čtení těchto podrobných informací o řeznících v Polné jsem sice na jméno pomocného řezníka Josefa Zatřepálka nenarazila, ale stále mě drží myšlenka neodhaleného sériového vraha, který vraždí podle stejného scénáře, ne tedy náhodně, s časovým odstupem, nejde mu primárně o znásilnění. Na vraždu je připraven. Vrah zabil stejným způsobem jak Klímovou, tak Hrůzovou, stejně zabil i Pytlíkovou, ale jen Klímová a Hrůzová byly po smrti stejně "naaranžovány" - hlava na zkřížených rukách, tělo na břiše, nohy ohnuty v kolenou vzhůru, obě měly části oblečení na sobě, zakryty byly smrkovým klestím. Pytlíková byla sice rovněž podříznuta a vykrvácena jako předchozí dvě oběti, ale ležela na zádech zcela nahá a v ústech měla strčený šátek. Nebyly znásilněny. Od každé oběti si vrah zřejmě něco vzal a schoval na památku (u Klímové nevíme, u Hrůzové to byly rukavičky a růženec, u Pytlíkové to bylo ošacení a proutěný košík, i když vzhledem k tomu, že Pytlíková byla nalezena na okraji tůně, mohl se vrah těchto věcí zbavit vhozením do vody). Další zajímavou schodou ??? nebo jen náhodou ??? je i to, že Marie Klímová žila v č.p. 32 (Horní Věžnice), Anežka Hrůzová žila v č.p. 32 (Malá Věžnička, dnes Věžnička) a na adrese Husovo náměstí č.p. 32 se nacházelo řeznictví Emanuela Procházky, tedy zde byl jistě i nějaký řeznický pomocník ... Případně v Židovském Městě působyli 2 řezníci a i ti mohli mít svého řeznického pomocníka - tento se tak mohl seznámit přímo i s košerováním, tedy způsobem porážení zvířat a přípravy masa podle jíleních náboženských předpisů judaismu (= jedinou ranou proříznutí hrdla zvířete a jeho vykrvácení). Anežka Hrůzová v Židovské Městě část roku pracovala u švadleny Prchalové ...