Zvíkov a Sedmero krkavců

Naše druhé "pohádkové" zastavení bylo na tajemném hradě Zvíkov, který leží nad vodní nádrží Orlík u soutoku Vltavy s Otavou v okrese Písek. Mezi nejznámější pohádky a filmy točené právě na tomto hradě jsou Micimutr, Sedmero krkavců, Lotrando a Zubejda, Marie Růžička, Jak chutná láska, Strasti Otce vlasti, Šašek a královna či Báthory. 

Hrad stojí na skalnaté ostrožně asi jeden kilometr severně od obce Zvíkovské Podhradí v nadmořské výšce 370 m. Ostrožna byla osídlená již v pravěku, kdy zde stávalo hradiště Zvíkov, za jehož pozůstatky jsou považovány valy a příkopy v předpolí hradu. Předpokládá se, že vzniklo již na konci starší doby bronzové, předpokládá se jeho existence během mladší doby bronzové, době halštatské. Jeho pozdně laténská podoba bývá někdy považována za oppidum, ale vzhledem k malé rozloze patří spíše mezi menší opevněné objekty označované jako castellum.

Hrad byl založen na sklonku vlády krále Přemysla Otakara I., který zemřel v roce 1230. První písemná zmínka však pochází až z roku 1234, ve kterém je zmiňován purkrabí Konrád z Janovic, z čehož vyplývá, že alespoň část hradu již musela stát. Konrád v úřadě setrval až do roku 1254 a vzhledem k velké důležitosti hradu na něm zároveň působil druhý purkrabí. Jím byl roku 1238 jakýsi Ivan a po něm v letech 1250 – 1253 Hrz neboli Hirzo z Klingenbergu. Král Václav I. rozšířil hradní jádro o dvě palácová křídla a v roce 1249 zde věznil svého syna Přemysla a příslušníky šlechty včetně pražského biskupa Mikuláše, kteří se podíleli na kralevicově vzpouře. Roku 1253 se jako purkrabí Zvíkova připomíná Bavor I. ze Strakonic. V roce 1260 se do tohoto úřadu navrátil Hirzo, jenž v něm působil spolu s Purkartem z Janovic, synem výše zmíněného Konráda z Janovic. Zatímco Hirzo ho zastával do roku 1268, Purkart z něj byl roku 1277 odvolán. Novými purkrabími král následně jmenoval Alberta a Dobeše, s nimiž se v této funkci v roce 1283 navíc uvádí i jistý Bohuslav. Brzy poté roku 1285 a snad také o dva roky později byl hrad obléhán vojskem Záviše z Falkenštejna. V roce 1289 na post zvíkovského purkrabího nastoupil Bavor III. ze Strakonic, který ho zastával až do 1307.

V době vlády posledních Přemyslovců začali projevovat snahu o získání hradu jihočeští Rožmberkové, protože pevný královský hrad vnímali jako ohrožení svých zájmů. Povedlo se jim to až v roce 1307, kdy král Rudolf I. Habsburský hrad zastavil Jindřichu z Rožmberka. V zástavním držení Rožmberků hrad zůstal až do roku 1335, kdy ho ze zástavy vykoupil král Karel IV. Ve svém plánovaném zákoníku Majestas Carolina zařadil Zvíkov mezi nezcizitelné hrady, tj. takové, které by král nemohl zastavit. 

Václav IV. jmenoval zvíkovským purkrabím Jana Hájka z Hodětína, kterému se roku 1424 podařilo jednáním odvrátit hrozbu obléhání husitským vojskem. Husité se však vrátili v roce 1429 a hrad oblehli. V okolí hradu se dochovaly stopy obléhacích prací a na hradě samotném sbírka dělostřeleckých kamenných koulí. V roce 1431 hrad získal Oldřich II. z Rožmberka, který nechal na základě padělané listiny výrazně vylepšit systém opevnění. Purkrabím zde téhož roku jmenoval hejtmana Mikuláše Krchlebce z Krchleb, postavy proslavivší se zejména v bitvě u Lipan roku 1434 jakožto velitel rožmberského vojska. Jindřich V. z Rožmberka v roce 1473 přenechal Zvíkov svému strýci Bohuslavu Krušinovi ze Švamberka. 

Jindřich III. starší ze Švamberka zahájil po polovině 16. století renesanční úpravy hradu. V roce 1550 vznikl na místě starých chlévů pivovar, fasády jádra byly vyzdobeny sgrafitovými omítkami, okna získala nová pravoúhlá ostění a vznikla většina dochovaných maleb. Podle nápisů u vjezdu do paláce a u okna v průčelí víme, že v letech 1561 a 1597 práce vedl stavební mistr Hons Vlach. Kromě dalších úprav byla také v roce 1554 zvýšena věž Hláska. V roce 1574 Zvíkov od královské komory koupil Kryštof II. ze Švamberka, a získal ho tak do dědičného držení svého rodu. Když roku 1582 zemřel, zvíkovské panství zdědil Petr I. ze Švamberka a po něm v roce 1592 Jan Jiří ze Švamberka. Jeho syn Petr II. se zúčastnil stavovského povstání. Posádka Zvíkova se po porážce stavů odmítla vzdát a pokračovala ve vzdoru až do roku 1622, kdy byl hrad obležen, dobyt a vyrabován. Kromě škod na vlastní stavbě byl císařským vojskem také poškozen švamberský archiv uspořádaný v roce 1616 archivářem Václavem Březanem. Ve stejném roce se novým majitelem hradu stal Jan Oldřich z Eggenberka. Nechal hrad sice opravit, ale už zde nesídlil a začal ho využívat především k vojenským a hospodářským účelům. Během Třicetileté války byl Zvíkov obsazen vojenskou posádkou. 

V roce 1719 hrad získali Schwarzenbergové, kteří však sídlili na sousedním Orlíku, a Zvíkov tak přestal být správním střediskem panství. Roku 1741 hrad nakrátko obsadilo francouzské vojsko. O deset let později velkou část hradu zničil velký požár, a přestože byl ještě alespoň částečně udržován (opraveny byly kaple a dvě věže a roku 1777 postaven kamenný most k Písecké bráně), postupně se měnil ve zříceninu. Celkové chátrání zastavil až Karel III. ze Schwarzenbergu v letech 1840 – 1844, ale k razantnějším stavebním zásahům přistoupil až po roce 1880. Rodu Schwarzenbergů Zvíkov patřil až do roku 1948, kdy jim byl zabaven a od roku 1950 se stal státním hradem.

Na starobylém hradě Zvíkov jste už možná byli. A potkali jste tam raráška? Že ne? Třeba to bude tím, že se mu nelíbí davy návštěvníků, ale když hrad osiří a začne se stmívat - to se potom dějí věcí! 

Raráškovi se také říkalo rarach a už v dávných dobách byl považován za zlého ducha. Má zlomyslnou povahu, škodí lidem a ještě z toho má škodolibou radost. Zjevuje se v podobě pidimužíka, krkavce, černého kocoura nebo psa s ohnivýma očima. Nejstarší zmínky o tom zvíkovském pocházejí z roku 1579. Nelíbilo se mu tehdy, jak dělníci opravují věž Markomanku (též Hlízová věž), a z hradu je vyhnal. Dochoval se o tom tento nápis vedle hlavního vchodu: "K tomuž pondělí na auterý, před narozením Panny Marie, v noci věřte jistě, pokušení jsem měl od zlého ducha takové, že pode mnou tažen, tak hrubě užasl jsem, až jsem ven z komnaty utéci musel!" Tím řádění zvíkovského raráška ani zdaleka neskončilo. V roce 1994 potrestal filmaře, kteří zde natáčeli pohádku Marie Růžička. Herec David Suchařípa, který hrál v pohádce šaška, na tuto událost vzpomíná takto: "Kastelán nás nabádal, abychom v jedné místnosti radši netočili. Štábu to ale přišlo nesmyslné a na jeho radu nedbal. V korunní síni najednou monitor úplně zčervenal seshora, jako by někdo rozléval červenou barvu, a zničil se. Totéž se stalo s druhým i třetím monitorem, který museli přivézt z Prahy."

Pověst ale také vypráví, že kdo se odváží v korunní síni přespat, toho do roka stihne smrt. Není známo, zda se právě tohoto prohřešku dopustil režisér pohádky Aleš. V. Horal a představitel prince Daniela Jiří Kuldan. Oba však byli skutečně téměř do roka mrtví. Režisér zemřel za nevyjasněných psychických okolností ve svých 38 letech (26. července 1996) a herec v roce 1996 spáchal na neznámém místě sebevraždu. Se štěstím vyvázl další herec Václav Kotva, kterého při natáčení píchla vosa a v nemocnici ho zachránili na poslední chvíli. Ve věku 47 let dne 16. října 2020 zemřela i Daniela Krhutová, představitelka Marie Růžičky. 

Další je svědectví řemeslníka, který v době natáčení pohádky Marie Růžička pracoval v korunní síni Hlízové věže a stěžoval si na neustálý pocit, že má někoho za zády. Vypověděl, že pak za ním přišla jeho manželka a ta spatřila ve věži jakousi postavu. Postava přeběhla po místnosti a zmizela. Zjevení bylo malé postavy a dělalo dojem staříka. Hrad byl zamčený, nikdo jiný tam být nemohl ...

Spisovatel a scénárista Arnošt Vašíček měl to štěstí, že podivný jev dokonce zachytil při natáčení seriálu Strážce duší o půl druhé v noci - v podobě světlé, téměř průsvitné postavy. Žádné neštěstí se ale v tomto případě nekonalo. 

V roce 2000 se na Zvíkově natáčel jeden z dílů pořadu Záhady a mystéria TV Prima. Při natáčení došlo k několika anomáliím. Přímo v korunní síni, asi pět minut po vložení nabitých akumulátorů, hlásila TV kamera vybité články. Udivený kameraman je vyjmul zcela horké… a vybité. Dále pak při pořizování pomocných záběrů digitální kamerou, poté co kameraman vstoupil doprostřed korunní síně, obraz na displeji náhle začal od prostředka blednout, až se po celém displeji rozlilo bílé světlo. Filmař s kamerou udělal krok dozadu – a obraz postupně naběhl. Znovu si stoupl doprostřed a situace se ještě několikrát opakovala. A pak už nic, kamera běžela, jakoby se nechumelilo. Kamera byla poté důkladně prohlédnuta v servisním středisku s vyjádřením, že je naprosto v pořádku. 

Vyskytuje se na Zvíkově skutečně něco podivného, ať se tomu říká rarášek nebo jakkoliv jinak? Dlouhá léta se výzkumu tohoto jevu věnuje badatel Vladimír Šiška. Dle psychotroniků napříč korunní síní prochází geopatogenní zóna a uprostřed narušuje jakýsi proud energie vyvěrající vzhůru, narušuje jej a dostává do spirálovitého pohybu. Ověřeno i proutkaři. 

Tato tajemná věž stojí uprostřed hradního komplexu, na první pohled sem ani nezapadá. Markomanka, Černá věž, ale také Hlízová věž, vypadá jako samostatná pevnost, která je prý nedobytná. Středem prochází neznámá energie, která je velmi nepříjemná. Tuto věž měl údajně postavit kníže Nezamysl již v roce 760. Její základna je čtvercová a zdi jsou silné 3 m. Prý je uvnitř věže něco střeženo. Věž je tvořena kvádry, na kterých jsou neznámé znaky, snad znaky cechu. Některé znaky však připomínají magickou ogamskou abecedu, která byla používána na Britských ostrovech zhruba ve 4 stol. V chodbě vedoucí ze Zvíkova do kostelíku sv. Anny se prý ukrývá poklad nesmírné hodnoty, snad tajemných druidů. Podzemní chodba však doposud nebyla nalezena. V korunní síni, která je v prvním patře Hlízové věže, dochází k selhávání techniky. Do kříže, který zdobí vrch korunní místnosti, byl umístěn řetěz. Na tom visela korunovační koruna. Pod řetěz dodnes nikdo nechodí, protože se pod ním necítí dobře – z řetězu jde podivná energie. Hlízová věž byla také používána jako trezor. Měly zde být umístěny korunovační klenoty, než byly umístěny na Karlštejně. Nikdo se je prý za celou dobu nepokusil ukrást. Korunní síň má prostě pro většinu lidí velmi negativní energii. 

My jsme byly na hradě skoro samy a opouštěly ho při západu slunce. I když na hradě jsme nic podivného nezaznamenaly, v korunní síni jsme nebyly, tak později se nám celý týden v autě samo zapínalo vypnuté rádio a doma se naopak sama zapínala vypnutá TV :-) Takže rarášek.  

A ještě jeden bonus od mého oblíbeného prof. Martina Weise z cyklu Otazníky kolem .... tentokrát středověku a právě z hradu Zvíkov.