Podskalská ulice

Vzhledem k tomu, že v Podskalské bylo sídlo mého prvního zaměstnání a na práci, zážitky, kamarády i okolní hospody vzpomínám stále častěji a velmi ráda, chtěla jsem se teď dozvědět něco i o její historii, když už jsem zabředla do historie Podskalí. 

Podskalská ulice nese název právě podle osady Podskalí. Tato osada plavců a obchodníků se dřevem byla začleněna do nově budovaného Nového Města, ale svůj původní ráz si udržela až do konce 19. století. Dnešní ulice vznikla až na konci 19. a počátkem 20. století, kdy bylo Podskalí asanováno a vybudováno nové nábřeží a nová zástavba. Dnešní Podskalská ulice tak byla posunuta z nábřeží východním směrem od Vltavy.

Již název napovídá, že legendární Podskalí bylo osadou nacházející se "pod skálou". V tomto případě šlo o skálu vyšehradskou a pás vltavského pobřeží táhnoucí se od ní k severu, téměř k Šítkovským mlýnům (dnešní Mánes). Tradičním zaměstnáním obyvatel Podskalí bylo plavení dřeva a obchod se dřevem i další práce, které s řekou souvisely, jako ledování a pískaření, rybaření a prodej ryb.

Rybářská vesnice Podskalí existovala na tomto místě již před založením Nového Města, poté však byla pojata do obvodu novoměstských hradeb. To však nemělo žádný vliv na základní tvar půdorysu původní osady, který se nezměnil prakticky až do jejího zániku. Půdorysné schéma bylo velmi jednoduché. Podskalí mělo dvě dlouhé ulice souběžné s řekou a příčné krátké uličky, které se postupně vyvinuly z cestiček mezi domy, zahradami a ohradami s dřívím.

Je zřejmé, že osada na vltavském břehu trpěla každoročními povodněmi, ale postihly ji i další katastrofy. Roku 1420 byla vypálena Zikmundovými vojáky a v době třicetileté války vydrancována. Teprve období baroka, které znamenalo zvýšený stavební ruch a s ním poptávku po dodávkách dřeva, přineslo prosperitu. Velké plavecké domy při břehu v 17. a 18. století dostaly barokní podobu, která zůstala v podstatě zachována až do asanace.

Platilo pravidlo, že pouze ten obyvatel Podskalí, k jehož domu náležel současně kus břehu, mohl provozovat plaveckou živnost. Plavecké domy byly v Podskalí největší a nejvýstavnější a byly soustředěny v asi 900 metrů dlouhé Podskalské ulici, která měla vlastně jen jednu stranu, neboť druhou tvořil břeh řeky. Počet plaveckých domů nepřesáhl v žádném období čtyři desítky. Za jejich zadním průčelím se zahradou a dvorem, kde terén již mírně stoupal, byly drobné domy řemeslníků a dělníků. Přes ulici směrem k řece ještě patřily k plaveckým domům ohrady s rampou pro vytahování klád z vody. 

Zánik Podskalí způsobila regulace vltavských břehů. Výstavba bezpečných nábřežních zdí definitivně oddělila bývalou plaveckou osadu od řeky. Jako první zanikla v období let 1876 - 1878 část Podskalí v okolí Moráně, v souvislosti s vybudováním Palackého mostu a jeho předmostí. Soustavná asanace území pak probíhala v letech 1904 - 1914. Při velkorysé urbanistické úpravě prostoru před Emauzy podle projektu B. Hypšmana byla roku 1924 zbořena poslední skupinka domků na sníženém terénu původní Podskalské třídy. Dodnes z celého Podskalí zbyl jen kostelík sv. Trojice v ulici Trojické a budova bývalé podskalské celnice na Výtoni - Muzeum starého Podskalí.

A jak to tedy v Podskalí a na Podskalské třídě vlastně vypadalo?

1. Emauzský klášter - podskalská dominanta je zde zachycena v regotizované podobě, kterou ji dodali beuronští mniši během osmdesátých let 19. století. Dvojice jehlanových věží padla k zemi v roce 1945 při únorovém bombardování Prahy. V šedesátých letech je nahradila železobetonová skořepina Františka Marii Černého.

2. Podskalská radnice (Poříční právo) - dům na této parcele býval centrem plaveckého cechu, a to už od konce 16. století. V roce 1727 byl však pro celkovou zchátralost nahrazen novostavbou. Ta poutala pozornost dřevěnou věžičkou a sochou sv. Mikuláše ve štítu. Plavci zde zasedali až do zrušení "práva poříčního" v roce 1783. Poté byla radnice prodána do soukromých rukou a jeden čas ji vlastnil primátor František Dittrich. 

3. U Brožků (Flekovských) - existence plaveckého domu v těchto místech je doložena už začátkem 17. století. Na sklonku století následujícího byl dům pravděpodobně zbourán a vystavěn znovu ve střídmější stylu. Definitivně se osud domu U Brožků uzavřel v roce 1907.

4. Zemská porodnice U Apolináře - výhodou původní podskalské zástavby byl vcelku nerušený výhled na Větrov. Konkrétně pak na charakteristickou střechu Apolinářské porodnice od Josefa Hlávky.

5. Závětovský (U Komínků) - prvním majitelem tohoto pozemku býval v 16. století šlechtic Jiří Závěta ze Závětic. Proto se domu říkalo Závětovský, byť v následujících letech často měnil majitele. Druhý dům téže šlechtické rodiny, zvaný U Závětů, stával opodál v Závětově uličce mezi Vltavou a Emauzským klášterem.

6. U Kněžourků (U Petříků, U Martinovských) - jeden z nejhonosnějších barokních domů na podskalském břehu vznikl začátkem 17. století. Podle toho, jak se postupem doby střídali jeho majitelé, zvyklo se mu říkat třemi různými přízvisky. Dům měl silné zdivo, aby odolal častým povodním a požárům. Jeho interiéru pak vévodila prostorná ratejna - dílna, kde se v zimním období stavěly lodě, tesaly šindele nebo vyřezávalo dřevěné nádobí. Klub Za starou Prahu dům během asanace hájil, aby zůstal zachován jako pamětihodnost. Leč nestalo se a nad "Kněžourky" se stáhla mračna.

7. U Moklíčků (U Věšovských) - domy U Moklíčků bývaly v Podskalí dva. Jeden ve Václavské ulici pod Emauzským klášterem, druhý pak na nábřeží. První z nich dostal jméno po svém majiteli malíři Františku Šimonovi Moklíčkovi. Dá se tedy předpokládat, že i plavecký dům patřil této rodině. Po asanaci vyrostl na parcele moderní činžák od Kamila Hilberta, ve kterém později bydlela Milada Horáková.

8. U Žebráků (U Somrů) - na nároží Podskalské a Plavecké ulice se vyjímal barokní dům U Kubiců, k němuž patřily ještě další domky v zadním traktu. Ze zpráv o povodni v roce 1890 vyplývá, že tou dobou v domě fungoval hostinec. Z povrchu zemského zmizel roku 1908.

10. Alžbětinský klášter - v dalším průhledu mezi domy lze spatřit věž klášterního kostela Pann Marie Bolestné od Kiliána Ignáce Dientzenhofera. V dáli se za ni schovává kupole Zemského nalezince na Karlově.

11. U Hejduků (U Svátků) - hostinci U Hejduků patří v podskalské historii čestné místo, protože ve zdejším lokále vznikl v roce 1871 podpůrný spolek Vltavan. Jak vidno z fotografie, dům měl modernější ráz nežli plavecké barokní paláce. Ostatně, postaven byl až v roce 1790. Po jistý čas zde sídlila též okresní povodní komise. Na pozemku před hostincem stál zdobený stožár, na který se při významných příležitostech vytahoval podskalský prapor.

12. U Vostrovských - také sousední dům je stejného empírového střihu, neboť po jistou dobu náležel totožným majitelům, totiž Svátkovým. Obě stavby byly stržen v roce 1912. 

13. Černý orel (U Brabců) - poetické pojmenování pochází nejspíš z faktu, že prvním majitelem byla rodina Vorlova. A ptačí symbolika zůstala zachována i poté, co se sem později nastěhovali Brabcovi.

14. Malírna Národního divadla - ve svahu nad slupskou botanickou zahradu si povšimněte rozlehlé stavby s rohovou věžičkou. Jedná se o jeden z největších pražských ateliérů, kde se malovaly kulisy pro představení Národního divadla. Dnes budova slouží jako skladiště kulis a rekvizit.

15. Zlatá loď - tento dům vyrostl na podskalském břehu v 1. pol. 18. století. Ve století následujícím pracoval ve zdejší dřevařské ohradě František Dittrich a o pár desítek let později se ve Zlaté lodi narodila maminka spisovatele Adolfa Branalda. Díky této šťastné souhře osudu se dochovala hrst vzpomínek na život ve starém Podskalí, které jsou roztroušeny v některých Branaldových knihách.

16. Kostel sv. Apolináře - středobod pověstného kostelního kříže, který na Novém Městě vytyčil sám Karel IV. Do čtyř světových stran odtud vybíhaly pomyslné spojnice k někdejší kapli Božího Těla na Karlově náměstí, Emauzskému klášteru, chrámu na Karlově a kostelu Zvěstování Panny Marie na Trávníčku.

17. Královská solnice (U Zubníčků, U Žufníčků) - hlavní městské skladiště soli mělo podobu dlouhatánské budovy v místech dnešní ulice Na Hrobci. Sůl sem připlouvala na lodích z Českých Budějovic, potažmo z Rakouska. Když se solnice během asanace bourala, byl velký zájem o zdejší dřevěné trámy, dokonale impregnované nasáklou solí proti požárům.

18. U Poltů (U Májů) - drobné stavení s renesančním jádrem bývalo přilepeno k budově Podskalské celnice. Původně se poříční clo vybíralo právě U Poltů, k přesunu úřadu došlo až roku 1561. Popelka Biliánová ve svých textech zmiňuje, že na dvoře domu stával chlév z předělané staré kaple se zabíleným obrazem Panny Marie. Dům šel k zemi v roce 1919.

Popelka Biliánová (27. ledna 1862 Králův Dvůr - 7. března 1941, Praha - Vyšehrad), rozená Marie Popelková, byl česká vlastenecká spisovatelka, dramatička a publicistka, autorka řady sentimentálních próz osvětová pracovnice v ženském hnutí. Narodila se jako dcera kupce Václava Popelky, když jí bylo 15 let, přišel její otec o všechen majetek a byl nucen se přestěhovat do Prahy. Zde chtěla dále studovat na Učitelském ústavu, nebyla však přijata kvůli slabému zraku. Působila tedy jako vychovatelka, od svého strýce si půjčovala knihy významných českých buditelů. Dostalo se jí však zvláštního privilegia - směla navštěvovat některé přednášky na Karlově univerzitě, kde mezi studenty byla jediná dívka. 

Proslula velkým vlasteneckým cítěním a charitativní prací. Pořádala různé výlety po českých historických místech, organizovala sbírky šatstva, bot i hraček pro chudé děti především z českého pohraničí. Jako první v Čechách použila skautské prvky v dívčím prostředí a v roce 1912 zorganizovala prázdninové osady pro dívky. Pracovala také pro Ústřední spolek českých žen, kde se vedle kurzů šití a vaření konaly také přednášky o emancipaci žen a o jejich vzdělání. 

Díky této své činnosti se seznámila s nedostudovaným právníkem Arnoštem Biliánem, za něhož se roku 1892 provdala. Po uzavření sňatku se odstěhovala s manželem na Vyšehrad do domku výběrčího mýta a potravní daně, kde žila až do své smrti (na tomto domě se dodnes nachází její pamětní deska).

Se svým manželem měla tři děti, kterým všem umožnila získat vysokoškolské vzdělání, přestože její manžel roku 1918 spáchal kvůli depresím sebevraždu. Aby mohly děti studovat na vysoké škole, přivydělávala si psaním různých fejetonů a článků do novin a časopisů a také tvorbou nenáročných příběhů pro dívky, které lze zařadit do tzv. červené knihovny. Ve své literární tvorbě čerpala z tradice historické prózy a lidového čtení. Psala básně s mytologickými náměty, různé črty, humoresky, povídky, romány i divadelní hry. Sbírala pražské, zejména vyšehradské pověsti a literárně je upravovala. Zájem o folklór jí vedl i k zaznamenávání dětských her a lidových zvyků z různých ročních dob. Ve stáří se její problémy se zrakem výrazně zhoršily. Nakonec dostala šedý zákal a po operaci oslepla úplně. Zemřela roku 1941 v Praze v domku na Vyšehradě.

Díla: Z našich zkazek, Všem ke štěstí, Při osmi dětech, Dětské hry kolové, Z tajů pražských pověstí, Pověsti vyšehradské, Hra s panenkou, O dívčím skautingu, Do panského stavu (humoristický román o chudé rodině Kráčmerových, která vyhrála 2 miliony v loterii a dostala se tak do lepší společnosti. Matka Kráčmerka se však jen těžce vpravuje do role vznešené paní domácí, protože je to v hloubi srdce stále prostá zelinářka se zlatým srdcem a panské móresy jsou jí z duše protivné), Z letního bytu, Kocour v pensionátě, Vyšehradský vodník, Barborka, Pod selský krov, Mánina s Bábinou, Po cestičkách k oltáři, Paní Katinka z Vaječného trhu, Ze zápisků domácího šotka, Šotkova žeň. 

Filmové adaptace: Do panského stavu - němý film, V panském stavu - němý film (pokračování předchozí filmu), Paní Katynka z Vaječného trhu a Matka Kráčmerka, ve všech v hlavní roli hrála Antonie Nedošínská.

19. Podskalská celnice (U Koppů) - poslední mohykán z někdejší pobřežní řady podskalských domů. Také v jeho případě se uvažovalo o demolici, ke které však nikdy nedošlo. Dodnes tak celnice slouží jako připomínka zlatých časů říčního obchodu. Málo se ví, že stavba má pozdně gotický základ. Památkáři nalezli ve 30. letech minulého století pod vrstvou omítky roubenou konstrukci, která byla obezděna až dodatečně. 

20. Česká dětská nemocnice - tento hrot, vystupující z obzoru vzhůru k nebi, už bychom dnes hledali marně. Patřil hlavní budově České dětské nemocnice na Karlově, jejíž areál musel koncem šedesátých let ustoupit stavbě Nuselského mostu.

21. Kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého - důvěrně známá silueta značí přítomnost chrámu na Karlově. Počátkem 20. století se vážně uvažovalo o regotizaci chrámu, který by tak přišel o svou barokní kupoli. Třebaže proběhla na toto téma architektonická soutěž, k uskutečnění záměru nedošlo. Je součástí areálu bývalého kláštera augustiniánů kanovníků v Praze na Karlově, dnes je zde umístěno Muzeum Policie ČR, kde se pořádají různé tématické výstavy, přednášky a v čase vánočním i adventní koncerty.

Založil jej císař Karel IV., který chtěl těmito svými zakladatelskými počiny pozvednout význam Prahy na úroveň odpovídající hlavnímu městu Římské říše. Odpovídá tomu i nezvyklá podoba kostela. Osmiboký půdorys lodi kostela přímo odkazuje na hlavní stavbu cášské falce Karla Velikého, kostel Panny Marie, který byl postaven na šestnáctiúhelníkovém půdoryse s vnitřním oktogonem. Karel IV. rovněž věnoval kostelu vzácnou relikvii, tři zuby Karla Velikého. Výstavba probíhala od roku 1351. Podílela se na ní dvorská stavební huť Matyáše z Arrasu. Kostel byl vysvěcen roku 1377 za přítomnosti Karla IV. a jeho syna Václava IV. Za husitských bouří byl klášter i kostel poškozen a opuštěn. Roku 1498 byl kostel po opravě znovu vysvěcen. Roku 1603 budovy kanonie poškodil blesk. Kostel byl poté opět opraven a zastřešen. Starý úmysl vybudovat při chrámu svaté schody po vzoru Lateránské baziliky v Římě byl uskutečněn po roce 1704 odkazem hraběte ze Schönnfeldu. Projekt byl připsán Janu Blažeji Santinimu. Roku 1735 - 1740 proběhly úpravy interiéru kostela. Vznikla nová kruchta, umožňující instalaci nových varhan od Bedřicha Semeráda, byla zrušena mariazellská kaple, vznikly nové oratoře, kazatelna a oltáře. Dne 22. dubna 1755 postihl kostel i konvent požár. Zničené střechy byly roku 1756 obnoveny. Roku 1785 byl klášter Josefem II. zrušen a změněn na nemocnici, jejímž účelům dále sloužil. 

Legenda: Ke stavbě klenby se vztahuje pověst, podle které stavitel klenby uzavřel k její stavbě smlouvu s ďáblem, aby jí dokončil. Když pak uviděl klenbu, zhrozil se její velikosti. Ve strachu, že se klenba zřítí, podpůrné lešení zapálil a sám se oběsil. Klenba vydržela - ďábel smlouvu dodržel, ale získal stavitelovu duši. Literárně zpracoval tuto legendu např. Alois Jirásek ve Starých pověstech českých. Zfilmovaná byla v roce 1919 pod názvem Stavitel chrámu s Rudolfem Deylem st. v roli stavitele.

22. Kostel Zvěstování Panny Marie na Trávníčku - dalším orientačním bodem, podle něhož lze porovnat minulost se současností, je slupský kostel. V době pořízení snímku se zde sloužily katolické bohoslužby, zatímco od roku 1995 kostel patří pravoslavným věřícím.

23. Železniční most - z fotografie bohužel není zcela patrné, zda Vltavu tou dobou překlenoval původní jednokolejný most z roku 1872. Anebo zda snímek vznikl až po výměně mostní konstrukce za dvoukolejnou v roce 1904. Podle tvaru pilířů jde ale spíše o první variantu. 

Led se používal v hostincích k chlazení piva, v řeznictví i v domácnostech. Ledování bylo většinou zimním zaměstnáním plavců, kteří si takto přivydělávali mimo plavební sezónu. Partu ledařů sjednával faktor (byl jím vždy písař, zaměstnaný u pražské obce). Sekáči sekali led na řece na tzv. lavice a plavci dopravovali lavice k místu, kde se nakládalo na vozy. Další sekáč rozsekával lavice na menší kusy - okenice. Faktor okenice děrkoval pro tahače, kteří je vytahovali mezi vozy. Tam je sekáč dělil na menší kusy k nakládání. Stavěč pak stavěl kusy ledu ke kolům a připravoval je pro nakládače.