Staroměstská exekuce ze dne 21. června 1621 byla hromadná poprava 27 vůdců stavovského povstání (tří pánů, sedmi rytířů a 17 měšťanů) na Staroměstském náměstí v Praze. Představovala nebývale krutou tečku za událostmi, které začaly třetí pražskou defenestrací dne 23. května 1618 a skončily 8. listopadu 1620 porážkou stavovských armád v bitvě na Bílé hoře u Prahy. 

Exekuce byla šokujícím a hrozivým představením, které mělo dokázat tehdejší Evropě, že Habsburkové se nenechají zastrašit stavovským povstáním a žádná protestantská vzpoura nemůže ohrozit jejich autoritu. Tento akt ve svém důsledku upevnil vládu Habsburků na českém trůně a odradil potenciální opozici od jakékoli formy odboje. 

Dne 8. listopadu 1620 proběhla bitva na Bílé hoře a tím nastala fatální porážka protestantského odboje. Zatímco Fridrich Falcký uprchl do Slezska, čeští stavové museli uznat vládu Ferdinanda II. a pět dní po bělohorské bitvě žádali písemně císaře o odpuštění, moravští stavové taky kapitulovali, Rudolfův majestát byl zrušen a královským místodržícím byl ustanoven Karel I. z Lichtenštejna. Dne 17. února byl vytištěn a v Praze rozšířen patent vyzývající politické uprchlíky, aby se do šesti týdnů přihlásili k hrdelnímu procesu. Hledaní se většinou na výzvu sami přihlásili, pouze tři z nich se pokusili utéct. Dne 20. února 1621 bylo zadrženo celkem 61 osob, které byly drženy ve vězení v Bílé věži na Hradě. 

Soud započal hned první den a trval od 20. února do 29. března. Předsedou soudního tribunálu byl tehdejší královský místodržící Karel z Lichtenštejna, jeho zástupcem Adam z Valdštejna (strýc Albrechta z Valdštejna), zbytek soudu tvořili úředníci. Královským prokurátorem se stal Přibík Jeníšek z Újezda, bývalý písař, kterého direktoři vypověděli ze země. Tento soudní proces se neřídil platným zemským právem, ale císařskými směrnicemi a senát nesměl dát slovo obhajobě. Proti českým pánům byla vznesena tato obvinění: vymáhání Majestátu, poskytnutí peněz a verbování žoldnéřů stavovské armády, vyhazování místodržících z oken, obsazení hradu, vyhnání jezuitů, kupování statků konfiskovaných katolické církvi, vydávání hanlivých spisů, pobuřování obecného lidu a zločin urážky královského majestátu. Po zpracování výslechů se očekával postoj obhajoby, ale ve skutečnosti se obhajoba nedostala ke slovu, protože senát dostal takovou instrukci od císařského dvora. K důkazu viny stačil výrok soudu, že vina je všem "obecně známa". Mezitím byl dán prostor i pražským katolíkům, kteří prahli po pomstě a tak udávali, čímž soudu velmi pomohli. Královský prokurátor podal 2. dubna 1621 žalobu a 5. dubna už visel rozsudek se jmény emigrantů na šibenicích pražských měst. Všichni byli odsouzeni k smrti. Nakonec bylo odsouzeno 30 mužů, z nichž pro 27 platil trest smrti, pro zbylé tři vyhnání z města. Slavata k tomu navrhoval zkonfiskovat majetek všem, kdo se účastnili povstání. Císařští rádci zasedající ve vídeňské komisi radili Ferdinandovi, aby rozsudek zmírnil. Navrhovali mu popravu devíti z každého stavu, ostatní měli být posláni do Toskánska a do Neapole na galéry. Nakonec se zrušilo i čtvrcení zaživa, došlo k němu posmrtně. Rozsudek byl přečten 19. června. 

Mimořádný tribunál se odehrál i na Moravě, kde však z dvaceti rozsudků smrti nebyl vykonán ani jediný. Čelní představitelé slezských a lužických stavů podobnému soudu nebyli ani podrobeni.

Vyslýchání probíhalo jednotlivě a každý z vězňů musel odpovědět na 236 otázek. Jejich chování bylo rozličné, někteří si stáli za tím, že jednali v zájmu blaha českého lidu, někteří se zdrceně přiznali k velezradě, jiní se dokonce snažili vykroutit a prosili o milost císaře, někteří se dokonce soudu vysmívali. Navíc císař nebyl s některými výslechy spokojen a tak nařídil některé zopakovat s použitím mučidel. Jeden z takto vyslýchaných, Fruwein, se zřejmě pokusil utéct, ale útěk nedopadl dobře, pravděpodobně spadl ze střechy, protože byl nalezen mrtev v Jelením příkopu Pražského hradu. Neušel však trestu rozčtvrcení, který byl vykonán později a jeho hlava byla vystavena poté na Koňském trhu (dnešní Václavské náměstí). Devět odsouzených vypovídalo pouze německy.

Většina popravených zvláště z měšťanského stavu se provinila pouze tím, že buď přijali některý úřad či poslechli příkaz stavovských direktorů.

Odsouzeni byli nakonec přední představitelé povstání, někteří získali milost, u některých byl rozsudek zmírněn, u někoho naprosto zrušen. Tak se nakonec došlo k počtu 27 trestů smrti.

Páni

1. Jáchym Ondřej Šlik z Holíče

2. Václav Budovec z Budova

3. Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic

Rytíři

1. Kašpar Kaplíř ze Sulevic

2. Prokop Dvořecký z Olbramovic

3. Fridrich z Bílé

4. Jindřich Otta z Losu

5. Diviš Černín z Chudenic

6. Vilém Konecchlumský z Konecchlumí

7. Bohuslav z Michalovic

Měšťané

1. Valentin Kochan z Prachové

2. Tobiáš Štefek z Koloděj

3. Ján Jesenský

4. Kryštof Kober z Koberšperku

5. Jan Šultys z Felsdorfu

6. Maxmilián Hošťálek z Javořice

7. Jan Kutnauer ze Sonnenštejna

8. Simeon Sušický ze Sonnenštejna

9. Nathanael Vodňanský z Uračova

10. Václav Maštěrovský z Jizbice

11. Jindřich Kozel z Peclinovce

12. Ondřej Kocour z Votína

13. Jiří Řečický

14. Michal Witmann

15. Simeon Vokáč z Chyš

16. Leander Rüppel z Ruppachu

17. Jiří Hauenšild z Fürstenfeldu

Dále měl být popraven i Martin Fruwein z Podolí, ale před exekucí spadl 7. června ze střechy a zabil se (není zcela jasné, zda šlo o vraždu, sebevraždu anebo uklouznutí při útěku); symbolicky bylo proto popraveno jeho mrtvé tělo.

Poprava sedmadvaceti vůdců českého stavovského povstání začala 21. června 1621 v Praze na Staroměstském náměstí. Proces začal v pět hodin ráno. Byly uzavřeny brány města a císařské vojsko pod vedením generála Albrechta z Valdštejna obsadilo náměstí, ovšem zasáhnout nemuselo, neboť popravy probíhaly až překvapivě klidně.

Bylo postaveno lešení asi dvacet kroků dlouhé a široké, potažené černým suknem. Popravčím byl ustanoven kat Jan Mydlář, který měl připraveny čtyři meče. Popravy trvaly od páté hodiny ranní do deseti hodin.

Jan Mydlář byl utrakvista (kališník, přijímal pod obojí), proto nechal odsouzené pomodlit se podle jejich přesvědčení před popravou. Odsouzenci přicházeli na pódium dle rodu, důstojenství a věku. První přišli na řadu direktoři ze stavu panského. Jáchymu Ondřeji Šlikovi byla nejdříve uťata hlava a poté pravá ruka. Další popravení, Václav Budovec a Kryštof Harant byli sťati mečem. Následovalo sedm odsouzenců ze stavu rytířského, kteří byli sťati, Bohuslavu z Michalovic k tomu byla uťata pravá ruka. 

Po členech rytířského stavu měli být popraveni zemští direktoři z městského stavu. Jako první na jeviště vstoupil Jan Theodor Sixt z Ottersdorfu a již se chystal poklepnout, když se objevili jeho synovci, bratři Platejsové, se zprávou, že místodržící Karel I. z Lichtentštejna ortel pozdržel a rozkázal, aby byl Sixt odveden do vězení, kde se dočkal osvobozujícího rozsudku. Smrti se vyhnul i Pavel Kavka z Říčan, jemuž byl rozsudek změněn v doživotní vězení na hradě Zbiroh. Propuštěn byl v roce 1627, avšak zanedlouho zemřel. Na podobný čin čekali i příbuzní dalších odsouzených, především manželky, které daly vlivným politikům mnoho peněz a rodinných šperků.

Pět direktorů ze stavu městského byli taktéž sťati. Následovala exekuce Jana Jesenského, kterému byl nejdříve vyříznut jazyk, poté byl sťat, jeho tělo bylo rozčtvrceno a části těla byly nabodnuty na kůly umístěné po hlavních ulicích. Jan Jesenský byl potrestán nejpřísněji z několika důvodů. Jednak byl diplomatem ve službách stavů, který na uherském sněmu v Prešpurku přemlouval Uhry, aby se odklonili od císaře, a jednak proto, že napsal politicko-filozofický traktát Pro vindiciis contra tyrannos (Může být tyran svržen lidem?), ve kterém obhajoval právo lidu svrhnout panovníka, pokud nejedná v jeho zájmu. Podle Stanislava Sousedíka ho toto dílo učinilo ideologem stavovského povstání. Oběma Němcům byla před stětím hlavy uťata pravá ruka, ruka Leonarda Rüppela byla ještě před jeho smrtí pověšena na pranýři. Členové Jednoty bratrské byli oběšeni, což pro ně byla ta nejpotupnější smrt, zbylí měšťané byli sťati. Přední vůdci povstání byli rozčtvrceni a části jejich těl byly vystaveny na různých místech, dvanáct hlav bylo veřejně vystaveno. Dále byl městský úředník Mikuláš Diviš na hodinu přibit k šibenici za jazyk za to, že přivítal Fridricha Falckého při jeho příjezdu do Prahy (prameny se zmiňují o tom, že naštěstí nebyl porušen hlavní nerv a Diviš mohl po delší době opět mluvit). 

Bezhlavá těla byla předána rodinám, které ostatky svých příbuzných se všemi obřady pohřbily. Dvanáct hlav kat Mydlář uložil do železných košů a bidly je připevnil na Staroměstskou mosteckou věž. Lebka Jáchyma Ondřeje Šlika na četné prosby jeho vdovy, hraběnky Šlikové, mohla být sňata již v květnu 1622 na příkaz Karla z Lichtenštejna a byla pochována k jeho tělu. Zbylých jedenáct hlav zde viselo až do vpádu saského vojska v listopadu 1631, poté byly sejmuty a se všemi poctami uloženy v Týnském chrámu. Od odjezdu saských vojáků v květnu 1932 při převzetí moci císařskými úředníky lebky záhadně zmizely. 

Většina rodin byla zruinována konfiskací a zdrcena neúspěchem povstání. Manželky popravených doživořily zbytek života v bídných poměrech doma nebo v exilu, některé se znovu vdaly či dokonce konvertovaly ke katolictví (jako například vdova po Kryštofu Harantu). Šlikův syn zemřel za dva roky u příbuzných na Moravě. Budovcův syn Adam odešel se zimním králem do Haagu. Jeden z Kaplířových vnuků padl v exilu jako voják, druhý sloužil věrně Ferdinandovi II., což mu pomohlo v jeho kariéře; bojoval proti Švédům, a proto byl v roce 1647 povýšen do panského stavu, v roce 1683 velel obraně Vídně proti Turkům. Syn Bohuslava z Michalovic, Smil, prý vedl v roce 1627 povstání sedláků v kraji kouřimském a čáslavském. Syn popraveného kutnohorského primátora Jiří Šultys z Felsdorfu, univerzitní mistr, padl jako důstojník benátského vojska ve válce proti Habsburkům. Oba synové Štefka zvolili dráhu politiků za hranicemi. O Jeseniovu dceru Julii se postaral kazatel od kostela Salvátora, německý mistr David Lippach, který to slíbil Jeseniovi v předvečer jeho popravy. 

Místo popravy a smutný konec stavovského povstání připomínají dlažební kostky, které vyznačují prostor, kde stálo popraviště. Původní pódium rozebrali a věnovali klášteru milosrdných bratří v Praze Na Františku.