Popraviště a kat Mydlář, hrdelní právo

Snad každý se při svém putování po vesnicích, městech, kopcích apod. setkal s názvy jako Popraviště, Šibeniční vrch, Šibenice, Katův vrch apod. 

V historických mapách lze u některých míst v naší zemi najít místa, kde byli odsouzenci sprovozeni ze světa. Dodnes se jim říká "Na spravedlnosti, Na šibeníku, Stínadla, Pod kolem, Havraní vršky, U šibenice, Katův vrch, Šibeniční vrch apod. Pro nezasvěcené lze jen těžko takové místo na mapě naleznout. Tato místa totiž byla vesměs označována symbolem trojboké nebo čtyřboké šibenice, tedy zděné stavby, propojené trámovím, nebo ráhny. Ti pečlivější, kteří mapové pokrytí sepisovali, též mohli uvádět namísto symbolu i slovní popis, který lze číst jako "galgen" (šibenice), "galgenberg" (šibeniční vrch) nebo "gericht" (spravedlnost). Tyto byly v mapách většinou zakreslovány buď černou barvou (šibenice s dřevěnou konstrukcí), nebo sytě červenou (zděné šibenice). Poblíž těchto míst se tedy povětšinou nacházelo i místo, kde odsouzení prožívali svá poslední muka, poslední kruté okamžiky svého života.

Dalšími popravními místy byla prostranství na náměstích, před radnicemi (jednalo se však s největší pravděpodobností o popravy odsouzených z vyšších stavů a taková poprava probíhala ve většině případů mečem), nebo byly v některých městech "stínadla" zakreslovány jako malá, vyvýšená plošina čtvercového či kulatého průřezu, orientovaná v okrajových částech města, někdy i dost daleko od šibenic. 

Popravy byly v tehdejších dobách zostřovány rozličnými druhy předsmrtného týrání (štípání prstů žhavými kleštěmi, trhání kusů masa z těla, stahováním pruhů kůže ze zad, stehen apod.), dotek chladné oceli meče v zátylku byl pro odsouzeného doslova vysvobozením. Měl-li štěstí a byl sťat. Upálení za živa, či lámání kolem a jeho následné vpletení do něj, byla ta horší varianta a člověk, byť násilné povahy, tak trpěl až do svého úplného konce. Vysvobozením tak mohly být jen mdloby, které ovšem zručný kat umě eliminovat. 

Hrdelní právo označovalo v době feudální soudní pravomoc uložit trest smrti, stejně jako soudy, které mohly tento trest uložit. Do 18. století bylo navíc užíváno jako obecné označení trestního práva. Práva mohli udělovat vladaři a panovníci. Bylo nezákonné vykonávat trest smrti bez hrdelního práva města. 

Představitelem hrdelního soudnictví byla v královských i poddanských městech městská rada - řídila se jednak obecnými právními předpisy, jednak vrchnostenskými instrukcemi. Rada vystupovala jako celek na počátku soudního procesu a na jeho závěru. U výslechů byli pouze někteří její členové spolu s rychtářem a ti pak výrazně ovlivnili vynesení rozsudku v "plné radě", jejíhož zasedání se v poddanských městech zpravidla účastnil zástupce vrchnosti. Celý průběh procesu zaznamenával městský písař, do radních protokolů zapisoval žaloby a relace o trestních činech, vyřizoval korespondenci rady ve vězeňských záležitostech, ve vězení a v mučírně zapisoval výslechy, zaznamenával i průběh případné exekuce. Městský rychtář ohledával místa trestných činů, sledoval a zajišťoval provinilce, zodpovídal za jejich věznění, účastnil se výslechů a exekucí a sám mohl soudit drobné žaloby, urážky na cti apod. Jemu byl podřízen biřic (říkalo se mu také právní posel či šatlavní hospodář) a ten pečoval přímo o vězně.

Zvláštní okrajovou skupinu městské společnosti tvořili kati - tzv. snížení lidé. Po reformě hrdelního soudnictví v r. 1756 se zásadně změnilo postavení katů - tam, kde byl zrušen hrdelní soud, tak se stali výhradně městskými rasy. Dne 7. května 1772 byl vyhlášen patent Marie Terezie, v němž nařizovala, aby byli snížení lidé, jakmile přestanou vykonávat svoje řemeslo, považováni za rovnocenné ostatním obyvatelům.

Z činnosti hrdelních soudů pocházeli smolné knihy - zapisovaly se do nich útrpné výslechy. V Koldínově městském zákoníku o nich čteme: "Vyznání pak zločincův, stráž by při jejich trápení na jiné zločince, skutků takových zlých nápomocníky i na fedrovníky jich se vztahovala, s pilností poznamenána a potomně do knih černých, smolných aneb jiných k tomu zřízených vpisována býti mají, aby, kterýmž by potřeba toho nastala, aneb kterýž by po svých škodách se ptáti a k jiným psancům přistupovati chtěli, takových seznání vejpisův k svým potřebám požíti mohli." Do těchto knih se nepsaly jen trestněprávní zápisy, tj. útrpná vyznání a reversy, ale i soukromoprávní zápisy o katovi a katovně, a to zpravidla při změně držitele. V některých městech byla tato agenda vedena ve zvláštních částech pozemkových knih, případně ve speciálních knihách, které se obvykle nazývaly knihami snížených lidí. Veškerá činnost městské rady se odráží v radních protokolech - zde byly zapsány jak záležitosti správní i hospodářské, které se týkaly města jako celku, tak i soukromoprávní a trestněprávní záležitosti obyvatel. Jedná se hlavně o žaloby, na jejichž základě byli provinilci vyslýcháni městskou radou, která pak svým rozsudkem rozhodla o potrestání vězením nebo o podání k útrpnému výslechu, jsou zde zaznamenány i hrdelní reversy, zápisy o šatlavě i o záležitostech místních katů. Podobné zápisy obsahují rovněž rychtářské protokoly.

Rada korespondovala s vrchnostmi o zajištění vězňů, předvedení svědků, ale i s jinými institucemi ve vězeňských a katovských záležitostech. Tyto smolné spisy bývají dochovány jako koncepty v registrech, u adresátů v kopiářích, případně jako aktový materiál.

Řada hrdelněprávních procesů je zaznamenána v ortelních manuálech pražského apelačního tribunálu. Tento tribunál byl v 16. a první polovině 17. století pouze odvolací instancí (řešil odvolání k vyššímu právu), takže jeho rozhodnutí jsou jen zlomkem městského soudnictví. Tyto manuály obsahují tedy odvolání v civilních a trestních procesech, kdy byl rozsudek městské rady buď potvrzen (zanechán při právě) nebo revidován (napraven). Tyto zápisy jsou však velmi stručné, zvláště pokud byl rozsudek potvrzen (je to dáno postavením apelačního soudu).

Trestní řízení mělo i v období raného novověku inkviziční, tj. vyhledávací charakter a předpokládalo, že dobrovolné vyznání je neúplné, že teprve při mučení přizná delikvent okolnosti svého trestného činu a uvede i své další činy a spolupachatele. Pokud se jednalo o závažnější čin, čekala provinilce tortura. Pokud byli zajištěni spoluviníci a svědci, pak se na místě výslechu uskutečňovala jejich konfrontace, tzv. vejvod. Snahou spoluviníků bylo, aby jejich nařčení vyslýchaný odvolal. Poslední příležitosti k tomu měli na popravišti před vykonáním trestu. Pokud se tak nestalo, dostali se rovněž do moci hrdelního soudu.

Městská rada vynesla rozsudek jednak na základě poznání okolností trestných činů, jednak na základě relace radních, kteří byli vysláni k útrpnému výslechu. Odsouzence čekal buď trest smrti nepodmíněně či podmíněně, nebo jiný trest. Pokud měl být provinilec propuštěn na revers, byl mu ve vězení nebo na radnici předložen k vyjádření a je pochopitelné, že s jeho podmínkami každý provinilec ochotně souhlasil.

Zdrojem právního poučení byla pro městské soudy vedle zemského zřízení městská práva. Do roku 1579 užívaly Práv městských Brikcího z Licka. Tato právní norma byla r. 1579 nahrazena novým zákoníkem, jehož autorem je Pavel Kristián z Koldína.

Kompetence městské rady byla v ostatních sférách činnosti omezena hranicemi města, ale v hrdelněprávní oblasti byla u poddanských měst rozšířena na panství vrchnosti. Před soud se tak dostávali i cizopanští poddaní, pokud v teritoriálním obvodu soudu spáchali své trestné činy nebo v něm byli zatčeni.

V prvých desetiletích pobělohorské doby došlo k dočasnému úbytku hrdelních soudů, ale v průběhu druhé poloviny 17. století jejich počet opět roste. V této době nabýval stále většího významu apelační tribunál, který potvrzoval a revidoval rozsudky městských soudů a rozhodoval ve všech důležitých kriminálních procesech. Apelační soud jednal na základě písemných sdělení a proto se trestní řízení prodlužovalo a tím i prodražovalo a smolné knihy se z diplomatického hlediska staly vlastně jen registry a kopiáři, mizí z nich zápisy o útrpných výsleších a převažují pokyny a rozhodnutí apelačního soudu a i korespondence s ním.

Od sklonku 17. století zesílil vliv krajských hejtmanů, kteří měli dohlížet na bezpečnosti regionu, konat předběžná vyšetřování, navštěvovat krčmy a jiná podezřelá místa i žaláře, zatýkat zločince, zjišťovat, jestli vrchnosti nepřechovávají cizí poddané. Jejich povinností bylo stíhat zloděje, vrahy, žebráky a romské kočovníky a organizovat proti nim rozsáhlejší policejní akce.

V roce 1707 byl vyhlášen hrdelní řád Josefa I. (Constitutio criminalis Josephina) - nadále měly působit pouze ty hrdelní soudy, které dosud vykonávaly svou činnost na základě zvláštního privilegia, léna či starého obyčeje. Jejich povinností bylo stíhání zločinců, jejich zatýkání a vyšetřování, vyhlašování rozsudků apelačního soudu a péče o výkon trestu. Každý hrdelní soud měl mít předsedu a alespoň devět přísedících, kteří znali hrdelní řád a byli schopni objektivně a spravedlivě soudit. Soud měl vydržovat i přísežného písaře a kata a pečovat i o popraviště a pranýř.

Protože městské soudy nebyly převážně schopny plnit beze zbytku zásady tohoto řádu, diskutovalo se v průběhu první poloviny 18. století několikrát o jeho reorganizaci. Ta byla vyhlášena 15. července 1765 a publikována 19. srpna 1765. Na jejím základě došlo k podstatnému snížení počtu hrdelních soudů - z původních 383 registrovaných jich zůstalo jen devětadvacet. Některým byla odňata hrdelní jurisdikce v rámci josefinských reforem, a tak na konci 18. století existovalo v Čechách jen devatenáct hrdelních soudů. 

Na sklonku šedesátých let byl vydán hrdelní zákoník Marie Terezie (Constitutio criminalis Theresiana), ale tato právní norma byla již zastaralá v době svého vzniku, zachovala kruté tresty i útrpné výslechy. Do tortury se pokusila vnést systém utříděním jejích stupňů, popisem aplikace i zobrazením mučících nástrojů v příslušných rozměrech.

Skutečným pokrokem v duchu osvícenského absolutismu byl teprve Všeobecný zákoník o zločinech a trestech za ně císaře Josefa II. z. r. 1787. I když se z feudálních trestů zachovalo jak bití, tak vypalování cejchů, tak tento zákoník nemá již charakter pomsty, ale má sloužit k převýchově pachatele.

1. Činy proti oficiální ideologii - kacířství, rouhání, čarodějnictví, magie, poškozování církevních symbolů (svatokrádež), urážka duchovenstva - s jejich postihem se setkáváme ve větší míře až v pobělohorské době, protože násilná rekatolizace s sebou přinášela četné konflikty. Lidé, kteří vystoupili proti katolicismu, byli trestáni obvykle několikatýdenními až několikaletými nucenými pracemi. Čarodějnictví - bylo posuzováno poněkud přísněji, v Koldínově zákoníku o něm čteme: " Magia sive sortilegium, to jest čarodějnictví a všelijaká jiná škodná kouzla, kterážto pokutou meče aneb upálením ztrestána býti mají."

2. Činy proti panovníkovi a státnímu zřízení - urážka panovníka, urážka zeměpanských institucí a úřadníků, zrada, spolupráce s nepřítelem, odmítání vojenské služby, dezerce, zakázaný pobyt na státním území - objevují se v písemnostech hrdelních soudů ojediněle, větší zastoupení mají činy proti pozemkové vrchnosti - patří mezi ně lesní, vodní a polní pych a také zbíhání poddaných z panství. 

3. Perzekuce romských kočovníků. 

4. Činy proti místní (městské a vesnické) administrativě - urážka městské rady, neposlušnost vůči místním úředníkům, napadení, zabití nebo zranění místního úředníka, urážka cechovní organizace, nedbalosti při výkonu služeb obci, násilnosti v městském vězení, útěk z vězení. 

5. Činy proti životu a zdraví - rozlišujeme mezi neúmyslným zabitím a úmyslnou vraždou, tzv. mordem. Infanticidium - jinak "zahubení svého neřádně nabytého plodu" - bylo přísně stíháno, tehdejší právní normy infanticidiem chápaly jak potrat, tak i zabití novorozeněte. Taková delikventka byla téměř vždy sťata a po vložení do hrobu jí kat ještě probodl srdce kůlem. 

6. Činy proti majetku - loupež, žhářství, krádež, napomáhání při majetkové trestné činnosti, falšování, podvod, bezděčné způsobení majetkové škody. 

7. Činy proti cti - křivé obvinění, urážka soukromé osoby. 

8. Činy proti mravnosti - sodomie, incest, cizoložství, smilstvo, prostituce, hazardní hry.

a) knihy smolné (černé, krevní, popravčí) a jim příbuzné s převažující hrdelně právní agendou, 

b) knihy sníženích osob (katů, pohodných), 

c) smolné (soudní, hrdelněprávní) spisy, 

d) speciální písemnosti nadřízených institucí (písemnosti apelačního soudu).

2. komplementární prameny - písemnosti, zejména městské provenience, které se dotýkají hrdelně právní problematiky jen z části.

Nejstarším dokladem hrdelního soudnictví je patrně Popravčí kniha pánů z Rožmberka.

Smolné knihy - původní názvy - knihy černé jinak smolné, krevní knihy, knihy pří a ortelů, knihy kriminálních protokolů, hlavní knihy rychtářské, soudní knihy, registr tajemství lotrovského, registra vyznání od lotrův tajného i zjevného lotrovství, knihy psanců, smolná kniha - jinak černá kniha, do níž se paměti lidí zlých vpisují apod. Smolnými knihami jsou označovány i knihy pamětní, např. registra pamětní a knihy pozemkové. Zápisy v pamětních knihách obsahují většinou obžalobu, odpor, otázky a odpovědi, výslechy obviněného a svědků, dobrovolné výpovědi či vynucené mučením, žádosti o naučení, ortel, vykonání rozsudku, náklady na věznění, eventuální popravu.

Smolné či soudní spisy - písemnosti zlistiňující hrdelně právní procesy vedené na úrovni smolné knihy - žaloba, výpovědi svědků, žádosti o součinnost k dalším městským tribunálům právní reversy, vyznání obviněného, výpovědi svědků, žádosti o naučení k vrchnosti, apelačnímu soudu, ortely, hrdelní reversy, prosté a hrdelní žádosti o zapůjčení kata, výslech před popravou, náklady na proces.

Řada smolných knih vznikla svázáním nebo dodatečným spojením soudních spisů. V 17. a 18. století přibývá korespondence soudních míst s nadřízenými úřady, krajským soudem, s apelačním tribunálem. Mezi doklady jsou zachovány modlitby, zaříkání, zvěrokruhy, astrologické pomůcky, popis hledání zlata, protokoly o výsleších loupežnických tlup, řešení poddanských povstání a popisy a zprávy v záležitostech čarodějnických procesů.

Constitutio Criminalis Theresiana - Hrdelní řád Marie Terezie

Byl posledním předosvícenským trestním zákoníkem s územní působností i na české země. Byl vyhlášen roku 1768 ve Vídni, v následujícím roce vyšel německy a platnosti nabyl 1. ledna 1770. Obsahoval již znaky moderního pohledu na trestní právo, tak jej později aplikoval v Toskánsku syn Marie Marie Leopold II. či její starší syn císař Josef II. Na rozdíl od Josefiny z roku 1707, jejíž místní působnost spadala jen na Čechy, Moravu a Slezsko, působnost Tereziany byla již dána, v rámci centralizace západní části monarchie, pro všechna habsburská území mimo Uherské království. Již místní působnost tohoto trestního zákoníku ukazuje, že duální kořeny monarchie byly dány již dávno před rokem 1867. Zákoník se skládá z procesní i hmotněprávní části. V procesní části je značný prostor věnován tortuře, jejímu použití, které bylo přísněji reglementováno než v Hrdelním řádu Josefa I. Důležitou součástí zákoníku je mědirytinová příloha názorně zobrazující jednotlivé mučící nástroje, stupně tortury apod.

Trestní zákoník Constitutio Criminalis Theresiana byl zastaralý již v době svého vzniku. Obsahoval feudální přežitky a zachovával prakticky všechny nedostatky feudálního pojetí trestního práva. Podle Tereziany mělo potrestání pachatele především pomstít škodu způsobenou jednotlivci či společnosti a tresty tak tedy měly charakter msty na pachateli. Stále tedy trvala zásada deterence (odstrašení). Zákoník také nerespektoval požadavek úměrnosti mezi mírou provinění (společenskou nebezpečností) a uloženým trestem. Trest měl stále mít symbolický charakter a nebyla stále jasná přímá úměra mezi trestem a spáchaným skutkem. Proto stále přežíval celý systém krutých feudálních trestů, jako např. upalování, zahrabávání za živa, čtvrcení a další. Z hlediska dalších obecných zásad, které významně dokazují opominutí Beccariova díla vydaného v roce 1764, se jedná o pominutí zásady nullum crimen sine lege, což mohlo mít za následek, že mohla být stíhána i jiná jednání, která sice nebyla v zákoně uvedená, ale byla pro svou společenskou nebezpečnost riziková. Tento fakt způsoboval, že byl ponecháván velký prostor pro libovůli soudců, nicméně ta byla zase mírněna posílením role soudů vyšší instance. V čl. 104 pak byla tato otázka řešena tak, že pokud soudce rozhodoval častěji delikt stejného druhu, který považoval za společensky závažný, ale ten nebyl popsán v Terezianě, potom se měl obrátit na nadřízené instance, které měly posoudit jak danou konkrétní věc, tak využít tyto zkušenosti v rámci de lege ferenda. 

Zákoník byl rozdělen na dvě části. Tereziana obsahovala celkem 104 článků, které se ještě dělily dále do paragrafů. První část (v zákoníku označeno jako díl) se nazývala Díl první o hrdelním pokračování. V tomto oddíle jsou definovány obecně delikty, ale také je zde pojednání o trestech. V zákoníku je také část věnovaná přitěžujícím a polehčujícím skutkům. Ve druhé půlce prvního dílu je obsaženo trestní právo procesní. Druhá část se nazývala Díl druhý o hrdelních přečiněních obzvláště a jejich trestech. V této části jsou pak popsány skutkové podstaty jednotlivých deliktů. Na konci zákoníku je pak příloha, která vyobrazuje jednotlivé tresty mučení (např. natahování na skřipec, španělská bota, palečnice, pálení). Jedná se o velice detailní popis a vyobrazení způsobu mučení, postupy, jichž má kat užívat, popisuje se role katových pacholků apod. 

Pokud bychom chtěli obecně popsat katalog společenských zájmů, které jsou hrdelním řádem chráněny, potom můžeme extrahovat celkem 9 objektů trestných činů.

• I. Proti bohu, proti božím svatým, proti náboženství
• II. Proti knížeti země
• III. Zločiny směřující ke ztracení zemsko-knížecích panstevností
• IV. Provinění se dobré správě a zemským výsadám
• V. Proti dobrým mravům a počestnosti
• VI. Proti tělesné integritě
• VII. Na jmění a právech
• VIII. Na cti a dobré pověsti
• IX. Veřejné pohoršení, výtržnictví apod.

Roku 1776 byla nejvyšším rozhodnutím tortura zakázána a proběhla dílčí změna v Tereziánské zákoníku, ale až roku 1787 v novém Obecném soudním řádu kriminálním byla tortura definitivně zrušena. Čarodějnictví v tomto zákoníku zůstávalo zaneseno, ale poslední čarodějnický proces na území Království českého se odehrál v roce 1756 nad pastýřem Janem Polákem z Jistebnice. Když si Marie Terezie nechala předkládat každý případ obžaloby osobně, prohlásila, že je to přežitek pověrečných bludů nebo jen důsledek duševní poruchy.

Constitutio Criminalis Theresiana vydržela v platnosti jen krátkou dobu a v roce 1787 byla Tereziana nahrazena moderním trestním zákoníkem Josefa II.